Kapitola dvacátá první

Špeh v Bradavicích

It's always darkest in the light

Hold on so tight your fists turn white

And your soul may be blown wide open...

Zpáteční cesta vlakem byla skoro navlas stejná, jako do Surrey. Všichni byli nervózní a zkroušení, jenom ještě o něco víc. Ron se pořád pokoušel ovinout paži kolem Hermiony, ale ta byla shrbená a ucukávala, a on sebou pokaždé trhnul zpátky. Lupin a Sirius vypadali šedivě.

Byli jediní, kdo zůstali. Brumbál je poslal pryč, aby je postupně sebrali, a všichni věděli, že nechtěl, aby se to takhle stalo, ale stalo se, a Harry věděl, že to neměli dělat! Slíbil Natalie, že Voldemorta zabije a že není důvod se bát.

Hodlal zabít někoho. Měl plné zuby toho mít vztek a nic s tím nedělat. Jakmile budou zpátky, můžou si všichni sednout a vymyslet plán. Můžou si promluvit o tom, co dělají bystrozorové, a všichni se k bystrozorům můžou přidat. Konečně může něco dělat.

Můžou je všechny získat nazpátek. Získají.

Draco bubnoval prsty na okno. Harry si pomyslel, že by se rozveselil, kdyby někoho štval, ale nikdo si toho nevšiml. Vrhnul po něm pohled a Draco kývl.

„Jdu si natáhnout nohy," oznámil Draco. „Protože je potřebuju mít napínavý."

„Jo, já taky," řekl Harry.

Vstal a následoval Draca na chodbičku. I tady začal Draco klepat na okno.

„Nech toho," řekl Harry, hlavně aby mu udělal radost.

„Nesnaž se, Pottere," odsekl Draco. Přesto mu však věnoval polovičatý úsměv, přestal poklepávat a místo toho se o okno opřel. „Takže," řekl. „Brumbál rozeslal sovy a nedostal žádný odpovědi, a myslí si, že všichni byli uneseni. Ale špeh ne. Očividně udal každýho, kdo byl s ním, a ukryl se, a my se nikdy nedozvíme, kdo to byl. Pokud..."

„Draco, přestaň," řekl Harry prudce.

Muselo to být takhle. Někdo v jedné ze skupin je všechny vyzradil. Ginny možná viděla tvář toho, kdo ji zradil, a musí být příšerné vidět přítele, kterému jste věřili, jak se s nocí změní ve špeha...

„Pokud to nebyl jeden z nás," pokračoval Draco neúprosně. „Nezdá se ti trochu divný, že jsme poslední? Nikdo v bandě Pána zla neřekl počkejte chvilku, počkat, kdo má toho brýlatýho kluka – mám jeho jméno na jazyku-"

„Draco, sklapni. Neudělal to nikdo z nás. Lupin to neudělal, Sirius to neudělal, Ron s Hermionou rozhodně ne a ty-" Po vší té době, po všem, co řekl, byla Dracova ramena pořád ještě napjatá. Harry ho za jedno tvrdě chytil a zatřásl s ním.

„Draco," řekl. „Ani tys to neudělal."

„Kdo tady mluví o mně?" zeptal se Draco. „Je jasný, že jsi to ty. Vždycky je to ten, koho nejmíň podezíráš."

„Draco, sklapni." Chytil ho i za druhé rameno a oběma zatřásl. Vyměnili si s Dracem vyčerpané úsměvy.

„Osnoval jsi to už od prváku, je to jasný jako facka," pokračoval Draco. „Za těmi kulatými brýlemi pracuje mysl ďábelskýho génia." Sundal mu je a Harry měl dojem, že ho přes náhlé rozostření vidí přehnaně civět. „Ano, teď už to vidím," usoudil.

Harry se naklonil dopředu a Dracova tvář pak byla ostrá, mnohem blíž, než měl v plánu. Draco jednou mrknul, pomalu, a když jedna Harryho ruka nejistě sklouzla z Dracova ramene, Draco ji chytil. Stáli, Draco opřený o sklo a Harry opřený o Draca, a Harry si uvědomil, že dýchají do rytmu, když je oba přistihl při rozechvělém výdechu.

„Rozhodně ďábelskej," zašeptal Draco.

Harry si nebyl jistý, jakou váhu má jeho přesvědčování, když má Draca přitisklého na skle, ale myslel si, že by to měl zkusit.

„Hele, nechci – v takovouhle dobu, vím, že jsi zmatenej-"

Harry byl zmatený, rozzuřený a neklidný a ztracený, protože byl Draco tak blízko. Dracův dech rychle narážel na jeho tvář a on měl pocit, jako by se jeho srdeční nervy svíjely, spletené v jeho hrudníku. Chtěl Draca přitlačit tvrději proti sklu a udělat – něco, cokoliv, potom jít ven a něco zabít, něco napravit, a vrátit se k Dracovi a odpočívat.

„Ty jsi ten, kdo je zmatenej," vyštěkl na něho Draco. „Vzpomínáš si, o čem jsme se bavili posledně ve vlaku – o nás – o tom, cos chtěl?"

Harryho prsty byly sevřené kolem hřbetu Dracovy ruky, přitisklé ke kluzkému chladnému sklu okna. Pohlédl na Draca, který vypadal rozmrzele a rozpačitě, a pomyslel na všechny věci na světě, pro jejichž ochranu by stálo za to zabít, pro které by stálo za to zemřít. Šedivý obrys Bradavic rýsující se v dálce jako domov. Sirius snažící se ze všech sil a selhávající, Hermiona vzhlížející od knihy a usmívající se na něho, jedenáctiletý Ron s ušmudlaným nosem.

„Jo," řekl.

„Je tu dost velká šance, že brzo umřeme," řekl mu zamyšleně Draco. „Dokonce ani já tě nemůžu nechat na holičkách v tom množství času, co máme-"

„Jenom proto, že si myslíš, že umřeme – víš, že nemusíš dělat nic, co-"

„Harry, sklapni!"

