Upozornění: až se dostanete ke zkoušce z formulí, přimhuřte nebo rovnou radši zavřete všechny oči, protože je to jeden z největších nesmyslů, které se snad v povídkách kdy objevily. Tedy aspoň dle mého názoru.

Kapitola 26 – NKÚ

Harry se posadil za lavici s brkem a inkoustem připraveným k práci. Rozhlédl se kolem, aby viděl, co dělají ostatní, a zjistil, že všichni buď tiše sedí, nebo provádějí různé věci, ze kterých je patrná nervozita. Ron si okusoval konečky prstů, Hermiona si točila vlasy a Harry si právě uvědomil, že klepal brkem o lavici.

První test měl být z historie kouzel. Harry už slyšel od starších studentů, že je to ta nejnudnější a nejnezáživnější zkouška ze všech a to vzhledem k tomu, že to byl jejich nejjednotvárnější předmět. Profesor Binns vstoupil do třídy (tradičně tabulí) s velkým stohem papírů v ruce a Harry těžce polkl.

„Mám tu pro vás NKÚ z historie kouzel," zamručel profesor a rozdal testy. „Je to písemná zkouška. Až ji dokončíte, přineste to sem, a když budete chtít, dostanete zadání k Pokročilému NKÚ. Můžete začít."

Všichni otočili své silné testy a zanaříkali. Celá prověrka se skládala z krátkých odpovědí a esejů. Žádné možnosti výběru, žádné dobře či špatně, nebo doplň do mezery. Všechno dlouhé a nudné odpovědi. Harry prošel všemi body a nic nevynechal, a když neznal odpověď, prostě si něco vymyslel a doufal, že už to brzo skončí.

Po hodině a půl s tím Harry skončil. Málem se vyčerpáním zhroutil na lavici, když dopsal poslední písmeno u závěrečné otázky. S vnitřní touhou, aby ten test už nikdy v životě neviděl, se co nejrychleji napřímil a podal ho profesorovi.

„Děkuji vám, pane Pottere," řekl. „Chcete zadání k Pokročilému NKÚ?" Harry poměrně hlasitě zasténal. Chtěl to zvládnout co nejlépe, ale zároveň už nikdy nechtěl slyšet o historii kouzel. V mysli se mu odehrávala bitva a možná naneštěstí, vyhrála škola.

„Dobrá, chci ho," zaúpěl Harry, načež vytáhl profesor Binns malý kousek papíru a podal mu ho. Harry se vrátil do lavice a tiše si ho přečetl.

„Vyberte si historický moment a s nějakou další osobou ho zahrajte. Budete ohodnocen za kvalitu a množství informací, které podáte. Pokročilé NKÚ dostanou dvě nejlepší skupiny nebo jednotlivci s nejvyšším ohodnocením."

Harry se rozhlédl, aby zjistil, s kým by mohl pracovat. Všiml si Rona, který právě odevzdal svůj test, a když se vrátil na místo, popadl ho Harry za ruku.

„Nechtěl bys na tom pracovat se mnou?" zeptal se Harry. Ron pokrčil rameny.

„Jasně, proč ne?" odvětil a přisunul svou lavici k té Harryho.

„Jakou událost bychom mohli zahrát?"

„No, vždycky můžeme znázornit tu noc, kdy byl Ty-víš-kdo zničen," navrhl Ron poměrně nahlas. „Dokonce máme i jednoho člověka, který tam byl, což je zaručené plus." Harry se na něj upřeně zahleděl.

„Ne."

„Dobrá, nakonec to byl taky jen nápad…"

„No tak, Rone! Máme jen pětadvacet minut!"

„Dobře, dobře, dobře! Co třeba… když se rozhodlo, že se postaví Bradavice? Víme o tom od profesora Binnse spoustu podrobností, takže bychom to mohli zvládnout celkem dobře."

„Tak jo… ale já budu Godrik Nebelvír," usmál se Harry.

„Jen pokud já nebudu Zmijozel…" poznamenal Ron.

Dalších patnáct minut si to nacvičovali, a když přišel čas ukázat to, viděl Harry, že na tomhle NKÚ pracují tři skupinky: on s Ronem; Parvati s Levandulí a sama Hermiona. Jedna skupina to nedostane.

„Jste první na řadě, slečno Grangerová," oznámil profesor Binns. Hermiona elegantně došla před třídu a přednesla řeč z roku 1945: řeč, kterou pronesl Brumbál den předtím, než se svým vojskem zaútočil na pevnost Grindelwalda. Předvedla bezchybnou práci a všichni, včetně profesora Binnse, jí tleskali, když se vrátila na místo s NKÚ bezmála v kapse.

Harry s Ronem byli další a jejich přednes byl v porovnání s Hermioniným zcela ubohý. Oba si stále nemotorně měnili role z Godrica Nebelvíra na Salazara Zmijozela a z Roweny z Havraspáru na Helgu z Mrzimoru. Ron stále zapomínal klíčová slova a Harry několikrát zaškobrtl, když se točil dokola, aby znázornil svou přeměnu mezi dvěma lidmi. Když skončili, polovina třídy spala a ti, co byli vzhůru nic, neříkali. Dokonce i profesor Binns vypadal zasmušileji než jindy.

„No, tak můžeme jen doufat, že Parvati s Levandulí budou ještě horší," podotkl Ron, když se s Harrym posadili na svá místa.

„Slečny Patilová a Brownová, jste na řadě," zívl profesor. Obě dívky předstoupily před třídu se širokým úsměvem. Parvati držela v náručí pokrývky, které vypadaly jako zabalené dítě a Levandule měla nestvůrnou masku. Parvati si přivinula pokrývky blíže k tváři a Levandule zamávala hůlkou.

„Dej mi toho chlapce!" zaječela co nejhlubším hlasem, který tomu dodal strašidelnou atmosféru.

„Ne! Harryho nikdy nedostaneš!" vřískla Parvati.

Harry se začervenal a složil hlavu do dlaní. Celá třída se na něj dívala, protože on byl předmětem scénky. Museli vyslechnout, jak si s Ronem povídali o tématu, které mají zvolit a použily jejich zamítnutý nápad.

Přestože odvedli skvělou práci, pořád to byl jeden z nejrozpačitějších momentů v Harryho životě. Sehrály každý detail, přesně tak jak to Harry vídával ve svých snech. Došli až k tomu okamžiku, kdy se Voldemortova kletba obrátila proti jemu samému, přičemž na sebe Levandule namířila hůlkou a přemístila se ven z učebny. Když se dveřmi vrátila, všichni tleskali, načež zazvonil zvon, ukončující hodinu.

„Hodně štěstí při vašich dalších zkouškách!" křikl za nimi ještě profesor, který teď vypadal veseleji, než jak ho Harry kdy viděl.

„Tenhle test byl překvapivě jednoduchý," poznamenala Hermiona, když se vydali k učebně přeměňování. „Několik knih, které jsem přelétla očima, jsem vůbec nemusela číst."

