Tohle byl den, kdy se scházela se Sherlockem Holmesem. Den, kde se scházela s otcem svého dítěte. A obvykle to byl také jeden z nejlepších dnů v roce, možná i ten nejlepší. Ale dnešek ne. Tedy, datum souhlasí. Okolnosti ani zdaleka. Svobodné matky to nemají snadné, obzvláště jsou-li bez příbuzných a nemají nijak velké množství přátel. Rozhodně ne natolik blízkých přátel, aby jí pomohli se synkem, i kdyby šlo jen o hlídání. To patří k několika důvodům, proč by normálně dnešek strávila doma i s miminkem a možná si i trochu zabrečela. Možná určitě. Místo toho je v Londýně. Minulost jednoho nenechá být bez ohledu na to, jak moc se člověk snaží. A osud či náhoda jsou také dost častou součástí života, ať už věříte v jedno nebo druhé. Koneckonců, mezi náhodou a osudem je stejně tenká hranice jako mezi odvahou a šílenstvím. A ty jsou velice snadno zaměnitelné.

- - o - -

„Slečno Torchwoodová!" zavolá nějaká žena, když Mo vstává z nepohodlné lavice v soudní síni. Volá na ni drobná černovláska s rukou v sádře a s nejistým úsměvem – Alice Grahamová, žalující strana v tomto procesu.

„Chci- chci vám poděkovat, že jste přišla." řekne černovláska a trochu nervózně se ošije. „Já vím, že vás to nepotěšilo, že- že jste o něm musela mluvit, al-"

„To je dobré." zarazí ji Mo v půlce slova i věty. „Já jsem hlavně ráda, že je v base. Doufám, že v ní shnije." dodá trochu nenávistně a podívá se na lavici, kde seděl obžalovaný.

Tam už je ovšem nyní jen přidělený právník Tylera Thompsona a ten se rozhodně netváří, že by ho rozsudek sedmi let nepodmíněně nějak trápil.

„Vaše svědectví tomu hodně pomohlo." pousměje se Alice.

Její další slova přeruší tiché fňukání zpoza Mo. V malé přenosné sedačce tam leží tří měsíční dítko zabalené v dečce.

„Vy máte miminko." vyhrkne Alice trochu překvapeně, trochu nadšeně.

„Chlapečka." pousměje se Mo a zvedne celou sedačku do náruče. „Můžeme být jenom rádi, že do teď spal, jinak by mě soudce vyhodil a bylo by po svědectví. Když začne brečet, je k neutišení."

„Alice." ozve se vedle dvojice hlas starší ženy. I kdyby Mo během soudu neposlouchala, musela by už podle jejich obličejů poznat, že jsou matka a dcera.

„Měly bychom jít. Otec už je venku s autem." řekne paní Grahamová.

„Jsitě." přikývne černovláska. „Ještě jednou vám děkuju." obrátí se ještě na Morganu.

„Vždyť není za co." pousměje se Mo, a pak jen s drobným úsměvem sleduje, jak si paní Grahamová odvádí dceru pryč od soudu a snad i pryč od všeho, co má něco společného s Tylerem Thompsonem.

Sotva dvojice zmizí za dveřmi, Mo se zatváří sklesle. A není to kvůli vzpomínkám na těch pár měsíců týrání, které zažila s Thompsonem. Byť neochotně, musí si přiznat, že závidí Alice Grahamové. Závidí ji ustarané rodiče, kteří si ji odvážejí domů. Zavidí ji i ty dvě kamarádky, které Alice objímaly před procesem a utěšovaly ji.

Matka od Mo utekla, otec zemřel a přátelé nikdy nebyli její silná stránka. Nemá přátele, jen zná spoustu lidí. Málokdy se totiž někomu otevře. A ten jediný člověk, ke kterému by šla pro radu nebo pro pomoc už taky není.

„Jsme na to sami, prcku." zamumle směrem k probuzenému dítěti, zatímco jde pryč ze soudní síně i budovy. „Ale to nevadí. Vždycky jsem byla na všechno sama a vždycky jsem to zvládla. Zvládneme i tohle, uvidíš."

- - o - -

„Mo?! Mo Torchwoodová!" ozve se za rusovláskou, když prochází parkem při cestě na vlak. Netuší, kdo by na ni tady mohl volat, ale otočí se.

Kus za ní ji sleduje dvojce mužů, z nichž ten menší a hubenější míří k ní.

„John Watson." usměje se Mo a přechytne si sedačku do druhé ruky.

„Rád tě vidím. Co děláš v Londýně?"

„Jenom jedno zúčtování s minulostí." mávne Mo rukou. „Vlastně už jsem na cestě na vlak."

„Tak ty si přijedeš do Londýna a ani mi nedáš vědět?" zamračí se John, ale nemyslí tuhle zlobu vážně, což oba vědí. „Od čeho jsem kmotr, když mi ani neukážeš mého kmotřence?"

„A jak já mám vědět, jestli dnes nejsi v práci, kmotře?" pousměje se Mo.

„Mám telefon." upozorní ji John s pokrčením ramen. „A v práci jsem, jenom teď mám pauzu. Vlastně jsem šel s Mikem na oběd. Pojď taky, zvu tě." navrhne John s nadšeným úsměvem ve tváři.

Mo na chvíli nic neříká, jen přeletí pohledem mezi dítětem, Johnem a oním Mikem, který stále udržuje zdvořilý odstup.

„No tak. Mike pořád mluví o práci a já bych se chtěl najíst bez toho, abych mluvil o pacientech a nemocech. Nebo studentech, to je ještě horší." dodá John prosebně.

„No tak jo." povzdechne si Mo, než se pousměje. „Ale doufám, že to nebude žádná indická kuchyně, nepotřebuju, abychom se zase oba celí osypali."

„Bohužel, britská kuchyně." pousměje se John, než se i s Mo vydá za Mikem.

- - o - -

Nakonec se oběd ukázal být příjemnou záležitostí.

Mike Stamford byl společný známý Johna a Sherlocka a nešetřil historkami ze studií na vysoké ani o jejich společných vyšetřovatelských eskapádách. Mo se už dlouho tak nepobavila, i když John se na některé Mikovi vzpomínky netvářil tak nadšeně.

Mike naštěstí nevyzvídal nic ohledně Mo a jejího synka, což mohlo být částečně taktem a částečně tím, že bledé oči a černé vlásky na hlavě dítěte spolu s tím, že Mo zná Sherlocka, dost prozrazovali o tom, kdo je otec dítěte.

Nakonec se oběd protáhl tak, že si museli vzít taxík. John a Mike to měli do práce blízko, ale stejně nejdřív vysadili dvoučlenou rodinku na vlakovém nádraží. Ovšem ne dřív, než Mo Johnovi odpřísáhla, že se zase sejdou, a že aspoň občas napíše mail, když už nic jiného. Koneckonců je kmotrem jejího dítěte. Že je nejlepším přítele otce dítěte, to neřekl ani jeden z nich, ale oba věděli, že to je také důležité.