Kapitola 21 – Vánoční ples

„Cože?!" zakřičeli Harry, Ron a Hermiona společně.

„Byl přímo tady!" hulákal Harry.

„Opustili jsme ho jen na minutku…nebo dvě…možná déle…" řekl Ron.

„Jak se odsud mohl dostat? Vždyť byl v bezvědomí!" vypískla Hermiona. Všichni tři převrátili boudu naruby. Nenechaly jedinou knihu neotočenou a jediný roh neprozkoumaný. Hledali několik minut, ale jediné, co po Červíčkovi našli, byla malá hromádka popela přímo uprostřed místnosti. A kdyby je paní Figgová nevarovala, že se blíží Hagrid, bývali by hledali až do konce svého života.

„Rychle!" křikla. „Už přichází!"

„Kartheti Repairo!" vykřikl Harry, Ron a Hermiona ve stejnou chvíli s hůlkami namířenými na různá místa. Na cokoliv ukázali, se okamžitě vrátilo na své místo, takže za několik vteřin bylo všechno tam, kam to patřilo. Když vybíhali ven, uhasila ještě Hermiona oheň vodou ze své hůlky.

Vyběhli ven a vydali se k hradu delší cestou, aby se vyhnuli Hagridovi. Viděli ho, jak došel ke svému obydlí netušíc nic z toho, co se tam stalo, když byl pryč.

„Ach ne, Rone!" vyjekla Hermiona. „Zbavil ses toho alarmu?" Harry postřehl Ronův výraz, který vypadal, jako kdyby měl vybuchnout smíchem.

„Jistě…" vysoukal ze sebe. „Jo, hm-odstranil jsem ho, když jsme vybíhali ven…"

„Tak to je dobře," oddychla si Hermiona, když se přiblížili ke škole. Do Velké síně dorazili k Ronovu potěšení ve chvíli, kdy začala snídaně. Rozloučili se tedy s paní Figgovou, posadili se k nebelvírskému stolu a začali se cpát vším, na co dosáhli. Když se dostatečně přejedli, začal je znovu trápit problém s Červíčkem.

„Tak jak nám mohl utéct?" zeptal se Ron a utíral si pusu. „Chci říct, že…nemohl přeci jen tak vstát a odejít."

„A také se nemohl přemístit," dodala Hermiona.

„No…" mínil Harry. „Možná…jen předstíral, že je v bezvědomí a čekal, až zmizíme z dohledu a potom utekl."

„To ne, protože bychom ho viděli vycházet ven z chaty," namítla Hermiona.

„Potom je jediná možnost, jak se mohl dostat pryč, aniž bychom ho viděli. Prostě v chatě zmizel a znovu se objevil někde jinde," řekl Harry.

„To se krásně hodí na přemisťování," podotkl Ron. „Musel se přemístit."

„Kolikrát jsem vám to už říkala!?" přidala se Hermiona hlasitě. „Na školních pozemcích se přemisťovat nedá!"

„Možná se…možná se zabil," naznačil Harry. Ron s Hermionou se na něj zmateně podívali.

„Proč si to myslíš?" zeptali se společně.

„No…jediné, co jsme po něm našli, byla hromádka popela…mohl se tedy zapálit."

„Proč by to ale dělal?" nechápal Ron. „To není zrovna dobrý způsob jak utéct."

„Lepší být mrtvý, než být chycený," poznamenal Harry. „Nejspíš ho napadlo právě tohle, protože kdyby se nezabil, udělal by to Voldemort kvůli tomu, že nesplnil svůj úkol…a nejspíš ne tak, jak by se to Červíčkovi líbilo."

„Pořád-" začal jim Ron přednášet další návrh, ale v tu chvíli se celou síní rozlehl Brumbálův hlas.

„Dobrý den," řekl a každý ve Velké síni se k němu otočil ze zvědavosti, co jim chce říct. Většinou při snídani nic neoznamoval…muselo to být důležité. Třeba se to vztahovalo k volbám…nebo to možná mělo co dělat s Červíčkem, pomyslel si Harry. Zdálo se, že Brumbál ví téměř o všem, co se ve škole dělo a mohl se tedy dovědět o tom, co provedli v noci. Možná se právě chystal ohlásit, že strhává Nebelvíru dvě stě bodů za jejich činy. Harry namáhavě polkl.

„Chtěl bych říci něco o volbách, které se konaly včera."

Harry si ulehčením oddychl.

„Byl na mne vznesen dotaz a jsem si jist, že to bylo i v případě jiných učitelů, kdo je novým ministrem kouzel. Rád bych vám všem připomněl, že výsledek voleb nebudeme znát ještě několik měsíců…pravděpodobně až do posledních školních dnů. Nepochybně vám však vítězovo jméno sdělím, jakmile nastane ten pravý čas.

Doslechl jsem se také o nějakých zvěstech ohledně plesu, které se zde šíří a musím říct, že o ničem takovém nevím. Mluvil jsem o tom však s učiteli a ti říkají, že by bylo skvělé, kdybychom ho uspořádali…zvlášť ve světle nynějších událostí." Chvilku počkal, aby si mohli všichni srovnat v hlavě, co právě řekl. Mluvil o Voldemortově návratu, o převzetí vlády nad Azkabanem a o odstoupení ministra kouzel. „Rozhodli jsme se tedy, že na Boží hod se bude konat další Vánoční ples. Tentokrát jsou však zváni všichni studenti a všechny vás žádám, abyste se přišli pobavit. Jsem si jistý, že teď máte všichni na práci důležitější věci, než poslouchat moje blábolení, takže…kupředu!" S tím se posadil a všichni se rozutekli na různé strany: udělat si domácí úkoly, požádat někoho, aby s ním šel na ples nebo za jinými povinnostmi.

„Máme hodinu pro zvěromágy," řekla Hermiona. „Včera my to řekla profesorka McGonagallová, když se přišla podívat na ten finálový souboj."

Harry zasténal. Ne že by ty lekce snad neměl rád, ale měl dost jiných věcí, které by dělal radši, jako třeba povídat si s Cho. Dovlekl se však po boku Rona a Hermiony do učebny přeměňování.

Lekce trvala skoro celý den, ale opravdu to stálo zato. Když jim profesorka McGonagallová oznámila, že je již konec, uměl Ron přeměnit svou hlavu, tělo a ocas do chameleóní podoby…zatím se mu to ale nedařilo v případě rukou a nohou, takže vypadal velice legračně: chameleón s lidskýma nohama a rukama.

Také Hermioně to šlo dobře. Uměla se zvětšit do rozměrů středně velkého jednorožce a uměla změnit své končetiny v koňské. Když tohle všechno udělala, vypadala jako kentauří samice až na to, že ji z hlavy vykukoval roh.

