11. kapitola – 15. října

15. října 1991 – Úterý

Tohle měl být Snapeův nejšťastnější den v životě. Ale nebyl. Hodinu od hodiny byl rozzlobenější a jeho migréna se zhoršovala. Nerad vynechával hodiny, když měl učit, ale hluční studenti, kteří diskutovali o chybějících nebelvírech, ho donutili nad svým rozhodnutím litovat. Zatím to pro něj bylo peklo.

Ale co bylo ještě horší, když se studenti nesoustředili, plýtvali ingrediencemi a dělali chyby, které vedly k nehodám. Uběhla sotva polovina dne a už musel poslat na ošetřovnu s popáleninami jednoho nebelvíra, dva havraspárce a jednoho mrzimorce. I zmijozelové byli pěkně roztěkaní a Snape si byl jistý, že to nemohly způsobit lektvary, které vařili. Ačkoliv, kdo ví, v co všechno můžou děti lektvary přetvořit, když je místo nich spíše zajímají zdejší drby?

V době oběda se Snape uchýlil do chladu svého kabinetu. Neměl náladu ani na Velkou síň, ani na oběd. Žaludek měl z toho bušení v hlavě jako na vodě. Přivolal by si lektvar proti migréně, ale v tuhle chvíli byl jeho stůl mnohem pohodlnější. Zkřížil ruce na stole, položil na ně hlavu a zavřel oči.

Snape neslyšel jemný šelest studentského hábitu. Ani si nebyl vědom toho, že by v jeho kabinetě byl ještě někdo. Alespoň do chvíle, než na ruce ucítil hliněnou láhev.

S námahou pozvedl bolavou hlavu a spatřil Harryho ustaraný pohled. Zamračil se, protože jiný výraz jeho obličej v tuhle chvíli nezvládl. Popadl láhev do ruky a palcem vyndal zátku. Přičichl k ní a poznal zápach lektvaru proti migréně, který si uvařil. Polkl doušek lektvaru a s úlevou si vychutnával teplo, které odplavilo bolest jeho hlavy a ztuhlost jeho ramen.

„Dnes jste se mnou ještě hodinu neměl, pane Pottere, tak jak jste věděl o mé bolesti hlavy?" zeptal se Snape a protáhl si ramena, aby je zbavil zbytku ztuhlosti. Hlavu však nechal položenou na rukou.

„Jen jsem za vámi přišel, pane, a viděl, že máte hlavu položenou na stole," pokrčil Harry rameny. „Jen jsem hádal, ale byl jsem si jistý, že ho napřed zkontrolujete, jako to děláte vždycky, pane."

Snape se ušklíbl. Chlapec ho zná docela dobře. „Děkuju, pane Pottere."

„Je to lepší, pane?" zeptal se Harry a nesměle se usmál.

Snape si všiml, že zpoza stolu vidí jen Harryho hlavu od nosu nahoru. Už chtěl vyhrknout „Jsi hrozně malý", ale než by těmito slovy všechno zničil, pouze lehce přikývl a opatrně zvedl hlavu ve strachu, aby mu sama neupadla.

„Myslel jsem, že půjdete navštívit svou kamarádku," řekl tiše, aby nenarušil náhlé ticho v jeho hlavě.

„Doufal jsem, že byste šel se mnou. Pan a paní Malfoyovi už tam jsou a Draco už taky šel," vysvětlil Harry. „Nechtěl byste s nima poobědvat?"

Protože se cítil o devadesát procent líp než před chvílí, zvedl se a prsty si projel vlasy, které díky všem těm výparům, které studenti vytvořili, nevypadaly zrovna nejlépe. Ale vlastně mu to bylo jedno. Obešel stůl a natáhl ruku. Harry se nadšeně usmál a uchopil ji. Jak tak kráčeli společně, Harry se v duchu usmál. Tohle bude jeho nejlepší den v životě!

NCNCNCNC

Když vstoupili Harry a Snape na ošetřovnu, pokoj jim připadal přelidněný, i když jediným dalším pacientem byl mrzimorec, kterého sem Snape poslal kvůli popáleninám.

Lucius a Narcisa seděli po pravé straně Hermioniny postele a Draco stál u nohou postele. Na levé straně stála zvláštně vypadající žena s fialovými vlasy, a jak Snape věděl, se stejně fialovýma očima.

„Nymfadoro! Co tu děláš?" chtěl vědět Snape a zamračil se.

Dívka se k němu otočila a zahihňala se. Vlasy se jí přebarvily na neonově růžovou. Vstala a usmála se na Snapea.

„Zdárec, profesore," pozdravila ho.

Snape ucítil, jak k němu Harry přistoupil blíž.

„Mluv spisovně!" vyštěkl na ni Snape.

„Ach, pořád stejně okouzlující jako vždycky." Zářivě se usmála a otočila se na malého chlapce, který jako ve smrtelné křeči svíral profesorovu ruku. „Ty jsi ale slaďoušek. Jsem Tonksová a jak se jmenuješ ty?"

Harry vklouzl za záhyby Snapeova hábitu a zíral na tu zvláštní dívku zpoza profesorovy ruky. Snape mu položil ruku na záda a jemně ho postrčil před sebe.

„Nymfadoro Tonsková, tohle je Harry Potter," představil je Snape.

„Nazdárek, Harry." Její fialové vlasy se přebarvily na zářivě růžovou a Harry se vylekaně znovu schoval za Snapea.

„Sedni si, Doro," nařídila jí Narcisa tiše. „Někdy je tě příliš mnoho najednou."

Tiše a poslušně se Tonksová posadila zpět na židli a omluvně pokrčila rameny. „Promiň, teto Cisy."

„Smím se zeptat, co se děje?" zeptal se Snape a přivolal pro sebe a Harryho dvě židle. Posadili se poblíž Draca.

Lucius odpověděl: „Hermiona je Dořiným prvním úkolem v terénu v rámci jejího Bystrozorského kurzu. Přišla si pro Hermionino svědectví a my jsme tu jako morální opora."

„Tonksová," zabručela mladá bystrozorka. „Chtěla jsem přece, abyste mi říkali Tonksová."

Lucius na mladou čarodějku přimhouřil oči. „Hodlám ti říkat Dora nebo Nymfadora, mladá dámo. Pokud chceš, aby ti přátelé říkali příjmením, to je tvoje věc. Ale mezi rodinou budeš muset snést svoje křestní jméno."

Tonksová si naštvaně odfrkla. Narcisa se zadívala na mladou čarodějku a narovnala se. Když Tonksová spatřila tohle gesto, narovnala se i ona a vysloužila si od Narcisy drobný úsměv. „Jednou své jméno oceníš, Nymfadoro," řekla tiše Narcisa.

Tonksová se nahrbila a zkřížila ruce na prsou. „Nymfadora je moc dlouhý a Dora se mi nelíbí!"

„Přestaň se chovat jako dítě, Nymfadoro!" nakázal Snape kousavě. „Jestli jsi tu v rámci své práce, tak se podle toho taky chovej."

Tonksová se na Snapea zamračila, ale narovnala se a ukázala hůlkou na Hermionu. „Promiň, Hermiono, ale musím dokončit ta diagnostická kouzla."

Hermiona byla během té zvláštní výměny názorů potichu a teď jen přikývla. Tonksová vyřkla kouzlo a všichni sledovali, jak se nad Hermionou objevily runy. Když vybledly, Tonksová držela v ruce pergamen s výsledkem testu. Rychle si ho prohlédla, srolovala ho a zastrčila do vnitřní kapsy svého dlouhého koženého pláště.

„Vedla sis skvěle, Hermiono!" Tonksová poplácala dívku na ruce, kterou měla položenou na dece. „Děkuji za spolupráci."

„Samozřejmě, Tonksová. Jsem ráda, že jsem mohla pomoct." Pozvedla pohled k Narcise, která se na ni uznale usmála.

Tonksová si stoupla, přistoupila k Luciusovi a Narcise a políbila je na tvář. „Děkuju, strejdo Lucu, děkuju, teto Cisy. Tohle jsem opravdu potřebovala." Poklepala si na kapsu, zastavila se u Draca a rozcuchala mu vlasy.

„Hej!" zabručel. Tonksová se sklonila a políbila ho na tvář.

„Buď hodný, bratránku." Draco se zamračil a Tonksová se ušklíbla.

Mladá dáma přešla kolem Harryho a zamávala mu. Zastavila se u Snapea a ten se snažil na ni nedívat. Sklonila se, aby ho políbila na špičku nosu, a pak chtěla ladně běžet pryč z ošetřovny, ale místo toho okázale zakopla a spadla napřed Snapeovi do klína a pak na zem.

„Pro Merlinovy zuby!" zaklel Snape, vstal a pomohl Tonksové na nohy tak, že jí málem vykloubil rameno. „Jsi zatracená nemotora, Nymfadoro!" zasyčel Snape.

Tonksová se na něj půvabně usmála a její vlasy se změnily do slušivé modro-černé barvy. „Ale i tak mě milujete, profesore." Teď konečně mohla vyběhnout z ošetřovny a zvládla to bez další nehody.

