Dokud nás smrt nerozdělí 12
Když Reid společně s Hotchem došel k jejich bytu a Hotch vytáhl z kapsy klíče, skoro se bál. Na druhé straně těch dveří totiž byli ostatní členové jejich týmu, kteří se tam na noc – na jejich svatební noc! – utábořili a teď na ně čekali, údajně kvůli tomu, aby probrali další podrobnosti, ale podle Reida na ně čekali spíše proto, aby se mohli pobavit.
Kousl se do rtu a zamračil se. Nerad, opravdu nerad byl středem pozornosti.
Sotva se však dveře otevřely, málem uskočil o metr dozadu, protože v malé předsíňce stáli jeden vedle druhého seřazení všichni jejich kolegové, Garciová měla tváře zrudlé vzrušením, Morgan se ušklíbl.
Reid vyděšeně zamrkal a zakroutil hlavou, ale než stačil překročit práh, zastavila ho Garcia.
„Ne!" zarazila je ostrým hlasem. „Takhle to přece nejde!" dodala a on se na ni zmateně podíval. Protočila oči nad jeho nedůvtipností. „Hotch tě musí přenést přes práh!"
Reid potřásl nevěřícně hlavou, ale než stačil něco doopravdy říct, Hotch se zasmál (opravdu zasmál, pobaveně a hlasitě a Reid nevěřil svým uším – Hotch se přece. Nikdy. Nesmál), a pak k němu bez zaváhání natáhl paže a ani ne o vteřinu později, dřív než pořádně zjistil, co se děje, byl Reid v jeho náručí a Hotch ho skutečně, stále ještě se smíchem – a Garciiným souhlasným, zářivým úsměvem – přenášel přes práh.
To bylo degradující.
„Proč musím být já nevěsta?" zamračil se dotčeně, když mu Hotch konečně dovolil postavit se zpátky na nohy.
Morgan zvedl obočí takovým způsobem, že Reid raději jen mírně pohodil hlavou, jako že to snad raději ani nechce vědět, a následoval ostatní dál do bytu.
Tento relativní klid samozřejmě nevydržel dlouho, protože ve chvíli, kdy došli do obývacího pokoje a usadili se, roztáhl se Morganův obličej do širokého, děsivého úsměvu.
„Tak jaká byla svatební noc?" zeptal se a nijak se přitom nesnažil zakrývat pobavení.
Reid se na něj nevěřícně podíval. To přece Morgan nemohl myslet vážně? I když, podle toho výrazu v jeho obličeji… zřejmě ano.
Bezradně se rozhlédl po ostatních kolezích, a zatímco Morganův obličej neztrácel ten svůj úšklebek a Emily se zdála jeho otázkou pobavená, Garciová se tvářila zamyšleně a JJ se na něj soucitně pousmála, jako by se za Morgana omlouvala. Rossi se na něj pro jistotu nedíval vůbec, místo toho sledoval Hotche, tvář dokonale bez výrazu.
„Báječná," pousmál se Hotch na Morgana koutkem úst a v očích mu zajiskřilo pobavení. „Závidíš snad?" zeptal se ho klidně.
Ale Reid už neposlouchal Morganovu odpověď, protože Rossi se na Hotche podíval zvláštně tázavým pohledem a Hotch mírně povytáhl obočí a zlehka, stěží viditelně, zavrtěl hlavou. Reid na ně zmateně zíral, a ačkoli byl krimipsycholog, trénovaný na to, aby dokázal vyčíst z lidského chování víc, než si ostatní lidé mysleli, že je vůbec možné, nerozuměl. Díval se na ně a nechápal, co měla tahle krátká, němá výměna pohledů mezi Rossim a Hotchem znamenat, tím spíše, když Rossi lehce pokrčil rameny a zamračil se, tak malinko, že kdyby se mu přitom nad kořenem nosu neobjevila drobounká, svislá vráska, Reid by si nejspíše myslel, že si to jen představuje.
Potřásl hlavou.
Možná si to vážně jenom představoval.
xXx
Hotch se svalil do postele a vyčkávavě se na něj podíval, oči přivřené, zamyšlené.
