„Jsou tam moc dlouho," poznamenal Warrick tiše. Všichni kriminalisté z noční směny se shromáždili v nemocnici a čekali až dokončí Lizinu operaci. Čekali už osm hodin.

„Myslíte, že nastaly nějaké komplikace?" zeptal se Greg.

„Doufám, že ne," odpověděl mu Nick a pohledem sklouzl na jejich šéfa. Ostatní udělali totéž.

Grissom seděl na jedné z nemocničních židlí a civěl do země. Vzhlédl pokaždé, když se otevřely dveře vedoucí k operačním sálům, ale jinak se zdálo, že své okolí vůbec nevnímá. Když přišel sice od Warricka vyslechl, co se stalo, ale potom se stáhl do sebe a držel se od nich stranou.

„Nedá si někdo kafe?" strhla na sebe pozornost Sara. Všem to připadalo jako dobrý nápad a Greg se nabídl, že jí pomůže.

Když dorazili k automatu, Greg se zamračil.

„Kterou?" zeptal se a prohlížel si rozsáhlou nabídku horkých nápojů.

„Černá bude stačit," usoudila brunetka. Za nedlouho už měli pět plastových kelímků a Sanders se už chtěl vrátit k ostatním, ale Sara ještě jednou stiskla tlačítko a automat začal plnit šestý pohárek.

„Myslíš, že teď stojí o kafe?" podivil se mladý kriminalista a tvářil se dost skepticky.

„Můžu to alespoň zkusit", pokrčila rameny jeho společnice a zamířila zpět k ostatním. Jeden z plastových šálků podala Catherine, pak se posadila vedle Gila a další ze zbývajících dvou kelímků mu nabídla.

Trvalo mu několik vteřin než zaregistroval, že jedna z jeho rukou už není prázdná a nepřítomně Saře poděkoval. Nenapil se, jen přesunul pohled z podlahy do kouřící tekutiny. Sara na okamžik zaváhala, ale jediný pohled na jeho ztrápený obličej jí stačil. Natáhla se k němu a stiskla jeho dlaň ve své. On její stisk opětoval a z toho prostého gesta čišelo zoufalství. Potom si propletla prsty s těmi Gilovými a něžně ho pohladila po hřbetu ruky. Ani jeden si všímal zírajících kolegů.

Z pohledů, které si přihlížející čtveřice vyměnila, byl znát úžas. Nic neřekli, všechny ale napadla stejná věc. Klepy o tom, že ti dva spolu něco mají, kolovaly už od Sařina nástupu. Za celých šest let se nezdálo, že by na tom bylo alespoň trochu pravdy. Až dosud.

Trvalo téměř hodinu, než se objevil doktor a jeho vážný výraz nevěstil nic dobrého.

„Jak je na tom?" zeptal se Grissom s obavami.

„Stav vaší dcery je stabilizovaný," odpověděl doktor, „podařilo se nám vyjmout všechny fragmenty střely. Naštěstí nenapáchaly žádné vážnější škody."

„Ale?"

„Při pádu utrpěla silný otřes mozku a momentálně je v komatu. Zatím vám bohužel nedokážu říct, jak se její stav vyvine. Na to je zatím příliš brzy. Je mi líto."

„Můžu za ní?"

„V tuto chvíli ne, přijďte ráno." Lékař jim kývl na rozloučenou a odešel.

Grissom ztěžka dosedl zpátky na židli a zničeně složil hlavu do dlaní. Ostatní kriminalisté byli v šoku. Znali Liz sice jen krátce, okamžitě ale mezi ně zapadla. Navíc to byla Gilova dcera. Catherine se podívala na Saru a obě ženy si porozuměly beze slov.

„Půjdeme," oznámila blondýnka a kývla na kluky, aby šli napřed. Počkala, až budou pryč, a vzala Saru stranou. „Řeknu Eckliemu, že si Grissom bere na pár dní volno. A ty bys taky dneska neměla chodit. Nevypadáš dobře."

Její kolegyně se zatvářila nechápavě.

„Slyšela jsem, že teď zařádí jednodenní virózy," dodala a na tváři mladší z žen se objevil vděčný a zároveň úlevný úsměv. Zcela spontánně Catherine objala.

„Hlavně na něj dej pozor," zašeptala Saře do ucha a pak i ona odešla.

„Gile?"

Sara si klekla před něj a jemně mu odtáhla ruce od obličeje. Tvář, která se na ni podívala, byla naplněna beznadějí. „Odvezu tě domů."

Zavrtěl hlavou. „Zůstanu tady."

„Pustí tě k ní až ráno. Musíš si odpočinout. V tomhle stavu jí budeš k ničemu, až se probudí."

„Jestli se probudí," namítl zdrceně.

„Až," trvala umíněně na svém Sara. „A teď pojď." Rázně vstala a vytáhla na nohy i jeho.

Grissom si připadal příliš vyčerpaný na to, aby se s ní hádal, a tak se nechal odvést na parkoviště. Během celé jízdy neřekl jediné slovo a jen nepřítomně oknem sledoval ubíhající cestu. Když konečně vešli do jeho bytu, zastavil se uprostřed obývacího pokoje a nejistě se rozhlédl.