„Jo, jasně, Hermiono," řekl Harry, ale vůbec si nemyslel, že ten test byl nějak jednoduchý. „Alespoň dostaneme všichni Pokročilé NKÚ z přeměňování, jelikož jsme zvěromágové."

K učebně přišli právě ve chvíli, kdy ji zmijozelští opouštěli. Harry si povzdychl, když ho míjel Malfoy, protože čekal nějakou urážku. Malfoy kolem něj však prošel v naprosté tichosti. Byl nejspíš ještě uražený ze svých dvou proher v řadě, takže neměl náladu traumatizovat Harryho.

Ten pokrčil rameny, vešel do učebny a posadil se. Zbytek třídy ho brzy následoval, načež se zvedla profesorka McGonagallová a promluvila.

„Vítám vás, bavili jste se zatím dobře?" řekla s úsměvem. Všichni zasténali. „Už jich máte před sebou jen šest! Dívejte se na to z téhle stránky a už to nebude tak hrozné…" S tím začala každému dávat písemný test. Harrymu se ulevilo, když zjistil, že to není ani zdaleka tak dlouhé jako zkouška z historie kouzel a dokonce tu byly i nějaké lehčí otázky. Minulou noc přečetl celou knížku o přeměňování, takže testem doslova prolétl. Také slyšel profesorku McGonagallovou mluvit o svých ostatních třídách a domníval se, že ví o proměňování více než někteří studenti sedmých ročníků.

Nejlehčí však byla ta poslední otázka: Kdybyste byl zvěromágem, jaké zvíře byste si vybral a proč? Harry napsal, že by byl gryf a to proto, že je zvěromág a tohle je jeho zvíře. Tečka. Přistoupil před třídu k profesorce McGonagallové a podal jí svůj papír.

„Děkuji, pane Pottere."

„Mohu už začít pracovat na Pokročilém NKÚ?" zeptal se Harry.

„Ne, ještě ne," odpověděla profesorka. „Začneme, až všichni dokončí svůj test."

„Dobrá, paní profesorko," souhlasil Harry a vrátil se na místo. Nijak dlouho však nečekal, neboť po necelých patnácti minutách odevzdal svůj papír jako poslední i Neville. Profesorka McGonagallová je všechny srovnala a dala do šuplíku svého stolu. Mávla hůlkou a objevila se ohromná modrá krabice, která vypadala jako velký čtvercový přístřešek.

„Při vašem Pokročilém NKÚ," řekla, „vstoupíte do téhle místnosti a uděláte, co vám řeknu. Poté opustíte místnost a NIKOMU NEŘEKNETE, V ČEM TEN TEST SPOČÍVAL! Každý, kdo prozradí, jaké jsou odpovědi, NEDOSTANE ŽÁDNÉ NKÚ a navíc bude vyloučen z téhle školy do konce života!"

Všichni těžce polkli. Obvykle nebyla takhle přísná, ale NKÚ byly velice důležitou záležitostí a ona si nepřála, aby to někdo bral na lehkou váhu.

„Jestli chcete zkusit štěstí, můžete se seřadit před učebnou a počkat dokud nezavolám vaše jméno."

Harry udělal krok kupředu, přímo před vykouzlenou krabici. Hermiona s Ronem ho, společně s většinou třídy, následovali. Jen Seamus s Deanem se nechtěli zúčastnit toho, o co se všichni ostatní snažili. Profesorka McGonagallová vstoupila nějakými neviditelnými dveřmi do prostoru, který vytvořila.

„Ron Weasley! Jste na řadě!" ozvala se z místnosti. Ron také prošel neviditelnými dveřmi a zmizel. V tom okamžiku se začali všichni bavit o tom, jaké ty testy asi budou.

„Vsadím se, že budete muset přeměnit jehlu v bizona!" vykřikl Neville.

„Možná se z nás bude muset stát zvěromág během deseti minut!" mínila Parvati.

„Jo, to tak," přerušil ji Harry. „Trvalo mi měsíce, abych se jím stal, a rozhodně neexistuje žádný způsob, jak by to někdo mohl zvládnout za deset minut."

„Ukaž nám svou přeměnu!" žadonila Levandule. Veškerá pozornost se najednou soustředila na Harryho a všichni ho prosili, aby se přeměnil. Harry pohlédl na Hermionu s očekáváním jejího souhlasu. Věděla toho víc, co si jako zvěromág může a nemůže dovolit, než toho kdy bude vědět Harry.

„Jdi do toho," řekla s úsměvem. Harry se podíval po svých obdivovatelích a zaměřil svou mysl na gryfa. Zavřel oči a soustředil se na barvu kůže, tvar a každý jemný detail těla. Když je znovu otevřel, byl o několik stop nižší a očima gryfa vzhlížel ke skupince lidí.

Všichni dali svým ‚óóó' a ‚ááá' najevo úžas. Parvati a Levandule začaly hladit a hýčkat Harryho srst a hladit jej po opeřené hlavě. Harry zapředl, což je přimělo, aby v tom pokračovaly. Byl to stejný zážitek jako v kině s Cho: čirá radost a potěšení.

Právě, když začal Harry mít z hlazení a drbání opravdu příjemný pocit, objevil se Ron a veškerá pozornost se obrátila k němu.

„Co to bylo?"

„Bylo to těžké?"

„Musel jsi dělat bizona?"

Na všechny otázky měl Ron stejnou odpověď:

„Nemůžu vám to říct…" Všichni si povzdychli a byl zavolán další.

„Levandule Brownová!" Levandule vešla sebejistě do místnosti a zmizela. Tentokrát byli všichni zticha, jakoby se snažili zaslechnout, o co tam jde. Ron byl stranou od ostatních a pokoušel se odolat pokušení říct, jaký ten test byl. Za chviličku se objevila Levandule s veselým výrazem na tváři.

„Bylo to mnohem jednodušší, než jsem myslela," poznamenala škodolibě, když se vrátila k Harrymu se zklamáním, že je zase zpátky ve své lidské podobě.

„Hermiona Grangerová!"

Hermiona vešla do komnaty a okamžitě se zase vrátila. Když se vrátila a připojila se k Ronovi v rohu, viděl ji Harry, jak si mumlá něco jako „Příliš jednoduché".

„Parvati Patilová!"

Parvati tam vešla a hned byla zase zpátky. Stejně tak to bylo v případě Nevilla, který šel jako další. Když vycházel, zdál se velice sebevědomý a veselý, což bylo v přímém rozporu s Harryho domněnkou.

„Harry Potter!" řekla profesorka McGonagallová a Harry vešel do místnosti zdí. Bylo to jako projít přepážkou na nástupišti 9 3/4, nebo dveřmi v kině v Prasinkách. Bylo to trochu studené a téměř tekuté, ale tenhle pocit se ztratil, jakmile byl úplně uvnitř.