Snape na Luciuse zlostně pohlédl. „Tvoje neteř je hrozbou pro slušnou společnost," prohlásil.

Lucius se tiše zasmál. „Ale Dora to myslí dobře, Severusi."

Snape se zamračil a sedl si. „Co to mělo znamenat, Luciusi? Nakonec ses přeci jen rozhodl zavolat bystrozory?"

„Ne tak docela," odpověděl vážně. „Grangerovi si vyžádali o tom incidentu oficiální zprávu. Protože ještě nejsme připraveni kontaktovat bystrozory, spojil jsem se s Alastorem Moodym a ten navrhl, že by si pro Hermionino a mé svědectví ze zasedání v ředitelně mohla dojít Dora a získat tak nějaké zkušenosti v terénu." Zlomyslně se ušklíbl. „Její škádlení tvé osoby byl jen takový bonus."

„Víš, co se říká o muži, který je k dámě hrubý, Severusi?" škádlila ho Narcisa.

Snape ji probodl temným pohledem. „Že nemá rád její chabé pokusy o flirtování," odpověděl suše. „Nepřišli jsme snad na oběd?"

Harry, který stejně jako ostatní děti v místnosti nechápal současnou konverzaci mezi dospělými, se ozval: „Já mám hlad."

„Já taky," souhlasil Draco.

NCNCNCNC

Už dojídali oběd a chystali se ukončit svou návštěvu, aby si Hermiona mohla odpočinout, když dorazil nevítaný návštěvník.

„Ach, Severusi. Tady jsi!" Ředitel se zastavil ve dveřích, pak vstoupil dovnitř a zdvořile kývl Narcise a Luciusovi. Pak svou pozornost obrátil na Hermionu. „A jak se dnes máte, slečno Grangerová?"

„Je mi fajn," odpověděla bez úsměvu. Snape se pochvalně ušklíbl. Dívka dobře věděla, že řediteli nestála za to, aby ji přišel navštívit hned poté, co byla zraněna.

Hermioniny dotazy na madame Pomfreyovou byly sotva mazané a Snape se dozvěděl, že chtěla vědět, zda se o ni ředitel zajímá stejně jako její přátelé a učitelé. Dokonce i Minerva ji přišla navštívit, i když její kariéra v Bradavicích visela na vlásku právě díky tomuto incidentu. Hermiona její návštěvu ocenila, ale pochopitelně už nestála o lítost, která přišla pozdě. Ale až do teď ji ředitel nenavštívil, ani když byla v bezvědomí nebo spala.

Brumbál si jemného odmítnutí nevšímal, pohlédl na Harryho a pak se zastavil pohledem na Snapeovi. „Hledal jsem tě, chlapče. Mohli bychom se sejít po tvé poslední hodině?"

Snape přikývl. „Bude vám to vyhovovat v šest hodin?"

Brumbál se spokojeně usmál. „Připravím čaj, Severusi."

Když Brumbál odešel, Snape znechuceně ohrnul rty. Lucius poznamenal: „Vypadá to, že chce Brumbál zasáhnout."

Snape přikývl, ale mlčel. Harry na svého učitele ustaraně pohlédl. „Je všechno v pořádku, pane?"

„Samozřejmě, Harry," ujistil ho Snape a pousmál se.

Lucius se zvedl a zašeptal Snapeovi do ucha: „Říkal jsi, že Cruor mea cruor už je připravený, Severusi?" Snape neznatelně přikývl. „Pak bychom tu adopci měli provést hned."

NCNCNCNC

Snape zavedl Harryho, Draca a Narcisu do své soukromé laboratoře, kde měl pod stázovým kouzlem připravený lektvar. Lucius s Hermionou v náručí dorazil krbem o pár minut později. Snape raději zesílil ochranná kouzla kolem laboratoře. Byla by katastrofa, kdyby se ředitel rozhodl pro neplánovanou návštěvu.

Lucius usadil Hermionu na sedačku, kterou kouzlem upravil tak, aby si mohla nechat zlomenou nohu nataženou, ale aby se jí zároveň pohodlně sedělo. Narcisa vyčarovala deku z mohérské vlny1 a přehodila ji Hermioně přes nohy. Pak se posadila vedle ní.

Lucius se Severusem si procházeli pergamen s kopií rituálu. Lucius zakroutil hlavou. „Neměli bychom nic z toho vynechat, Severusi. Nemůžeme riskovat narušení magie nebo by Brumbál mohl najít způsob, jak je využít."

Snape stiskl rty. „Můj třetí ročník mi rozhodně nedovolí ignorovat mé zpoždění. Ale co na tom záleží, když dnes získám syna?"

Lucius se usmál. „To jsem chtěl slyšet, kamaráde. Připravte se s Harrym a já zatím vyznačím kruh."

Snape vzhlédl od stolu, na kterém stál připravený lektvar. „Harry? Pojď sem, synu."

Harry vzhlédl a podle slov svého nastávajícího otce poodešel od Draca a blíž k němu „Ano, pane?" řekl s očekáváním.

Snape jemně položil ruku Harrymu na rameno. „Nerad bych to uspěchal…" odmlčel se. „V rituálu je jedna část, která se jmenuje Slova závazku. Musíš si promyslet, co řekneš."

„Musím něco říct?" zeptal se Harry s obavou. Nebyl si jistý, jestli dokáže něco vymyslet za tak krátkou dobu.

Snape se na chlapce usmál a položil mu ruku na hruď. „Prostě mluv od srdce a povedeš si skvěle."

Harry se zhluboka nadechl. „Tak jo." Ohlédl se na Luciuse, který hůlkou něco kreslil na podlahu. Najednou chytil Harry Snapea za rukáv a zašeptal: „Bude to bolet?"

„Na lektvar je potřeba sedm kapek tvé krve," vysvětlil Snape. „Abychom je získali, obřadním nožíkem tě řízneme do dlaně. Trochu to zaštípe, ale jen na chvilku. To samé budu muset udělat i já." S obavou sledoval, jak chlapec zbledl. Ale jen na okamžik. Pak se zhluboka nadechl a usmál se. „Připraven?" zeptal se Snape a byl potěšen Harryho statečností.

„Ano, pane," přikývl Harry.

Snape dovedl Harryho ke kruhu, který Lucius nakreslil. Ten teď pracoval na runách, které kreslil dovnitř kruhu. Vně kruhu už byly symboly čtyř živlů, všechny ve stejné vzdálenosti od sebe.

„Co znamenají?" zeptal se Harry.

Protože Lucius nemohl odpovědět, odpověděl místo něj Draco. „Ty čtyři symboly znamenají živly – zemi, vzduch, oheň a vodu. Otec teď kreslí runy, ale ty asi znamenají něco konkrétního k obřadu."

Lucius dokončil poslední runu a narovnal se. Usmál se na syna. Použil hůlku jako ukazovátko a postupně vysvětlil, co která runa znamená. „Začneme s Mannaz." Pohlédl na Snapea, který se k ní přesunul. „Znamená otce, tvůrce domova." Harry se nad tím pousmál. Lucius ukázal na runu po Snapeově pravici. „Othila symbolizuje vše, co domov znamená pro rodinu." Pak ukázal vlevo. „Raido doprovází rodinu na její cestě. Symbolizuje její zdary a rozpory, ale také, že vždy má držet pohromadě."

Harry ho přerušil, když si všiml mezery v obrazci. „Nechybí tady runa, pane Malfoyi?"

„Tuhle runu nemusím kreslit. Máš ji na sobě," odpověděl Lucius, jako by všichni věděli, co myslí. Rozhlédl se po všech těch zmatených pohledech, ale nejvíc se zaměřil na Harryho a Snapea. Kývl na Harryho, aby k němu přešel, a odhrnul mu stranou ofinu, která obvykle zakrývala jeho jizvu ve tvaru blesku. Chlapec sebou lehce trhl, když se jí Lucius dotkl. Stáhl ruku a pohlédl na Snapea. „Ty to vážně nevíš, Severusi?"

Snape překřížil ruce na prsou. „Vypadá to, že oplýváš vědomostmi, které nám chybí. Buď tak laskav a vysvětli nám to, prosím," zamračil se, aby dal najevo, že hodlá tolerovat přítelovo zdržování jen tak dlouho, dokud bude nezbytné.

Lucius shlédl na Harryho a znovu zvedl ruku, aby ji chlapec viděl. „Mohu, Harry?" Chlapec ostražitě pohlédl na zvednutou ruku, ale pak přikývl. Lucius jemně přejel ukazováčkem přes Harryho jizvu. „To je Sowulo, slunce. Také symbolizuje Matku ochránkyni, její lásku." Lucius odtáhl ruku, ale nespouštěl z chlapce oči. „Říká se, že právě Lilyina hluboká láska k tobě tě dokázala udržet naživu a zachránit před Pánem zla. Jsem si jistý, že to Lilyina magie zanechala tento symbol na tvém čele."

Harry zvedl ruku a dotkl se jizvy s novou dávkou zvědavosti, ale i s přetrvávajícím pocitem zmatku. „Ale někdy pálí," řekl tiše.

„Na Quirellově hodině krvácela," přidal se Draco.

