Černovlasý mladík opatrně našlapoval. Nejistě se rozhlížel kolem, nebyl si jistý, kdy se Pán zla objeví a jakou bude mít náladu.
Ano, dostal se zpět, i když vážně pochyboval o správnosti tohoto rozhodnutí. Jenže co měl dělat. Lucius jej defacto vyhodil a nikam jinam jít nemohl. Možná k nějakému členovu z Řádu, nebo do Bradavic, ovšem nebyl si jistý nakolik by jej přijali. Už nějakou dobu se nedostal k novým informacím a tudíž nevěděl zda je nyní považován za zrádce nebo ne. Možná by si mysleli, že jde špehovat pro Voldemorta. Třeba by jej zabili, nebo minimálně mučili, aby zjistili plány Pána zla. A co by se dělo pak? Pak by Temný pán zjistil, co se stalo a zaútočil by, to Harry věděl jistě.
Tak se vrátil.

Rudé oči chlapce sledovaly od okamžiku, kdy se v sídle objevil. Pán zla se potměšilě usmál, věděl, že Harry přijde, byl tak průhledný. Ovšem kde celou tu dobu byl?

Potter vešel do ložnice. Rozhlédl se, ani zde Pán zla nebyl.
Tiše si povzdechl. Ne snad proto, že by si tolik přál být již potrestán, což nepochybně bude, už jen za svou opovážlivost. Ale chtěl jej vidět, opravdu chtěl.
Potřeboval jeho blízkost.

"Rozhodl ses vrátit," ozval se chladný hlad.
Mladík se s úsměvem otočil.
"To už tě to u zrádce omrzelo?"
"Ne, já... Nebyl jsem. Kde si myslíš, že jsem..?" byl zmatený. Věděl snad Voldemort, kde byl? Jistě, jak by ne, byl to Pán zla, na to měl myslet před tím, než otešel hledat Luciuse a jeho romantickou lásku k vlkodlakovi.
Zděsil se. Co když Pána zla dovedl až k domu, kde se pár ukrýval? Co když...

"Copak, Lucius nedokáže uspokojit tebe i vlkodlaka, tak tě vykopl?" pokračoval Temný Lord.
"Nevyhodil mě... Já... Nebyl jsem u něj, já--"
"Vrátil ses," opakoval.
"Ano, já--"
"Myslíš, že chci použitý zboží?"
"Co? Já jsem s nikým jiným přeci nespal!"
"Oh, ano, jen tak ses rozhodl na pár dní odejít, abys s nikým nic neměl, hmm. Vrať se odkud jsi přišel," zavrčení.
"Co..?"
"Jdi!"
"Ale kam, proč?" zmateně. Nechápal, co se děje. Myslel si, že k němu Pán zla něco cítí, proč by jinak tohle všechno podstupoval. A teď jej vyhání? To přeci nedávalo smysl.

"Vypadni, Potter, pokud nechceš zemřít hned teď," zlověstně.
"Co se stalo, já přece--" téměř plačtivě.
"O tom nepochybuji, Pottere. Teď se ovšem vrať odkyd jsi přišel. Nemám zapotřebí se tebou stále zaobírat. Chováš se jako dítě a to já nepotřebuji. Jsme ve válce, pokud ti to, Pottere, ještě nedošlo. K ovládnutí světa tě nepotřebuju."
"Ale... Myslel jsem, že--"
Myslel jsi špatně. Jdi!"
"Nemám kam jít."
"To je tvůj problém."
"Zůstanu."
"Pak zemřeš," začal vytahovat hůlku.
"Pokud to je jediná možnost," vzdychnutí. Nechápal, co se stalo, proč se všechno tak náhle změnilo. Co udělal špatně...

"Mistře, bystrozoři zaútočili na stanoviště pět," vtrhl do dveří smrtijed.
"Až se vrátím, nebudeš tady," zavrčel Pán zla k Harrymu a následoval smrtijeda, který již opět vyběhl ze dveří. Potter nepochyboval, že za tohle vyrušení smrtijed zaplatí, ale to nevadilo. Teď už ne. Nechtěl se zaobírat ostatníma, potřeboval především vyřešit svůj život.