Byla to velká temná místnost, která se zevnitř zdála větší než zvenku; prostě úplně obyčejná věc v kouzelnickém světě. Uprostřed místnosti, za stolem, na kterém stály tři velké bedny, byla profesorka McGonagallová. Harry k ní přišel blíže a zjistil, že před každou bednou je jiný předmět.

„Vítejte, pane Pottere," řekla. „Všechno co musíte udělat, abyste získal Pokročilé NKÚ je přemoci zvířata pod těmito krabicemi. Až jednu z nich zvednu, ať už pod ní bude cokoli, bude to čekat několik vteřin a potom to zaútočí na předmět před krabicí. Bude na vás, abyste přeměnil předmět před bednou tak, aby to přemohlo cokoli pod ní. Pokaždé dostanete méně času na to, abyste se rozhodl, v co přeměnit onen objekt, takže toto cvičení neprověří jen vaše schopnosti přeměňování, ale i dovednost rychle a přesně přemýšlet. Jestliže uspějete u všech tří zvířat, dostanete Pokročilé NKÚ. Jste připraven?"

„Ano, paní profesorko," odtušil Harry s připravenou hůlkou.

„Mimochodem," zašeptala profesorka, když měla ruce na stěnách první bedny, „vy, Weasley i Grangerová stejně dostanete tohle NKÚ. Stát se zvěromágem vyžaduje více dovedností, než mají i někteří dospělí kouzelníci, takže si zasloužíte odměnu. A ještě… dobrá práce, jak jste včera porazil Malfoye. Řekl mi, že to hodlá udělat a já jsem vážně očekávala, že vás porazí."

„Děkuji, paní profesorko," zazubil se Harry.

„Připravit… pozor… teď!" křikla profesorka McGonagallová a rychle zvedla krabici, takže odhalila, co bylo pod ní. Byla to moucha. Jen asi padesátkrát tak velká a byla velikosti křečka.

Harry se podíval dolů na předmět, který měl přeměnit. Byl to červ a vzhledem k tomu, že byl naživu, nebylo nijak těžké ho přeměnit. Harry na něj prostě namířil hůlkou a on se změnil ve velkou zelenou žábu. Vystrčila svůj dlouhý jazyk a spolkla mouchu, která jí s chroupáním procházela krkem ještě předtím, než měla šanci něco udělat.

„Skvělá práce! Další!" řekla profesorka, když odstranila krabici nad dalším zvířetem. Ukázalo se, že je to had. Napřímil se a zasyčel na věc, kterou měl Harry přeměnit: kus pergamenu. Harry na něj namířil svou hůlkou, soustředil se na to, co by se z toho mohlo stát a ten se najednou proměnil v malého draka. Byl celý černý o velikosti basketbalového míče. Vydal pronikavý řev a z tlamy mu vylétla ohnivá koule, která spálila hada.

„Báječné! Poslední!" oznámila profesorka, když se i poslední krabice vznesla do vzduchu. Pod ní byl malý Hentai. Vypadal sice jako had, ale byl tlustší, menší a v plamenech. A tam, kde měla být jeho hlava, měl miliony různých bodců. Mezi nimi byly roztroušené stovky očí. Roztočil své hroty jako vrtačka a zazíral na věc, kterou měl Harry přeměnit. Byla to jehla.

Znovu namířil Harry hůlkou na věc před ním a přemýšlel, čím by se mohla stát. Tentokrát byl však příliš pomalý. Hentai už začal žrát jehlu, která byla z poloviny v jeho tlamě. Hentai ji polkl právě ve chvíli, kdy se začala přeměňovat, takže začal růst a boulit se do všech stran najednou. Vydal hlasitý ryk a potom vybuchl v krvavou louži. Tam kde ještě před chvílí stál, byla nyní koule na kuželky.

„Úžasná práce, Harry!" pochválila ho profesorka McGonagallová. „Bylo to zdaleka nejlepší… možná s výjimkou slečny Grangerové…"

Harry se usmál a vyšel ven ke svým spolužákům. Profesorka ho brzy následovala, přičemž poklepala na místnost hůlkou a ta zmizela. Potom se podívala na hodinky.

„Dobrá, ještě vám zbývá pět minut do další zkoušky, takže máte všichni malou přestávku."

Těch pět minut však vypadalo spíš jako pár vteřin. Zvon se rozezněl celou školou a celým Harryho tělem, jako kdyby to byl signál, který mu oznamuje, že nastal čas strčit hlavu na gilotinu. Popadl knihy a spolu s Ronem a Hermionou zamířil na další test.

„Zatím neměly ty zkoušky vyšší než předškolní úroveň!" poznamenala Hermiona. „Mohla jsem vzít jakékoli náhodné mudlovské dítě a ono by to také zvládlo!" Harry s Ronem si zanaříkali.

„Ale no tak, Hermiono!" řekli. „Nejsou tak jednoduché!"

„Jo, já jsem nezvládl Pokročilou zkoušku z přeměňování," řekl Ron.

„No, alespoň ji stejně dostaneš," připomněl mu Harry.

„A to je to, co se mi nelíbí," namítl Ron. „Nezvládl jsem to, a přesto to NKÚ dostanu. Copak je to spravedlivé?"

„To víš, že je," uklidňovala ho Hermiona. „Věnoval jsi spoustu času a úsilí, aby ses stal zvěromágem. Zasloužíš si za to něco."

„Jo, řekl bych, že jo…" řekl Ron slabě a toužebně přitom koukal do Velké síně, kde to vonělo obědem.

„No tak," řekla Hermiona a tlačila Rona pryč, „až skončí zkoušky, dostaneš jídla víc než dost."

„Jo, ale to nebude dřív než o půlnoci!" zaskučel Ron. Hermiona zakoulela očima a brzy dorazili k učebně obrany proti černé magii. Otevřeli dveře, posadili se na svá místa a chtěli to za sebou mít co nejrychleji.

„Posaďte se, studenti," vyzvala je paní Figgová, když si dala do pusy poslední sousto dosti velkého sendviče. „Během minuty vám rozdám testy." Přešla ke svému stolu a vyndala z šuplíku silný stoh papírů, které rozdala, jakmile všichni seděli. Když s tím skončila, oznámila jim, že mohou začít.

Harry, který už na to byl zvyklý, jím prolétl. Byl to zdaleka ten nejjednodušší test: většinou měli na výběr a bylo tam jen několik málo otázek, které vyžadovaly delší odpověď. Byl mezi prvními, kteří to odevzdali, načež se paní Figgové zeptal na Pokročilé NKÚ a ona mu řekla, že to oznámí, až budou všichni hotovi.

Neville byl opět posledním, kdo to odevzdal, ačkoliv když šel a mával přitom papírem, domníval se Harry, že to nebylo kvůli nedostatku vědomostí, ale proto, že chtěl mít co nejvíce času na to, aby se ujistil, že je jeho test dokonalý.

