„Harry, spíš?" ozval se za závěsem Ronův tichý hlas.

„Ne," zamručené.

Rudovlasý mladík roztáhl závěsy a nahlédl ke kamarádovi.

„Co děláš?"

„Jen... Našel jsem v tom knihkupectví knihu, vypadala zajímavě, ale je prázdná," zamával prázdnými listy před Ronem.

„Hm," Ron vzal knihu do rukou. „Chce, aby ses podepsal."

„To jsem viděl, ale jak? Co tím myslí?"

„Jestli je to rodová kniha, tak máš potvrdit svou identitu."

„Co?"

„Ukážu ti to." Ron z nočního stolku vytáhl Famfrpálový odznáček, rozepnul špendlík a bodl se do prstu. Kapku krve nechal k Harryho zděšení dopadnout na prázdný list.

„Nic nevidím," poznamenal Harry, kdy nahlédl do knihy.

„Jo, ale já vidím," povzdechl si Ron. „Nějaké obrázky, pohádky, báje," listoval knihou. „Očividně jen plky pro lidi, kteří nejsou v rodové linii."

„Myslíš, že uvidím něco jiného?"

„Jo, tak to funguje. Kdybys otevřel naší knihu, tak my vidíme věci týkající se rodiny, politické, starodávné, věci o domluvených manželství nebo o tom kdo koho proklel a tak. Ale ty bys v naší knize viděl jen věci co o rodině už víš a pak nějaké báchorky, drby, obrázky, nic zajímavého."

„Oh..." Harry si knihu od Rona přebral. Přišlo mu tak zvláštní, že Ron na prázdných stránkách něco viděl. Se zamračením vzal od Rona špendlík z odznáčku. Jemně se bodl do prstu. Celý proces mu připomínal Riddleův deník. Ale nezdálo se, že by to Rona znepokojovalo, dokonce říkal, že to je normální. Bude tomu tedy věřit. Překvapeně sledoval, kterak se kapka rudé krve vpila do bílého listu. Vzápětí se začala objevovat slova, obrázky.

„Historie rodu," přečetl nadpis.

„Jo, já tam vidím 'Příběh prvního draka'. To je dětská pohádka," vysvětlil Ron Harrymu. „Budeš si to teď číst? Hm... Tak dobrou," povzdechl si Ron. „Kdyby tam bylo něco zajímavého, tak mi to řekneš?" ujišťoval se.

„Jasně." Předpokládal, pokud to nebude moc osobní, nebo temné. Ron sice tvrdil, že bude stát na jeho straně ať se rozhodne jakkoliv, ale až příliš často se ujišťoval, že po něm nebude chtít, aby oblékl bílou Smrtijedí masku.

Harry počkal až uslyší, že Ron je ve své posteli a pak se opět sklonil ke knize. Po nápisem byl obrázek trojúhelníku s kruhem uprostřed rozděleného. O něco dále se dočetl, že tento znak symbolizuje tři magické předměty – Bezovou hůlku, Kámen vzkříšení a Neviditelný plášť.

Relikvie smrti jsou tři magické předměty vytvořené před mnoha lety. Předmět každý sám o sobě má výjimečnou moc, avšak jen všechny tři spolu jsou téměř neporazitelné. Všechny tři předměty může používat jen pár spřízněných duší. Avšak musí to být potomci původních majitelů.

Příběh Relikvií je znám po staletí. Avšak méně se ví, že Relikvie tři bratři nedostali od Smrti, ale od Necromancera. Od starodávného Necromancera, který prošel Peklem i Očistcem a právě tam získal dostatek vědomostí k vytvoření mocných předmětů. Necromancer se na sklonku života rozhodl obdarovat tři bratry Peverelly. Nebyla to však náhoda. Necromancer sám byl z doby, kdy vznikla Věštba známá také jako Praedictio mortalitas. Věštba hovořící o čtveřici kouzelníků, kteří budou vládnout životu a smrti. Právě Relikvie smrti mají svým budoucím majitelům zajistit prakticky nekonečný život.

