Kapitola 25 – Závěrečný souboj

„ÁÁÁUUU!" zaječel Harry co nejhlasitěji, ale ani to nestačilo na přehlušení davu. Teprve, když přilétl zbytek nebelvírského týmu, aby Harrymu poblahopřáli a rozjeli večírek, si všichni uvědomili, že něco není v pořádku.

„Sežeňte madame Pomfreyovou!" zahulákal George na ostatní nebelvírské, havraspárské a mrzimorské studenty, když si všiml vodotrysku krve vytékající z Harryho ruky. Ozvalo se pár výkřiků strachu, ale naštěstí se někteří studenti rozběhli za ošetřovatelkou. „Vydrž, Harry," řekl mu Fred, chytil jeho propíchnutou ruku se Zlatonkou a vší silou se je snažil oddělit od sebe.

„ÁÁÁUUU!" zaječel Harry. Když za to Fred tahal, bylo to o to víc bolestivé a vypadalo to, že jsou do sebe ještě více zaklesnutí. „Nepomáháš mi, Frede!" Se zaťatými zuby zašátral Harry v kase po hůlce a mhouřil přitom oči, ve kterých měl slzy od té bolesti. Když ji našel, namířil na svou zraněnou ruku tou zdravou, jež se ale trochu třásla.

„Sendoni Farmaki!" Z hůlky vystřelilo malé bílé sukno a samo od sebe se mu omotalo kolem ruky. Stejně rychle jako se to omotalo kolem Harryho zranění, to nasáklo krví a z čistě bílého sukna tu bylo sytě červené.

Konečně dorazila se supěním a červenými tvářemi madame Pomfreyová, následovaná hloučkem studentů. Jediným pohledem přelétla krvavé sukno a bez jediného slova začala Harryho tlačit na ošetřovnu.

Byla to ta nejhorší událost po famfrpálu, které se Harry kdy zúčastnil; zůstat na ošetřovně několik hodin, nechat se ustavičně navštěvovat lidmi, z nichž některé ani neznal. Také se stavilo plno otravných prváků: Joe mu napsal nějaký nepochopitelný vzkaz | 3 j00 |-|4rrY g3+ \/\/3|_|_ $00|\|!, Mike pro něj vyrobil tisíc papírových jestřábů, kteří rychle odlétli, Akshay mu dal nějaký druh načechraného a podivného tučňáka jménem Tux a Chris… no, o tom co udělal Chris, se nemusíme zmiňovat…

Jedinou dobrou věcí na tom, že měl ruku propíchnutou ostnatou Zlatonkou bylo, že to lidi odvedlo od jeho odhalení, že je zvěromág. A všichni studenti si kladli stejnou otázku.

„Kdo to udělal?"

V tom si byl Harry zcela bezradný. Byl příliš zabrán do hry, než aby si všiml, jestli někdo z diváků neočaroval Zlatonku, nebo jestli si s ní někdo nepohrál předem.

Hodně lidí naznačovalo, že to byla madame Hoochová. Vzhledem k tomu, že měla ke Zlatonce a všemu, co souviselo s famfrpálem neustálý přístup, mohla je lehce začarovat. Nebyl zde však žádný motiv, proč by to dělala, takže ty pověry utichly téměř stejně rychle, jako začaly.

Harry ale měl jisté tušení. Možná to byla ta osoba, která mu celý rok posílala dopisy. Možná, že už přeměnil nebo přeměnila své výhružky v činny. Ale kdo to byl a proč by to dělali? Říct Brumbálovi, že ukradl jeho fénixe, by bylo dostatečným trestem a tohle bylo zbytečné.

Jediné, co udržovalo Harryho šťastného při jeho pobytu na ošetřovně, byl famfrpálový pohár, který trůnil přímo vedle něj, a odráželo se v něm zapadající slunce. Vydával zář, která se mohla rovnat jedině záři Cho. Přestože ho zužovala nesmírná bolest, stále si připomínal: „Vyhráli jsme."

Byl to Brumbál, kdo sem přinesl ten pohár. Jen díky tomu, že byl ředitel, překonal sklon madame Pomfreyové každého vyhodit.

„Blahopřeji ti, Harry," řekl, když položil pohár na stůl přímo vedle Harryho postele. „Blahopřeji ti k dalšímu skvělému vítězství Nebelvíru."

„Díky, pane profesore," řekl Harry chabě. Právě mu nějakým kouzlem vyndali Zlatonku z ruky a nebyla to ta nejbezbolestnější věc na světě, stejně tak jako pocit, který měl nyní.

„A smím ti pogratulovat ke tvému zítřejšímu vítězství v souboji?" zeptal se Brumbál nenuceně, když se posadil do nohou Harryho postele.

„Och, to nevím, pane profesore," odtušil Harry. „S touhle rukou? Nevím, jestli budu moci vůbec udržet hůlku, natož potom bojovat." To byla věc, která Harryho také trápila. Bude vůbec schopen na Malfoyovi uplatnit svou odplatu?

„Dovol mi, abych ti prozradil malé tajemství, Harry… toho se zvěromágové nikdy nemusí bát."

„Co tím myslíte?" zeptal se Harry rozpačitě.

„Toho sis už všiml, Harry, nebo ne? Když se přeměňuješ, neměníš určitou hmotnost ve stejné množství. Například ta tvoje křídla. Jsou mnohem větší, než tvé lopatky, tak odkud se potom vzala jejich velikost?"

„To nevím, pane profesore…" řekl Harry.

„Ve skutečnosti to neví nikdo. Je to jedna ze záhad kouzelnictví, která nebude nikdy odhalena. Tak jako tak, Harry, to o čem mluvím je, že i když někdo přijde o celou paži, je schopen přeměnit její zbytek v celou zvířecí."

„Takže… chcete říct," řekl Harry, který to začal chápat, „že si tuhle poraněnou ruku můžu přeměnit na gryfův pařát a normálně ji používat? A ta pracka nebude zraněná?" Brumbálovi se charakteristicky zatřpytily oči a usmál se.

„Přesně tak," souhlasil. „Věř mi, Harry… vím to z vlastní zkušenosti."

„Chcete říct… že jste zvěromág?" divil se Harry.

„Ano," odpověděl Brumbál a potom si vyndal hůlku, kterou se dotkl svého zahnutého nosu. „Vidíš ten můj nos, Harry?"

„Ano, pane profesore," odvětil Harry a snažil se nesmát. Byla to velice podivná podívaná, jak se starý muž opětovně dotýká svého nosu dlouhou hůlkou.

