Mám rád
„Proč jsi byl na mého zázračného chlapce tak hnusný, když mluvil o té dívce? Ty nechceš, aby byl šťastný?"
Garciová se na Morgana nevěřícně dívala, v očích se jí zablesklo cosi jako vztek.
Morgan potřásl hlavou a rozhodil ruce. „Samozřejmě, že chci! Mám Reida rád!" ohradil se.
Její výraz zjihl. „Dereku…"
„Mám rád, když je někde blízko a vím, že je v bezpečí –"
„Dereku," přerušila ho jemně.
„– rád mu cuchám vlasy, mám rád, když se směje, když mi v letadle usne na rameni –"
„Dereku," zopakovala o něco výrazněji.
„– když stojí u té tabule a drmolí ty svoje statistiky a –"
„Dereku!" přerušila ho Garciová hlasitě a pár vteřin na něj beze slova, zato ale s mírně pootevřenými ústy, zírala. „Ty ho miluješ!"
„Cože?" Morgan se zarazil. „Ne!"
Garciová pohodila hlavou. „Ale ano, zlatíčko," zavrkala a široce, ďábelsky se usmála. „Miluješ ho."
„Co to povídáš? Samozřejmě, že ho nemiluju. Jak jsi na to vůbec přišla?"
„Ach, zlato," oslovila ho měkce a položila mu dlaň konejšivě na paži.
„Já…" Morgan se odmlčel a oči se mu rozšířily. „Oh můj bože…" vydechl šokovaně. „Miluju ho." Chvíli slepě koukal před sebe. „Miluju Reida," zopakoval. „Oh můj bože…"
Garciová se usmála.