Dny se pomalu začaly měnit v týdny a týdny na měsíce. Podzim smetl zbytky listí ze stromů a zima přetřela trávu jinovatkou.

Pro Liz to byl čas nečekaného klidu. Winchesterovi vídala stále míň a míň. Nové případy se jim sesypávaly na hlavu, útoky démonů, hnízda upírů i únosy lidí. Bobbyho brali často sebou, takže Liz bývala v domě sama. Vlastně ne, ne úplně sama. Castiel, jako věrný pes, následoval každý její krok a dával na dívku pozor.

Castiel. Pořád ještě nemohla uvěřit tomu, že je naživu. Když se ho ptala, jak je to možné, téměř smutně se zamračil a odvrátil od ní pohled. Dean ji později řekl, že podle Castielovy původní teorie ho oživil Bůh. Anděl se svého otce pokoušel najít, ale marně. Bůh byl prostě pryč.

„Jaký je?" zeptala se ho jednou. Castiel, který seděl netečně na jedné z kuchyňských židlí, se k ní pomalu natočil čelem a kolem modrých očí mu naskákaly drobné vrásky. „Bůh?"
„Jo," přikývla Liz. „Jaký je, Casi?"

Anděl si s odpovědí počkal. Pak si dlouze povzdychl a promnul si dlaní unavenou tvář. Liz ho poslední dobou takhle vídala pořád. Unaveného a mrzutého. Byl to další důkaz toho, že ztratil určitou část svých schopností.

„Bůh je…všechno. Alfa i Omega. Je úžasný a zároveň hrozivý. A vždycky nás učil o lásce. Když stvořil člověka, řekl nám, abychom je milovali stejně tak jako jeho nebo snad ještě víc. Já i většina ostatních andělů jsme jeho přání plnili. Dohlíželi jsme na vás, občas vám i pomáhali. Ale nemyslím si, že to byla láska."
„Vážně?" vyzvídala dívka. Castiel potřásl hlavou. „Elizabeth, musíš pochopit, že andělé nemilují. Nejsou na lásku zvyklí. Jediný, koho skutečně milujeme, je náš otec. Ani já jsem pořádně nevěděl skutečný význam toho slova. Až donedávna."

Pohlédl na ni a Liz se začervenala. Věnovala Castielovi drobný úsměv a anděl jí ho oplatil. „Ale teď je pryč," šeptl a úsměv mu z tváře rychle zmizel. „Nechal nás tu jen tak napospas osudu. Vykašlal se na nás, na mě."
„Ne jen na tebe," ozvala se po pár minutách mlčení Liz. „I na mě. Ten hajzlík si jen tak z nudy stvořil tu hvězdu, která mi teď parazituje v těle, a pak si klidně odešel a nechal mě tu samotnou. Měla jsem být přece jeho zodpovědnost krucinál," štěkla do tichého pokoje rozhořčeně. Vzhlédla ke Castielovi a když spatřila jeho utrápený obličej, projela jí nová vlna viny. Jistě, měla všechny důvody k tomu, aby mohla být na Boha naštvaná, ale to nebylo nic v porovnání s Castielovou ztrátou. Liz přece otce měla, v paměti se jí uchovaly ty nejhezčí vzpomínky na jeho tvář i společné chvíle. Bůh nebyl její otec, ne doopravdy. Byl to stvořitel té hvězdy, ne Elizabeth. Stvořitel jejího trápení, napadlo Liz.

Naproti tomu Castiel Boha vždy miloval a vzhlížel ke svému otci. K otci, jehož tvář vlastně nikdy neviděl, ale přesto v něj slepě věřil. Liz chtěla Castiela nějak utěšit, dát mu najevo, že bude vždycky na jeho straně. Vstala, a přešla k sedícímu andělovi. Prsty mu zajela do tmavých vlasů a přitiskla si jeho hlavu k břichu. Přála si, aby mohla nechat zmizet všechna jeho trápení i obavy. Castiel ji obtočil ruce kolem pasu a Liz cítila přes tenkou látku svého trička andělův teplý dech.

Chvíli v té pozici nehybně zůstali. Liz Castiela hladila po vlasech, zatímco anděl si ji k sobě pevně tiskl. Nakonec se Liz sklonila a vtiskla mu jemný polibek na čelo.