„"Víš, lidi vždy zajímalo, proč je tak dlouhý a křivý a já vím, že existuje mnoho teorií a pověr, ale všichni jsou příliš ostýchaví, než aby se zeptali. Takže budeš první, kdo se to dozví.

Když jsem byl mladší a stával jsem se čarodějem, jakým jsem dnes, dostal jsem se do… souboje. Vyšel jsem z něj s nerozbitným kouzlem uvaleným na můj nos, což způsobilo, že na zbytek mého života zčervená, bude bublat a vypadat jako kočičí. Naštěstí jsem zvěromág. Přeměnil jsem si tedy nos tak, aby vypadal jako tělová podoba zobáku a od té doby jsem ho tak nechal."

„Už chápu, pane profesore," řekl Harry.

„Ty se ale nemusíš bát, Harry," utěšoval ho Brumbál. „Ke konci tohoto školního roku budeš mít ruku zase v pořádku a nebudeš si muset nechat tlapu do konce života."

„Pane profesore," začal Harry. „Vím, že to může být poněkud… osobní otázka, ale… co jste za zvíře?" Brumbál se usmál.

„Ach, Harry, to ti nemohu říct. Mám důvod, abych nikde neříkal, proč vypadá můj nos takhle. Víš, já jsem totiž nepřihlášený zvěromág."

To Harryho překvapilo. Nebylo obvyklé, aby se Brumbál v něčem neřídil zákony. Proč se nepřihlásil?

„To, že jsem nepřihlášený, nám dává určitou výhodu oproti Voldemortovi," řekl Brumbál, jakoby vycítil Harryho otázku. „Přestože by to bylo nadmíru děsivé, kdybychom byli s Voldemortem donuceni k souboji, musím bohužel říct, že by nejspíš vyhrál. Mojí jedinou nadějí na výhru by byl moment překvapení, takže to prosím nikomu neříkej, Harry."

„Samozřejmě, že ne," řekl Harry tiše

Brumbál se postavil a vypadalo to, že se chystá odejít, když se najednou otočil. „Když už mluvíme o zraněních a tak, Harry, Fawkes si poslední dobou počíná velice podivně. Často mu bývá špatně a postrádá svou obvyklou veselost… náhodou o tom asi nebudeš něco vědět, že?"

Harry těžce polkl. Podezříval ho Brumbál, že něco udělal s Fawkesem? Mohl tušit, že ta kopie není skutečný Fawkes?

„Ne, pane profesore," odvětil Harry a snažil se, aby to znělo co možná nejvážněji. „Nemám o tom ani ponětí." Brumbál se usmál, přikývl a odešel. Harry se sesunul na polštář a jen doufal, že se klony neopotřebují.

Příštího rána probudilo Harryho prudké Ronovo zatřesení.

„Vstávej!" křičel. Harry si promnul oči a rychle si nasadil brýle. Viděl, že s Ronem tam stála i Hermiona a Cho.

„Jdeš na ten souboj?" zeptala se Hermiona.

„Ach, nevím, jestli bys měl," podotkla Cho. „Co ta tvoje ruka…"

„Neboj se," uklidnil ji Harry se širokým úsměvem. „Mám to pod kontrolou." Ukázal jim svou obvázanou ruku a přeměnil ji na gryfův pařát. Sundal si obvazy a všechny překvapilo, co bylo pod nimi. Harry ohnul své nové prsty a uchopil hůlku.

Ze začátku to bylo trochu obtížné držet hůlku spíše třemi malými kroužky než pěti dlouhými prsty, ale brzy si na to zvyknul. Vyskočil z postele a společně se svými kamarády sešel dolů do Velké síně, za vzrušeného rozhovoru o soubojích.

„Slyšela jsem, že kdokoliv vyhraje, získá své koleji navíc padesát bodů," řekla Cho.

„Skvělý!" usmál se Ron. „Díky tvému včerejšímu vítězství máme o sto bodů více a to znamená, že máme-"

„Tři sta šedesát bodů," upřesnila Hermiona s vysoko zdviženou hlavou. Ron na ni vyplázl jazyk.

„Jo, asi tolik," souhlasil Ron. „A Zmijozel má… čtyři sta pět bodů… takže když někdo z nás vyhraje-"

„Získá Nebelvír školní pohár o pět bodů," dokončila jeho informaci Hermiona. Ron se na ni upřeně zadíval.

„Vyhrát ho znovu?" řekl Harry, když došli ke dveřím do Velké síně. „Po páté za sebou? Páni, to by bylo super." Otevřel dveře a odhalil pohled na síň plnou studentů. Ani jediné sedadlo nebylo prázdné, všichni chtěli vidět ty souboje.

Harry, Ron, Hermiona a Cho přešli na druhou stranu místnosti ke zdi a čekali, až přijde čas, kdy budou moci předvést, co dokáží. Všude se rozhostilo ticho a profesor Kratiknot se postavil do čela místnosti, poklepal si hůlkou na krk a promluvil.

„Vítám vás, studenti i učitelé!" řekl kouzlem zesíleným hlasem. „Jsem šťastný, že vám mohu představit… členy Soubojnického klubu a jejich kapitána, Harryho Pottera!" Ukázal rukou na místo, kde stáli Harry, Ron, Hermiona a Cho. Při potlesku vystoupili do středu, brzy následováni dalšími členy klubu, kteří k nim přicházeli z různých částí ohromné místnosti. Jakmile tam byli všichni, bezděčně se uklonili a všichni se znovu roztleskali. Harry si nemohl pomoci a musel se usmát.

„A nyní," pokračoval profesor Kratiknot, „mě velice mrzí, že musím oznámit, že vzhledem k zítřejším zkouškám budeme muset zkrátit tuto zápasnickou schůzi. Jen šest nejlepších vybraných členů bude dnes moci zápasit, což bude mít za důsledek pět úchvatných soubojů. Nyní vám přečtu těch šest jmen. Pokud mezi nimi nebudete, je mi líto, ale vraťte se prosím na své místo. Teď ty jména: V první řadě náš kapitán, Harry Potter!" Harry se lehce uklonil a následoval potlesk.

„Dalším, zatím na prvním místě klubu je: Draco Malfoy!" Malfoy se sice uklonil jako Harry, ale sklidil menší potlesk. Prostě nevyhrál famfrpálový pohár.

„Další jsou: Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Cho Changová a… Sy-Syen- Tci!" Všichni čtyři se trochu uklonili a ostatní se šli posadit zpátky na svá místa. Po krátkém potlesku nastal čas na souboje.

„Stejně jako dříve," poznamenal profesor, „bude soutěžící vybírán náhodně a utká se vždy jen proti jednomu. V tomhle klobouku je šest jmen, která budou vždy vytahována po dvou. Dva vybraní se proti sobě utkají.