Harry rozhodně nebyl pozadu. Zvládl teď přeměnit své tělo a získat gryfův ocas, ale stále neuměl tu nejtěžší část, která byla nejpodrobnější a vyžadovala nejvíce soustředění: přeměnit svou hlavu na gryfí.

Malfoy se už neukázal ani na jedné hodině a Harryho zvědavost, kde je, dostoupila vrcholu. Jaké si vybral zvíře? Nebo jich zvládal více než jedno? Nakonec tedy přistoupil k profesorce McGonagallové.

„Paní profesorko?" zeptal se nesměle.

„Ano Pottere?" opáčila.

„Víte, jen jsem si lámal hlavu… s Malfoyem. Jaké zvíře, nebo zvířata si zvolil?" Profesorka McGonagallová k němu vzhlédla od své práce.

„Ráda bych vám to řekla, Pottere, a připadá mi, že bych také měla… ale nemohu."

„Proč?"

„Protože mě pan Malfoy požádal, abych s nikým nemluvila o jeho hodinách, přeměnách a ani o tom, jaká zvířata si vybral. V pravý čas se to dozvíte."

„Proč ale chce, aby to nikdo nevěděl?" nechápal Harry.

„Jsem si jistá, že pro to má pan Malfoy své důvody, pane Pottere," odtušila. „Teď mě prosím omluvte, jelikož mi ta lekce zabrala skoro všechen čas a potřebuji tohle všechno dodělat dříve, než začnou prázdniny."

„Zajisté paní profesorko," řekl Harry, když trochu zmatený opouštěl učebnu. Vyběhl za Ronem a Hermionou, aniž by věděl o Malfoyovi něco víc, než když ráno přicházel na hodinu.

Následující týden utekl Harrymu jako voda. Vzhledem k tomu, že se jim učitelé snažili ohodnotit každý domácí úkol, toho při hodinách moc nestihli, takže jediným předmětem, ve kterém se něco dělo byla, jako obvykle péče o kouzelné tvory. Při těchto hodinách strávili na školních pozemcích většinu času tím, že se snažili uhlídat své draky, kteří se teď podobali velkým slonům.

Také Soubojnický klub měl nyní své pravidelné schůzky a vzhledem k tomu, že byl Harry kapitán, spočívala na něm všechna rozhodnutí. Po krátkém hlasování se dohodli, že by mohli mít další velký souboj jako předtím, akorát že by mezi sebou mohli soupeřit dva na dva, tři na tři a tři na jednoho. Shodli se také na tom, že den po famfrpálovém finále by mohli během hostiny ve Velké síni uspořádat ohromný soubojnický turnaj pro každého, kdo bude mít zájem.

Vzhledem k tomu, že se Vánoce kvapem blížily, mohli se studenti zapsat na seznam těch, kteří zůstanou přes svátky ve škole. Bylo to poprvé, kdy se musel Harry opravdu zamyslet, jestli chce zůstat, nebo jestli chce odjet, když byli teď s Dudleym kamarádi. Když ale uviděl, že Ron s Hermionou se zapsali a vzpomněl si, že má jít s Cho na ples, rychle se k nim přidal. Zůstávala tu většina studentů a bylo to nejspíš kvůli tomu bálu. Když se zapisoval, všiml si na nástěnce nového letáku.

„Nechť věnují všichni domácí skřítci pozornost tomuto," četl Harry. „Během Božího hodu máte všichni volno. Každý skřítek, který bude spatřen při práci, dostane něco na sebe! Následujícího dne je každý a všichni domácí skřítci pozváni k profesoru Brumbálovi a každý, kdo se dostaví, bude dostávat plat a volné dny až do konce svého působení v Bradavicích."

„Co to má znamenat?" zeptal se Ron a podíval se po Hermioně. „Ty s tím máš něco společného?" Hermiona trochu zrůžověla a usmála se.

„Vlastně…ano," odpověděla.

„Já myslel, že jsi říkala, že jsi s tím spožůsem už skončila," namítl Ron.

„Je to es-pé-ó-žet-ú-es," odsekla, „a ne, ještě jsem s tím neskončila, nýbrž jsem o tom mluvila s profesorem Brumbálem. Navrhla jsem mu, že by si mohli skřítci vyměnit místo s žáky, aby každý věděl, jaké to je být domácím skřítkem. On si však nemyslel, že by se toho chtěli všichni zúčastnit, a tak jsme se shodli na tom, že jim dáme den volna."

„Ale jak bude bez skřítků fungovat ples?" nechápal Ron.

„Co tím chceš říct?" opáčila Hermiona.

„Minulý rok přeci připravili všechno jídlo a výpomoc," odvětil Harry. „Jak by bez nich mohl být ten ples úspěšný?"

„Ach, to je pravda," řekla Hermiona. „Profesor Brumbál o tom něco říkal. Učitelé prý budou dělat všechno, co by normálně dělali skřítci."

„Páni," řekl Ron zklamaně.

„Co je?" zeptala se Hermiona. „Chtěl bys to vzít za ně?"

„V žádném případě," odvětil Ron. „Já jenom, že je to jediný rok, kdy tu není Snape a zároveň jediný, kdy bych ho mohl vidět v zástěře a kuchařské čepici!"

Konečně nastaly Vánoce a Harry ani nemohl být šťastnější.

„Konečně," řekl si, když padal na postel. „Celé dva týdny bez učení, hodin zvěromágů, famfrpálových tréninků a setkání Soubojnického klubu. Jediné, co musím dělat… je spát."

„Harry," řekl nějaký hlas. „Vstávej!" Harry se posadil na posteli a rozhlédl se.

„Proč?" zamručel a všiml si, že u něj stojí Ron.

„Před portrétem stojí Cho a chce s tebou mluvit," odpověděl. Harry okamžitě vylétl z postele a seběhl po schodech dolů do společenské místnosti. Doběhl ke vchodu a otevřel.

„Ahoj, Cho," řekl.

„Hej, Harry!" odvětila.

„Co se děje?"

„Musíme do Prasinek," řekla s úsměvem.

„Ehm… a proč?" nechápal Harry.

„Protože si musíme…" řekla, jakoby měla vybuchnout, „koupit plesové šaty!"

„Ale, Cho," opáčil Harry. „Já už je mám… a jsem si jistý, že ty také…"

„To ano…ale ty se k sobě moc nehodí…co myslíš?" řekla. „Tak jako tak musíme jít hned, ještě dřív, než tam bude moc velký nával!" Uchopila Harryho za ruku a seběhla s ním na famfrpálové hřiště, kde si vzali košťata a odletěli do Prasinek.