„Harry si ji pořád mne, když ho bolí," dodala Hermiona.

Harry se začervenal při zmínce toho, co pokládal za slabost.

Lucius uvážlivě přikývl. „Předpokládám, že by mohla bolet, když jsi v blízkosti magie nebo člověka, který by ti chtěl ublížit. Je to varování."

„Takže to není zlo?" zeptal se Harry nadějně.

„Říká se, že jsem zlý, i když miluju svou rodinu a dělám, co můžu, abych napravil čest naší rodiny. Harry, pálila tě jizva někdy v mé nebo Severusově blízkosti?"

Harry se ostře ohlédl na Černého pána a zakroutil hlavou. „Ne! Nikdy nebolela a já vím, že jste oba hodní!"

Lucius postrčil Harryho, aby stál v kruhu naproti Snapeovi. „Sowulo," řekl tiše. „Napravo od tebe je Othila, ale jak vidíš, je obráceně. Odráží tvou touhu po domově a rodině. Nalevo je Gebo, runa spojení. Dítě s rodičem, magie s magií." Lucius odstoupil od Harryho a přešel do středu kruhu, kde se vznášel lektvar ve stříbrném poháru.

Snape, který stále ještě s obavami zíral na Harryho jizvu, ho přerušil. „Luciusi, je to moudré? Ta jizva je prokletá."

Lucius se popuzeně zamračil. „Jak je vidět, Starodávné runy ti moc nešly, můj příteli," opáčil jízlivě. Harry se nevědomky znovu dotkl své jizvy.

„Mohlo by to znehodnotit celý rituál!" odsekl Snape naštvaně.

„Severusi!" vykřikl Lucius a pak znovu ztišil svůj hlas. „Příteli, pokud jsi mi někdy věřil, tak tě prosím, věř mi i teď." Pootočil se a ukázal na Harryho. „Ta jizva není prokletí. Je to symbol Matčiny lásky." Přešel k Harrymu a usmál se na něj. „Věříš mi, Harry?"

Harry se znovu dotkl své jizvy. Přemýšlel nad okamžiky, kdy na ní zíral ve střípku zrcátka, které si schovával spolu se svými dalšími drobnostmi v přístěnku pod schody v Zobí ulici. Po dlouhou dobu byla otravnou připomínkou „autonehody" při které zemřeli jeho rodiče, jak mu jeho příbuzní tvrdili. Později mu připomínala strašlivou smrt jeho rodičů rukou Voldemorta. Přesto nemohl říct, že by tu jizvu nenáviděl. Nikdy k ní necítil nic špatného.

Harry přikývl. Nechtěl, aby jeho jizva byla prokletím. A pokud se při rituálu ukáže, že není, bude jen rád. „Ano," odpověděl tiše.

„Hodný chlapec. Připraven, Draco?" zeptal se Lucius.

„Jsem, otče," odpověděl vážně.

Harry zvědavě pohlédl na Draca. Zajímalo ho, co bude dělat. Lucius ale začal mluvit, tak zůstal potichu.

Lucius pozvedl něco, co Harrymu připomínalo krátkou dýku. Byla to athame2, používaná v rituálech pokrevních kouzel, které ministerstvo zakázalo. Byla starobylým dědictvím, které se v rodině Princeů dědilo už po staletí. Poté, co se Snape rozhodl pro adopci prostřednictvím Cruor mea cruor, zaskočil si na krátkou návštěvu ke Gringottům.

Se vznášejícím se pohárem za zády, přistoupil Lucius ke Snapeovi. Přidržel athame nad jeho pravou dlaní a řekl: „Žádám o požehnání zemi." Draco přistoupil k symbolu země a hodil na něj hrst hlíny. „Žádám o požehnání vzduch." Draco už se rychle přemístil k dalšímu symbolu, poklekl a jemně na něj foukl. „Žádám o požehnání vodu." Draco vstal a překlusal k dalšímu symbolu. Pozvedl malý džbánek a nechal na symbol dopadnout několik kapek. „Žádám o požehnání oheň." Narcisa se zhostila posledního úkolu a vyslala na symbol kontrolované Incendio.

S posledním probuzeným živlem se ze symbolů zvedl modrý, bílý, zlatý a hnědý provazec a společně kroužily v kruhu kolem jeho obyvatel. Harry a Hermiona vydechli úžasem. Protože byl Harry natolik uchvácen magií před sebou, nevšiml si Luciuse, který athame řízl Snapea do dlaně, aby získal sedm kapek jeho krve. Aniž by si to uvědomil, stál Lucius před ním a vzal ho za pravou ruku. Harry polkl a měl co dělat, aby mu ruku nevyškubl.

Lucius se k Harrymu sklonil a povzbudivě se na něj usmál. Potom znovu vyzval živly k požehnání a Draco s Narcisou je podruhé probudili. Nové provazce vystoupily ze symbolů, chvíli kroužili sami, než se přidali ke starším.

„Au!" vykřikl Harry. Znovu ho uchvátila magie před ním a Lucius využil tohoto rozptýlení, aby na Harryho malé dlani vytvořil drobný řez. Chlapcovy reflexy ho nutily vyškubnout ruku z čarodějova sevření, ale Lucius ji držel pevně.

„Ššš, Harry, jen to trochu pálí," ujistil ho Lucius. „Zhluboka dýchej, ano?"

S očima upnutýma na Luciuse Harry přikývl. Začal zhluboka dýchat a ani si nevšiml, kdy mu Lucius odebral sedm kapek krve.

„Velmi dobře, Harry," řekl Lucius tiše. „Už můžeš ruku zavřít. Teď přejdi do středu."

Harry tak udělal a Lucius ho následoval za Snapem, který už stál ve středu. Lucius pozvedl pohár nad hlavu směrem k propojení všech provazců.

„Vyzývám živly, prastarou magii, aby požehnala těmto dvěma duším a spojila je v rodinu," zvolal Lucius. Provazce se přesunuly do poháru, z kterého se vyvalila barevná vonící pára.

Snape natáhl pravou ruku a rychle uchopil tu Harryho. Chlapec zalapal po dechu, když ucítil, jak ze šrámu na jeho – a nejspíš i na Snapeově – dlani vychází zvláštní vlnění. To nejprve studilo, ale pak hřálo a přineslo s sebou zvláštní pocit euforie. Usmál se na Snapea. Pomyslel si, že jeho učitel musí cítit to samé, protože úsměv, který mu oplatil, byl veselý a trochu hloupý. Po chvilce jeho úsměv povadl, ale zůstal mu v očích.

Všechny překvapilo, když se mezi Harrym a Snapem objevil mlhavý opar. Po chvilce se z druhé strany objevila další mlha, ne tak silná jako ta první. Z obrysů se vytvořily postavy s nezřetelnými tvářemi a položily své ruce na Harryho a Snapeovu stisknutou ruku.

„Mami? Tati?" zašeptal Harry překvapeně a instinktivně víc stiskl Snapeovu ruku.

Snape nic neřekl, ale při pohledu na Lily mu srdce začalo bít jako splašené.

Lucius k nim rychle přešel a zašeptal: „To je v pořádku. Četl jsem, že se tohle občas stává."

Snape po něm střelil zamračeným pohledem, kterým jasně dával najevo, že se Lucius mohl zmínit. Lucius se samolibě ušklíbl a potvrdil tak Snapeovi, že o tom věděl. Harry byl stále fascinován přítomností Lily a Jamese.

Když pohár pohltil všechny provazce, Lucius jej přenesl mezi Harryho a Snapea a řekl: „Severusi, pij a přijmi Harryho Pottera za syna právem staré magie, živlů, své lásky a…" s pohledem na Lily a Jamese, kteří se usmívali a přikyvovali, „…s požehnáním Lily a Jamese."

Snape převzal pohár levou rukou a s vděčným přikývnutím směrem k duchům jej pozvedl ke rtům. Když dopil, pohlédl Harrymu do očí a řekl: „Harry, dnes tě přijímám za syna. Slibuji, že tě budu chránit, milovat a budu tu pro tebe vždy, když si budeš přát. Na počest tvé matky a tvého otce ti, můj synu, skládám tuto přísahu."

Harry viděl, jak se Snapeovi lesknou oči a sám cítil, jak mu ty jeho vlhnou. Málem proto přeslechl Luciuse říkat: „Harry, pij a přijmi Severuse Tobiase Snapea za svého otce právem staré magie, živlů, své lásky a s požehnáním tvých rodičů, Lily a Jamese."