Jediným odlišným pravidlem bude to, které jsme už měli použít dříve. Nebudu odpočítávat začátek zápasu. Tím pádem to bude oficiální a nefalšovaný souboj a každý zápas začne použitím prvního kouzla… Všichni připraveni?"

Celá Velká síň naplněná všemi studenty a učiteli z celé školy zahulákala „ANO!" a profesor Kratiknot se usmál. Strčil ruku do klobouku, zatočil s ní, aby jména promíchal. Nakonec uchopil dvě jména a vytáhl je ven z klobouku. Usmál se a promluvil nahlas:

„V prvním zápase se utkají… pan Tci proti… panu Harry Potterovi!" Všichni ve Velké síni jásali, zatímco se Hermiona, Ron, Cho a Malfoy uhnuli ze středu, takže tam zůstal jen Harry, Tci a profesor Kratiknot. Ten namířil hůlkou na zem a něco zamumlal. Jakmile to udělal, podlaha se kouzelně rozšířila a nabyla téměř velikosti Velké síně a vytvořila tak malý prostor, kde by správně měli bojovat.

Profesor vylétl na konec nově vzniklého prostoru a naznačil Tcimu a Harrymu, aby zaujali pozice. Harry těžce polkl, když šel nahoru, aby bojoval proti Tcimu. V jejich posledním vzájemném souboji ho Harry stěží porazil.

Tci se postavil do své obvyklé pózy (s mnoha vzrušenými výkřiky těch, kteří ho tak viděli poprvé) a Harry připraveně zamával hůlkou. Počkal chvíli, což se mu zdálo jako celá věčnost, oči všech se upírali na něj a Tciho a čekali, kdo z nich začne.

Během tolika týdnů učení se, našel toho Harry mnoho o soubojích. Dočetl se, že první tah dělá většinou ten slabší a ješitnější zápasník, zatímco chytřejší a ukázněnější si počká až na druhý. Když se však po několik sekund nikdo z nich nepohne, je na lepším soutěžícím, aby zahájil souboj.

Všechny ty věci o tom, kdo by co měl udělat a kdy se Harrymu honily hlavou, až ho začala bolet. Rozhodl se tím prostě řídit a začít.

„Expelliarmus!" křikl a zamířil na Tciho. Kouzlo mu z hůlky vystřelilo a řítilo se přímo na jeho soupeře. Jelikož se Tci ani nepohnul a nepokusil se o obranu, vypadalo to, že ho to kouzlo zasáhne.

Právě, když bylo kouzlo sotva palec před Tcim, pomyslel si Harry, že souboj je u konce. Tci však ze svého pouzdra vytáhl Swand a zakryl si s ní obličej tak rychle, až se zdálo, že se ani nepohnul. Odzbrojovací kouzlo se od její čepele odrazilo rovnou k nekonečně vysokému stropu.

„Karthiaki Prosvolus!" vykřikl Tci a švihl S hůlkou Harryho směrem. Vyšel z ní červený paprsek, který Harrymu připomněl, že je to Infarktová kletba a rozhodně se necítil na to, vyzkoušet si ji na sobě.

„Kooverta!" zaječel Harry a pevně přitom svíral hůlku svou malou tlapou. Objevil se před ním malý neviditelný štít, do něhož udeřila Tciho kletba a zmizela. Harry nad něj vyskočil a namířil přímo na svého protivníka.

„Siragus!" křikl a proměnil si záda na křídla, pomocí kterých se vznášel těsně nad svým štítem. Jeho kouzlo zasáhlo zem přímo vedle Tciho a ten byl nucen odkymácet se stranou. Nevypadal však zraněně a vyskočil do vzduchu.

„Anataga Atsuidesu!" zahulákal. Přestože se neobjevil žádný paprsek, pocítil Harry sílu té kletby. Svět kolem Harryho se začal… vytrácet. Všechno vypadalo, jako kdyby to byl rozmazaný obraz. Poté se to rozpustilo a Harry se vznášel v černém zapomnění. Náhle veškerá černota kolem zaplála plamenem.

„ÁÁÁUUU!" zaječel Harry, jakmile pocítil prudké teplo z ohně. Veškerá temnota zmizela a zbyly po ní jen plameny. Celý svět se proměnil na jediné peklo, v jehož středu stál Harry. Zdálo se, že po něm chňapají plameny a chtějí ho pohltit. Pokaždé mu jedno z jejich planoucích chapadel šlehlo po tváři a Harry pocítil, jak se mu celým tělem nese ostře pálivý pocit. Harry zaťal zuby a pokoušel se ignorovat ten bolestivý pocit i skutečnost, že se utápěl ve vlastním potu.

„To není doopravdy… to není skutečné…" připomínal si. Zdálo se, že mu to dodalo novou sílu a pokusil se vybavit si každou veselou vzpomínku, kterou kdy měl… i ty, co teprve mít bude. Budu žít se svou maminku, znovu ji uvidím, opakoval si. Cítil, jak kolem něj začínají plameny chladnout a čím více si to vybavoval, tím více to vypadalo, že přestávají. Byla to ta nejšťastnější vzpomínka, kterou si dokázal vybavit. Přesto se mu ale zdálo, že je ještě něco, co mu dodávalo naději, ještě něco… co si ho přálo zpátky. Tolik veselí nemohly udolat žádné plameny. Brzy se všechny ztratily a Harry se vrátil do toho černého zapomnění.

Několik vteřin tam stál a rozhlížel se nicotou se zvědavostí, co by se mělo stát dál, když se najednou proměnila zpět do skutečnosti, což ho donutilo, aby si zakryl oči před bolestí z toho, že byl tak najednou vystaven tolika světlu.

Jakmile se jeho oči vzpamatovaly z onoho šoku, byl Harry otřesen podívanou před ním. Harryho obklopili Ron, Hermiona a Cho, kteří ho poplácávali po zádech, zatímco Tci ležel na zemi a jeho hůlka se válela opodál.

„C- co se stalo?" zeptal se Harry, když se Tci vzpamatoval.

„To to tvoje kouzlo, zasáhlo Tciho," vysvětloval Ron.

„Jaké kouzlo? Žádné jsem nepoužil," namítl Harry.

„To víš, že jsi použil," oponovala Hermiona, „Odzbrojovací kouzlo."

„Ale Tci ho odklonil."

„Harry," řekla Hermiona nadutě, „nevíš snad z čeho je v téhle místnosti vyrobený strop?"

„Ehm, ne… mám ale pocit, že se mi to chystáš říct."

