Kapitola třináctá
Tak jak jsme byli
Once upon a time
When we were friends
I gave you my heart
The story ends
Tu noc ležel Harry v posteli na pokraji spánku.
Nedokázal přestat myslet na to, co se stalo. Celé hodiny nedokázal myslet na nic jiného a tady to nemohlo být o moc jiné, v uspávající temnotě, Ronův dech ve vedlejší posteli pomalý, s očima pevně zavřenýma, jako kdyby mohl přimět sám sebe k zapomnění.
Proč jsem to udělal?
Proč vůbec chtěl... co ho to posedlo, že... Neměl pro sebe žádné odpovědi.
Vždyť je... má rád holky. Tak na co si to sakra hrál? Už o tom vůbec někdy přemýšlel...?
Přemýšlel o tom, jaké to dneska mohlo být, kdyby se Dracova hebká ústa rozevřela pod těmi jeho. Kdyby mu bylo dovoleno dotýkat se toho těla, zajet rukama přes Dracovu hruď vzhůru ke krku, s Dracovými vlasy tak jemnými mezi svými prsty, a kdyby se ho Draco taky dotýkal...
Dracovo tělo přitisknuté na jeho. Jeho chuť a pomyšlení na ty rty tlačící nazpátek se soustředěnou dravostí, hlavu zakloněnou, jak by ho Harry líbal, jeho kůže pod rukama a ústy jemná a sladká... Dracův hlas měnící se na temný a tichý, jako se mu to stává, když prožívá silné emoce.
„Harry! Harry!"
Harry se s heknutím probudil a podíval se vhůru na Ronovu ustaranou tvář.
„Vydával jsi zvuky," vysvětlil Ron. „Byl to – sen o Ty-víš-kom?"
Harry naprázdno polkl. „Ehm, ne. Byl... Je to v pohodě."
Ron účastně přikývl a vrátil se do postele.
Harry ležel ve tmě a snažil se dostat dýchání zpátky pod kontrolu.
Teď celý upocený a bez sebe. To nebylo dobré.
Takže – bylo k ničemu pokoušet se vymyslet rozumná vysvětlení. Krůpěje horkého potu mu stékaly po tváři a způsobovaly, že se mu pyžamo lepilo na vlhkou pokožku. Zoufalství věci dělalo drsně prostými.
Chci ho.
Strašně ho chtěl. Proč si to jenom neuvědomil dřív...? Cítil...
Harry zavřel oči a snažil se nepřipustit si tu myšlenku, ale obrázky se k němu valily zpátky, maličké jasné částečky barvy udeřily na temnotu. Měl sucho v krku.
Ten pocit Draca na sobě v Soubojnickém klubu. Zvlnění jeho rtů, když se usmál. To jiskření v jeho šedých očích, jako když slunce prudce zazáří na bouří zmítané moře. Ten téměř zlomyslný a téměř dětský zvuk jeho smíchu. Ten nadýchaný pocit z jeho vlasů pod Harryho rukou.
Harry si uvědomil, že má zaťaté zuby a tělo prohnuté v toužebné křeči. Opožděně se pokusil o zklidnění.
Jsem neuvěřitelně blbej.
Měl si to uvědomit – a nikdy neměl udělat to, co udělal.
Vzpomínka na Dracův výraz teď Harryho udeřila jako rána do břicha. Ten útrpný pohled, který nasadil, jak se mu semkly rty a všechny rysy jako by se zostřily jeho snahou se ovládnout. Harry ho znal velmi dobře a nikdy nechtěl... ou, jak jenom mohl způsobit, že Draco vypadal takhle?
To prudké zkřivení rtů a ten poslední zřetelný bleskový pohled plný – zrady.
Nikdy jsem mu nechtěl ublížit! Pomyslel si Harry s náhlým škubnutím úzkosti. Nikdy, nikdy v životě jsem to nechtěl udělat. Ne Dracovi.
Už mu bylo ublíženo dost. Já vím. Nikdo to neví tak dobře jako já.
A byla to tahle bolest spíš než to nezkrotné štěstí prve, nebo onen nenadálý záchvat touhy, co přimělo Harryho přesně pochopit, jak mnoho pro něj tohle osamělé jízlivé stvoření začalo znamenat.
Draco.
Jak jen tohle napraví? Jak by se pro všechno na světě mohl s Dracem udobřit? Jak by se po tomhle vůbec mohl Dracovi podívat do tváře?
Myšlenku na to, že by Draca ztratil, naprosto nedokázal snést. Draco je – potřebuje ho!
Harry vtiskl svou tvář do polštáře.
Věci by byly jednodušší, kdyby nebyl žádný turnaj tří kouzelnických škol. Věci bývaly jasné.
Nesnesl by, kdyby věci byly tak, jako bývaly dřív.
Takže o tohle při tomhle všem šlo, řekl tehdy Draco. Draco si myslí, že celé přátelství byl jenom nějaký náhlý hormonální popud. Draco si myslí...
Draco je pravděpodobně znechucený a zděšený, a myslí si...
Draco si myslí, že Harrymu na něm nezáleží.
A jak má tohle vysvětlit? Nemůže říct, že by Draca nechtěl, a Draco si pak bude pořád myslet...
Harry tu noc skoro nespal.
Řekl neslyšně „Draco" mnohokrát, tak jako řekl „Voldemort", když byl mladší. Vyzývaje objekt svých myšlenek, aby se objevil, vykouzlený ze vzduchu jeho voláním. Tenkrát si téměř přál povolat Voldemorta, aby se s ním pokusil bojovat, aby zapudil strach.
Nazvi démona jménem a on ztratí svoji moc.
Chtěl povolat Draca – kvůli tisíceru věcí. Touha po pomstě byla mezi nimi, to nutkání vyptávat se, jak si můžeš myslet, že jsem tě využíval, jak se opovažuješ mi způsobovat tyhle pocity a pak utéct. Taky chtěl Draca mít prostě jen u sebe, tiše a uvolněně, jednoduše moct jen přelétnout pohledem a obdržet příležitostný úsměv.
A chtěl ho znovu políbit.
Harry se kousl do rtu a zavřel oči.
Následujícího dne nemohl s Ronem promluvit. Hermionu sotva zahlédl ve společenské místnosti. Bylo to, jako by tam nemohli být, jako by on fungoval v jiné rovině, vzhlížel k jejich nejasně vnímaným siluetám skrze vodu.
Dnes ho poháněla jen jediná myšlenka, ta jediná hybná úzkost.
A když došel do Velké síně, byla skutečná jen jediná tvář, kterou dokázal vidět jasně nade vše.
Draco byl v jeho rovině. Draco byl všechno, co viděl.
Seděl u zmijozelského stolu a zahálčivě si pohrával s toustem. Harry mohl rozpoznat jenom tu příliš ostrou křivku brady a prameny blonďatých vlasů spočívající na jeho krku.
Na okamžik ho to zadrželo. Nikdy si neuvědomil, jak pravdivá může ta metafora s připíchnutým motýlem být. Byl znehybněný jediným bodnutím bolesti, lítosti, obavy, náklonnosti a touhy, které všechny dohromady tvořily jediný ostrý hrot. Vzdouvaly se v něm matoucí a drásající pocity a krk ho bolel, jako by si jím něco pokoušelo prodrápat cestu vzhůru.
Jakmile se zase mohl pohnout a nadechnout, jednal. Nemohl si pomoct.
Přešel ke zmijozelskému stolu a bylo mu zoufale jedno, jestli způsobí scénu, a řekl,
„Potřebuju si s tebou promluvit."
Draco vzhlédl.
Ten pohled Harryho odrazil vzad. Bylo to jediné odhodlané vystřelení zraku, jako zabodnutí meče, a naprosto postrádalo jakoukoli jinou emoci než vztek.
„Tak můžeš ve své potřebě pokračovat, Pottere."
Jeho tón byl rozzuřeně chladný.
„Draco-" řekl Harry, zděšený intenzitou touhy ve svém hlase.
Dracův talíř a šálek zarachotily o stůl, když prudce vstal s tváří přetékající záští.
„Jmenuji se Malfoy," zasyčel.
Harry nesnášel ten neúprosný nedostatek tepla v Dracově upřeném pohledu, a považoval za zcela nemožné se odvrátit.
„Draco," prsknul na něho, téměř jako výzvu.
„Zavři hubu."
To byla ledová a typicky Malfoyovská hláška. A Dracovy pěsti spočívaly zaťaté na stole, jako by bolestně toužil něco zabít.
„Draco, můžeš prostě poslouchat-"
Draco ztratil nervy.
Skočil přes stůl a popadl Harryho za hábit, aby ho pozadu zarazil do židle.
Harry při bolestivém nárazu zaškobrtal, ale odmítl upadnout.
Draco zkoutil ústa ve frustrované zlosti. Stál tam a vypadal bílý vzteky, naprosto nenávistně a dost možná i jako by chtěl Harryho uškrtit holýma rukama.
V Harryho očích se muselo cosi mihnout, protože Dracovy se proměnily v ocelově chladné štěrbiny.
„Ne," řekl a každé slovo byla důkladně zvolená zbraň. „Nebudu poslouchat. Už nikdy tě nechci vidět, nebo s tebou mluvit. Celá ta fraška s kamarádstvím skončila, Pottere, koukej odlézt zpátky ke svým odporným kámošům a nech mě sakra na pokoji."
Pořád ještě držel Harryho za hábit. Harry na oplátku popadl ten jeho.
Náhlé pobouření v Dracových očích mu příliš násilně připomnělo včerejšek a s otřesnou jasností oživilo vzpomínku na chuť jeho úst. Harry s narůstajícím vztekem tuhle vzpomínku potlačil.