Jejich příjemný moment byl však až příliš brzy přerušen bušením na dveře, které se o vteřinu později otevřely.

„Ťuk, ťuk, snad neruším," zatrylkovala Sidera a ležérně si to nakráčela do domu. Liz od Castiela rychle odskočila a anděl už v ruce pevně držel své stříbrné ostří. „Přicházím v míru," uculila se Sidera na anděla a zavřela za sebou dveře. Liz si oddechla a pokusila se Castiela uklidnit. „To je v pořádku. Znám ji."

Castiel však nevypadal moc přesvědčeně a svoji zbraň neschoval. Sidera dramaticky protočila panenkami. „Fajn, fajn, jestli tě to uklidní," zamumlala a sedla si na jednu kuchyňskou židli.

„Co tu děláš, Sid?" zeptala se Liz. Sidera zvedla obočí nad svou novou přezdívkou, ale nic nenamítala. „Jen jsem tě sem skočila zkontrolovat, jestli jsi v pořádku. No, jak tak vidím, tak víc než v pořádku, co?" Sideře pobaveně zajiskřilo v očích a podívala se střídavě na Liz, Castiela a dívčino tričko, pomačkané v místě, kde se k jejímu břichu anděl tisknul.

„Co jsi zač?" vyzvídal Castiel a namířil na ni svým ostřím. Sideře se mezitím podařilo nacpat si pusu buráky povalenými na stole. „Ugh, vysvětluj," vyzvala s plnou pusou Liz a sama si opřela nohy o stůl.

„Sidera je moje…eh…strážkyně?" Otočila se k bělovlásce a ta jí ocenila zdviženými palci. Castiel jen zavrtěl hlavou. „Ty jsi Lovkyně? To není možné. Tvůj druh přeci vymřel už před tisíci lety."
„Očividně ne," odsekla Sidera a hodila si do úst další oříšek.

Asi minutu zavládlo v kuchyni trapné ticho s výjimkou Sideřina mlaskání. Liz najednou vykročila směrem k Sideře a na jazyku jí pálily otázky. Castiel ji jemně chytil za rameno a pokusil se Liz zastavit. Dívka však jeho ruku setřásla a dál pokračovala směrem k culící se ženě.

„Cos tím myslela, kdyžs řekla, že se nemám přibližovat k moři? Co to znamená?"

Sideřina ruka třímající slaný oříšek se zastavila na své cestě k ústům a žena semkla světlé obočí. „Řekla jsem to tak, jak jsem to myslela. Nechoď k moři."
„Ale proč?"
„Není to bezpečné."
„Pro mě není bezpečný ani výlet do Stabucksu," ušklíbla se Liz. „Proč zrovna moře?"

Sidera jediným ladným pohybem sundala nohy ze stolu a protáhla si krk. „V moři číhají různá nebezpečí, Liz. Ale je tu jedno, kterého se bojím i já." Odmlčela se a přelétla pohledem na Castiela. „S propuknutím apokalypsy se probudilo i zlo, které dřív spalo pod povrchem Země a čekalo na svého pána."
„Eh…cože?" zakroutila Liz nechápavě hlavou.
„Mluví o Bestii," promluvil místo Sideri Castiel. „Je to monstrum, které kdysi stvořil Lucifer."
„Tak to nezní moc…mile," zamumlala si Liz. Sidera vytáhla z vnitřku svého kabátu noviny a hodila je na stůl. „Zanechává za sebou stopy svojí přítomnosti," utrousila hořce a vyměnila si s Castielem tichý pohled.
„Šest nehod u pobřeží Los Angeles za poslední týden," přečetla Liz nahlas hlavní titulek novin. „Oběti byly napadeny blízko pláží. Odborníci se domnívají, že se jedná o útoky žraloků."
„Kéž by žraloci," uchechtla se Sidera. „Bestie je mnohem krvelačnější a rychlejší. Stáhne tě pod hladinu, sežere a pak beze stopy zmizí. Tečka."

