To Shape and Change – Utvářet a měnit
Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten
s/6413108/1/
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, czech translation was created by Patolozka.
ooOoo
Kapitola 19 - Neočekávaný hrdina
Albus by to zřejmě nikdy nikomu nepřiznal, ale v okamžiku, kdy se dostal ke vstupu do poslední místnosti, sotva lapal po dechu; avšak nepřestávaje dýchat vstoupil a hůlku držel ve vzduchu pro případ, že by potřeboval bezprostředně jednat.
Jeho oči rychle prohlédly místnost, nacházejíce zrcadlo z Erisedu roztříštěné u zadní stěny přímo před ním. Přesunul pohled od jeho zničené plochy a prozkoumal další části prostoru, aby našel Severuse.
V místnosti pronikavě čpěla rezidua temných kouzel a zdi byly pokryty otřesnými značkami, ale jedna z nich na tom byla zdaleka nejhůře, protože byl její povrch zašpiněn nezaměnitelnou rudou barvou krve. Pod ní se nacházela temná, zhroucená postava.
„Severusi!"
Přispěchal vpřed, obávaje se nejhoršího, protože zrakem zachytil louži krve, která se pod bezvládným tělem mistra lektvarů začala tvořit.
Zatímco překlenoval vzdálenost, pohotově prohlédl zbytek místnosti a rychle zjistil, že vetřelec už je dávno pryč. On a Severus byli sami.
Obrátil Severuse na záda, vděčný a zároveň ustaraný, protože dýchání mladšího muže znělo trhaně. Brumbál okamžitě začaroval horní část jeho oděvu, aby se rozepnula a on našel zdroj krvácení. To, co zjistil, ho naplnilo hrůzou. Na mužově těle se nacházela rozsáhlá sečná rána. Začínala přímo pod pravou klíční kostí a táhla se až dolů, kolem výběžku nejspodnějšího pravého žebra. Albusovo srdce udělalo přemet, protože rána byla nejen dlouhá, ale i hluboká. Dokonce prosvítala i bělostnost kostí.
„Severusi, vydrž!" naléhal, navzdory vědomí, že je jeho bývalý student v bezvědomí. Špičkou hůlky namířil na vrchol sečné rány, než začal hůlkou zvolna pohybovat dolů a zase zpět. „Vulnera sanentur… Vulnera sanentur… Vulnera sanentur…"
Nakonec se většina krve, která se vsákla do Severusových šatů, i ta, která zůstala rozlitá kolem, začala vstřebávat zpět do rány, kůže kolem se stáhla k sobě a znovu se spojila. Ředitel sice nebyl vyškolený lékouzelník, ale ani nebyl žádný začátečník.
Když se ujistil, že ošetřil Severuse, jak nejlépe dovedl, nadzdvihl ho levitačním kouzlem vzhůru a spěchal s ním na ošetřovnu.
ooOoo
Harry a Neville, sedící na posteli na ošetřovně, pohupovali nohama tam a zpět a čekali, až bude zrušeno zapečetění. Harry dumal nad tím, o co tady šlo. Dostal se snad Voldemort znovu do hradu? Využil snad Norbertu jako rozptýlení? Rozhodně to tak vypadalo. Vysvětlovalo by to, proč ho zabolela jizva, i proč Brumbál tak chvátal, jakmile mu to řekl.
Když se zeptal profesorů, co se děje, nepodali mu žádné skutečné vysvětlení, ačkoliv vypadali znepokojeně, což ho znervózňovalo. Kde byl profesor Snape? A proč Brumbál tvrdil, že ho musí jít hledat?
Náhle se Harrymu dostalo jeho odpovědi, protože dveře ošetřovny se otevřely a ředitel kvapně vstoupil. Profesor Snape se vznášel za ním, jako by byl nesen na neviditelných nosítkách.
„Poppy, dokrvovací lektvar," zvolal Brumbál, pot se mu viditelně perlil na obočí.
Harrymu i ostatním bylo jasné, že zřejmě celou tu cestu od místa, kde našel mistra lektvarů, běžel.
Madam Pomfreyová si se zalapáním po dechu pospíšila do své kanceláře, zatímco Brumbál Snapea levitoval vpřed, a pak ho jemně uložil na postel v zadní části ošetřovny. Harry seskočil z postele, na které seděl, a přihrnul se k nim, aby také pomohl.
„Co se stalo?" vyptával se Harry, zdrcený stavem svého oblíbeného učitele. Na jeho šatech byla krev, jeho kůže vypadala velmi bledě a na jeho hrudi se vyjímala dlouhá, úplně čerstvá jizva.
Brumbál neodpověděl a namísto toho se otočil na Lupina a Kratiknota.
„Už jsem poslal zprávu Minervě. Studenti zůstanou zamčení ve Velké síni, dokud si nebudeme jistí, že se na hradě nepohybuje žádný vetřelec. Poslal jsem pro Pomonu a několik další profesorů, aby nám pomohli s prohlídkou hradu."
Pak pohlédl znovu na profesora Snapea, který stále setrvával v bezvědomí. Harry už byl nyní přímo u postele.
*Cítím černou magii, Harry,* varovala ho Coral.
*Ano, já také,* odpověděl Harry.
Poppy přistoupila s lektvarem, ale zarazila se, když zjistila, že ředitel na Severuse soustředěně zírá.
„Zavolejte mě, až se vzbudí. A také se nikdo mimo tuto místnost nedozví, že byl zraněn, rozumíte?" vybídl je Brumbál, jeho oči na závěr dopadly na Harryho a Nevilla.
„Rozumíme, pane," odpověděl Harry a Neville přikývl.
Ředitel pokynul Lupinovi a Kratiknotovi a okamžitě s nimi odešel.
„Neville, pokud bys mohl, dojdi pro lahvičku s nápisem třemdava bílá," řekla madam Pomfreyová, zatímco mávala hůlkou nad profesorem, aby se ujistila, že nehrozí nebezpečí… nikomu z nich. Poté do něj vkouzlila dokrvovací lektvar, než kývla na Harryho, aby začal se svou prací, dokud Neville nedonese třemdavu.
Nebylo třeba dalšího pobídnutí. Harry umístil levou ruku na mužovo holé rameno, několik centimetrů od vrcholu jizvy.
*Co je v nepořádku?* zašeptal Harry, vysílaje svou magii, aby se mu ten obraz zjevil před očima.
Harry uviděl naštípnutá žebra na místě, kde ho pořezala kletba, a také jednotlivé obrazy zjizvené tkáně shromážděné tam, kde ředitel před nedávnem uzavřel to těžké zranění. Na temeni profesorovy hlavy objevil otok, jako by se muž několikrát praštil hlavou o něco tvrdého. Naštěstí nenarazil na žádné zlomeniny lebky. Také našel nějakou podivnou zduřeninu na vnitřku jeho levého předloktí, ale to nebylo tak vážné, takže tomu Harry moc nevěnoval pozornost. V tuto chvíli ho znepokojovala horší zranění, než se do jeho zorného pole dostaly velmi rychlé záblesky něčeho dalšího.
Nemohl popadnout dech. Obrazy, které sledoval, byly až příliš podobné těm, které už jednou viděl.
Byl vděčný, že nebyly tolik vážné, ale i tak ho to vyděsilo a on těžce polkl.
Profesorova nervová zakončení v prstech a na končetinách byla poškozená a tkáň v jejich okolí oteklá. Vlastně trpěly jistým stupněm traumatu všechny mužovy nervy a Harry v duchu rychle přišel k odpovědi.
Stejně jako u Longbottomových byl profesor Snape vystaven kletbě Cruciatus.
„Madam Pomfreyová," zvolal Harry, jeho hlas zněl roztřeseně, „Cruciatus."
Doširoka otevřela oči, přerušujíc přípravu třemdavy. Neville pobledl.
„Až se probudí, nechám ho vypít lektvar. Naneštěstí ho do něj nemohu vkouzlit stejně jako dokrvovací lektvar," pronesla pevně, rozhodnuta, že nyní není ten správný čas se Harryho vyptávat, jak ví o tom, že to byla právě kletba Cruciatus, nebo dokonce, jak o té kletbě vůbec dozvěděl.