„Přestaň být tvrdohlavej parchant a poslouchej mě!" zakřičel.
Draco do něho strčil a Harry mu žduchnutí oplatil. A pak najednou bojovali, ne ranami, ale v zajetí čistého souboje síly, přetlačováním a postrkováním.
„Vypadni ode mě!" zavrčel Draco a divoce kolem sebe mlátil rukama.
„Tak mě sakra poslouchej!" Harry sotva popadal dech námahou ze souboje.
Dracova paže se vymrštila a brutálně mu přerušila příjem vzduchu.
„Nechci!" vyštěkl.
Harry srazil ruku dolů.
„Na to kašlu! Protože já to nevzdám, dokud to nevzdáš ty, neodejdu, nehodlám tě od tohohle nechat dát ruce pryč! Protože jsi můj přítel!"
„Nejsem tvůj přítel," zavrčel Draco. S nenadálou vlnou síly odhodil Harryho dozadu.
Když Harry padal, popadl Dracovo zápěstí a zachytil se. Oba viděli, jak se ten druhý zašklebil bolestí nad silou toho úderu a nechutným zkroucením zápěstí.
Pak od sebe byli na délku paže a pomalu si začali uvědomovat svoje okolí. Celé Bradavice zíraly s otevřenou pusou.
Nezdálo se, že by na tom sešlo.
Dracova tvář se pozvolna vyhlazovala a jak na Harryho upřeně zíral, byl jeho pohled klidný a neúprosný jako krajina v zajetí mrazu.
„Nejsem tvůj přítel," vysvětloval, „protože nesnáším už samotnej pohled na tebe."
Harry zůstal zasaženě stát.
Bylo hloupé vložit svoji důvěru a city do někoho jako Draco Malfoy. Teď si to uvědomil, ochromeně, i když věděl, že ta chyba už nejde odvolat. Draco byl nehorázně schopný v bezcitnosti.
Teď, když sledoval pomalé zhroucení Harryho výrazu, se koutek Dracových úst zkroutil uspokojením.
„Teď vypadni," přikázal a odvrátil se.
Harry se díval, jak opouští Velkou síň a v zorném poli se objevila ušklíbající se tvář Blaise Zabiniho.
„Slyšel jsi, co řekl," vyštěkl Zabini. „Táhni od našeho stolu, Pottere. Nejsi tu vítán."
Stanul blízko Harryho a ztišil hlas.
„Tys tu nikdy nebyl vítán. A teď přišel k rozumu, a jestli se k němu někdy znovu přiblížíš – budeš toho litovat."
Zabini udělal krok vzad a Crabbe s Goylem se postavili po jeho stranách, na tvářích příslib nebezpečí.
Harry na ně netečně zíral.
Přišel k rozumu.
Harry běžel do schodů z nebelvírské společenské místnosti, běžel tak rychle, že se svět před jeho očima rozmazával. Nechtěl s nikým mluvit, nedokázal vysvětlit a dát si do pořádku vlastní pocity a přes bolest mohl jen stěží myslet-
Vrazil do Ginny Weasleyové tak prudce, že tím oběma vyrazil dech.
„Harry!" řekla svým tichým soucitným hlasem. „Zrovna jsem se doslechla o té rvačce. Jsi – v pohodě?"
Harry od ní ustoupil s náhlým znepokojením a snažil se u ní nebýt moc blízko tady ve tmě na schodech, snažil se v tlumeném světle nevidět její nadějí rozšířené oči, protože to všechno bylo tak strašně jako... Bylo to přesně jako...
Tehdy v šestém ročníku, když se Snape a Sirius oba pokusili strhnout pět set bodů koleji, kterou ten druhý upřednostňoval a všichni se řítili do Brumbálovy kanceláře, aby si na sebe navzájem stěžovali.
„Víš, Snape," vyštěkl tehdy Sirius, „mohl bys být míň naprosto odpornej člověk, kdyby ses nenarodil šerednej a neschopnej si vrznout."
Všichni Zmijozelové před Brumbálovou pracovnou se syčivě nadechli. Shromáždění Nebelvíři a Zmijozelové na sebe navzájem zlostně hleděli.
Harry stojící neochvějně po Siriusově pravici vyslal divoký nenávistný pohled k Malfoyovi, který měl zkřížené ruce a zaujímal pevný postoj po Snapeově levici. Malfoy opovržlivě nakrčil horní ret.
„Já nedokážu přijít na nic, co by tě mohlo učinit míň odporným," odpověděl Snape. „Byl jsi nesnesitelný od okamžiku, kdy jsme se poprvé setkali – ty a tvoji drazí kumpáni, zrádce, vlkodlak a naprosto pokrytecký-"
Tehdy se Sirius na Snapea vrhnul, v černých očích mu blýskalo, a spadli na zem v lavině hábitů a pěstí.
Malfoy se otočil, očividně se záměrem nabídnout svému oblíbenému učiteli trochu nečestné pomoci. Harry, dotčený urážkou svého otce a pobouřený Snapeovým posledním stržením bodů, nic takového udělat nehodlal.
Popadl Malfoye za paži.
Malfoy se bleskově otočil, chladné oči jasné zuřivostí, a máchnul po něm.
„Neopovažuj se na mě sahat, Pottere," přikázal ve stejnou chvíli, kdy se jeho pěst setkala s Harryho čelistí a odrazila Harryho hlavu dozadu.
Harry nepřemýšlel, dokud se nevrhnul na Malfoye nesrazil ho na podlahu. Jen stěží si uvědomoval, že obě koleje tohle vzaly jako signál pro okamžitou válku a neslyšel řev vypuknuvší mely přes svou bušící krev a Malfoyovo bolestné zalapání po dechu.
Uslyšel velmi jasně Malfoyův ledový hlas.
„Samozřejmě, vy lidi si myslíte, že se všechno vyřeší, když se servete jako vzteklí psi. Kde bere tvůj usvědčenej kmotr tu drzost, útočit na hlavu naší koleje?"
Potom trhnul loktem vzhůru, aby praštil Harryho pod žebra.
Harry překvapeně vydechnul nevolností a Malfoy využil příležitosti, aby ze sebe Harryho odstrčil na podlahu.
„Kde bere Snape tu drzost urážet mýho otce?" vyštěkl Harry.
Malfoy se na něho klidně převalil a rozbil mu nos.
„Neslyšel jsem ho nikoho urazit," ušklíbl se. „Jen jsem ho slyšel říkat pravdu."
„Jak by bylo tobě, kdyby lidi takhle mluvili o tvojí rodině?" vyptával se Harry. „Och, počkat, zapomněl jsem, že ty nemáš city. K nikomu jinýmu než sám k sobě, tak je to."
Sevřel Malfoyův hábit v pěsti a přidržel ho na sobě, zatímco ho praštil do břicha.
„A ty nemáš rodinu," řekl Malfoy zkrze zaťaté zuby.
A právě – čirý hněv ze všech Malfoyových hovadin Harryho zvedl ze země tak, že se vyškrábal téměř do stoje a pak padnul do hemžící se masy těl na Malfoye.
„Další věc, na kterou jsem zapomněl," zavrčel Harry, „je, že o tvé rodině tak mluví všichni."
Malfoy zúžil oči, zatímco se snažil ze sebe Harryho shodit. „Pottere, ty parchante."
Praštil Malfoye do pusy.
„Potrefená husa nejvíc kejhá, Malfoyi."
S krutým uspokojením viděl na oněch kroutících se rtech pramenit krev a tu arogantní nenávistnou tvář zrudnout pocitem marnosti, jak se Malfoy vzpíral ve snaze dostat Harryho ze sebe dolů. Vyměnil si pár ran a udržoval ho přitlačeného k zemi, zatímco se rval a oháněl se, a převrátil se, když Malfoy vyrazil vzhůru, dýchání se změnilo v nepravidelné a...
Brumbál vyšel ze své pracovny a mlátící se dav zamrzl.
„Studenti!" zařval. „Co má tohle znamenat? Kde jsou učit-"
Jeho hlas ztichnul, když Sirius a Snape zvedli hlavy a dva zuřivé páry černých očí se setkaly s těmi jeho.
Harry ještě jednou zlostně pohlédl dolů na Malfoye, který ztěžka dýchal a silně krvácel, ale který nicméně pohled se zájmem oplácel. Pak se vytáhl nahoru a stáhl se pryč. Malfoy jedním plynulým pohybem vstal a oba zacouvali každý na svou příslušnou stranu s pohledy stále zaklesnutými do sebe.
Brumbál dovolil studentům odejít, zatímco se vypořádával se Snapem a Siriusem, a Harry se vydal cestou do schodů ze společenské místnosti a docela nutně si chtěl dát sprchu.
Musel být roztěkaný nebo tak něco, protože skoro srazil na zem Ginny Weasleyovou. Navzdory tomu se na něho usmála.
„Harry! Zrovna jsem se doslechla o té rvačce. Jsi – v pohodě?"
Harry si uvědomil, že stále ztěžka dýchal. Potřeboval tu sprchu hned, ale ona tam s nadějí stála a on jí musel odpovědět a byl naštvaný a frustrovaný a – měl prostě velkou chuť něco udělat...
Před očima se mu mihla vzpomínka na Malfoyův nenávistný bledý obličej pod ním.
Kéž bych mu mohl dát ještě jednu dobrou ránu, pomyslel si.
A řekl, „Je mi prostě fajn," jemně se zmocnil Ginniných vlasů a políbil ji s jakousi vypjatou zoufalostí, aby něco dělal a něco cítil...
Její váhavé oplácení polibku nebylo správné a nebylo to dost a on byl prázdný a všechno bylo bezútěšné jako vždy, a Harry se odtáhnul tak rychle, jak mohl.
Pohlédl na ni s jakousi slepou hrůzou a ona se začervenala.