Antioch Peverell získal Bezovou hůlku, neporazitelnou hůlku, která zvládla každé kouzlo, vyhrála každý souboj. Ignotus Peverell získal Neviditelný plášť, plášť který skryl každého a ani magie jej nemohla objevit. Cadmus Peverell dostal Kámen vzkříšení, kámen, který mohl oživit mrtvé a ze všech tří předmětů byl plnen té nejtemnější magie. Nikdo kromě rodové linie nemůže předměty užívat. Avšak pouze spřízněný pár může užívat všechny tři předměty.

Harry se zamračil. Opět se zde mluvilo o té věštbě, to se mu vůbec nelíbilo. Byl jen rád, že se jej netýkala. O Necromancerech a jejich magii nevěděl vůbec nic. Bylo možné, aby někdo byl tak mocný, aby mohl stvořit tak unikátní předměty? Ignotus Peverell byl jeho prapředek, to si pamatoval. Zarazil se. On přece měl neviditelný plášť! Bylo možné, že to byl ten samý plášť, o kterém se psalo v knize? Ale jeho plášť jej přeci jen dělal neviditelným, nijak ho neskrýval před magií, nebo ano?

Musel to zjistit. Odložil knihu a vtáhl Pobertův plánek. Stejně tiše vyndal Neviditelný plášť. Přehodil ho před sebe. Dál mohl jen nechápavě sledovat, kterak tečka s jeho jménem mizí z Pobertova plánku. Co to mělo znamenat? Opravdu Relikvie smrti existovaly? A co teď? Měl s tím něco dělat? Objeví se snad někdo, kdo mu plášť sebere s tím, že je jeho právoplatný majitel?

Ne, to určitě ne. Věštba byla hodně stará, mohla se vztahovat na jakoukoliv dobu, klidně ten čas mohl přijít až z stovky let. Když to počkalo do teď, tak proč ne déle...

Rozhodl se knihu pro dnes odložit. Raději sáhl po Regulově deníku. K jeho mrzutosti, mladý Black psal na stejné téma jako kniha.

10.05.1975

Stále přemýšlím, zda mám tento rok dávat Siriusovi něco k narozeninám. Nejspíš se zachovám jako on a vykašlu se na něj. Ale zkusím napsat rodičům, aby na Siriuse nezapomněli, myslím, že by ho to mrzelo...

Dnes jsem mluvil s Hewelellem, je pro mě stále obtížnější dostat se nenápadně do Prasinek. Mám ale za to, že tam vede minimálně jedná tajná cesta. Aspoň Sirius se svými poskoky mizí každou chvíli a z dobrého zdroje vím, že jsou v Prasinkách, mimo k tomu určený čas! Jenže Sirius se zeptat nemůžu, možná bych mohl zkusit vyhrožovat tomu poseroutkovi, co se s ním přátelí, i když ten by to hned vzápětí běžel říct minimálně Potterovi.

Každopádně Hewelell opět mluvil o Relikviích, ukazoval mi knihu Peverell a Relikvie smrt. Samozřejmě vím o rodu Peverellů. Knihu jsem si nemohl přečíst, je zakletá jen pro rodovou linii. Hewelel říkal, že na ní přidal několik dalších kouzel, aby knihu z jeho knihkupectví mohl vyzvednout jen právoplatný dědic. A co víc, jeden ze spřízněného páru.

Je zvláštní představa, že kniha tu bude ležet v prachu třeba desítky let, možná dlouho po tom, co knihkupectví zanikne, a pak přijde někdo kdo jí náhodou sebere a nebude mu to vůbec divné. Někdo kdo třeba nebude tušit, že se ho týká pradávná věštba, kdo nebude tušit, že tím, že knihu sebral zpečetil svůj osud.

Počkat. Cože? Harry na zápisek zmateně hleděl. To Regulus určitě nemyslel vážně. Kouzla, která knihovník na knihu vložil musela vyprchat, jak jinak si vysvětlit, že knihu mohl jen tak odnést.