Lucius podal Harrymu pohár a čekal, až si jej chlapec bezpečně převezme. Harry si jej přitiskl ke rtům a pil. Ucítil vůni šalvěje, vetiveru3 a dubového dřeva. Lektvar chutnal jako…domov. Když polkl, musel několikrát zamrkat, než se odvážil zvednout oči a pohlédnout na Černého pána. „Já…" zaváhal, znovu zamrkal a pocítil zvláštní radostné šimrání pod víčky. Nesměle a šeptem začal znovu: „Tati…" Pohlédl na Jamese, který na něj povzbudivě kývl. Harry se usmál a vrátil se pohledem ke svému novému otci. „Tati, děkuju, žes za mnou přišel k Dursleyovým a odvedl mě odtamtud. Děkuju, že se o mě staráš a děláš moje noční můry míň strašidelné." Pohledem rychle zalétl k obrysům svých rodičů. „Mami, tati, slibuju, že budu… pro mého nového otce… tím nejlepším synem a že na mě budete pyšní a nebudete se o mě muset bát." James se tiše zasmál a Lily zářila láskou k svému synovi. S pocitem euforie, ale stále vážný, pohlédl Harry znovu na Snapea. „Tati, slibuju, že… se budu slušně chovat a budu si dělat úkoly a učit se a budu mít dobré známky, tak abys na mě byl pyšný." Už chtěl vrátit pohár Luciusovi, když si vzpomněl, že na něco zapomněl. „Jo a tohle ti přísahám, tati, protože… ehm… protože jsou moji rodiče šťastní a ty teď budeš mým tátou už napořád!"

Ozval se smích, ale rituál ještě neskončil. Když Harry podal pohár zpět Luciusovi, z Harryho a Snapea vytryskl závoj magie, který je oba zahalil. Jak magie ustoupila, Snape se stále cítil jako v euforii. Ale protože byl Harry ještě dítě, byl přehlcen euforií, a tak se zhroutil k zemi. Snape ho zachytil a kleknul si s ním na zem. James se sklonil a dotknul se jeho čela, než zmizel. Lily zůstala o něco déle, klekla si k nim a dotkla se jeho jizvy. Její studená ruka ještě pohladila Snapea po ruce a potom s vděčným úsměvem zmizela.

„Páni," vydechli Draco a Hermiona.

NCNCNCNC

O několik minut později se Harryho smysly konečně uklidnily a on zjistil, že leží na pohovce v komnatách svého učitele…tedy, svého otce. Posadil se, protáhl se a pohlédl na svou dlaň. Po šrámu nebylo ani památky. Napadlo ho, že by měl být zklamaný, ale místo toho cítil teplo u srdce.

„Tati?" zeptal se tiše. Jedna jeho část si s tím slovem pořád hrála a užívala si, jak se díky němu cítil milován.

Snape se na svého syna pousmál, ale pro Harryho to byl úsměv od ucha k uchu. Usmál se zpátky. „Jak se cítíš, Harry?"

„Cítím teplo u srdce," poznamenal a položil si ruku na hruď.

„Nejspíš to tak budeš cítit po zbytek dne a pak to odezní. Jestli se už cítíš jistý na nohou, potřebuju, abys šel do třídy a já zase do své, jinak ti uličníci převrátí všechno naruby," zasmál se Snape.

Harry našpulil rty. „Kéž bych nemusel." Pomyslel na své rodiče. Hluboko uvnitř něj se bál, co by asi řekli na adopci, takže mu spadl kámen ze srdce, že ji schválili. Díky tomu ho také hřálo u srdce.

Snape ho zvedl z pohovky a postrčil ke dveřím. „Můžeš přijít po večeři. Ale nechci, abys dneska skončil s nulou."

„Ano, tati!" Harry se zasmál, když znovu ucítil v srdci teplo. U dveří spatřil svou brašnu, popadl ji, hodil si ji na ramena a brzy už utíkal s veselým smíchem po chodbě směrem k učebně Kouzelných formulí.

Snape měl také radost. Doufal, že dělal pro Harryho dobrou věc, ale musel uznat, že se sám bál, že by Lily a James nesouhlasili, aby Harrymu dělal otce. Nejenže svou přítomností adopci schválili, ale ještě jim dali požehnání. Na světě neexistuje způsob, jak jej zvrátit nebo zlomit.

Popadl svůj profesorský hábit a samolibě se usmál. Harryho jizva nebyla prokletá.

NCNCNCNC

Harry přišel na Formule o dvacet minut později a neměl žádnou omluvu, protože jeho otec…můj otec!... mu zapomněl napsat omluvenku. Takže ztratil dvacet bodů, ale Harrymu to bylo jedno. Měl otce! Mého otce!

NCNCNCNC

Snape dorazil na setkání s ředitelem před večeří přesně v šest hodin. Jak vcházel do ředitelny, několik desítek hodin zrovna odbíjely celou. Brumbál se skláněl nad nějakým pergamenem, ale když Snape přistoupil ke stolu, zvedl hlavu a usmál se. Snape mu úsměv neoplatil. Naopak, pokud to bylo vůbec možné, jeho výraz byl ještě víc kamenný: bez pohybu a emocí.

„Prosím, posaď se, můj chlapče." Ředitel zmateně pozoroval, jak se jeho profesor lektvarů nehnul ani o píď, pouze překřížil ruce na prsou a zamračil se. Brumbál mladého čaroděje chvíli pozoroval, pak si povzdechl a rozhodl se, že dnes si Snapeovy teatrálnosti nebude všímat. „Jak si přeješ, tedy. Potřeboval bych s tebou mluvit o panu Potterovi," začal.

„Ano, o něm bych si taky rád promluvil. Věděl jste to?" vyštěkl Snape.

Brumbál měl pocit, jako by se jeho svět naklonil trochu stranou. Tady by měl mít hlavní slovo on. „Věděl co?" zeptal se, upřímně zmatený.

Snape z kapsy rozzlobeně vytáhl skleněnou lahvičku a postavil ji řediteli na stůl. Vyčítavě se na něj zamračil, jako by Brumbál měl vědět, co v té lahvičce je.

Brumbál se natáhl pro lahvičku, aby si mohl lépe prohlédnout blankytně modrou tekutinu uvnitř. „Opravdu nevím, co to je, Severusi. Moje znalosti lektvarů ani zdaleka nedosahují tvé úrovně, jak jistě víš."

„Familia Testimonium," prohlásil Snape suše. „Nejčastěji užívaný Kouzelnickým úřadem pro ochranu dětí. Používá se jako test rodičovství. Pokud se vzorky shodují, zmodrá." Pak vytáhl další lahvičku ve tvaru spirály s hustou zlatou tekutinou. Když ji Brumbál zvedl, připadala mu těžší než ta první. „Cruor Argumentum. Porovnává DNA a magické jádro dítěte a rodiče. Pokud zezlátne, prokazuje nezvratitelnou shodu."

Pod Snapeovým pohledem si Brumbál připadal jako na pekáči. Chtěl si tyto lektvary vyhledat, ale před mladým čarodějem se neodvážil. Snape by to považoval za urážku a v jeho náladě by na něj patrně vyslal smrtící kletbu.

„Severusi, opravdu nevím, o co tady jde, tak proč mi to nevysvětlíš?" řekl Brumbál vemlouvavým, klidným tónem, který zabíral na děti, členy Fénixova řádu a nejspíš i na několik členů Starostolce.

Snape se v duchu vítězoslavně ušklíbl. Tohle jednání teď bylo v jeho rukou, a ať už měl ředitel v plánu říct mu cokoliv, nejspíš to právě vyletělo oknem. Navenek se zatvářil ustaraně s náznakem radosti.

„Zjistil jsem, že Harry Potter je můj syn," řekl přímo. „Můj biologický syn," upřesnil.

Brumbálovi přejel mráz po zádech. S pohledem na lahvičky se zeptal: „A jak jsi na to přišel, Severusi?"

Snape se natáhl pro lahvičku s modrým lektvarem. „Přidal jsem Familia Testimonium do osnov pro první ročník, protože jeho příprava vyžaduje jen mírné úsilí a přísady jsou běžné a nijak zvlášť drahé. Samotné vaření je o něco komplikovanější, ale nic, co by první ročníky nezvládly." Lehce se ušklíbl. „Pravda, někteří pitomci se při přidání poslední přísady, kterou jsou sliny, rozhodli do kotlíku plivnout. Sežehli si obočí, i když se snadno mohli vyhnout té trochy bolesti, kdyby použili vatové tampóny, které jim k tomu byly dány!" Nad tou vzpomínkou se zamračil.

Brumbál si mistra lektvarů pozorně prohlížel. Ale jeho řeč těla ani tón hlasu nedávaly znát, že by ve svém vyprávění lhal. Soucitně přikývl. „A jak došlo ke shodě tvých slin s panem Potterem?"

Snape nad tím mávnul rukou, jako by šlo o něco, co měl Brumbál vědět. „K dokončení lektvaru bylo porovnání nutné, a tak jsem použil svoje sliny pro všechny lektvary." Povzdechl si, ale ve tváři měl tvrdý výraz. „Merlin chraň, aby výsledky ukázaly, že dva z mých studentů jsou příbuzní!" Najednou Snape dramaticky praštil rukama do Brumbálova stolu, až jedna sklenička málem spadla na zem. „Pro Merlinovy křivé zuby, Albusi! Jak jsem měl vědět, že se ten zatracený lektvar zbarví do modra místo do žluta?"

Brumbál zachytil skleničku se zlatým obsahem a postavil ji zpět na stůl. „Takže tenhle lektvar měl ověřit platnost toho prvního?" zeptal se.

Snape zkroušeně přikývl.

„Řekl jsi mu to," konstatoval Brumbál.