Teď na ni pohlédl s odlišnou slepou hrůzou, ale ona se začervenala úplně stejně.
„Dokonce i tehdy," zašeptal. „Och – do hajzlu, dokonce i tenkrát, ou – omlouvám se, Ginny. Tolik – se omlouvám."
Vyřítil se nahoru po schodech a ona tam stála chvějící se a rozradostněná a hýčkala si vzpomínku na nezaměnitelnou touhu, jež mu ztemnila oči.
Teď si byl jistý, naprosto a beznadějně jistý...
Bylo to divné... zase něco chtít. Harry už skoro dospěl do stádia, kdy byl zvyklý na tu tupou bolest nezájmu o cokoliv.
A teď najednou něco tak strašně moc chtěl.
Bylo to příšerné.
Přišlo to každé ráno jako šok. Probudil se ráno pokojný a říkal si, co třeba budou on a Draco dnes dělat, a pak mu to něco připomnělo a tahle ohromující nová touha ho udeřila znovu.
Často mu to připadalo tak bizarní, že si Harry myslel, že se mu to zdálo. Přece nemůže – nevěděl by to už dřív...?
Stačilo Draca jenom letmo spatřit a jeho pochybnosti byly rozptýleny.
Jindy se zdálo, že je ten pocit čistě fyzický, ta bolest stejně jako ta neovladatelná touha svinutá v jeho břiše, příliš skutečná, aby byla prostě jen emocí.
Pokaždé, když se sám sebe pokusil přesvědčit, že nemůže být... takový, přišlo mu něco na mysl, jako třeba...
Harry znal ústa Draca Malfoye líp, než ústa kohokoliv jiného na světě.
Strávil jejich sledováním skoro sedm let a znal každý výraz, který mohla zformovat. Přemýšlel nad každým zlomyslným nakrčením, každým úšklebkem, každým zamračením s měnícími se emocemi, ale rovnocennou mírou intenzity.
Pozoroval je při vyučování a při famfrpálu, soustředil se na ně, jako kdyby už jen ta zuřivá pozornost mohla chlapce přinutit sklapnout.
Byly časy, kdy na ta ústa zlostně zíral s čirou nenávistí, když na něho vrčela něco vážně otřesného a představoval si, jak do nich buší pěstí.
Poslední dobou se z těch úst spíš snažil dešifrovat emoce. Když byl Draco znepokojený, lehce se semkly.
Při všem tom soustředění, nesnášení a analyzování by si nikdy nepomyslel, že to povede k posedlosti.
Ale možná že to bylo nevyhnutelné.
Když ho teď minul na chodbě, jeden koutek oněch úst se zkroutil v bezděčném znechucení, a to bolelo.
A když Harry seděl na vyučování, procházel školou, nebo zíral do stropu své ložnice o další bezesné noci...
Objevila se před ním ta ústa znovu, tak přizpůsobivá, vyjadřující pouze ty emoce, které si Draco přál vyjádřit. Celá jeho tvář byla vytrénovaná, včetně křivky jeho úst.
Harry na ně myslel, přemítal nad jejich dotekem ve svých myšlenkách pořád znovu a znovu. Snil o tom, jak tiskne na ten spodní ret palec, o pocitu, jaký mu to dává, o tom, že to může udělat. Snil o doteku těch úst, otevírajících se a oplácejících polibky.
V noci před další schůzí Mladého Fénixova řádu, během kterého měl Harry v plánu si s Dracem nějak promluvit, se mu zdál sen.
Zdálo se mu, že seděl u jezera a nebe bylo šedivé a studené, ale to bylo v pořádku, protože jeho ochraňovaly průhledné stěny bludiště.
Přicházel k němu Draco, jistý a tichý, a na sobě měl soupravu Snapeových hábitů. Byly mu trochu dlouhé a příliš velké a límeček mu sklouzl na levou stranu. Harry zíral na jemnou bílou kůži odhalené klíční kosti a krku.
„Proč máš na sobě tohle oblečení?" zeptal se, jelikož se mu to zdálo trochu podivné.
Draco přitlačil Harryho ke zdi vedle sochy a Harry zavřel oči a zabořil tvář do Dracových vlasů.
Dracův hlas v jeho uchu zněl tiše a přesně.
„Copak to nevíš?" řekl a Harry jen slepě obrátil tvář směrem k teplu Dracova dechu.
Mrknul a díval se do tváře gryfovi, potom chiméře a nakonec baziliškovi.
„Copak to nevíš?" zeptal se ho.
Hermiona klečela na pohovce a pečlivě procházela štos knih. Harry na ně zmateně pohlédl: Muži, kteří příliš milují draky byla mezi nimi, ale ona vytáhla obrovskou bichli.
„Copak to nevíš?" zeptala se a sundávala si brýle.
Draco se mu opřel o hruď a všechno bylo v pořádku, byli na člunu a nic se nezměnilo, a Draco říkal, „Mám rád kočky," ale Harry dokázal slyšet jenom „Copak to nevíš?"
Harry se probudil se zalapáním po dechu.
Věděl, co chce.
Hermiona si myslela, že teď se svět zase vrátí do pořádku.
Harry a Malfoy si odbyli svoji velkou veřejnou rvačku a celé to nedomyšlené přátelství se katastrofálně a neodvolatelně rozpadlo. A stejnětak i Harryho drobná – záležitost, no, náctiletí kluci mívají často podivné hormonální impulzy, a Harry byl příliš rozumný na to, aby ho to dokázalo ovlivnit na dlouho.
Hermioně lámalo srdce vidět ho nešťastného, ale ona a Ron se ho snažili udržet veselého. Dokonce se usmál, když ho Ron porazil v šachu.
Všechno ostatní bylo tak těžké. Řekla si, že tohle bude určitě v pořádku.
Bylo to na první schůzi Rady mladých od rvačky, kde si uvědomila, jak hrozně se mýlila.
Neodehrála se žádná scéna. Nebyl tu ani nejmenší náznak nepříjemnosti, ani nejmenší náznak čehokoliv a to, když šlo o reakce Draca Malfoye na Harryho Pottera, bylo divné a téměř – hrozné.
Viděla, jak sebou Harry trhnul, když k němu Malfoy pohlédl, ale Malfoyův pohled byl netečný a prostě jen přejel místnost, aby zkontroloval, jestli jsou všichni přítomni. A ta chybějící reakce jí doopravdy otřásla a až v kostech cítila, že je něco špatně.
Jen tam tak nečinně seděl a točil v prstech svým brkem a Harry na něho upřeně hleděl a ona předtím nikdy nic podobného neviděla...
Až na to, že viděla.
Když se Draco Malfoy v pátém ročníku právě přidal k Mladému Řádu, choval se po celou dobu první schůze dokonale zdvořile. Ron tehdy prohlásil, že jde o zmijozelské spiknutí, ale Ron si taky myslí, že Zmijozelové způsobují, když při tréninku nebelvírského famfrpálového týmu prší.
Harry tehdy důrazně souhlasil.
Když ho Malfoy začal míjet na chodbách a neurážel ho při tom, Harry sebou podrážděně cukal.
Třetího dne se Harrymu zasekl prst v tlamě chrliče nad umyvadlem v učebně lektvarů. Malfoy se kousal do rtu a zjevně umíral touhou vypálit několik tuctů urážek a vybuchnout smíchy, a pak mu podal ručník.
Když odcházeli ze třídy, Harry přitlačil Malfoye k rámu dveří, což bylo poprvé, kdy si ho Hermiona pamatovala dobrovolně se dotknout Malfoye.
„O co tady jde, Malfoyi?" vyptával se. „Co máš v plánu?"
„Dej ty ruce pryč," vyštěkl Malfoy. „Máš jednu ze svých psychotických příhod, Pottere? Tvoje jizva už zase spustila-" Odmlčel se a nadechl se. „Chci říct," řekl upjatě, „Proč se chováš tak nesmyslně? Musíme všichni spolupracovat."
„Přijdu na to, víš," řekl Harry a znovu do něho strčil.
„Do toho," řekl mu Malfoy, odstrčil ho a odkráčel.
Harry se za ním díval, tvář napjatou.
„Nedovolím, aby mu to prošlo," řekl. „Ať už je to cokoliv."
Hermiona si tehdy pomyslela, že Harry tráví příliš mnoho času s Ronem.
Na další schůzi Mladého Řádu Lupin lidi požádal, aby si potřásli rukou přes stůl ve snaze rozptýlit nepřátelství vůči tomuto přívalu zmijozelských. Malfoy se zlostně zadíval na Hermionu, která seděla naproti němu, a ostře řekl,
„Nechápu, proč se musím dotknout mudlovské šm-"
V tu chvíli sklapnul, k ohromení všech natáhl ruku a stroze si s Hermionou potřásl. Rychle se posadil zpátky a začal psát na pergamen před sebou. Několikrát vzhlédl, když lidé řekli nějakou hloupost a Hermiona uviděla zřetelnou, stále potlačovanou touhu se jim vysmát a brk zvednutý, aby začal psát s ještě větší vervou.
Na konci schůze Hermiona vstala a vrhla na pergamen rychlý pohled okamžik před tím, než ho sroloval.
Stále znovu a znovu Draco Malfoy napsal 'Seber se.'
Harry, třesoucí se vzteky, se postavil mezi Malfoye a dveře.
„Hele, o co se snažíš?" vybuchl.
Malfoyovy prsty vypadaly proti jeho tašce bíle. „Snažím se projít dveřmi," řekl Harrymu a očividně usiloval o to, aby zachoval vyrovnaný hlas. „Myslíš, že bys mi s tím mohl pomoct?"
„Ále, seber se, Malfoyi," vyštěkl Harry.
