Bitva v mlze


Aragorn se z oken Citadely smutně díval dolů na město a ještě dál, na opuštěná Pelennorská pole. Slunce vstávalo v hnědém východu krvavé a zamlžené, a jeho srdce se chvělo v neblahé předtuše. Bylo to už šest dní, co Rael opustila Minas Tirith a vyjela vstříc svému osudu. Situace na východě se však nezměnila.

Temnota, která přišla na sklonku druhého dne, už nerostla ani netemněla; nebe však křižovaly narudlé blesky, vzdálené hřmění otřásalo těžkými mraky.

Jdu, jdu; duněly bubny z východu. Každý den se stále přibližovaly, a spolu s nimi do města přijížděli a zas odjížděli hraničáři na rychlých koních, nesouce s sebou jen málo povzbudivé zprávy. Velká armáda už dávno překročila Anduinu bez větších potíží, vypalujíc všechno, co jim stálo v cestě.

Rammas byl prolomen a Pelennor byl zanechán nepříteli- to byli alespoň ty poslední zvěsti, které přinesli muži prchající od východních cest včera v noci. Pak se Brána zavřela. Pozorovatelé na zdech celé dny a noci, které se od sebe v temnotě nelišily, slyšeli hluk přicházejících nepřátel, kteří pálili pole a stromy, ničili usedlosti a vše, co jim přišlo pod ruku. Počet těch, kdo už překročili Řeku, se ve tmě nedal odhadnout; jedno ale bylo jisté, blížili se rychle.

Doposud je nebylo vidět, jejich řev se však ozýval dnem i nocí stále zřetelněji.

Aragorn odvrátil tvář od východu a pohlédl před hradby, kde se v přísných řadách krčily stany jízdy. Koně netrpělivě přecházeli sem a tam v narychlo postavených ohradách, připraveni ihned vyrazit do nadcházející bitvy.

„Zvládneme to, tak jako mnohokrát!" ozval se hlas královny Arwen, zdánlivě klidný a vyrovnaný. Postávala ve stínu, oděná do šedých kalhot a kazajky, přes kterou oblékla mitrilové brnění s lesklými nárameníky. U pasu se jí houpal dlouhý meč vyrobený už před dávnými věky zručnými elfími kováři, v jedné z vysokých jezdeckých bot měla ukrytou dýku. Na hlavě měla stříbrnou čelenku s jediným modrým kamenem, vlasy spletené do silného copu, který jí sahal až do pasu. Zamířila ke svému muži a šedý plášť za ní zavlál jako noční křídla. Něžně ho objala a opřela mu tvář o chladné brnění. „Oba to zvládnou. Eldarion je rozvážný a moudrý, umí plánovat. A Rael se vyzná moc dobře ve válečnictví jako on. Dlouhou dobu pobývala ve stínech, tak jako ty, můj milý. Ne nadarmo je zvána nejlepší velitelkou hraničářů. Ne nadarmo by za ni její muži vložili ruku do ohně.

Nakonec zvítězí Dobro! Věř v to."

Na Aragorna však její slova moc utěšující účinek neměla. Těžce si povzdechl a pohladil ji nepřítomně po vlasech, hledíc dál na tábor Jízdy. „Budeme muset začít, Arwen. Podle toho, co říkali elfové na východních hradbách, bude nejvyšší čas provést náš plán. Nuže, říkala jsi, že dokážeš zahalit Pelennorská pole mlhou.

Splň svůj slib, má královno. Ukaž, kolik kouzel zůstalo v tvé krvi, Večernice Sličného lidu!"

Arwen se na něj pátravě zahleděla, a poznala, že si zoufá. Poprvé za celých těch dlouhých šest dní zapochyboval o správnosti Raelina šíleného plánu. Srdce mu pukalo při představě tolika zničených stavení, tolika domovů, které při svém pochodu armáda vypálila, když nebylo koho zabíjet. Pomalu se vymanil z objetí své překrásné ženy a zašeptal: „Tahle bitva rozhodne. Buď vyhrajeme nebo půjdeme všichni k čertu. Svět, jaký jsme znali, padne.

Ještě stále chceš vyjet po mém boku do bitvy, Arwen?"

Vysunula bradu hrdě v před, což bylo gesto, které po ní zdědila její odbojná nejstarší dcera, a tiše a výhružně pronesla: „A pokud padneš... Co pro mne bude lepší smrt? Uhořet ve městě nebo stanout ti po boku a padnout v boji?

