„Tak jo, kde začneme?" zeptala se a usadila na trávě ve stínu jednoho starého dubu daleko od jezera, kam touhle dobou chodila půlka školy, a jim se opravdu nechtělo provádět tuto činnost veřejně. První hodina doučování u Rose Weasleyové.
„Já bych to vzal postupně od prváku a po předmětech."
„Výborně, někdy se i shodneme."
Odfrkl si, ale bacil sebou vedle ní. Bylo horko. Velmi horko. Léto se dostavilo toho roku dříve, a když to bylo možné, tak všichni chodili v krátkém oblečení a o přestávkách si chladili nohy v jezeře. Schválně si vybrali místo ve stínu, aby si neuvařili mozky, vzali s sebou spoustu pití a Rose… totiž Štěkna šla bosky od té doby, co vstoupili na trávník.
„Takže začneme Zaklínadly." Vytáhla poznámky za celých sedm let, kterých nebylo málo. Polovinu podala Scorpiusovi. „Mamka mi pomohla z toho udělat dobré kopie, tak si to můžeš nechat." Vůbec se na něj nedívala. „První ročník, téma první: levitace."
„Děláš si srandu."
„Popiš pohyb hůlkou a formuli levitačního kouzla." Teprve teď se na něj podívala.
„Štěkno, tohle fakt nemusíme dělat. Prvák si projdu před spaním za pět minut, jedem dál…"
Chtěl obrátit stránku, ale zarazila ho rukou.
„Popiš to a předveď na tomhle peru, jinak s tebou končím."
Trefná výhružka a přesvědčivý pohled.
„Tak hele." Vzal a začal obracet svitky pergamenu jeden po druhém a komentovat to: „Umím… umím… znám… to je na mě moc jednoduché… tohle se doučím za třicet vteřin. Můžeme pokračovat k druháku."
„Ale…"
„Štěkno, opravdu se na hloupostech nechci zdržovat."
„Nepřeceňuj se. Chováš se sice nelidsky, ale jsi člověk a tvá paměť není všemocná."
„To je irelevantní."
„Jestli to umíš, celý ročník mi tady do hodinky řekneš a předvedeš a můžeme potom pokračovat, dobře? Opakování je matkou moudrosti a ještě nikdy to nikoho nezabilo."
„Proč ti na tom tak záleží?"
„Kvůli zisku," vysvětlila. „Takže levitace."
Smutně se na ni podíval, ale ona jenom povýšeně nadzvedla obočí v očekávání.
„Stejně mě nejvíc ze všeho děsí fakt, že jsi mi ještě neřekla, co za to chceš," povzdychl si a vytáhl hůlku.
Tvé matce je zase zle, teď leží u Munga.
Není to na umření, ale pokud chceš, můžu Tě omluvit ze školy.
Ovšem konej, jak uznáš za nejvhodnější, ne nadarmo máš naši důvěru.
Průběžně Tě budu informovat.
Kdybys něco proved, zajisti, aby se to nedozvěděla. Nejlepší by bylo, kdybych to nevěděl ani já, nerad si hraju na zodpovědného rodiče, ale tady jde hlavně o Ni. Pokus se ty zkoušky nějak zvládnout, ať není nervózní. Ted Lupin se jí ujal a říká, že by teď měla být v klidu.
Mám Tě od Ní pozdravovat.
Hlavně klid.
Otec
Prudce otevřel staromódní dveře do zmijozelské ložnice. Albus seděl u stolku u okna a něco psal.
„Panovačná, hysterická a omezující!" spustil naštvaně hned ode dveří a vše to podtrhl svým ukazovákem nasměrovaným na spolubydlícího.
Ten se na něj jen nestranně podíval.
„Píšu si."
„Jo, připiš to do seznamu jejích nesnesitelných vlastností." Zavrčel a začal nervózně pochodovat tam a zpátky.
„V prváku jsem psal něco takového o tobě, a když jsi po mně chtěl, abych s tím začal u Štěkny, zjistil jsem, že bych psal dvakrát to samé, tak jsem to tak nechal," řekl Albus.
