20. Ples a voda

Následující dva týdny každý večer James nacvičoval tance u Damiena společně se Sárou. Uběhlo to jako voda a přesto byl po celou tu dobu šťastný, stejně tak byla šťastná i Sára. Byli spolu vždy každé odpoledne, protože dopoledne se musela Sára učit se svým soukromým učitelem. Ten chtěl Jamese poznat, ale když si ho prozkoušel a zjistil, že jeho vědomosti jsou v rozsahu čtyř až pěti let v Bradavicích, a málem to s ním seklo. James mu musel vysvětlit, že byl nějakou dobu studentem Faraonského institutu v Egyptě.

V pátek před obědem měli vyrazit do Krásnohůlek. James byl velice zklamán, protože se tam nemohl přemístit a musel cestovat pomocí přenášedla. Přemýšlel už dva dny před tím, jak se tomu vyhnout, ale nenašel jediný způsob, jak by se do Krásnohůlek dostal.

„Jsme tu již všichni?" zajímal se Damien, který stál u krabice od bot bez víka.

„Kde je James?" zajímala se Sára, ale nikdo ho neviděl, ani Alastor nevěděl, kde je.

„Už dva dny se snaží přijít na to, jak obejít použití přenášedla," prohlásil Jamesův děda.

„Ani se mu nedivím, Merlinova krev nesnáší moderní způsoby cestování a on ji má v sobě tolik, že už jen pomyšlení na přenášedlo nebo letax mu musí dělat nepříjemně," prohlásil Demetrio a tvářil se nešťastně, i on musel použít tenhle způsob přepravy. Nikdo o tomhle nevěděl, až teď si začali uvědomovat, co to pro Jamese musí být. Když už na něj mysleli, vystoupil z mlhy kousek od nich.

„Jak daleko a kterým směrem je odsud ta škola?" optal se jich a otřásl se, když viděl krabici, která byla přenášedlem.

„Škola by se měla nacházet v Národním Parku Cévennes," zamumlal Demetrio.

„Za jak dlouho to začíná?" optal se znovu a nikdo nechápal, proč se na to ptá.

„Až kolem šesté hodiny večerní. Zahájení plesu je v sedm hodin přesně," řekl Damien, ale to asi říkat neměl, protože James se usmál a v dalším okamžiku tam místo něj seděl krásný sokol.

„Třetí podoba?" ušklíbnul se Demetrio a sokol souhlasně zakřičel. Než se nadáli, sokol se vznesl do vzduchu a obrovskou rychlostí odlétl směrem, kde měla být Academie v Krásnohůlkách.

„Já ho přetrhnu jako hada, až se mi dostane pod ruku," zavrčel Alastor naštvaně a všichni se chytili krabice. Damien aktivoval přenášedlo a nebyla po nich ani stopa.

James letěl dvě a půl hodiny nejvyšší rychlostí, jakou v této podobě sokola mohl. Za tu dobu se dostal k Národnímu Parku a svým zrakem hledal něco, co by mu připadalo jako škola magie. Létal nad parkem asi hodinu, když se vedle něj objevil bílý okřídlený kůň. Málem přestal mávat křídly, jak se lekl, ale za prvním pegasem se objevili další dva a on je následoval ve chvíli, kdy všichni tři začali klesat dolů. Nic tam neviděl, ale jakmile překročil bariéru, která školu chránila, objevila se mu před zrakem nádherná stavba.

Byl to hrad spíše podobající se zámku s mnoha věžemi nejrůznějších výšek i velikostí. Všechny věže byly rozděleny podle třech barev, světle modré, světle červené a žluté. Byla to nádhera, všude kolem po loukách se pásli jednorožci a pegasové. Mezi nimi bylo plno studentů, kteří si užívali poslední volný den ve školním roce. Dost se divil, když viděl, jak se jednorožci nebojí ani chlapců, ale nejspíše to bylo tím, že všude byla převaha dívek.

Ať se díval po všech, jak chtěl, své známé nezahlédnul. Vydal ze sebe křik, který doufal, že ostatní poznají. Skoro všichni studenti se po něm podívali, ale Jamese upoutal roj zelených jisker, které spatřil u hloučku pegasů. Rozlétl se tím směrem a pár metrů nad zemí se změnil do své lidské podoby. Mnoho studentů vykřiklo a hned vytahovalo hůlku, aby zbrzdili jeho pád, ale nebylo to potřeba. Kolem Jamese totiž foukal silnější vítr, který ho pomalu spustil až na zem, pak vítr zmizel.