A Malfoyův obličej se pomalu uvolnil do obvyklé zloby.
„Takže, Pottere, proč bych to dělal?" zeptal se líně. „Myslím, že jsem úžasnej."
Harryho obličej se uvolnil do svého známého výrazu Malfoyem vyvolaného znechucení.
„Jenom ty a tvá holka jste dost bláhoví, abyste něčemu takovýmu věřili."
„Já aspoň," upozornil ho kousavě Malfoy, „mám holku."
U jeho lokte se objevila mračící se Pansy Parkinsonová. Hermiona si s pobavením všimla toho, že je o kousek vyšší než Malfoy. Samozřejmě, Hermiona byla taky vyšší než Harry a Malfoy.
„Ach, gratuluju," vyštěkl Harry.
Malfoy a Harry na sebe syčeli jako dvě malé, ale naprosto zuřivé kočky. Harry popadl Malfoye za loket.
„Věděl jsem, že ses nezměnil!"
Malfoy zvedl jedno obočí. „Proč se pokoušet zlepšit, co je perfektní? Máš pravdu. Myslím pořád stejně jako vždycky. Já nikdy nebudu jeden z Brumbálových malých poskoků," řekl. „Takže si dej jedno počestný malý úlevný povzdechnutí a odprejskni, Pottere. Proč radši nejdeš podepsat pár autogramů pro ty malý omdlévající Creeveyovy, a pokus se mě už nedotýkat. Jsem si jistej, že jsi od té své družiny Weasleyových chytil vši."
Rázně Harryho odstrčil stranou a vyšel ven s Pansy v patách.
Za Harrym a Hermionou se objevila Parvati.
„Radši by se měl modlit, aby do toho naparování dorostl," poznamenala. „Pochopte, jestli ano..."
„Och, buď zticha a přestaň být vtipná, Parvati," vyštěkl Harry a tvář se mu zkroutila zhnusením.
Po tomhle se už Malfoy, i když se snažil závažně schůze nenarušovat, nedržel zpátky až do bodu, kdy by se zdálo, že jeho hlava exploduje, jestli se někomu nebude vysmívat.
To se stalo, ale tehdejší Malfoy byl podstatně horší v ignorování lidí. A tehdejšího Harryho to štvalo, dokonce přehnaně, a později do Malfoye žduchl o dost víc... ale tehdy nebyl rozrušený.
A teď se Malfoy nesnažil chovat lépe, ale ve skutečnosti byl tak protivný, jako už nebyl nějakou dobu. Choval se, jako by si Harryho stěží všiml, a to Hermioně z nějakého důvodu připadalo o dost víc znepokojivé.
A Harry teď zcela zjevně trpěl.
Hermiona na něj během schůze Mladého Řádu pohlížela s obavou.
Když Hannah Abbottová vešla se spožděním, Malfoy řekl protáhle, „Prosím, neomlouvej se, Abbottová. Tyhle schůze nejsou ničím důležitý – i když jsme samozřejmě všichni postrádali přínos tvýho pištění ve vypjatých okamžicích."
Hermiona byla ve své úzkosti schopná si pro Malfoye vyšetřit jen jeden zlostný pohled. Harry vypadal, jako kdyby sotva spal. Bože, co ho nutí si myslet, že za tohle všechno ten blbeček stojí?
Později profesor Lupin tiše projednával detaily toho, kolik musí ministerstvo odhalit mudlovským vládám vzhledem k tomu, že musí přetrvat spojení mezi magií a mudly.
„Spojení, který mudlovští šmejdi udržují otevřený," zamumlal Malfoy.
„Pane Malfoyi, tato poznámka je zcela nevhodná," odpověděl Lupin, zatímco se všichni v místnosti podívali na Harryho.
Harry řekl, „Draco, přestaň," tichým vážným hlasem.
Malfoy se na Harryho nepodíval a řekl, „Malfoy," beze stopy nějakého výrazu nebo pohledu na něj.
Na konci schůze Harry vstal s výrazem odhodlání ve tváři, který naplnil Hermionu hrůzou, a vydal se zahnat Malfoye do kouta dřív, než se dostane ke dveřím.
„Malfoyi, můžu s tebou mluvit?" zeptal se mírně Terry Boot a vstal s mnohem menším spěchem.
Malfoy odstrčil Harryho stranou, jako by nezájem o něho byl nejpřirozenější věc na světě, a odpověděl, „Jistě."
„Hele," řekl Harry, „Draco – Boha, Malfoyi, jestli chceš-"
„Jestli ti to nevadí, Pottere, tak já mluvím," odpověděl poklidně Malfoy.
Hermiona položila Harrymu ruku na paži a pokusila se ho navést směrem ke dveřím. Každý sval v jeho ruce byl napjatý.
„Předtím jsem tě nedokázal zastihnout," řekl Terry a dával si knížky do tašky. „Chtěl jsem se jenom omluvit-"
„Můžeš mluvit," přerušil ho s úsměvem Malfoy a natáhl ruku, aby Terrymu sundal brýle na čtení, „ale tohle si musíš sundat. Přísahám, že nejsem text."
Terry mu úsměv oplatil. Hermiona měla Terryho Boota vždycky celkem ráda a byla zhrozená tím, jak špatně ho odhadla. Přinejmenším měla příliš vysoké mínění o jeho vkusu, co se výběru společníků týče.
„Musím se ti omluvit za to, že jsem o tobě všem neřekl na předchozí schůzi," řekl. „Zpanikařil jsem. Teď si uvědomuju, že jsem tě dostal do strašné situace. Můžeš mi to odpustit?"
„Není co odpouštět," řekl mu nenuceně Malfoy. „Nebyl to žádnej tajnej plán, jak mě očernit. Chtěl jsi jen pomoct."
V tu chvíli Hermiona konečně uspěla ve snaze vytlačit Harryho ze dveří.
„Pojďme," řekla, „Ron na nás čeká ve společenské místnosti-"
„Já – běž napřed," odpověděl Harry a hlas měl temný smutkem. „Jenom si potřebuju – pročistit hlavu. Půjdu ven a budu si procvičovat kličkování. Finále o pohár se koneckonců blíží."
Ústa se mu zkroutila a rychle odkráčel.
Hermiona si přivinula svoje knihy k hrudi a vydala se zpátky do společenské místnosti. Přemýšlela o tom, jak neuvěřitelně divné bylo vidět Malfoye ignorovat Harryho, a to už jednou předtím zkusil.
Vzpomněla si, jak psal 'Seber se'. Jediný důvod, proč by se zrovna Draco Malfoy, ze všech lidí, pokusil ovládnout svoje samolibé arogantní chování byl, pokud by se snažil docílit něčeho skutečně závažného. Kdyby cítil, že za každou cenu musí uspět.
Byl to naprosto odporný člověk a teď ubližoval Harrymu, ale jak si vzpomínala na dřívějšek, dokázala najít jen jeden důvod jeho snažení. Jestli ho doopravdy zajímá Mladý Řád a válka, pak...
Šla do společenské místnosti a posadila se na židli u stolu, kde seděl Ron.
„Rone," řekla pomalu, „začínám si myslet, že Draco Malfoy není ten špeh."
Očekávala jednu z jejich hádek, ale Ron vážně vzhlédl od svého domácího úkolu.
„Já nevím," řekl pomalu. „Ta rvačka s Harrym – chci říct, že ho nesnáším, ale kdyby se vážně snažil z Harryho něco vytáhnout, tak proč by se s ním pral?" Odmlčel se a stáhl ústa. „To nedává smysl. Co si myslíš, že bychom měli udělat?"
Hermiona se k němu naklonila, připravená se rozplakat úlevou. Ron uměl být velice složitý a znovu a znovu mohli být jeden z druhého zklamaní, ale ani jednou ji nenechal na holičkách, když ho opravdu potřebovala.
Položila mu ruku na rameno a skoro řekla, „Miluju tě," ale místo toho řekla, „Potřebujeme víc pergamenu."
Bylo to už později, když se Harry vrátil a vypadal ještě víc vyčerpaně.
„Co děláte?" zeptal se, když vešel. Ron vzhlédl od pergamenu, na který psala Hermiona.
„Sepisujeme seznam možných podezřelých na špeha," řekl.
Harryho tvář byla upjatá. „Myslel jsem, že v téhle věci máte jasno."
„Znovu nad tím uvažujeme," vysvětlila Hermiona. „Chceš – nám pomoct?"
Zaváhala kvůli výrazu na Harryho obličeji, ale Harry byl vždy pevně odhodlaný.
„Jo," řekl. „Dej mi ten seznam."
Když se Harry za tou bolestí ohlédl, se vzdáleným pocitem člověka na rozhraní spánku, vystupovaly na povrch jednotlivé události.
Dracův výraz, když na schůzi Mladého Fénixova řádu znovu řekl 'mudlovský šmejd'. Všichni se obrátili, aby se podívali na Harryho... a Harry byl zticha, díval se na tu jedinou tvář, jež nebyla obrácená k němu a cítil naprosto nepatřičné bodnutí touhy.
Už tak se cítil, jako kdyby začínal bláznit, a pak se k téhle směsi muselo přidat ještě tohle. Zápas Zmijozel – Nebelvír, který rozhodne, komu připadne školní famfrpálový pohár.
Ve třetím, pátém a šestém ročníku to bylo stejné. Nebelvír a Zmijozel bojující o pohár, přetlačující se na prvním místě s věčně znesvářenými chytači přetlačujícími se v bitce.
Pro oba z nich to letos bylo jiné.
Draco vypadal ještě víc soustředěný. Když na utkání stáli naproti sobě, jeho oči se omezovaly jen na zatvrzelost a nenávist.
Jako famfrpáloví kapitáni byli nuceni si potřást rukama.