„Pokročilé NKÚ prověří vaši schopnost provést nejdůležitější věc, kterou jsme se letos naučili," oznámila paní Figgová. „Prověří vaši zdatnost odolat bolesti, která se bude každou chvíli zvětšovat. Až to nebudete moci déle vydržet, nebo vám bude připadat, že není bezpečné v tom pokračovat, prostě se posadíte. Pokročilé NKÚ dostanou ti tři, kteří zůstanou stát jako poslední. Rozumí tomu všichni?"

Každý přikývl a postavil se před ni. Bylo to poprvé, kdy se Pokročilého NKÚ zúčastnili všichni, a Harry byl rád, že se snaží i Neville a vedlo se mu dobře. Možná dostane i on několik NKÚ.

Když před ní byli všichni seřazeni, vytáhla hůlku a namířila na ně.

„Minnaga Itaidesu!" zakřičela a z hůlky ji vylétl zelený mrak, který se rozprostřel nad každým. Zaplavil Harryho a ten cítil, jak začíná přebírat kontrolu nad jeho tělem a říká mu, co si má myslet, co dělat… a co cítit.

Ze začátku, když Harry cítil jen lechtavý pocit po celém těle, to vůbec nebylo špatné, ale po přibližně deseti vteřinách to začalo bolet. Zdálo se, že ho někdo šimrá ostrými nehty, které jakoby se každou sekundu prodlužovaly a zaostřovaly. Potom veškeré lechtání odeznělo. Vypadalo to, že se mu špičky nehtů zabodávají do kůže, jen to nebyly špičky nehtů, ale špičky starých, rezavých a kovových mudlovských hřebíků.

„Aáááúúúú!" zaječel Seamus a máchl rukama do vzduchu. Zelený mrak, který ho obklopoval, zmizel. Harry se se zaťatými zuby ohlédl a viděl Seamuse, jak se vrací na své místo. Jeho pokus o tohle NKÚ byl pryč.

Bolest se stále zhoršovala. Co předtím vypadalo, jako hřebíky byly nyní nože, které se mučivě pomalu zabodávaly do Harryho masa a probodávaly mu kůži. K Harrymu se ta bolest však ještě nedostala. Soustředil se na každou veselou vzpomínku: rande s Cho, Levandule s Parvati, jak ho hladí a pomyšlení, že se brzy opět setká se svou maminkou. Veškerá bolest jakoby z něj odlétala.

Nejasně slyšel Parvati a Levanduli křičet bolestí, ale to bylo daleko, jako kdyby od něj byly míli daleko a mezi nimi to šumělo. Slyšel je vracet se na svá místa, zatímco se smál a cítil se skvěle, i když všichni ostatní cítili plápolající nože, které se jim probodávaly kůží.

Svět kolem Harryho se začal pomalu vytrácet. Bylo to, jako kdyby kolem něj někdo dělal svět světlejší a šedivější, zatímco on stál pořád na stejném místě. Po pravdě řečeno se kolem Harryho začala vyvíjet jasná aura. Zářil jako mnohobarevné světlo v černobílém světě. Veškeré potíže byly pryč a Harry si dokonce nemohl ani vzpomenout, jak vypadá bolest.

Když byl v tomhle nebeském blahu, jen matně slyšel Deana… potom Nevilla… a potom Rona, jak spadli na podlahu. Harry na něj otočil hlavu jako ve zpomaleném záběru. Uviděl Rona, jak se klepe na podlaze stejně jako Cho, když na ni Malfoy použil Uvolňující křečové kouzlo. Paní Figgová k němu přiběhla a několikrát na něj poklepala hůlkou, načež se vrátil do normálního stavu.

Hermiona po chvíli také podlehla bolesti a zhroutila se na podlahu. Harryho začalo zajímat, jaký druh bolesti by měl pociťovat a když o tom tak přemýšlel, cítil, jakoby šel pozpátku, i když zůstal stát na místě. Vypadalo to, že se místnost začala zmenšovat a Harry se čím dál víc vzdaloval.

Učebna byla stále menší a vzdalovala se rychleji a rychleji, dokud nevypadala jako kulička, která je míli vzdálená. A potom prostě zmizela. Harry se rozhlédl a neviděl kolem sebe nic než bílé zapomnění. Nikde nebylo ani stopy po učebně nebo Bradavicích. Cítil se, jako kdyby ho někdo pozoroval a pomyslel si, že kolem sebe slyší šepot.

Harry přimhouřil oči, aby zjistil, jestli někoho uvidí. Neviděl však nic, ale zato se mu něco zdálo. Vypadalo to, jako malá kaluž, která se vznášela ve vzduchu a přibližovala se k němu, přičemž měnila tvar.

Jak se to přibližovalo, viděl Harry, že se tomu začal měnit obrys. Zdálo se, že se tekutina zpevňuje, asi jako když se z tekutého cementu stává tuhý. Vznášející se kapce také narostly končetiny: dvě pahýlovité ruce a nohy a kulatá hlava. Čím více se dostávala k Harrymu, tím více lidsky vypadala. Začaly se objevovat i prsty na nohou a na rukou a něco podobné vlasům vyrůstalo z temene hlavy. Harry si také všiml, jak se z hlavy vylouply oči, rty, nos a ústa.

Nyní se postava měnila rychleji. Bezbarvá kapka vypadala jako broskvička a vlasy nabyly temně červenou barvu jako Ronovy. Na rukou se objevily lokty a na nohou kolena, zatímco se zbarvily i oči. Byly zelené… stejně jako Harryho. Když byla postava od Harryho vzdálená jen stopu, vypadala jako normální člověk a on ji poznal.

„Mami…" špitl s omámeným pohledem. Osoba před ním vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval z fotografií. Jediný rozdíl mezi obrázky a tím, co měl teď před, sebou byl, že se tohle zdálo, jako kdyby na tom bylo něco víc… něco živého, téměř elektrizujícího… duše. Harryho maminka mu ovinula paži kolem ramen.

„Harry…" řekla slabě. Byl to ten nejkrásnější hlas, jaký kdy slyšel a způsobil, že cítil každou buňku ve svém těle tak plnou síly, jako nikdy dříve.

Plný nezměrné radosti, vrhl se Harry mamince kolem krku. Ve chvíli, kdy se jí však měli jeho prsty dotknout, měl pocit, jako kdyby ho někdo chytil rybářským prutem v okolí pupku. Okamžitě se jako zkoprnělý zastavil.

„Harry…" řekla jeho maminka znovu. Opět s Harrym něco škublo a on cítil, jak letí pozadu alespoň stokilometrovou rychlostí. Maminka rychle zmizela za neviditelným obzorem a učebna paní Figgové nabyla tvarů. Náhle se změnila z matně šedé na syté barvy a Harry si před tou záplavou světla zakryl oči. A pak, právě když se mu vrátil zrak, udělaly to samé i nervy.