„Harry měl právo to vědět a já měl právo přihlásit se ke svému synovi," odpověděl pevně.

Brumbálova mysl byl jeden velký zmatek a cítil, jak mu jeho plány protékají mezi prsty. Zhluboka si povzdechl „Musím se zeptat, chlapče: Jak se to mohlo stát? Lily byla vdaná za Jamese!"

Než odpověděl, Snape v duchu požádal Lily o odpuštění za propracovanou lež, kterou se chystal vyřknout. Snape sklonil pohled k zemi, ztuhl a tváře se mu začervenaly. Začal vysvětlovat: „Bylo to na posledním setkání s jejími rodiči. Na bar-be-que. Myslím, že kdyby to nebyla tajná narozeninová oslava pro jejich dceru a kdyby měl pozvánky na starosti někdo jiný než Lea Evansová, nepozvali by mě." Snape zašoupal nohama, jako by se pod Brumbálovým pohledem cítil nepohodlně. „Opravdu jsem tam jít nechtěl, ale než jsem se nadál, už jsem procházel starým parkem za Tkalcovskou ulicí a směrem k domu Evansových."

Aby se vyhnul ředitelovu nekončícímu vyčítavému pohledu, začal přecházet sem a tam. „Lilyini rodiče mě vřele přivítali. Jako vždycky." Jeho tón zněl utrápeně, protože si vzpomněl na chvíli, kdy viděl Evansovi naposledy: těsně před jeho pátým ročníkem, když byli zabiti Smrtijedy. To bylo asi měsíc před Harryho narozením. „Oslava nijak zvláštní nebyla, samozřejmě nechyběli Pobertové, a když zjistili, že jsem tam i já, bylo to jako ve škole. Jen si místo s kouzly museli vystačit s nadávkami." Odmlčel se a zahleděl se do plamenů.

„Lily vždycky vadilo, jak si tě dobírali," řekl Brumbál laskavě. Snape zabručel, ale v duchu byl zaskočený tím, jak ředitel nevědomky přikrášloval jeho příběh.

„Ano," souhlasil, „to ano. Možná to byl důvod…" Snape záměrně zaváhal. „Od našeho pátého ročníku jsme spolu nemluvili… já ne… než jsme se nadáli, byli jsme v její ložnici." Začal znovu přecházet a jeho dupání odráželo jeho vztek a zahanbení. „Bylo to zbrklé a oba jsme toho potom litovali. Lily začala brečet a já…utekl jsem pryč."

„To ti šlo velice dobře," poznamenal Brumbál nesouhlasně.

Snape se uraženě zamračil, ale rozhodl se nechat si své rozhořčení pro sebe. Právě tu pošpinil Lilyinu pověst a její manželství, takže to nejmenší, co teď mohl udělat, bylo chovat se jako zbabělec.

Brumbál zabubnoval prsty o desku stolu. „Teď už chápu, proč Lily trvala na tom, abys chránil její dítě," řekl tiše. „Nežádala starého přítele, ale otce jejího syna. Nikdy ti to neřekla?" Snape potřásl hlavou a usedl na židli před ředitelovým stolem. Ve tváři se mu zračilo zhnusení nad sebou samým, lítost a výčitky svědomí. „Také to vysvětluje, proč byl chlapec zařazen do tvé koleje."

„Nejspíš," souhlasil Snape neochotně.

Pak se ho ředitel zeptal na něco, co Snapea šokovalo. „A chceš být chlapcovým otcem?"

Snape se narovnal a zamračil se. „Copak jsem řekl, že ho nechci? Je to můj syn, řediteli. Ať už ho chci nebo ne, mám za něj zodpovědnost. Dodržet slib, co jsem dal Lily, už nestačí. Jsem jeho otec a taky jím budu."

Brumbál nesouhlasně zamlaskal. „Tohle všechno komplikuje, chlapče."

Snape na něj nevěřícně zíral a ani nemusel své emoce předstírat. „Na začátku roku jste mě požádal, abych na chlapce dohlížel a chránil ho. To jsou vaše slova, pokud si vzpomínám, řediteli. Fakt, že byl zařazen do mé koleje, tento úkol jen zjednodušil. Proto nechápu, jak by to nynější vývoj situace mohl zkomplikovat?"

Ředitel si vědoucně povzdechl a nechal na Snapeovi, aby sám našel odpověď. Byla to jedna z věcí, která mladého čaroděje na Brumbálovi štvala. „Má to něco společného s tím, že jste ho chtěl poslat zpět k Dursleyovým?"

Brumbál zvedl hlavu od knihy. „Stále bych ho raději poslal zpátky, ale když jsi-"

Snape ho ostře přerušil: „Ne! Nedává žádný smysl, že byste Harryho…tedy vlastně jakékoliv dítě poslal zpět do místa, kde ho bijí, slovně urážejí a nechávají hladovět! Pochopte to, Albusi!" dožadoval se.

Ředitel vrátil knihu do police a otočil se na svého rozrušeného profesora lektvarů. Snape by rád věděl, jestli tak řediteli připadal díky výrazu tváře a řeči těla, protože ve skutečnosti byl rozzuřený s chutí někoho zabíjet a přitom docela zvědavý.

„Posaď se, chlapče," požádal ho Brumbál. Místo aby si sám sedl na svou židli za stolem, zůstal stát, aby tak mohl na mladého čaroděje shlížet z vrchu. „Měl jsem si toho všimnout, toho sílícího pouta mezi vámi dvěma. I když teď už vidím původ toho všeho, zdá se mi, že ses o chlapce začal zajímat, ještě než jsi zjistil, že je tvůj syn." Starší čaroděj si povzdechl a s pohledem přes Snapeovo rameno se rozpomenul na minulost. Viděl mladého ustrašeného čaroděje, který ho prosil, aby ho osvobodil z Voldemortových pout.

„Kdybych věděl, co u Dursleyových najdeš, poslal bych někoho jiného," uvažoval Brumbál tiše.

Snape stiskl rty a přemýšlel, jestli dostane nějaké vysvětlení nebo jen samé hádanky.

Na okamžik se ředitel odvrátil a přivolal si svitek pergamenu, který byl zastrčený mezi dalšími svitky a knihami, které nebyly řádně založeny. Rozvinul ho a podal Snapeovi. „Podívej se na úplně první zápis."

Snape nejprve očima přelétl nadpis: Náhodná magie – Harry James Potter. Poté pohlédl na první záznam o náhodné magii.

Věk: 3 roky, 9 měsíců

Další tři zápisy byly z chlapcových čtyř let, ale bez jakéhokoli vysvětlení, proč se magie objevila nebo co způsobila.

Brumbál zabodl ukazováček do specifičtějšího zápisu:

Věk: 6 let, 2 měsíce

Přemístil se na střechu budovy

„On se přemístil?" vydechl Snape nevěřícně.

„Pozoruhodné, že?" souhlasil ředitel a v očích mu plály šílené ohníčky. „A podívej na tenhle," ukázal na další incident.

Věk: 10 let, 11 měsíců

Nechal zmizet prosklenou vitrínu

Brumbál vzal svitek a znovu jej sroloval. „Snažil jsem se od Harryho odvrátit veškerou nechtěnou pozornost, ale v jeho šesti letech ministerstvo přišlo na pobyt kouzelníka v jeho okolí, i když díky pokrevní ochraně nedokázali jeho přítomnost přesně detekovat ani rozpoznat jeho identitu."

Ředitel vrátil svitek na místo, odkud jej přivolal, a usmál se. „Vývoj jeho magie je mimořádný. Madam Pomfreyová si myslí, že si sám vyléčil několik svých zranění."

Snape nesdílel Brumbálovo nadšení. Mnohem víc mu dělalo starosti, že přestože ředitel sledoval Harryho magii, nikdy se nepřišel podívat, co výbuchy náhodné magie vyvolalo.

A léčení sebe samého? Taková kouzla dokázala porazit i dospělého čaroděje. Nebylo divu, že byl chlapec tak malý. Pokud ho Petunie nekrmila dost na to, aby doplnil energii, kterou potřeboval na svá léčitelská kouzla, bylo s podivem, že ještě žil!

Snape cítil, jak v něm vzrůstá vztek na Dursleyovi. Musel se uklidnit. Po několika vteřinách byl opět schopen věnovat se řediteli.

„Řediteli, uznávám, že je to udivující, ale ne neobvyklé vzhledem k okolnostem. Po založení Úřadu pro ochranu dětí ve dvacátých letech bylo zaznamenáno několik podobných případů."

Což byla pravda. Studie prokázaly, že zneužívané děti často přešly do určitého přežívajícího režimu, kdy dokázaly svou magii natolik vylepšit, aby se vyrovnaly se zneužívání. Snape s tím sám měl zkušenosti, protože jeho otec ho bil dennodenně. Jeho matka mu s léčením ran pomáhala, ale i přesto si Snape vyvinul své smysly a reflexy tak, že mu později pomáhaly vyhýbat se většině zaklínadel a kleteb Pobertů. Mnohem později pak používal tyto schopnosti jako špeh. Podle Snapea ale tyto děti nedokázaly proti svým trýznitelům použít svou magii, nehledě na to, jak zlé to zneužívání bylo.