Harry přikývl a znovu pohlédl na mistra lektvarů
„Vyléčím, co budu moci," řekl Harry, než se zarazil. „Madam Pomfreyová, mám se pokusit zahojit i tu jizvu?"
„Ne, to zvládne třemdava," ujistila ho.
Harry přitakal, rozprostřel magii a započal se soustředit na úkol, který měl před sebou.
Vyléčit naštípnutá žebra bylo snadné a odstranit otok na temeni hlavy také, ale pak Harry zaváhal a položil si otázku, jestli by se měl pokoušet přesunout i na nervy nebo ne.
*Měli bychom, Coral?*
*Můžeme se pokusit zmenšit otoky, což by mohlo ulehčit bolesti,* navrhla Coral. *A co se zbytku týče… nevím.*
*Dobře,* odpověděl Harry, přesunul se do léčitelského módu a opatrně vyslal trochu magie vpřed, aby pevně uchopil mužovu kouzelnou moc.
Magie mistra lektvarů rozhodně vyvolávala jiný pocit než u ostatních, které léčil. Byla výrazná, hutná a v jistých ohledech dokonce mocnější než ředitelova.
Harry vydechl a snažil se zaměřit na otoky kolem nervů, vedouce své vnitřní oko, aby mu ukázalo tolik, kolik dokáže.
Bylo to zvláštní, alespoň tolik mohl říct. Kolem nervů byly zduřeniny a také množství různě vážných zranění. Na profesorových dlaních a špičkách prstů to bylo dokonce ještě horší. Avšak to mu nepřipadalo divné.
Většinu nervů obklopovala tenká vrstva magie. Když se na to podíval blíže, všiml si, že více zbytkové kletby leželo vně těch membrán, ale na druhé straně, u nervů, jí bylo jen málo. Jako by se ta tenká stěna chovala jako přepážka. Pokračoval v prohlídce a zjistil, že byla membrána na špičkách prstů odstraněna. Tam, kde se kletba dokázala dostat skrz a odtrhnout vrstvu, byly otřepané hrany dovolující útočit na odhalené nervstvo bez jakéhokoliv vyrušení.
Harry přeléčil sousedící oteklou tkáň, ale vůbec se mu nelíbila myšlenka, že by tam měl nechat rezidua kletby. Jenže nevěděl, co ohledně toho dělat, takže se raději rozhodl, že pomůže znovu vybudovat něco, co se zdálo jako profesorova obranná linie, a nechal rezidua svému osudu. Usoudil, že obnovení membrán nebude tak složité. Asi takové, jako by ve své mysli znovu přetvářel vrstvy kůže, a to už dělal mnohokrát.
Chvilku prozkoumával magii obklopující nervy a uvažoval, jestli má takové hradby v sobě každý čaroděj a jestli povstanou ve vteřině, kdy je zasažen nějakém strašlivým kouzlem. Předpokládal, že by to bylo možné, ačkoliv nervy paní Longbottomové kolem sebe neměly žádnou magickou membránu. A možná proto byl celý její nervový systém tak silně poškozen.
*Membrány, obnovte se a posilněte,* prohlásil. Pozvolna, velmi pozvolna uvolňoval svou magii a pohyboval s ní spolu s profesorovou kolem nervů.
Lehce zatahal za stávající stěnu a požádal magii, aby okopírovala její složení i povahu, než ji roztáhne po obnaženém nervu. A poté, jako malířským štětcem, klouzal po magii, která se věnovala své práci na všech ostatních místech, posilovala ochranu a upevňovala oddíly, které začaly trpět opotřebováním. O několik minut později se Harry stáhl, potěšený tím, co v hlavě viděl.
*Myslím, že je to vše, co můžeme pro tuto chvíli udělat,* řekl ke Coral.
*Souhlasím,* odpověděla.
ooOoo
Brumbál se na židli vedle Severusovy postele lehce ošil. Bylo pozdě, ale Albus se ještě nedokázal přinutit jít do postele. Vlastně si možná nepůjde lehnout vůbec.
Hrad byl prohledán od sklepa až po půdu, ale nenašla se ani stopa po něčem, co by jim naznačovalo, kam se vetřelec ztratil… či dokonce jestli tam vůbec byl. Tedy kromě třetího poschodí, kde ho Severus konfrontoval. Bylo to dosti frustrující. Měl podezření, že ten pokusný zloděj použil tajnou chodbu a nějak magicky zakryl svou přítomnost, když do Bradavic vstupoval i je opouštěl.
Věřil tomu, že byl tím nezvaným hostem Voldemort, ale dokud si nepromluví se Severusem, nebude mít jistotu.
Albus zavřel oči. Kdyby se k Severusovy dostal jen o několik minut později, mladší muž mohl vykrvácet.
Upřímně, nevěděl, co by dělal, kdyby přišel pozdě.
Tiše vydechl, aby se pokusil uklidnit, protože si připomněl, že Harry leží na posteli vedle Severuse. Madam Pomfreyová a profesorka Sproutová měly pocit, že by bylo lepší, kdyby na noc zůstal na ošetřovně pro případ, že by byl zasažen dalším záchvatem bolesti hlavy.
Brumbál stočil oči k Severusovi. Částečně si přál, aby byl nesouhlasil s myšlenkou madam Pomfreyové ponechat mladšího muže spát. Avšak, jakkoliv moc toužil po odpovědích, věděl, že muž potřebuje odpočinek, zejména potom, co se dozvěděl, že byl dosti dlouhou dobu držen pod Cruciatem.
Takže Albus musel ohledně toho, co se stalo, teoretizovat.
Dozvěděl se Voldemort, že je Severus špion? Proč ho ale pak rovnou nezabil? Stalo se to proto, že nebyl v současné podobě, ať už byla jakákoliv, dost silný na seslání smrtící kletby, a tak poté prostě rychle utekl? Nebo Severuse mučil, protože nebyl pro sebe schopen získat Kámen? Nic z toho nedávalo smysl.
Složil svou vrásčitou tvář do dlaně. Představa Severuse nehybně ležícího a zhrouceného na podlaze mu před očima znovu probleskla.
Na kratinký okamžik si myslel, že…
Stlačil si kořen nosu a zavřel oči. Nebylo by správné zhroutit se na místě, kde ho mohl kdokoliv vidět, zejména ne student, který ležel na přilehlé posteli, navzdory tomu, že jmenované dítě spalo.
Zadní část ošetřovny byla zahrazená těžkými závěsy. A ačkoliv to neposkytovalo tolik soukromí jako zeď, bylo pro madam Pomfreyovou jednodušší pohybovat se kolem nich a uspořádat místnosti tímto způsobem. A také - studenti někdy zahlédli závěsy zatažené, tak to nebude příliš vybočovat z normálu, pokud by se dostali na ošetřovnu a přelétli ji pohledem. Harry a Severus leželi na stejné straně, mimo zorné pole návštěvníků.
Madam Pomfreyová naštěstí neočekávala, že by tam některý z nich zůstával nějak moc dlouho. Bylo velmi pravděpodobné, že se mistr lektvarů bude chovat podle očekávání a až se ráno vzbudí, s reptáním se přesune zpět do svých vlastních komnat. A co se Harryho týkalo, tohle bylo jen preventivní opatření na noc.
Brumbál sejmul ruku z tváře a pohlédl na Severuse. Merline, opravdu by se měl napít horkého kakaa.
„Pokračuj ve spánku, můj chlapče. Brzy se vrátím zpět," zašeptal tiše, něžně Severuse pohladil po pravé paži, a pak vstal.
ooOoo
Harry nespal. Vlastně byl plně vzhůru, i přes všechny ty zmatené události toho dne. A skutečnost, že pan ředitel seděl na druhé straně postele profesora Snapea měla s jeho bdělostí možná také co dělat.
Sledoval ředitele zpod přikrývky a činil tak od té doby, kdy muž vstoupil na ošetřovnu, hodinu poté, co ho madam Pomfreyová laskavě uložila.
