Kapitola jednadvacátá

Drobná copatá dívenka šťouchla do spolužačky a očima ukázala k Harrymu.

„Hele, támhle je!"

„Jmenuje se vůbec ještě Potter?"

„…tvrdí, že musí mít sex."

„Fuj, sex se Snapem, radši bych…"

„…třeba spolu spali už dávno…"

Jo, nejspíš od prvního ročníku, pitomci.

Harry byl sice na nevítanou pozornost už celkem zvyklý, ale přesto se prvního září cítil na nástupišti bradavického vlaku pořádně nesvůj – a všechny ty pátravé pohledy a postranní šeptání ho štvaly.

A především ho zlobily ty očividné nesmysly, které kolem poletovaly – někteří jeho spolužáci nejspíš věřili, že nějaká povídačka o kletbě je jen zástěrka pro legalizaci jejich dávného a tajného mileneckého vztahu, případně v jejich manželství viděli jakési temné spiknutí nebo dokonce snahu dostat se na první stránky novin – svým způsobem to všechno vlastně bylo spíš k smíchu než k pláči.

Pravda, objevily se i nějaké soucitné či sympatizující výrazy, ale ani ty Harryho příliš netěšily. Mohl jen doufat, že ta novinka brzy ztratí svou pikantnost – a snad to bude dřív než do Vánoc.

A to mám ještě štěstí, že ten článek vyšel už o prázdninách – Merline, když si představím, že by si to všichni přečetli ráno ve Velké síni u snídaně…

Ron a Hermiona se museli zúčastnit nějakého setkání prefektů a tak se ukryl v kupé s Ginny a zvláštně působící světlovlasou dívkou – měl matný pocit, že patří do Havraspáru. Bylo příjemné, že si ho zvědavě neprohlížela jako většina ostatních – při jeho příchodu prostě jen vzhlédla od časopisu a soucitně podotkla něco, co znělo Harrymu dost nesmyslně:

„Ach. Je hrozné, když někoho pronásledují brblenky. Mohou být opravdu únavné, ale nakonec si najdou nějakou rozkvetlou větev."

Harry na ni zvládl jen užasle zírat, zatímco horečně přemýšlel, co jsou to brblenky – neprobírali náhodou něco podobného ve třetím ročníku s Remusem?

„To je Luna Láskorádová," představila dívku Ginny a pak se obrátila k Harrymu, „Luno, asi znáš Harryho Pottera…"

Luna přikývla tak energicky, až se jí rozhoupal náhrdelník ze zátek od máslového ležáku, ale pak sklonila špinavě blonďatou hlavu zpátky ke svému časopisu a zaujatě si dál četla článek, jehož nadpis se Harrymu jevil naprosto obskurní. Do rozhovoru svých spolucestujících se už zbytek cesty moc nezapojovala, ale její společnost byla přesto podivně uklidňující. Ale nejvíc Harryho uklidnilo, že díky ní nebyl jediný, kdo viděl podivné tvory táhnoucí do Bradavic jejich kočáry – Luna tvrdila, že se jmenují testrálové. Harry sice nevěděl, jestli jí může věřit, ale pak usoudil, že na tom konečně zas tak moc nezáleží. Spíš ho zajímalo, proč je mohou spatřit právě oni dva – ale zároveň se z nějakého důvodu skoro bál odpovědi.

-)-)-)

Severus, sedící u slavnostní večeře mezi Brumbálem a Trelawneyovou (skvělé, dva největší cvoci ve škole, odfrkl si v duchu), se snažil působit co nejhrozivějším dojmem, ale ani to nezabránilo těm malým i větším příšerám vrhat na něj kradmé a zvědavé pohledy.

A kdyby šlo jen o studenty…

„Ach Severusi, je to od tebe opravdu odvážné vzít si toho chlapce," zašeptala mu diskrétně bláznivá Trelawneyová a Severus potlačil nutkání uškrtit ji tou odpornou barevnou šálou, co měla kolem krku.

Měl ale podezření, že to by mu neprošlo dokonce ani jako manželovi slavného Harryho Pottera, proto jen zvedl obočí a upřeně na ni pohlédl tak hrozivě, že v tu chvíli by rozhodně nikoho nenapadlo pochybovat o jeho smrtijedském angažmá. Doufal, že to tu potrhlou čarodějnici trochu vyvede z míry, pro jistotu ale ještě nasadil svůj tichý, zdánlivě měkký a důvěrný, a přesto výhružný tón.