Harry zíral na jeho ostrou, umíněnou tvář, a pomyslel na všechny věci, pro které by na světě stálo za to zabít. A tohle, pomyslel si. A ty.

„Já vím, že nemusím," řekl Draco. „Já-"

Natáhl ruku, ve které zaháknuté přes dva prsty stále držel Harryho brýle, a Harry ucítil, jak ho brýle zaškrábaly zezadu na krku, když ho Draco políbil. Polibek byl rázný i přesto, že se Draco třásl.

Harryho sebeovládání naprosto selhalo a pohnul se kupředu, přimáčkl Draca silněji ke stěně, ucítil, jak se Dracova ústa horká pod jeho vlastními zvolna otevřela, zatímco jejich držící se ruce se pevně tiskly ke sklu. Druhou rukou Draca držel přišpendleného k okénku a cítil, jak ho Draco při líbání tahá za vlasy.

Harry se pokusil přitisknout blíž a bezmocně se otřel o Dracovo tělo, když se Draco na skle zasvíjel a zachvěl a zabořil zuby do Harryho dolního rtu.

„Och, namouduši," řekla Hermiona.

Harry se obrátil a cítil, jak pod jejím upřeným pohledem rudne.

„Ehm, Hermiono. Koukni. Nech mě to vysvětlit," řekl, a potom zalétl pohledem k Dracovi, aby se ujistil, že ví, že Harry nehodlá lhát. Draco těžce dýchal a vypadal trochu pobaveně.

„Neobtěžuj se," řekla Hermiona. Vypadala unaveně. „Není na to vhodná doba a kromě toho, vím to už měsíce. Jestli mu ublížíš, Malfoyi, přísahám Bohu, že tě zabiju."

„Netrvá to měsíce," protestoval pobouřeně Harry. „A ani nepotřebuju, abys na mě dohlížela."

Hermiona si založila ruce. „Ach, vážně? Jsme jediná skupina, která zůstala, Harry, nepříjde ti to trochu podezřelé-"

„Jsme jediná skupina, která zůstala, Hermiono, takže nepříjde ti trochu kontraproduktivní začít se navzájem obviňovat?" vyštěkl Harry.

„A pak je tady možnost, že je to celý past," řekl Draco.

Hermiona vrhla po Dracovi pohled, a pak řekla neochotným hlasem: „Co tím myslíš?"

„Brumbál je důležitej člověk. Myslíš, že dokumenty psaný jeho rukopisem nejsou snadno přístupný celýmu kouzelnickýmu světu? Já bych dokázal jeho rukopis napodobit. Ta zpráva by mohl být padělek, a my třeba kráčíme přímo do pasti."

Hermiona s Dracem oba vypadali velice vážně, ale něco ohledně toho pomyšlení přinutilo Harryho k úsměvu.

Ať to zkusí. Chtěl šanci něco dělat.

„Třeba ano," připustil. „Ale stejně do ní musíme vkročit, jen pro případ, že to není past. Tak – jak jsme na tom všichni s nepromíjitelnými?"

Hermiona udělala gesto, že by se všichni měli vrátit dovnitř, ale potom, co Harry tohle řekl, se zarazila s rukou na dveřích.

„Harry, kromě jiného – nefungují vždycky. Musíš to myslet opravdu vážně-"

„Potom navrhuju, abychom to mysleli vážně," řekl Harry. „Po tobě."

Hermiona šla dovnitř. Harry se zarazil, než šel za ní. „Předtím," řekl a zastavil. „Myslel jsi to vážně? Že bys byl – že bys chtěl být-"

Draco se na něho podíval skoro vzdorovitě, a potom na okamžik zůstal jenom hledět. Do tváře se mu vloudil pomalý, váhavý úsměv. „Myslel."

Harry si uvědomil, že se pořád ještě drží za ruce, a zesílil stisk. „Oukej," řekl. „Dobře."

Šli do vagónu a Sirius ponuře souhlasil, že se dobrovolně nechá spoutat kletbou Imperius.

Zpáteční cesta vlakem byla skoro navlas stejná, jako cesta pryč.

Ale ne tak docela.

Nástupiště devět a tři čtvrtě byl tichý, prázdný pruh betonových chodníků a kolejí. Nebylo vidět žádný lesklý červený spěšný vlak do Bradavic, a žádný neměl přijet, bez ohledu na to, jak dlouho by čekali.

Sirius s Lupinem se úspěšně vlámali do skladiště, kde si kouzelničtí strojvůdci nechávali košťata pro případ, že by potřebovali letět na místo poruchy a přemístit se by nebylo možné.

Malá část napětí, které vřelo uvnitř Harryho, se vytratila, když ho v dlani zatlačila násada koštěte. Trochu větší část se vytratila při hloubavém úsměvu, který se objevil v koutku Dracových úst.

„Drž se za mnou," řekl zlehka. „A pokus se nespadnout."

„Obávám se, Draco," odpověděl Harry, naklonil se dopředu a nepolíbil ho, ale naplňovalo ho vědomí toho, že by mohl. „že bych mohl nakonec být tak daleko vepředu, že bych tě ani neviděl spadnout."

Draco zkroutil pusu uznáním nad tou výzvou, a Harry se odrazil do povětří. Na obloze nebylo nic kromě odlesku na okraji jeho zorného pole, což byl Draco, který s ním držel tempo. Draco zakřičel něco, co Harry neslyšel, a Harry se skoro zasmál, sevření v hrudníku se na pár okamžiků uvolnilo.

Jak se přiblížili k Bradavicím, zmizela i tahle úleva, a on uvízl se vší svou zuřivostí a strachem před školní bránou.

Harry nikdy předtím neviděl Bradavice opuštěné, ale teď stály černé proti temnícímu nebi. Do sovince nevlétávaly žádné sovy, v žádném z oken nezářilo světlo a ten povědomý obrys věží a šikmých střech se zdál najednou zlověstný, až příliš tichý, jako nehybná skořápka někoho, koho jste milovali.