Místnost byla zahalená v temnotě, ale on i tak dokázal rozpoznat ředitelovy pohyby a rysy. Dokonce i z místa, kde ležel, bylo Harrymu jasné, že byl Brumbál ustaraný, a pokud byla jeho intuice správná, že to mělo co do činění s útokem na profesora Snapea.
Harryho rovněž trápilo, co se stalo, obzvláště s ohledem na kletbu Cruciatus. Ale madam Pomfreyová ho uklidnila, že se profesor plně uzdraví a že mu jeho hadí jazyk doopravdy velkou měrou pomohl. Harry se pokoušel ohledně toho necítit tak hrdě, ale bylo příjemné vědět, že skutečně pomohl muži, který toho pro něj v tak krátkém čase tolik udělal. Hodně mu toho dlužil.
Harry polkl, když spatřil, že ředitel sklonil hlavu do dlaně. Doopravdy to vypadalo, jako by měl ten starý kouzelník na krajíčku. Nebyl si jistý, co by udělal, kdyby viděl dospělého člověka plakat, zejména pana ředitele. Dospělí prostě nepláčou, a určitě ne muži.
V duchu si oddechl, když se zdálo, že se ředitel dal dohromady, stiskl svůj lehce pokřivený nos, a pak ruku sklonil.
Poté se muž náhle předklonil trochu dopředu a něco zašeptal, než profesora Snapea pohladil po paži.
Tohle jednání vyvolalo v Harrym jednu vzpomínku a připomnělo mu to tu podivnou zduřeninu na vnitřku profesorova předloktí.
Ve chvíli, kdy se na tu myšlenku zaměřil, Brumbál vstal, otočil se a tiše zmizel za závěsy. Harry slyšel ředitelovy kroky, jak muž opouštěl místnost.
Harry nemohl uvěřit tomu, že na ten zvláštní otok na lektvaristově paži zapomněl, protože když se všechno zdálo v pořádku, prostě mu to vyklouzlo z hlavy. No, pravděpodobně to nic nebylo, ale neškodilo by to zkontrolovat a ujistit se, že je to pryč, ať už to bylo cokoliv.
Zřejmě profesora něco zasáhlo, když bojoval s útočníkem.
Harry se posadil a Coral se zavrtěla.
*Co to děláš, Harry?* zeptala se.
*Chci jen zkontrolovat profesorovu paži. Předtím jsem na to zapomněl. Chceš mi pomoct?* zeptal se.
*Jistě.*
Coral se rozvinula ze svého místečka na polštáři a obtočila se mu kolem zápěstí.
Harry bezhlučně vstal a přešel na levou stranu profesorovy postele. Za běžných okolností by měl pocit, že narušuje mužův osobní prostor, ale právě teď byl profesor Snape svým způsobem jeho pacient. A jeho odpovědností bylo se ujistit, že bude v pořádku.
Harry pomalu a trochu nejistě položil ruku s Coral na Snapeovu levou paži a rozprostřel trochu své magie.
To, co cítil předtím, tam stále bylo, ale když to Harry prozkoumal detailněji svou magií, bylo to víc než jen obyčejné zduření. V tom místě se koncentrovala magie a nebyla profesorova. Byla temná, zvrácená a záludná. Harry měl pocit, jako by byla téměř živá.
Harry se zamračil, pohnul rukou, opatrně profesorovi odhrnul rukáv a otočil jeho paži vzhůru. I přesto, že jediné světlo v místnosti přicházelo skrz okna ošetřovny, Harryho oči si dávno uvykly na to přítmí a dokázaly rozpoznat, že na mužově ruce… něco bylo.
Tetování?
*Co je to?* zeptala se Coral.
Bylo bledě šedé a mělo tvar lebky a hada. Nebylo moc výrazné, jako by bylo něčím napůl smyté nebo opotřebované. Ale v jeho okolí se nacházel mlhavý, tmavý odstín a celé se zdálo v tom tlumeném světle být v pohybu.
„Říká se tomu Temné znamení."
ooOoo
„… můj chlapče. Brzy se vrátím."
Severus zůstal nehybným a nechával oči zavřené, i když rychle rozeznal, kdo to právě promluvil a nevědomě ho tak probral z dřímoty dotekem na jeho paži. Zaměřil se na okolí. Uslyšel, jak ředitel odchází z místnosti, a také vnímal, že se v jeho blízkosti nachází ještě nějaká jiná osoba.
Uvolnil se, když mu došlo, že je to Harry. Nebylo to žádné překvapení. Znal Pomfreyovou a věděl, že si ho bude chtít ponechat u sebe v případě, že by se jeho jizva znovu probrala, jak se to zřejmě stalo, když se Voldemort dozvěděl, že ho Brumbál podvedl.
Rychle ohodnotil svá zranění a byl překvapen, že necítí následné účinky mučící kletby. Asi by za to měl poděkovat Harrymu. Hrudník měl trochu ztuhlý a došlo mu, že to bylo pravděpodobně způsobeno aplikací třemdavy, ale celkově se jinak necítil nijak zle.
Náhle upoutal jeho pozornost zvuk po jeho levici.
Ach, hadí jazyk. Harry bez pochyby vstává z postele. Možná by měl něco říct a odradit Harryho od kradmého plížení, ale nějak pochyboval, že tohle bylo to, co Harry právě dělal. Třeba jen potřebuje na toaletu.
Ale proč se teď objevil u jeho postele?
Severus se ani nepohnul, chtěl vědět, co Harry udělá, ačkoliv muset opravdu hodně bojovat sám se sebou, aby nezareagoval, když se Harry dotkl jeho paže skrz rukáv.
Mohl by náhodou…?
A pak ucítil, jak se do něj chlapcova magie vsákla a prozkoumávala jeho levou paži.
Připadalo mu to jako naprosto neskutečné, když Harryho otočil jeho paži a začal mu vyhrnovat rukáv, protože v tom momentu se Severus musel přinutit k okamžitému rozhodnutí.
Měl by odhalit, že je vzhůru, a zastavit ho? Nebo by ho měl nechat se podívat?
Nakonec Severus došel k rozhodnutí, že ho nechá, aby se podíval. Tohle tajemství už nemělo cenu udržovat a možná to později všechno usnadní. A také to nebylo tak, že by to Harry nedokázal objevit sám. Měl k dispozici dostatek vodítek. K čertu, možná to už dokonce i věděl.
Otevřel oči, slyšel, že Coral zasyčela něco, co znělo jako otázka, protože viděla, jak Harry zírá na tu největší chybu jeho života.
„Říká se tomu Temné znamení," prohlásil Severus tiše.
Sdělit mu to bylo ve skutečnosti jednodušší, než si myslel; ačkoliv možná tomu napomohlo i to, že Harry leknutím uskočil dozadu.
„Profesore! Omlouvám se, chtěl jsem se jen ujistit – myslím tím, že předtím…" začal roztřeseně.
„Nezlobím se na vás, pane Pottere," odvětil, posadil se a pokusil sebou neškubnout kvůli ostré bolesti v okolí před nedávnem uzavřené rány, kterou ten pohyb způsobil.
„Neměl byste se hýbat, pane," varoval ho Harry, než pohotově sklapl pusu.
Severus se ušklíbl a musel bojovat s pobaveným úsměvem. „Jak vidím, už jste od madam Pomfreyové něco převzal."
Harry se kousl do rtu, což bylo chování, které u něj Severus mnohokrát předtím pozoroval, když chlapec přemýšlel nebo byl nervózní.
„Takže, mám za to, že o draka bylo postaráno, správně?" zeptal se Severus, přetočil zpět svou ruku a položil na ní pravačku. Nemohl si pomoci. Dokonce, i když to Harry už viděl, cítil se ohledně toho rozpačitě.
Harry přikývl, pokoušeje se nesměřovat očima k ukrytému znamení. „Ano, pane. Našli jsme ji s Nevillem. Ten vetřelec ji zvětšil a ona pak zablokovala celou chodbu. Ale Neville a já jsme se s tím vypořádali. On mi pomohl ji uklidnit ukolébavkou a já ji pak zmenšil na normální velikost."