„Jaký byl let?" ozval se Demetrio.

„Výtečný, ale už hodinu kroužím nad tím parkem tady," postěžoval si s úsměvem, takže to vypadalo divně.

„Děda tě chce přetrhnout jako hada," usmál se Demetrio.

„To se mu nepovede, neumím se měnit v hada," zasmál se a stařík se k němu přidal.

„Kohopak to tu máme? Není to nafoukanec Evans, který utekl ze země, když mu hrozily problémy s mým otcem?" ozval se smích za jejich zády a James se nemusel ani otáčet, aby věděl, kdo to řekl.

„Xavier Lamure, stále velká huba a žádné činy. Navíc prodlouženou dovolenou ve Španělsku jsem si užil lépe, než kdybych zůstal tady ve Francii," ušklíbnul se James a Xavier vytáhnul hůlku, stejně jako jeho doprovod mladších kamarádů, i když někteří vypadali na to, že již navštěvují Krásnohůlky, hlavně ti v šedomodrých oblecích.

„Zvládneš je sám, Jamesi?" zajímal se Demetrio, kterého si kluci nevšímali.

„Nechce se mi na ně vytahovat hůlka," zamračil se James a složil v ruce pečeť, kterou Demetrio ještě neviděl, ale mohl předpokládat, že během chvilky uvidí něco nového. Všimnul si, jak James zakroužil v trávě pravou nohou, nechápal, proč to udělal, ale cítil, jak do země skrze nohu vpouští magii.

Překvapeně se na Jamese podíval, ale vyrušil ho zděšený výkřik kluků, kteří stáli kousek od nich. Nyní však již nestáli, všichni vyseli hlavou dolů pověšeni za kotník ve vzduchu. Kotníky chlapců držely vysoké kořeny.

„Takže zemi ovládáš pomocí nohy?" optal se tiše a James mu odpověděl.

„Ano, země se mi vždy zdála nejjednodušší, ale nejúžasnější je oheň, proto je tolik nebezpečný," odpověděl a oba se vydali pryč směrem ke vchodu do školy. Chlapci volali o pomoc, koho mohli, ale nikdo si nevěděl s kořeny rady. Až ve chvíli, kdy byl James dostatečně daleko, vyslal impulz pomocí magie a kořeny se znovu zmenšily, takže všichni uvěznění sebou práskli o zem.

„Jamesi, konečně jsi tady," skočila mu kolem krku Sára. Už čtrnáct dní pozoroval, že to dělá pokaždé, když ho vidí, jako by byl pryč několik dní nebo měsíců.

„Nemohl jsem odolat tomu nádhernému pocitu volnosti a také, když ti vzduch čechrá peří na křídlech," ušklíbnul se. Vešli do nádherného sálu, který byl vyzdobený skleněnou dekorací, takže se všechno kolem třpytilo.

„Vidíte toho staříka s tím klukem a holkou?" ozvala se kousek od nich nějaká dívka a ukazovala jejich směrem. Bavila se s hloučkem nějakých studentek, nejspíše prvňačky nebo druhačky, víc jim netypoval.

„Co je s nimi?" zajímala se druhá.

„To je určitě James Evans, taneční partner Sáry Deneuve, to je ta holka, co ho drží za ruku," prohlásila ta první.

„To není možné, to jsou ti, co vyhráli Španělskou národní soutěž v tanci?" zajímala se třetí a první přikyvovala. Během několika minut věděla o přítomnosti těch dvou celá škola, takže je Alastor s ostatními našel velice snadno.

„Počkej doma, zadám ti tolik úkolů, že na létání nebudeš mít ani pomyšlení," zuřil Alastor.

„Dědo, víš, že přenášedla nesnáším a vždy skončím někde v kupě listí, ve vodním příkopu nebo pod stolem nějaké úřednice," bránil se James.

„To tě neomlouvá z toho, že jsi mi neřekl o tvé nové podobě zvěromága," zavrčel Alastor.

„Jak jsem ti ji mohl ukázat, když jsem ji zvládnul půl hodiny před přenosem? Pak jsem se musel rychle umýt a obléci. Ta přeměna před tebou byla druhá úplná," bránil se dál James a Demetrio objal chlapce kolem ramen.