„Proč myslíš, drahá Sybilo?"

Profesorka věštění se pod jeho pohledem zakoktala. „…N..no, víš… má křišťálová koule i čajové lístky…," pokradmu se rozhlédla a ještě ztlumila hlas, „mu předvídají smrt!"

„Všechny nás to jednou čeká, včetně tebe, Sybilo," řekl Severus chladně, „ostatně jsem slyšel, že v tvé rodině všichni umírají poměrně mladí. Mimochodem," naoko starostlivě na ni pohlédl, „nevypadáš dobře. Jsi podezřele bledá, na čele ti naskákaly pupínky, máš červený nos, vrásky kolem očí a…," kriticky ji přejel očima, „přes prázdniny jsi nějak zhubla – nejsou to všechno příznaky vílí horečky, na kterou zemřely tvá matka i babička?"

Poté Sybila díkybohu zmlkla a Severus nenápadně sledoval studenty, především své zmijozelské – bylo mu jasné, že má před sebou obtížné období, ale na druhou stranu, odhalení jeho skutečné loajality může být k něčemu dobré. Dává mu to šanci účinně a otevřeně působit na ty, kteří dosud jen uvažovali o připojení se k Pánovi zla…

Vyhledal mezi svými hady ty nejsvětlejší vlasy – Draco znuděně píchal vidličkou do salátu a když se jejich oči střetly, okamžitě odvrátil zrak.

Severus v duchu vzdychl.

A pak tady byli takoví jako Draco Malfoy. Bylo mu jasné, jak si ten kluk představuje svou budoucnost – s největší pravděpodobností se už viděl klečet před Voldemortem, který mu uznale poklepává na rameno, ale nejspíš neměl ani tušení, že se na dráhu Smrtijeda naprosto nehodí.

Severus měl pro toho chlapce jistou slabost – Lucius býval jeho přítelem a i po té dávné Voldemortově porážce s ním Severus udržoval kontakt (musel přece hrát věrného Smrtijeda, který přes masku Brumbálova špióna dychtivě čeká na návrat svého pána). Díky tomu byl Draco jediné dítě, které znal doslova od plenek, dítě, které mu občas sedávalo na klíně a které se mu vždy chlubilo nejnovější hračkou.

A co se jeho týče, Draco ještě nebyl úplně ztracen…

„Čokoládový dort, Severusi?" vytrhl ho z myšlenek Albus.

Ten proklatý stařec dobře znal jeho slabost.

„Ano, děkuji, Albusi," řekl upjatě.

Brumbálovi zajiskřilo v očích. Přisunul k němu talíř, na němž spočíval kus dortu, který by mohl sníst leda tak Hagrid, a zkoumavě na něj pohlédl.

„Už se Harry rozhodl, jak to bude s lektvary?"

„Budu mu dávat soukromé hodiny," odpověděl Severus s jistou nechutí, věděl dobře, jak na to Brumbál bude reagovat.

„Výborně, výborně… těší mě, že si začínáte rozumět, chlapče…," nezklamal ho ředitel.

Severus se ušklíbl. Znal už svého manžela natolik dobře, aby mu bylo jasné, že Harryho rozhodnutí mělo víc společného s myšlenkou, že by neměl působit zbytečné problémy a komplikovat situaci… než snad s tím, že by chtěl Severuse znovu za svého učitele.

A když už byla řeč o Harrym…

Severus pohlédl k nebelvírskému stolu, kde se všichni zrovna dobře bavili nad nějakým kouskem zrzavých dvojčat. Vidět Harryho ve školním hábitu bylo svým způsobem velmi znepokojující – připomínalo mu to, jak je chlapec mladý. Mohl se mu čas od času líbit některý ze studentů šestého či sedmého ročníku, ale nikdy by ani na okamžik vážně neuvažoval o tom, že by s nimi mohl navázat jakýkoliv vztah.

A teď měl sex se studentem pátého ročníku.

Pro Merlina, připadal si skoro jako nějaký pedofil.