„Je vyrobený z kouzelných zrcadel, která se dají lépe očarovat," vysvětlila mu Hermiona. „Tci odklonil tvé kouzlo do stropu, kde se od těch zrcadel odrazilo a zasáhlo ho právě ve chvíli, kdy se připravoval použít na tebe další kouzlo."

„No, alespoň jsem vyhrál," podotkl Harry, když se vracel na své místo. Rozhodně by dal přednost vítězství nad Tcim jiným stylem, než že ho zasáhne jedno z Harryho předchozích kouzel ve chvíli, kdy byl pod vlivem Tciho kletby.

Po krátkém potlesku pro Harryho jako vítěze, zašátral profesor Kratiknot opět v klobouku a odstranil Tciho jméno. Ten se vrátil ke zmijozelskému stolu, sice ne s úzkostlivým, ale ani se šťastným výrazem. Jeho výraz nic neříkal, jakoby na něj výsledek souboje vůbec nezapůsobil.

„Jsou všichni připraveni na souboj číslo dvě?" usmál se profesor, když vrazil ruku zpět do klobouku. Zatímco všichni kolem jásali, zatočil několikrát rukou, aby vybral co nejnáhodnější zápas. Když konečně přestal míchat jména, vytáhl dvě, usmál se a přečetl je.

„V následujícím souboji se utkají… pan Ron Weasley a pan Draco Malfoy!" oznámil hlasitě. Když vstupoval Ron s Malfoyem do ohromného prázdného prostoru, jásal Harry společně s ostatními. Stejně jako Cho a Hermiona se i on uhnul a oba soupeři zaujali své pozice.

„Můžete začít kdykoli budete připraveni," připomněl jim profesor Kratiknot, když vyskočil do vzduchu a jen se tam tak vznášel. Ron nepromarnil ani vteřinu a ukázal svou slabost tím, že zahájil zápas.

„Fucillius!" křikl a vystřelil na Malfoye kouzlo, které ho zasáhlo přímo do hrudi. Ten se však ani nepohnul a Ron na něj civěl s otevřenými ústy.

„Wingardium Leviosa!" zahulákal Malfoy. Jeho kouzlo zasáhlo Rona a vyzvedlo ho do vzduchu. Malfoy ho potom nechal letět pozpátku, až s hlasitým zaduněním narazil do zdi. Hned nato ho trochu vrátil, připraven praštit s ním znovu o zeď. Věci se pro Rona opravdu nevyvíjely moc dobře.

„No tak, Rone! Do toho!" povzbuzoval ho Harry. Ron otočil hlavu jeho směrem a usmál se. Právě ve chvíli, kdy s ním Malfoy hodlal znovu udeřit o zeď, na něj namířil Ron hůlkou.

„Necro Poli!" vykřikl. Z hůlky mu vystřelila zelená lebka se šumivým zakončením a namířila si to rovnou na Malfoye. Zasáhla ho do ruky, ve které držel hůlku a prolétla mu masem jako duch. Potom, co lebka proletěla Malfoyovou rukou sice zmizela, ale účinek Ronova kouzla teprve začal. V místě, kde ho zasáhla, začala Malfoyova ruka měnit barvu na tmavě zelenou. Přehodil si hůlku ze zraněné ruky do zdravé, ale Ron s tím počítal a již jí proletěla další lebka. Obě Malfoyovi ruce byly teď temně, kalně zelené a každou vteřinou vypadaly víc a víc sešlé.

„Expelli- ááá!" vyjekl Malfoy. Když švihl rukou dopředu, aby dodal svému kouzlo větší rychlost, odlétla mu. V místě, kde ji udeřilo Ronovo kouzlo, se spodní část paže oddělila od zbytku. Kouzlo totiž způsobilo, že kůže v místě zásahu byla stará, slabá a téměř mrtvá. Už při sebemenším pohybu by mohla odpadnout a Malfoyovo švihnutí způsobilo, že odlétla.

Jeho paže se vznášela vzduchem jako nějaký bizarní pták a přistála mezi oběma soupeři. Nikde nebyla žádná krev, jen zelený sliz z místa, kde byla ruka zasažena.

„Vzdej to, Malfoyi!" poradil mu s úsměvem Ron. „Použiješ-li další kouzlo, odletí i tvoje druhá ruka! Nemáš šanci." Harry se cítil ze svého přítele velice rozrušený. Vyhraje skutečně Ron?

„Jo, do toho, Rone!" zvolal. Malfoy však vypadal nespoutaný.

„No, pořád mám ještě jedno kouzlo," podotkl.

„Tak do toho," vybídl ho Ron.

„Erhomo Dracono!" zaječel Malfoy a odlétla mu i druhá ruka, která přistála poblíž té první. Bez rukou vypadal opravdu podivně, Ron se jen pousmál a šel k jeho rukám, aby mohl zvednout Malfoyovu hůlku.

Když se ji ale chystal zvednout, rozlehlo se Velkou síní zahřmění, jakoby se blížilo malé zemětřesení. Ron padl na podlahu a zeď naproti němu vybuchla, načež dovnitř vlétl Malfoyův Maďarský trnoocasý drak z péče o kouzelné tvory. Vypadal mnohem rozzuřeněji a krutěji než kdy jindy. Byl silný a rychlý, jak ho vycvičil Malfoy, a po celém těle se mu rýsovaly mohutné svaly. Celá záda a vrcholek hlavy mu pokrýval krunýř z velkých a kovových bodců.

Byl dokonce příliš velký i na Velkou síň, takže musel mít celou dobu skloněnou hlavu, aby se tam vešel. Nemohl tedy sice létat, ale přesto měl k nehybnosti daleko. Začal se plazit rovnou k Malfoyovi.

„Dostaň ho, toho s červenými vlasy," ušklíbl se Malfoy a kývl hlavou směrem k Ronovi. Drak po něm střelil pohledem a vypustil ze svých velkých nozder oblak dýmu. Ron začal couvat od Malfoyovi hůlky směrem ke zdi.

„Fo- fo- Fotia Poli!" vykoktal s třesoucí se hůlkou namířenou na draka. Vystřelil z ní malý paprsek, který zasáhl draka do tvrdé kůže. Nic se nestalo a obluda se stále blížila k Ronovi, přičemž se jeho šance na vítězství každou vteřinou zmenšovaly. Malfoy se smál tomu, jak se mu podařilo obrátit situaci, a ustupoval od draka. Přestože byl jeho, věděl, že je lepší nebýt blízko, když se chystá na útok.