Byl to jejich první kontakt kůže na kůži od toho... od toho dne na jezeře.
A to chladné uštknutí Dracova nepřátelského stisku způsobilo Harryho hlavě naprostou ztrátu sebekontroly.
Zuřivá síla toho sevření ho nutila myslet na šíleně těsné sevření, kdyby spolu byli sami, přimáčknutí k famfrpálové tribuně. Tvář toho druhého Draca byla vášnivá a jeho jemné vlasy byly všude, dokonce i mezi Harryho rty, když ho líbal na krk a ochutnával pot a pokožku a...
Draco odtrhnul ruku od té Harryho tak rychle, jak to bylo možné. Harry zůstal stát, mrkal a zíral na tu ledově chlanou tvář s jejími dokonale upravenými vlasy, jako by ji nepoznával.
Vzepřel se těm šíleným nutkáním a bezútěšnému pocitu citového chladu, který měl a jak se odrazil, snažil se nechat emoce za sebou. Na okamžik měl dojem, že se mu to podařilo – ve vzduchu pookřál, vlasy a hábit mu vlály ve větru a jediné, co cítil, byl normální horký příval radosti.
Bude to v pořádku. Byl zakoukaný do Cho Changové a nikdy ho to neovlivnilo. Kdykoliv letěl, vždycky to bylo jako poprvé...
Když ho Draco provokoval s Nevillovým pamatováčkem, a vidět v Malfoyových očích šok bylo tak uspokojující a bylo to úplně něco jiného, než Cho Changová, protože ta nikdy nebyla jeho nepřítelem, nikdy nebyla jeho přítelem a nikdy pro něj neznamenala nic skutečného a on se o ni ve skutečnosti vůbec nezajímal.
Potřebuje, aby to bylo jako předtím. Kterékoliv z těch dvou 'předtím'.
Při posledním famfrpálovém zápasu překypoval zuřivostí a Malfoy ho sledoval přimhouřenýma očima a při každé přestávce na prodiskutování faulu šel a nahlédl do knihy pravidel. Harry si vzpomínal, jak nesnášel každou molekulu Malfoyova těla, když Malfoy už asi potřetí seskočil z koštěte a odkráčel k tribunám. Malfoy se posadil, obratem otevřel knihu pravidel, hodil přes vlasy jedovatým pohledem po Harrym, záměrně naslinil hrot své tužky a přeškrtnul další pravidlo.
A Harryho ruce se sevřely kolem koštěte zrovna tak, jako se svíraly teď, když si uvědomil, že přesně ví, jak Draco létá. Bylo to tak promyšlené, příliš se snažil, aby to udělal přesně tak, jak má, a vypadalo to plynule a instinktivně, ale Harry poznal podle zaváhání předtím, než se odrazil, a z chvil, kdy se nečinně vznášel na místě, že není. Snažil si to potvrdit, aby mohl pocítit malý triumfální záchvěv.
Nebylo mu zas tak cizí dychtivě zírat na Draca Malfoye.
Ne že by se nad tím někdy dřív zamyslel, samozřejmě že ne, ne že by se kdy cítil provinile kvůli tomu, že o tom přemýšlí teď. O to tady nešlo.
Byla náhoda, že se mu do mozku vryly vzpomínky, jako třeba ty dlouhé spojené prsty nebo zavlátí famfrpálového dresu odhalující napjaté stehno svírající násadu.
Do Harryho prudce narazilo tělo a šok ho skoro poslal pádem k zemi. Ostře se nahnul doleva, koštětem protnul dráhu jiného hráče a samozřejmě věděl, kdo to byl dřív, než se po něm podíval.
Draco byl na okamžik šmouha rychlosti a větrem divoce rozevlátých vlasů, než se násada jeho koštěte spojila s Harryho a s otřesem se nezastavil. Jeho tvář se pak změnila na soustředěnou, zarudlou námahou a napjatou od samého soustředění a naprosto zuřivou.
Pohodil hlavou dozadu a přimrazil Harryho na místě upřeným ledovým pohledem.
„Neopovažuj se to zahodit, Pottere."
Harrymu okamžik trvalo, než Dracova slova vstřebal, protože si všiml lesknoucího se potu na jeho odhaleném bílém krku a horkých kapiček potu třpytících se na mu nad horním rtem, pomalu stékajících dolů a chvějících se na zvlněné linii těch úst.
Pak se začal soustředit na jeho oči a pocítil z nich cosi jako odraz počínající rozzuřenosti.
„Zahodit hru?" vyštěkl. „Ty o sobě máš vysoký mínění, co, Malfoyi. Nikdy v životě jsem hru nezahodil."
„Dobře," řekl Draco. „Tak ať to tak zůstane."
„Ále, jdi někam," zavrčel Harry, nahnul se doprava a zrychlil směrem dolů. Koutkem oka viděl Dracovo koště prudce klesnout a řítit se za ním.
Zlatonku nebylo nikde vidět. Harry jen dostal neurčitý nápad, že by mohl pomoct některým hráčům, které si zmijozelští vybrali za cíle.
Při posledním zápasu Malfoy srazil z oblohy Ginny a Harry měl čas ji tak tak zachytit. Harry si jasně vzpomínal na sevření jejích rukou kolem svého krku a na ten posměšný pohled, co po něm Malfoy vrhnul, když se hádal s madam Hoochovou, že by Nebelvír samozřejmě neměl dostat trestné střílení, když jediné, co provedl, bylo, že Weasleyové vyplňoval jednu z jejích malých prepubescentních fantazií.
Ale tenhle zápas... všechno vypadalo klidně. Zmijozelští vedli, protože znervózňovali malou Natalie a Deana mátli falešnými pohyby, vlevo, když pak letěli vpravo a naopak, ale ve skutečnosti – nepodváděli.
Oni nepodváděli.
Zmijozelští v zápasech proti Nebelvíru vždycky podváděli. Od té doby, co je v pátém ročníku Draco převzal, podváděli podstatně méně proti mrzimorským a havraspárským. Tak jako se svým létáním měl Draco rád, když to vypadalo lehce, rád se předváděl a měl jistotu, že dal dostatečně najevo, že může vyhrát bez většího snažení. Podváděl, když musel, ale to bylo vzácně... pokud tedy Zmijozel nestál proti Nebelvíru, kdy se podvádění znásobilo a stalo se brutálnějším a naprosto Harryho přivádělo k šílenství.
Tohle byl poslední zápas Zmijozel-Nebelvír, poslední, jaký kdy budou proti sobě hrát, a všechno bylo jiné a o to byl důležitější. A Draco byl příliš hrdý a naštvaný na to, aby podváděl.
Harry o tom jednu skličující minutu přemýšlel, o té jeho divoké nesnesitelné nadutosti, a byl v pokušení hru zahodit.
Ale znal Draca líp, než si sám Draco myslel, a on nebyl ten druh člověka, co zradí ostatní, bez ohledu na to, co si Draco myslí. A nikdy v životě ještě žádnou hru nezahodil.
Opsal kolem hřiště pátravý kruh, očima hledal a hledal, a pak spatřil vysoko na obloze zlatý záblesk.
Draco k němu byl mnohem blíž než on, o dost výš. Odrazil se s koštětem přímo vzhůru a vrhnul se vertikálně vzduchem a vítr mu natahoval tváře, a pak ho Draco uviděl a on zrychloval cestu k cíli, nedívej se na něho nedívej se na něho, a jediné, co mohl Harry vidět, byla zlatonka a to, že ji jiný hráč chytí první, protože jeho koště prostě nedokáže dost rychle vystoupat. A tak se na svém koštěti postavil, prudce se zhoupnul a uslyšel zpod sebe řev davu, když sevřel zlatonku v pěsti.
Dracovo koště se zapraštěním zastavilo před Harryho, jako by byl pták, co narazil do okna.
Při pohledu na prázdný výraz jeho tváře si Harry uvědomil, jaké plivnutí do tváře to muselo být, vidět Harryho vyhrát něčím, co ho Draco naučil, když ještě byli přátelé.
Byl to jenom instinkt, vyhrát jakýmkoliv možným způsobem. A jelikož věděl, jak na to...
Dracovy světlé oči byly soustředěné a nemilosrdné.
„Aspoň, žes to nezahodil," řekl.
A nakonec si byli mnohem podobnější, než by se kdy komukoliv snilo.
„Hele," řekl Harry se zoufalstvím a natáhl ruku, ve které nedržel zlatonku, „Prosím-"
Draco se po něm ani neohlédl, jenom zabočil doleva a prudce opustil oblohu.
Harry se snášel dolů, dokud nedosáhl země a pomalu nepřistál v rozdradostněném davu lidí. Objal Rona ve výskoku nadšení, které opadlo příliš rychle a přijal zase další pohár, který už ale nechtěl.
Nakonec si Harry pomyslel, že už snad bude bezpečné jít do sprchy. Ron už šel, když Hermiona nakrčila nos a odmítla ho obejmout.
Harry už byl objat Natalie, Ginny, Ronem, Deanem a – dost děsivě – profesorkou McGonagallovou. Byl zcela připravený na pěknou zklidňující sprchu.
„Pottere, můžete se mnou na slovíčko?" zeptala se profesorka McGonagallová.
Typické.
Harry přikývl a jemně ze sebe setřásl Ginny, která rozzářeně mluvila o jeho chycení zlatonky.
Profesorka McGonagallová byla trochu pomačkaná z té mely, která nastala, když se všichni nahrnuli k Harrymu, a klobouk měla stále nakřivo. Harryho podráždění se rozplynulo, když spatřil v jejích černých vlasech proužky stříbra.
Před sedmi lety byly všechny její vlasy černé jako havraní peří. Teď je šedá barva téměř pohltila.