Povzdechl si. Vše se stále jen komplikovalo.

***

"Nechtěl by sis třeba něco číst?" Lucius stále nejistě vedle sedícího vlkodlaka. Remus hleděl upřeně před sebe. Na otázky odpovídal stoze, přání a nabídky plnil bez odmítání, stále stejný stereotyp.
"Mám si číst?"
"Ale já nechci, aby-- Chci abys mi řekl, zda by sis chtěl číst?" plavovlasý muž byl opravdu zoufalý.
"Ano."
"Dobře, uhm... Nechtěl bys tedy jít do knihovny?" nejistě.
"Ano," odešel z místnosti.

Lucius si povzdechl, seděl nyní sám v kuchyni, přemýšlel.

Na úplném začátku útěkového plánu si vysnil pochybnou budoucnost, tady se ale rychle zhroutila. Lupin byl stále jako robot, to on nechtěl. chtěl živou bytost, někoho kdo by jednal podle sebe, někoho, kdo by ho dokázal milovat bez pomoci lektvaru... Netušil, co má dělat. Jak mu pomoc. Věděl, že na škole si Remus hodně četl, možná by jej tak na chvíli zabavil a třeba kdyby nebyl v místnosti, tak by se Lupin dokázal i uvolnit a nepřipadal by si tady jak ve vězení.
Malfoy uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby vlkodlaka pustil. Věděl, že teď nemůže, když je stále ještě hledají. Ale třeba někdy po válce, až všichni zapomenou na to, že ještě stále žijou, nebo jak vypadají. Pak by jej mohl pustit bez toho, aby nějak vzrátil účinek lektvaru. Ovšem co by se stalo? Netušil. Předtím se o to nezajímal a teď? Nebylo kde sehnat informace.
Může vůbec Remus žít, když je na něm závislý? Přeci když s ním není, tak se chová normálně, aspoň podle Harryho. Šlo by tedy, aby jej pustil?
Možná, musel doufat. Nechtěl, jej věznit, sice si neuměl představit, jak pak půjde dál, když bude sám, bez cíle, bez milované bytosti, ale nějak to bude muset zvádnout a i kdyby ne, nemůže jej držet, neměl na to právo.

Harry, ten by mu poradil. Na to jak byl mladý se dokázal někdy zdál být vyspělejší, než všichni kolem, i když to málokdo dokázal docenit. No, někdy dělal dost rozporuplné věci, ale jindy, byl tak schovývavý, chápavý. Vždyť dokázal jít, všeho se vzdát jenom proto, aby byl s Pánem zla. Možná toho teď litoval, to Lucius nevěděl, ale jen ta představa zakázané lásky. Možná to bylo to, co jej okouzlilo na vlkodlakovi.
Kde byl černovlasý chlapec nyní, když jej potřeboval.
V duchu si vynadal za to, že jej posílal zpět. Měl ještě chvíli počkat. Netušil sice o co Harrymu přesně šlo, nebyl si jist, zda Pán zla může žárlit a jak se bude chovat, pokud ano, ale i tak, měl mu pomoci.

Musel si promluvit s Remusem. Věděl, že mu druhý muž nebude odpovídat, nebo ne tak, jak by potřeboval, jen tak, jak by, podle vlkodlaka, chtěl. To nevadilo.
Hlavně, že bude mluvit on.

Došel do knihovny. S mírným úsměvem zjistil, že si Remus opravdu četl. S méně šťastným výrazem zjistil, že to byla ta samá kniha, kterou si zde četl i Harry. On sám o knihy své ženy moc zájem nejevil, teď jej však napadlo, že by si právě tuhle přečíst mohl, třeba by se i díky ní dozvěděl něco víc o Nebelvírských, takhle nikdy nevěděl na čem je. Vlastně u Remuse ano, ten jej nenáviděl. Bohužel...

