„Ale do prdele," sdělil Tony svůj lyrický názor, jakmile se odvážil otevřít oči a shledat tak, že ho od kusu stropu chrání jen jedna tenounká zář. Amora stála nad ním (možná se při tom výbuchu trošičku přikrčil) a skoro až znuděně nechala klesnout ruce, čímž zář opadla a do Tonyho vlasů spadal prach. Narovnal záda a odkašlal si. „Dík," hlesl směrem k čarodějce, která se mezitím rozešla k otvoru ve zdi a podívala se z něj do města.

„Letouny už jsou tady dávno a pěšáci jsou blízko. Tak jak mi odpovíš?" zeptala se překvapivě chladně pro někoho, na koho před pár vteřinami padal strop obrovského paláce.

„Děláš si srandu? Dobře, dobře!" zamával rukama Tony, a jistě by v tu chvíli roztřeseně uznal, že ho ovládla hysterie. „Přimluvím se, budu lhát, jak když tiskne, jen se přestaň tak blbě ptát a běž s tím debilem něco udělat! Jsi čarodějnice a bojíš se chlapa, kterýmu se líbíš! To je celej problém téhle podělané situace! To je důvod války, zatraceně! A že jsou lidi dementi, to si nechte pro sebe. Stupidní středověk to tady je," křičel a ometal si oblečení od prachu, přičemž samozřejmě nezapomněl pořádně dupat, aniž by pomyslel na následky, které by to na porušenou konstrukci budovy mohlo mít. Tolik k výhodám věží.

Amora ho stejně chladně pozorovala.

„Nebyla jsem to já, kdo vyzradil můj úkryt," sykla tiše. „Jestli tady někdo způsobil válku, byl jsi to ty," ukázala na něj prstem, jako by snad nebylo jasné, na koho svaluje vinu. Tony klapl naprázdno pusou a snažil se najít nejméně sprostá slova, aby se náhodou nevystavil dalšímu nebezpečí, u kterého si byl jistý, že je horší než strop na hlavě.

„Já," zopakoval přidušeně. „Já na tohle místo ani nechtěl! A… a na tohle není čas, prostě běž, máš moje slovo, skládám tady slib, klidně si i kleknu, ale běž."

Amora zmizela a Tony nevěděl, jestli si má oddychnout, nebo se teprve pořádně začít bát.

OOO

Loki vběhl do paláce. S teleportací nic neriskoval, jednak nevěděl, kde by se měl objevit, aby toho idiota našel, jednak nechtěl plýtvat magií, když mu sloužily nohy. A on chtěl svého zdraví využít v poněkud pesimistickém přesvědčení o tom, že ho nejspíš využívá naposledy.

„Ty! Věděl jsem to!"

„Na tebe nemám čas," odsekl Loki a pokusil se Volstagga odstrčit. „Co tady děláš, hrdino, vyžíráš zbytky hostiny?" neodolal rýpnutí, čímž pro něj konverzace končila, ale zapomněl na fakt, že Volstagg nebyl zrovna drobek a jestli se něco počítalo k jeho opravdu nesnesitelným vlastnostem, byla to urážlivost.

„Jak se opovažuješ," zavrčel jako vzteklé zvíře a dlaní prudce udeřil do Lokiho hrudi, aby mu znemožnil útěk. „Jak se ty opovažuješ mluvit o hrdinství. Ty, zrádce, odporný podvodník-…"

„Vypadá to, že jsi vyčerpal svou slovní zásobu. Nevyhládlo ti po těch dvou větách?"

„Nepokoušej mě," Volstagg zpevnil stisk a Loki si nejistě pomyslel, že by měl zmizet dřív, než mu to nemehlo rozdrtí klíční kosti. Mohl být bůh nebo smrtelník, zlomené klíční kosti byly utrpením pro všechna stvoření.

„Nemám na tebe čas, ty idiote," procedil skrz zuby a užuž zvažoval, že se nakonec opravdu teleportuje, když ho Volstagg nečekaně pustil, a on měl tak co dělat, aby udržel rovnováhu. Samozřejmě to nikdo nemohl postřehnout.

„Je mi jasné, že se o něco pokusíš," řekl Lokimu tiše. „Doufám, že je tobě jasné, že za to zaplatíš. Osobně se o to postarám."

Loki spěchal dál.

A on je prý lhář.

To, že mu Volstagg (a Hogun, Fandral, dokonce i ta zpropadená Sif) přísahal věrnost jako princi i jako příteli, se jako lež zjevně nepočítalo. A slovu zrádce zřejmě přikládali taktéž úplně jiný význam.

OOO

V jedné chvíli proklínal sám sebe za to, že Amoru odehnal, a v druhé by přísahal, že se k někomu tiskne a ten někdo hřeje a voní a že je to pohodlné a nebýt kolem něj výbuchy, rovnou by se v tom někom uvelebil a usnul jako mimino.

„Starku?" dolehl k němu hlas, u kterého si nebyl jistý, jestli je spíš zmatený nebo pobavený. Stejně tak mohl být i rozzuřený, ale na to se bál i pomyslet. Tony zdvihl hlavu a upřel pohled rovnou na černovlasého boha, rozcuchaného a s tvářemi od prachu a popela, se zářícíma očima a… zvláštním výrazem.

„Co je," zahučel do jeho tuniky.

„Ty se culíš," sdělil mu Loki a konečně ho vytáhl z trosek, které se na Tonyho rozhodly zřítit pár minut po Amořině odchodu.

„Cože. To nedělám."

Temnota jako by se stala člověkem a obcházela ho. Občas se vzdálila a dala prostor Lokiho hedvábnému hlasu, ale ne takový, aby od sebe rozeznal jednotlivá slova, natož jejich význam. Občas se tma přiblížila a on pak neslyšel nic, jen si byl jistý, že se možná trochu přihlouple usmívá (ale neculí se) a že si užívá toho krásného pocitu jako by byl v New Yorku, jako by byla další z jeho probdělých nocí a jako by se navlékl do svého krásného obleku a proletěl se s ním po městě, povídal si s Jarvisem a čekal na ráno a na Pepper a na kafe.

OOO

Loki zapomněl na to, že popel by se dýchat neměl. Položil napůl bezvědomého Starka na svou vlastní postel (která byla díky kouzlu již z jeho raných let stále čistá a nepoškozená stejně jako zbytek jeho pokoje) a skácel se vedle něj, popadal dech a snažil se vykašlat alespoň trochu prachu. Pak se ale s podivuhodnou energií znovu vzchopil, přešel k truhle v rohu místnosti, vytáhl z ní zbroj, oblékl se, pak se na moment zarazil, znovu se přiblížil k posteli a zkontroloval Tonyho životní funkce.

Byl v pořádku a vypadalo to, že se jeho podvědomí rozhodlo, že ho tu válku prostě nechá prospat. Loki neodolal malému úsměvu.

Idiotský smrtelník, pomyslel si a z pokoje rychle odešel.

OOO

Hned za dveřmi vrazil do dalšího známého.

„To se mi snad zdá," zavrčel frustrovaně a snažil se od sebe Fandrala odstrčit v naivní představě, že nebude tak neodbytný jako Volstagg. To, co ho zastavilo, byla opět ruka na hrudi, doprovázená však něčím, co už dlouho neslyšel.

„Jsi v pořádku?"