Avšak pořád ještě měla velitelský krok a Harry musel vlastní kroky prodloužit, aby jí stačil. Pomyslel si, jak působivé to na postarší ženu je.
Na cestě z famfrpálového hřiště prošli kolem zmijozelských tribun. Draco, Zabini a Pansy seděli všichni na Dracově famfrpálovém dresu rozprostřeném na trávníku před tribunou. Harry odvrátil tvář od Draca a snažil se nezírat.
Jakmile byli z doslechu a kráčeli zpátky ke škole, profesorka McGonagallová promluvila a úspěšně upoutala jeho pozornost.
„Slečna Grangerová se mi svěřila, že špatně spáváte."
„Já..." řekl Harry, a chtěl říct Jak a proč a Do toho vám nic není, ale Ron řekl Hermioně všechno, Hermiona podávala profesorce McGonagallové průběžné zprávy o ostatních studentech od té doby, co se stala primuskou, a on nebyl tak hloupý, aby něco takového profesorce McGonagallové řekl. Místo toho nepřesvědčivě řekl, „To nic není."
„Pottere," řekla profesorka McGonagallová hlasem zostřeným podrážděností, pak se zastavila a lehce svůj tón umírnila. „Víte, co vám profesor Brumbál řekl o vašich snech. Noční můry přicházejí ze stejného důvodu, z jakého vás bolí vaše jizva – když je Vy-víte-kdo nablízku, nebo má obzvlášť velkou chuť vraždit. Vaše sny jsou varování a vy si nemůžete dovolit je ignorovat."
Harry se na ni podíval a zoufale se snažil zformulovat 'Poslední dobou jsou moje sny vlastně spíš sexuální fantazie a tedy Voldemorta nezahrnují' do jakékoliv věty, kterou mohl vyřknout před profesorkou McGonagallovou.
„Vážně si myslím-" začal a zarazil se předtím, než mohl dodat 'že Draco Malfoy svlékající si oblečení pravděpodobně není v žádným ďábelským plánu.'
Vrhnul pohled na svoje koště a uvažoval, zda by se s ním prostě nemohl umlátit do bezvědomí.
„Pottere, vím, že pro vás musí být obtížné posoudit, co je důležité," řekla mu McGonagallová, nikoliv bez pochopení. „Proto jsme se rozhodli použít Snoslánku."
„Hm. Profesorko, co je to Snoslánka?"
Došli na vrchol kopce a McGonagallová se vydala do schodů.
„Pojďte se mnou, Pottere," řekla rázně. „Ukážu vám to."
V průběhu šestého ročníku byla pracovna profesorky McGonagallové přesunuta do sklepení. Ona a Snape společně pracovali na výzkumu přeměnění sebevražedných lektvarů pro vojáky na neškodně vypadající odznaky, které se ve chvíli potřeby přetvoří zpátky.
Pocítil zas další zbytečné bodnutí, když minuli Snapeovu prázdnou pracovnu a Harry si vzpomněl na ten zdrcený výraz Dracovy tváře, když řekl Snapeovo jméno.
Pracovna McGonagallové byla stejně úhledná a uklizená, jak si ji Harry z pár návštěv pamatoval, velký stůl s oštítkovanými kupkami papíru místnosti dominoval. Jediným osobním rysem byl malý, omšelý kočičí pelíšek v koutě.
Vůbec se nezměnila, až na mělkou kamennou nádobu vprostřed podlahy s vyrytými runami, která až na to, že postrádala stříbřitý obsah, vypadala úplně jako Myslánka.
„Myslánky a Snoslánky v čarodějném světě filtrují obsah lidské mysli a zachovávají to, co zbude," řekla McGonagallová a teď, když mohla poučovat, vypadala šťastnější. Harry potlačil nutkání, kterému by podle něj Hermiona odolat nedokázala, aby si šel najít kus pergamenu a začal si dělat poznámky. „Myslánka tohle dělá s myšlenkami. Snoslánka to dělá se sny. Co přesně vám profesor Brumbál pověděl o Myslánce?"
Harry si snažil vzpomenout.
„Že je... snazší postřehnout, co mají společného a jak souvisejí, když dáme nadbytečné myšlenky do Myslánky," řekl pomalu.
Jestli zaznamenání jeho snů pomůže ve válce, tak to musí udělat.
Nebyl připravený se s tím vypořádat sám. Nevěděl, jestli bude vůbec někdy připravený nechat profesorku McGonagallovou, aby se s tím vypořádala.
To nemohlo mít význam.
„Tato Snoslánka je speciálně zkalibrovaná tak, aby vytáhla sny uzamčené ve vašem podvědomí, na které vaše vědomé myšlení zapomnělo," pokračovala přesně McGonagallová. „A také je navržená tak, aby vytáhla sny, které k vám přišly z venkovního zdroje, spíše než sny, které si vytváří vaše vlastní mysl."
Ta úleva byla tak velká, že Harry mohl jen zírat.
„Cože?"
„Je to nezvyklá konstrukce," pokračovala McGonagallová a Harry si pomyslel, že teď už vidí, že runy na téhle kamenné nádobě jsou jiné a složitější než ty na Brumbálově Myslánce. „To kvůli zvláštnímu nařízení ministerstva a několik svitků čítajícím instrukcím od mladého Percyho Weasleyho. Myslím, že vám odčerpá pouze sny vyslané Vy-víte-kým, což ušetří čas a pro vás to bude podstatně méně trapné."
Harry sebou trhnul. Profesorka McGonagallová byla jen lehce narůžovělá jako obvykle, ale rozpačitě se usmívala.
„Také jsem bývala mladá, Pottere," informovala ho vážně.
Harryho první impulz byl všechno popřít a vyptávat se, zda si o něm myslí, že má mysl plnou oplzlých snů – což nemá – a pak si představil slova, která se chystá říct, zahrnující 'Draco Malfoy', 'docela nedávno' a 'fyzicky nepravděpodobné'.
„Hm, pochybuju, že jste byla mladej kluk, profesorko," řekl místo toho a ona se usmála ještě o kousek víc.
Harry postoupil dopředu, dotkl se hůlkou svého čela a pak hůlku strčil do nádoby.
Potom, co tohle viděl dělat Brumbála, si říkal, jaké to asi je. Myslel si, že možná uvidí myšlenky – v tomhle případě sny – jak se mu v mysli převinou a pak se ve Snoslánce znovu spustí, jako u video přehrávače.
Místo toho mu to lehce připadalo jako rána zasazená při anestezii. Zakrojilo to do něj, což spíš pozoroval než pociťoval, a pak se vyřinul proud... čehosi, zvláštního stříbřitého a více nezachytitelného druhu krve. Stál tam a zdálo se mu, jako by se čas natahoval, krutý jako obsah vlévající se do Snoslánky.
A pak otevřel oči, které se mu zjevně musely zavřít.
Ze Snoslánky stoupalo tlumené světlo, nad její stříbrnou hladinou visel bledý třpyt. Profesorka McGonagallová se přes pableskování uznale usmívala.
„Nuže, Pottere," řekla. „Tak se na to podíváme. Pokud funguje správně, měla by jako první ukázat váš nejposlednější varovný sen."
Zvedla svou hůlku a vložila ji do Snoslánky.
Harry ji sledoval a spatřil, jak obsah Snoslánky zprůhledněl. Krátce se objevil obrázek jezera a pak ho překryl obrázek bludiště.
A pak se objevil Dracův bledý obličej, mírně rozostřený, ale stále se vyjasňoval, dokud jen konečky jeho vlasů nevypadaly tekutě, jako by byl pod vodou. Plížil se kupředu, Snapeův hábit sklouznul dolů po jedné klíční kosti a Harryho obrázek ve Snoslánce zacouval ke zdi.
Harry současně cítil nutkání zaskučet na profesorku McGonagallovou 'Vždyť jste mi to slíbila!' a ukrýt obličej v dlaních a začít umírat ponížením.
„Aha," řekla profesorka McGonagallová. „Máte někdy pocit, že vás Draco Malfoy ohrožuje?"
„Ne-" Harry se zarazil a tak rozhodně, jak mohl, dodal, „Už roky ne."
McGonagallová jen přikývla a stále zírala do Snoslánky. Sledoval její tvář a jednou spatřil, jak se její výraz nepatrně změnil, ale když se podíval zpátky na obrazy, nedokázal uhádnout, co na ni zapůsobilo.
Následoval útržek násilí, který si Harry ani nepamatoval, jen tvář nějakého cizince a výkřik. Harry ucítil, jak se mu linie úst zachmuřila.
A potom – noční jezero. Ten sen, co se mu zdál noc po Seamusově zmizení. Harry plaval, uviděl svoje nahá ramena a podrážděně si pomyslel, To jsem na sobě vážně nic neměl?
Profesorka McGonagallová byla jedna z posledních lidí na světě, u kterých by toužil po tom, aby ho viděli nahého, spolu s Ufňukanou Uršulou, ale tady mu už vlak ujel.
Čluny, a Ron s Hermionou a pak znovu Draco, ale profesorka McGonagallová si mohla myslet, že to nic neznamená, Hermiona byla taky v obou snech. Draco plaval a Ach můj Bože, to na sobě Draco vážně nic neměl?
„Jste v pořádku, Pottere?"
„Fajn," řekl slabě.
Musí začít věnovat větší pozornost svému podvědomí.
Když po tomhle snu vzhlédl, uviděl, že profesorka McGonagallová je už rozhodně bledší.
„Co jste-"
„Ticho," řekla McGonagallová příkře a předklonila se.
Přišel dlouhý proud násilných útržků snů, většina z těch, které si Harry ani nepamatoval. Pár jich přetrvalo, chladně na něho doléhaly v jeho posteli v Zobí ulici nebo v ložnici, pokaždé osamoceně, ale neměl vůbec tušení, že jich bylo tolik.