Na uklidněnou si musel dát kousek dortu.

Naštěstí zrovna v tu chvíli Harry vzhlédl a váhavě se na něj usmál. Vypadal šťastně a Severusovi se bezděčně ulevilo, chlapec v tu chvíli rozhodně nepůsobil jako nějaká oběť. Ovšem sám se ani náhodou nehodlal před celou školou ztrapnit nějakým podobným nechutným citovým výjevem, proto na Harryho jen krátce kývl a pak zaměřil pozornost na Albuse, který se právě rozhodl představit novou profesorku obrany proti černé magii.

-)-)-)

Zatímco všichni ostatní měli po večeři volno, Harry se mrzutě ploužil do sklepní učebny.

Severus z nějakého jemu neznámého důvodu usoudil, že pátek bude nejvhodnějším dnem pro soukromé hodiny lektvarů, ale Harryho by ani ve snu nenapadlo, že hodlá s lekcemi začít hned první den školy.

I když ho to asi napadnout mělo, vzhledem k tomu, že znal toho muže už čtyři roky.

Jak mířil do dobře známé neoblíbené učebny, jeho nervozita rostla. Byl už tak dost podrážděný vší tou nechtěnou pozorností a teď tohle.

Pitomé lektvary.

Nebyla to jen nervozita, co cítil, když vzal za kliku – měl opravdu strach. Co když… co když se všechno pokazí?

Měl najednou pocit, že snad ani před svou svatební nocí se tak nebál.

Jsi Nebelvír, tak se vzpamatuj!

Odhodlaně se nadechl a vstoupil dovnitř.

Severus stál u svého stolu a zaujatě si prohlížel nějakou lahvičku. Když Harry vešel, odložil ji, založil si ruce a pak mu pokynul ke stolu v první řadě.

Na jeho desce ležely nějaké papíry a brk. Harry tázavě pohlédl na svého manžela.

Severus si odkašlal.

„Jsem si vědom toho, že jsme v minulosti v těchto hodinách nezačali ani nepokračovali zrovna dobře…," začal opatrně.

Jo, to je slabé slovo. Ale počkat – nezačali? Nezačali? Spíš jsi nezačal dobře ty, Severusi…

Harry se ušklíbl. Náhle před sebou viděl všechny ty momenty, kdy ho Severus ve své třídě ponížil, kdy se mu vysmíval… a kdyby měl Nebelvír všechny body, které Severus Snape Harrymu strhl, nemusel by zbytek koleje skoro hnout prstem a nejspíš by stejně vyhráli školní pohár.

„Vzpomínám si, Severusi," řekl pomalu a krutě. Pak se pokusil napodobit ten odporný tichý tón hlasu mistra lekvarů, „Harry Potter… Naše nová – hvězda."

Severusovy černé oči se do něj ostře zabodly a muž se temně zamračil. Ještě nedávno by se Harry pod tím pohledem aspoň zachvěl, teď ho ale téměř vyzývavě opětoval.

„Řekl jsem, že jsem si našeho špatného začátku i všeho ostatního vědom," zopakoval Severus chladně, „a pokud vím, za své dřívější chování jsem se ti omluvil. Nicméně, ani ty jsi nebyl zrovna vzorem ctností, pokud si vzpomínám… jistě ses pokaždé vzorně připravoval a poctivě se učil…"

Harrymu dalo opravdu práci se ovládnout, ale nakonec se mu to nějak povedlo.

„Fajn," řekl podrážděně, „takže za to můžu já. Co mám dělat?"

Drzý spratek, pomyslel si Severus, ale nahlas to neřekl. Místo toho ukázal na hromádku papírů.

„Každopádně, vzhledem ke všem okolnostem… připravil jsem pro tebe test, jsou to v podstatě základní otázky týkající se převážně lektvarů, kterým jsme se poslední čtyři roky ve třídě věnovali. Příště se pak podíváme na tvé praktické dovednosti. Uvidíme, nakolik bylo mé hodnocení oprávněné… a hlavně, na co můžeme navázat."

Harry jen pokrčil rameny, sedl si, vzal do ruky brk a začal číst první otázku.

Zdálo se, že jeho mlčení Severuse trochu znervóznilo.