Najednou to Snape pochopil. „Vy jste to věděl!" zasyčel. „Věděl jste o tom zneužívání!"

Mistr lektvarů sebou cukl, když mu ředitel položil ruku na rameno. „Nechtěl jsem ti nic říct právě proto, že jsem věděl, že bys reagoval tímto způsobem." Brumbálovy prsty mu pevně sevřely rameno. „Věděl jsem, že Dursleyovi svého synovce nemilují, chlapče, ale Arabella-"

Snape sebou trhl a setřásl jeho ruku. Nemohl však vstát ze židle, protože Brumbál stál těsně před ním. „A to má omluvit to, co mu dělali celých jedenáct let?"

„Severusi," řekl Brumbál konejšivě.

„Kosti, Albusi! Oni mu lámali kosti!" Snapeův křik donutil ředitele o několik kroků ustoupit. „Na zádech má jizvy! Nechali ho hladovět! Má trvale poškozený zrak díky jejich milujícím dotekům! Že ho nemilovali? Oni opovrhovali mým synem a vy jste to dovolil jen proto, aby se jeho magie rozvíjela?" Prudce vstal ze židle, až ji povalil na zem. Ve vzteku se otočil a s hůlkou v ruce ji proměnil v piliny.

„Uklidni se, Severusi." Brumbálův hlas byl pevný, ale laskavý. Z ničeho nic najednou Snape pocítil strach, ale zachoval si dostatek rozumu, aby to nedal najevo. Zhluboka se nadechl a zaměřil svůj temný pohled na ředitele.

Brumbál přivolal novu židli a donutil Snapea, aby si sedl. „Petunie byla Lilyina sestra, chlapče," pokračoval Brumbál plynule. „Neviděl jsem důvod, proč by se k němu nechovala alespoň civilizovaně. I když jsem se dozvěděl o jejich nechuti k jejich synovci, o zneužívání nepadlo ani slovo."

Snape si vzpomněl, jak paní Figgová tvrdila, že nikdy neviděla na jeho synovi modřiny, škrábance nebo stopy po zranění. Předtím měl podezření, že to kouzlo schovalo všechna jeho zranění. Teď si tím byl jistý. „Jeho magie schovala všechna zranění," vydechl napjatě.

Ke Snapeově nechuti se Brumbál usmál a jen v očích se mu objevila jiskřička soucitu. „Aha! Tak už to chápeš, že? Zastírací kouzla se učí až v sedmém ročníku, a aby člověk zvládl zakrýt zranění, jaká měl Harry, to by trvalo roky cvičení. Harry je velmi mocný kouzelník a ty-"

Snape ho přerušil a zasyčel: „Harry je jen malý chlapec."

Jiskřičky v Brumbálových očích pohasly jako sfouknutí svíčky. „Voldemort si ho otestuje."

„Voldemort je mrtvý," prohlásil Mistr lektvarů chladně. Měl co dělat, aby si pravou rukou nestiskl schované Znamení zla.

„Severusi, prosím, nedrž se tak tvrdohlavě toho hloupého klamu. Byl jsi přece se mnou v Godrikově dole, a ani s pomocí těch nejsofistikovanějších kouzel jsme nic nenašli. Na rozdíl od Lil-"

„Přestaňte!" požádal ho Snape unaveně. Samozřejmě si na ten hrozný den vzpomínal. Několik hodin po jeho slyšení před Starostolcem ho vzal Brumbál do Godrikova dolu. Dělalo se mu špatně při pohledu na ruiny, které zbyly z Potterovic domu, při představě Lily, která prosila za život svého syna. S ředitelem použili starou magii, aby našli Voldemortovy ostatky a využili paměťové duchy4, aby zjistili, co se přesně stalo. Málem se z toho znovu zhroutil.

Nic nenašli, ani šepot. Věděli, že to nevěstí nic dobrého.

Ale kdo by jim věřil? Kouzelnický svět byl nadšený, že ten děsivý stín zmizel. Harry Potter se stal hrdinou a mnozí Brumbála nesnášeli za to, že chlapce skryl před jeho zbožňujícím publikem.

Jak roky plynuly, každý klidnější a lepší, jen Snape, Brumbál, členové Fénixova řádu a Smrtijedi, kteří už nechtěli sloužit Pánu zla, se obávali, že nejsou tak úplně v bezpečí.

A Snapeovy a Luciusovy obavy se vyplnily, když se vrátily jejich noční můry a Znamení zla začala pálit.

Na okamžik se Snape pozastavil nad svým pošetilým záměrem adoptovat Harryho. Měl na to právo? Jak se mohl o chlapce řádně postarat, když zlo bylo tak blízko? Zatnul pěsti a pomyslel na slib, který dal Lily. Tohle byl jediný způsob, jak se o chlapce postarat.

Ne. Byl to způsob, který sám chtěl. Harry byl jeho synem teprve pár hodin, ale cítil, že je to tak správně. Adopci požehnali i duchové jejich minulosti. Nedovolí, aby to cokoliv zničilo, dokonce ani ten bláznivý starý ředitel.

Brumbál se rozhodl přerušit to dlouhé ticho: „To, co se Harrymu zatím stalo, podle mě není náhoda, chlapče. Ten incident na Quirinusově hodině a na famfrpálu. A teď ta záhadná úmrtí jednorožců a jejich zmizení."

„Jaká úmrtí?" zeptal se Snape a předstíral, že o tom ještě neslyšel.

„Čtyři jednorožci byli brutálně zavražděni," odpověděl Brumbál s hlubokou lítostí v hlase. „Někdo jim vysál krev. Před několika týdny mě Hagrid informoval, že jednorožci a testrálové zmizeli. Kentauři, kteří se obvykle skrývají hluboko v lese, teď hlídkují i na jeho okraji. Řekli Hagridovi, že ‚zlo tu v noci loví'."

Snape si promnul kořen nosu a zavřel oči. Tahle schůze byla noční můrou, ze které se nedokázal probudit.

„A podle vás nebylo nutné informovat profesory, kteří pomohli chránit ten zatracený Kámen?" vyprskl Snape vztekle. Nenechal ředitele odpovědět a dal prostor svému vzteku na tolik věcí, které teď ani nemohl vyjádřit. „Víš, co to znamená, Albusi? Ve škole je někdo, kdo chce ukrást Kámen a znamená nebezpečí nejen pro Harryho, ale možná i pro všechny studenty!" Mezitím se zvedl a začal opět přecházet po pracovně.

„A možná i pro tebe," dodal Brumbál tiše. Snapeův vztek rázem vyprchal jako z propíchnutého balónu.

„Cože?" zeptal se a otočil se čelem k řediteli.

„Je možné, že by ses bál sám o sebe, Severusi? Odmítl sis přiznat, že se Voldemort může vrátit." Snape se ušklíbl, protože zachytil v Brumbálově úsměvu náznak samolibosti.

„Je mi úplně ukradené, co si o mně myslí! Pokud je vůbec schopen myslet!" Těsněji si k sobě přitáhl svůj hábit. „Pro Merlinovy zuby, Albusi! Copak vám ani trochu nedělá starosti, že ve škole je někdo, kdo se snaží Harrymu ublížit? To si o něm myslíte tak málo, že se o to nestaráte? To byste ho klidně poslal k jeho příbuzným, kde mu hrozí z jejich strany stejné nebezpečí? Co je to s vámi, sakra?"

Snape pomalu ztrácel kontrolu nad svým vztekem, ale ředitel, jako by si o to říkal. Ale teď viděl, že sám uhodil hřebík na hlavičku, že jej přímo zatloukl. Brumbálova tvář zrudla vztekem.

Mistr lektvarů očekával, že mu ředitel pohrozí Azkabanem, a pro ten případ měl připravené eso v rukávu. Ale hrozba nepřicházela.

Ředitel odpověděl s ledovým klidem. Snape byl strachy z jeho magie donucen před Brumbálem couvnout. „Voldemort JE zpátky. Kámen mudrců je tu proto, abych ho chytil do pasti a oslabil. Harry toho bude svědkem nebo mi bude důkazem, že z chlapce, kterým kdysi byl, zbyla jen prázdná skořápka."

Toto suché prohlášení Snapem otřáslo. Překvapeně vydechl, když konečně pochopil, proč Brumbál chlapci nedůvěřuje. „Vy si myslíte, že Harry je Pán zla!" Brumbál smutně přikývl. Snape zavřel pusu a snažil se porozumět svým pocitům. Pokud něco řekne, přivede sám sebe do pasti, ze které už nebude úniku, a jeho syn ho potřebuje. Nasadil kamennou masku, kterou všichni tak dobře znali, zklidnil své splašené srdce a posílil svou nitrobranu. Přitom pocítil neohrabané úponky ředitelovy mysli, jak se dotkly té jeho. To bylo něco, co Brumbál neudělal už léta.

Tento chabý pokus však poskytl Snapeovi novou informaci o ředitelově magii, kterou si dříve neuvědomil. Ale neměl čas to teď zkoumat, protože Brumbál se chystal něco říct.