Se zamrazením si pomyslel, jaký vliv měly tyhle temné krvavé obrazy na mysl, která jimi byla prosáklá.
Nevěděl, jak dlouho tohle ještě vydrží.
„Jak daleko zpátky to půjde?" zeptal se a hlas měl odhodlaně klidný.
„Do doby, kdy jste vy a agent Vy-víte-koho, Quirrell, vstoupili ve vašem prvním ročníku do Bradavic," odpověděla tiše profesorka McGonagallová.
Harry se zachvěl a díval se dál.
Byl tam jeden ze čtvrtého ročníku, kde ho nesla k Voldemortovu oknu sova a Voldemort seslal na Červíčka Cruciatus...
„Výr," řekla profesorka McGonagallová zamyšleně. „Vím, že v sovinci jednoho máme. Víte, komu patří?"
„Ne," řekl Harry okamžitě a pak se na okamžik frustrovaně odmlčel. „Chci říct – Draco Malfoyovi, ale-"
Profesorka McGonagallová mávla, aby byl potichu.
To nic neznamená, řekl si Harry vzdorovitě. Všechna ta varování jsou očividně smísená s náhodnými obrazy ze snů. Toho dne jsem si musel Dracovy sovy všimnout u snídaně, nebo tak něco.
Jelikož byli u čtvrtého ročníku, byl neurčitě klidnější kvůli skutečnosti, že bylo nepravděpodobné, že vyskočí chlípné myšlenky a vyděsí profesorku McGonagallovou.
Houževnatě se vydržel dívat a snažil se obrnit proti křiku. Bylo divné, kdykoliv se ve Snoslánce objevil on sám, postupně mladší a mladší, dokud nebyl konečně prvákem s neuvěřitelně kostnatými koleny, který válčí s Moudrým kloboukem.
V tomhle snu se objevil turban. Varování, které přišlo se sedmiletým zpožděním.
Když byl poslední sen u konce, vzhlédl Harry, aby se s profesorkou McGonagallovou podělil o skleslý pohled, ale ta vypadala ještě bledší a – vyděšenější, než předtím.
„Profesorko, co se děje?" vykřikl.
Vypadala, jako by se oklepala ze zasnění, rty pevně sevřené.
„To nic, Pottere. Myslím, že jsem možná něco viděla... Nejsem si jistá. Vy už se tím nemusíte znepokojovat."
„Je to moje mysl!" řekl Harry.
Hlas měla napjatý.
„Ano, a já vám děkuji za pomoc, ale jste pořád ještě student a já už vás nebudu více zatěžovat!"
Harry na ni pohlédl neschopný slova, ale v následující minutě se McGonagallová uklidnila.
„Mohl byste ode mě doručit zprávu profesoru Lupinovi?" zeptala se. „Přeji si ho vidět, co nejdříve to bude možné."
Harry se obrátil a rychle kráčel ke dveřím, pak se zastavil na prahu, když ho zasáhla náhlá myšlenka.
„Profesorko – už se stmívá, a dneska v noci je úplněk."
On a Sirius si zapamatovali lunární kalendář. A... Brumbál byl na ministerstvu a vrátí se až pozdě. Nebyl tu nikdo, na koho se obrátit.
„Mám dojít pro Siri – hm, profesora Bl-"
„Ne," odpověděla profesorka McGonagallová. „Ne. Může to počkat do rána. Já – děkuji, Pottere, to bude všechno."
Bylo vidět, že je otřesená. Zatímco Harry váhal mezi dveřmi, přešla ke svému stolu, opřela se o něho a srazila si klobouk z hlavy. Sklouznul dolů a zmuchlal se na stole a on spatřil vlásenky a šediny v jejích vlasech.
„Když se slečna Grangerová probírala knihami," zamumlala a zarazila se. Vzhlédla a ostře řekla, „Řekla jsem, že to bude všechno, Pottere."
Harry váhal další okamžik a její tvář změkla.
„Kdybyste si kdykoli potřeboval promluvit, Pottere," řekla trošku toporně, „Uvědomuji si, že máte k dispozici svého kmotra – ale já jsem konec konců hlava vaší koleje."
Harry cítil, že nemůže udělat nic víc, než se ji pokusit uklidnit rychlým nuceným úsměvem.
„Ano, profesorko," řekl a odešel.
Kráčel unaveně chodbou a mířil k východu ze sklepení do Velké síně. Cítil, jak se mu v břiše kroutí ta stará zuřivá nenávist, jako vlnící se temnota a drápy. Tohle všechno způsobil Voldemort, způsobil všechno to utrpení a poslal ho mně...
Vzhlédl a stál u zdi vedoucí ke zmijozelským prostorám. Dokonce i jeho nenávist mu připadala unavená.
Na nic – na nic nepřišel, a nechtěl nic nového, jenom... Chtěl vidět Draca, dostat onen dar pochopení nabízený příjemným hlasem a ne kvůli utěšování. Byl tak unavený a prahnul po něčem dobrém.
Harry zdvihl ruku a zabušil na zeď.
Zabušil ještě jednou nebo dvakrát, i potom, co bylo jasné, že se nikdo neozve. Potom si uvědomil, že vedle něj stojí dva mladší Zmijozelové a s kamennými tvářemi si ho prohlíží.
„No?" vyštěkl. „Tak proč neřeknete heslo a nevejdete?"
Pokračovali v zarytém mlčení. Nechal ruku klesnout.
„Fajn," řekl jim. „Ale řekněte mu, že se vrátím."
Vyřítil se pryč a na světě nebylo nic kromě té černé nenávisti a toho, že je s ní úplně sám.
Hermiona nevěděla, co přesně se s Malfoyem odehrálo, ale viděla, co to udělalo Harrymu.
Viděla, co to Harrymu udělalo, nebylo to složité... ta těžká část byla vědět, co s tím dělat. Protože ho milovala, tak jako ho milovala vždy, ale on už za ní se svými problémy nechodil a ona nevěděla, jak ho oslovit a získat tu starou důvěru zpět, natož jak mu pomoct.
A to bylo na přátelství srdcervoucí, že i když věděla, že to zpacká... nevěděla, jak se o to nepokusit.
Harry se vrátil z procházky s profesorkou McGonagallovou a celý večer odmítal mluvit. Seděl u ohně s nohama nataženýma před sebe a havou skloněnou nad Létáním s Kanonýry. Zdálo se, že jeho postoj k téhle knize se vyvinul do něčeho jako drogové závislosti.
Delší dobu čekala, než se společenská místnost vyprázdnila a pak natáhla ruku a dotkla se jeho kolene.
„Harry."
Vzhlédl, zelené oči skryté ve stínech. „Copak mi chceš říct, Hermiono?" zeptal se podivně neutrálním tónem. „Pozoruješ mě, co jsem se vrátil."
Ty trpíš a já si o tebe dělám zoufale starosti, ale nemůžu tě oslovit, protože ti nerozumím a to, že tě oslovím, ti jenom víc ublíží.
Podívala se dolů do svého klína a doufala, že ho zastihla v době, kdy je dost unavený na to, aby byl upřímný s onou bolestnou otevřeností, která mu může pomoct.
„Nejsi... šťastný, Harry."
Minutu byl zticha a pak řekl, „Ne."
Tohle přiznání stačilo k tomu, aby ji zničilo.
„Harry..." řekla a byla zděšená, když slyšela, že její hlas zní roztřeseně a na pokraji slz. „Nemohl bys mi to prostě říct, pochopím to, přísahám – nemůžeš mi prostě říct, co tě... Jenom tě žádám, abys mě neodháněl. Když mi jen řekneš – co chceš-"
Vzhlédl k ní, v očích lásku, bolest a odstup.
Pomalu řekl, „Chci ho zpátky."
„No tak, Harry – jenom pomysli na všechny ty roky, kdy jsi byl rád, když ses ho zbavil-"
Její vyděšený rozpačitý smích přerušil výraz v jeho očích, výraz, jako by byl raněný a jeho rána byla stále otevřená a krvácela.
„Ne," řekl. „Ty to nechápeš."
Neschopná slova se mu podívala do tváře. Vím, že ne, pomyslela si. Vím, a nemyslíš si, že to bolí víc než cokoliv jiného, že v těchto děsivých časech si ani nemůžu být jistá, že věci mezi námi budou zase v pořádku...
„Nebyli jsme přátelé, když jsem ho našel na-" Harry polknul. „Na dně jezera."
„Ale to byla..." Hermionu skoro zradil hlas a další slovo zaslechla projít přes svoje rty, jako kdyby se ho bála. „Chyba?"
„Ne," řekl Harry znovu.
Prosebně na něho hleděla, jako by ho mohla přinutit si to rozmyslet. Zachmuřeně se díval do plamenů.
„Před Bradavicemi jsem nikdy nikoho neměl," řekl jí a jeho hlas zněl skoro klidně. „A pak jsem přišel sem a potkal jsem tebe a Rona, a – byli jsme ty, já a Ron. Pak to bylo ty a Ron tak moc, že to vypadalo, že pro mě moc místa není. Ale v Bradavicích jsem potkal taky jeho a někdy, když jsme se rvali – neuvědomil jsem si, bylo to prostě neměnný, nepřemýšlel jsem o tom, ale někdy... to bylo jen já a on."
Zatnul čelist.
Hermiona sevřela ruce jednu kolem druhé, dokud kosti nezavrzaly. Nepřemýšlela o tom, nepřemýšlela o Harryho dřívějším životě a jak moc pro něj může znamenat, že mu prostě někdo věnuje naprostou pozornost. Jak moc může naprostá pozornost znamenat od něj.
