„Jsme ve městě. A teď půjdeme od domu k domu a budeme se všech ptát na ty zvláštní bytosti?" zeptala se podrážděně Meg. Nedokázala snést, když nebyla zasvěcená do všech aspektů vyšetřování.

„Ne. To by bylo naprosto nerozumné."

„Tak jak zjistíme, kde máme ty trolíky hledat?"

Pomalu už mu docházela trpělivost s jejími věčnými otázkami. Stále se však snažil působit vyrovnaným dojmem. „Půjdu tam, kde získám potřebné informace." Nechtěl prozrazovat příliš mnoho nezasvěcené osobě.

„A kde to je?"

„V baru."

„A jak víte, kde ten bar je?" zajímalo Meg.

Viděl jen jediný způsob, jak nevybuchnout a ovládnout celou situaci. „Instinkt," zavtipkoval. Detektiv má určitý instinkt, ale rozhodně by se měl především řídit hmatatelnými důkazy. Jen takové mohou obstát u soudu a udržet zločince za mřížemi.

„Vážně?" Meg se chytila.

Pobaveně se na ni podíval. „Ne. Sleduji ukazatele." Pokynul ke směrovce.

„Á, pán je vtipálek," rýpla si. „Jak můžete vědět, že zrovna tenhle bar bude ten správný?"

„Jedná se o celostátní řetězec. Jestli by ti to nevadilo, dovnitř bych šel sám. Zatím si můžeš zajít někam podle vlastního uvážení," navrhl jí.

„Tak to ne. Chci být u toho. To jsou všichni kouzelníci nebo kouzelné bytosti tak bázliví?"

„Nazval bych to spíš ostražitostí. Určitě jsi musela slyšet o čarodějnických procesech," poučil ji.

„To mi je jedno, jdu s vámi. Nechci, abyste mě vyřazoval z mého případu. A navíc, nikdo nepozná, že k vám nepatřím. Mám přece hůlku," nosila ji ve vlasech namísto jehlice. „A to je víc, než máte vy. Proč by si o vás nemohli myslet to samé, že jste obyčejný člověk," popíchla ho. Muž se usmál.

Vstup do baru U báby Hempstockové ústil do temné postranní uličky celé polepené plakáty. „Jak může být tohle název pro řetězec barů? Divím se, že ještě nezkrachovali. Už podle názvu by mě dovnitř nikdo nedostal," brblala Meg.

„Možná právě proto tam chodí jen ti, pro které je bar určen. Ještě si to můžeš rozmyslet."

„Ne, jdu dovnitř," stála si na svém.

„Dobrá," prohlásil a vešli do baru. Uvnitř to žilo. Sálem se nesla jazzová hudba. Muži hráli šipky. Směr střely ovládali pískáním. Různorodá parta kamarádů seděla v boxu a bavila se nad sklenicemi máslového ležáku. Mladý pár skřetů si vyměňoval žhavé pohledy. Číšník zrovna pokládal další objednanou rundu místním štamgastům a prohodil s nimi pár slov.

Percival Graves s Meg v patách šel rovnou k baru. Vypjal se důstojně před barový stůl a jeho pohled se během mrknutí oka změnil z přívětivého na neúprosný. Barman ho okamžitě zaregistroval.

„Co si přejete?" automaticky otřel utěrkou povrch stolu.

„Někoho hledáme," odpověděl Graves se svou nezpochybnitelnou autoritou.

Barman zpozorněl. „A kdo jste?"

„Percival Graves," promluvil. Rázem všechno utichlo. Náhle byl slyšet i obyčejný šepot: „Ten bystrozor." Pár individuí se snažilo nepozorovaně dostat pryč. Meg nevycházela z úžasu. Tohle vážně nečekala.

„Páni," vydechl barman.

Graves se otočil za zvukem. Někdo odsunul židli od stolu a teď k nim těžkopádným krokem přicházel. Strhaný muž v těžkém kabátu se postavil vedle nich. „Chcete si promluvit?"

„Říkalo se, že jste zemřel," barman stále nevycházel z úžasu.

Graves ale věnoval pozornost pouze otrhanci, který se k nim přidal. Jeho postavení rozhodně nebylo záviděníhodné, když se poflakoval v baru v době, kdy všichni slušní lidé pracovali. Kývl mu v odpověď a sledovali zoufalce do tišší části baru. Usadili se.