Brumbál se zvedl a rozvláčným krokem přistoupil k Snapeovi a přátelsky mu položil ruku na předloktí, přesně na skryté Znamení zla. Snape věděl, že tohle gesto není náhlý emocionální popud, ale upomínka jeho dluhu k Brumbálovi a straně světla. Snape se donutil neucuknout, ale naopak jej vděčně přijmout.

„Můj chlapče," zabroukal Brumbál. „Nechtěl jsem nic říct, protože jsem si s Harrym nebyl jistý. Ještě je možné, že se mýlím, ale to poznáme pouze tehdy, pokud je Voldemort někde na hradě a kámen ho vyláká ven."

Snape potřásl hlavou. „Harry není dalším Pánem zla. Mýlíte se," prohlásil Snape tvrdohlavě. Brumbálův hlas, zašeptala jeho mysl. Čarodějův hlas s ním manipuloval, uklidňoval ho a nutil jej změnit názor. Díky své nitrobraně věděl, jaké emoce chce ředitel vidět v řeči jeho těla a slyšet v jeho hlase. Snape toho využil a s hlasem plným naděje zašeptal: „Je to milý, laskavý chlapec…"

„Byl zařazen do Zmijozelu," přerušil ho ředitel. Zvedl ruku, aby umlčel Snapeovy námitky, že Nebelvíři mají ve zvyku házet všechny Zmijozely vlkům. „Voldemortovy koleje," zdůraznil Brumbál. „Vidíš dítě, se kterým je špatně zacházeno, a chceš mu pomoct. Já si nemůžu dopřát ten samý luxus, protože jsem znal Toma Raddlea ve stejném věku, jako je teď Harry."

Snape poslouchal, i když mu dělalo problém zůstat zticha. Brumbálův hlas byl velice uklidňující a přinášel na povrch vzpomínky na minulost. Ale protože věděl, že pravá síla je v Brumbálově hlase, dokázal ze sebe setřást falešné pocity, které mu jeho hlas přivodil. Jak Brumbál pokračoval ve vyprávění, Snape ukázal řediteli ty emoce, které chtěl vidět a slyšet a přitom jásal radostí, že se dokázal vysvobodit z dalších pout.

Ředitel dál mluvil o mladém Tomu Raddleovi, chlapci ztraceném v mudlovském sirotčinci a zneužívaném dětmi a dospělými. Jeho náhodná magie proudila z jeho vzteku, násilí a chuti po pomstě. A právě to násilí přivedlo mladšího Brumbála do této zapomenuté části Londýna a do čtvrti, která nejevila známky zlepšení z dob, kdy mezi mudly vládl strach ze zabijáka prostitutek.

Snape tiše poslouchal, jak starý muž popsal děsivé setkání s chlapcem, který dokázal jiným způsobit bolest pouhou myšlenkou. Z ubližování jiných necítil vinu ani lítost, ale když mu Brumbál řekl, čím je „zvláštní", chlapcovy kaštanové oči zazářily.

„Možná že kdybych věděl, co se snažím přivézt do našeho světa, jednal bych jinak," povzdechl si Brumbál lítostivě a netušil, že jeho hlas už mladého kouzelníka neovlivňuje.

„Proč přirovnáváte Harryho k Raddleovi? V ničem se mu ani trochu nepodobá," řekl Snape a cítil, jak se mu vrací jeho migréna. Už ho unavovalo tohle nekončící setkání.

„Ach, jejich povahy jsou možná rozdílné, ale jejich moc je stejná, a to je to, co mě na Harrym znepokojuje." Brumbál si poklepal na čelo. „A jeho jizva." Brumbál si přivolal knihu a podal ji Snapeovi, který si rychle přečetl titulek: Prokleté jizvy: Co o nich víme. „Tohle je jen jedna ze stovky knih o prokletých jizvách, které jsem za ta léta pročetl, a jedna věc je z nich jistá: ty jizvy jsou nepředvídatelné."

„Takže kvůli jeho jizvě si myslíte, že je Harry dalším Pánem zla?" zeptal se Snape a se žuchnutím upustil knihu na Brumbálův stůl.

„Vznikla poté, co se Voldemort pokusil chlapce zabít a Harry přežil!" Brumbál se frustrovaně zamračil. „Ale nikdo, žádná kniha, esej, nic mi nedokáže vysvětlit, proč." Brumbál spočinul na Snapeovi svým pohledem a mladý muž pocítil, co by pro něj znamenala jeho případná zrada. „Proto chci, abys chlapce hlídal, Severusi. Pokud je tím…čím si myslím, že je…" Brumbálův hlas utichl.

„Co ode mě chcete, řediteli?" zeptal se Snape v dokonale předstírané podrážděné rezignaci.

Brumbál se usmál a stiskl Snapeovi rameno. „Jsem rád, že mě chápeš, Severusi." Přesunul se za svůj stůl a posadil se. „Je důležité, abychom věděli, jestli je stále tvým… synem, nebo jestli se stal nedůvěryhodným. Od té Quirinusovy hodiny se nic podobného nestalo?" Snape zakroutil hlavou. „Dobře. Sleduj ho, ale nech ho jednat přirozeně."

„Čekáte, že se bude chovat jako Nebelvír?" ušklíbl se Snape.

Brumbál se zasmál. „Ale ne, chlapče. Očekávám, že bude prostě jen zvědavým chlapcem. Pokud bude potřeba trest, prosím, ale jako svého studenta mu ponechej trochu volnosti." Brumbálovi v očích vesele poskakovaly jiskřičky, a když se vrátil ke své práci, Snapeovi bylo jasné, že konečně může jít.

NCNCNCNC

Jakmile se za ním zavřely dveře ředitelny, rozběhl se Snape po schodech dolů a běžel až do svých komnat. Když je zabezpečil kouzly proti vyrušení, hodil letax do plamenů a kleknul si před krb.

„Sídlo Malfoyů!" vykřikl a sotva popadal dech.

Hned, jak byla letaxová cesta volná, strčil hlavu do plamenů a uviděl hlavní přijímací místnost.

„Luciusi! Luciusi! Přijď rychle!" žádal.

Lucius, který právě večeřel se svou ženou, tryskem přiběhl do přijímacího salonu. V hlavě mu proběhly myšlenky na zraněného Draca, a tak za použití rychlého polštářového kouzla klesl na kolena před krbem.

„Severusi?"

„Jde o Brumbála! Přijď ke mně. Musíme si promluvit," nařídil a jeho hlava zmizela.

Lucius vstal a popadl hrst letaxu. „Snapeovy komnaty v Bradavicích!" Po chvíli už vystupoval ze zelených plamenů do Snapeova obýváku. Vzal si nabízenou skleničku ohnivé whisky.

„Co se děje, Severusi!" žádal Lucius vysvětlení. „Vyděsil jsi mě k smrti."

„Právě jsem se vrátil ze sezení u Brumbála," odpověděl Snape naštvaně a posadil se do svého oblíbeného křesla. „Ovládá magický hlas!" vyhrkl.

Lucius se posadil naproti němu a pomalu přikývl. „Takhle to tedy dělá!" Usmál se a pohlédl na svého rozladěného přítele. „Magický hlas byl zakázán, když byl Nicolas Flamel ještě mladý muž."

„Flamel v tom vynikal," poznamenal Snape. „Určitě to Brumbála naučil."

Pár minut bylo ticho a pak se Lucius zeptal: „I když je tahle novinka pozoruhodná, určitě jsi mě nezavolal jen kvůli tomu. Co se děje?"

„Brumbál sem přitáhl kámen nejen jako test pro Harryho, ale i jako past. Podle něj zneužívání jeho příbuzných posílilo jeho magii, ale zároveň ještě něco vypustilo…" Snape nedokázal pokračovat.

„Pána zla," dokončil za něj Lucius a vypil likér ve své sklenici. „Řekni mi o tom víc."

Dalších deset minut popsal Snape své setkání s Brumbálem. Když skončil, stoupnul si a dolil si ohnivou whisky. Lucius tiše zaklel.

„Je to blázen," usoudil nakonec.

„To a navíc je tu někdo, možná sám Voldemort, kdo se snaží zabít mého syna!" Vychrlil ze sebe Snape a posadil se zpět do křesla. „Co mám dělat, Luciusi?"

„I kdyby byl blázen, tak pokud se Pán…" Pro Luciuse bylo stále těžké vyslovit jméno svého bývalého pána. Zatnul zuby a pokračoval: „Pokud se Voldemort snaží vrátit, tak Brumbála potřebujeme, šíleného nebo ne."

„A co když se někdo zraní?" zeptal se Snape kousavě. „Nebo co když se Harry rozhodne jít po tom hloupém kameni?"

Lucius se na něj zamračil a pak mu sdělil své řešení. „Nechme toho starého blázna jít si svou cestou, Severusi. Najít Voldemorta však bude na nás. Ale přesto by mě zajímalo, jak se dokázal vrátit, pokud je to on?"

„Nekromancie," odpověděl Snape jednoduše. Pozvedl obočí, když si povšiml, jak jeho přítel šokovaně vytřeštil oči. „Neříkej mi, že už jsi zapomněl na Noc nemrtvých?"