Ten oheň, který ve třetím ročníku pomohl přetvořit mezikolejní rivalitu na mezikolejní válku, spirály agresivního napětí soustředěného na jejich koncentrovaném nepřátelství. Způsob, jakým Harry, který nemívá škodolibou radost, poukázal v prvním ročníku na Malfoyovu zděšenou tvář, jako kdyby vítězství nad ním bylo něco, co musí oslavit a co je třeba si vychutnat.
To, jak ve čtvrtém ročníku studenti utíkali, když si šli pro hůlky, prchali přes síň pryč jen kvůli výrazům jejich tváří a Hermiona cítila, že ona to měla vědět...
„Chybí mi to víc než cokoliv," říkal Harry tím bojovným tónem, který kluci používají, když s rozpačitým vztekem zírají na vlastní utrpení. „Chci ho zpátky. Je mi jedno jak. Nevydržím být – znovu takhle sám."
Hermiona se kousala do rtů, aby zadržela pláč. „Ty nejsi sám," řekla prudce.
Harry na ni znovu pohlédl krátkým syrovým pohledem. „Tak jsem to nemyslel," řekl, ale nezdálo se, že se mu ulevilo.
Hermiona sklonila hlavu, aby nemusel vidět, jak potlačuje ty ostudné slzy. Prve měla takovou radost a cítila se tak naprosto samolibě, když si myslela, že věci se teď budou moct vrátit k normálu, protože je Malfoy zase jenom jeho nepřítel. Ale věci se nevrátily k normálu, teď to chápala, Malfoy ho nikdy předtím neignoroval, nikdy ho ani nijak nevyhledával a možná, že věci nikdy normální nebyly. Teď tomu rozuměla, hůř, Harry tomu rozuměl, a rvalo mu to srdce.
„Harry, omlouvám se," řekla tichým hlasem. „Musím jít."
Vyskočila a běžela ke dveřím, pohyby podivně nešikovné a když šla, nakopávala se o nábytek. Nevěděla ani, kam jde, dokud nebyla venku z Velké síně a nehnala se po schodech dolů do sklepení.
Nevěděla, co hodlá udělat, dokud neuviděla samotného Malfoye courajícího se chodbou se svými dvěma rváči za zády. Potom – pořád nevěděla, co udělat.
Byla si toho ale mnohem bolestněji vědoma.
Byl tady, nenávistný jako vždy, přesně takový, jakého ho vždycky viděla. Ušklíbající se a s chladnýma očima s těmi gorilami v zádech, ale možná nebyl stejný, jelikož teď neměl v očích žádnou zášť, žádný náznak toho, že v ní vidí cíl jenom proto, že je Harryho kamarádka, jenom prosté neosobní pohrdání, jako by byla Neville a – znamenalo to něco?
„Grangerová," řekl studeně. „Ztratila ses?"
Zaváhala a snažila se ho analyzovat. Nechtěla mu porozumět, chtěla ho nesnášet, ale to nemohla – kvůli Harrymu.
Ale může se někdo, kdo se nemilosrdně odřízl od Harryho života, starat o cokoliv, co ona řekne? Když byl někdo schopný takového druhu chladné, emocí zbavené zuřivosti...
Jemu na Harrym nemohlo záležet. Nevěřila tomu. Ona by nikomu, na kom jí záleží, nikdy takhle neublížila.
Bylo marné se pokoušet pro Harryho získat cokoliv zpátky.
„Ne," odpověděla a střelila po něm jediný mrazivý pohled. „Hledala jsem někoho, kdo tady není."
Hermiona se obrátila na podpatku a kráčela pryč, k vchodu do Velké síně. Už teď byla vzhůru přesčas, bylo hloupé sem vůbec chodit, nevěděla, co si myslela a...
Zaslechla hluk.
Vycházel z tmavé chodby po její levé straně. Nejspíš to byli jenom studenti šmejdící ve Snapeově pracovně, řekla si, a ona by měla jít a ukáznit je, ale když zvedla hůlku a řekla, „Lumos," slyšela ve svém hlase maličké zachvění a bušení vlastního srdce v uších.
Neměla sem chodit sama.
Světlo se zatřáslo společně s její rukou a ona sevřela svou hůlku pevněji a náhle si usilovně přála to každodenní pohodlí normálních věcí a prostou mudlovskou baterku a jednu z omítnutých chodeb doma. Světlo odhalilo rovný úsek kamenné chodby, masivní šedé bloky se zákoutími a puklinami, které se po nich rozbíhaly, kde slabé světlo pronásledovalo stíny a vzdávalo se jim.
Pak se světlo zamihotalo na něčem jiném a ona na vteřinu neměla vůbec ponětí, co to je, ale její srdce už uhánělo jako zoufalý tvor.
Byl to odraz světla na kožichu, a ona si pomyslela, Přesně, jako když byla otevřená Tajemná komnata, přesně jako bych znovu byla dvanáctiletá a vyděšená.
Hůlka jí vypadla z ruky a s rachotem dopadla na podlahu následovaná krátkým výkřikem, který snad ani nemohla vydat ona.
Najednou se ozvaly běžící kroky a někdo ji stočil pryč od toho pohledu silnýma rukama na jejích pažích, prudce ji obrátil, a její krk bolel a někdo ji téměř podpíral.
Světlé oči pod světlými vlasy vážné a napjaté. Malfoy, pomyslela si a snažila se sesbírat svoje panikou rozehnané myšlenky dohromady.
„Grangerová," řekl naléhavě. „Grangerová! Co to je?"
„Je to – je to kočka," přinutila se říct, odmítajíc potřebovat oporu, odmítajíc se zcela zhroutit. „Je to – Paní Norrisová musela být omráčená, je to přesně jako když Tajemná komnata-"
Přestaň, řekla si. Nebude panikařit.
Jednou rukou ji pořád pevně držel za paži, zvedl svou hůlku a řekl, „Lumos," hlasem, který se lehce zatřásl, přesně jako její těsně předtím, než spatřila...
Crabbe a Goyle byli za ním, tváře jich obou byly zděšené masky. Goyle se díval a jeho tvář se právě lehce uvolnila, pohnul se kupředu a řekl,
„Má pravdu. Jenom Paní Norrisová-"
Hermiona se nedokázala rozhlédnout kolem, nebo by určitě – Už to všechno viděla. Malfoy měl pevně sevřené čelisti a když bezostyšně svírala jeho paži a on jí stisk oplácel, měl paži ztuhlou.
Promluvil skrz hrůzu, slova, která si ona ani nepomyslela, zatímco se za nimi začaly rozléhat další ozvuky zběsilých spěšných kroků.
„To není Paní Norrisová," řekl. „A neomráčili ji."
Později si to Harry celé nevybavoval jasně. Prostě šel, podrážděný kvůli tomu, že Ginny trvala na tom, že ho doprovodí, a pak šel rychleji, protože Hermiona mohla být kdekoliv a on nechtěl, aby se ho vyptávala, kam jde, potom zaslechl cosi, co znělo jako výkřik a pak utíkal...
Ginny za ním, kroky rychlé, lehké a nejisté, a její první výkřik zazněl spolu se zvukem toho, jak kdosi ztěžka upadl.
Harry uviděl, že to byl Goyle, stále couvající, i když teď byl na všech čtyřech. A on ucítil krátký pocit obyčejné nevěřícnosti, když spatřil Draca s jednou paží téměř obtočenou kolem Hermiony.
Všechno to přišlo po kouscích a částech, přikapávalo to, tak jako chladná hrůza, která ho prostoupila.
Crabbeova ruka se pevně sevřela na Dracově rameni a dodávala mu zdání drobnosti, a ruka držící Dracovu rozsvícenou hůlku spočívala na Crabbeově v ochranitelském gestu. Tvář měl bílou a vyděšenou, ale udržoval svůj hlas vyrovnaný, když řekl,
„To není Paní Norrisová. A neomráčili ji."
Na podlaze ležela mrtvá kočka.
Možná to bylo jen tím temným neustálým strachem a vzpomínkou na Komnatu, že Goyle fňukal a Ginny za ním pronikavě plakala, ale uviděl obličej Hermiony. Uviděl ten nehybný výraz v Dracových očích, předstírající, že má dost síly, aby ji propůjčil druhým, dokud ji bude mít.
Věděli.
Cítil, jak se ho Ginniny ruce pokusily udržet na místě, ale pohnul se vpřed pryč z jejího dosahu. Dracovo světlo zářilo stabilně za ním a on musel jít dál, protože to nikdo jiný neudělá, a on si pomyslel Já nemůžu, ale mohl. Musel.
Zapřemýšlel přes to vířící zděšení a připomněl si zaklínadlo, které se naučil před pár měsíci, slova, která usnadní zaklínadlo, které Sirius a Lupin použili před léty v Chroptící chýši...
Konečně ze sebe Harry ta slova vyrazil, téměř jako výzvu, která zaduněla o temné uzavřené stěny.
„In Veterem Revolvaris Figuram."
Modrobíle se zablesklo.
Profesorka McGonagallová ležela mrtvá na podlaze.
Harry sebou neškubnul, ale rozhlédl se po ostatních, když Crabbe zasténal téměř zoufalou úlevou. Goyle rychle couval.
Draco ani Hermiona nevydali ani hlásku, ale ona ukryla tvář v Dracově rameni. Draco oplatil Harrymu pohled, tvář v šoku mladou a obnaženou, ale oči stále vyrovnané.
Harry se dokázal podívat zpátky po minutě. Sponky z vlasů McGonagallové vypadaly a blyštěly se ve světle, jež zpříma dopadalo na její otevřené oči.
Ginnin výkřik byl vysoký a ryzí tak jako strach, a pokračoval dál a dál, dokud všichni ostatní nepřišli a nespatřili to, co oni.