Stáli v malé sevřené skupině před vchodem a třásli se, jako by se dveře mohly rozletět dokořán každým okamžikem. Harry cítil nejistotu v tom, jak do něho tlačilo Ronovo rameno, a z druhé strany ho do boku tlačil Dracův loket. Teď, když byli tady, chtěli všichni odejít.

Harry si vzpomněl na Dracova slova o tom, že je tohle celé past, a vzpomněl si, že je tady vrah McGonagallové, a že by je mohl všechny ztratit.

Už ztratili dost lidí.

„Co byste řekli tomu," řekl, „kdybych šel dovnitř první a – trochu se tu porozhlédl?"

„Harry, ani náhodou," zvolala Hermiona.

„Ne, já půjdu," vložil se do toho rychle Sirius.

„Máte nějaký mravní námitky proti vymyšlení plánu?" zeptal se Draco.

V jeho hlase zazníval napjatý tón, který ostatní neměli, a když se rozhlédl kolem, byl lehce ztrhaný. Harrymu vytanulo, že Draco má mnohem méně zkušeností s životu nebezpečnými situacemi než oni ostatní, a - jen na okamžik – si vybavil první ročník a stížnosti pronášené třesoucím se hlasem v Zapovězeném lese. Přitlačil svoje rameno, pevné a utěšující, k Dracovu.

„Nějaký brilantní nápady, Malfoyi?" zeptal se Ron a míra jeho zoufalství se dala poznat podle toho, že zněl jen trochu sarkasticky.

„Překvapivě ne."

Siriusova černá obočí se stáhla prudce k sobě. „Harry má pravdu, někdo by měl jít dovnitř. Já půjdu, chci jít-"

„Siriusi-"

„Myslím, že Harryho plán má něco do sebe," řekl pomalu Lupin.

Všichni včetně Harryho na něj zírali.

Pokračoval. „Jsem si jistý, že někoho z vás už napadlo, že je to past. Pokud ano, není rozumné, abychom do ní vkročili všichni. Jeden může jít dovnitř, a pokud nevyjde, může Sirius zkontaktovat Fénixův řád – nebo to, co z něj zbylo." Odmlčel se a dodal. „Samozřejmě tím, kdo půjde dovnitř, bych měl být já."

„Byl to můj nápad!" řekl Harry.

„Nemohu dovolit, aby dovnitř šel kdokoli jiný!" odsekl Lupin, a bylo to poprvé za ty roky, co Harry v jeho hlase slyšel ostrý tón. „Je správné, abych to byl já, já jsem alepoň žil. Nebyl jsem dvanáct let uvězněný v Azkabanu, a nejsem dítě akorát začínající žít dospělý život-"

„Já nejsem dítě-" hádal se Harry.

Ve sbírajícím se soumraku vypadala Lupinova tvář šedivější a unavenější, než kdy jindy. „Pořád ještě jsi student a jsi moje zodpovědnost. Nenechám tam dovnitř jít nikoho jiného. Já tam jdu."

„Dovolte mi jít s vámi."

Harry viděl stejný výraz údivu na tvářích Siriuse, Rona a Hermiony, než se na Draca podíval. Sám Draco se kousl do rtu a vzpurně pohlédl do jejich překvapených očí.

„Dovolte mi jít s vámi," zopakoval tišeji. „Nikomu bych nechy-"

Lupin vypadal stejně nepřekvapeně, jako se Harry cítil. „Nebuď směšný, Draco," řekl. „Samozřejmě, že ano. A něco takového samozřejmě nedopustím. Jdu dovnitř sám."

Zarazil se, ne nejistě, ale jako by čekal, že bude muset odpovídat na další námitky. Harry se něho bezradně podíval.

Lupin kývl, tak jak to měl ve zvyku, když byly na schůzích Mladého Fénixova řádu vyřešeny všechny záležitosti.

„Dejte mi půl hodiny, a potom se dostaňte odtud tak rychle, jak dokážete," řekl ve stejně zakončovacím stylu. Dokráčel nahoru k velkým dveřím Bradavic, kterými se Harry prohnal už tisíckrát, a zatlačil do nich, až se otevřely. Potom se naposledy obrátil. „Bylo mi ctí vás všechny poznat," řekl a zmizel v temnotě.

Dveře se za ním zabouchly.

Draco zaklel, když se dveře zavřely, a potom nějakou dobu nikdo nepromluvil. Sirius se zabýval tím, co vypadalo jako soutěž v zírání s dveřmi, v nichž zmizel jeho poslední přítel, a Ron se zabýval zápasem o to, aby nikdo neviděl to, čeho si už všichni všimli, a to že má oči plné slz.

Harry se posadil před vchod do Bradavic s rukama sevřenýma kolem kolen a snažil se do ničeho nepraštit. Po patnácti minutách to vzdal a praštil do kamenné zdi.

Udeřil do zdi tvrdě a cítil, jak se kůže o kámen rozbila a horké uštknutí krve, jako by se ven dostala trocha jeho hněvu. Draco poklekl vedle něho, chytil jeho ruku a odtahoval ji pryč od zdi.

„To nedělej," řekl. Hlas měl nepřítomný a tvář chladnou.

„Proč sakra ne?" zeptal se Harry hrubě. „Mohlo by mi od téhle blbé zdi hrozit příliš velký nebezpečí?"

Harryho tón zjevně přitáhl Dracovu pozornost, a když se na Harryho podíval pořádně, pohled mu roztál. „Dovol mi to přeformulovat," řekl svým nejpovýšenějším stylem. „Nedělej to, ty idiote, protože ruku, ve které nosíš hůlku, můžeš potřebovat."

Jeho prsty se zakusovaly do Harryho zápěstí a byl tou nejméně podporující osobou na světě. Harry si byl kdesi v pozadí mysli vědom toho, že je směšně rád, že je Draco tady.