Drak vzepjal hlavu a zhluboka se nadechl. Doširoka otevřel tlamu a nad ní se mu začala tvořit ohnivá koule. Každou sekundu byla vidět lépe a lépe, žhnula stále temněji a sytěji červeně, načež se změnila na světle modrou a poté na jasně bílou, čímž se prokázalo, jak byla rozpálená. Ta koule se točila takovou rychlostí, že z ní až odlétávaly kousky, které se nesly vzduchem, dokud nenarazily na zeď, kterou se syčivým zvukem propálily a nechaly po sobě jen velkou temně rudou spáleninu.

„Připrav se, že se z tebe stane ohniště, Weasley!" křikl Malfoy přes intenzivní hlasitý zvuk, který koule vydávala. Jakmile opustila tato slova Malfoyova ústa, opustila koule drakovu tlamu. Drak natáhl hlavu, a když jeho krk maximálně natažený, vystřelila koule vzduchem přímo na Rona, který tam oněměle stál.

Koule dopadla na zem přímo k Ronovým nohám, což vedlo ke strašnému ohnivému výbuchu. Ten odfoukl Rona skoro až ke stropu, od něhož padal, dokud nenarazil na podlahu. Také se ze zasaženého místa rázem vyvalilo plno ohně a kouře, který nutil všechny ke kašli.

„Anemos!" řekl Malfoy přes zakrytá ústa, jakmile zuby sebral svou hůlku a doběhl k Ronovi.

Z hůlky mu zavál silný vítr, který rozehnal všechen kouř, a teprve potom bylo vidět Rona ležícího tváří dolů s hůlkou stále v ruce. Drak stál před ním se zkříženýma tlapama a vypadal sám se sebou spokojený. Z nozder mu vylétl kouř a jeho tlama se zkřivila v něco, co mělo být úsměvem.

Malfoy jen přistoupil ke svým rukám, které ležely na zemi, a nechal je se vrátit ke zbytku. Hůlkou se dotkl místa, kde se spojily a ony vypadaly zase normálně.

Potom přiskočil k Ronovi a s vystrčenými malíčky jemně zvedl jeho hůlku. Zvedl ji vysoko do vzduchu, což přimělo celý zmijozelský stůl k jásotu a Harryho k pocitu, že právě spolkl kostku ledu. Malfoy úplně zlikvidoval Rona… bude ho vůbec schopen porazit, až na to přijde čas?

Jásot ustal a Malfoy pomáhal profesoru Kratiknotovi s úklidem prostoru pro souboje. Poslal svého draka pryč dírou, kterou přiletěl a tu profesor následně spravil pomocí malého kouzla. Potom vzkřísil vyčerpaného Rona a Malfoy mu s nafoukaným výrazem hodil nazpátek hůlku. Když se vracel k nebelvírskému stolu, tvářil se Ron dosti zhnuseně a na Harryho se ani nepodíval. Podlaha byla uklizená, takže byl čas na další souboj.

„Tak dobrá! Kdo je připraven na další partii? Já tedy určitě," vyštěkl profesor Kratiknot, který vypadal, jakoby ho poslední souboj pořádně vyvedl z míry. S povystrčeným jazykem strčil ruku zpět do klobouku.

Harry si povzdechl, jelikož si ho náhody rády vybíraly, aby musel bojovat proti vlastním přátelům. Posledními, kteří zůstali, byla Hermiona, Cho, Malfoy a on sám. Jen proti jednomu z nich si přál zápasit. Vypadalo to, že je profesor Kratiknot spokojen se jmény, které vybral, a tak vytáhl ruku z klobouku.

„Další dva soutěžící budou… slečna Cho Changová-"

„Ne já, ne já," žádal Harry sám sebe.

„-a slečna Hermiona Grangerová!" Harry si rychle a tiše oddechl úlevou. Přestože byly obě dívky na dobré cestě, aby se staly přítelkyněmi, neměli k sobě vztah jako Harry s Cho. Obě vešly do velkého soubojnického prostranství a zamávaly hůlkami. Profesor Kratiknot vyskočil do vzduchu a veškerá pozornost se obrátila k Cho a Hermioně.

„Mohlo by to být celkem dobré, co Pottere?" ozval se Malfoy. Stál opřený o zeď přímo vedle Harryho a z malého barevného sáčku jedl popcorn. Harry na něj jen zazíral.

„Nejsi na mě naštvaný, že jsem porazil tvého ubohého přítele, že?" pokračoval Malfoy s úsměvem a další várkou popcornu v puse. „Chci říct, kdyby se opravdu postavil na odpor… možná bych k němu byl soucitnější, ale když tam tak stál a zíral na mého draka s otevřenou pusou, skutečně vypadal jako hlupák! Kdyby jen zkusil nějaké další kouzlo, možná by ho býval přemohl."

Tak jak Harry Malfoye nenáviděl, musel přiznat, že má pravdu. Ron si při posledním souboji opravdu nevedl moc dobře. Očividně nečelil tolika nebezpečím jako Harry. Nechtěl to však připustit, a tak změnil téma.

„Kde jsi k tomu přišel?" zeptal se Harry a ukázal na Malfoyův sáček.

„Oh, tohle?" ukázal Malfoy na svůj popcorn. „Prostě jsem to vyčaroval. Mudlové to jedí na různých zábavách a tohle určitě jedna z nich je… dvě holky Harryho Pottera proti sobě, kdo z nich je více hodný legendy? Chceš nějaký?"

Harry se rozhodl, že se přestane bavit s Malfoyem a obrátí pozornost k souboji, který ještě nezačal. Cho i Hermiona tam stály a čekaly, která z nich se první pohne. Nakonec to byla Hermiona.

„Kano Micro!" křikla.

„Egoestesi!" zaječela Cho téměř okamžitě s hůlkou namířenou na sebe. Na chvíli zazářila jasně žlutou barvou a pak ji zasáhlo Hermionino kouzlo, které ovšem nemělo žádný účinek. Cho stála naprosto stejně velká jako předtím, zato s Hermionou to bylo jiné. Z ničeho nic se začala zmenšovat až do podoby fotbalového míče. Z toho, kolik toho viděl, si byl Harry jistý, že vypadá pořád stejně odhodlaně. Namířila hůlkou na sebe.

„Engorgio!" křikla. Ve chvíli, kdy mělo vyletět však Cho zaječela:

„Esiestego!" Znovu se objevil oslnivě žlutý záblesk a Hermionino kouzlo nemělo opět žádný účinek. Cho přebírala energii Hermionina kouzla a vyrostla do pětinásobné velikosti. Teď, když byla Hermiona sotva miliontina velikosti své sokyně, začala vypadat trochu vystrašeně.