"Víš, přemýšlel jsem," začal.
Vlkodlak se na něj otočil, knihu otevřenou před sebou na stole, v očích jakýsi nevěřícný výraz.
"Budeš moc jít, až tohle skončí, myslím válka. Až tě nebudou hledat, prostě půjdeš kam budeš chtít," povzdechl si. Nemělo smysl to protahovat, aspoň teď bude Remus nějakou naději, nějakou lepší vyhlídku.
Lupin opatrně přikývl. Netušil zda to Malfoy myslí vážně. Věděl, že teď je pro něj bezpečnější být tady, v poměrném bezpečí. Pokud je najde ministerstvo, bude moci jednoduše říct, že jej Malfoy unesl, což byla vlastně pravda a pokud Voldemort? Pak už to bylo jedno, zabil by je oba. Nechtěl se už dál zapojovat do války, už nemohl, bylo toho na něj za poslední dobu až příliš, možná by teda nějakou formu odpočinku, vytržení, vzal i kdyby nebyl pod vlivem lektvaru, ovšem určitě by nešel s Malfoyem, i když o tom poslední dobou začínal pochybovat.
Plavovlasý kouzelník se choval opravdu pěkně. Nic po něm nechtěl, nic nežádal, dokonce bylo vidět, že se snaží, že jej stresuje cituace ve které jsou, že by si snad i přál, aby měl protilektvar.

"Dobře, tak já zase půjdu... Aby sis mohl číst," zamířil ke dveřím.
"Možná--," začal Remus.
Plavovlasý muž se zastavil, vyčkával. Věděl, že cokoliv Lupin řekne bude pod vlivem lektvaru, alby stejně, bylo by příjemné slyšet něco pěkného, něco co...

Nepříjemný zvuk zvonku se rozlehl domem.
Malfoy strnul, kdo to mohl být?

Vytáhl hůlku, pohlédl na Lupina, který zamířil za ním. Malfoy se slabě zamračil, nechtěl Remuse vystavovat nebezpečí, zvláště když nevěděl, kdo by mohl za dveřmi být.

Obezřetně došel ke dveřím. S hůlkou v obranné pozici vyhlédl ven.

Zarazil se. Tváří v tvář stál chlapci, kterého teprve nedávno vyhodil.
"Harry, co--" zarazil se, když spatřil mladíkův obličej. Zoufalý pohled, rudé oči, zasychající slzy, zakrvácené oblečení. Co se jen mohlo stát?
"Luciusi..." plačtivě.
"Pojď," vtáhl mladíka dovnitř.
"Harry!" vlkodlak byl hned u chlapce.

Seděli v kuchyni, každý před sebou šálek horkého čaje.
Remus Harrymu ošetřoval šrámy na obličeji a rány na rukou. Mladík tiše hleděl před sebe.

"Co se stalo?" nakousl Lucius.
"Vyhodil mě."
"Co, kdo?"
"Voldemort," tiše.
"Jak vyhodil?" Lupin byl zmatený.
"Řekl, že když neodejdu, tak mě zabije, prý aby to už celé ukončil," chlapec zíral do desky stolu, stále ještě viděl pohled rudých očí. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo.

Počkal tam, když Pán zla odešel řešit jakýsi útok. Proč by nečekal. Miloval ho, ano, miloval Pán zla, miloval toho, který tolik ubližoval. Nemohl jen tak odejít aniž by zjistil, co se stalo, aniž by se pokusil vysvětlit. Prostě nemohl. Věděl, že dělá chybu a nejspíš za ní tvrdě zaplatí, ale nemohl jen tak jít, na to už ztratil příliž mnoho, než aby to všechno co se stalo, co obětoval, hodil za hlavu.

"Harry?" Lucius ním lehce zatřásl, když zjistil, že mladík nevnímá.
"Co..?"
"Co ti udělal?"
"Já... Nemohl za to, já... Neměl jsem odcházet, neměl jsem ho pokoušet, já," zoufale. Neuměl vysvětlit to, co se stalo, ne když to sám ještě nepochopil. Neuměl ani vysvětlit své pocity, své touhy, ani to, co zamýšlel tím, že zkoušel trpělivost Pána zla. Byl zoufalý.

"Harry..?"
"Proč?" vzlykl mladý Nebelvír.
"Nevím, Harry. Jen... Zůstaneš tady," rozhodl Lucius.
Potter se smutně pousmál, přikývl.