Scorpius se prudce zastavil.
„Já že jsem stejně nesnesitelný jako Štěkna?!"
„Ne, zapomeň na to. A dej mi pokoj, snažím se dopsat tuhle práci."
„Už žádné práce nemáme, máme se jenom učit na zkoušky!"
„Jo, ale z něčeho se učit musím, když jsem to tenkrát neodevzdal." A začal zase škrábat perem po pergamenu. Scorpius na něj upřel svůj pronikavý pohled. Po několika okamžicích Al zase zvedl hlavu. „U Merlina, zajdi za Andersonem, ať ti namíchá něco na nervy, prašti Rose, skoč do jezera, já nevím!"
„Já tu tyranii nechci vyřešit jen na chvíli," vysypal ze sebe rezignovaně a plácl sebou na postel. „Potřebuju vědět, jak na Rose Weasleyovou."
Al zvedl obočí a zatvářil se dost divně.
„Jestli ji chceš sbalit, tak její bratranec není zrovna člověk, který ti s tím pomůže." Scorpius se na něj jen naštvaně podíval a neřekl nic. Pohled stačil a Al se přestal šklebit. „Scorpiusi, jestli existuje někdo, kdo si s tou její povahou dokáže poradit, tak jsi to ty. Máš ji přečtenou, znáš ji, i když s ní moc často nejsi…"
„Teď už jo."
„Víš co? Sbal ji."
Po dlouhé době si Scorpius byl naprosto jistý, že se přeslechl.
„Promiň. COŽE?!"
Albus se jen poškrábal brkem za uchem a pobaveně zasmál. Scorpius zase otráveně spustil hlavu na polštář a zadíval se na kus lakovaného ebenového dřeva nad sebou, které tvořilo kostru postele s nebesy. Promítal si numerologické tabulky a vzorce, mapy nočního nebe v únoru a březnu a připomínal si, pod jakým úhlem kterou hvězdu a planetu najde. Před šedýma očima se mu míhaly runy a druhy rostlin, když se mu na povrchu mysli vynořila myšlenka na matku v nemocnici.
Okamžitě silně sevřel víčka. Nemohl se nechat dekoncentrovat před zkouškami, ne teď, když naděje na úspěch byla tak velká. Ne teď, když hodiny denně trávil opakováním látky, kterou prospal, ne teď, když mu Rose… ŠTĚKNA! vyčítala, že s ním ztrácí čas, protože je líný a nevěnuje se tomu tak, jak by měl.
Oči jeho matky se najednou proměnily v Roseiny čokoládové oči, které se do těch jeho zabodávaly intensivním pohledem v onu osudovou noc na gauči u Potterových. Tahle myšlenka se mu zavrtala do hlavy jako nůž.
Naštvaně zatáhl závěs kolem své postele a téměř okamžitě usnul neklidným spánkem.
V sedm ráno Malfoy stepoval před učebnou Etiky. Berry měl - Merlin ví proč - zpoždění a Štěkna se ještě vrátila pro knihy. Naposledy se otřásl ze snu, ze kterého se před slabou půlhodinou vzbudil. Raději se snažil nemyslet na to, v jakých situacích pod rouškou noci vídával Rose, ale když se ve spěchu přiřítila zpátky do sklepení, neubránil se a raději předstíral, že něco hledá ve své prvotřídní kožené brašně, která stála víc než všechno, co měla Štěkna na sobě dohromady.
„Ještě pořád se neobjevil?" zeptala se, ale odpověď nejspíš znala, protože se moc nadšeně netvářila.
„Ne," opáčil krátce, a aby něco z té brašny vytáhl, popadl poznámky z poslední dodatečné hodiny s profesorem Berrym. „Škoda, že nenašel lepší dobu než takhle brzy ráno," konstatoval a potlačil zívnutí.