„Koneckonců," dodal ještě lehčím tónem, „na tvé výuce bych si teď měl dát opravdu záležet. Jsi můj manžel, nechtěl bych, abys byl ten nejméně schopný absolvent Bradavic v lektvarech… i když Longbottom by tě před úplně posledním místem nejspíš zachránil."

Jdi někam, pomyslel si Harry naštvaně, ale raději pevně stiskl rty. Test nebyl zas tak hrozná náplň hodiny – a měl by se na něj opravdu soustředit.

Dokonce i když měl na Severuse vztek, nechtěl před svým manželem vypadat jako naprostý hlupák.

-)-)-)

Víkend strávil Harry převážně s Ronem a Hermionou u jezera – pokud možno co nejdál od všech zvědavců. I tak se za ty dva dny stihl pohádat asi tak s půlkou Nebelvíru.

Podle svého názoru za to ovšem nemohl.

Například Levandule.

Spiklenecky se k němu naklonila hned u sobotní snídaně.

„Harry, mně to můžeš říct…"

Harry absolutně nechápal, o čem mluví.

„Co?"

„Jak dlouho už jste spolu. Víš, je to vlastně hrozně romantické… on by mohl být tvůj otec, ale stejně se do tebe zamiloval. A všichni jsme celou dobu věřili, že se nesnášíte, to bylo fakt chytré. Jenom nechápu…"

Zbytek Harry neslyšel, protože raději vstal a vyšel z Velké síně ven – zamířil na snídani do kuchyně, kde se jeho nálada trochu zlepšila. Dobby ho nadšeně obskakoval a skřítky by ani nenapadlo klást mu idiotské otázky.

Nejspíš ani neví, že jsem ženatý, pomyslel si Harry spokojeně, když sledoval jejich nevinné rozzářené tvářičky s netopýříma ušima.

Seamus byl ještě horší.

Když Harry v pátek večer vešel do společenské místnosti, vrhl na něj zhnusený pohled.

„Teda, Harry, nechápu, že ti to stojí za to – získávat si pozornost takhle. Jako bys jí už neměl dost. Ale šukat kvůli tomu se Snapem… No, nejspíš je v tom fakt dobrej."

Bylo to už dlouho, co Harry opravdu toužil vrazit někomu pořádnou facku.

Samostatnou kapitolou byl Zmijozel – jejich reakce byly asi nejpestřejší, což bylo logické, protože zároveň čelili nejspíš dost šokujícímu odhalení o vedoucím své koleje.

Jejich pohledy proto odhalovaly nejrůznější emoce – obdiv, soucit, vztek, nenávist, vypočítavou obezřetnost i prostou zvědavost. A Malfoy dokonce přestal se svými urážkami, i když právě u něj si Harry nebyl vůbec jistý, co mají jeho chladně lhostejné pohledy znamenat.

Nebo lépe řečeno, co se ukrývá pod nimi.

-)-)-)

Bylo překvapivé, že téměř celý slunečný víkend neviděli dvojčata.

„Hej," strčil do nich Ron v neděli ráno u nebelvírského stolu, „nepůjdete s námi ven? Chceme si zahrát cvičný famfrpálový zápas s Mrzimorem …"

„Famfrpál…," začal naoko užasle Fred a jeho identická kopie doplnila:

„…myslíš snad tu bláznivou a bezúčelnou hru na košťatech?"

Ron po obou střelil napůl zděšeným a napůl nevěřícně pobaveným pohledem.

„Rozhodli jsme se místo toho dělat něco užitečného," pokračoval Fred,

„…a začít pořádně studovat," navázalo jeho dvojče,

„Pochybujeme, že si to uvědomuješ, Rone,"

„…ale bradavická knihovna je opravdu zábavné místo,"

„…mnohem zábavnější než famfrpálové hřiště," dokončil Fred se smrtelně vážnou tváří.

„Nezbláznili jste se náhodou?" Ron na ně vytřeštil oči.

„My? Ztělesnění racionality, serióznosti a píle?" utahoval si z něj George.

Když se dvojčata po snídani zvedla a vypadalo to, že opravdu míří ke knihovně, Ron se znepokojeně obrátil k Harrymu.

„No, uznej, Harry… není to divné? Dokonce ani Hermiona ještě od pátku v knihovně nebyla."