„No, není to tak špatné, jak by mohlo," pomyslel si Harry. Když však dorazili k obchodu, kde se prodávaly vysoce kvalitní pláště, uvědomil si, že jeho předchozí myšlenka byla naprosto chybná. Raději by zápasil s Červíčkem, zatímco by hrál famfrpál a učil se přeměňování a to všechno ve stejnou chvíli uvnitř Azkabanu, než aby musel podstoupit tohle.

„To je týrání," pomyslel si, když si Cho zkoušela další šaty. Byly to už pětadvacáté, které si zvládla vyzkoušet za poslední dvě hodiny. I když se o většinu z nich nezajímala, Harry za ni chodil a nosil jí je sem tam po obchodě, přičemž ho pomalu zmáhaly víc a víc.

A to ještě nebylo to nejhorší. Cho se velice mýlila, když mluvila o ‚návalu', protože úplně celý obchod byl zaplněn bradavickými studenty a všichni se snažili získat ty nejlepší šaty na ples. Trochu ho povzbudilo, když uviděl Seamuse Finnigana, jeho spolužáka z Nebelvíru, který také držel kupu šatů. Asi tak tři vteřiny si povídali a potom přišla Parvati Patilová a odtáhla Seamuse pryč, aby si mohla vyzkoušet jiné šaty.

Po chvíli, která Harrymu připadala jako celá věčnost, se objevila Cho s úsměvem a s šaty v náručí. Vypadaly skoro přesně tak jako její bradavický plášť, až na to, že nebyly tak dlouhé.

„Jsou smaragdově zelené," všiml si Harry.

„A to vadí?" divila se Cho.

„To ne!" řekl Harry. „Vůbec ne! Stejnou barvu má i můj plášť."

„Ach, to je nepříjemné. To znamená, že ti nemusíme kupovat nové," řekla Cho a opravdu to znělo smutně.

„Jo, to je nepříjemné," opakoval Harry a pokoušel se, aby to neznělo, jako kdyby byl vyvedený z míry. Vyšli z obchodu, kde byla alespoň stovka lidí, a jediný Harry nesl jen jedny šaty, se kterými se vrátili do Bradavic.

Vrátili se až velice pozdě a Harry si nebyl schopen vybavit, jak dlouhou dobu strávili nakupováním. Rozloučil se s Cho, políbil ji a odběhl do společenské místnosti, odkud všichni odcházeli na oběd. Harry vyhledal Rona a Hermionu a sešel s nimi dolů.

Když dorazili do Velké síně, nebyl Harry ani tolik překvapen, že je tam málo studentů, jako spíš tím, že Hermiona byla jedinou dívkou v celé místnosti.

„Hádal bych, že jsi jediná holka, která se nestará o to, co si vezme na sebe," poznamenal Ron a Hermiona se na něj pronikavě podívala.

„Já se o to starám," opáčila. „Nevzpomínáš si už, co jsem udělala vloni? To, že tím nejsem posedlá, ještě neznamená, že se o to nestarám."

„Nerozčiluj se, Hermiono," přerušil ji Ron. „Nemyslel jsem to zle. Alespoň nemusíme ztrácet čas tím, abychom chodili ven a nakupovali věci jako Harry. Asi to pro tebe nebylo moc záživné, co Harry?"

„Ani mi to nepřipomínej," odtušil Harry, když se posadil a začal jíst.

Ve srovnání s jeho dosavadním životem, bylo několik dalších dnů velice jednotvárných. Spal téměř do poledne, potom šel na oběd, hrál s Ronem a Hermionou Řachavého Petra a tu a tam si popovídal s Cho. Také se musel vytratit do Prasinek, aby všem koupil dárky, ale nakonec přeci jen nadešel Boží hod. Harry se probudil, když na něj někdo něco házel.

„Au!" vyjekl. Bylo to něco velice těžkého a naneštěstí ho trefil zrovna roh. Otřel si tvář, a když si nasadil brýle, zjistil, co ho to trefilo: byl to dárek.

„Veselé Vánoce!" řekl Ron a vykukoval ze své postele. „Přišel jsi o to, když to sem McGonagallová přinesla a potom se málem zhroutila. Nemohla použít hůlku, protože si Brumbál přál, aby věděli jaké to je být domácím skřítkem."

„To je mi jich líto," řekl Harry otřeseně a začal rozbalovat ten dárek, který po něm Ron hodil. Byla to ta samá věc, jakou dostával od paní Weasleyové každý rok: zelený svetr, na kterém bylo velké H, společně s různými koláčky a dalšími lahůdkami. Harry si všiml, že Ron už také rozbalil dárek od své mamky, jelikož na sobě měl kaštanově hnědý svetr s velkým R.

„Když už konečně pochopí, že nemám rád hnědou?" zabědoval Ron a vypadal téměř opovržlivě. „Ach ano, málem bych zapomněl, Hermiona chtěla, abychom přišli dolů a mohli si rozbalit dárky společně… nemyslím si ale, že bude moc vadit, když si otevřu ještě jeden."

Harry vyskočil z postele a stejně jako Ron sebral svou hromádku, načež seběhli dolů do společenské místnosti, ve které to hučelo vzrušením. Rychle vyhledali Hermionu, která na ně horečně mávala z rohu místnosti a vedle ní ležela hromádka dárků.

Další hodinu strávili otevíráním dárků. Harry dostal většinou cukroví od lidí, které znal: Rona, Hermiony, paní Figgové a Hagrida. Od Freda s Georgem dostal jejich nejnovější vynálezy: Zpívající usrkávací sodu, nápoj, který vás donutil mluvit ve verších, a přestat jste mohli jen tehdy, když jste vypili sklenici vody; Všesmělky, což bylo cukroví, které když jste snědli, smáli jste se všemu, co kdo řekl a vůbec nezáleželo na tom, jak vážně tom myslel; také od nich dostal krém Šesti sekundová salsa, po jehož požití jste se na šest vteřin ocitli buď v minulosti, nebo v budoucnosti, což vedlo k velice matoucím situacím.

Celkem vzato to bylo velice dobré ráno, které se ještě vylepšilo při snídani. Když se posadili k nebelvírskému stolu, nebylo na něm žádné jídlo. Až po několika vteřinách jejich zmatení k nim přistoupil Brumbál v zástěře a kuchařské čepici a na různých místech měl černé flíčky.

„Dobré ráno," pozdravil je šťastně. „To byl vynikající nápad dát domácím skřítkům den volna, Hermiono… opravdu si díky tomu všichni uvědomují, jak moc nám pomáhají." Chvíli na to se objevila profesorka McGonagallová s konvicí a několika kalíšky v rukou. Byla oblečená přesně tak jako Brumbál, akorát že na sobě měla mnohem více černých flíčků a rozhodně se neusmívala. Do konvice ponořila ohromnou sběračku a do tří kalíšků, které jim rozdala, nalila bílou tekutinu.