Severus dokázal odhadnout, že to bylo velmi hrubé shrnutí uplynulých událostí. Ale zřejmě se mu od ředitele později dostane podrobnější a spletitější verze.
„Zmenšil na normální velikost?" zeptal se, pokynul Harrymu, aby si prostě sedl na kraj postele u jeho kolen, a trochu se posunul, aby mu udělal dostatek místa.
Harry nervózně přistoupil a usadil se na okraj. Nejprve se cítil nesvůj, ale brzy se přes to přenesl.
„Bylo to jen mládě. Teď se o ni stará Hagrid," usmál se Harry. „Víte, Hagrid mi řekl, že by chtěl draka hned ten první den, co jsme se setkali. Vsadím se, že se mu splnil sen."
Severus si dovolil tiché zasmání a zauvažoval o budoucí Norbertě. Rozhodně se stala užitečnou a dokonce si Harryho i pamatovala. Díky ní, Harrymu a němu byli schopni zadržet mnoho Smrtijedů a čtyři temné velitele dostatečně dlouho na to, aby ostatní uprchli do bezpečí podzemních tunelů.
Severus zamrkal a oprostil se od vzpomínek.
„Taky vám to říkal?" zeptal se Harry zvědavě, protože si myslel, že profesor vzpomíná na rozhovor s poloobrem a ne na bitvu, ve které zvítězili ve vzdálené budoucnosti.
„Ne tolika slovy, ale je široko daleko známé, že má Hagrid rád zvířata, ke kterým se ostatní bojí i přiblížit," odpověděl prostě.
Harry přitakal, očividně nejistý ohledně toho, jak pokračovat v rozhovoru. Pohlédl na Severusovu levou pažil.
Severus potlačil povzdech. Otočil levačku vzhůru a znovu odhalil znamení. Prstem obtáhl jeho vnitřní okraj. Harry zíral.
„Získal jsem ho ve svém mládí. Byl jsem bláhový, mladý a měl jsem strach," začal tiše. „Navázal jsem kontakt s několika lidmi, kteří věděli o mých lektvarových a dalších schopnostech. Nabídli mi to, co jsem si myslel, že chci. Moc a uznání."
„Kdo to byl?" zeptal se Harry v sotva patrném šepotu.
„Smrtijedi. Následovníci Temného pána."
Harry zamrkal a Severus by řekl, že si v duchu snažil, jak nejlépe uměl, domyslet, co to znamenalo.
„Tímhle označuje své následovníky. Dovoluje mu to přivolat nás k sobě, bez ohledu na to, kde je…" doplnil, než ponuře dodal: „Tedy krom dalších věcí."
Harry polkl, ale jeho oči neobsahovaly ani zdaleka tolik strachu, kolik Severus očekával. Byly tam obavy, jistě, ale bylo toho ještě víc - porozumění a úcta.
Tak moc mu to připomnělo Harryho, kterého opustil, že se prostě musel odvrátit.
Následovala dlouhá pauza vyplněná tichem.
„Myslím, že tomu rozumím, pane," zašeptal Harry. „Nemusíte říkat nic víc."
Severus stočil své oči zpět na něj, ohromený, když pochopil, jak rychle se z chlapce stal mladý muž, který mu byl v budoucnosti tak známý a jím respektovaný. Jeho intuitivnost a vlídné porozumění bylo vždy přítomné, ano, předpokládal, že ano, ale vidět to vznikat v tomto věku a díky němu bylo poněkud udivující. Uložil se zády do polštářů a stáhl rukáv zpět přes své znamení. Jeho výpověď ještě nebyla u konce.
„Stojím v nebezpečné pozici, pane Pottere. V jedné ruce držím svůj život a v té druhé životy ostatních. Jednoho dne si budu nucen zvolit."
„Myslím, že už jste si zvolil," prohlásil Harry měkce. „To proto jste se vrátil zraněný, že?"
Severus zatnul zuby. Chlapcova vyspělost v jistých věcech, zejména týkajících se života a smrti, ho vždy vyváděla z konceptu, obzvláště v budoucnosti. Připomínalo mu to to, že i když byl chlapec ještě malý, nebyl tak úplně dítětem, alespoň ne ve směru, v jakém většina lidí uvažovala, že by měl být.
Už měl na jazyku odpověď, ale náhle měl pocit, že v místnosti vnímá přítomnost ještě někoho dalšího. Rychle ji rozpoznal jako ředitelovu. Vědom si toho, že cokoliv řekne, zaslechne to i ten muž, volil svá slova obezřetně.
ooOoo
Albus, s hrnečkem horkého kakaa v ruce, bezhlučně vstoupil na ošetřovnu, opatrný, aby nezpůsobil žádný hluk. Nechtěl je probudit. Pomfreyovou by nepotěšilo, kdyby se dozvěděla, že tak učinil.
„To proto jste se vrátil zraněný, že?" slyšel Harryho otázku, když otevíral dveře.
Brumbál se zarazil, na okamžik nejistý co dělat. Nelíbilo se mu, že by měl poslouchat, ale také nechtěl přerušit rozhovor, který byl očividně dosti citlivý. A stejně tak jen těžko dokázal ovládat svou zvědavost. A tak v tichosti čekal a poslouchal.
„Přál si, aby to vypadalo, jako bych proti němu bojovat a prohrál, a pan ředitel tak uvěřil, že byla má pozice špeha vyzrazená."
„Proč by chtěl Voldemort něco takového?"
„Snažím se nemít pro mysl Temného pána pochopení, Pottere, ale asi věřil tomu, že mi teď ředitel sdělí věci, se kterými by se mi předtím nesvěřil."
„Proč by si to myslel?"
„Temný pán má své způsoby získávání informací, dokonce i směrem ke kouzelníkům je schopen použít nekonvenčních metod stejně jako já. Ředitel mi kvůli tomu nesděluje plno věcí, a to je jen dobře. Pokud by mě Temný pán byť jen podezříval ze zrady, vyslechne mě při první možné příležitosti a bylo by jen otázkou času, než by se ode mě dozvěděl všechno, co vím. To proto mi pan ředitel neříká všechno. Avšak i tak znám věci, které se Temný pán nesmí nikdy dozvědět, takže se mu podvoluji, i když to není právě… příjemné."
„Co budete dělat, když se někdy dozví pravdu?" vydechl Harry s očima dokořán.
„Budu dělat to, co jsem dělal až dosud, pane Pottere - bojovat."
Brumbál cítil, jak se jeho srdce pro Severuse nadýmá pýchou.
„Pan ředitel tady předtím byl," prohlásil Harry po krátké odmlce.
„Och?"
„Jo, seděl u vaší postele."
Albus by si opravdu přál vidět Severusův výraz, ale závěsy mu stály v cestě. No, tón jeho hlasu bude muset stačit.
„Máte nějaký konkrétní důvod, proč jste to zmínil?" zeptal se Severus klidně.
Albus dokázal podle následné pauzy vyvodit, že si Harry nebyl jistý, jak pokračovat.
„Vypadal, že se o vás opravdu bojí," přiznal nakonec.
Brumbál se jen taktak vyvaroval zavrtění, teď už se opravdu začínal cítit špatně ohledně celého toho odposlouchávání, ale v současné chvíli tam prostě uvízl. Kdyby teď udělal nějaký zvuk, dozvěděli by se, že tady byl, a to by bylo ještě více nevhodné. A bezhůlkové tišící kouzlo nehodlal riskovat. Věděl, jak je Severus citlivý na magii, a tohle by jeho přítomnost rychle odhalilo.
„Panu řediteli leží zájmy jeho zaměstnanců velmi na srdci. Takže mám za to, že jsme pro něj, svým způsobem, něco jako rodina. Nepřekvapuje mě, že jste ho viděl u mě na návštěvě. Dokáže být poměrně sentimentální, ale není to nepříjemné. Je to ta část, která ho dělá Brumbálem a možná tím nejlepší ředitelem, jakého Bradavice kdy měly."