„Já jsem Rodney Bates, bývalý bystrozor Fiské pobočky. Jistě jste si přišli pro mě. Nemám pravdu?" hovořil silným jižanským akcentem.

„Mýlíte se. Právě teď nám nezáleží na nějakých vašich problémech s identitou," Graves si vzpomněl, proč mu byl povědomí. Jeho složku viděl před časem mezi propuštěnými agenty. Rodney Bates i přes své vynikající výsledky byl nadřízenými propuštěn kvůli tomu, že se z něho vyklubal upír. Teď ho hledalo několik oddělení po celých Státech. I když to byl v jeho případě celkem marný boj. Dokázal totiž dokonale splynout s davem, i přes svůj handicap.

Rodneye vyvedl z konceptu. „Koho teda hledáte?"

„Mohl byste nám říct, kde bydlí trolíci obecní?" zeptala se Meg, která se chtěla alespoň nějak zapojit.

Upír si je oba zkoumavě prohlédl. Po chvíli se místností rozlehl burácivý smích. „To mi chcete tvrdit, že věhlasný bystrozor, pomalu největší v celých Spojených státech, si nechal ujít příležitost odhalit Grindelwalda, aby našel pár usmrkaných trolíků? Tak to jste mě vážně dostali."

„Neměl na výběr. Zavázala jsem si ho slibem," promluvila pyšně Meg.

„Řekněte nám, kde jsou. A opět vás necháme vašemu veselému živoření, pane Batesi," promluvil Graves.

Bates ztratil zájem o velkého bystrozora a upřel veškerou svou pozornost na mladou ženu. „Proč je pro tebe tak důležité setkat se s těmi tupouny?"

„Protože nás sprostě okrádají a bez jídla nepřežije naše rodina zimu. To je snad dostatečně dobrý důvod k tomu, abyste nám řekl, kde jsou," Meg se rozčílila.

Muž se zamyslel. „Nejsem sice v tomhle městě dlouho, ale mohl bych vědět, kde je najdete. Ale něco za něco."

Graves zuřil. Mrazivým hlasem pronesl: „Pane, vy nejste v postavení, kdy byste si mohl určovat podmínky. Klidně bych vás teď mohl zatknout a vyzpovídat na nejbližší stanici. A nemyslete si, že o tom už delší dobu nepřemýšlím. Máte skvělý talent si znepřátelit nesprávné osoby."

„A myslíte, že bych byl na stanici sdílnější než tady v tomto přátelském prostředí?"

„Rozhodně. Ale vám by z toho moc veselo nebylo. Možná bych kromě trolíků mohl do vězení dostat ještě někoho dalšího. Co Batesi? Někoho v těžkých vojenských botách, v dlouhém zablešeném kabátě a překvapivě vám je náramně podobný, jako by vám z oka vypadl," Graves uklonil hlavu na stranu.

Bates se neradostně zasmál. „Myslíte, že jste kdoví jak chytrý. Ale kde berete jistotu, že to vaše přesvědčování na mě zabere. Myslíte si, že mám strach z nějakého ubohého vězení?"

„Máte strach z něčeho mnohem horšího," pronesl Graves a zahleděl se upírovi odhodlaně do očí. Oběma se v mysli odehrál výjev procesu, který byl připravený pro problematického upíra. Muž stál přikovaný k pranýři, plameny zachvacovaly osikové dřevo a neustále se přibližovaly. Ostré kůly mu směřovaly na hruď. Stříbrné ornamenty mu vysely nad hlavou. Lidé jen stáli okolo a čekali, až se hrůzou zblázní. I humánní postupy dokážou být kruté.

„Máte pravdu," Rodney na to ani nechtěl pomyslet. „Ale jak si můžete myslet, že by trolíci byli schopní vybílit někomu jen tak stodolu? To mi vážně řekněte, vy takový uznávaný detektiv," nešlo Batesovi na rozum.

„To vás nemusí zajímat."

Bates se znuděně podíval z okna. Venku se pomalu začalo stmívat.

„Asi to má něco společného s mojí babičkou," vložila se opět do rozhovoru Meg.

„Á, rodinná tragédie. Konečně mě to začíná zajímat. Půjdu s vámi," Bates se zvedl.