„Doufám, že máte rádi ovesnou kaši," řekla. „To je jediné, co jsme stihli udělat… bůh ví, jak to ti skřítci všechno stihnou!"

Ron ponořil do svého kalíšku lžíci a ten vybuchl, přičemž mu umazal celou tvář.

„Myslím, že to ještě není úplně dodělané," podotkl Ron s ochromeným výrazem. Profesorka McGonagallová si jen povzdechla a odběhla k další skupince žáků, kteří právě vešli do Velké síně. Jakmile odešel i Brumbál, nechali Harry s Hermionou své snídaně zmizet pomocí ukrývacího kouzla. Ron je následoval, jakmile se vzpamatoval ze svého šoku. Vzhledem k tomu, že už bylo skoro poledne a ples měl začít za několik málo hodin, rozhodli se, že se na něj půjdou připravit. Po celé cestě ke společenské místnosti však postávali znudění domácí skřítkové, kteří se zoufale snažili najít nějakou práci a všech, kdo kolem nich prošli, se ptali, jestli nepotřebují s něčím pomoct.

„Nepotřebujete vyleštit boty, pane?" vypískl jeden a opřel se o zeď, přičemž mával svým oblečením.

„Co třeba malé občerstvení, pane?" pípl jiný. „Nebo snad vyprat vaše oblečení?"

„Nepotřebujete se převléci? Možná změnit celý šatník?" řekl jiný a šahal Harrymu po hábitu.

„Ne, to je v pořádku," odvětil Harry a snažil se ho odbýt.

„Co se to s vámi děje, skřítci?" divila se Hermiona, když se přestala otáčet sem a tam a zatvářila se rozzlobeně.

„Potřebujeme pracovat, slečno," řekli všichni tři společně.

„Ale dnes máte volno," namítla Hermiona. „Měli byste být venku a užívat si legrace! Dělejte, co máte rádi!"

„My máme ale rádi práci, slečno," řekl jeden z nich. „A kromě toho si domácí skřítci neužívají legrace! My musíme pracovat!"

„Zbláznili jste se snad?" zahulákala Hermiona a všichni skřítci od ní ustoupili. „Všichni z vás máte právo na to žít stejně naplno a šťastně jako každý kouzelník!"

„Ale slečno," řekl ten samý skřítek, „náš život… je práce. My chceme pracovat!"

„Copak to nechápete?" přidal se Harry, který pocítil, že by měl něco říct. „Vy nejste našimi otroky a my nechceme, abyste se tak cítili! Kdybychom s vámi jednali jako se služebníky, nebyli bychom o nic lepší než sám Voldemort!"

„Ale pane," řekl další skřítek, „vy být samozřejmě lepší než… on. On je příšerný! Udělal-"

„Ale je to, co udělal horší, než co právě děláme my?" zakřičel Harry. „Nutíme vás pracovat každý den, celý váš život bez platu a bez jediné přestávky. A jakmile něco zpackáte, vaši páni vás za to potrestají… a přísně! O co je to lepší, než kdybyste pracovali pro něj?"

Po téhle poznámce stáli všichni skřítci naprosto tiše a Hermiona na Harryho vděčně zírala, že se chopil iniciativy. Právě když se jeden ze skřítků chystal něco namítnout, když se náhle z chodby vyřítil skřítek a vrazil rovnou do Harryho.

„Ach! Omlouvám se, pane!" řekl, a když se Harry vzpamatoval, pohlédl na něj. Měl na sobě velké ponožky, které se k sobě vůbec nehodily: jedna byla oranžová s červenými puntíky a druhá vyhrávala všemi barvami. Také na sobě měl zelené kraťasy a dlouhou červeno-žlutou kravatu. Harry se mu nemusel ani podívat do kulatého obličeje a bylo jasné, kdo to je.

„Ahoj Dobby," pozdravil, když se zvedal ze země.

„Ach! Pan Harry Potter! Velice se omlouvám a jestli-"

„Vidíte," řekl Harry, chytil Dobbyho za rameno a otočil ho tak, aby stál přímo před ním. „Takhle byste měli vypadat všichni! Vyjadřujte se jako on! Buďte jako on! Vidíte, jak je šťastný, když má prázdniny a dostává plat?" Ostatní skřítci se na Dobbyho podívali, jako kdyby byl nějak mimořádný, nebo nemocný. Něco, s čím se nikdo nechtěl ztotožňovat.

„Ale Dobby je… jiný…" vypískl jeden skřítek.

„A takoví byste měli být všichni," mínil Harry. „Jestli je něco, co dělá čaroděje lepší, pak je to jejich odlišnost. Kdybychom byli všichni stejní, nedělali bychom žádné pokroky a Voldemort by už dávno převzal vládu! Vy skřítci, byste se od sebe měli lišit a ne být stejní, ne pracovat každou vteřinu každý den. Potřebujete si… užívat… a mít na to čas!

A proto vám všem nyní říkám, že až zítra dostanete šanci získat plat a prázdniny, žádám vás… spíš vám radím… nařizuji vám, abyste si ho vzali! Udělejte to, a když už ne pro vaše vlastní dobro, tak pro dobro vašeho druhu a pro dobro všech kouzelníků na celém světě!"

Ron s Hermionou se roztleskali a Dobby také několikrát tleskl. Všichni ostatní skřítci se však tvářili, jako kdyby právě viděli nějaký horor a rozutekli se s šepotem a výkřiky.

„No, nevím, jestli byl ten tvůj proslov k něčemu dobrý, Harry," řekla Hermiona, „ale děkuji ti za důkaz toho, že ti to není jedno."

„Jak jsi přišel na to všechno, co jsi řekl?" divil se Ron.

„Jen jsem si prostě uvědomil, že s těmi skřítky zacházíme stejně, jako by to dělal Voldemort a já s ním rozhodně nechci mít nic společného," odpověděl Harry. Potom se ale zamyslel sám nad sebou. Měl toho s Voldemortem mnoho společného: jeho jizva mu dávala Voldemortovu schopnost mluvit s hady; v jeho hůlce bylo Fawkesovo ocasní pero, stejně tak jako ve Voldemortově a navíc vypadal stejně jako on-měl černé vlasy a byl hubený. Byli s Voldemortem téměř příbuzní.

„No tak, Harry," vybídli ho Ron s Hermionou. „Musíme se připravit na ples." Rozloučili se tedy s Dobbym a vydali se do ložnic. Ve skutečnosti to byla jen Hermiona, kdo potřeboval čas na přípravu, protože si chtěla upravit vlasy a převléci se do něčeho opravdu hezkého a to chvilku trvá. Ron s Harrym museli jen vklouznout do svých plášťů a možná si trochu pročísnout vlasy.