„Hagrid říká, že už je tím nejlepším," podotkl Harry, v jeho hlasu zazněl úsměv.
Albus by přísahal, že právě zaslechl, jak Severus zadusil svůj vlastním smích.
„To velmi pravděpodobně být může, ale protože jsem osobně neznal žádného ředitele před ním, nemohu říct, že jím i je."
„To je asi pravda," souhlasil Harry.
„Viděl jste tu část ředitele, kterou zahlédnou jen málokteří, pane Pottere. Veřejnost ho vnímá jako mocný vzor, jako vy, a většina Ministerstva v něm vidí nepřemožitelného vůdce, který dokáže vyřešit jejich problémy. Jen velmi málo lidí dokáže vzít v úvahu i skutečnost, že je prostě jen člověk."
„Myslím, že tomu rozumím."
„Pravděpodobně tomu rozumíte lépe než většina, pane Pottere. Ale teď, pokud nechcete ráno pocítit hněv madam Pomfreyové, mám za to, že byste si měl jít raději lehnout."
„Dobře, pane."
Brumbál počkal ještě patnáct minut potom, co slyšel, jak se Harry přesunul zpět do své postele, než tiše vstoupil a snažil se, jak nejlépe dokázal, aby to vypadalo, jako by prostě právě přišel.
Podíval se na Severuse, který zřejmě znovu usnul, než obrátil oči k Harrymu. Chlapec ležel pod přikrývkami stočený do klubíčka zády k němu. Coral byla svinutá u jeho hlavy na polštáři.
S něžným úsměvem na rtech prostě vklouzl na židli u Severusovy postele a tiše se posadil, zatímco upíjel ze svého nyní již vlažného kakaa. Výčitky, které ráno obdrží od Pomfreyové, že zůstal celou noc vzhůru, snese s radostí, protože v současné chvíli prostě nebylo na světě žádného místa, kde by se ocitl raději.
ooOoo
Ve škole se nikdy nedozvěděli, co se ve skutečnosti stalo, ačkoliv ještě několik dní poté kolovaly mezi dětmi prapodivné a přebujelé šeptandy. Jedinou věcí, kterou mezi ně Brumbál vypustil, byla skutečnost, že se v budově opravdu vyskytoval drak, přesně, jak prohlašoval sir Nicholas. Nepotvrdil, ani nevyvrátil přítomnost narušitele či to, že by bojoval se Severusem. Bylo rozhodnuto, že není třeba, aby studenti znali podrobnosti; a obzvláště fakt, že i ten nejobávanější profesor utrpěl zranění vyžadující si noční pobyt na ošetřovně.
Studenty nebyl naneštěstí opomenut fakt, že noc na ošetřovně strávil Harry Potter. Spletité příběhy zahrnující Pottera a obrovitého draka rychle narostly šílených rozměrů a všechny ty škody, které Norberta způsobila stěnám a stropu na chodbě, jen posloužily k posílení všech těch drbů. A na ničem, co snad Harry nebo Neville řekli, vůbec nezáleželo.
Harry a Neville se mezi studentským osazenstvem rychle stali synonymem krotitelů draků.
Co se Norberty týkalo, Brumbál bezodkladně domluvil její přemístění do nového domova – k Flamelovým – k Hagridovu velkému zklamání, protože se o ni mohl starat jen zhruba jeden den.
Celkem vzato byl následující týden plný respekt vyvolávajících spekulací a úvah o Harrym a Nevillovi, a mnoho dětí si přálo znát pravdu o obrovitém drakovi na chodbě a o tom, jak si ho dokázali podmanit dva prváci. Nikdo nevěřil tomu, že byl ten drak ve skutečnosti jen zvětšeným mládětem (jak se jim pokoušeli vysvětlit Harry a Neville). Všichni měli pocit, že jen opakují příběh, který jim učitelský sbor nařídil vyprávět, protože bylo přece naprosto jasné, že se toho událo daleko víc, než co profesoři přiznali.
Nakonec se ale všechny fámy usadily, částečně i proto, že se blížily zkoušky konané na konci školního roku a každý se snažil dohonit, co zameškal, aby se na ně připravil.
Profesoři nicméně zůstávali napjatí. Skutečnost, že Voldemort znovu dokázal proniknout do hradu, jim pochopitelně dělala starosti a všichni se opravdu těšili na příchod léta, až budou moci být posíleny školní ochrany. Ředitel jim rovněž sdělil, aby byli, než ta doba nastane, obzvláště bdělí a hlásili všechno neobvyklé, bez ohledu na bezvýznamnost takové věci.
ooOoo
„Říká, že ho jizva stále čas od času pobolívá," podotkla profesorka Sproutová s povzdechem.
„Třeba jen pociťuje návaly Voldemortovy frustrace, že selhal ohledně získání Kamene, ne?" rozumoval Kratiknot.
Oba dva se nacházeli ve Filiusově kabinetu u učebny Kouzelných formulí.
„Sama jsem Harrymu navrhovala to samé, ale nezdálo se, že by takovou možnost vůbec zvažoval."
„Takže si myslíš, že může Voldemort plánovat něco dalšího?"
„Jakpak by ne v jeho případě? Severus uvedl, že to monstrum zmínilo, že se teď tedy vydá po jiné cestě, když je Kámen mimo jeho dosah," pokračovala Pomona a začínala být opravdu nervózní. „Och, jen bych si přála, aby se s tím už Harry nemusel potýkat."
„Ale zdá se, že to zvládá celkem dobře," vyjádřil se Filius ve snaze ji povzbudit.
„Ano, to ano, navzdory celému tomu fiasku se zvěstmi o drakovi."
„Vím, co tím myslíš. A ačkoliv souhlasím, že bylo pro studenty nejlepší, že se jim nic neřeklo, pro Pottera a Longbottoma to nemohlo být lehké."
„Ano… krotitelé draků," povzdechla si Pomona se zavrtěním hlavy.
„Studenti rozhodně netrpí nedostatkem představivosti."
Pomona vydechla, lehce frustrovaná tím vším. Cítila se, jako by měla svázané ruce.
„Jsem si jistý, že se to přežene a stane se to prostě součástí bradavických pověr," sdělil jí Filius. „Ostatně, všechno se už uklidňuje. Příští týden začnou ročníkové zkoušky a dokonce i studenti vědí, že si nemohou dovolit rozptylování."
„Máš pravdu, Filiusi. Jen bych chtěla, aby se všichni moji mrzimorští strachovali pouze o zkoušky namísto Temných pánů, přebujelých fám a podobných věcí. Je toho moc, s čím by se dítě mělo vyrovnávat nebo vlastně kdokoliv. Mluvil jsi už vůbec se Severusem od té doby, co se to stalo?" zeptala se, zdatně měníc téma.
„Samozřejmě, že ano, ačkoliv ten rozhovor byl jaksi kratší, než bych si představoval," odpověděl Filius. „Nicméně všechny rozhovory se Severusem bývají krátké, takže mě to ani nepřekvapuje."
„Řekl to Harrymu."
„Co mu řekl?" zeptal se Filius zmateně.
„Harry si zřejmě povšiml něčeho divného na jeho levé paži té noci, kdy ho Albus přivedl na ošetřovnu."
Filiusovi se rozšířily oči, porozuměl v okamžení. „Takže mu to prostě řekl?"
„Severus mi oznámil, že již neviděl žádný důvod k tomu to skrývat. Prý cítil, že Harry o jeho pozici už stejně věděl."
„A jak by to mohl Potter asi tak vědět?" zeptal se Filius skepticky.
„Od Remuse."
Filius se zamračil. „Tohle nevypadá jako něco, co by Remus jen tak udělal, pokud…" Jeho hlas se vytratil, když viděl, jak Pomona kýve.
„Ano, Harry se ho zeptal," vysvětlila Pomona. „Neznám podrobnosti, ale jeho otázky zřejmě stačily na to, aby Remus cítil povinnost Harrymu několik věcí objasnit. Ale jen ty, které by si Harry stejně mohl vyhledat z veřejných záznamů."