Teď toho pocitu nedokázal tak docela dosáhnout. Jediné, na co dokázal myslet, byl Lupin, který prošel těmi dveřmi místo něho. Dokázal snést cokoliv kromě tohohle, pomyslel si, cokoliv kromě být držen v bezpečí.

„Idiot jsi ty," řekl hrubým hlasem. „Já bych tě nikdy nenechal jít dovnitř beze mě."

Draco s tichým zvukem sklopil hlavu. „Chtěl bych vidět, jak se mě snažíš zastavit," řekl téměř něžně.

Hermiona měla paže pevně ovinuté kolem sebe, jako by držela sama sebe pohromadě. Její rty formovaly zaklínadla, ale pokusila se přes ně usmát, když po ní Ron vrhnul pohled. Sirius nikdy neodvrátil pohled od dveří.

Draco držel hlavu stále skloněnou se svojí obvyklou hrůzou projevit emoce, které pokaždé nechtěně prozradil. Harry se po nich všech rozhlédl a přál si, aby uměl říct něco vhodného, jako to udělal Lupin - ale co opravdu chtěl bylo něco udělat.

Jelikož byl tím, kým byl, ve světě, v němž žili, miluji tě by řekl zabitím čehokoliv, co by se kohokoliv z nich pokusilo dotknout.

Tohle si zrovna myslel, když někde uvnitř hradu Lupin vykřikl.

Znělo to blízko a znělo to zle, a nebýt toho, Sirius by se snad na okamžik zastavil a udělal, co Lupin řekl, a vzal je všechny k Řádu. Ale výkřik byl stále ještě ve vzduchu, když se Sirius vnořil do dveří a zmizel uvnitř.

„Siriusi, počkej-" zakřičela Hermiona, příliš pozdě.

„Nemůžeme ho nechat jít samotnýho," řekl Ron.

Harry už byl na nohou. „Nevíme, kde je Fénixův řád. Naše jediná šance je jít za ním a zkusit zachránit aspoň jeho."

Zle z toho, že dokáže počítat s Lupinovou smrtí, mu může být později. Teď bylo na čase jednat.

„Nesnáším Nebelvíry," řekl Draco namísto souhlasu. Byl bílý až po rty.

„Jdeme," rozkázal Harry a vešli dovnitř. Harry cítil ostatní za zády a hnali se dovnitř všichni společně, aby nedostali šanci k zaváhání.

Hrad byl uvnitř temný. Po Siriusovi nebylo nikde ani památky.

Harry viděl, jak ostatní váhají, zachycení v šeru jako mušky v jantaru.

„Musíme hned teď něco udělat," řekl. „Musíme najít Siriuse, nemohl se dostat daleko."

„Budeme se muset rozdělit," oznámil slabým hlasem Draco.

Ne, pomyslel si Harry okamžitě. Takhle se do tohohle zmatku dostali. Rozdělíte se a špeh vás posbírá jednoho po druhém. Ale Draco mluvil rychle.

„Vím, co si myslíš, ale je to jedinej způsob. Jak jsi řekl, nemohl se dostat daleko, ale jestli teď všichni zvolíme špatnej směr, můžou je zabít oba nebo – je dát k ostatním – Není to dobrá volba, ale je jediná, která nám zbyla! Když se tady všichni znovu sejdeme za dvacet minut..."

Zarazil se, protože věděl, že existuje možnost, že se zpátky na místo setkání nikdo z nich nedostane. Hermiona mírně, rozhodně přikývla.

„Tak dobře. Pojď, Rone."

Harry rychle přemýšlel. Kdyby si musel tipnout, tipoval by, že ten výkřik přišel ze spodní části hradu.

„Vy jděte po schodech nahoru, a pak nahoru do dalšího patra, když nic nenajdete. Já to prohledám tady a pak ve sklepení, a to nám zabere všechen čas, co máme. Potom všichni příjdeme zpátky sem. Buďte opatrní! Já budu v pohodě."

„My budeme v pohodě," opravil ho Draco zatvrzelým tónem.

Ron s Hermionou společně přikývli, jelikož na slova jim nezbyl čas, a běželi po schodech nahoru, tak jako už nesčetněkrát, když si Ron zapomněl šálu, nebo když Hermiona nutně potřebovala knihu z knihovny.

Bradavice teď byly temné, na všechny vzpomínky byl vržen stín, a Harry pomyslel na třetí úkol turnaje a polil ho chlad. Tehdy to byl jiný svět, v němž se stal skutečností všechen váš největší strach, a teď strach převzal vládu nad jeho světem.

Byl tak naštvaný, že na strach už skoro nezbylo místo. Prošli s Dracem Vstupní síní a sousedícími místnostmi, nacházeli pouze stíny, a Harry si skoro přál zakopnout o nepřítele.

Tohle bylo jeho místo! Jediné místo, jaké kdy měl!

Nikdo neměl právo mu ho brát.

Jediný, kdo si kladl na Bradavice nárok, byly stíny, a s nimi Harry bojovat nedokázal. Vyměnili si s Dracem rychlé pohledy a začali tiše sestupovat po schodech do sklepení.

Zrovna sešli až dolů, když někde blízko zaslechli hlasy a kroky.

Harry popadl svou hůlku. Draco popadl Harryho a zatáhl ho do výklenku, o kterém by Harry mohl přísahat, že ještě před minutou vedle schodiště nebyl.

„Nehýbej se," nakázal Draco, hlas jako sykot na hranici slyšitelnosti, s ústy těsně u Harryho ucha. „Jsme tady, abychom našli lidi, ne bojovali!"

Harry znehybněl a každičký sval v jeho těle protestoval. Ošidný adrenalin si probíjel horkou cestu jeho tělem, a on silně přitiskl dlaň ke své hůlce a obrátil svůj obličej k Dracovu. Snažili se dýchat nenápadně, a dech z nich vycházel ostře.