„Alastore, tak ho tolik netrap, jsem si jistý, že u další nové podoby budeš první, kdo ji uvidí a řekne ti to předem," zastal se ho i Demetrio. Celý tento rozhovor poslouchala i dvojice profesorů.

„Víte aspoň, kolik může mít jako zvěromág podob?" zajímal se Alastor.

„Jedno magické zvíře, které bude obrazem jeho duše a tolik nemagických zvířat, kolik se jen naučí," usmál se Demetrio. Netušil, jestli to James dokáže, ale věřil v něj a jeho schopnosti.

„Trochu přeháníte, já to typuji od každého druhu nějaký zástupce. Sokol, panter, jelen a přemýšlel jsem nad nějakým plazem, taková mamba africká nebo užovka červená," ušklíbnul se James a Alastorovi se zablýsklo v očích.

„Takže až se změníš v hada, roztrhnu tě za ten dnešek," slíbil mu Alastor a všechny je odvedl do obrovské síně, kde bylo velké množství kulatých nebo oválných stolů. Uprostřed toho stál stůl s hromadou jídla. Jakmile vešli do síně, dva profesoři, kteří měli dozor na chodbě, na sebe souhlasně kývnuli a vydali se rychle k pracovně jejich ředitelky, madame Maxime.

„V Bradavicích jídlo bude vždy na kolejních stolech, kde budete sedět. Tady si každý vždy vybere jídlo a odnese si ho ke stolku," vysvětlil Alastor, aby mu prozradil něco o tom, co ho čeká.

„Je to tu nádherné a celý hrad z výšky vypadá krásně s tolika věžičkami, spíše jako hodně velký zámek," prohlásil James.

„Původně zde stál jen menší zámek, ale když se hledalo místo pro školu kouzel, rozhodlo se, že se to tu vybuduje pomoci mocných kouzel. Samotný Eiffel byl u druhé přestavby, kterou nyní můžete vidět," poučil je sir Damien.

„Druhé přestavby?" zajímalo Alastora.

„Francie se to snažila utajit, ale během druhé světové války se Němcům povedlo nálety zničit značnou část školy, ačkoliv o její existenci nevěděli nebo neměli vědět. Hodně dlouho naše Ministerstvo podezřívalo Grindelwalda, že odhalil školu a nechal mudly, aby na ní zaútočili," vysvětlil.

Všichni se usadili k jednomu ze stolů a sir Damien jim vyprávěl mnoho věcí, které ve škole zažil, nebo o ní slyšel. Viděl, jak se Sáře v očích blýskala hrdost na to, do jaké školy bude chodit. Alastor zase vyprávěl o Bradavicích a kouzelné vesničce Prasinkách, kam měli studenti možnost chodit o určených víkendech.

Do síně, ve které se nacházeli, se začalo scházet mnoho lidí a studentů. Také většina profesorského sboru byla přítomna. Jak si tak James prohlížel lidi kolem, spatřil několik nezvyklostí.

„Sire Damiene, zde na školu chodí kouzelníci a čarodějky s vílí krví?" optal se překvapeně a Damien se rozhlédl, aby se ujistil, že tu někdo takový je.

„Ano, během války v Anglii s Tím-jehož-jméno-neříkáme, uprchlo mnoho magických stvoření do Francie a okolních zemí. Víly si našli mužské protějšky jak mudlovské, tak z řad kouzelníků. Když víla porodí syna, má ho na výchovu otec. Když má dceru, otec svou dceru spatří až v jedenácti letech, do té doby je u matky a učí se ovládat svou vrozenou moc," osvětlil to Damien.

„Víly jsou hezké, ale když člověk prokoukne jejich kouzlo, jsou to obyčejné ženy, nejsou ničím výjimečné," řekl a většina mužů a kluků, kteří ho slyšeli, se rozesmáli.

„Vílí kouzlo nedokáže prokouknout nikdo, na každého aspoň z části působí," prohlásil Demetrio a ukázal na dívku, která seděla u vedlejšího stolu.

„Fleur, všichni se na tebe dívají," zaslechli šepot dívčiny spolužačky.

„Asi je přitahuje kouzlo, které jsem zdědila po babičce," usmála se a prohodila vlasy. Všichni mladíci, kteří se na ni dívali, si povzdechli a dívky se zachichotaly.