„Tak jak ji zastavíme?"
„Nijak. My ji zabít nemůžeme. Bestii ovládá jedině Lucifer. On jediný ji může nakázat, aby se stáhla zpět do hlubin."
„Paráda. Čaj?" Sidera nevěřícně zírala na Lizina záda, když se dívka otočila, aby do zašlých hrníčku vložila pytlíčky s čajem. „Bereš ty novinky dost klidně, Liz," konstatovala žena.
„Za zadkem jsou mi andělé i démoni, další monstrum navíc mě nijak nevzruší," pokrčila rameny.
„Ale tohle není jen tak nějaká příšerka. Je to smrt. Zatím jen čeká v moři, ale až z něho vyleze ven, až si pro Bestii přijde Lucifer, pak teprve poznáme pravou tvář Apokalypsy."
„A ruku v ruce si přijdou pro mě. No jo, žádný novinky."

Liz dlouhou chvíli nehnutě stála, shrbená nad kuchyňskou linkou, a lžičkou cinkala o dno hrníčku. Vzala pytlíček s mátovým čajem a letmo si k němu přičichla. Pak se zarazila a nasávala tu vůni všemi smysly. Něco jí to připomínalo. Cathy. Byl to oblíbený čaj její sestry. Vždycky věděla, jak ho správně připravit, aby čaj nebyl moc silný, ani moc slabý. Aby nebyl hořký nebo moc sladký.

„Tohle je teď můj život," šeptla si pro sebe a nevěnovala přílišnou pozornost zvědavým pohledům, kterými ji obdarovávali Sidera i Castiel. „Všichni moji kamarádi v Anglii se šprtají na zkoušky, zatímco já se schovávám v domě lovce démonů před Satanem a jeho Bestií." Hořce se uchechtla a mrštila pytlík mátové čaje do hrnku.

„Proč já, Sid? Proč to nemohla být nějaká jiná holka? Já jsem pro tenhle úkol ta nejméně vhodná kandidátka. Proč si ta pitomá věc nemohla přistát někde jinde a otravovat život někomu jinýmu?!"

„Věc?" Sidera ohromením otevřela pusu, ale na okamžik se zdálo se, že není schopná slova. „Liz, to není věc. Je to část tebe."
„Ne, já jsem jen schránka, jen hostitel."
„Ty to vážně nechápeš, že?"

Liz neslyšela žádnou známku pohybu, pouze ucítila teplý dotek dlaně na rameni. Sideřin hlas byl tichý a laskavý. „Nejsi jen hostitel nebo schránka. To ty jsi ta hvězda, Liz. Splynuly jste v jednu bytost, teď už mezi vámi nejsou žádné rozdíly, žádné hranice."
„Jo," broukla tiše Liz a skepticky se ušklíbla. „Jasně."
„Tak se na to zkus dívat takhle," povzdychla si bělovláska a natočila si dívku čelem k sobě. „Vem si například démony. Můžou posednout prakticky každého člověka, pokud tedy nemá to správné, ochranné tetování. S anděly už je to trošičku složitější. Chceš to vysvětlit ty?" oslovila Castiela, který celou scénu pozoroval z tmavého kouta kuchyně.

„Má pravdu," přikývl. „Trvá to několik týdnů nebo i měsíců, něž najdeme schránku dost silnou na to, aby nás mohla pojmout. Najít naši pravou schránku, tu nejvhodnější, trvá většinou ještě déle. Pokud naše pravá schránka odmítne, abychom do ní vstoupili, máme ještě možnost zkusit to s jejími potomky."
„Jako Jimmy a Claire," vydechla Liz a podívala se na Castiela, který náhle zblednul a zatvářil se téměř zahanbeně. „Ano," přitakal, ale do očí se dívce nepodíval. „Jde o krevní linii."
„Jinak řečeno i pro anděly existuje alternativa," vložila se do toho Sidera. „Ale s tebou je to něco dočista jiného, Liz. Ta hvězda do tebe nevstoupila jen náhodou. Vybrala si tě. Čekala tisíce a tisíce let na to, aby se s tebou mohla spojit. Ty jsi jen jedna, jediná z miliard lidí, nenahraditelná. Ty jsi výjimečná, copak to nechápeš?"
„Na mně není vůbec nic výjimečnýho," protočila Liz očima. „Existuje milion holek úplně stejných jako já."
„Ne," nedala se nechat Sidera. Opatrně vzala Lizinu ruku a přitiskla si ji ke spánkům. „Něco ti ukážu," zašeptala téměř neslyšně. Liz se zprvu tomu kontaktu zdráhala, ale po chvíli se uvolnila a konečky prstů nechala klidně ležet na Sideřině jemné kůži. A pak to uviděla.