Sara ho pozorovala. Byl váhavý, jakoby nevěděl, co dělat. To se mu vůbec nepodobalo. Přešla k baru a nalila mu skleničku whisky. Vtiskla mu ji do ruky a donutila ho napít se. Zdálo se, že pálící tekutina ho alespoň trochu probrala z latergie. Potřásl hlavou a pokusil si srovnat myšlenky. Uvědomil si, že je to už dlouho, co z bytu odešel. Potřeboval by čisté šaty. A taky sprchu.

„Omluv mě na chvíli," řekla Saře a zmizel za dveřmi vedoucími do ložnice.

Sara se posadila do křesla a zírala na zavřené dveře. Zívla a promnula si oči. V nemocnici říkala, že by si měl Gil odpočinout, ale ani jí by pár hodin spánku neuškodilo. Ještě jednou zívla a postavila se. Rozhodla se uvařit kávu. Jestli má vydržet vzhůru ještě pár hodin, bude ho potřebovat.

Najednou z ložnice uslyšela zvuk tříštícího skla a rychle tam zamířila. Našla Grissoma sedět zhrouceného na zemi před postelí a pod stěnou pokoje naproti němu se leskly zbytky skleničky. Rychle sklouzla na zem vedle něj a objala ho. Přitiskl ji k sobě se zoufalstvím tonoucího člověka. Přivinula se k němu ještě pevněji a nehýbala se ani tehdy, když ji jeho stisk začal bolet.

Nevěděla, jak dlouho takhle zůstali, ale postupně cítila, že se Gil v jejím náručí uvolňuje. Jemně se z jeho objetí vymanila a podívala se mu do očí. Měli obličeje jen pár centimetrů od sebe. Naklonila se k němu, jakoby ho chtěla políbit, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Místo toho mu vtiskla polibek na čelo a spěšně pokoj opustila.

Grissom zůstal na zemi ještě několik minut, než se i on zvedl a zamířil do koupelny. Když se o něco později vrátil do obývacího pokoje, našel Saru spát na pohovce. Sedl si k ní a dlouho si ji prohlížel. Z její spící tváře vyzařoval zvláštní klid, který zapůsobil na jeho bolavou duši. Mohl by se na ni dívat neustále, přesto se ale rozhodl ten okamžik ukončit.

Natáhl ruku a pohladil ji po vlasech. „Saro," zašeptal.

Otevřela oči a zatvářila se zmateně. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde je a proč.

„Co se děje? Jak dlouho jsem spala?"

„Jenom chvíli. Běž si lehnout k Liz," řekla laskavě. Ta pohovka je opravdu nepohodlná. Ráno bys byla celá rozlámaná. Věř mi, párkrát už jsem to zažil," dodal s úsměvem.

Zatraceně smutný úsměv, napadlo ji, ale přece úsměv. To nejhorší už bylo za ním, to ale neznamenalo, že to teď bude lepší. Viděla mu to na očích. Byla v nich směs bolesti, zármutku, zoufalství, strach, ale i záblesk naděje.

„Já nevím," zaváhala.

„Jenom jdi, byl to dlouhý den."

„A co ty?"

„Taky se pokusím na chvíli usnout."

„Opravdu?" zeptala se podezřívavě. Moc totiž nevěřila, že si půjde skutečně lehnout.

„Zkusím to," slíbil a znovu se mu podařilo vykouzli ten smutný úsměv.

„Dobře, ale až po tobě," souhlasila konečně.

„Dobrou noc," rozloučil se a chtěl odejít.

„Počkej," zarazila ho. „Nemáš něco na převlečení a čistý ručník?"

Přikývl a za chvíli se vrátil a podával jí složenou košili a osušku.

„Dobrou noc," zopakoval.

„Dobrou noc," odpověděla, ale ani jeden se neměl k odchodu. Dívali se na sebe a v ten moment mezi nimi přeskočila jiskřička porozumění. Nebylo třeba říkat něco dalšího. Políbila ho na tvář a šla do Lizina pokoje. Ve dveřích se zarazila a otočila se zpět.

„Až po tobě," připomněla mu.

O MĚSÍC POZDĚJI

Grissom seděl u nemocničního lůžka a pozoroval nehybný obličej své dcery. Ten pohled ho ničil. Tolik mu scházel její smích, šibalské jiskry v očích, když si ho dobírala, a divoký záblesk následovaný další sžíravou poznámkou, když jí to oplatil. Natáhl se po její ruce a teplo, které z její pokožky sálalo, mu vrátilo kousíček naděje. Naděje, že ještě není vše ztracené. Prosím Bože, ať se probere, prosil v duchu, už ani nevěděl pokolikáté. Nedopusť, abych o ni přišel.

Najednou ucítil na ¨rameni jemný dotyk. Neslyšel otevírání dveří, ale nemusel se otáčet, aby věděl, kdo přišel.

„Je čas na večeři," řekla Sara a on přikývl.

