Dokud nás smrt nerozdělí 25
Proces se Samanthou proběhl překvapivě rychle, a Hotch si nebyl jistý, jestli to bylo způsobeno tím, že jeden z párů, které se Samantha pokusila zabít, byli agenti FBI a tedy velice důvěryhodní svědci, tím, že se Samantha ke všemu přiznala, a to dokonce několikrát, nejdříve když ji zatýkali, pak během výslechu, a potom znovu u soudu, anebo za to mohl fakt, že kanadské soudnictví bylo jednoduše o něco rychlejší než to, na které byli zvyklí z domova.
A možná to bylo způsobeno všemi těmito okolnostmi zároveň, společně s tím, že ačkoli Samantha nevraždila z nenávisti ke gayům, ale jednoduše zabíjela muže, kteří v jejích očích získali to, co ona ztratila, široká veřejnost její činy stále považovala za zločiny z nenávisti, a Samantha se tak stala exemplárním případem.
Oni dva samozřejmě museli zůstat v Torontu déle, i když zbytek týmu odjel domů, aby mohli svědčit u soudu. Udělali si z nepříjemné povinnosti menší dovolenou a chodili po městě – což bylo najednou o dost příjemnější, když přitom nemuseli hledat vraha – přesto Reid snad nikdy předtím nebyl tak rád, když byl případ uzavřen a oni se po všech těch nekonečných týdnech konečně vrátili do Washingtonu. Po tom dlouhém a po všech stránkách naprosto netradičním případu – vždyť už to, že museli dělat agenty v utajení, bylo něco, co nikdy předtím kvůli žádnému případu dělat nemuseli, rozhodně ne na déle než jeden večer, nehledě na to, jak strašně se to pak všechno zamotalo – byl rád, když se konečně zase mohl projít těmi známými ulicemi města, ve kterém žil celých posledních šest let.
Toronto mu opravdu k srdci nepřirostlo.
Ne že by tam tedy nezažil spoustu zajímavých, neopakovatelných okamžiků.
Ano, přemýšlel Reid, když téměř okouzleně procházel ulicemi města, ve kterém poprvé našel přátele, lidi, na které se mohl spolehnout, lidi, kterým na něm záleželo. Bylo to celé zvláštní, pokud by se nad tím měl zamyslet, ale on se nikdy předtím necítil šťastnější. Nikdy v životě nebyl tak šťastný jako teď, když měl Hotche. Bylo to pro něj tak nezvyklé, mít někoho, kdo tam je vždycky pro něj, kdo ho obejme a políbí, kdo ho hladí po tváři a škádlivě mu cuchá vlasy a přitom se směje, kdo se ho dotýká, zlehounka a jen konečky prstů, kdo ho drží v náručí, když usíná, jednoduše proto, že ho miluje a chce mu být nablízku.
A mladík chtěl, aby tam byl Hotch pro něj, aby se ho dotýkal a objímal ho, aby se s ním smál, zbožňoval, když se Aaron smál, protože to vždycky rozzářilo celý jeho obličej, zbožňoval mít ho blízko u sebe, chtěl ho mít u sebe, každou vteřinu každého dne, chtěl ho ochraňovat před vším, co by ho ještě mohlo potkat, před vším, co by mu mohlo ublížit.
Miloval Hotche, a věděl, že to jen tak nepřejde.
Ale taky věděl, že to tak nemá být. Nemohlo to zůstat tak, jak to bylo teď, jak to zůstalo, když se vrátili z Kanady. Nemohli k sobě zůstat uvázaní těmi prsteny, nemohli zůstat manželi, protože oba potřebovali svoji svobodu, aby měli možnost přemýšlet nad tím a rozhodnout se svobodně, aniž by jim nad hlavou viselo to, že jim nic jiného nezbývá. Potřebovali volnost, aby si mohli vybudovat vztah.
Musel něco udělat. Nemohl to nechat být tak, jak to bylo teď.
Reid dlouze vydechl, když se rozhodl.
xXx
Reid seděl na Hotchově široké a velice pohodlné pohovce, kolem ramen měl položenou Aaronovu paži, hlavu měl na jeho rameni, když se spokojeně dívali na nějaký film, který zrovna dávali v televizi, sami, protože Jacka si na noc vzala Jessica.
Bylo to několik dní po jejich návratu z Kanady a oni měli pár dní volno, zatímco ostatní členové jejich týmu psali hlášení a dodělávali veškeré zbylé papírování, protože překvapivě i Straussová zřejmě uznala (nebo se za ní stavil Rossi a nějak jemně jí to připomněl), že tenhle případ byl asi docela velký nápor na jejich nervy, a Hotch prakticky celou tu dobu, co byl ve Washingtonu, byl se svým synem, staral se o něj a povídal si s ním, hrál si s ním a chodil s ním do parku, aby si vynahradil to, že ho tak dlouho neviděl, že kvůli své práci opět přišel o tolik času s ním.
Tohle byl vlastně první večer, který trávil bez Jacka.
Zato byl ale s Reidem, seděl vedle něj a užíval si ten okamžik dokonalého klidu a míru, blízkost, kterou cítil, když se mladík přisunul ještě o kousek blíže k němu a opřel se o jeho bok, dlaň důvěrně položenou na jeho koleni.
Reid se připadal trochu podivně, když teď byl v Hotchově bytě, protože tady ještě nikdy předtím nebyl, vzhledem k tomu, jak moc si Aaron chránil svoje soukromí, ale na druhou stranu se tady cítil tak dobře, až ho to překvapovalo. Protože vůbec nečekal, že by se mohl na místě, které je pro Hotche tak osobní, cítit tak přirozeně a vítaně, ale bylo to tak.
Hotch se pousmál a prsty začal krouživými pohyby přejíždět po mladíkově rameni. Druhou rukou ho pohladil po tváři a naklonil se k němu pro krátký polibek. Ovšem polibek dlouho nevydržel takový, jakým ho Hotch původně zamýšlel, a stal se vášnivějším, protože Reid neváhal, ochotně pootevřel rty a Hotch do jeho úst vklouzl jazykem.
A pak Reid najednou pochopil, že takhle to nemůže být, ne se vším tím očekáváním, s těmi závazky, protože to tak není správné, položil Hotchovi dlaně naplocho na hrudník a trochu zadýchaně polibek ukončil a odtáhl se od jeho tváře.
„Počkej, Aarone," zamumlal tiše a mírně zavrtěl hlavou, aby si pročistil myšlenky. „Počkej, já…"
Kousl se do rtu a odmlčel se, protože sice věděl, co mu má říct, najednou si ale vůbec nebyl jistý tím, jak to udělat.
„Co se děje?" zeptal se Hotch jemně a zmateně se díval, jak Reid sklopil oči. Vzal jeho tvář měkce do dlaní a prsty ho hladil po lících a obočí a hraně čelisti. Palcem sklouzl po jeho rtech v náznaku toho nejjemnějšího pohlazení. „Co se děje?" zopakoval.
Reid si povzdychl. „Takhle to nemá být, Aarone," zamumlal, v hlase měl drobnou stopu smutku. „Měli bychom to udělat tak, jak je to správné."
Hotch se mírně zamračil a potřásl nechápavě hlavou. „O čem to mluvíš?"
„Myslím, že bychom se měli rozvést," řekl Reid tiše a zvedl k němu pohled.