Lidé hned za rohem byli Smrtijedi, skupina Smrtijedů ve svých hábitech a s kápěmi přes hlavy, takže Harrymu připomněli mnichy z nočních můr. Sirius a Lupin mezi nimi nebyli.

Harryho zaťaté svaly na něho křičely, aby se pohnul, ale zůstal nehybný a Dracova hruď sebou škubala proti jeho zádům. Smrtijedi, během několika nekonečných momentů, prošli kolem. Harry a Draco čekali, dokud neodezněly i zvuky jejich kroků.

Potom Draco pustil Harryho paži a dlouze, roztřeseně se nadechl.

„To rozhodlo," řekl. „Nech mě dál pokračovat samotnýho."

„Zbláznil ses? Lupin šel dovnitř sám-"

„A bylo by to správný rozhodnutí, kdyby Black nevyrazil za ním! A tohle je správný rozhodnutí. Sám jsi mě teď viděl, Snape mi ukázal ve sklepeních všechna tajná místa. Dokážu se tady schovat líp, než kterýkoliv jiný Zmijozel, kterýho znám. Jestli jsou Black nebo Lupin tady, dokážu je najít, a nejrychleji to dokážu sám!"

„A co mám dělat já, zatímco ty tady budeš pobíhat sám v nebezpečí?"

Draco mu věnoval pohled, který ani tak nenaznačoval, jako spíš křičel, že je Harry idiot. „Všichni jsme ve škole nechali všechny magický věci s výjimkou svých hůlek, abychom nepokazili svoje krytí," řekl, a na Harryho zmatené přikývnutí zasyčel, „Nemyslíš, že Plášť a Plánek by v takovouhle dobu přišly vhod?"

Harry nemarnil čas tím, že by si nadával do idiotů. „Máš pravdu. Zůstaň tady a já dojdu pro Plánek a můžeme hledat společně."

„Trochu nás tlačí čas, jestli sis toho nevšiml," vyštěkl Draco. „Jestli budeš mít Plánek, budeš vědět, kde mě najít, a je taky, a každýho. Já to zkusím tady, a ty půjdeš tam. Chci něco dělat, nemám strach-"

„Nemyslel jsem si, že máš," řekl Harry.

Draco se na něho nečekaně usmál. „Jsem lhář. To bys měl vědět. Ale i tak chci jít, a myslím, že je to naše nejlepší možnost."

Viděl to hned, jak se podíval, v napjaté linii Dracovy čelisti. Draco měl strach. Mít strach Harrymu připadalo nepatrné, neměl v krvi nic než vířící nutkání jednat, ale... bojící se a myslící Draco si vzpomněl na Plášť a Plánek.

Silně chytil Draca za paži. Skoro si přál mu udělat podlitinu.

„Zabiju cokoliv, co se tě pokusí dotknout," řekl Dracovi do ucha. „Běž."

Draco od něho ustoupil a raději zamrkal, než aby se na Harryho přímo podíval. Potom mrkat přestal, a udělal to.

„Neudělej žádnou hloupost," řekl konečně drsným hlasem.

Chytil Harryho tvář do svých rukou a políbil ho, a i tohle bylo drsné. Na pokraji nebezpečí nezbyl pro jemnost čas ani prostor, a Harryho záda narazila do zdi, když Dracovy zuby odíraly vnitřek jeho úst. Nemohl si dovolit zasténat, a tak Draca hrubě přitlačil proti stenu a proti pomyšlení na smrt. Zaklonil hlavu proti zdi a vtáhl Draca dovnitř, takže jediné, co cítil bylo, jak se na něj tlačí kámen a plochy Dracova těla. Jeho záda pod Harryho rukama byla pod košilí kluzká potem.

Harry ho chtěl celého pokrýt modřínami. Harryho vlastní záda byla bolestivě přitlačená na kámen a stehna měl napjatá, jak nesla Dracovu váhu, a jemu to bylo jedno. Draco ho přirazil silněji ke zdi, jako by chtěl, aby to Harryho bolelo, jako by chtěl, aby prosil o slitování. Harryho boky se zvedly proti Dracovým a jeho dech byl nepravidelný jako úpěnlivá prosba.

Nechtěl slitování. Spolkl lačný zvuk, ale nikoliv touhu sníst Draca zaživa.

Draco měl možná strach, pomyslel si Harry zastřeně, ale v jeho krvi byl tentýž záchvěv vzrušení jako v té Harryho, totéž nutkání udělat něco, cokoliv, Bože, a jestli tady Draco zůstane a bude se na něho další okamžik tlačit – ale Lupin a Sirius byli v nebezpečí. Dracovy zuby lehce a ostře přejely přes Harryho dolní ret, prsty se mu pevně sevřely ve vlasech. Potom se stáhl.

„Neopovažuj se umřít," rozkázal a řítil se pryč.

Harry vyšel schody ze sklepení a zamířil k Nebelvírské věži.

Buclatá dáma na sobě neměla žádný prach, zatím ještě ne, ale stejně se zatvářila omráčeně, když k ní Harry doběhl a řekl heslo.

„Kratochvílné kouzelnické kejkle," zašeptal a vzpomněl si na třetí úkol. I tehdy tahle slova řekl, i když si měl vybavit, že heslo potřebujete jen tehdy, když se chcete dostat dovnitř. Celou dobu dělal věci obráceně.

Věděl, že společenská místnost bude studená a ztichlá se všemi věcmi, co tu každý zanechal jako ostatky ležícími v šedivém světle přicházející noci. Nepodíval se na Hermioninu vyřazenou knihu ani na schodiště do dívčích ložnic, po kterém by mohl bezpečně vyjít nahoru, protože všechny holky byly pryč. Teď měl na starost jiné věci.

Vyběhl nahoru po schodech a očima už navyklýma na tmu okamžitě rozeznal obrysy všech prázdných postelí. Jeho vlastní vypadala pustě, okraj přikrývky zvoucně poodhrnutý domácími skřítky, a truhla v nohách postele... zpřeházená.

