Nic se nestalo. Velké slavné nic.

John Watson šel se Sarah domů. Cestou do jejího bytu se stavili pro pizzu a snědli ji, a povídali si, a dívali se na DVDčko sedíce pohodlně vedle sebe na pohovce. A pak se začali líbat a to bylo jemné, něžné a příjemné, a pokud John měl jakékoli myšlenky na drsná ústa a nezbedný jazyk, pak je ve své mysli nekompromisně zametl pod koberec a na ten pomyslný koberec postavil pomyslnou kovadlinu, aby jim zabránil v úniku, a pak celou pomyslnou místnost obsahující všechny tyhle pomyslné věci nadobro vhodil do pomyslného moře. Myslel si, že se věci vyvíjely dobře. Ale když začal bloudit rukou pod Sářinou blůzou, jemně ale rozhodně jeho ruku odsunula do bezpečnějších míst. Po tom ještě chvíli pokračovali v líbání, a když skončili, zeptala se Sarah Johna, jestli chce, aby mu na spaní nafoukla matraci.

A tak se John vrátil do bytu 221B na Baker Street dalšího dne dopoledne coby velmi frustrovaný muž.

Všude se to hemžilo známkami Sherlockovy přítomnosti (ve spěchu odhozené rukavice, nově otevřená krabička nikotinových náplastí, hrnek vlažného čaje, a ty věci vedle laboratorního skla na kuchyňském stole, byla to vážně snídaně?), ale muž sám nebyl nikde k nalezení. John pořád ještě nevěděl, co si s ním počít, a zrovna teď se mu to moc nechtělo řešit. S povzdechem klesl na jedno z křesel.

Chápal, proč s ním Sarah nechce spát. Jejich první rande by bylo v pořádku jedině v souvislosti s lacinými akčními filmy a to jen v případě, že by se bývalo Johnovi nějak podařilo se osvobodit, levou zadní si poradit se zlosyny a dramaticky Sarah zachránit před jistou smrtí. (Dobře, to poslední se mu povedlo, ale odkopnutí kuše stranou, zatímco byl pořád ještě přivázaný k židli – s chytrým Sherlockem na pozadí svádějícím ten opravdový boj – se prostě nepočítalo.) Druhé rande bylo v pohodě, ale tyčil se nad ním přízrak toho prvního. To třetí mu ovšem dalo naději v to, že z její strany nešlo jen o projev soucitu. A bylo i čtvrté a John si myslel, že to o něčem svědčí.

Zjevně ne.

Samozřejmě, pomyslel si John poctivě, to, že si spolu vyšli a on jí koupil večeři, neznamená, že s ním Sarah musí spát. Ale stejně si docela připadal, jako by ho vodila za nos, a byl trochu, no, namíchnutý.

A velice, mimořádně frustrovaný.

Jak se Harry domnívala (a John by to nikdy v životě nepřiznal, rozhodně ne jí), bylo to dávno, co si naposledy vrznul, co něco ojel nebo se nechal ojet, nebo, řečeno bez obalu a vulgárně, co ošukal něco jiného než svou ruku s výpomocí časopisu nebo velmi škaredých představ zahrnujících všelijaké ženy, co znal. (Ne, necítil potřebu se ženskému pokolení omluvit za tohle, o tomhle nikdo nevěděl, bylo to jen u něho v hlavě, jasný, nevyřvával to na svého spolubydlícího, ticho, a jestli se pořád bude omlouvat za každou maličkost, dojdou mu peníze na kytky.) Po pravdě naposledy to bylo natajno v Afghánistánu a ani on ani ta žena si to moc neužili kvůli nenadálému spuštění alarmů a sirén, než se vůbec stihli dopracovat k něčemu pořádnému.

Frustrovaný už to nejspíš ani zdaleka nevystihovalo. Ha. Teď se koukněte na ‚Trojí kontinent' Watsona.

A rozhodně tomu nepomáhalo, znovu, nepomáhalo, a ještě jednou nepomáhalo to, že jediná pozornost, jaké se mu v tomhle směru od té doby dostalo, pocházela od Sherlocka.

Stejně tak tomu nepomáhal fakt, že navzdory očekáváním byl Sherlock v téhle oblasti zjevně docela dobrý. (Takový polibek se nezapomíná. Prostě ne. Účastnilo se ho tolik nervových zakončení, že zapomenout na něj bylo pravděpodobně fyzicky nemožné.) Johna přepadla krátká, nezvaná, nezadržitelná představa Sherlocka, jak si v posteli užívá s bezejmennou ženou, a okamžitě pocítil nutkání si vypálit vnitřek hlavy savem. Nešlo jen o to, že to bylo imaginární porno. Bylo to imaginární porno zahrnující Sherlocka. Což neznamenalo, že by to bylo špatné imaginární porno (a díky incidentu se vzdouvajícím se modrým ručníkem to bylo nejspíš i přesné imaginární porno, což ho vlastně nečinilo nikterak horším), ale byl to Sherlock a vzhledem k okolnostem si John nebyl jistý, zda se mu líbí představy dobrého imaginárního porna obsahujícího nahého Sherlocka. Nebo že se kvůli nim cítí nepohodlně víc než jen jedním způsobem.