„Ty jsi toho asi moc nenaspal, viď?" Lehce se usmála, když v šeru chodby zaznamenala jeho oči. Scorpius jen rezignovaně zakroutil svěšenou hlavou a nonšalantně se opřel o kamennou zeď za svými zády. Rose se sesunula k zemi a taky se opřela, ale z daleka u toho nevypadala tak důstojně jako mladý aristokrat. Obzvlášť vedle jeho na míru šitých drahých bot.
„Alespoň že tady dole není takové horko," vzdychla blaženě se zavřenýma očima. „U nás by se člověk upekl zaživa."
„Už jde," přerušil ji radši Scorpius, když zaslechl kulhavé kroky a charakteristický měkký zvuk Berryho hole – Rosein výraz mu začal nepříjemně zase něco připomínat. Profesor Berry se snažil jít rychle, ale v jeho stavu to nebylo lehké. Přikulhal tam, překvapivě zničený jak na jeho věk, v těžkých bagánech a mudlovském tričku s logem kapely…
„One Night Only?!" vyjekli svorně Malfoy a Weasleyová. Tedy vlastně vyjekla jenom ona, Scorpius by ze sebe v životě takový zvuk nedostal, na to se uměl až příliš dobře ovládat.
„Máte snad něco proti?" zeptal se profesor výhružně, ale jenom to hrál.
„N-ne," opáčila nejistě Rose, ale významně koukla na Scorpiuse. Ten se neslyšně zasmál.
Pustil je dovnitř. Okny u samotného stropu se dovnitř vkrádaly nevinné paprsky ranního slunce, ale Scorpius si byl jistý, že venku pomalu začíná hotové letní peklo.
„Dneska k tomu přistoupíme prakticky, snad jste si toho Freuda přečetli…" oznámil pro začátek Berry, když mávnutím hůlky otevřel velkou skříň v rohu za katedrou a z té se začaly postupně vysouvat ty složky, které profesor potřeboval. Štěkna si sedla do lavice u katedry, jak měla ve zvyku, tedy na konci půlkruhovitého tvaru, který stoly tvořily. „Byl to mudla a my jsme v kouzelnické škole, ale hodně nám pomůže. Jeho teorie se dají převést do našeho světa. Malfoyi, buď tak hodný a sedni si k Weasleyové, tohle je vážně směšné."
Scorpius se zastavil na půli cesty k lavici přímo na opačném konci učebny.
„Takhle jsem seděl už od začátku."
„To je pravda," ozvala se nervózně Rose.
„Taky jsme od začátku bydleli v jeskyních. Ode dneška se to jednoduše změní."
Scorpius jen pokrčil rameny a dost neochotně si přisedl ke Štěkně. Profesor Berry měl asi hodně špatné ráno.
„Takže jste z etického hlediska řešili případy?" zasmál se Albus, když odcházeli ze snídaně. „Jako…?"
„Zda měl obžalovaný právo k vykonání trestného činu, čímž daný čin přestává býti trestným, ke komu měly jít po rozvodu děti, zda daný smrtijed měl býti odsouzen či ne…" potvrdil jeho nevyslovené myšlenky Malfoy.
„To může být celkem sranda," přiznal s úsměvem Al.
„Jo, rozhodně větší než ta psychologie, na které jsme dělali asi půl hodiny, než jsme to vzdali," povzdychl si unaveně Scorpius. „Pojednávání o Freudově psychoanalýze snů, podvědomí a hypnóze není nejlepší životabudič. Prý to necháme někdy na odpoledne," vysvětlil Scorpius.
„Ale to s tím právem bych chtěl slyšet." Albus byl plný zvědavosti a nadšení a pak se na schodišti najednou rozesmál.
„Co je?" nechápal Scorpius a zastavil se spolu s ním.
„Jen si představuju tebe a Rose, jak proti sobě stojíte u soudu."
„Jeeej, ta by to nepřežila." Scorpius se nad tou představou taky musel pousmát.
„Nebo ty," všiml si Al alternativy.
„No dovol?"
„Já se jen divím, že ses z té hodiny vrátil živý a zdravý," chechtal se Albus.
„Nejdrsnější asi bylo, když jsme začali řešit ty smrtijedy. Málem jsme rozpitvali případ mého otce. Berry musel zařvat, abychom zmlkli. Jednou mě z ní asi klepne," povzdychl si.