„Možná si myslí, že je hezká, ale Sára je hezčí. Žádné kouzlo nepřekoná přirozenou krásu, hlavně jejích smaragdových očí," usmál se James a Sára zrudla jako ředkvička. Dívky u vedlejšího stolu utichly a to samé i chlapci a osazenstvo jejich stolu. Viděl, jak se Fleur, dívka s vílím kouzlem, nafoukla a přicupitala k jejich stolu.

„Jsem Fleur Delacour, ráda tě poznávám," prohlásil a natáhla k němu pravou ručku. James se postavil a políbil ji hřbet nabízené ruky.

„James Evans, velice mě těší," prohlásil a s úšklebkem se posadil zpátky na místo. „Co bys ráda, Fleur?" optal se. Její kouzlo bylo moc slabé, japonské víly ho dokázaly okouzlit, ale také jen na nějaký čas, než kouzlo prohlédl a získal proti němu pasivní ochranu. Čím častěji je vídal, tím více jeho ochrana sílila.

„Zajímalo by mě, proč na tebe nepůsobí vílí kouzlo," zajímala se Fleur a každý v dosahu poslouchal.

„Moje pasivní ochrana, kterou jsem získal při nejednom setkání s japonskými vílami. Odhaduji si říci, že jejich kouzlo bylo desetkrát silnější, možná patnáctkrát, než je tvé a na konci jsem jim dokázal odolat hned od začátku našeho setkání," vysvětlil James a Alastor se rozesmál.

„A já si říkal, proč se tváříš tak divně. Nenapadlo mě, že v tom lese budou žít víly a ty na ně narazíš. Copak si s nimi dělal? Jen se přiznej, ty uličníku," dobíral si ho děda a on na to nereagoval. Něco totiž zašeptal Sáře do ucha a ta hned přikývnula.

„Sire Damiene, je tu nějaká místnost, ve které bychom se mohli se Sárou převléci? Za čtvrt hodinky bude sedm," optal se a jejich učitel tance hned vyskočil na nohy.

„Hned vás tam zavedu, je to místnost za dveřmi vedle profesorského stolu. Oznámím také madam Maxime, že úvodní tanec budete zahajovat vy a ještě jeden pár, který k mému potěšení také dorazil," řekl rychle.

„Vy budete zahajovat ples?" podivila se Fleur.

„Jistě, po soutěži ve Španělsku před pár lety to nebude problém, že Sáro?" usmál se na svou partnerku, kterou objímal kolem pasu, a vydali se za svým učitelem, který je odvedl přes polovinu síně ke dveřím do menší místnosti, která sloužila jako sborovna. Měli tam již přichystány všechny věci.

„Kdo jste a co tu chcete?" ozval se chlapecký hlas. Bylo to řečeno pěkně špatnou angličtinou, která měla spíše Španělský přízvuk, než Anglický.

„Druhý taneční pár," odpověděl Španělsky a na světlo přišel vysoký mladík s nějakou dívkou, která byla o hlavu menší než chlapec.

„Vy umíte Španělsky?" zajímal se chlapec a James ho v tu chvíli poznal. Nemohl to být nikdo jiný, než jeho soupeř.

„Dlouho jsme se neviděli, Hermando. Počítám, že tvá partnerka je stále Clementina," usmál se James. Oba jmenovaní se mu podívali do očí a na tváři se jim rozlil úsměv.

„James Evans a Sára Deneuve, vítězové celostátní soutěže z osmdesátého sedmého. O rok později zahajující tanec na té samé soutěži." prohlásil mladý Navarro a potřásl si s Jamesem pravačkou. Clementina je oba objala a tak se dali do řeči o tom, jaká je náhoda, že jsou kouzelníci. Hermando měl už čtrnáct a Clementina zatím třináct.

„Už jste hotoví? Zahájení je za pět minut," ozval se ze dveří hlas sira Damiena a oni si až teď uvědomili, že se ještě nepřevléknuli.

„Co bych si měl vzít? Sametově černé kalhoty s košilí téže barvy a tmavě modrým podtónem?" optal se James, když hleděl na všechny své připravené obleky.

„Můžeš si je vzít, já si vezmu ty modré šaty, i když ty nové zelené kouzelně upraveny také nejsou špatné," řekla Sára a on se podíval na její šaty.

„Vezmi si ty zelené, sednou ti k očím a barva vlasů ti v nich vynikne, já si upravím svůj oblek," řekl a v tu ránu s hůlkou v ruce začal sesílat na svůj sametově černý komplet hromadu kouzel.

