Jen sedí vedle sebe, drží se za ruce a mlčky si hledí do očí.
Oči profesora Snapea jsou černé jako jeho vlasy a většina lidí by je popsala jako temné a chladné tunely. Po většinu doby by s nimi Hermiona souhlasila, protože Snape ke svému okolí vždy přistupuje chladně a tváří se nepřístupně. Ale teď, když sedí naproti ní a vzpomíná na onu nebahou hádku, teď se v jeho výrazu objevují emoce, které u něj nikdy neviděla. Smutek, bolest, lítost. Právě teď vypadá Severus Snape tak zranitelně, že by ho nejraději objala.
I Snape pozoruje primusku před sebou, její tvář a oči. V duchu ji srovnává s jinou chytrou studentkou z mudlovské rodiny. Od pohledu si Lily Evansová a Hermiona Grangerová nejsou moc podobné. Jedna s rudými vlasy a zářivýma zelenýma očima, která uchvacovala už od pohledu, druhá s vlnitou hřívou vlasů, která je jejím od pohledu asi jediným nápadným znakem. Ale obě patří do Nebelvíru, obě inteligentní, možná inteligentnější než zbytek jejich ročníku. Obě to dotáhly na primusky. Obě překvapují okolí svými názory. Obě ho zaujaly jako nikdo jiný. Jedna jeho nejlepší kamarádka, druhá jeho nejlepší studentka.
Až na to, že studentům se profesoři nesvěřují se svými pocity, že ne? Ani se s nimi nedrží za ruce a nemyslí o nich jinak než jako o studentech. Severus se zamračí na jejich spojené ruce a rychle pustí Hermioninu dlaň. Tohle by dělat neměl. Takhle chovat by se neměl.
„Jaké další téma máte v té vaší hře?" zeptá se profesor, aby odvedl své myšlenky a primusčinu pozornost jinam.