Harry klesl na kolena. Jeho knihy byly poházené kolem, jeho koště zlomené, a jeho neviditelný plášť byl pryč. Jeho dech zněl v tom hlubokém, osamělém tichu pronikavě, popadl Létání s Kanonýry a otevřel ho na místě, kde ukrýval Pobertův plánek.

Byl tam.

Harry plánek rychle rozložil a pergamen se mu v rukou třásl. Když se povědomé černé čáry a puntíky začaly rozbíhat žlutým pergamenem, následoval dychtivě každou linii očima.

Ron a Hermiona, v bezpečí v prvním patře. Draco, zjevně v bezpečí ve sklepení s nikým dalším nablízku. Sirius a Lupin byli tady, živí, ale skoro ztracení v oddělených skupinách Smrtijedů, a hloučky Smrtijedů, nebo co Harry za Smrtijedy považoval, byly rozptýlené po celém hradě. Byl tady Červíček, ale nebyl blízko žádné z nich a... v jedné z těchto skupinek spatřil Harry plout slova Tom Raddle.

Voldemort byl v Bradavicích.

Harryho myšlenky se divoce vymkly kontrole a on začal panikařit. Všechno se to děje, skutečně se to děje, a on nemůže udělat nic a není tu žádná pomoc, pro nikoho z nich...

Čáry a puntíky se dohnaly až na konec a Harry uviděl pomoc.

Chňapnul plánek a běžel, běžel, běžel, jako by už měl v patách všechny Smrtijedy, ven z příšerně opuštěných nebelvírských prostor a temnými chodbami s ozvěnou na místo, kde čekal kamenný chrlič.

Nebylo třeba žádného hesla. Chrlič uskočil na stranu, když se Harry přiblížil a jakmile Harry vstoupil na stoupající spirálovité schodiště, vzpomněl si znovu na třetí úkol a na Voldemortovo objevení, a pevně sevřel prsty kolem hůlky, jak do zorného pole vstoupily Brumbálovy lesklé dubové dveře s klepadlem ve tvaru gryfa třpytícím se v pološeru.

Dveře se rozlétly dokořán, a Voldemort uvnitř nebyl. Byl tam jenom Brumbál.

„Ach, Harry," řekl. „Říkal jsem si, jestli budu mít možnost si s tebou promluvit."

Oválná místnost tonula v temnotě stejně jako zbytek Bradavic. Stříbrné přístroje stály pohasle a tiše, a obrazy bývalých ředitelů a ředitelek byly svěšené ze stěn. Brumbál seděl ve tmě za svým velikým stolem a díval se na kupičku popela před sebou.

„Fawkes," vysvětlil, mylně si vykládaje Harryho pohled. „Je to smutné, ale dokonce i fénixové na konec umírají a znovu už nepovstanou."

Ve svém křesle s vysokým opěradlem vypadal malý a skrčený. Teď zářil měsíc, oblý nakukoval do oken, a jeho záře vytvářela z jeho bílých a neuspořádaných vlasů slabou, unavenou svatozář. Bradou se téměř dotýkal prsou, ale světle modré oči Harryho sledovaly stejně bystře jako pokaždé.

Harry se ztěžka nadechl. „Profesore – pane, prosím, Voldemort je ve škole!"

„Samozřejmě," řekl Brumbál jemně. „Pozval jsem ho."

Jeho hlas byl tak klidný, že první Harryho pocit byla úleva. Je to v pořádku, Brumbál má plán, a jak se jeho dech změnil ve více pravidelný a první příval adrenalinu opadl, začal mít pocit chladu.

„Pozval jsem vás všechny zpátky, abyste se s ním setkali," pokračoval Brumbál, pořád stejně poklidně. „Začínáš tomu teď už rozumět, Harry?"

Tlukot jeho srdce se teď zpomalil, tak se zpomalil, že mu mezi jednotlivými údery mohla přijít na mysl ona příšerná myšlenka. Měl pocit, jako by mu v hrudníku v pravidelných intervalech odkapávala studená voda, kapala a vymílala kámen.

Vzpomněl si na obrazy ve Snoslánce a spatřil, co se mu sny pokoušely říct.

Když v jeho snu Draco plaval v jezeře, zašeptal vůbec první heslo od Brumbálovy kanceláře, které Harry slyšel. Citrónová zmrzlina.

Tváře nebezpečných tvorů v jeho snu – gryf, chiméra, bazilišek. Ti všichni ho už ohrožovali... všichni až na gryfa. Gryfa, který byl Brumbálovým klepadlem.

Fráze opakující se v jeho posledním snu, v tom, v němž McGonagallová něco uviděla, a zemřela.

Copak to nevíš?

Harry věděl. Konečně věděl.

„Vy jste ten špeh," řekl pomalu. Ta slova zněla z jeho úst divně, jako kdyby mluvil cizí řečí, hadím jazykem, který nikdy nebude dávat smysl, protože znenadání celý svět nedával smysl.

„Příliš pozdě. K čemu je ti teď dobré, že to víš?" zeptal se Brumbál. „Ty jsi vlastně nikdy nebyl dost rychlý, Harry – ale jsem si jist, že jsi dělal, co jsi mohl."

Rukama udělal utěšující gesto, bledá kůže se zkrepatila kolem modré spleti jeho žil. Vypadaly zkřehlé a staré, jeho ruce, oplývající pouze autoritou vlídného prarodiče.

Harry nedokázal poskládat slova dohromady bez úsilí. Zdálo se, jako by se i jazyk obrátil proti němu.

„Ale... jak?"

„Bylo to velice snadné, Harry."

To by mělo být. Nezáleželo na tom, jak pozorně Harry pátral v Pobertově plánku po špehovi, nikdy by ho nenapadlo zpochybnit Brumbálovu přítomnost kdekoli. Žádný student by při pohledu na Brumbála nebyl znepokojený, žádný student by nevydal ani hlásek, kdyby Brumbál pozvedl hůlku.

