Byl to zlomek vteřiny, bože, kolikrát už to bylo jen o sekundu, o jediný moment, o jeden úder srdce, o zlomek okamžiku, který je dělil od smrti. Ale stejně to vždy udělali zase. Zase riskovali své zdraví i životy, Kriste, riskovali i životy cizích, celé světy, pro jejich záchranu. Šílené.
A teď zase.
Výbuch byl ohromný; plameny, žár a tlaková vlna ničili vše okolo, ale oni na poslední chvíli skočili do Tardis a ta je zachránila. V poslední chvíli skočili dovnitř, Doctor napřed ruku v ruce s Rose.
Chvíli trvalo, než zjistila, jak opět použít plíce a znovu se nadechla. Ve stejnou chvíli se začala hihňat, adrenalin stále v krevním oběhu. A Doctor se začal smát s ní. Teprve chvění jeho hrudi při smíchu ji upozornilo na fakt, že leží přímo na něm. Když se na sebe podívali, smích jim odumřel na rtech a nebyli schopní odtrhnout pohled od toho druhého. Alespoň ona nebyla. A neodtrhla pohled, ani když se k němu naklonila blíž a políbila ho.
Bylo to šílené a hloupé. A naprosto úžasné a dechberoucí. Kdyby stáli, podlomila by se jí kolena, ale oni leželi. Leželi a líbali se, jako by nepotřebovali dýchat, ruce na oblečení, někdy i pod ním. Kéž by ten okamžik trval navždy, tohle je vše, co potřebují. Kéž by se posunul trochu dál, tohle jim nikdy nemůže stačit.
Místo toho začaly blikat panely Tardis. Museli od sebe. Čekalo je další dobrodružství, další zlomek vteřiny.