Sidera ji skrze jakési spojení ukazovala sérii obrazů. Liz připadalo, že padá, řítí se z obrovské výšky nezastavitelnou rychlostí. Pocit pádu však skončil stejně tak rychle jako začal, a když se dívka rozhlédla kolem sebe, uviděla světla. Stovky světel, které levitovaly ve vzduchu jako lucerničky a tančily kolem jakýchsi bytostí. Trvalo to chvíli, než Liz došlo, co vlastně vidí. Byly to hvězdy. Viděla dívky i chlapce, zhruba stejně staré jako Liz, jak běží a smějí se, vzájemně tančí a hrají si. Vypadají tak šťastně, napadlo ji. Najednou se všichni přítomní vzali za ruce a začali zpívat. Liz nikdy v životě neslyšela něco tak nádherného. Ten zvuk ji nadzdvihával každý chloupek na těle a vyvolával v ní pocit sladké euforie.

Z temnoty se po chvíli vynořily další siluety, ale tentokrát nebyly lidské. Liz nejdřív napadlo, že vidí Sideru, tedy její zvířecí podobu. Ta samá zvířata přicházela ze všech stran a pomalu se blížila ke zpívajícím hvězdám. Každé zvíře přistoupilo ke své hvězdě a utvořili tak spolu nerozlučitelnou dvojici. Někteří Strážci se proměnili zpět do lidské podoby a smáli se spolu s ostatními hvězdami, někteří zůstali ve zvířecím těle a stočili se do klubíčka u nohou svých pánů nebo jim vesele lízali obličeje.

A pak se najednou všichni v jediné vteřině naráz otočili jako jeden muž a zírali na Liz, která tam fyzicky vlastně ani nebyla. Nic neříkali, jen tiše stáli a usmívali se na ni. Liz náhle napadlo, jak ráda by se k nim přidala, jak ráda by s nimi tančila, smála se a zpívala. Připadalo jí to naprosto přirozené, být s nimi.

Liz se odtrhla od Sideřiné mysli a přerývavě sípala. Málem spadla, ale Castiel ji rychle zachytil a se strachem si dívku prohlížel. „Co jsi jí to udělala," štěkl výhružně na Sideru.
„Vůbec nic," bránila se Sidera. „Nikdy bych neudělala nic, co by jí ublížilo."
„Tak, co to sakra bylo, Sid?" zařvala Liz, když se konečně vzpamatovala. Sidera se usmála. „Moje vzpomínky. Velice staré a cenné."
„Tys mi ukázala svoje vzpomínky? Jaks to udělala?"
„To já ne," zavrtěla žena hlavou. „Tos byla ty. Patří to k tvým schopnostem."
„Co, dokážu lidem číst vzpomínky?" vykulila Liz oči. Sidera přikývla a znovu se zakřenila.
„A co přesně bylo v těch vzpomínkách?" chtěl vědět Castiel.
„Hvězdy," odvětila Sidera prostě.
„Takže jich bylo víc?" vyzvídala Liz zvědavě. Bělovláska se rozesmála na celé kolo a dlaní se plácla přes stehno. „Víc? Víc?! Kdysi jich bývalo tisíce. Doba hořících světel, jak tomu můj druh kdysi říkával. Když spadla na zem nebeská hvězda, většinou to bylo u nějaké významné události."
„Jako třeba?"
„Narození Ježíše ti nic neříká?"

Liz něco kliklo v hlavě a hned si vzpomněla na kázání v Cornwallském kostele, kam chodila její matka a Liz ji občas doprovázela. Vybavila se jí jedna vánoční mše, která byla o narození Ježíše. Když se narodil, kázal jim farář, všichni lidé z okolí následovali velkou, zářící kometu padající z nebe, která je vedla do Betléma.

Ohromeně hvízdla a podívala se na Sideru. „A kde jsou teď?" zeptala se své ochránkyně. „Kde jsou všechny ty hvězdy? Co se s nimi stalo?"