V ložnici narazili na své spolužáky z pátého ročníku, Seamuse a Deana, kteří, vzhledem k tomu, že už měli zajištěné partnerky, znuděně posedávali na posteli. Harry sice věděl, že Seamus jde s Parvati, ale neměl ani ponětí s kým jde Dean. Harry se ho zeptal a zjistil, že jde s nejlepší kamarádkou Parvati: Levandulí Brownovou.

V tu chvíli vrazil do pokoje Neville a Harryho napadlo, jestli už má nějakou partnerku.

„Ehm, Neville… pozval jsi někoho na ten Vánoční ples?" zeptal se.

„Jdeš znovu s Ginny?" přidal se Ron. Minulý rok byl Neville na plese s Ginny, ale tentokrát zavrtěl svou kulatou hlavou.

„S kým tedy jdeš?" zeptal se Dean. Neville se začal červenat a potit.

„No… er- však na to přijdete…" vykoktal.

„Ne, řekni nám to!" řekl Seamus, který si oblékal tmavě rudý plášť.

„Tak tedy… s Elois Midgenovou…" odpověděl nakonec tiše. Ron, Semus i Dean si pevně drželi ústa a pokoušeli se nesmát a dařilo se jim to… dokud to v sobě Ron už nemohl dusit. Rozesmál se a Seamus s Deanem se k němu hned přidali, přičemž se váleli po zemi. Nevillova tvář nabyla barvy Seamusova pláště.

„To není k smíchu," řekl. „Byl… byl jsem zoufalý…"

„Bylo by lepší nejít s nikým, než s ní!" chechtal se Ron.

„Ona… tolik… připomíná trola!" smočil si Dean, který se smíchem válel na zemi.

„Její tvář je tak… nechutná a odporná!" zvolal Seamus a svíral si boky, zatímco tam Neville stál se sklopenou hlavou.

„No tak, Neville," řekl Ron a položil mu ruku na rameno, „vždyť si můžeš vybrat nějakou lepší, než je ona." Neville si nevšímal Ronovy ruky, která mu spočívala na rameni.

„Ne nemůžu," odsekl. „Já…"

„Jsi zoufalý!" křičel Dean.

„A žalostný!" přidal se Seamus.

Harry si pomyslel, že je to už trochu příliš a Neville si musel myslet to samé, protože vyběhl z pokoje a bouchnul za sebou dveřmi. Harry ho slyšel, jak se rychle potácí ze schodů.

„Viděli jste ho?" zeptal se Seamus.

„Utekl jako malá holka!" řekl Dean a oblékal si světle žlutý hábit. Harry pohlédl na Rona a oběma bylo jasné, co musí udělat. Ron si povzdechl a oba vyšli z ložnice dolů do společenské místnosti a hledali přitom Nevilla. Když ho našli v jednom rohu, vypadal, jakoby brečel a oba k němu přistoupili.

„Co se děje, Neville?" zeptal se Harry a snažil se, aby to znělo soucitně.

„Vždyť víš," odvětil Neville.

„Je to proto, že jsme si dělali legraci z toho, že jdeš na ples s Elois?" zeptal se Ron.

„Ne," odtušil Neville. „To proto, že nemám žádnou partnerku."

„A co Elois?" divil se Harry, ale Neville potřásl hlavou.

„Zval jsem ji, ale ona řekla také ne… myslel jsem, že bude nadšeně souhlasit… nemohl jsem tomu uvěřit… když řekla ne…" zavzlykal Neville.

„Proč jsi nám tedy říkal, že s tebou jde?" nechápal Ron.

„Myslel jsem si, že bude znít lépe, když vám řeknu, že jdu alespoň s někým než s nikým," odpověděl Neville. „Ale asi jsem se spletl."

„Nemůžu věřit, že ho Elois odmítla…" zašeptal Ron Harrymu do ucha.

„Žalostné, co?" podotkl Neville, který je slyšel. „Nejhorší odmítla nejhoršího…"

„Neville," přerušil ho Harry, „víš, co je tvůj problém?"

„Co?"

„Nemáš žádnou hrdost. Potřebuješ získat sebevědomí." Neville vzhlédl k Harrymu a utřel si oči. Položil si ruku na čelo, takže vypadal, že přemýšlí a potom ji zase spustil.

„Máš pravdu, Harry," řekl tiše, načež došel k portrétu Buclaté dámy a odešel. Ron s Harrym byli skoro jediní, kdo zůstali ve společenské místnosti, protože všichni ostatní už sešli dolů do chodby před Velkou síní, aby se tam sešli se svými partnery a partnerkami.

„Kam myslíš, že jde?" zeptal se Harry. „Nejspíš dolů na ples," mínil Ron. „Když už o tom mluvíme, měli bychom se jít také připravit." Vyběhli zpátky do ložnice (Seamus a Dean v ní už nebyli) a oblékli se do plesových šatů. Harry měl ten samý jako minulý rok, akorát o kousek delší, zato Ron měl úplně nový: byl světle modrý a vypadal mnohem lépe než ten hnědý s volánky, co měl minulý rok. Když se dali oba trochu do pořádku a učesali si vlasy, ačkoli v Harryho případě se nic nezměnilo, zamířili dolů ke vstupu do Velké síně.

Harry okamžitě spatřil Cho, která ve svých světle zelených šatech a stříbřitě blonďatých vlasech, stažených do pevného drdolu, ze kterého vykukovaly dvě černé tyčinky, vypadala fantasticky.

„Haló, Harry!" zavolala na něj. Harry se rozloučil s Ronem, který se začal shánět po Hermioně a sešel k ní.

„Cho," řekl. „Vypadáš úžasně." Cho se na něj usmála.

„Ty vypadáš také dost hezky," řekla.

„Kdy otevřou ty dveře a pustí nás dovnitř?" zeptal se Harry.

„Před chvílí tu byl Malfoy a říkal, že už to bude brzy."

„Cože?" vyhrkl Harry. Jak to že má Malfoy větší pravomoci než všichni ostatní? „Draco Malfoy sem přišel a všem to řekl?" Cho zakroutila hlavou.

„Ne, řekl nám to Lucius Malfoy, který je jeden z plesových hlídačů." Harrymu pokleslo srdce a cítil se fakt mizerně. Jestli bude ples sledovat Lucius Malfoy, pak tu bude zajisté víc Smrtijedů… kteří se k němu nejspíš budou snažit znovu dostat… a tentokrát možná budou úspěšní.

„Pr-proč potřebujeme hlídače?" zeptal se Harry.