„Takže ho Remus vlastně ušetřil problémů a vysvětlil mu to zodpovědným způsobem," vyvozoval Filius nahlas, teď už ne tak poplašený jako předtím.
Pomona přikývla.
„Myslím, že to tak bylo nejlepší," prohlásil Filius po chvíli. „Přesto ale zpochybňuji moudrost rozhodnutí, které ho přimělo k tomu říct jedenáctiletému dítěti, že je aktivním špionem, ať už to bylo veřejně známé nebo ne."
„To proto o tom hovořím s tebou. Jsem si dost jistá tím, že Harry chápe nebezpečnost Severusova postavení, ale vcelku nevím, co bych měla udělat, abych mu pomohla."
„Nemyslím si, že je teď třeba něco dělat. Prostě tam buď pro něj, odpovídej na jeho otázky a buď upřímná. Podle toho, co jsem měl možnost vidět, Potter nejlépe reaguje na upřímnost."
Na to Pomona zamyšleně přikývla. „Ano, takové je i mé pozorování. Když začal ze začátku docházet na lekce k Poppy, byla jsem trochu znepokojená. Nebyla jsem si jistá, jestli bude schopen vypořádat se s jistými částmi medicínských znalostí, víš, jak to myslím, ale když teď vidím, jak Poppy všechno vysvětluje přímočaře, bez zbytečných nesmyslností, zdá se, že to Harry všechno dokáže náležitě přijmout a jen s malými rozpaky či nepříjemnými pocity, ne jako ostatní jeho věku."
„Tak to je dobře. Jsem si jistý, že se z Pottera stane výborný léčitel, až dostuduje."
Pomona přitakala. „Vím, že už Poppy začala s kontaktováním několika svých starých přátel, které potkala na univerzitě a u svatého Munga. Je mi jasné, jaká řada lidí se už těší na možnost Harryho zaměstnat, až dosáhne potřebného věku – slávu stranou."
„Ano, to si dokážu představit," potvrdil Filius souhlasně.
„No, potřebuji si ještě na příští týden připravit zkušební rostliny pro čtvrťáky…"
„A já zase dokončit několik jiných věcí," odpověděl Filius, když seskakoval ze své židle. „Jsem rád, že jsme si mohli promluvit. Připouštím, že mě zajímalo, jak si Potter ve tvé koleji vede. Mám za to, že Minerva bude stejně tak zvědavá."
„Možná si s ní promluvím později. Nevadilo by mi poslechnout si pár jejích námětů. Ona znala Jamese přece lépe než většina z nás. Ráda bych se dozvěděla, jestli Harry některé z jeho manýrů přebral nebo ne."
Filius se usmál. „No, z toho, co jsi mi řekla, mám dojem, že se podobá spíše Lily než Jamesovi, ale i přesto je Harry naprosto jedinečný. Pochybuji, že se někdy předtím objevil někdo, jako je on."
ooOoo
Harry zatáhl závěsy kolem postele, rozhodnut, že už je prostě čas jít spát. Minulý týden byl opravdu náročný kvůli všemu tomu učení a testům, ale Harry byl přesvědčený o tom, že se snažil dost na to, aby z většiny předmětů získal alespoň Nad očekávání. U Dějin čar a kouzel bude rád za Přijatelné, ačkoliv dokonce ani N se nezdálo zcela ztracené. Ten test byl jednodušší, než se domníval. Přiznával, že tomu zřejmě napomohlo zejména to, že zatímco Binns monotónně drmolil o nějakých skřetech, které už probírali padesátkrát předtím, on byl začtený v učebnici.
*Hezky se vyspi, Harry,* sykla Coral, stočená na rohu polštáře.
*Dobrou, Coral,* odpověděl, než se uložil pod pokrývkou.
Harry s povzdechem zavřel oči, vděčný za to, že ho díky tomu hektickému týdnu nechali jeho spolužáci na pokoji. Všechny ty fámy a otázky ohledně draka konečně přestaly a škola se, jak se zdálo, přenesla přes všechno to vyptávání na jeho a Nevillovy schopnosti krotitelů draků. Ne, že by na tom tak moc záleželo, protože příští týden stejně začnou letní prázdniny a celá jejich fascinace jeho osobou přes to volno vyšumí. Alespoň ho o tom ubezpečil Ernie.
Harry ve skutečnosti nemohl všem těm žákům dávat jejich zvídavost za vinu, ale všechno to neustálé šeptání a užaslé pohledy už byly otravné, ačkoliv alespoň odváděly jeho pozornost od bolesti, kterou cítil ve své jizvě.
Téměř vůbec neustávala. A jen se to zhoršovalo. Řekl to profesorce Sproutové a madam Pomfreyové, ale ony pro něj naneštěstí nedokázaly nic udělat. Pomfreyová mu samozřejmě dala bolest-ulevující lektvar, ale Harrymu se vůbec nelíbil způsob, jakým ho ten prostředek nutil cítit větší radost, než by měl. Nenáviděl ten vzdušný pocit a raději dával přednost bolesti. Dokázal snášet bolest a nevšímat si jí, alespoň většinou, a také to nebylo tak, že by byla nesnesitelná, jen prostě stále přítomná, jako nějaký opar.
Ale nebylo to tak jednoduché a Harry věděl, že to nemůže prostě jen tak odsunout stranou, ale bohužel bylo jen málo, co mohl dělat. A také věděl, že si prostě nemůže dovolit pořád o tom přemýšlet, nebylo to zdravé - ale i přesto to dělal. Co Voldemort chystá? Na co to stále myslí? Podle náznaků, které získal z jizvy, to zajisté nebylo nic dobrého. Na něco se připravoval a to velmi brzy. Bylo to takové, jako by Temný pán nedočkavě vyhlížel Štědrý den nebo tak něco.
Harry jen doufal, že budou schopni zasáhnout kdekoliv, kde udeří.
A mezitím se mladý mrzimor vrátil zpět ke čtení knihy o nitrobraně a zkoušel jednoduchá cvičení. Jelikož jeho školní výuka pro tento rok skončila, měl pocit, že by mistr lektvarů schválil posun i v dalších jeho studiích.
Harry se usmál. Byl si jistý, že se mu test z Lektvarů povedl. Když se muž zadíval na jeho písemku a lahvičku s lektvarem, koutek jeho úst se stočil vzhůru, jen tak lehce, ale zato způsobem, který Harry identifikoval jako hrdost. Byl to zvláštní pocit. Podle jeho povědomí na něj totiž ještě nikdo pyšný nebyl. Třeba by to byl schopen učinit znovu? Jistě se o to pokusí!
A s touto poslední myšlenkou se Harry vydal vstříc spánku.
ooOoo
Harry zkřivil obličej, protože bolest v jeho jizvě dosáhla takové úrovně, že ho probudila z dřímoty. Byla tak prudká, dokonce prudší než v době, kdy byl Voldemort na hradě. Byla soustředěná a tak mocná, že měl pocit, jako by se to monstrum nacházelo přímo v této místnosti…
Harry prudce otevřel oči a náhle si byl vědom Coral přímo u svého ramene a jazýčku kmitajícího u jeho ucha.
*Něco sem právě vstoupilo,* zašeptala tiše. Harry téměř nezaznamenal její slova. *Cítím to.*
Harry zůstal v klidu, ačkoliv mu srdce zběsile tlouklo v hrudi, když nyní pocítil něčí přítomnost na druhé straně závěsů u postele. Jeho oči se stočily k té tmavé tkanině. Doufal, že něco uvidí, dokonce i když neměl nasazené brýle.
Nechal tiše vklouznout hůlku do ruky z pouzdra na předloktí právě ve chvíli, kdy zrakem zachytil pohyb na kraji závěsů.
Ruka.
Svírala obrubu látky a Harry věděl, že se brzy něco stane. Kdokoliv byl na té druhé straně, ať už Voldemort nebo ne, rozhrne ty závěsy a Harry měl nutkavý pocit, že to pro něj nebude znamenat nic dobrého.