„Já vím, a pak se vezmete…" Albus ho vzal s úsměvem kolem ramen, ale Malfoy ho pobouřeně okamžitě odstrčil.
„Co to zas meleš?" Svraštěl nechápavě čelo.
„Promiň, ale hádáte se jako staří manželé." Al se evidentně nechtěl nechat jen tak odbýt.
Kolem nich přešla nějaká copatá holka z prvního ročníku a Scorpius na ni vrhl tak naštvaný pohled, že vyděšeně vypískla a utekla.
„Co máme vlastně za hodinu?"
„Umíš rozvrh zpaměti, tak se nesnaž měnit téma," všiml si trefně Al. „Tebe poslední dobou furt něco žere, a když se k něčemu vyjádříš, vždycky nadáváš na Štěknu a to víc než kdy dřív."
„Protože je to otravná zásadová bestie," odpověděl automaticky.
A já jsem Malfoy…
„To byla vždycky, ale teď je něco jinak…" dloubal se v tom Al.
„Není, pitomče… POMALEJI BY UŽ TO NEŠLO?!"
Jeho nervy už to nevydržely. Celá kolona studentů, která blokovala schody svou nesmírně pomalou chůzí, se na něj otočila a asi po sekundě se všichni urychleně vydali svou cestou. Scorpius doufal, že když teď přidá do kroku, tak se Albuse zbaví, ale jen tak to nešlo.
„Jestli to nebude tím, že tě začala doučovat…"
„Jo, častěji vídávám její nechutný ksicht a poslouchám její otřelé názory. Tím to bude."
V duchu si za to nafackoval, protože co se týče názorů, s nikým se mu nedebatovalo líp než s ní. Ale to by nebyl Malfoy, kdyby to přiznal.
I když Scorpius použil tón, který ukončuje diskuzi, Al se nenechal. Zatracené Potterovské odhodlání.
„Dobře, řekněme, že nekecáš a jsi nakrknutý kvůli něčemu jinému," pokračoval Al, když zahnuli za roh a ocitli se ve značně přeplněné chodbě. „Jakožto samozvaný génius mi teda vysvětli, co tě žere. Jinak to totiž nedává smysl."
Scorpius ho moc neposlouchal, protože z chodby napravo teď vyšla Rose a měla mokré vlasy sepnuté do spony. Hlavou mu bleskl její obraz v županu a raději se zase podíval na Ala, aby to vstřebal. Jakmile to ale udělal, vzpomněl si, o čem mluvili a na co se ho spolubydlící ptal, už ale neměl náladu na odpor. Snížil hlas, protože vážně svoje problémy nerad řešil veřejně.
„Matka je nemocná."
Výraz v Albusově obličeji se změnil.
„Moment… to jako ještě od prázdnin?" zeptal se nechápavě.
Scorpius jen zakroutil hlavou. Podíval se na hodinky. Za pár vteřin mělo zvonit a McGonagallová chodila vždycky včas – i když o holi – a tak pokynul Alovi, ať už radši jdou a dali se směrem k učebně.
„Na chvíli byla na panství, ale nedávno mi otec psal, že je zase u Munga a Teddy si ji vzal na starost. Jenže nejhorší je, že ona nehodlá uvěřit tomu, že jí něco je."
„A co jí vlastně je?"
„No to se právě ještě neví," odpověděl hořce Scorpius, když vstoupili do učebny a namířili si to ke svým obvyklým místům vzadu. „Nejdřív to vypadalo jako zkolabování organismu, ale Ted si myslí, že je to nějak moc pozdě, když se suchary a kofeinem živí pořád."
Posadil se na příliš tvrdou židli jak na jeho původ a tvar zadku a zabořil hlavu do dlaní.
„Tak to je mi líto," ozval se Albus.
„Jo, ale víš co je největší sranda? Teď se chopila organizace Tedovy a Victoriiny svatby."
„Cože?!"