Přes Sideřunu tvář přelétl stín. Pevně zatnula čelist a podívala se na Liz smutnýma očima. „Zmizely. Někam se vypařily a od té doby jsem je neviděla. Ani hvězdy, ani své bratry a sestry. Když se vypařily hvězdy, ztratila jsem kontakt i s ostatními strážci. Dlouho jsem se je pokoušela najít, ale zbytečně."

Liz bylo Sidery líto, když tam tak strnule stála, se svěšenými rameny a hlavou skloněnou k zemi. Vypadala nepřirozeně a zranitelně. V ten moment vůbec nepřipomínala tu odhodlanou bojovnici co roztrhá démona svými dlouhými tesáky a drápy. Liz na okamžik váhala, ale pak Sideru objala. Sidera se usmála do dívčiných vlasů a objala ji taky. Pak se ale rychle odtáhla a podívala se na hodiny.

„Sakra. Už je pozdě, vážně pozdě. Musím jít." Rychle vyběhla ke dveřím a na prahu se ještě otočila. „Tak zatím, Liz. Ráda jsem tě poznala, Casi," mrkla pobaveně na anděla a zmizela venku.

Zbytek dne Liz promlčela a Castiel do toho nijak nezasahoval. Šel tam, kam šla ona, ploužil se za ní jako stín z pokoje do pokoje, ale Liz to nevadilo.

Večer strávili sledováním filmů. Liz se rozhodla pro Hvězdné války, které jí Dean nedávno přivezl, a které chtěla Castielovi už dlouho ukázat. Sám anděl vypadal dost zvědavě. Musela mu vysvětlovat skoro každou pasáž nebo scénu, ale zdálo se, že je filmem naprosto vyveden z míry.

Byli právě v půlce druhého filmu, když se najednou televize vypnula a všechna světla v domě s ní. Castiel okamžitě vyskočil na nohy a tasil své andělské ostří a Liz leknutím začala škytat.

„Co je t-to?" šeptla Liz a snažila se potlačit své škytání. Castiel neodpověděl, jen se kolem sebe bedlivě rozhlížel. Náhle se z dálky ozvala dunivá rána hromu a Liz ztuhla. „Ne, ne, teď ne," mumlala si pro sebe a zabořila hlavu hluboko do měkkých polštářů. Mračna protrhla dlouhá nit blesku a dolů začal padat déšť.

Castiel se při tichém zasténání otočil a na gauči našel Liz schoulenou do klubíčka. Sehnul se k ní a jemně vzal dívčinu tvář do dlaně. „Elizabeth?" Žádná odpověď. „Maličká?" zkusil to znova a starostlivě si její obličej prohlížel. Tentokrát k němu Liz zvedla oči. „Nesnáším bouřky," špitla. „Vždycky mi připomínají…" Odmlčela se a zakryla si tvář polštářem. Castiel si opatrně sedl vedle ní a položil si dívčinu hlavu do klína. Prsty projížděl její hnědé vlasy, trik, který mu jednou poradil Dean. Holky jsou z toho vždycky vyšinutý, vzpomněl si Castiel na radu staršího Winchestera. Mlčel, čekal na to, až začne mluvit ona.

„Už jsem ti říkala, jak umřel můj táta?" Anděl zavrtěl hlavou. Liz zavřela obě oči, nasála nasládlou vůni Castielova kabátu a užívala si příjemný pocit jeho prstů ve vlasech. Uklidňovalo jí to. „Měl moc rád rybaření a často vyjížděl na moře. Vždycky než odjel pryč na své lodi, přišel se se mnou rozloučit. Dal mi pusu na tvář a slíbil, že pro mě uloví tu nejlepší rybu z celého oceánu. A já mu vždycky řekla, ať se neutopí, ať na sebe dává pozor, a že ho mám ráda. Byl to takový náš zvyk." Sevřela pevněji Castielův béžový baloňák a vzhlédla k němu. Nikdy ji nepřestalo fascinovat, jak úžasně modrý odstín měly jeho oči. Připomínaly jí moře, divoké i klidné, příliv i odliv. Olízla si rty.