Ochromeně vzpomínal na úniky informací. Lupin tehdy řekl, že věc konzultuje s členy profesorského sboru. Brumbálovi by každý řekl cokoliv, co by chtěl vědět.

Nikoho z nich by ani ve snu nenapadlo dát Brumbálovo jméno na seznam podezřelých.

Jen jednu osobu to napadlo, jen jednu, proč jen to neviděl? McGonagallová se svým odhalením neuháněla za ředitelem. Zeptala se Harryho na Lupina, a řekla něco o knize, kterou si Hermiona v jeho snu vybrala...

Ta stará kniha, vzpomněl si teď Harry, kterou propátrávali v prvním ročníku. O Nicolasi Flamelovi... a jeho partnerovi, Albusi Brumbálovi.

Znechucená, šokovaná nevěřícnost se změnila v hněv.

„Zabil jste profesorku McGonagallovou!" zakřičel Harry. „Jak jste mohl – jak jste mohl? Věřili jsme vám a vy – vy jste zlej – celou tu dobu jste byl zlej-"

Brumbálova poklidnost se nezměnila. Pořád tam seděl, shrbený, hlavu sklopenou, starý, nedotknutelný a bezcitný.

„Celou dobu ne, Harry. Dokonce ani teď ne, vskutku ne."

Harry byl pobouřený, když v sobě objevil zuřivý, zmatený popud propuknout v pláč. Už nebyl dítě, zatraceně, ale cítil se jako dítě, s nepochopením zírající na dospělého, kterému věřilo.

„Jak to můžete říct?" zeptal se. „Zabil jste-" Hlas se mu zlomil, když promluvil, a ztěžka polknul. „Zabil jste ji! Unesl jste všechny ty lidi!"

„Ty jsi takové dítě, Harry," řekl Brumbál, spíš se smutkem než se vztekem a jako kdyby dokázal Harrymu číst myšlenky. „Jsi tak strašně mladý, a myslíš si, že je všechno tak přímočaré. Máš vůbec ponětí, jak dlouho už žiji? Máš ponětí, co všechno jsem viděl?"

Harrymu byla zase zima a ze všech svých sil polykal slzy. Noc byla stejně šedá a bezduchá jako fénixův popel.

„Je mi víc než sto let, a vím, že není žádný způsob, jak přemoci zlo. Porazil jsem Grindelwalda, a povstal Voldemort. Před Grindelwaldem tu byl někdo jiný, a napříč dějinami byli krutí vůdci a války, v nichž musely obě strany zlo příjmout, a když jsi to neudělal, pak jsi zemřel, a veškeré dobro, které se v celé historii času objevilo, to byl pouhý sen, přání, křehká konstrukce vystavěná v období klidu mezi dvěma zly a potom nevyhnutelně zničená. Tohle vím. Tohle jsem se naučil. Byl jsem mladý, hloupý a plný naděje, a vyhrál jsem tolik vítězství, ale to všechno pomíjí. Zlo je to jediné, co trvá, a tak jsem... se rozhodl vzdát se, a přežít."

„Rozhodl jste se být na Voldemortově straně!"

„Rozhodl jsem se žít. Přestal jsem se vzpírat, a vyjednal jsem úmluvu. Za cenu svého života jsem začal vyprazdňovat Bradavice. Předával jsem studenty Voldemortovi – ale nikdy jsem mu nepředal tebe, ani žádné přátele, kteří by ti mohli pomoct. Dokonce i teď máš možnost se Voldemortovi postavit přesně tak, jak to říká věštba."

Naklonil se dopředu a oči měl bledé a ostražité. „Ale ty nezvítězíš, Harry, že ne? To oba víme. Zařídil jsem, abys ve třetím úkolu turnaje viděl, co můžeš dělat, když dojde ke střetu s Voldemortem, a oba víme, že jsi nemohl udělat nic. Tehdy jsem ztratil veškerou naději, ale na tom konec konců záleží jen velmi málo."

Harry si vzpomněl, jak četl o duševním vysílení z boje v mudlovských knihách, a zkusil si to představit protažené na století úsilí. Nedovedl si představit, jak unavený musí Brumbál být.

Nedokázal snést pohled na tohohle vrásčitého starce se vším, co na něm bývalo velkolepé, odvátým pryč.

„Ti nejlepší a nejbystřejší pokaždé zmizí, a každá generace je chudší než ta předchozí. Měl bys poznat Nicolase Flamela v jeho nejlepších letech. Měl jsi znát svého otce, Harry. Miloval jsem ho. Měl jsi ty někdy sílu vytvořit vlastní rukou něco takového jako Pobertův plánek, nebo se stát utajeným zvěromágem? Nikdy. Nikdy nebyla žádná naděje."

„Říkáte, že jste mýho tátu miloval," řekl Harry a dovolil, aby se mu zatřásl hlas. Pobertův plánek mu vyklouzl z ruky a jemně se snášel na podlahu. „A to dovolíte, aby jeho smrt nic neznamenala?"

Brumbál nikdy nebyl ten muž, kterému Harry věřil, celý ten čas ho Harry znal. Po všechny roky Harryho života byl ten muž stejně mrtvý, jako Harryho rodiče.

„Smrt vždy nic neznamená, Harry. Snižuje celé lidské životy v nic, a to se děje vždycky. Tvoji rodiče, jiní moji studenti, všichni přátelé z mého dětství... Teď nejsou nic, nic než slova na stránce, popel v povětří. Bylo mi líto zabít Minervu, ale co na tom sešlo, jestli zemře tehdy nebo o trochu později? Já jsem ten, kdo má Kámen mudrců. Já jsem ten, kdo bude žít věčně."

„Máte Kámen mudrců?" zašeptal Harry. „Ale řekl jste-"

„Řekl jsem, že jsem ho zničil, ale ty jsi mě neviděl to udělat. Nikdy jsi však o tom nepochyboval, tak jako jsi nikdy nezpochybňoval moji příhodnou nepřítomnost. Nikdy jsi nebyl dost chytrý na to, aby ses nespoléhal na druhé."