-)-)-)

V neděli večer vytáhl Harry ve svém pokoji zrcátko, které mu daroval Sirius k narozeninám.

„Siriusi? Remusi?" zavolal tiše, i když nepředpokládal, že by Severus poslouchal za dveřmi. Ostatně pokud věděl, Severus byl právě na nějaké poradě – držel se sice svého předsevzetí s Harrym před ostatními prakticky nekomunikovat, ale Harry zaslechl mluvit o setkání vyučujících profesorku Prýtovou s novou profesorkou obrany proti černé magii – nemohl si vzpomenout na její jméno, ale vypadala docela nadějně.

Chvíli musel čekat, ale nakonec se v hranatém zrcátku objevila Siriusova tvář.

„Ahoj, Harry. Všechno v pořádku?"

Harrymu pár sekund trvalo, než mu došlo, že něco není, jak má být – Sirius byl rudý a udýchaný, vlasy měl rozcuchané…

„Siriusi, jen jsem…," začal rozpačitě a vzápětí zmlkl, protože za Siriusem zahlédl Remuse, který vypadal podobně jako Sirius a právě si zapínal knoflíčky u košile.

Sakra. Sakra sakra sakra…

„…je mi to líto," vykoktal Harry, okamžitě celý červený, „neuvědomil jsem si, že… že je tak pozdě…"

Sirius se zasmál a bezděčně nadzvedl ruku, jako kdyby chtěl Harryho konejšivě poplácat po rameni – a pak ji spustil dolů.

„My to přežijeme, Harry," utahoval si z něj a pak zvážněl, „děje se něco?"

„Ani ne," řekl Harry ještě rozpačitěji než předtím (neměl ani pořádný důvod, kruci!), „jenom jsem chtěl vidět nějakou přátelskou tvář, všichni se na mě dívají a myslí si bůhvíco… půlka lidí nás považuje za tajné milence… a plno lidí z Nebelvíru se mnou nemluví…"

Za Siriusem se znovu objevil Remus, který zjevně všechno slyšel. Harry si všiml jednoho nedopnutého knoflíčku u zřejmě kvapně zapínané košile a znovu se cítil provinile, v Remusových jantarových očích však našel jen laskavost a pochopení.

„Časem určitě přijdou k rozumu, Harry," uklidňoval ho, „je to prostě šok… přestože ministerstvo oznámilo Voldemortův návrat, mnozí se tomu zdráhají uvěřit nebo před tím zavírají oči… a pak si prostě Voldemortovu kletbu vykládají jen jako výmluvu, pořád je lepší představa Chlapce, který přežil, jak byl sveden perverzním Smrtijedem, než připustit si, že se vrací všechny ty hrůzy války…"

Harry s povzdechem přikývl. Ještě chvilku si s Remusem a Siriusem povídal a pak se omluvil, že je vyrušil, a popřál jim dobrou noc.

„Vždycky jsme tady pro tebe, Harry," ujistil ho Sirius a Harry se šťastně usmál a po těle se mu rozlilo zvláštní teplo – po tolika letech s Dursleyovými si pořád úplně nezvykl na to, že se o něj někdo dospělý takhle stará.

Ovšem téměř okamžitě pocítil horko i ve tváři, to když se Sirius otočil k Remusovi a škádlivě dodal: „A jsem si jistý, že budeme mít dobrou noc…"

„Siriusi!" řekl Remus pohoršeně, ale Harry dobře postřehl, že mu v očích tančí spíš pobavení.

Když uložil zrcátko do nočního stolku, zavrtal se do peřin a raději si nepředstavoval, co budou jeho kmotr a Remus dělat teď.

Jenom najednou pocítil trošku závist – ne nad tím, že mají sex, ale nad tím, že jsou opravdu milenci. Nad tím, s jakou důvěrností se dotýkají jeden druhého, nad tím, s jakou lehkostí se škádlí, nad citem, který z nich vyzařuje, když se na sebe podívají… prostě nad tím, že jenom nemají sex, ale že se mají rádi.

Konec jednadvacáté kapitoly

-)-)-)

Především děkuji Caiře za komentář k předchozí kapitolce - já zas děkuji ráda :-) Další část bude opět do 10-14 dnů...