„Jednou jsem přišla domů ze školy. Bylo mi špatně a tak jsem si šla lehnout do postele, ale pořád jsem si opakovala, že nesmím usnout, že musím počkat na tátu, abych se s ním mohla rozloučit. Ale já usnula. Už jsem mu nikdy neřekla, ať na sebe dává pozor, nikdy už jsem mu neřekla, že ho mám ráda." Její hlas se zlomil v půlce věty a Liz se po tváři začaly kutálet slzy, které Castiel setřel palcem.

„Tu noc mě probudila bouřka, jedna z nejhorších v celém tom roce. A já hned tušila, že je něco špatně. Pamatuju si, jak jsem si jen schovala hlavu pod deku a modlila se, ať už je rychle po všem. Dalšího rána jsem se probudila, sešla do kuchyně a čekala, že uvidím tátu, jak se na mě bude usmívat. Ale nikoho jsem tam to ráno nenašla."

Z dálky se ozval další hrom, při kterém se Liz okamžitě zachvěla. „Proto nesnáším bouřky. Vždycky mi připomenou tu hroznou noc a taky to ráno, kdy jsem stála v kuchyni a byla jsem úplně sama. Já nechci být sama, Casi."

Přitulila se k němu a Castiel cítil její teplo a vůni. Kolem hlavy se jí najednou rozlilo bílé světlo jako svatozář a anděl na to civěl s otevřenýma ústy. „Za 2000 let svého bytí jsem nepotkal úžasnější stvoření něž jsi ty, Elizabeth," vydechl. Liz se na něho vlídně usmála a věnovala Castielovi dlouhý polibek. Jazykem ho dráždila a přejížděla po vlhkých, hladových rtech. Castiel si ji přitáhl ještě blíž a tělem mu pulzovala jakási elektrizující síla, která rozdmýchávala krev v jeho žilách. Jeho ruce prozkoumávaly Lizino tělo a ovíjely se kolem jejich křivek.

Liz divoce bušilo srdce, až měla pocit, že jí prorazí hrudní koš. Horkost projížděla každým místem i místečkem jejího těla, a když se na moment podívala do andělových očí, viděla v nich stejnou touhu, kterou cítila i ona sama. Vsazovala mu drobné polibky na tváře a pokračovala dál až k linii jeho krku. Prsty se zabořila do andělových vlasů a Cas odpovídal stejně nutkavými gesty. Ale teď chtěl víc. Castiel chtěl cítit a ochutnat každou její část. Zvedl ji do vzduchu, jakoby nevážila víc než peříčko a Liz mu obtočila nohy kolem trupu. Vůbec nezaznamenala, že anděl oba přemístil do Lizina pokoje a opatrně je umístil na postel. Liz mu nešikovnými prsty rozvazovala modrou kravatu, zatímco Castiel se pral s její košilí a nedočkavě rozepínal jednotlivé knoflíky.

Byla tak malá. Napadlo ho, že pokud nebude dost opatrný, rozmáčkne ji vahou svého těla jako mouchu. Očima přejel dívčiny rysy, které mu připadaly tak líbezné a krásné, a rty si razil cestičku k jejímu břichu. Liz do tmy šeptala andělovo jméno a utápěla se v té bezbřehé rozkoši. A pro tu noc, kdy měla končetiny propletené s jeho, kdy dokonale splynuli v jednu bytost, se Elizabeth Newronová vůbec necítila ztraceně a osaměle.

Když se další ráno Castiel probudil, věděl, že pro tu dívku, která mu klidně spí v náručí a ze snu se usmívá, by převrátil svět vzhůru nohama a postavil by se klidně i samotnému Luciferovi. Byla jeho a on byl zase její. Navždycky.

AN: Jsem zpět a přináším malý vánoční dárek v podobě nové kapitoly! Fakt bych chtěla psát víc, ale, jak už jsem říkala minule, nemám čas. Ve škole to byla ty poslední týdny šílená honička a k tomu mi teď ještě začala brigáda. Plus do toho započtěte návykové seriály a pochopíte, co tím myslim…

Kapitola měla být původně delší, ale nakonec jsem ji ukončila takhle. Prosím, snažte se nesmát u těch posledních pasáží. Snažila jsem se ze všech sil, aby to nebylo moc uleptaný a přeslazený a awkward. No, a vylezlo z toho tohle.

PS: Šťastné a veselé! Nová kapitola bude až po novém roce. Snad…