„Něco nového?"

„Nic."

„Počkám venku," oznámila a nechala ho o samotě.

Díval se za ní a znovu pocítil ten zvláštní klid jako pokaždé v její přítomnosti. Poslední měsíc byl příšerný a věděl, že bez ní by to nikdy nezvládl. Hodně mu pomohla, hlavně v těch prvních dnech. Byl ochotný zůstávat v nemocnici pořád, ale Sara mu to nedovolila. Nutila ho jíst, chodit si odpočinout, přesvědčovala ho, aby se vrátil do práce. Což také po týdnu udělal a byl rád. Podpora kolegů a přátel mu dodávala sílu. Nejvíc ho překvapil Ecklie. Snad poprvé se choval jako člověk a dokonce překousl i jeho vztah se Sarou.

Jestli se tomu vztah dalo říkat. Byli si hodně blízcí a to, co mezi nimi bylo, překročilo hranici přátelství, ale ještě nedospělo někam dál. Zůstali někde ne půli cesty. Kvůli němu. V tuhle chvíli prostě nedokázal Saře nabídnout víc. Při pomyšlení na to, že by měl být šťastný, zatímco jeho holčička tu leží bledá a nehybná, ho zaplavil pocit viny. Uvědomoval si, že pokud se její stav nezlepší ani v příštích týdnech, nestane se to už nejspíš nikdy. Zatím se s tou myšlenkou prostě nedokázal smířit. Sara jeho postoj respektovala. Pochopila to už ten večer, kdy se málem políbili. To proto vycouvala dřív, než se něco stalo a rozhodla se raději čekat.

Čeká na něj i v tuto chvíli, uvědomil si a při tom pomyšlení se trochu pousmál. Za tu dobu se u nich vyvinula jistá rutina. Z práce vždycky zamířil domů, aby se alespoň trochu vyspal, potom strávil několik hodin u Liz, kde ho Sara každý večer vyzvedla, aby se šli najíst. Právě ty večery mu pomáhaly asi nejvíc. Celé hodiny si povídali a mluvili prakticky o všem. O minulosti, o práci, o Liz. A někdy, když neměli náladu, jen mlčky seděli a užívali si přítomnosti toho druhého. A pak zamířili do práce nebo domů, to záleželo na tom, jestli jeden z nich neměl volno. Jako třeba dnes, kdy ho měli oba.

Podíval se na Lizzie a úsměv mu zmizel z tváře. Opatrně položil její ruku zpět na lůžko a vstal.

„Přijdu zase zítra, zlatíčko," rozloučil se nahlas a políbil ji na čelo. Zrovna se chystal otevřít dveře, když za sebou uslyšel tichý hlas, sotva silnější než šepot.

„Tati?"

Sara stála u auta a začínala se jí zmocňovat nervozita. Většinou Gilovi trvalo pár minut, než se k ní připojil, ale teď už tam zůstával příliš dlouho. Co když se něco stalo? Rozhodla se vrátit a zjistit, co ho zdrželo, ale stačila udělat jen pár kroků, když se vynořil z hlavního vchodu a rychle k ní mířil. Už na dálku si všimla širokého úsměvu a to mohlo znamenat jen jednu věc.

Počkala, až k ní dojde a pozorně si ho prohlížela. Po dlouhé době se mu v obličeji zračila čirá, ničím nezkalená radost. Z očí mu konečně zmizela bolest, která se tam usadila po Lizině zranění.

„Probrala se?"

Přikývl.

„Bude v pořádku?"

Další přikývnutí. Zdálo se, že štěstím ani nedokáže promluvit, ale nakonec se mu přece jen podařilo. „Za pár dní by ji mohli propustit."

„To je báječné." Sara se přistihla, že se taky široce usmívá.

Grissom se rozesmál nahlas. Popadl ji do náruče a zatočil s ní ve vzduchu. „Naprosto úžasné," souhlasil.

Dívala se na jeho rozzářenou tvář a uvědomila si, že její čekání skončilo. Naklonila se k němu a konečně, po letech snění, ho políbila. A on její polibek bez zaváhání opětoval. Když o několik hodin později usínal s milovanou v náručí, že to nejhorší je za nimi.

Je to ale skutečně tak? Když prožijeme něco hrůzného, opravdu můžeme říct, že horší už to nebude? Víme jaká překvapení nám osud chystá? Zda budou příjemná či naopak děsivá? A chceme to vůbec vědět? Chceme znát svoji budoucnost? Těšit se na ni nebo se jí bát? A co kdybychom ji znali? Co by stalo pak? Co bychom dělali? Čekali bychom na okamžik, o kterém bychom byli přesvědčeni, že je klíčový, a zbytek života bychom nechali zmizet v nenávratnu? Byli bychom vůbec schopni zachovat se jinak?

To nikdo nedokáže říct. A tak je nechme spát. Spát a snít o budoucnosti, ať už bude sladká nebo hořká. Co na tom vlastně záleží? Důležitá je totiž jen přítomnost a ta je v tuhle chvíli přece tak nádherná!

***KONEC***