„Aby se ujistili, že děti nezešílí a aby to měli pod kontrolou," odvětila Cho. „Učitelé by to nestíhali, protože musí vařit a navíc znovu přijedou Sudičky, přičemž jsou jejich nové písničky ještě šílenější, než ty předchozí."

„No ty jsi vyrostla v kouzelnickém světě," podotkl Harry. „Takže nejspíš víš všechno o Sudičkách a o Kouzelnickém rozhlase."

„Cože?" řekla Cho. „Já jsem nevyrůstala v kouzelnické rodině, Harry."

„Ty jsi… nevyrůstala mezi kouzelníky?"

„Ne," odpověděla Cho. „Já jsem se narodila u mudlů. Tatínek byl doktor a maminka je učitelka. Bylo to pro ně dost překvapení, když přišli na to, že jsem čarodějka."

„Jak na to přišli?"

„No, doopravdy to zjistili, když jsem dostala ten dopis z Bradavic, ale myslím si, že něco tušili od mého prvního kouzelnického triku. Tenkrát jsem byla na operačním sále společně s tatínkem a ten operoval dědečka, který skoro umíral. Potom náhle dědovi vypovědělo srdce službu a doktoři řekli, že je mrtvý. Když všichni opustili místnost, dotkla jsem se jeho ruky a z mých prstů vystřelilo světlo, které ho zasáhlo přímo do hrudi. To mu znovu rozpumpovalo srdce a rodiče věděli, že jsem výjimečná."

„Páni, Cho," vydechl Harry, „ty jsi zachránila něčí život, když jsi byla malá? Jediné, co jsem udělal já, bylo, že jsem si nechal narůst vlasy a zmizet sklo." Po několik drahocenných minut, kdy se smáli, zapomněl Harry na všechny své starosti a problémy. Potom se před davem nedočkavých studentů objevil Lucius Malfoy, což Harrymu připomnělo možné nebezpečí, ve kterém se dnes v noci ocitl a zadoufal, že se Cho nic nestane.

Malfoy otevřel dveře dokořán a všichni se začali tlačit dovnitř s neurčitým pocitem, jak to tam bude vypadat. V celé místnosti nebyl jediný palec, kde by to nebylo nějak vyzdobené. Na stěnách byla nějaká látka, díky které vypadaly jako zmrzlé a ze stropu čouhali rampouchy, které vypadali, jakoby byly vyrobené spíše z krystalu než z ledu. V každém rohu místnosti byl vánoční stromek a všechny se nepatrně ohýbaly směrem ke stropu. Na každém stromku bylo plno zlatých ozdob a svíček a díky tomu, že se trochu otáčely, vypadaly skoro jako živé. Podlaha byla pokryta nadýchanými sněhovými vločkami, které se proměnily v různobarevné skvrnky.

Jakmile se všichni nahrnuli dovnitř a rozptýlili se po celé místnosti, zavřel Lucius Malfoy dveře a ples začal. Z podlahy vystoupil čtvercový stupínek, ze kterého se začala rozstřikovat pěna. Stáli na něm tři postavy a prostřední z nich luskala prsty. Ze stropu se snesl nesmírně zářivá koule, která se začala okamžitě točit kolem dokola a celá místnost se rázem prosvětlila. V tu chvíli zjistil Harry, kdo jsou ty tři postavy: byly to Sudičky. Vzápětí se ze stropu začali snášet další menší koule, které se roztočily a zářily všemi možnými barvami.

Skupina začala hrát velice živou muziku, načež Cho popadla Harryho za ruku a postavila se s ním přímo doprostřed tanečního parketu. Začala tančit náhodnými pohyby a Harry se k ní ihned přidal, stejně tak jako ostatní studenti, kteří se rozestavili po celé síni a začali dělat to samé.

Dalších několik minut se ta píseň stále zrychlovala a stávala se energetičtější, dokud to nedosáhlo vrcholu a nezačala se zpomalovat, až skončila. Všichni studenti nadšeně tleskali a hrnuli se ke stolům, aby se mohli posadit. Stoly sice stály na místech svých kolejí, byly však vyzdobeny stejně jako všechno kolem. Byly vyčištěné a zářivé a měly na sobě světlý stříbřitý ubrus, který je skoro úplně zakrýval.

Harry s Cho se posadili k nejbližšímu stolu a Ron s Hermionou se k nim připojili. Hermiona vypadala stejně senzačně jako Cho: měla na sobě skoro ty samé šaty jako minulý rok, akorát že tentokrát byly pokryté lesklými třpytky, které odrážely veškeré světlo. Také vlasy měla učesané jiným způsobem: místo aby byly svázány do drdolu, uhlazeně splývaly dolů a nebyly na nich žádné kudrlinky jako obvykle. Na několika místech je měla světlejší, a když se na Harryho usmála, zářily jí zuby.

„Ahoj, Harry," pozdravila ho.

„Nazdar, Hermiono," řekl Harry.

„Ach, ahoj Cho," řekla Hermiona, když si všimla, že se Cho otáčí, aby zjistila, s kým se to Harry baví. Cho se usmála a obě si potřásly rukou.

„Nechápu, že jsme se ještě formálně nepotkali," usmála se Cho. „Jmenuji se Cho Changová."

„A já jsem Hermiona Grangerová," řekla Hermiona, když si přestaly potřásat rukou. A potom představila Rona. „A tohle je Ron Weasley."

„Jsem ráda, že tě poznávám, Rone," řekla Cho a Ron se posadil vedle Hermiony s rudým obličejem.

„Máš velice milé přátele," řekla Cho.

„Zato tvoje jsem nikde nepotkal," poznamenal Harry. „Kde jsou?"

„Nemyslím si, že by sem přišli," odpověděla Cho. „Vzhledem k tomu, že jsou všichni ze sedmého ročníku, se mohou zúčastnit jiného večírku, který se koná v Prasinkách. Je prý, mnohem větší než tenhle a podle toho, co mi řekli, tam bude i víc zábavy."

„Víc než tady?" užasl Harry. „To není možné!" Hned nato se vedle nich objevil profesor Fletcher s širokým úsměvem na tváři a výrazem krajního rozrušení.

„Co se děje, pane profesore?" divila se Hermiona.

„Co si dáte?" zeptal se a sotva přitom pohyboval rty.

„Jak to myslíte?" zeptala se Cho.

„Co si dáte k jídlu?" zeptal se a zašátral v jedné z velkých kapes svého pláště, načež vytáhl čtyři kousky pergamenu a každému podal jeden.

„Tohle jsou jídelní lístky," poučil je. „Stačí, když si vyberete jídlo, na které máte chuť a dotkli se ho svou hůlkou. Potom už musíte jen počkat, než ho učitelé v kuchyni stihnou připravit." S tím se na ně ještě jednou usmál a odešel k dalším studentům, aby jim mohl dát jídelní lístky.