Ne, Estele, nebojím se smrti. A pokud ty padneš, pak ji uvítám!" Zahleděl se na ni s neskrývanou něhou v očích a na utrápené tváři mu vykvetl úsměv. „Dám ti připravit koně. Budeš tu čekat s elfy, dokud nezačne útok, rozumíš? Elfové jsou naše největší naděje, pokud Rael..." Odmlčel se a opět vyhlédl z okna.

Arwen přikývla. „Pojďme na hradby. Tvoji muži na tebe čekají."

Jakmile král se svou královnou vstoupili na hradby prvního kruhu Města, srdce všech jejích obránců se naplnily radostí. Aragorn, ač bez svého planoucího meče, kráčel hrdě, korunován podivnou září, která ho obklopovala jako jasný svit hvězd. Neúnavně rázoval kolem lučištníků, mužů a elfů, následován knížetem Valienem z Dol Amrothu, a také Aelfynem, který se od chvíle, kdy opustil tak neuváženě Radu, a kdy se dozvěděl, že jeho bratr, podle něj neuváženě, přislíbil účast na pouti do Minas Morgul, choval velice zamlkle. Sledovali tábor před sebou, který byl ztichlý, ačkoli se schylovalo k bitvě. Aragorn už téměř vydal rozkaz, aby signalizovali Jízdě, když někdo z mužů ukázal k severu a zavolal: „Jezdec! Támhle! Podívejte!"

A opravdu. Přímo k Bráně města se hnal bílý kůň, téměř splavený a unavený k smrti. V jeho sedle se komíhala vysoká plavovlasá postava, kterou k údivu všech přidržovala druhá, mnohem menší, za to statnější. Aragorn moc dobře tuhle malou postavu znal. „Mého koně!" vykřikl. Rychle seběhl z hradeb a ještě za běhu volal: „Otevřete Bránu! Otevřete Bránu."

Jako střela vyrazil podivnému jezdci v ústrety. Několikrát z hradeb zazněla trubka a oba jezdci se střetli. Pozorovatelé mohli vidět, jak Aragorn popadl uzdu uříceného koně z rukou jeho jezdce a táhl ho směrem k Bráně. Když ta se za ním zavřela, všichni poznali, kdo to přijel. Byl to trpaslík Gimli a spolu s ním rohanský maršál Thengelend, který měl na několika místech v hrudníku zabodané černě opeřené šípy a mělce dýchal.

Aragorn seskočil z koně a stáhl Thengelendovo bezvládné tělo na zem. „Rychle," vykřikla na několik vojáků, „připravte nosítka a odneste ho do Domů dříve, než pro něj bude pozdě!" Pak pomohl z koně Gimlimu a pevně mu sevřel rameno. „Co se stalo, Gimli?" ptal se s hrůzou v očích. „Proč jste se vrátili? A kde je má dcera, co je s ní?"

Gimli od někoho přijal doušek vody, aby si svlažil vyprahlé hrdlo. Pak teprve promluvil. „Tvá dcera dosud žila, když jsme ji opustili. Došlo k otřesům a mne s Thengelendem to zavalilo v chodbě. Rael nám poručila, abychom se vrátili zpět. Musíš vědět, že vnější zdi všude jsou proražené a valí se na vás vojsko. A kde jsou moji muži, rád bych vyrazil do boje."

Aragorn se šťastně pousmál. „Dosud žila, říkáš?" otázal se tiše. Pak se napřímil a pronesl: „Tvoji bojovníci, Mistře trpaslíku, chtěli do války a nebylo v lidské moci je zadržet." Zavolal jednoho z vojáků a poručil mu, aby odvedl Gimliho k jeho bojovníkům. „Řekni jim, že jejich velitel se vrátil." Pak vystoupal zpět na hradby, kde se jeho pohled střetl s vystrašeným pohledem Arwen. Zavrtěl hlavou a ona si viditelně oddechla. Vrátil se k Valienovi a Aelfynovi a zeptal se: „Jak dlouho musí otec čekat, aby jeho děti zjistili, jak moc je miluje?"

„Pane?" zamumlal Aelfyn ke králi a tázavě se na něj podíval.