Reid zaváhal a přešlápl, pohledem sklouzl z Hotche na svou pohovku a zase zpátky a skousl si nejistě ret, jak uvažoval, co by měl udělat, co se očekává, že udělá. Věděl, co by bylo správné udělat – popřát Hotchovi dobrou noc a jít si lehnout na „svoji" pohovku – ale nemohl se k tomu přimět.
Protože za celý den mu Hotch věnoval mnoho malých dotyků – jako ostatně každý den už od chvíle, kdy z nich udělali agenty v utajení – občas mu položil dlaň na rameno anebo se dotkl jeho paže, něco mu podal a přitom se špičkami prstů dotkl těch jeho, jednou mu dokonce odhrnul vlasy z čela za ucho (Garciová vypadala jako v extázi, když to viděla, a on se nezmohl na slovo a jen se červenal, takže se mu Morgan smál). A on teď zjišťoval, že ty Hotchovy drobné doteky, ty jemné projevy péče, jsou… konejšivé. Příjemné.
A že když se ho Hotch zrovna nedotýká, skoro si přeje, aby to dělal.
Ne že by ho to přestalo znervózňovat.
Teď se chystali jít spát a on byl malinko vyvedený z míry, protože ačkoli ho Hotch přímo nezval do své postele, trochu to tak působilo. Ten způsob, jakým se na něj díval, oči mírně přivřené, jako by čekal, co udělá… A i když on věděl, že by to neměl chtít, bylo těžké tomu odolat, protože to přece bylo… V tom hotelu to bylo tak přirozené, zdálo se to tak normální, ležet vedle Hotche, dělit se s ním o postel a usínat v jeho objetí, mít ho kolem sebe, když se vzbudí… Jenže teď už nebyli v hotelu, teď byli zase ve svém bytě, ve své ložnici a najednou to všechno bylo prostě zvláštní a on byl tak strašně moc zmatený a jediné, co věděl, bylo, že by rozhodně neměl chtít strávit další noc v Hotchově náruči, protože to přece bylo naprosto nevhodné, ale nemohl si pomoct a Hotch přece říkal, že mu to nevadí a byli teď manželé a on se v Hotchových pažích cítil tak bezpečně a pokud by to měl přiznat, opravdu chtěl znova cítit Hotchovy paže okolo svého těla, jakkoli to bylo podivné, a taky –
„Hotchi…?" vydechl jemně a váhavě zvedl pohled k jeho očím, Hotch ho upřeně sledoval, tvář vlídnou, výraz laskavý, vážný, beze stopy pobavení nebo výsměchu. „Já…" Slova se mu zadrhla v hrdle, „mohl bych…?" Nejistě pokynul směrem k Hotchově posteli a doufal, že Hotch pochopí a on to nebude muset doopravdy říkat.
A Hotch samozřejmě pochopil, protože jeho výraz zjihl a on se pousmál koutkem úst. Ochotně se v posteli o kousek posunul a nadzvedl přikrývku. „Tak pojď," zašeptal s jemným poloúsměvem a vstřícně roztáhl paže.
Mladík znovu přešlápl a pak, bez dalšího váhání, vklouzl pod přikrývku. Ve tvářích byl mírně zrudlý studem, ale pohled od Hotchových očí neodtrhl, dokud si sám nelehl do jeho náruče. Hotch ho okamžitě obemkl pažemi, ale jeho objetí nebylo omezující nebo nepříjemné, nýbrž hřejivé, konejšivé, a tak se k němu Reid přitiskl ještě o něco úžeji, zabořil mu tvář do ohybu mezi krkem a ramenem a dlouze, spokojeně vydechl.
Hotch natáhl paži k nočnímu stolku na své straně postele a zhasl lampu. A místnosti se rozhostila tma a na chvíli bylo naprosté ticho.
A pak Reid slabě vydechl. „Nemám noční můry, když mě držíš," přiznal tiše a přestože byla tma, Hotch okamžitě poznal, že se mladík červená a pousmál se.
„Kdykoli," ujistil ho jemně a položil mu dlaň na rameno, jeho horký dech šimral Reida ve vlasech. „Kdykoli."