Harry se zahleděl do svého lístku a pomyslel si, že všechno, co tam je, bude výborné. Byly na něm jídla z ranních, poledních i večerních hostin v Bradavicích, prázdninové speciality, zákuskové lahůdky a mnoho dalších jídel, o kterých Harry nikdy neslyšel. Vedle každého jídla byl jeho obrázek, a čím víc se na ně Harry díval, tím hladovější byl. Musí si vybrat dřív, než sní ten lístek.

„Vezmu si… šunku s ananasem," řekl a ukázal na vybrané jídlo. Špička jeho hůlky se dotkla nápisu a ten se změnil v čistě bílý. Jídelní lístek začal vibrovat a jméno vybraného jídla se odlouplo z papíru. Chvilku poletovalo kolem lístku jako malý ptáček, který zkouší svá křidélka a potom vylétlo výš až nad Harryho hlavu, načež vystřelilo do malé dírky ve zdi, která pravděpodobně vedla do kuchyně.

Několik vteřin bylo trapné ticho, kdy se všechny oči upínaly na Harryho se zvědavostí, jestli dostane své jídlo, a když ano, tak odkud se objeví. Díra, kterou předtím proletělo jméno jídla, se náhle zvětšila a sytě zčervenala. Něco z ní vylétlo větší rychlostí než jakákoliv sova, kterou Harry kdy viděl, a zastavilo se to před ním. Byl to stříbrný podnos a Harry z něj nervózně sundal pokličku, aby zjistil, co je uvnitř. První co zaregistroval, byla krásná vůně linoucí se ven. Zhluboka se nadechl a vychutnával ji, jako kdyby se pokoušel to jídlo ochutnat nosem. Potom se podíval, co to vlastně odkryl a zjistil, že přímo před ním leží ta nejšťavnatější šunka obložená nejžlutějším ananasem, jakou kdy viděl.

Velká síň vybuchla hlasy snad stovek žáků, kteří si objednávali svá jídla. Bílá slova létala vzduchem nad hlavami všech a probojovávala se k otvoru ve zdi. Občas se však stalo, že byla některá sražena většími zpátky a donutit tak toho, kdo si je objednal, aby vyzkoušel něco jiného.

Zanedlouho se stejně všechna slova dostala skrz zeď a všichni s očekáváním zírali na tu díru, kterou jim měly přiletět objednávky. Harry se mezitím nestaral o nic jiného než o požitek ze skvělého jídla, aniž by si uvědomoval, že jediné co ruší ticho je jeho žvýkání a cinkání stříbrných příborů.

Díra ve zdi, která se zvětšila už při Harryho objednávce, se nyní rozrostla do padesátinásobné velikosti, takže zabírala skoro celou zeď. Uvnitř to ohnivě zažhnulo a celá místnost se začala trochu třást. Potom začaly z díry vylétávat nějaké předměty, které chvíli bloudily po místnosti, až přistály před svým majitelem. Pokrmy vystřelovali z díry rychle jako házecí talíře, které poletovaly vzduchem kolem dokola. Přestože to ve vzduchu vypadalo zmateně, nebyla vylita ani kapka polévky a ani jeden tác se nerozbil a všechno se dostalo ke svému studentovi v naprostém pořádku.

Během několika málo vteřin byla před každým studentem jeho večeře. Místnost se zaplnila provoláváním, jak je to jídlo dobré a otázkami na své sousedy, jestli náhodou není potřeba koření.

„No, zatím to jde," šeptl Harry s plnou pusou Ronovi a Hermioně. Oba na něj pohlédli, Ron se špagetami v puse a Hermiona s polévkovou lžící na půli cesty k ústům.

„Co tím myslíš?" nechápal Ron a rychle vcucl konce špaget, které mu čouhaly z pusy.

„Chci říct," odvětil Harry a naklonil se k nim blíž, aby je Cho nezaslechla, „že se ti Smrtijedští hlídači ještě o nic nepokusili." S těmi slovy se rozhlédl a zjistil, že kromě Luciuse Malfoye jich tam bylo ještě několik, kteří stáli kolem Voldemorta. Jen několik z nich Harry nepoznal a doufal, že postačí, aby zastavili případný útok.

„Proč si myslíš, že by měli něco zkoušet?" divila se Hermiona. Harry na ni pohlédl.

„Hermiono," řekl s povzdechem, „ať jdu kamkoliv, Voldemort se mě snaží dostat a já si nemyslím, že by v tomhle případě udělal nějakou výjimku."

„Doufám, že se mýlíš," poznamenal Ron, když si na vidličku natáčel další várku špaget.

„Ale," namítla Hermiona, „já jsem chtěla říct, že si nemyslím, že by se o něco pokusili, když je tu Brumbál. Myslím tím, že i když je v kuchyni, stále tu je a nemohou se ho jen tak zbavit."

„Doufám, že máš pravdu," podotkl Ron, když snědl to, co měl na vidličce. Harry potřásl hlavou, jeho nejlepší přítel byl skutečně poněkud zvláštní.

Po téměř půl hodině večeření všichni dojedli a cítili se velice dobře. Jakmile odložili příbory, talíře se kouzelně vznesly do vzduchu a prolétly dírou zpět do kuchyně, kde měly být umyty, takže síň opět spočívala v naprosté čistotě.

Na pódium se vrátily Sudičky a svým zpěvem daly všem pokyn, aby začali tancovat. Většina studentů byla však tolik přecpaná, že neměli na tanec ani pomyšlení, zato ostatní byli svými partnerkami donuceni. Parvati a Levandule odvlekly Seamuse s Deanem, Freda a George přivolaly Angelina s Alicí a Harryho s Ronem dotlačily na parket Cho a Hermiona. Postavili se tedy do středu a začali se svými partnery tančit.

„Tohle je moje partnerka, tati," zazněl nad hlavami ostatních hlas, ve kterém Harry poznal Draca Malfoye. Zajímalo ho, koho si Malfoy přivedl a kdo byl tak hloupý, aby s ním šel, a tak zalhal Cho, že chce něco k pití a odešel. Když uviděl, kdo stojí vedle Malfoye, málem omdlel. Cítil, jak mu vynechává a bije srdce a dusil se, jakmile se nadechl.

„Tohle je moje partnerka… Ginny Weasleyová," řekl Malfoy a byla to naprostá pravda. Stála přímo vedle něj a tvářila se šťastněji, než jak si ji Harry pamatoval; byla to totiž skutečná veselost a ne jen přetvářka. Kolem pasu měla Malfoyovu ruku a ten s úsměvem čekal na reakci svého otce, která se skládala z nepříjemného zasyknutí.