„Pošlete Jízdě zprávu! Už je čas!" poručil Aragorn klidně a pohledem zabloudil k Arwen, která se opírala ochoz a netrpělivě těkala očima sem a tam. Modlila se vroucně k Elbereth a doufala, že je v její krvi ještě tolik kouzla, aby zvládla zahalit pole mlhou. Ne nadarmo se u paní Galadriel učila kouzla. Znala jak přivolat déšť a hromy, byla to však jen slabá iluze, nedokonalá v porovnání s kouzly její babičky. Teď ale potřebovala opravdové kouzlo, které potrvá alespoň tak dlouho, aby pomohlo obráncům města.

V tu samou chvíli jeden z elfů strhl ze zad luk a na tětivu založil šíp obalený hadry napuštěnými smolou. Jiný elf vedle něj zapálil hrot šípu svou loučí. Lučištník napjal tětivu a vystřelil. Muži na hradbách vzhlédli a sledovali obloukovitou dráhu hořícího šípu, který se zabořil před první stany jízdy.

Nalevo od velitelského stanu postával Elfhelm, sledující letící šíp, který se vzápětí zabořil do země nedaleko od něj. Srdce mu poskočilo, když konečně spatřil signál tolik očekávaný.

„Rohirové!" vykřikl mocným hlasem. „Muži, zanechte všeho! Jedeme do bitvy!"

Během několika málo minut se tábor změnil v mraveniště mužů, kteří ovšem všichni přesně věděli, co mají dělat. Za malou chvilku pak byla celá Jízda nastoupena a zraky všech mužů se upíraly k hradbám, kde se jako nicotný stín tyčila silueta Arwen.

Elfhelm, který seděl vzpřímeně v čele svého éoredu, vzhlédl k nebi a přes jeho pochmurnou barvu se rozesmál. „Čeká nás tvrdý boj!" zvolal mocným hlasem. „Vzhůru tedy, rohanští jezdci. Ať znovu na Pelennorských polích zavlají zelené zástavy a bílý kůň se přežene přes nepřátele, jako tomu bylo kdysi!"

Jeho otec, král Elfwine, přikývl. Svíral v ruce uzdu šedivého hřebce, který netrpělivě podupával a pofrkával. „Vzhůru, Rohirové!" vykřikl a jeho muži vyrazili ze sebe bojový pokřik, který brzy umlkl v písni v jejich jazyce.

Když byla píseň v polovině, Arwen sepjala ruce v modlitbě a začala tiše odříkávat zaklínadlo v řeči elfů, tiché jako šepot mrtvých. Dlouho hleděli muži na svou královnu a obraceli své zraky pod hradby, hledajíc někde alespoň cár mlhy. Ta se však neobjevovala.

Když už srdce mužů poklesla, dokonce zpěv Rohirů ustal, zvedl se mocný vichr, který opřel své ledové prsty do Arwen. Královna zakolísala a o krok ustoupila. S doširoka otevřenýma očima hleděla před sebe, vlasy, dávno rozpletené, jí bičovaly jemný obličej a vlály kolem ní jako křídla.

Roztáhla ruce a obrátila hlavu k nebi, křičíc k němu zaklínadlo, dokud její hlas neochraptěl a nevytratil se v kvílícím větru.

A najednou tu byla mlha, těžká a temná, valící se kolem Arwen jako podivná řeka, postupující po celém poli. Brzy ukryla celou Jízdu a pěchotu, ukrývající se za ní, a jen občasné zazvonění zbroje ohlašovalo, že se dali do pochodu a přesouvali se na své pozice.

A pak nastalo ticho, přerušované jen syčením mlhy a občasným vzdáleným zaržáním či tichým slovem, které prohodil někdo na hradbách.

Arwen se vyčerpaně zhroutila na dlažbu a těžce oddechovala. Aragorn jí pomohl na nohy a otřel jí tvář od lesklých kapiček potu. „Zvládla jsem to!" zašeptala překvapeně.

„Já ti věřil!" ujistil ji Aragorn a políbil ji do vlasů.

Thorongil seděl vzpřímeně na svém koni uprostřed jízdy Severu. Praporce s Raeliným znakem zplihle visely dolů jako mrtvá zvířata. Celá Jízda zastavila ve stínu hory Mindolluiny, odkud měli dokonalý výhled na blížící se vojsko. Bylo jako černočerná vodní hladina valící se krajinou. Bylo vidět jejich pochodně, jak se jako rudý had vinou směrem k městu, nepříliš zaskočeni hustou mlhou.