„AAAÚÚÚ!" vřískl Harry a zhroutil se na zem. Byla to bolest, jakou nikdy předtím neokusil. Jako kdyby na něj stovka čarodějů sesílala kletby Cruciatus s tím, že se každý soustředí na jiné místo jeho těla, čímž zvětšují jejich bolestivou sílu. Pomalu byl natahován na skobách, zatímco se smažil do podoby bramborových lupínků a po celém těle se mu rozlévala kyselina.

Cítil, jak se mu oči protáčejí do hlavy a z pusy mu začaly vytékat sliny. Bolest se opět zmocnila jeho těla i vědomí, takže pomyšlení na nějakou veselou vzpomínku bylo naprosto nemožné.

Stejně rychle, jako to začalo, náhle bolest ustala. Zelený mrak kolem Harryho se rozplynul a on se pomalu přestal třást. Několikrát se zhluboka nadechl a otřel si z úst sliny, načež si všiml, že je obklopen celou třídou.

„Ohromující!" řekla paní Figgová s pohledem na své hodinky. „Myslím, že jsi stanovil nový rekord, Harry! Sotvakdo dokázal někdy odolat bolesti na tak dlouho! Jak se ti to povedlo?" Harry se postavil, otřásl se a snažil se pochopit, co se děje.

„Moje maminka… pomohla mi," odtušil Harry. Všichni se na něj popleteně podívali, ale v tu chvíli naštěstí zazvonil zvonek, který Harryho uchránil od dalšího vysvětlování. Každý až na něj, Rona, Hermionu a paní Figgovou vyběhli z místnosti.

„Jak jsi to dokázal, Harry?" vyzvídala paní Figgová a stále vypadala ohromeně. „Oddálil jsi bolest na celou hodinu!"

„Tak jak jsem řekl," odvětil Harry, když sebral své učebnice, „pomohla mi mamka."

„Tak to bude mít radost, až to zítra uslyší…" podotkla paní Figgová s úsměvem. „Když už o tom mluvíme, potřebuji, abys sem přišel zítra co nejdříve. Tvoje maminka se narodila v jednu hodinu odpoledne a to je doba, kdy budeme mít nejvíce kouzelné moci."

„Ano, paní profesorko," souhlasil Harry a vyběhl za Ronem a Hermionou.

„Byl jsi skvělý, Harry," ozvala se okamžitě Hermiona. „Já jsem vydržela jen čtyři minuty, ale ty jsi tam prostě stál s tím podivným výrazem ve tváři a všichni mysleli, že jsi mrtvý."

„No… a nejsem!" usmál se, když vyhodil ruce do vzduchu, aby dokázal, že je živý a zdravý. Nebyl si jistý, jestli jim má říct, že viděl svou mrtvou maminku, jak mu položila ruku na rameno, přičemž ho oslovila jménem. Nakonec se ale rozhodl, že si to nechá pro sebe.

„Další zkouška je… z formulí," poznamenal Ron s pohledem na malý kousek papíru, který držel v ruce.

„Na to bychom bez tebe nepřišli," řekla Hermiona kousavě. „Jsme přímo na místě." Když si Ron všiml, že jsou přímo před učebnou kouzelných formulí, zčervenal.

Posadili se na svá místa a profesor Kratiknot neztratil ani chvilku a rozdal jim testy. Vysvětlil to tím, že jejich Pokročilé NKÚ zabere trochu víc času, takže ho musí mít.

Harryho začaly ze všech testů, které již napsal pálit ruce a začínal do nich dostávat křeče, takže test dokončil jen neochotně. Byl jedním z prvních, kteří to odevzdali, a říkal si, že odvedl slušnou práci. Poslední byl opět Neville, jehož práci profesor rychle odložil na stůl. Na tváři se mu usídlil úsměv nevěstící nic dobrého, asi jako člověk, který se chystá udělat něco mizerného, čím se bude bavit.

„Myslím, že byste se při Pokročilém NKÚ mohli všichni pobavit, i když by to mohlo zmařit smysl těch zkoušek," řekl s úsměvem. „Tenhle živý test prověří vaše tělesné i psychické dovednosti, stejně tak jako schopnost rychle a pozorně přemýšlet."

Zazubil se a poklepal hůlkou na podlahu, což vedlo k tomu, že se místnost otřásla a stalo se něco naprosto neočekávaného: podlaha se rozevřela. Vypadalo to jako velká ústa, ze kterých se vynořil malý stadion. Byl dokonale čtvercový a v každém rohu byla jedna věžička. Celý prostor byl obalen velkým sklem, které bylo tak čisté, že pokud byste nebyl kouzelník, ani byste nevěděl, že tam nějaké je, a i když jím jste, je to téměř neviditelné.

„K tomu, abyste získali Pokročilé NKÚ z formulí, musíte vyhrát souboj," oznámil jim profesor Kratiknot. „Pokaždé proti sobě budou bojovat čtyři najednou a začneme se dvěma skupinkami po čtyřech, přičemž budou všichni členové bojovat proti lidem ze své vlastní skupiny. Dva nejlepší z každé skupinky budou bojovat proti sobě a tři, kteří z toho souboje vyjdou nejlépe, dostanou Pokročilé NKÚ. Je to pro vás dost jednoduché?"

„Pane profesore?" zeptala se Hermiona. „Jak to procvičí naše psychické schopnosti?"

„To," odpověděl profesor Kratiknot, „je ta zábavnější část. Víte, vy sami nebudete bojovat tak, jak jste. Všichni si vytvoříte vlastní klony a donutíte je bojovat. Vaše kopie vás budou zastupovat v poli a vy můžete použít jakýkoliv prostředek a kouzlo k tomu, abyste vyhráli."

Harry kolem sebe slyšel šepot a pochichtávání, jak se lidé bavili o kletbách, které se neodpouštějí, které se nesměly používat na lidech, protože to byla kouzla, která mučila a zabíjela. Harry na ně také pomyslel… ale pak si uvědomil, co kdyby byly ty klony, které budou bojovat stejné jako ty, co s Ronem a Hermionou vytvořili? Co když si také budou myslet, že jsou skuteční a nebudou chtít být jen figurkami v bitvě, vytvoření jen, aby zemřely. Dříve než to mohl lépe promyslet, začal profesor Kratiknot určovat týmy.

„První skupina! Do ní patří Seamus Finnigan, Dean Thomas, Levandule Brownová a Harry Potter! Vstupte prosím dolů do arény a ostatní se mohou dívat."

Harry se zvedl od lavice a zamířil k červené věži, zatímco Seamus šel k zelené, Dean k modré a Levandule k černé.

„Vytvořte své klony," řekl jim profesor, který se vznášel ve vzduchu a pozoroval stadion jako pták. Harry na sebe namířil hůlkou a všiml si, že to samé udělali ostatní tři.