„Ty to s hůlkou doopravdy umíš, že?" zajímal se Hermando.

„Jo, už od sedmi let se učím kouzlit," zašklebil se na něj James a on i jeho společnice vytřeštily oči. „Jestli chcete, očaruju i ty vaše obleky, aby se na nich měnila intenzita barvy podle rytmu hudby. Ta červená mi přijde taková jednotná," nabízel jim a Clementina hned přijala. James tedy kouzlil ještě další dvě minutky, aby i starší pár kolegů uspokojil.

Na poslední chvíli máchnul hůlkou a on i Sára na sobě měli své šaty. Ozvalo se totiž tiché zaklepání a do místnosti vešel nějaký profesor, nejspíše zástupce ředitelky.

„Jste připraveni? Pokud to půjde, propleťte se mezi hosty a studenty nenápadně," oznámil jim.

„Není třeba se plížit, přemístím nás na taneční parket s prvními tóny. Jen mi řekněte, kde se přesněji nachází z umístění toho stolu s hromadou jídla," navrhnul James.

„Ten stůl tam již není, na tom místě je právě taneční parket. Ale zde se nikdo přemisťovat nedokáže," namítal zástupce ředitele, jenže James se rozplynul a hned na to se objevil před tím mužem.

„Já to dokážu," usmál se na zástupce, který vypadal hodně překvapeně.

„Dobrá, oznámím to rychle ředitelce školy. Znamením pro vás bude úder do bubnu," rozhodnul zástupce ředitelky a zmizel.

„Jamesi, jsi samé překvapení, musíš nám pak vyprávět něco o sobě," usmála se Clementina a Sára přistoupila k Jamesovi, kterého objala kolem pasu. Oba starší tanečníci se usmáli a přišli k nim. Jakmile totiž zazněl úder bubnu, teda až po tom, co utichl potlesk po ředitelčině projevu, je všechny přemístil do středu tanečního parketu.

Skoro nikdo z přihlížejících nechápal, jak se někdo mohl tímto způsobem přemisťovat v místech, kde nebylo přemisťování možné. Oba taneční páry se postavily do základního postoje a v tu chvíli začala hrát hudba. Na zahájení plesu měli odtančit tři tance. Začali valčíkem, pokračovali na waltz a ukončili to tangem. Dvanáct minut tančili, a jakmile dohrály poslední tóny hudby, stanuli ve finální póze. Ačkoliv spolu tyhle páry netančily ani nenacvičovaly, šlo jim to výtečně a jejich tance byly sehrané. Všichni čtyři tančili srdcem, proto to pro ně nebyl problém. V tom okamžiku se také ozval bouřlivý potlesk, který utichnul asi až po minutě. V té chvíli začala hudba znovu hrát a na parket se vydalo několik dalších tanečních párů včele se sirem Damienem a Marietou. Za nimi šel Max s Laurou. I oba zahajovací páry si s nimi zatančily znovu valčík a poté polku.

„To bylo úžasné představení," ozvala se za jejich zády Olympe Maxime, ředitelka Academie v Krásnohůlkách.

„Děkujeme, madam Maxime," uklonil se James.

„Oh, nemusíš vůbec za nic děkovat, chlapče. Doslechla jsem se, že jste velice talentovaný mladý čaroděj, co kdybyste mi a mým kolegům něco málo předvedl ve vedlejší místnosti?" optala se ho a James tušil nějakou čertovinu. Bylo to divné, proč by chtěli profesoři Krásnohůlek znát jeho schopnosti.

„Mohu znát důvod?" optal se. „Madam," dodal rychle, aby nevypadal jako neslušně vychovaný.

„Pravda je taková, že dva naši profesoři zaslechli rozhovor o vašich schopnostech a profesor přeměňování by se rád přesvědčil," vysvětlil a ukázala na několik profesorů, kteří stáli u dveří do sborovny.

„Dobrá, stejně bych se rád převléknul do méně nápadnějších věcí," řekl a mrknul na Sáru, která šla hned s ním. Jakmile se dostal ke svým věcem, převlékl se a to samé udělala i Sára. Také měl u sebe kopie důležitých dokumentů, které vytáhnul a ukázal je madam Maxime.

„Moje osvědčení o splnění zkoušek na úrovně všech možných oborů ve Faraonském institutu v Egyptě," vysvětlil a profesoři se hned povídali do dokumentů. Nikdo z nich ani nedýchal, když se podívali na Jamese s respektem v očích. Nečekali, že tak mladý čaroděj bude tak schopný.