Hewelell ví, co se v knize přibližně píše. Měl by to být návod k tomu, jak získat Relikvie smrti. Původní majitelé, tři bratři, měli každý po jednom dědici, každý měl dceru. Jejich rodová linie tak zanikla. Možná ještě dcery a snad i jejich děti mohly Relikvie mít u sebe. Ale pak se předměty ztratily. Zdá se, že je někdo našel, nejspíš dědic některého Peverella. A ten je uschoval, aby je našli jen Spřízněné duše.

Trochu mi vadí, že Relikvie nemohu, i kdybych je našel, používat. Jako Black nejsem příbuzný Peverellů. Zaujal mě hlavně Kámen Vzkříšení. Když jsem to řekl knihovníkovi, jen se smál. Řekl, že si to myslel, že je ve mně něco, co k sobě předměty podobného charakteru přitahuje. Mluvil o jakési temnotě...

Harry se zamračil. Vlastně doufal, že dnes bude v Regulově deníku nějaké lehčí čtení. Ale zdálo se, že mladý Black řešil jen samé zapeklitosti. Nebo o obyčejných věcech neměl potřebu psát.

Přešel na další stránku.

31.05.1975

Siriusovi je dnes patnáct let. Zařekl jsem se a nic jsem mu neposlal. Ale rodiče ano. Upřímně si myslím, že by si vzpomněli i bez toho, abych jim to připomínal. Sirius při snídani vypadal překvapeně, když mu z domova přiletělo několik balíčků, nejspíš počítal s tím, že se na něj rodiče vykašlou. Nevím kde vzal tu myšlenku, že ho nemají rádi, jen to neumí tak dávat najevo.

Těším se na léto. Mám v plánu jít na návštěvu Septimuse Weasleyho. Doporučil mi to hlavně Hewelell, prý se mám Weasleyho zeptat na tajemná místa, specificky na Wasteland. Vím, co je součástí Wastelandu a začínám mít obavu, že mě Hewelell tlačí k něčemu, co si nejsem jist zda chci. Občas vidím jeho výraz, kterým mě sleduje. Není to oplzlý pohled, jaký má Lucius Malfoy. Spíš pohled hrdého rodiče, ale... Něco mi na tom nesedí. Myslím, že Hewelell sám je temný kouzelník. Myslím, že je mocnější než Grindelwald a myslím, že chce, abych sestoupil do stejné temnoty. Zvláštní jak mě to najednou stranu děsí, na druhou ale... Těším se. Je to taký příjemný strach. Bojím, ale zároveň jakobych věděl, že přijde něco velkého, něco skvělého.

Knihovník mi dal seznam položek na speciální lektvar a k tomu kouzelnou formuli. Část lektvaru už uvařil sám, druhou musím dokončit ve škole. Měl bych to stihnout do konce roku. Lektvar slouží k odhalený Čtveřice, o které mluví Věštba. Hewelell tvrdí, že po vypití lektvaru uvidím auru lidí, ale ne stejnou jako auru. Spíš magickou. Takže kolem mudlů by být neměla. Kolem motáků jen našedlý opar. Běžný kouzelník bude mít auru bílou. Mocný kouzelník modrou. A čtveřice by měla mít auru červenou. Přišlo mi zvláštní, že lektvar nedělí auru na to jaký kouzelník je, zda temný nebo zastánce světla.To je prý o lidskosti a ne o kouzelném nadání. Jediný Necromancer má auru černou a magické bytosti míšenou. Třeba vlkodlak bude mít bílou a v ní černé stíny. Zajímavé, že i víly mají mít černé odstíny a to jsou brány jako bytosti světla.