„Siragus!" zaburácela Cho. Po ohromné explozi přímo pod Hermioninýma nohama se ocitla v ruce Cho, která jí vzala hůlku z ruky.

„Slečna Changová zvítězila!" oznámil profesor. „Výborné použití Omezených kouzel, Obracejícího a Navracejícího kouzla, vynikající práce!"

Cho se usmála a postavila Hermionu zpátky na zem, kde jí vrátila hůlku a zvětšila ji do původních rozměrů. Potom udělala to samé na sobě a přešla zpátky na své místo vedle Harryho. Hermiona se „nespoutaná" vrátila a posadila se vedle Rona.

„Co jsou ta Omezená kouzla, Cho?" zeptal se Harry.

„To jsou ta, která jsem použila. Obracející kouzlo využívá kouzla, která použije tvůj protivník na tebe proti jemu samému. Navracející kouzlo využívá kouzla, která použije tvůj protivník na sebe a převede je na tebe."

„Proč jsou omezená?"

„Jsou totiž neobyčejně náročná a tvá hůlka se po jejich použití potřebuje vzpamatovat, takže je můžeš použít jen jednou za určitou dobu."

„Ach, už chápu."

„Bez urážky, Harry," šeptla Cho, „ale styl tvojí kamarádky Hermiony je předvídatelný."

„Co tím chceš říct?" podivil se Harry.

„Udělala všechno podle knížek. Věděla jsem to, takže všechno, co jsem musela udělat, bylo počkat, až ji dojde trpělivost a začne. Stejně tak mi bylo jasné, že svým prvním kouzlem se mě bude snažit oslabit a druhé kouzlo bude takové, aby jí pomohlo. Stačilo mi tedy připravit se na použití Omezených kouzel a věděla jsem, že ji lehce přemohu."

Harry se usmál, že Hermiona vždy hledala odpověď v knížkách a potom se jimi přesně řídila.

„V dalším zápase," řekl profesor Kratiknot, když přestal míchat jména a vytáhl ruku z klobouku, „se utká pan Draco Malfoy a slečna Cho Changová!"

„Zase?" vzdychla Cho, když vstala ke svému dalšímu zápasu. I když nebylo na ten poslední potřeba tolik tělesných sil, bylo při něm nutné přemýšlet a Cho byla unavená. Zato Malfoy vypadal velice odpočatě, když nechal zmizet sáček popcornu a otřel si umaštěné ruce do hábitu. Do soubojnického prostoru vešel s úsměvem.

Jak oba zamávali hůlkami, pomyslel si Harry, že opět neví, komu má fandit. Jestliže vyhraje Cho, bude se s ní muset utkat a to si nepřál. Stejně tak ale nechtěl povzbuzovat Malfoye. Rozhodl se tedy, že zůstane zticha.

Stáli jen malou chviličku, než Malfoy zahájil souboj.

„Anataga Totemopiku!" křikl a Harry se okamžitě otočil na Cho, aby zjistil, jaký to bude mít účinek. Ještě než měla šanci na Malfoyovo kouzlo zareagovat, začala se třást po celém těle. Jak se tak třásla jako zemětřesení v lidské podobě, vypadala, že má nějaký záchvat. Oči se jí protočily do hlavy a z pusy jí vycházela pěna. Třásla se čím dál zuřivěji, až se zhroutila na zem a téměř se topila ve vlastních slinách.

Hůlka se jí vykutálela z prstů a spadla na zem, zatímco se Malfoy smál. S několika otočkami a pohvizdováním přistoupil přímo k Cho a vykopl její hůlku do vzduchu, kde ji zachytil. Několikrát se nehezky poklonil, a zatímco Cho ležela na zemi, jásal celý zmijozelský stůl.

„Děkuji, děkuji vám!" řekl jízlivě, když do publika foukl několik polibků. Když přecházel k Harrymu, upustil její hůlku na Cho, která ležela na zemi a třásla se ve velké kaluži slin. Profesor Kratiknot k ní rychle přišel a použil na ní protikouzlo. Cho se okamžitě postavila, jako kdyby se nic nestalo a odběhla k havraspárskému stolu, kde se z ničeho nic rozplakala do dlaní.

Harry si víc než cokoliv jiného přál, aby k ní mohl běžet a utěšit ji, ale věděl, že se nejdřív bude muset vypořádat s Malfoyem. Sevřel pěsti a zabodl se pohledem do Malfoye, který stál přímo vedle něj. Nepříjemně se na něj podíval a Malfoy se pokoušel být vtipný, a tak mu to oplatil.

„Nemůžu za to, že je tvoje přítelkyně smutná," pokrčil rameny.

„Počkej na souboj, jen počkej na souboj…" uklidňoval se Harry, aby překonal touhu zabít Malfoye právě teď a tady.

„No, vzhledem k tomu, že nám zbývají jen dva soutěžící, mohli by sem také přijít a připravit se!" vypískl profesor Kratiknot. Malfoy s Harrym se na sebe zlostně podívali a bok po boku předstoupili. Když došli do středu kruhu, Malfoy se s úsměvem zatočil, takže stanul naproti Harrymu.

„A tady je máme, dámy a pánové," oznámil profesor přes vzrušené šuškání zástupu. „Dva nejlepší zápasníky z tohohle klubu… každý byl jednou poražen… kdo bude vyhlášen jako nejlepší?"

Velká síň propukla ve skandování „Harry!" a „Draco!", ale Harry je stěží slyšel. Jediné na co se soustředil, byl Malfoy. Tenhle souboj bude o něčem víc, než jen odplatě, nebo snaze být nejlepší; bude to o obraně cti jeho přátel… Harry musí vyhrát…

Byl to Malfoy, kdo se pohnul první.

„Expelliarmus!" křikl a Harry se jen odšinul, aby se vyhnul paprsku.

„Ekathormirio Oplo!" zaječel, načež se celá síň otřásla, když mu z hůlky začaly vyletovat stovky malých kovových míčků, mířící přímo na Malfoye.

„Fteros!" vřískl Malfoy s hůlkou namířenou na sebe těsně předtím, než ho míče zasáhly. Ze zad mu vyrašila křídla a on vystřelil do vzduchu jako kulka, takže ho míče minuly, narazily do stěny a zmizely. Harry přenesl souboj do vzduchu tak, že si přeměnil ramena v křídla a vylétl vzhůru ještě rychleji a přesněji než Malfoy. Ta křídla byla jeho součást a ne nějaký kouzelný doplněk, takže s nimi uměl mnohem lépe zacházet.