Závěsy sjely na stranu a Harry měl jen setinu vteřiny na to, aby popadl Coral a seskočil z lůžka.
„AVADA KEDAVRA!"
Zelené světlo vylétlo a zasáhlo právě to místo, kde Harry předtím ležel, než vystartoval, spadl na podlahu a protrhl tak závěsy na druhé straně postele. Lůžko bylo okamžitě srovnáno se zemí temnou kletbou a závěsy spadly dolů, protože se jim nedostávalo žádné opory. Harry držel v levé ruce Coral, zatímco nemotorně sesílal kouzlo, které Smith před několika týdny použil proti Dracovi.
„Everte Statum!" zařval a ošemetně zamířil na rozmazanou temnou postavu na opačné straně postele, než chňapl po brýlích na nočním stolku. Coral se bezodkladně obtočila kolem jeho zápěstí.
Černokněžník, který, jak se zdálo, zlostně zavrčel, kouzlo lehce odklonil.
„Nemůžeš prostě chcípnout, Pottere?!" vyštěkl, než mávnul hůlkou.
Harrymu byla vytrhnuta hůlka z jeho sevření, ale než stihl jakkoliv zareagovat, čaroděj na něj znovu namířil.
„Avada Kedavra!" zvolal opětovně, když Harryho hůlka dopadla na zem někde u Justinova lůžka.
Harry se jen stěží zvládl odkulit za válcovitá kamna umístěná ve středu pokoje, když se zeleně světélkující kletba odrazila od podlahy a poničila ji. Odštěpky kamenů se rozlétly všude kolem.
S brýlemi nyní již pevně na svém místě dokázal v tom matném světle postavu rozpoznat. Byla obtloustlá, malá a měla hrozně zářivé, štěrbinovité, rudé oči.
„Harry?" vyjekl Neville, když se Ernie, Justin a Zachariáš prudce zvedli ze svých lůžek.
„Utečte!" zakřičel Harry, nyní přinucený přivírat oči, jak se bolest v jeho jizvě stupňovala.
Justin prchnul z pokoje, jelikož byl nejblíže ke dveřím. Smith zůstal jako hrůzou přimražený na posteli, zatímco Ernie se moudře ukryl za její bok. Neville následoval Ernieho příkladu, seskočil z lůžka a schoval se, zatímco vytahoval svou hůlku. Nevillovy závěsy nebyly zatažené, protože je chlapec na spaní raději nechával rozhrnuté.
„Teď už mě nebudeš víc otravovat, Pottere."
„To ty jsi ten, kdo mě otravuje – Voldemorte!" odsekl Harry, doufaje, že udrží pozornost možného vraha soustředěnou na sebe.
„Alespoň jsi tedy inteligentní," prohlásil posměšně Voldemort, než na něj poslal další kouzlo. Tohle bylo namířené na Harryho úkryt a donutilo ho tak uniknout za Nevillovu postel, jak teplo v kamnech narůstalo.
„Skrýváním jen odkládáš nevyhnutelné." Střelil po něm další kletbu. Ta zasáhla zeď u Nevillova lůžka. Minula jejich hlavy o pouhé centimetry.
Harry se ještě víc přikrčil a popadl Nevilla za paži. „Až poběžím ke dveřím, zavři oči," zašeptal naléhavě, zatímco vyjímal z pouzdra na lýtku hůlku své matky.
Neville přikývl a zpevnil sevření své vlastní hůlky.
Voldemort se přibližoval. Slyšeli, jak pod jeho chodidly praská to, co zbylo z Harryho postele a kamen. Voldemort zakouzlil další kletbu a postel, za kterou se skrývali, se vymrštila do vzduchu, než přelétla místnost a roztříštila se o stěnu v blízkosti dveří. Nevillův noční stolek se odsunul několik desítek centimetrů od stěny, ale pak zůstal stát na místě, kde byla předtím umístěna spodní část Nevillovi postele.
Harry stiskl Nevillovu paži způsobem, který, jak doufal, bude vyrozuměn jako signál. A pak vyběhl. Jeho mysl už se nesnažila zabývat zoufalými strategiemi, ale jednoduše reagovala.
„LUMOS!" zařval Harry hlasem, který mu málem potrhal plíce, než rychle zavřel oči a vyslal do toho kouzla tolik moci, kolik dokázal.
„Ááá!" zavřeštěl Voldemort, když ho paprsky bílého světla, jasnějšího než záblesk blesku, zasáhla přímo do obličeje.
Voldemort zavrávoral lehce do strany a několikrát zamrkal, pokoušeje se pročistit si zrak. Nacházel se nyní poblíž Justinovy postele, k velké hrůze Smitha, který byl hned vedle.
Harry se rychle posouval vpřed, ale naneštěstí zakopl o nějaké trosky, které nyní pokrývaly podlahu. Hlasitě žuchnul na zem a hlavou se praštil o ohnutou železnou desku, která zřejmě bývala součástí kamen. Dýchal ztěžka, byl omámený a krvácel, ale přesto vzhlédl, když ten poměrně otylý Temný pán zahlučel.
Neville k němu přilezl po čtyřech, chytil ho za nohu a rychle ho stáhl zpět, smýkaje s ním přes podlahu, jak se oba zoufale pokoušel dostat do nejbližšího úkrytu, kterým byla Harryho nyní již polorozpadlá postel.
Voldemort byl vzteky bez sebe. „Zabiju vás všechny!" vřískal, zatímco slepě namířil hůlkou na náhodný cíl.
Na Nevilla.
„Avada Kedavra!"
V tu chvíli nebylo nic, co by chlapci mohli stihnout včas. Čas se jakoby zpomalil a Harry mohl jen z podlahy na boku sledovat, jak se zelený paprsek žene směrem na Nevillovu hruď.
Oči se mu rozšířily, jak se pokoušel pohnout a odkopnout Nevilla stranou - prostě něco udělat, aby zachránil přítele - ale z celého toho šoku, vyčerpání nebo otřesu mozku nedokázal nic.
Ale ani nemusel.
Koutkem oka zachytil… něco… něco malého se odrazilo z desky Nevillova nočního stolku a proplachtilo vzduchem přímo do cesty zelené záři.
„Kvak…"
V okamžení bylo po všem, a pak ta drobná postavička se sotva patrným plesknutím přistála přímo vedle Harryho hlavy, až příliš hlasitě pro jeho uši. Celou tu dobu kolem sebe Voldemort vysílal náhodné kletby po celé místnosti. Zcela nad sebou ztratil kontrolu.
„Trevore?" vydechl Neville, zcela šokovaný pohledem na první užitečný dárek, který kdy dostal, ležící vedle krvácejícího obličeje jeho nejlepšího přítele.
Harrymu se kvůli příteli sevřelo srdce, ale věděl, že teď nebyl čas na truchlení, a tak se rychle snažil dostat na kolena. Sebral Trevora a dostrkal Nevilla zbytek cesty do úkrytu, do kterého se už málem dostali.
Během toho, co se snažili skrčit za hromadu zdevastovaných matrací, závěsů a postelových rámů, Voldemort pokračoval ve svém útoku, ale na jeho záchvat vzteku brzy odpověděla další osoba svým neochvějným prohlášením a mocně vyčarovanou kletbou, která ho zasáhla přímo do středu jeho ochablých zad.
„ZAMĚŘ SE NA NĚKOHO SOBĚ ROVNÉHO!"
Světla se rozsvítila a oni viděli, jak bylo jeho tělo vymrštěno vpřed, než narazilo přímo do zdi naproti dveřím.
Dorazila profesorka Sproutová.
Harry a ostatní zůstali, kde byli, když se Voldemort otočil. Na světle vypadal dokonce ještě strašněji než ve tmě.
Protože ačkoliv byl ten obtloustlý muž, kterého zřejmě Voldemort okupoval, zcela jasně oholený, jeho vzhledu to jen sotva pomohlo. Měl jen málo vlasů, třebaže byly učesané, a i přes to jeho tmavé a vcelku elegantní oblečení vypadal spíš jako strýc Vernon na pohřbu než jako hrozivý kouzelník.