20.06.1975

Stihl jsem to! Udělal jsem lektvar a použil jsem ho, i když jsem s tím dlouho váhal. Myslím, že vím o kterých lidech Věštba mluví, nebo tuším... Řekl jsem o své domněnce Hewelellovi a on smál. Opravdu se smál. Prý to věděl, ale chtěl, aby to zjištění provedl sám, hajzl jeden. Dobře, takže zdá se, že ve škole mám pár spolužáků a jejich potomci, nejspíš tedy přímý potomci ne vnoučata nebo tak něco, takže jejich synové budou ve Čtveřici. No a já. Ne, že by mě to překvapilo, knihovník takové narážky má už delší dobu, ale nechtěl jsem být přehnaně egoistický a myslet si, že Starodávná věštba by mohla mluvit o mě. O mě! Já přeci nejsem nijak výjimečný. Ale zdá se, že tomu tak je... Nejsem potomek Peverellů a pochybuji, že na mě někde čeká Spřízněná duše. Takže zbývá Ten, jenž nezůstane mrtvý a Ten, jenž vládne temnotě. Upřímně druhá možnost zní lépe. Hewelell řekl, že si nemohu vybrat, prý druhá možnost mluví o něčem temném a nebezpečném a promluvíme si o tom víc až po létě a až po mém rozhovoru s Weasleym.

Ptal jsem se ho, co by se stalo, kdyby někdo z těch čtyř nechtěl být vyvolený, nebo zemřel před tím, než se bude moci jím stát. Poprvé jsem knihovníka viděl vyděšeného.

Když Věštba nebude naplněná, Svět pohltí temnota.

Harry zaklapl deník. Opravdu doufal, že má Regulus jen bujnou fantazii, protože tohle nebylo pěkné! A to co psal... Generace, která chodila s Regulem do školy měla děti, které nyní chodily do školy s Harrym. Takže minimálně dva jeho spolužáci byli oněmi Vyvolenými? Měl by je hledat? Zjišťovat? Ví o tom vůbec ještě někdo?

Zamračeně odložil deník stranou, víc přemýšlení nechá na ráno.

-HPT-

25.06.1975

Tak moc se těším na léto. Myslel jsem, že tenhle rok projde v klidu, ale... Celý rok jsem se s velkým úspěchem vyhýbal Malfoyovi, dneska mě dostihl.

Harry seděl v knihovně. Před sebou měl učebnici lektvarů a na ní položený Regulův deník. Bylo krátce po obědě, ale on nemohl vydržet než se opět dostane k deníku. Asi doufal, že tam najde odpovědi na to, kdo z jeho spolužáků nese podobné břímě jako on sám. Kdo je zatížen Věštbou. Kdo má spasit Svět, i když o to vlastně ani nestojí.

Regulus dnes ovšem psal o něčem jiném. Jakoby zmizel ten odhodlaný mladík, který dělal posledních několik zápisků a zpátky byl dvanáctiletý chlapec.

Zápise sám byl celý zmatený, místy byl rozpitý inkoust, sem tam rozmazané kapky, Harry jen mohl předpokládat, že u toho zápisku Regulus opět plakal. Stránka byla i zmuchlaná, někde bylo několik slov zuřivě přeškrtáno, že se ani nedalo přečíst, co tam původně stálo.

Narazil jsem na Malfoye v opuštěné učebně. Chtěl jsem s klidu dodělat nějaké úkoly pro Eugena a taky se zastavit za některými profesory, abych se rozhodl jaké předměty si na příští rok zapsat.

Malfoy... Malfoy mi zastoupil cestu, vtáhl mě zpátky do učebny. On- Ublížil mi, opravdu opravdu hodně. Nepočítám jen modřiny a- Použil na mě kouzlo, takže jsem nemohl křičet, ale mohl jsem se bránit, prý ho to těší—Nevím jak dlouho to trvalo, snad celé věky. Pak odešel, jen tak, s úšklebkem a s příslibem, že se ještě uvidíme.

Našel mě Snape. Chtěl mě vzít na ošetřovnu, ale... Co bych tam řekl? Jsem jen Zmijozel, kdo by mě poslouchal. Zmijozelové si odjakživa vše řešili mezi sebou.

Lucius je zlo, čisté zlo. Nejen jeho činy, ale vidím mu to v očích. Různí temní pánové mohou být zlý, šílení, ale Lucius Malfoy je temnota. I když by to mělo být za mnoho let, tak Lucius padne, bude krvácet, bude křičet, a já budu stát nad ním a bude mě to těšit.