„Zdravím, slečno Weasleyová," řekl a kývl k ní hlavou. Na jeho tváři se objevil samolibý úsměv, který se proměnil v úšklebek, při němž se na ni podíval, jako kdyby to bylo něco, co by se mělo spláchnout do záchodu. Ginny něco řekla a s nezměněným úsměvem se vzdálila.

„Co si myslíš, synu?" řekl pan Malfoy, když se skláněl k Dracovu uchu.

„Co tím chceš říct?" nechápal Draco.

„Jak to myslíš, co tím chci říct?" odsekl otec. „To už bych tě raději viděl s mudlovskou šmejdkou než s… Weasleyovou! Copak nemáš ve třídě nějaké dívky z kouzelnických rodin? Nějaké, které by… se nám víc podobaly?"

„Ale…" namítal Draco, „Já… já Ginny miluji, otče." To už bylo i na pana Malfoye trochu moc. Dal svému synovi facku a ukázal na něj prstem. Draco stál naprosto klidně, jakoby byl na takové zacházení zvyklí.

„A teď mě poslouchej, hochu," řekl pan Malfoy. „Po tom všem, co pro nás lord Voldemort udělal… co udělal pro tebe… to NENÍ zrovna dobrý způsob, jak se mu odvděčit! Scházet se s Weasleyovými, můj bože! Co se to s tebou děje?! Předpokládám, že ji nebudeš varovat… nebo ano? Chci, aby zítra, až zakokrhá kohout, brečela, protože se s ní rozejdeš! Je to jasné?"

„Ano… otče," špitl Draco se sklopenou hlavou. Je ho otec mu položil ruku na rameno.

„Je to pro tvoje vlastní dobro," řekl ještě, když odcházel do opačného rohu místnosti.

Co se to děje? Před čím by měl Malfoy Ginny varovat? Jak pomohl Voldemort jejich rodině? Z takových otázek, které se mu honily hlavou, ho probudila ruka na jeho rameně. Otočil se a uviděl Ginny, která vypadala ještě lépe, než si ji Harry pamatoval. Měla na sobě žluté šaty, které zářily jako slunce a také vlasy měla jinak učesané: splývaly jí až pod ramena, přičemž byly uhlazené a zářivé. Po pravdě řečeno, jediné, co na ní nebylo ani trochu pěkné, byl její výraz. Vypadala totiž, jako by měla na Harryho začít křičet.

„Och, ahoj, Ginny," zakoktal se Harry.

„Co to děláš?" zeptala se a spustila ruce k bokům.

„J-j-j-já… nic," vybreptl Harry.

„Proč nás pozoruješ?" pokračovala Ginny.

„Ty… ty jsi mě viděla?" nechápal Harry. Ginny jen zakoulela očima.

„Já a polovina všech studentů! Jak bych si asi mohla nevšimnout, když se tváříš tak omámeně a zíráš přímo na nás?"

„Já… omlouvám se, Ginny," odvětil Harry. „Prostě jsem tě viděl… s Malfoyem… a zajímalo mě, co se to děje." Ginny si povzdechla.

„Vím, že to vypadá zvláštně, ale… opravdu ho mám ráda," řekla a odešla zpátky k Malfoyovi.

Právě v tu chvíli nastalo ticho, protože skončila píseň a Harry se rozběhl pro nějaké pití, aby se ho Cho neptala, co dělal doopravdy. Doběhl ke stolu a snažil se, aby nevylil, co nesl a posadil se vedle Cho, Rona a Hermiony. Cho se šťastně chopila jedné skleničky a začala pít, takže se Harry rozhodl, že je dobrá příležitost, aby řekl Ronovi, co dělá jeho sestra.

„Ehm… Rone…" začal Harry.

„Ano, Harry?" zeptal se Ron.

„Víš… no… víš s kým je tu Ginny?"

„Ne, proč?" řekl. Jak to mohl říct tak mile? Vzhledem k tomu, že na Malfoyovi nic milého nebylo, rozhodl se to Harry vyklopit bez ostychu.

„Je tu… s Malfoyem." Ron zčervenal a málem mu vypadaly oči z důlků. Napřímil se skoro jako robot a zamířil k Ginny a Malfoyovi. Harry za ním vyběhl, aby ho mohl zastavit dřív, než někomu ublíží.

„Rone!" křikl, když se k němu přimáčkl tak, aby se nemohl pohnout. „Rone! Myslím, že je to v pořádku!" Nemohl se přinutit, aby Ronovi řekl o tom, jak Malfoy plánuje, že ji dá večer košem.

„Na tom nezáleží," odbyl ho Ron a pokračoval v chůzi.

„Rone!" křikl Harry znovu. „Přeci ji nechceš uvést do rozpaků! Nebo jo?" Ron se zastavil a otočil se k Harrymu, takže stáli tváří v tvář.

„Ne, chci ji ochránit," odtušil.

„To, že Malfoye zabiješ, jí neochrání," namítl Harry. „Akorát tě začne nenávidět a bude se cítit trapně." Ron se opět zastavil.

„Máš pravdu," souhlasil nakonec.

„Neboj se," uklidňoval ho Harry, když ho vedl zpátky ke stolu, „jestli se jí něco stane, pomůžu ti Malfoye zabít."

„Nechci čekat, až jí něco udělá," řekl Ron a Harry zaťal zuby. Musí se pokusit na chvíli změnit téma.

„A… viděl jsi tu někde Nevilla?" zeptal se.

„Ne," odtušil Ron. „Když jsme u toho… neviděl jsem ho od chvíle, kdy opustil společenskou místnost. Zajímalo by mě, kde je."

Jejich rozjímání však rychle přerušila kapela, která začala znovu hrát a Cho s Hermionou si pro oba hochy přiběhli, aby šli znovu tancovat.

Hodiny rychle míjely, Vánoční ples se chýlil ke konci a několik studentů už odešlo. Byl mezi nimi Malfoy a Harry s Ronem se radovali, že se ho zbavili. Když skončila poslední písnička, posadila se jejich čtveřice ke svému stolu, úplně propocení z několika hodin živého tance.

„Tak co?" zeptal se Harry. „Nemyslíte, že bychom měli skončit?"

„Myslím, že máš pravdu," souhlasila zívající a protahující se Hermiona.

„Já bych s tím také souhlasil," přidal se Ron.

„No jistě, TEĎ vypadáš elegantně," podotkla Hermiona. „Opravdu by sis ale potřeboval vzít nějaké hodiny tance, Rone." Právě, když se všichni smáli tomu, jak Ron během tance škobrtl a spadl na Hermionu, rozezněl se Velkou síní obrovský výbuch a všechno vylétávalo do vzduchu.