„Klonuj!" vykřikl. Dosti rychle se uvnitř stadionu, přímo proti němu objevila jeho důkladná kopie. Harry se v průběhu roku očividně zocelil, protože když vytvářel svůj klon minule, trvalo to několik minut, zatímco tentokrát to trvalo sotva několik vteřin. Rozhlédl se a zjistil, že Semusova kopie se právě objevila a Levandule s Deanem se o to stále pokoušeli. Po chvilce se však objevili i ty. Harry si všiml, že všechny klony vypadaly, jako když spí.

„Jsou soupeři připraveni?" zeptal se profesor.

„Ano," odvětili všichni dohromady a Harry doufal, že se jeho klon brzy vzbudí.

„Tak tedy dobrá, připravit… pozor… teď!" křikl a ve chvíli, kdy poslední slabika opustila jeho ústa, otevřely všechny klony oči. Všechny vypadaly čile a připraveně. Harryho kopie vypadala znepokojeně a nevěděla, co se děje. Otočil se a spatřil Harryho, což nepochybně přispělo k jeho zmatení.

„Cože!? Já jsem t- chci říct… ty jsi já!" řekl jeho klon. Harry zakoulel očima a povzdychl. Opravdu si nepřál projít tím znovu.

„Poslouchej," řekl Harry vážně, „nemám čas ti to teď vysvětlovat, ale potřebuji, abys bojoval proti támhletěm třem." Harry líně mávl rukou ve směru, kde stáli ostatní tři klony. Ten jeho však zkřížil ruce.

„No, já se na to ale necítím," řekl. V tu chvíli proletěl přímo kolem něj zelený paprsek, který ho přiměl k výskoku. Harry se podíval, odkud to přišlo, a spatřil klon Levandule s napřaženou hůlkou. Harry se na ní podíval a ona pozvedla obočí.

„Dobrá, vysvětlíš to pak!" vyjekl Harryho klon a vytáhl hůlku. „Málem mě zasáhla kletbou, která zabíjí!"

„Výborně," usmál se Harry. Jeho klon byl sice na jeho straně, ale stejně neměl čas vymyslet nějakou strategii, protože Levandulin klon byl připraven na další útok. Harry se ohlédl po Deanovi a Seamusovi. Dean neměl příliš štěstí, jelikož stále přemlouval a prosil svou kopii, aby bojovala. Seamusův klon vypadal, jakoby měl omdlít.

„Klone!" křikl Harry a jeho kopie se otočila s prstem namířeným na sebe.

„Já?" zeptal se.

„Jo, ty! Kdo jiný?!"

„Neříkej mi ‚klone'," řekl. „Je to ponižující." Harry zakoulel očima.

„Tak jak ti mám říkat?"

„Říkej mi Harry… oh ne, to nepůjde. Co třeba Harry Dvě? Ne, to je zastaralé… hej! Mám to: Harold."

„Jak si přeješ," souhlasil Harry. „Harolde! Vyřaď Deana a Seamuse pomocí novější kletby, která zabíjí!" Harold přikývl a švihl hůlkou v Deanově směru.

„Korosucide!" vykřikl. Oslnivě černé světlo vystřelilo z jeho hůlky a zasáhlo Deanův klon. Ten na okamžik rudě zazářil, načež vybuchl v milion mikroskopických kousíčků jako konfety. Harrym prolétl ohavný pocit radosti a nemohl si pomoct od úsměvu. Přikázal někomu, aby zničil někoho jiného a to bylo radostné. Musí to zkusit znovu.

„A teď Seamuse!" zaječel Harry a Harold nechal i Seamuse rozlétnout na malé kousky. Stejně děsivá radost prolétla Harrym, až se zazubil. Harold se otočil k Levanduli, připraven na další útok.

„Korosucide!" křikl. Kouzlo vystřelilo rychlostí světla, ale zdálo se, že soupeř je ještě rychlejší. ještě předtím než bylo kouzlo sotva na půli cesty k ní, přemístila se na opačnou stranu.

„Zatímco jsi byl tak zaneprázdněný vyřazením těch dvou," vysvětlila mu Levandule, když ukázala na Deana a Seamuse, „Řekla jsem své kopii, ať na sebe použije přemisťovací kouzlo spojené s rychlostí Myšlenkového kouzla. Takže nyní se může pohybovat dokonce ještě rychleji než kouzlo!"

Levandulin klon se ještě několikrát přemístil, aby předvedl svou vysokou rychlost. Bylo téměř nemožné ji zasáhnout jakýmkoliv kouzlem. A aby toho nebylo málo, byla téměř stále neviditelná a po přemístění se objevovala jen na miliontinu vteřiny.

„Co teď?" zeptal se Harold, když se pokoušel pronásledovat Levanduli. Harry zaťal zuby. Bylo by možné, aby na svůj klon seslal to samé kouzlo, takže by se mohl pohybovat stejnou rychlostí. Podle toho co četl, bylo však napodobení svého protivníka to nejnečestnější, co mohl udělat. I kdyby pomocí toho vyhrál, bylo to mnohem horší, než když by ten souboj prohrál. Většina lidí, kteří to zkusili, byli navíc stejně vyhlášeni jako poražení. Harry se tak stejně rozhodl.

„Hej, Harolde!" křikl, když najednou dostal lepší nápad.

„Co?"

„Když se přemisťuje, tak přeci nezmizí z tohohle prostoru, že jo? Jen se pohybuje tak rychle, že ji nevidíme."

„No jo, ale na co nám to je?" Harry se usmál, možná přeci jen nebyli se svým klonem úplně stejní. Vzhledem k tomu, že byl Levandulin klon stále někde okolo, i když se občas jevil jako neviditelný, stále na něj působily Nevyhnutelné kletby.

„Harolde! Použij na ni Nevyhnutelnou teplotní kletbu!" křikl Harry a Harold s vytaženou hůlkou přikývl.

„Anataga Atsuidesu!" vřískl. Zápasištěm se roznesl červený záblesk a kouzlo zapůsobilo. Levandulina kopie jím byla zmražena uprostřed přemísťování a spadla na zem.

„Korosucide!" křikl Harold s hůlkou namířenou dolů na Levandulin klon, který vypadal v bezvědomí. Kletba ji okamžitě zasáhla a roztříštila na miliony kousíčků, které ihned zmizely ve vzduchu. Harry pocítil, jak jím prochází vlna adrenalinu, díky kterému se cítil čileji než dřív. Téměř záviděl svému klonu, který provedl to samotné zabíjení…

Náhle však potřásl hlavou; co si to myslí? Stává se z něj sadista, jako je Malfoy? Harry se uklidnil tím, že ne. Nikde nebude jako Malfoy. Byl to jen test, ne s opravdickými lidmi… ale oni byli opravdoví…

„Harry Potter je vítěz tohoto kola na prvním místě a Levandule Brownová na druhém!" oznámil profesor Kratiknot, čímž odvedl Harryho myšlenkový pochod jinam. Přešel ke své židli a posadil se vedle Rona a Hermiony.

„Říkala jsem ti, že by ti mohlo pomoci přečtení Černé magie pro pokročilé," připomněla mu Hermiona. „Stálo to za to plížení se do oddělení s omezeným přístupem."