Thorongil si všiml, jak jeho koni vychází z nozder pára. Ve vzduchu byl cítit mráz. Pomyslel si, že jen blázni vedou válku v zimě, přesto rukou neklidně spočinul na jílci svého meče. Ohlédl se po řadách mužů, kteří mlčky upírali své oči před sebe, shluklí v těsné klínovité formaci s prvním éoredem s Elfhelmem v čele. Vojáci čekali na signál.

Každý čas od času pohledem zalétl k Městu, před jehož branou už se shromáždili pěšáci se svým králem v čele. To byla první linie, na kterou skřeti narazí s ničivou silou a pokusí se ji roztříštit jako se vlny tříští o skály.

Pěchota byla dobře připravená. V prvních řadách stáli lučištníci a práčata, jejichž část ještě byla na hradbách, za nimi kopiníci s dlouhými kopími podobnými těm rohirským. Pak stáli muži s dlouhými meči a válečnými sekyrami a mezi nimi sveřepí trpaslíci v čele s Gimlim. Další řada byli gondorští vojáci a zbylí pěší hraničáři, dokonale vycvičení, disciplinovaní, skvěle vyzbrojení, s vynikající tělovou zbrojí a štíty. Obávaní nemilosrdní bojovníci, vládnoucí nesmírně nebezpečnými obouručními meči s dlouhou čepelí.

Pochodně, které nesli někteří pěšáci skrz mlhu neklidně pomrkávaly a Thorongil si náhle uvědomil hluk a dupot nohou, které se valily přímo proti městu. Ohlédl se po pěšácích, kteří se jako zadní voj ukrývali za Jízdou. Pak se pobídl svého koně tichým mlasknutím a zamířil k Elfhelmovi.

Ostatní jezdci si toho všimli a hned šlo od úst k ústům, že bitva už začne. Strkali do sebe a připravovali se. I ten nejposlednější jezdec či pěšák věděl, co se děje. Okamžik bitvy se přiblížil na dosah. Mužům vysychalo v ústech, zrychlil se jim tep, někteří se ještě rychle modlili.

Aragorn v sedle svého koně pohlédl za sebe, směrem k lučištníkům, mezi kterými stála Arwen a sledovala ho.

Temná masa skřetů se pohnula. Tisíce a tisíce černých vojáků postupovalo vpřed, nyní i přes mlhu bylo možné vidět do první řady, divoké výrazy jejich tváří, rozcuchané vlasy a válečnické oděvy zdobené lidskými skalpy. Skřeti nejprve předstírali výpad, hrozili nad hlavou zbraněmi a spustili svůj válečný pokřik, který drásal uši i mysl.

„Tangado haid! Držte pozice!" vykřikl Aragorn a zvedl ruku. Vojáci ve všech dlouhých řadách začali bušit meči do štítů, stejně tak jako to udělali skřeti. Vzduch tak rázem naplnilo kovové řinčení, které rezonovalo v hlavách všech, hnalo krev do spánků, kde pak bušila jako o závod. Znělo to jako neuvěřitelně ohlušující bubnování.

Okamžik bitvy nadešel!

„Leithio i philinn!" zavelel Aragorn mocným hlasem. „Šípy!" ozývalo se od úst k ústům. „Leithio i philinn!" zazněl jako ozvěna z hradeb Arwenin hlas, který zněl nad bitevním polem jako jasný ptačí zpěv. V tu chvíli zaplály na hradbách ohně. Stovky lučištníků natáhly tětivy a vystřelili své šípy s hořícími hroty. Klikatá ohňová čára prolétla obloukem po obloze, následovaná černým deštěm šípů z řad pěchoty.

Thorongil a Elfhelm sledovali se svou jízdou hořící šípy, jak letí k prvním skřetům.

Aragorn a jeho muži nespouštěli z očí první řadu skřetího vojska. Ohavní vojáci přestali bušit meči do štítů a počali se před hořícími střelami, které na malou chvilku ozářili oblohu, ukrývat.

Obránci města tiše čekali.

Pak konečně šípy dopadly a ozval se řev. Skřetí vojáci padali na zem svíjejíce se jako šílenci, jak se snažili uhasit své oděvy a vlasy. Klopýtali a padali, ve smrtelných křečích se váleli v bahnité půdě. Přes ně se jako příliv přehnaly další řady bojovníků, nedbajíc na své mrtvé nebo zraněné, po kterých šlapali. Mávali šavlemi a sekerami nad hlavou a řvali z plných plic strašnými hrdelními hlasy.