Nemrtví byla mrtvá těla, která svou silou Voldemort probudil k životu. Pro oživování mrtvých měl výjimečné schopnosti.

Lucius se otřásl a přikývl. Noc nemrtvých byla asi ta nejděsivější akce, jakou kdy s Voldemortem podnikli. Armáda nemrtvých, která čítala tisícovku těl, pochodovala na město Dobro, kouzelnickou osadu na pobřeží Walesu. I když bylo několik nemrtvých zničeno, do úsvitu z města nic nezbylo. Zničení Dobroa bylo považováno za jednu z Voldemortových největších vítězství.

Většina Smrtijedů si z té noci odnesla přetrvávající noční můry.

„Tělo se nikdy nenašlo," řekla Snape a mračil se na dno své prázdné sklenice. „Po slyšení jsem se vydal do Godrikova Dolu, abych si sám ověřil, že zde po něm nic nezůstalo."

„Duchem tedy není," poznamenal Lucius.

Snape pomalu potřásl hlavou. „Opravdu sis to někdy myslel?" ušklíbl se Mistr lektvarů.

Lucius se na přítele temně zamračil. „Nemluv se mnou, jako bych byl hlupák, Severusi. Víš stejně dobře jako já, že to není má smrt, čeho se nejvíc bojím, pokud by se vrátil, ale smrt mé rodiny."

Snape zakroutil hlavou a litoval svých krutých slov. „I já se bojím o Harryho, Luciusi. Ale není to jen návrat Pána zla, z čeho mám strach. Vypadá to, že si musím dát pozor i na šíleného ředitele."

„S Albusem Brumbálem se dá snadno skoncovat s pomocí zákona," odpověděl Lucius bezstarostně. „Ale musíme si být jisti, že je Voldemort pryč, jinak si Brumbál najde nějakou skulinku, jak se vyhnout stíhání."

Vyrušilo je zaklepání na dveře. Snape se zamračil. Byl si jistý, že nikoho neočekává. Pak si promnul kořen nosu. „Harry! Pozval jsem ho, aby přišel po večeři."

Lucius se usmál a přešel ke krbu. „Pak tě tedy nechám, aby sis užil příjemný večer se svým synem, Severusi." Hodil do krbu hrst letaxového prášku a vykřikl: „Sídlo Malfoyů!" Než vstoupil do plamenů, ohlédl se na Snapea. „Buď rád, že se Brumbál vybarvil takhle brzy. Lépe se tak budeme mít na pozoru." Kouzelník pak prošel skrz plameny a zmizel.

Další zaklepání, tentokrát o něco váhavější, donutilo Snapea vstát z křesla a oprostit se od svých vážných myšlenek. Otevřel dveře a pohlédl na nesmělý úsměv svého syna.

„Vím, že jste řekl až po večeři, a je ještě docela brzo, ale když jsem vás neviděl ve Velké síni, začal jsem si dělat starosti, pane," blábolil Harry.

Snape ho zavedl dovnitř a zavřel za ním dveře. „Měl jsem nezvykle dlouhé jednání s ředitelem, Harry. Snědl jsi něco, nebo ses o mě tak bál?" Snape se potěšeně ušklíbl, když Harryho tváře zčervenaly.

„Měl jsem džus," odpověděl Harry.

„S tím tě nemůžu poslat do postele. Pojď se mnou, stejně jsem prošvihl svou večeři."

NCNCNCNC

Snapea potěšilo, že se Harry i navzdory svému věku ještě rád tulil. Původně očekával, že se bude Harry zdráhat vzhledem k jeho příbuzným, kteří se k němu otáčeli zády. A pro Snapea samotného bylo zvláštní, že mu nedělalo žádné potíže dát mu najevo ty city, kterých se Harry dožadoval.

Snapeovi nebylo objímání a utěšování cizí. Jako hlava Zmijozelu se často musel potýkat s prváky, kterým se stýskalo po domově, ale čím dál častěji přenechával tuto práci prefektům. Vybíral si je pro jejich schopnost utěšovat a radit. Byli něco jako starší bratři a sestry.

Z profesorského sboru to byla Pomona Prýtová, která dávala nejvíc najevo své city. Nikdo neunikl jejím objetím ani jejím vánočním sušenkám s trojitou čokoládou. Snape se ušklíbl, když si představil další Vánoce s čokoládovými sušenkami. Byly mnohem lepší než ponožky, které chtěl Brumbál všem vnutit.

„Změním se nějak, tati?" Harry si už patnáct minut procvičoval čtení, a tak jeho otázka přišla z ničeho nic.

„Myslíš kvůli tomu lektvaru?" upřesnil Snape.

„Jo…teda ano, pane…ehm…tati." Harrymu se líbila představa, že má tátu, ale přesto pro něj bylo těžké tohoto muže nazývat „tátou". „Draco říkal, že díky tomu, že se naše DNA smísily, budu vypadat jako ty."

Snape mu projel rukou jeho neposedné vlasy. „Vadilo by ti to, Harry?"

„Ani ne," pokrčil rameny. „Bylo by skvělý vypadat jako ty. Ale přál bych si, aby to opravilo moje oči," řekl a přitom si hrál s růžkem stránky v jeho knize.

„Podle mě zdědíš některé moje méně výrazné vzhledové rysy, ale opravdu už není nic, co by dokázalo spravit tvůj zrak," opověděl Snape s náznakem lítosti.

Harry se samolibě usmál. Vyklouzl zpoza Snapeovy paže a doběhl si pro svou tašku, která ležela v rohu místnosti u věšáku. Lehce zmateně a zvědavě Snape sledoval, jak se chlapec prohrábl svou taškou a vytáhl tenký časopis, který mu následně podal.

„Draco mi říkal, že jeho otec nosí brýle na čtení a že má naplánovanou nějakou experimentální operaci v Paříži. Tak mi dal Draco tuhle knihu, kde je vše o očních vadách a nejnovějších léčitelských kouzlech."

Snape si časopis vzal a pomalu jej prolistoval. Čelo měl přemýšlením zkrabatěné. Když si všiml, že Harry čeká na jeho reakci, časopis zase zavřel. „Nech mě si to nejdříve pročíst a trochu se poptat. Zajdu za tvým očním léčitelem a uvidíme, jestli se nám podaří najít nějakou alternativu k tvým brýlím."

„Doufám, že jo," řekl Harry a znovu se stočil pod Snapeovou paží. „Pořád myslím na to, že je jednou na tréninku buď ztratím, nebo se mi rozbijou."

„Během tréninku a zápasu na ně můžeme použít dočasné lepící kouzlo, aby ti nespadly z nosu. A co se týče toho rozbití, o to jsme se postarali už při tvé první návštěvě u léčitele. Nerozbitné kouzlo je jen jedním z ochranných kouzel."

„Aha," odpověděl Harry prostě.

Snape se na chlapce usmál a pak poklepal na jeho knihu. „Patnáct minut a pak je čas jít do postele."

Harry otevřel knihu, ale pak se zarazil. „Myslíš, že se zlepšuju, pa…tati?"

„Vedeš si dobře, Harry. Podle mě jediný důvod, proč váháš při čtení nahlas, jsou tví příbuzní, kteří tě ve čtení nepodporovali. Textu rozumíš skvěle a musíš číst dobře i potichu, abys porozuměl svým učebnicím." Při pomyšlení na ty zatracené Dursleyovi se zamračil. Když teď ředitel věděl, že Harry je jeho syn, mohl se těm zákeřným mudlům konečně pomstít. Ale nad tím bude přemýšlet později, protože teď se chtěl věnovat svému synovi. „Zítra mám pro tebe připravené nějaké příklady na počítání, abych zjistil, jak je na tom tvoje matematika."

„Na co potřebuju matiku?" zeptal se Harry, upřímně zvědavý.

„Na lektvary, teorii v přeměňování, astronomii a věštění z čísel," odpověděl.

„No, na lektvary klidně, ale na to ostatní…fuj!" Harry se zachichotal, když ho Snape polechtal na boku.

„Čti, ty můj malý hlupáčku." Snape si svého syna přisunul k sobě blíž. Ano, opravdu byl rád, že se Harry rád tulil.

1Mohérská vlna je vlna z angorské kozy

2 Nevím, jakého rodu to je. Budu používat „ona" jako „ta dýka".

3 Silice z oddenků vetiverie ovsuchovité z čeledi lipnicovitých. Roste především v jihovýchodní Asii.

4 Nemám ponětí, o co jde. V originále „memory ghosts".

A/N: Vím, že se mnou tady musíte mít spoustu trpělivosti, protože kapitoly přibývají po neskutečné trýznivě dlouhé době, a i když s vámi soucítím (sama čtu a čekám na x povídek a vím, jak otravné to čekání je), tak to moc nepopoženu, teď už obzvlášť ne, protože jsem nastoupila na matfyz (na vysokou) a jsem z toho trochu mimo sebe :D Slušně řečeno. Tak to se mnou prosím vydržte. Za vaše komentáře jsem moc ráda, všechny si pečlivě čtu (některé i víckrát :D), takže se nemusíte bát, že bych si vašich případných poznámek, pochval, kritik nevšímala :)