„Jo, byl jsem jediný, kdo znal vylepšenou kletbu, která zabíjí," podotkl Harry, když si sedl. „Měl jsem tím dobrou výhodu."

„Co myslíš, Rone?" zeptal se Harry.

„No, Dean a Seamus jsou v pohodě a Levandule si nevedla špatně, ale já budu muset jít proti Hermioně a Nevillovi!"

„Nevillovi?!" podivili se Harry s Hermionou. Ron se k nim naklonil blíž a dal jim znamení, aby udělali to samé.

„Jak víte, spím v posteli přímo vedle něj a obvykle kvůli němu nemůžu spát, protože strašně chrápe. Ale posledních několik měsíců, zvláště několik nocí nechrápe vůbec."

„Možná se nějak léčí," navrhla Hermiona, ale Ron potřásl hlavou.

„To jsem si zezačátku myslel taky," řekl. „Abych to prověřil, vzal jsem si jednou v noci, když Harry usnul, jeho neviditelný plášť a počkal jsem na Nevilla přímo u jeho postele. Nejenže přišel až dlouho potom, co všichni usnuli, ale navíc tam celou noc jen tak ležel."

„Co myslíš tím ‚jen tak ležel'?" podivil se Harry.

„Bylo to podivné," odtušil Ron a zkřivil tvář, „něco mezi ležením a sezením. Také ruce držel zvláštně… jakoby četl nějakou neviditelnou knihu. Čas od času pohnul prsty, jako kdyby otáčel neviditelnou stránku. Bylo to prostě… podivné."

„A s čím to má co dělat?" zakroutila Hermiona hlavou.

„No, začal s tím několik nocí po Vánočním plese, tu noc, kdy si počínal zvláštně. A od té doby, co to začal číst, se mu ve škole daří lépe, až na to že občas při hodině usne. Myslím, že ať už je v tom cokoliv, dělá ho to… chytřejším."

Harry s Hermionou se narovnali a zadívali se na sebe. Právě když se to chystali nějak okomentovat, promluvil profesor Kratiknot.

„Žádám všechny, kteří teď nesoupeřili, aby sem přišli. Měli by to být… slečna Parvati Patilová, slečna Hermiona Grangerová, pan Ron Weasley a pan Neville Longbottom!"

Ron s Hermionou sešli za hlasitého jásotu ke stadionu. Ron přešel k červené věži, Hermiona k modré; Parvati se postavila k zelené a Neville se s vážným výrazem postavil k černé. Všichni namířili hůlkami na sebe a vytvořili své klony. Neville byl překvapivě první, následován Ronem, pak Hermionou a nakonec Parvati. Všechny klony vypadaly opět strnule, když tam tak nehybně stály.

„Zaujměte pozice… pozor… teď!" křikl profesor Kratiknot, načež se oči klonů otevřely a otočily se na své vzory.

Zdálo se, že má Parvati trochu problémy s přemlouváním svého klonu, aby bojoval; zato Ron s Hermionou, kteří touto ceremonií prošli již dřív, je přemluvili rychle. Naneštěstí to nebylo dost rychlé.

„Mdloby na tebe!" vřískl Nevillův klon s hůlkou namířenou mezi kopie Rona a Parvati. Ozvala se hlasitá exploze, která je odhodila na sklo kolem zápasiště, načež se pozornost Nevillova klonu obrátila k Hermionině.

„Korosucide!" křikl bez toho, aby Neville něco řekl. Hermionina kopie udělala hvězdu, aby se vyhnula kletbě, ale dopadla přímo do díry, kterou Neville vytvořil. Jeho klon se usmál.

„Serpensortia! Sendoni Asimi!" zaječel. Z hůlky mu vylétl dlouhý zelený had, následovaný pevnou stříbrnou deskou. Had vlétl přímo do díry, ve které byl Hermionin klon, zatímco se deska přiklopila na díru a uvěznila tak klon s hadem uvnitř. Zevnitř se ozvalo několik výkřiků hrůzy a Harry si všiml, jak se Hermionina kopie vší silou snaží odtlačit poklop. Neville měl očividně pod kontrolou směr, kterým se měl zápas ubírat.

Jeho klon se otočil na Ronovu a Parvatinu kopii, které se odtahovaly od stěn stadionu. Nevillův klon počkal, dokud nebyly oba zase zpátky na nohou a potom zaútočil.

„Impalition!" křikl směrem k Ronovu klonu. Místo toho, aby mu z hůlky vylétl nějaký paprsek, vyrostlo ze země za Ronovým klonem dřevěné prkno. Pokusil se utéct, ale čím více se o to pokoušel, tím více se zdálo, že je blíž. Po několika vteřinách to vypadalo, jako kdyby byla jeho záda přilepená k desce za ním.

Potom vylétl z desky z ničeho nic velký, ostrý, tenký a kovový bodec, který probodl Ronovu klonu břicho. Ze zasaženého místa vystříkla krev a přistála na tváři Parvatiny kopie. Oči Ronovy kopie se zamlžily a protočily do hlavy. Z Posledních sil uchopil bodec, který byl nyní pokrytý krví. Jeho ruce společně se zbytkem těla ochably a umřel.

Neville se okamžitě otočil ke kopii Parvati a nepříjemně se usmál.

„Impalition!" křikl na ni. V ten moment se za ní objevilo prkno a ona se zoufale snažila utéct, což bylo zbytečné. Prkno se již dotýkalo jejích zad. Jelikož věděla, co nastane, chytila se kopie za břicho a z oka se jí vykutálela jediná slza, která protekla krví na tváři. Otočila oči na Parvati, která vůbec nevypadala poraněně, ale spíš zmateně.

„Proč jsi mě vytvořila?" zavzlykala. „Bylo to prostě proto, abych mohla u-" Z prkna vylétl bodák a probodl ji, čímž ji okamžitě zabil. Nevillův klon zamnul rukama a usmál se. Potom se ozval další výkřik Hermionina klonu, který byl očividně stále naživu.

„Hentai Tsunami!" řekl Nevillův klon. Nad dírou, ve které byla kopie, se objevilo planoucí tornádo, načež Harry na chvilku zaslechl její výkřik. Byl totiž potlačen, když ji tornádo zničilo. To ihned zmizelo a nechalo za sebou jen popel a spáleniště. Neville se společně se svým klonem usmáli.

Byla to ta nejbizarnější a nejstrašnější podívaná, jakou kdy Harry viděl, dokonce horší než v Azkabanu. Zbytky Hermionina klonu ležely v díře obklopené kaluží krve a hromadou popela. Na obou stranách od díry bylo jedno prkno a na něm propíchnutý klon, který držel bodec, jež jím procházel. Harrymu bylo na zvracení.