„Ki Poli!" křikl Malfoy a švihl hůlkou. Harry to kouzlo sice neznal, ale viděl, jak se k němu blíží. Byl to ohnivě rudý mrak, který se pohyboval neobyčejně pomalu na kouzlo. Harry se mu lehce vyhnul, ale jakmile to udělal, pocítil v hrudi bolest, jako kdyby do něj právě narazilo planoucí nákladní auto, jedoucí dvousetkilometrovou rychlostí za hodinu. Odneslo ho to pozpátku na zeď, ve které udělal velkou díru.

„To bylo Rozdělené ptačí kouzlo, Pottere," informoval ho Malfoy. Harry ho však sotva slyšel, jelikož ho úder kouzla a náraz do zdi na chvíli připravily o smysly. „vytváří falešný obraz kouzla, za kterým se skrývá to pravé. To je samozřejmě neviditelné, takže nikdo nemůže vidět, jak se blíží."

Přistoupil přímo k Harrymu, který ležel schoulený u zdi.

„Vzdej to," poradil mu.

„Nikdy," odsekl Harry a pocítil v sobě novou sílu. Odkutálel se do strany od Malfoye a vystřelil do vzduchu. Jeho soupeř ho následoval jen s malým zpožděním.

„Oplo! Oplo! Oplo!" křičel Harry a naslepo za sebe střílel kouzla, přičemž se pokoušel zasáhnout Malfoye, který se mu držel v patách. Potom uslyšel Malfoyův výkřik, takže mu bylo jasné, že ho jedno z kouzel zasáhlo. Otočil se a uviděl Malfoye, jak leží na zemi a mne si hlavu. Vzhlédl k Harrymu a poklepáním hůlky nechal svá křídla zmizet. Harry slétl na zem a udělal to samé, jen bez pomoci hůlky.

„Víš co, Pottere," protáhl Malfoy se zkříženýma rukama, „už mě začíná unavovat, když proti tobě bojuji sám. Myslím, že je načase pozvat na pomoc… přítele." S těmi slovy pozvedl hůlku do vzduchu a Harrymu došlo, že se chystá zavolat svého draka. Musí rychle něco udělat.

„Expelliarmus!" vykřikl a namířil na hůlku, kterou Malfoy držel vysoko ve vzduchu. Odzbrojovací kouzlo ji zasáhlo a ona mu vylétla z ruky.

„Accio hůlka!" řekl Harry rychle a vzrušeně, jelikož už téměř vyhrál. Malfoyova hůlka se k němu donesla vzduchem, on ji zachytil a zamával s ní na nyní otřeseného Malfoye.

„Ha! Tak vidíš, Malfoy! Je po zápase a já vyhrál!" křikl šťastně. Malfoy však nevypadal zraněně a znovu zkřížil ruce.

„Ne, Pottere. Myslím, že souboj právě začal."

„Co tím myslíš?" podivil se Harry. „Mám tvojí hůlku!" Malfoy se usmál.

„Na tohle," pronesl, „totiž hůlku nepotřebuji…" zavřel oči, naklonil hlavu k obloze a o Harryho se opět pokoušely mdloby. Malfoy se přeměňoval přímo před jeho očima. Za necelou vteřinu byl zcela proměněn ve svou obludu. Harry upustil obě hůlky a ty spadly na zem pokryté potem. Klesl na kolena a s široce rozevřenýma očima zíral na hrůzu, která před ním ležela.

Jen jediné slovo popsalo Malfoyovo zvíře: smrtonosný. Bylo dvakrát tak široké jako Maďarský trnoocasý drak a alespoň třikrát tak vysoké. Celá místnost vypadala, jakoby se nějak zvětšila, aby se to do ní vešlo. To stvoření mělo tři hlavy: prostřední patřila nějakému druhu hada, po celém obličeji jí vykukovaly bodáky a měla přinejmenším dvacet očí. Na obou stranách byla jedna hlava baziliška s červenýma očima, které ozařovaly celou síň. Všechny tři hlavy se předklonily k ohromnému tělu, které vypadalo jako dračí, až na to, že mělo na každé straně tři ruce. Všech šest jich bylo stejně vražedných a nepříjemných jako hlavy. Na každé ruce bylo sedm prstů, které se podobaly spíše dlouhým tenkým jehlicím než čemukoli jinému. Nohy, zakončené třemi ostrými prsty, byly také dlouhé a svalnaté. A aby toho nebylo málo, byl dlouhý ocas podobný hadímu zakončený ohromným plamenem.

Obluda roztáhla svá masivní křídla a vydala hlasitý, pronikavá a ohlušující řev, který se rozřinčel celou síní a donutil každého, aby si zacpal uši. Potom se netvor zadíval dolů na Harryho a na všech třech hlavách se objevil úšklebek.

„Líbí se ti to, Pottere?" ozval se v Harryho mysli hlas. Vypadalo to, jakoby v hlavě přemýšlel, ale ve skutečnosti to za něj dělal někdo jiný. „Jo, jsem to já, Draco. Jen jsem ti chtěl ukázat jak úžasný a děsivý jsem předtím, než tě rozmáčknu."

„Jak ke mně mluvíš?" zeptal se Harry v mysli. Trochu ho pálilo čelo… ale proč? Voldemort přeci nebyl nikde nablízku.

Draco se zachechtal.

„Copak tě McGonagallová nic nenaučila, Pottere? Všichni zvěromágové jsou spojení, jako kdybychom byli ve vlastním světě daleko od ostatních. Je to pouto, které musíme všichni sdílet, i když ti se kterými to sdílíme, jsou… méněcenní, dalo by se říct?"

„Takže co jsi za zvíře?" pomyslel si Harry.

„Ty to nepoznáš?" odtušil Malfoy. „Jsem kombinace pěti zvířat: dračí tělo a paže; dvě baziliškovi hlavy; jednu Hentaiovu; ocas Atsuaie; a křídla fénixe. Jsem nejúžasnější ze všech zvířat, nejlepší z nejlepších."

„Takže ty jsi celou tu dobu mrhal časem, aby ses stal tímhle? Nějakým druhem výstřední a groteskní přetvářky? Tvoji baziliškové už dokonce ani nenahánějí strach!" řekl Harry, když zvedl svou a Malfoyovu hůlku e země a snažil se ho nějak setřást.

„Ha! Jediný důvod, proč neděsím lidi vpravo a vlevo je, že McGonagallová snížila schopnosti baziliškových očí, dokud jsou kolem lidé. A že mrhám časem? To je to, co si myslíš? Nech mě ukázat ti sílu téhle ‚přetvářky'!" zaječel Malfoy v Harryho hlavě.