Harry zíral na zuřivě napsané řádky v deníku. Věděl to, věděl, že to přijde. Že Malfoy Regulovi ublíží, ale... Doufal, že věci špatně přečetl, že se nic nestane. Když si uvědomil, že mladý Black přes všechnu svou vyspělost byl ještě dítětem. Osamělým dítětem, které nevěřilo, že by jej nějaký dospělý vyslechl a-

„Pottere?" ozval se vedle něj hlas. Harry leknutím povyskočil, zaklapl deník i učebnici lektvarů.

„Oh, Merline... Teda, uhm, chci říct... Ahoj, Draco."

Plavovlasý mladík se na něj podezíravě zahleděl. „Mám si myslet, že se mi vyhýbáš?"

„Co? Ne? Proč bych měl?" zmateně. Uvnitř se však zastyděl. Na Draca si ani nevzpomněl.

Mladý Malfoy se nadále mračil, nejspíš něco v Harryho výrazu mu dalo dostatečnou odpověď, otočil se k odchodu.

„Draco, počkej!" Harry ho chytl za ruku. „Myslel jsem... Tedy, Prasinky nebyly tak špatné a-"

„Myslíš my dva v Prasinkách, nebo že útok na Prasinky nebyl tak špatný?"

„Uhm, my dva?"

„Nevíš?"

„Jo, jasně. My dva, rande a-"

„Bylo to rande? Nebyl jsem si jistý," zamračil se Draco.

„Jo, asi nebylo úplně," Harry zmlkl. „Možná to příště bude lepší?"

„Možná?!"

„Bude," rozhodně.

„Takže chceš jít na druhé rande?" Draco opravdu vypadal nejistě.

„No jasně," úsměv. „Mohli bychom jít na rande ve čtyřech."

„Uhm... S Grangerovou nebo Weasleym?"

„S-"

„To je vlastně jedno, obě možnosti jsou hrozné!"

„Tak ne... Jen my dva, to je v pohodě. Určitě... Totiž, dám ti vědět? Nebo ty mě? Ne, já tobě, jasně," překotně domlouval Harry. Malfoy se na něj jen mračil.

„Uhm, totiž, někam musím jít a-"

„Kam?" zajímal se Draco.

„Totiž..." Harryho zrak spočinul na učebnici lektvarů. „Za Snapeem."

„Vážně? Půjdu s tebou."

„Ehm... No."

„Nebo tam nejdeš? Určitě na tebe bude milejší, když půjdu taky," rozhodně.

„Jo, to asi jo," opatrně. Teď aby šel na Snapem.

Když procházeli sklepením, Harry si uvědomil, že Draco nejen, že se mu líbí fyzicky, ale i nějak jinak ho přitahoval. Nevěděl pořádně jaký je, do letošního roku jej znal jenom jako rivala. Ale cítil k němu jakýsi tah. Jakoby mu mohl věřit.

Na půl ucha poslouchal, jak Draco mluví o lektvarech a o tom, jak to jeho přátelům nejde a on se marně snaží jim něco z toho vysvětlit. Harry si uvědomil, že Draco s Crabbem a Goylem jsou opravu přátelé. Poslední léta si s Ronem dělali legraci a tvrdili i dvou větších chlapcích, že jsou Dracova ochranka. Vlastně si mysleli, že s Dracem kamarádí jen proto, kdo je Dracův otec. Možná to tak bylo na začátku, ale teď se zdálo že jsou opravdovými přáteli. Harry jen doufal, že to tak vidí i Crabbe s Goylem, mrzelo by jej, kdyby Draco zjistil, že chlapci, které bral jako přátelé jimi nejsou. Harryho ochranitelský pruh se natáhl Dracovým směrem. Tušil, že teď už je ztracený, i kdyby se Draco rozhodl, že jej vlastně nechce...

Zastavili před dveřmi do Snapeových soukromých komnat. Harry ani netušil kde jsou, teď nějak následoval Draca. Sakra, neuvědomil si, že jej plavovlasý Zmijozel vede sem. Co měl profesorovi říct... Pohledem těkal kolem. Všiml si, že v rukách stále drží učebnici lektvarů ze které vykukoval Regulův deník. Oh...

Dveře se otevřely.