Pozvedl hůlku a odhalil tak svou pravou ruku, na které chyběl ukazováček.
Při tom pohledu Sproutová zprudka zalapala po dechu, než bezprostředně přikročila k dalšímu útoku a postupu do místnosti.
Přesnými pohyby hůlky na něj sesílala pořádné množství trosek z podlahy a nutila ho tak odskakovat a uhýbat se jim, místo aby kouzlil další kletby, jak by to jinak jistě učinil.
Byla neúnavná, ale on nebyl nejobávanějším Temným pánem od Grindelwaldových časů jen tak pro nic za nic.
Odklonil předměty, které na něj Sproutová kouzlem vrhala (ačkoliv byl mnoha z nich zasažen, protože byl, jak se zdálo, minimálně napůl oslepený Harryho mocným Lumos) a přitiskl si ruce na hrudník. Hůlku měl položenou přímo na hrudní kosti, jak shromažďoval svou magii, ignoruje kusy dřeva, které ho napadaly do ramene.
„Ohó!" zaječel a pak rozevřel paže v ohromujícím projevu své magické obratnosti.
Všechno v místnosti bylo nemilosrdně odtlačeno směrem od něj, včetně Harryho a ostatních chlapců. Křehké předměty, jako sklo a keramické věci, explodovaly, když se přes ně ten mocný impulz přehnal. Harryho skleněné čočky pukly, ale díky mudlovské technologii zůstaly ve svých obroučkách. Profesorka Sproutová to ustála, ale musela se uchránit před předměty odmrštěnými tou mohutnou vlnou magie.
A teprve potom Voldemort doopravdy začal s útokem.
Harry a Neville naprosto zděšeně zírali, jak švihnul hůlkou, protože i když bylo zcela jasné, že měl problémy s viděním, jeho schopnosti v kouzlení vůbec nepolevily.
Z jeho hůlky vytryskl oheň, zatímco mu z úst uniklo několik nepříjemných syčivých zvuků.
„Chlapci, za mě!" zařvala Sproutová, vrhla se vpřed a mávala před sebou hůlkou s nějakým záměrem.
Harrymu ani ostatním nebylo třeba říkat dvakrát, ačkoliv Ernie musel vytáhnout Smitha z postele, zatímco se všichni běželi schovat za Sproutovou, když Voldemort přikouzlil další plameny a poslal je na ně.
Harry se za profesorku schoval jako poslední a musel se otočit, když ucítil, že mu žár ohně olizuje záda.
„Profesorko!" nedokázal si pomoci, aby nevykřikl, zděšený, protože Sproutová tam prostě jen stála, zatímco plameny mířily přímo k ní.
Ale nebyla nečinná.
Změnila svůj postoj a mávla hůlkou v téměř obloukovitém pohybu směrem ke stropu. A pak se před ní a celým zádveřím objevila průzračná klenba, která pohlcovala žár a chránila je, než žena znovu švihla hůlkou, tentokrát napříč. Oheň byl odsunut stranou a odehnán nahoru a dozadu, jak v těch směrech máchala volnou rukou a nutila ho usadit se v pravém horním rohu pokoje.
Skrz svá rozbitá skla a průhlednou, vyčarovanou klenbu byl Harry jen sotva schopen rozeznat Voldemortovu postavu pod plameny, když se stalo něco hrozně divného.
Voldemort se scvrkl a velmi rychle se… přeměnil do něčeho zcela nelidského.
Do krysy?
Zatímco Sproutová pokračovala v boji s plameny, oni viděli, jak krysa odcupitala k levé zdi, kde bývaly Harryho a Nevillovy postele, a zmizela do díry ve spodní části kamenné stěny.
Harry náhle cítil, jak s ním někdo škubnul dozadu, pryč ode dveří, až do chodby vedoucí k ložnicím. Bylo slyšet mnoho hluku vyvolaného pohybem, ale všechno, co Harry viděl, byl jen rychlý sled barevných hábitů následovaný dehtově černým a zavlněním dalšího oděvu proměnlivého tvaru i barevnosti.
„Dostaň je zpátky, Severusi!" zvolal hlas, jasně patřící Brumbálovi.
Harry lapal po dechu, jak ho někdo dál táhl pryč, než náhle zastavili, a pak mu ten dotyčný přitiskl něco na ránu na tváři. Harry zamrkal a ta zmuchlaná látka se posunula, takže už dokázal i vidět, a rychle zjistil, že se nachází na podlaze v rukách Cedrika Diggoryho, který si sundal svůj vlastní plášť a použil ho, aby zastavil jeho krvácení.
Po své pravé straně spatřil záda profesora Snapea a uvědomil si, že ho nějak museli dostat do mrzimorské společenské místnosti během všech těch chaotických přesunů. Z tohoto úhlu viděl, že je vchod zablokovaný, a všiml si, že má mistr lektvarů vytaženou hůlku.
Odvrátil se a pokusil se přijít na to, kdo další je ještě v místnosti.
Na pohovce vedle několika prefektů, kteří se ujišťovali, že jsou v pořádku, našel Smitha a Ernieho. Justin právě mluvil s profesorkou McGonagallovou a Neville v tichosti klečel vedle Cedrika, oči zacílené na Harryho levačku.
Och. Harry stále ještě držel Trevora. Coral směrem k obojživelníkovi smutně nakláněla hlavu.
Harry se posadil, Cedrik přizpůsobil provizorní obvaz a Harry pak pozvedl své oči, aby se setkal s Nevillovým pohledem.
„Tady, Neville," zašeptal a opatrně mu ochablého žabáka předal.
Nevillovi oči byly plné slz, když Trevora přijímal, a pak si ho rychle přivinul na hruď.
Nezbyla žádná slova, která by mohla být vyřčena.
ooOoo
„Je to krásné odpočinkové místo, Neville," vyjádřil se Hagrid chraplavě, a pak do toho vybouleného kamene jednou pevně uhodil a zarazil ho tak do země.
Harry, Neville, profesorka Sproutová a Hagrid se nacházeli za Hagridovým srubem, shromáždění před místem posledního odpočinku Nevillova mazlíčka.
Zítra odjedou domů, což profesorům později v týdnu dovolí konečně začít pracovat na posílení hradních ochran. Útok na Harryho, který byl proveden temným kouzelníkem (Ministerstvo si nepřálo potvrzovat skutečnost, že to byl Voldemort, ať už ve vlastním těle nebo ne) byl zveřejněn, protože stejně nebylo možné ho utajit, když tolik studentů na koleji slyšelo všechny ty kletby a profesorku Sproutovou bojující s plameny. A to ani nebylo třeba zmiňovat zcela zničenou ložnici… Naštěstí zůstaly všechny předměty v jejich kufrech v pořádku. Plameny nedostaly čas je spálit, takže věci, jako třeba Harryho neviditelný plášť, neutrpěly k jejich velké úlevě žádnou újmu. Profesorka Sproutová dokázala Harrymu také vrátit jeho hlavní hůlku, ačkoliv bylo její držadlo lehce ožehnuté. I přesto zůstala ale nezničená a stále ještě použitelná.
Hodiny, které následovaly po výbuchu, vnímali jako v mlze. Byli vyšetřeni a zaléčeni madam Pomfreyovou (která Harrymu nedovolila kvůli otřesu mozku a lehké magické únavě použít hadí jazyk) a pan ředitel na ně měl také pár otázek. Na konci došlo ke zjištění, že si Temný pán přivlastnil osobu zvěromága a infiltroval se do školy jako krysa – skrz trhliny ve zdech. Harry předpokládal, že toho bylo ještě mnohem víc, ale v této chvíli o tom raději ani nechtěl vědět.
Neville popotáhl a lehce ten malý náhrobní kámen pohladil. „Nikdy na tebe nezapomenu, Trevore."
Pak ustoupil k Harrymu a oba shlíželi na kámen, na který vedoucí jejich koleje pečlivě vyryla:
Zde leží Trevor, žabák
Neočekávaný hrdina
Přítel Nevilla Longbottoma
27. srpna 1991 – 26. července 1992