Netvor spojil všechny paže dohromady, takže vznikl velký kruh. Potom hlasitě zařval a odrhl je od sebe, co nejdál to šlo. Spojení všech paží dohromady vytvořilo něco jako světle zelený silný pruh, který vypadal téměř jako tekutina. Netvor vydal další hlasitý zvuk a vylétl z něj ohromný kužel světla o stejném rozsahu jako pruh spojující ruce. Řítil se přímo na Harryho a to vedlo ke strašnému výbuchu. Všude kolem něj vytryskly plameny, ve kterých byl Harry natolik pohlcen, že ho to ani neodneslo pryč.

„ÁÁÁUUU!" vřískl a pokusil se neztratit svou chladnokrevnost… „Aqua Nero!" Z hůlky mu vystřelil veliký mrak, který se mu vznesl nad hlavu a pouštěl dolů litry a litry deště. Oheň kolem byl uhašen a Harry obrátil svou pozornost k Malfoyovi.

„Mdloby na tebe!" zaječel a mířil přímo na obludu. Kouzlo, které mu vylétlo z hůlky, ji zasáhlo rovnou do břicha, ale odrazilo se jako od zrcadla.

„Ha, ha, ha!" chechtal se Malfoy v Harryho mysli. „Nevíš, že fénixové a Hentaiové jsou nepřemožitelní téměř jakýmkoliv kouzlem? S jejich kombinací na mě nebudou účinkovat žádná kouzla. Dokonce ani kletba, která zabíjí!"

Když Malfoy zakláněl všechny tři hlavy dozadu připraven na další útok, Harry těžce polkl. Co může dělat? Všechna kouzla byla nepoužitelná… jediné, co mohl udělat, bylo počkat, dokud něco nevymyslí.

Tři hlavy vystřelily kupředu. Hentaiova uprostřed roztočila své bodce, přičemž vypouštěla nějaký druh silného elektrického útoku, zatímco baziliškovi vystřelily z tlam malé ohnivé koule. Všechny tři výbuchy neměly daleko k tomu, aby zasáhly Harryho a vytvořily kolem mnoho menších explozí a děr. Všude bylo víc a víc ohně. Jediné, co však mohl Harry dělat, bylo vzhlédnout k šupinatým hlavám a doufat, že cokoli udělají, nebude moc bolet…

Potom mu to došlo. Šupinatá kůže! Malfoyova obluda byla, až na fénixova křídla, složená skoro ze všech plazů. Vzhledem k tomu, že jsou chladnokrevní, potřebují tak ohromní plazi velký žár, aby zůstali teplí a Harry se domníval, že to byla práce velkého plamenu na konci ocasu. Všechno, co musel Harry udělat, bylo snížit teplotu v místnosti natolik, aby tu příšeru dokázala zmrazit. Cho ho tohle kouzlo naučila už dávno.

„Apendo Keros!" zahulákal Harry jak nejhlasitěji mohl a kladl přitom důraz na každou slabiku. Hůlkou namířil dolů ve znamení, že chce, aby se okolní teplota snížila.

Účinek kouzla byl okamžitý. Harrymu naskočila husí kůže a ve chvíli, kdy to zaklínadlo použil, pocítil, že jeho kůže zvlhla a zmodrala. Ve vzduchu viděl vlastní dech a ze stropu začal padat sníh.

Na Malfoye dolehlo kouzlo také. Právě se připravoval vystřelit ze svých tlam další ohnivé koule a elektřinu, když ho Harry použil. Jeho hlavy zůstaly na místě, kde byly: zakloněné k zádům, kašlaly a bylo vidět, jak z nich vychází ledový dech. Barva obludy se změnila z tmavě červené na světle modrou a zelenou. Oheň na ocase byl uhašen a obluda zařvala.

„Cos to provedl!?" zaječel v Harryho hlavě Malfoy, který spadl a vytvořil tak malé zemětřesení.

„Porazil jsem tě, Malfoy, to jsem udělal," odvětil Harry. Obluda naposledy a velice slabě zavřeštěla, načež se začala zmenšovat. Tři hlavy se spojily a vytvořily jednu; čtyři z šesti rukou zmizely v bocích a nohy se smrskly do původní podoby. Až nakonec zůstal uprostřed místnosti Malfoy, který se pod hromádkou sněhu třásl jako šílený. Harry si nemohl pomoci a usmál se.

„Harry Potter je vítěz!" vykřikl profesor Kratiknot a vrátil teplotu do normálního stavu. Všichni Harrymu hlasitě provolávali slávu a někteří jeho nebelvírští spolužáci k němu přiběhli a se skandováním „Harry! Harry!" ho na ramenech nesli síní.

Harry si právě všiml profesora Brumbála, který byl v rohu místnosti a pozoroval celý souboj, jak nyní odpálil několik prskavek, vlajek, balónků a třpytek. Harry se cítil, jako kdyby právě opět vyhrál famfrpálový pohár.

Ohlédl se a uviděl, jak kolem ležícího Malfoye stojí Crabbe, Goyle a Ginny. Crabbe s Goylem mu pomohli vstát, ale on je odstrčil a padl na Ginny, která mu pomohla vyjít ven ze síně a pryč od Harryho fanoušků.

„Prostě další den v životě Harryho Pottera, co?" poznamenal Ron, který stál uprostřed lidmi obklopujícími Harryho. Ten se na něj usmál.

„Jeden den vyhraješ famfrpálový pohár, potom vyhraješ soubojnický turnaj… co bude dál? Dostaneš šestnáct NKÚ?" To Harrymu něco připomnělo. Byli právě v půli cesty k nebelvírské společenské místnosti, když seskočil z ramen svých obdivovatelů.

„Ach, ne!" řekl pohoršené skupince. „Zítra jsou NKÚ! Musím se učit!"

Harry, Ron a Hermiona seběhli společně s několika dalšími studenty, které přemohlo rozrušení, do knihovny. Tam četli každou knihu, která se jim dostala do rukou, aniž by se opravdu starali o čem vlastně je a každou chvíli mluvili o Harryho vítězství a o tom jak skvělý byl. Snažili se vštípit si do paměti všechna data, podrobnosti a popisy, na které narazili, dokud se všichni nezhroutili na knihu.

Okolo čtvrté hodiny ráno usnul Harry u knihy Všechny existující protikletby a ještě více! Probudilo ho až Hermionino prudké a vzrušené zatřesení, po kterém odběhl na první část vyučování, přičemž si nezapomněl vzít z Velké síně kousek toastu. Spolu s Ronem a Hermionou doběhl do učebny připraven na zkoušky.