Aragorn pozvedl meč do vzduchu a mocným hlasem, znějícím jako burácení větru, zvolal: „Útok!! Do boje!" Hned na to se rozezněly jasné hlasy trubek, které svolávaly vojáky do boje. Přední voje se pohnuly a pochodovaly vstříc krvavému boji. Zaútočily. Skřeti se stále řítili proti nim a ječeli a řvali jako divoká zvířata. Narazili do řad pěšáků, jako když se vysoké vlny rozbouřeného moře rozbijí o skalnaté pobřeží. Nedali se ale zastrašit a téměř ani nezpomalili. Probíjeli se prvními řadami a postupovali nezadržitelně vpřed.

Trubky zazněly podruhé.

Lučištníci a práčata vypálili a jejich smrtící salva zasadila nepřátelům povážlivé trhliny. Okamžitě se však objevila další vlna skřetů, ještě větší něž ta před tím. Stejně rychle, jako padali mrtví, přibíhali další a další a vrhali se na přední linie obránců a rozbíhali se do všech stran. Kopiníci pod vedením Aelfyna trpělivě čekali na povel. Vojáci měli zvednuté pravice se zbraní, byli připraveni k útoku, stáli však bez jediného hnutí.

Řvoucí skřeti se nemotorně valili blíž a blíž. Vojáci je sledovali. Byli už od nich jen sto metrů... sedmdesát... čtyřicet...třicet...

A ozvalo se třetí zatroubení.

Vojáci švihli oštěpy jako jeden muž. Ve stejném okamžiku vyletěly do vzduchu další šípy a obloha nad skřety ještě víc ztmavla. Zakryly ji stovky kopí a šípů. Skřeti padali k zemi a hroutili se jeden přes druhého, mrtvá těla se vršila na sebe podél celé linie, všude zavládl zmatek a Gondořanům se konečně podařilo udělat povážlivou trhlinu v divokém postupu nepřátel.

Ukázalo se však, že jde jen o chvilkový průlom. Neustále přicházely nové a nové šiky černých skřetů. Přebíhali po padlých a rojili se v neuvěřitelně vysokém počtu. Jejich proud se zdál být nekonečný.

Elfhelm se postavil ve třmenech a sledoval ty hemžící se tmavé masy, které se valily proti obráncům Města. Připadalo mu, jako by se na Pelennorských polích shromáždili všichni skřeti Mordoru a chtěli si probojovat cestu k Minas Tirith.

Pak se rozezněly trubky počtvrté.

Nadešel čas pro útok jízdy. Koně se plašili a jankovitě se rozbíhali do všech stran. Vycítili, co přichází. Elfwine přitáhl svému koni otěže a uklidnil ho.

Pak zvedl meč vysoko nad hlavu a zvolal: „ Teď přišla hodina, Jezdci Marky, synové Eorlovi! Slyšte hlas svého krále, který vás volá. Ačkoli jsme daleko od domovů a jedeme do zuřícího pekla, vězte, že všude, kde vlají zástavy s bílým koněm, tam nalezne každý Jezdec kousek svého domova. Vzhůru tedy, Jezdci Marky! Vzhůru za nový úsvit!"

Muži udeřili kopími o štíty.

„Hraničáři!" vykřikl Thorongil mocným hlasem. „Za koho se bijete? Čí zástava vás sem svolala?"

A muži odpověděli jediným velikým hlasem: „Za Tinúviel! Za Sever!" A druzí zas volali: „Za Eldariona Vlka! Za Jih!"

„Držte se pevně v útvaru!" křičel Elfhelm a pevně svíral uzdu svého vzpouzejícího se koně. Vrazil svému koni ostruhy do slabin a hnal se kupředu. Jízda hřímala jako jeden muž za ním a jeho hlas, jasný a silný se nesl nad bitevním polem, když volala:

„Vzhůru teď jeďte, do boje, Jezdci Marky!

Bitva nás volá, činy a boj!

Trubky už kvílí a polnice hlas,

za Gondor a za svobodu

teď vyjeďme zas!"

Koně letěli za vedoucím jezdcem, zvyšovali rychlost a vrazili do zadního voje armády jako velký klín. Rozetli šiky ve dví, rozdělili je a zastavili. Nakonec se jim dokonce povedlo je obrátit.