„Draco, co- Pottere!" Snape pohlédl z plavovlasého mladíka na Harryho. „Mohl jsem si myslet, že když mě někdo bude rušit ve volném čase, tak to budete vy!"

„Nepozveš nás dál?" protáhl znuděně Draco.

„Co? Zbláznil ses?" vyštěkl Snape.

„Ale jdi, četl jsem, že sis vzal Blacka, takže Potter je v podstatě rodina."

„Draco," varovně. Přesto ustoupil a nechal mladíky vejít.

„Co jste chtěli?" Zamračil se na něj Snape. Ani netušil, kdy se ti dva začali přátelit? Nebo co to mezi nimi bylo? Samozřejmě slyšel zvěsti, že spolu šli do Prasinek, ale nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Podobné báchorky se občas objevily o každém. I o něm se, v době kdy studoval, tvrdilo, že tráví čas s Potterem. Když se na tím tak zamyslel, tak ty povídačky nebyly daleko od pravdy, když uvážíme koho si teď vzal. Ale to byla vina Lupina! On vymyslel tenhle dle něj geniální plán.

Harry těkal pohledem z Draca na Snapea.

„Tedy..."

„Vyklopte to, Pottere, nemám na to celý den!"

„Proč jste to někomu neřekl?"

„Co?" Snape se zmateně otočil na Draca, ten jen pokrčil rameny, netušil proč sem Harry chtěl jít. Upřímně ještě v knihovně si myslel, že si to Harry vymyslel jen, aby se jej v ten moment zbavil.

„O Malfoyovi?"

„Co?"

„Ne o tobě, o tvém otci," upřesnil Harry.

„Pottere, nevím co to blábolíte, ale-"

„O tom, že Lucius Malfoy znásilnil Reguluse!" vykřikl Harry.

„Cože?!" ozval se za Harrym Siriusův hlav. Mladý Potter v duchu zaúpěl, nechtěl aby se to Sirius dozvěděl takhle. Co tady vůbec dělal? Neměl být zavřený na Grimmauldově náměstí než se vyřeší zda je či není vinný? Harry ani nechtěl domýšlet, co tady jeho kmotr se Snapem sami dělali.

Otočil se k Siriusovi. „Siriusi... Uhm... Nevěděl jsem, že tady jsi."

„Co si řekl, že Malfoy udělal Regulovi?!"

„Siriusi..." Harry se ho snažil klidnit.

Black se otočil na Snapea. Ten zamračeně hleděl k zemi. „Věděl si to?"

„Tedy... Byly jsme děti a... Nemohl jsem ho přeci nutit, když to nechtěl nikomu říct," prohlásil Snape.

„Byly jste děti?" Nevěřícně opakoval Sirius. „Kolik... Kolik Regulovi bylo?" Do teď doufal, že se to stalo v době, kdy Regulus byl u Smrtijedů.

„Dvanáct," řekl za Snapea Harry.

„Co?" Sirius zaúpěl. Jak to, že to nevěděl? Jak mohl svého bratra tak zklamat? Bylo v Regulově životě víc takových věcí, které nevěděl? Nebylo divu, že se z něj stal Smrtijed.

„Je to v deníku a... Chceš si-"

„Nechci číst o tom, jak byl můj malý bratr znásilněný!" vykřikl Sirius.

„Možná byste měli jít," poznamenal Snape s pohledem upřeným na zuřícího Blacka.

„Jo, asi jo..." Harry chytl tichého Draca za ruku a vytáhl jej na chodbu.

„Uhm, Draco, neříkej nikde-"

„Co, že můj otec je násilník?" vyštěkl na něj plavovlasý mladík.

„Ne, to jsem nemys-"

„To je jedno, Pottere," Draco mávl rukou. „Není to nic, co bych nevěděl." Obrátil se k Harrymu zády a vydal se do míst, kde Harry tušil Zmijozelskou společenskou místnost.

„Cože? Draco, počkej, co... Sakra." Nejistě zůstal stát na místě, Zmijozelský mladík mu už zmizel z dohledu. Co to mělo znamenat?