Vzpomněl si, že ženy nejsou Sherlockovým šálkem čaje. Při tom pomyšlení se cítil nepohodlně jako nikdy, i když mu to přišlo naprosto špatné. Kristepane.

„Do hajzlu s tím," řekl John nahlas do prázdného bytu. Bude s tím muset něco udělat.

Vstal, shodil ze sebe bundu a odhodlaně rázoval do koupelny s jasným záměrem dát si studenou sprchu. Tak studenou, jak jen může být, aniž by se ve skutečnosti máčel v kostkách ledu.

To měl alespoň původně v plánu. Někde cestou převzal velení základnější instinkt a John skončil v koupelně s džínsy u kotníků a napůl rozepnutou košilí, ztěžka dýchaje a oči pevně zavřené, a pokoušel se o dobrou ruční práci. Byla to zatraceně rychlá záležitost a už byl, ach Ježíši, byl blízko.

Kousl se do rtu a pomyslel na Sarah, na tu holku, co nebyla Anthea, a – provinile – na Claru. A na tmavé, vlhké kudrny a drsná, horká ústa…

John byl obvykle potichu, když přišlo na to udělat si dobře, v zájmu slušnosti. Ale usoudil, že byt je tak jako tak prázdný, tak co z toho. Otevřel pusu, aby z plna hrdla zasténal.

Dveře koupelny se otevřely.

„Á, tady jsi, Johne. Dal sis na čas. Co Sarah?"

„Sakra!" zaklel John silně a hlasitě, zatímco okamžik váhal, zda si natáhnout kalhoty, nebo se zakrýt, a nakonec se rozpačitě pokusil o obojí zaráz. „Do háje, Sherlocku, kde a jak je k čertu v pořádku vejít do obsazené koupelny, ty blbej – ty zatracenej – ty obrovskej, zpropadenej idiote!"

„Nebylo zamčeno," řekl klidně Sherlock.

„A to je prostě pozvánka, že jo?" Bývalo by to bylo zavrčení, kdyby John neměl potíže přetáhnout si džíny přes kolena.

„Omlouvám se, že jsem tě přerušil. Potřebuješ pomocnou ruku?"

„Ne!" Johnovi se povedlo zase slušně upravit, zapnul se a rozzuřeně se otočil tváří ke svému spolubydlícímu. Který, podruhé během tří dnů, měl pouze ručník kolem beder. John uhnul pohledem a pevně se zachmuřil na prasklinu na zdi. „Ježíši, Sherlocku, na co si hraješ?"

„Jenom potřebuju sprchu." John zaslechl cosi, co mohl být jedině Sherlock stahující si ručník. „Nemyslel bych si, že nahota může vadit muži medicíny. Nebo je to tou situací?" Další zvuk, což mohl být Sherlock věšící ručník na věšák.

„Ále, já ti nevím, Sherlocku. Nevím, proč by mi vůbec mělo vadit, že sem nakráčíš nahej, když-" John stiskl rty k sobě, než pokračoval, nerad mluvil sprostě. „Zrovna když." Ztišil hlas, jako kdyby to věci mohlo nějak zlepšit. „Zrovna když si honím."

„Zase ten sarkasmus, Johne. A podivný smysl pro korektnost."

„Ale, pro boha živého!"

„Omluv mě." A Sherlock se prosmýkl kolem něj, aby se dostal do sprchy. Kvůli proporcím koupelny následkem toho bylo, že se o Johna otřel, a ten byl stále ještě dost citlivý na to, aby ho i nejnepatrnější náznak tření přiváděl k šílenství. Ale vztek mu pomohl. Vztek hodně pomohl. I když nepomohl, aby John neměl chuť praštit Sherlocka do té klidné, neurčitě pobavené tváře.

„Udělal jsem snídani," řekl Sherlock zpoza sprchového závěsu. „To trucování cestou domů ti zabralo déle, než jsem čekal – byl bych myslel, že budeš vděčný, že jsi dostal nafukovací matraci, místo aby tě vykopla – takže už to není horké, ale mělo by to být v pohodě, když to šoupneš do mikrovlnky. Oční bulvy jsem dal pryč. A vydesinfikoval jsem ji."

„Strč si svou snídani někam!"

S těmi slovy se John vyřítil ven a práskl za sebou dveřmi.