„Pane Evansi, ráda bych vám nabídla studium zde na Academii v Krásnohůlkách," prohlásila madame Maxime a Sára se na Jamese podívala s očekáváním v očích. Nicméně ji musel zklamat, stejně jako všechny ostatní, on si totiž už dávno vybral školu, na které chtěl studovat.

„Je mi líto, ale rozhodnul jsem se studovat v Bradavicích, kde studovali i moji rodiče a prarodiče," vysvětlil jim své důvody.

„Jistě, ale můžete v polovině prázdnin očekávat náš dopis, kdybyste si to náhodou rozmyslel," dodala Olympe a pak i s ostatními odešla do síně, aby se zapojili k plesu. I James se Sárou se vydali znovu do sálu, kde se usadili ke stolu a vzali si něco k jídlu. Po chvíli se k nim přidal Hermando s Catherine, takže po celou dobu vyprávěli, jak se během těch pár let měli.

Domů se dostali až pozdě večer, kdy se měli přemístit pomocí přenášedel, ale James se jen ušklíbnul a odmítnul tu hroznou věc použít. Dokázal se přemístit na daleko větší vzdálenost, nějakých pět set kilometrů pro něj nebude problém.

„Demetrio, nechcete se přemístit semnou? Musíte přenášedla nesnášet stejně jako já," usmál se na staříka, který k němu okamžitě přiběhnul a chytil se ho za rameno.

„To víš, že tvou nabídku využiji," mrknul na něj Demetrio a Sára k nim přistoupila a chytila se Jamese za ruku.

„No co, chci také trochu pohodlí. K nám domů, prosím," usmála se na něj Sára, když se na ni oba tázavě podívali.

„Ještě někdo?" zajímal se James. Nakonec se k němu přidal i děda s Maxmiliánem a Laurou.

„Někdy se zase zastavte," usmál se sir Damien a aktivoval přenášedlo. James se přemístil i se svým nákladem a v další chvíli stáli před domem rodiny Deneuve.

„Páni, to bylo jiné," prohlásil Maxmilián.

„Dobrou noc," rozloučili se a James s Alastorem zmizeli. Sára posmutněla, chtěla dát Jamesovi aspoň pusu, ale on zmizel dříve, než toho byla schopná.

„Sáro, jdi se umýt a pak rychle do postele," řekla Laura své dceři, která přikývnula a vběhla do domu bez jediného slova.

„Já to nechápu, co s ní je?" kroutila Laura hlavou a Max se mírně rozesmál.

„Ty sis toho nevšimnula? Ona se zamilovala," prohlásil.

„Myslela jsem, že z té dětské lásky vyrostla," mumlala si jeho žena.

„Jestli je stejná jako já, tak je to na celý život," hlesl Max a políbil svou ženu.

Prázdninové dny ubíhaly jako na běžícím pásu. Nebylo to nic hrozného, ale James ani Sára se nenadáli a dva týdny prázdnin byly pryč a jim zbýval už jen měsíc. Oba dva spolu trávili většinu dne, jen na oběd skončili u Alastora nebo u Sáry doma. Za tu dobu si byli ještě bližší, než kdy dřív.

Každý den na pár hodinek zmizeli k Damienovi k jezeru, kde Sáru James učil ovládat vodu. Nakonec souhlasil s tím, že si může pomáhat telekinezí, jak jen bude moci, ale upozornil ji, že se nejspíše nedostane na vyšší úroveň, než je ta základní.

Po těch čtrnácti dnech, kdy pilně trénovali, dokázal James nad vodní hladinou létat na vodním drakovi a druhého draka z vody nechal poletovat vzduchem kolem sebe. Když zrovna na jednom z draků nestál, dokázal každou rukou ovládat jednoho a nechat je poletovat kolem sebe. Bylo to dost namáhavé, ale doufal, že se mu jednou povede ovládat ještě jednoho draka, aby na jednom stál a dva mohl ovládat.

„Jimi, můžu to ukázat rodičům?" optala se Jamese Sára. Poslední týden mu neřekla jinak, než Jimi.

„Až na narozeniny, necháme si to jako překvapení. Co takhle nacvičit nějaké číslo?" navrhl jen tak a Sára se toho okamžitě chytila. V tu chvíli se dali do vymýšlení a cvičení jejich čísla na narozeninovou oslavu.