„Jo. A to má nařízený klid. Snad ji otec hlídá, protože když se chytne organizování, potřebuje kofein víc než kyslík."
„Hm." Chvíli bylo ticho a McGonagallová proměnila židli v psa. Skoro celá třída uznale zabručela. Malfoy protočil oči v sloup. Bradavice byly snad největší ztráta času, jaká ho teď napadala. „Proč má Rose mokré vlasy?" zeptal se pomalu Al, který evidentně taky vůbec nedával pozor a byl celkově trochu mimo.
Scorpius využil možnosti se na ni beztrestně podívat. Hlavu měla opřenou o levou ruku a čokoládovýma očima sledovala profesorku. Scorpius už věděl, od koho si ukradne poznámky tentokrát. Vlasy měla pořád mokré a nevypadala, že by jí to vadilo. Zase mu před očima vyvstala její postava v županu s kapkami voňavé vody padajícími na napůl holá ramena.
Kolik pravidel tím porušuješ?
Desítky.
Tak proč to děláš?
Stojí to za to.
Víš, že Albus má pravdu?
Zdržuj se hlasování.
Jakoby povýšeně nadzvedl obočí a donutil se stočit zrak na kus pergamenu před sebou, na který kreslil schéma svého vysněného motocyklu. Albus se na něj pořád tázavě díval, ale Scorpius jen pozvedl ramena. Pochyboval, že Al uvěřil tomu, že Scorpiuus Malfoy neměl žádné vysvětlení pro tento zvláštní úkaz, ale bylo mu to celkem jedno. Nejspíš si jednoduše místo snídaně šla umýt vlasy a ještě nestihly uschnout.
Po skončení hodiny k nim Štěkna přiťapkala v žabkách na nohou – bylo vážně horko – a zeptala se Scorpiuse na další termín doučování.
„Můžeš v šest? Hned po večeři?"
„Jo, můžu. Kdyby se něco objevilo, dám ti vědět."
„Dobře." Vypadala celkem zničeně.
„Rose, proč máš mokré vlasy?" musel se zeptat Al.
„James…" Chvíli vypadala, že hledá vhodná slova, nebo se nějak zasekla, ale pak jenom mávla rukou a zakroutila hlavou, jako že to nemá smysl. Scorpius i Al si neodpustili smích.
Už chtěla odejít, když se do učebny ještě vřítil vysoký zrzek s vlasy sepnutými vzadu do ohonu: Hugo.
„Čau, ségra, přišla mi… Ranní koupel v jezeře?"
Zatímco on se dal do překvapeného smíchu, ona rozhodila ruce a hodila řečnickou otázku: „Za co?!" a namířila si to ke dveřím.
„Počkej! Přišly mi pozvánky na svatbu."
Okamžitě se vrátila.
„Tak brzo?"
Hugo vytáhl z brašny pečlivě uschované pozvánky.
„Pro vás dva vlastně taky."
„Díky."
„V srpnu?! To stihnou?" divila se Rose.
„S mou matkou cokoliv kdykoliv," vysvětlil Scorpius, když si prohlédnul velmi vkusně natištěnou pozvánku. „Já ji zabiju."
„Kdo by ti vařil?"
Scorpius i přes svou náladu vyprskl smíchy.
„Tak zrovna v tomhle by rozdíl nebyl, Ale."
„Proč máš ty pozvánky ty? Tohle má vždycky na starosti James, ten je nejstarší," zeptal se Albus bratrance.
„To jo, jemu to taky přišlo, ale bál se to sem přinést. Prý to má něco společného s Roseinými vlasy."
Kluci se zase dali do smíchu.
„A jděte do háje!"
„Rozloučila se zdvořile mořská víla," dokončil Scorpius její odchod.
„Malfoyi, že tě nakopnu do varlat?"
„Ségra, noták, co se stalo?"
„Dejte mi pokoj, všichni tři!"
„Kam jdeš?"
„Kam asi, Albusi? Vysušit si vlasy."
„Škoda," ujelo Scorpiusovi, když Rose zmizela, ale jen Al se na něj divně podíval.