Bylo to proto, že jsem vám věřil, pomyslel si Harry. Měl pocit, že prošel skrz zuřivost a zradu na druhou stranu. Nebylo mu chladno, nebyl ani rozpálený rozhořčením. Všechno bylo tiché, a on se cítil jen smutný.

Brumbál zněl lehce lítostivě, jako kdyby se s Harrym bavili o tom, jak špatně si vedl při OVCE.

„Já budu žít, a život je lepší než smrt, a cokoli je lepší než neustálý drtivý vzdor proti něčemu, co je všude. Budu žít a po čase možná zapomenu na ty nejlepší lidi, co jsem kdy poznal, všechny zničené tímto světem, ale i kdybych nezapomněl... bude tvá smrt jen malou lítostí vedle té Jamesovy, vedle Minerviny. Udělal jsem pro tebe, co jsem mohl. Myslel jsem, že bys možná ocenil vysvětlení. Bylo to všechno velmi smutné, ale nebylo nic, co by kdokoli mohl udělat."

Zdálo se, že skončil. Založil si ruce a pozoroval Harryho s jistou lhostejnou, znavenou trpělivostí. Harry věděl, že by s ním nepohnul hněv ani slzy, vůbec žádná emoce.

Byl to jediné, co zbylo z možná největšího čaroděje, jaký kdy žil.

Harry si poprvé uvědomil, že ho miloval. Miloval ho, a uvnitř Harryho teď bylo cosi, co drmolilo a plakalo, ale jediné, na co dosáhl, byla smutná jistota. Dokonale jasně si vzpomněl na to, jak zabíjel hady, o kterých si myslel, že jsou špehové, protože bylo příliš nebezpečné je nechat naživu.

Brumbálova hůlka ležela vytažená na stole, ale Harry tu svoji svíral pevně v ruce.

Pozvedl hůlku a poprvé spatřil v Brumbálově obličeji skutečnou emoci.

„Ale teď je," řekl Harry pomalu. „Teď je něco, co můžu udělat."

Lupina našli v Astronomické věži.

Hermiona myslela, že by ji měli zkontrolovat, jelikož měli do opětovného setkání s Harrym a Malfoyem pár minut času, a zrovna vešli dovnitř, když zaslechli, jak se ke dveřím blíží kroky.

Ron ji popadl za ruku a vytáhl ji nahoru po schodech na pozorovací balkón, kde u oken pořád ještě stálo několik teleskopů. Ignorovali je a klekli si, a Hermiona doufala, že budou ukrytí za zábradlím, i když přes něho budou vykukovat.

V tu chvíli Smrtijedi do věže přitáhli Lupina v řetězech.

Hermiona poznala taky vůdce skupinky. Byl to Červíček.

„Kdo další sem s tebou přišel?" vyptával se, zatímco mrštili Lupinem na podlahu.

Lupin zavrčel, jak sebou na ni praštil s vlasy v prachu. „Nikdo. Byl jsem sám celou dobu."

„My víme, že tě poslali do světa mudlů s Harrym Potterem!"

Jak tohle špeh věděl? Pomyslela si horečně Hermiona. Kdo by to mohl být?

„Zůstali tam. Přišel jsem sám, Petře," odvětil Lupin vyrovnaně.

Červíček sebou trhnul. „Nemusíš – nemusíš se mnou mluvit takhle! Nikdy jsem ti nic neudělal – vynechal jsem tě z toho!"

„Jsi nanejvýš laskavý," řekl Lupin suše ze svojí pozice v leže na podlaze v řetězech.

„Moc – moc rád bych tě z toho zase vynechal, Remusi," řekl Červíček roztřeseným hlasem, „ale musíme vědět, kde je Harry Potter."

Odvrátil se, neschopný se na Lupina dál dívat, a Hermiona poprvé pořádně uviděla jeho obličej. Byl zkroucený do slabého, ošklivého odhodlání.

„Jinak," pokračoval měkce, „to bude muset být mučení."

„Potom to tedy bude muset být mučení. Do toho. Já jsem nikdy nebyl zbabělec."

Ron v hrůze vyskočil a Hermiona ho stáhla dolů, přitáhla si ho blízko a cítila, jak jeho ústa formují proti jejímu krku tvary hrůzy a zoufalství. Se zběsilou jemností ho pohladila po vlasech, těsně se k němu přitiskla a pomyslela si, že kdyby Rona uviděli, odervali by ho od ní pryč.

Zavřela oči, ukryla mu tvář do vlasů a snažila se nemyslet na to, co se chystali dělat Lupinovi.

Potom si uvědomila, že se chová hloupě, a znovu se podívala přes zábradlí. Lupin se díval nahoru k ní, oči rozšířené, a její ruce se sevřely kolem Ronových. Ale nikdo jiný je neviděl.

Možná, že by je s Ronem mohli překvapit...

Sotva Hermiona pocítila, jak jí srdce pookřívá rodícím se plánem a nadějí, dveře se znovu otevřely.

Dvojici, která vešla, poznala stejně jistě, jako poznala Červíčka.

Jeden z nich byl Voldemort, a ona ucítila, jak se jí srdce rozbušilo jako srdce králíka, jako by jí chtělo vyskočit z hrudi a odletět někam, kde je víc bezpečno.

Ten druhý, ne zdrženlivý, ne vězeň, ale dobrovolně a nenuceně kráčející vedle Pána zla, byl Draco Malfoy.

„Pořád se vypracováváš ke své odvaze, Červíčku?" protáhl Malfoy a jeho hlas byl stejně nezaměnitelný jako jeho vlasy. „Nech mě, abych ti ukázal, jak se to dělá."

Vytáhl svoji hůlku a namířil ji na Lupina.

Potom zlehka řekl, „Crucio."

Lupinovo tělo se zkroutilo v záchvatu agónie.