Tu se ozval další zvuk a byly to ječivé hlasy polnic, kterými svolávali lossarnaští své šiky pěchoty valící se za Jízdou, v čele s Andvarim Jednookým, kterému zdravé oko v zjizvené tváři žhnulo bojechtivostí. Povedlo se rozdělit skřetí armádu na dvě části, které najednou obklopovali jezdci i pěšáci a pobíjeli je.

Aragorn vedl řady pěších, stále sedíc pevně v sedle svého koně. Obratně mával dlouhým mečem a klestil si cestu mezi běsnícími skřety. Pak se dostal do pasti mezi dva obrovité skřety. Prudce obrátil koně téměř na místě a roztočil meč nad hlavou, takže docílil tak mocné rány, že rozťal vejpůl oba nepřátele a téměř sám spadl z koně. Pak se cvalem hnal vpřed, aby proklál dalšího skřetího válečníka, který se právě chystal sekerou roztít hlavu jednomu z pěších hraničářů. Vzápětí ještě levou rukou probodl dýkou hrdlo dalšímu skřetovi útočícímu zleva.

Uprostřed válečné vřavy bojovali najednou skřeti o holý život a zasazovali svým protivníkům kruté rány. Jeden mladík, vedoucí skupinku mužů z Dlouhopolska obklopený ještě skupinou Dúnadanů vedl své muže k většímu hloučku nepřátel. S křikem pobíjel jednoho po druhém jako smyslů zbavený. Jeho muži postupně ztráceli síly, ale statečně bojovali, aby udržovali pozice. Náhle však vysoký šikmooký skřet rozmáchl svým obrovitým železným mečem a rozťal mladíka téměř vejpůl. Jeho muži se okamžitě vyděsili, začali couvat, ztratili hlavu a zrušili formaci. Vzápětí odkudsi přilétla sekera a zaťala se skřetovi do hlavy. Ten se skácel k zemi jako podťatý strom a padl tváří do udusané půdy, hned vedle mladíka, kterého zabili.

Byla to Gimliho sekera, která ho skolila, a trpaslík si samozřejmě pro svou milovanou zbraň, kterou porazil Legolase v soutěži v bitvě o Helmův žleb, ihned doběhl, vyrval ji skřetovi z hlavy a zabručel: „Tohle už není organizovaný boj, to jsou jatka!" Pak se rozhlédl kolem sebe a oči mu vrušeně zajiskřily.

„Tak kdo bude další?" vyhrkl.

Pod krycí palbou lukostřelců se na pravé straně bojiště začala formovat jedna ucelená jednotka, jejíhož vedení se v čele hraničářů postavil Thorongil. Na nenápadný povel, bez fanfár, náhle nemilosrdně vyrazili kupředu. Strašlivá vojenská síla mužů skrytých za okrouhlými štíty s bronzovými okraji a s napřaženými meči pochodovala klidným, pravidelným, hrůzu nahánějícím krokem.

Z levé strany bojiště se plným cvalem vyřítil Aragorn. Vrhl se do kruhu bojujících skřetů a zuřivě mával mečem, pobíjejíc své nepřátele. Skřeti se v hrůze začali obracet a vzápětí byli pobiti pěšími Gondořany.

V bitevní vřavě Aragorn prudce obrátil svého koně a oháněl se mečem na všechny strany. Využíval své výšky. Ze sedla koně měl ideální rozhled a pod jeho ranami padl nejméně tucet nepřátel, když tu náhle kdosi kopím proklál krk jeho koně. Zvířeti se podlomily nohy a kleslo k zemi. Aragorn udělal salto, přeletěl koni přes hlavu a dopadl na bahnitou zem prosáklou krví.

Rychle se převalil a zvedl se. V kotníku mu bolestivě zacukalo, nedbal ale na bolest. Musel rychle pokračovat v boji. Nad hlavou u prolétlo několik hořících šípů, které si přesně našly své cíle. Aragorn se obrátil za sebe, protože mezi válečným rykem zaslechl neblahý zvuk, který se mu vůbec nelíbil.

Pak strnul na jednom místě, pohled upřený k východu. To, co totiž uviděl, bylo to nejhorší, co se mohlo stát!

Od východu přicházela mohutná armáda Východňanů a Jižanů!