„Blahopřeji vám, pane Longbottome a slečno Grangerová," řekl profesor Kratiknot. „Vy a vaše klony jste zvítězili." Neville se profesorovi uklonil a na straně stadionu se objevily malé dveře, kterými odešel jeho klon. Dveře zase zmizely a celé zápasiště se vrátilo do původního stavu: bez mrtvol, bez děr a bez krve.

Ron s Hermionou se, stejně jako Neville, vrátili na svá místa. Neville vypadal poměrně spokojený sám se sebou, ale také trochu unavený, jako kdyby ho ta kouzla vyčerpala. Ron s Hermionou však vypadali naprosto nešťastně.

„Co se děje?" zeptal se Harry. „Stejně jsi přeci vyhrála, ne?"

„To není to, co mě trápí," odvětila Hermiona, když prudce odtáhla židli, na kterou se zhroutila. „Trápí mě způsob, jakým Neville vyhrál."

„Jo, byl celkem dobrý," poznamenal Harry. Hermiona se na ně upřeně zadívala.

„Harry," řekla, „neměl žádné slitování, ani soucit. Prostě je… zabil."

„No a co jsi očekávala, že udělá?" zeptal se Harry a dal si ruce za hlavu, aby naznačil, že si nemyslí, že by bylo něco v nepořádku.

„No tak, Harry," přidal se Ron. „Musel sis pomyslet, že je prostě něco… zvláštního na tom, jak se choval při souboji, nebo ne?"

„No, asi jo," odtušil Harry. „Ale teď nemáme čas to probrat, protože musíme do zápasiště na další souboj." Ohlédli se a spatřili Levanduli s Nevillem, jak tam již stojí s připravenými klony, zatímco ten Harryho na něj čekal u neviditelných dveří. Harry přiběhl k modré vížce a Hermiona k červené.

„Tak dobrá, všichni," řekl profesor Kratiknot, „tohle je poslední kolo! Nejlepší tři z tohoto kola dostanou NKÚ, takže je v podstatě jediným poraženým ten, kdo vypadne jako první."

Harry na něj zazíral. Profesor se nechoval rozjařeně jako obvykle. Nebyl to jeho způsob mluvit o špatných výsledcích. Ten pocit ze sebe však Harry rychle setřásl, když Hermiona vytvořila svůj klon.

„Raz… dva… tři… ještě ne! Cha, jen jsem žertoval… teď!" křikl profesor Kratiknot tak, že se všichni zarazili.

„Harolde!" křikl Harry na svoji kopii. Měl před Hermionou a Levandulí výhodu, jelikož už znal svůj klon. „Nejdřív dostaň Nevilla!"

„Jak si přejete, kapitáne," řekl Harold jízlivě, když zamával hůlkou na Nevilla a vykřikl kletbu, která zabíjí.

„Ardeur Booklier!" zaječel Nevillův klon, ještě než to stihl Harold doříct. Ihned se kolem něj objevil skelný oheň, který brzy nabyl podoby štítu. Ten pohltil Haroldovu kletbu, načež se zvětšil a změnil barvu z temně rudé na světle modrou.

„Páni," podivil se Harold. „Vypadá to, že se útočná energie mého kouzla nějak přeměnila v obrannou, která mu zocelila štít!" Harry zaťal zuby. S tímhle štítem se Neville stane s každým Haroldovým kouzlem silnější. Harry pohlédl na Nevilla a viděl, že se usmívá. Musí rychle něco vymyslet…

„Hermiono! Levandule!" zahulákal. Obě dívky, které přemlouvaly své klony k boji, se na něj ohlédly. „Musíme se spojit, abychom porazili Nevilla!" Obě přikývly a jejich klony jakoby pochopily Harryho malý proslov tak, že mají začít bojovat, protože zaujaly bojové pozice. Možná že když bude mít ten štít pohltit tolik energie najednou, nezvládne to.

„Avada Kedavra!" vřískl Levandulin klon.

„Korosucide!" přidal se Hermionin.

Zelený paprsek z Levanduliny hůlky a černý z Hermioniny zasáhly Nevilla současně.

„To ho dostane. Ten oheň nemůže pohltit tolik energie najednou…" pomyslel si Harry.

Nicméně by se jim bývalo dařilo lépe, kdyby ta kouzla nikdy nepoužili. Oheň vstřebal obě kletby a stal se zářivě bílým; tak zářivě, až si Harry musel zakrýt oči. Neville se zatím hlasitě chechtal.

„Co budeme dělat, Harry?" zoufala si Hermiona. Harry přemýšlel… každé útočné kouzlo, které použijí jen zpevní ten štít… takže když na něj použijí nějaké obranné kouzlo, možná se stane méně silným.

„Hermiono! Levandule! Sešlete na Nevillův klon to nejsilnější obranné kouzlo, jaké znáte!" vykřikl Harry. Obě dívky s poměrně zmateným výrazem opět přikývly a nařídily svým kopiím, aby použily ta kouzla.

„Ennervate!" zaječela Levandulina kopie.

„Kooverta Maximus!" vřískla Hermionina.

„Bakatcha!" zahulákal Harold.

„Zase se proti mně spojujete, co Harry?" poznamenal Neville. „Cha! Já už nejsem žalostný jako dříve, Harry, můžu si vzít, cokoli na mě sešlete… a použít to proti vám i s přídavkem!" Harry se do něj zabodl pohledem, když ho sledoval, jak se směje.

Všechna tři kouzla opět zasáhla štít ve stejnou chvíli a zezačátku to vypadalo, že by to mohlo fungovat. Plameny se změnily z oslepující bílé na světle červenou. A potom, právě když v Harrym začaly růst naděje, se štít začal točit, kroužit a zvětšovat. Všemi směry začaly vystřelovat velké hořící špalky, které ničily všechno, na čem přistály a všude šířily oheň.

„AAAÚÚÚ!" zaječela Levandulina kopie, když na ni dolétl plamen a rozhořely se jí vlasy. Pobíhala sem, tam po stadionu, zatímco se jí Hermionin klon zoufale snažil uhasit vodou ze své hůlky, přičemž si kryl vlasy jako ochranu před tím, aby se neproměnily v malé peklo. Po krátké chvilce však ohnivá sprcha ustala.

„Je to nejsilnější štít na světě, Harry," informoval ho Neville. „Vstřebává útočnou energii a mění ji na obrannou, stejně tak jako vstřebává obrannou a mění ji na útočnou! Prostě nemohu prohrát!" Nevillovi se při těch slovech vypoulily oči a při hlasitém smíchu mu z doširoka otevřených úst vylétávaly sliny.

„A nyní, Harry Pottere," zaječel, „mi dovol ukázat ti skutečnou sílu toho, čím jsem se stal! Ty víš, co dělat, Klone!"

Jeho klon přikývl a zamával hůlkou.

„Korewa Jigukudesu!" zahulákal tak hlasitě, jak jen mohl, až se skoro otřásla místnost. Pod nohama zbylých tří klonů se otevřela malá trhlina, která se poměrně rychle zvětšovala. Jak tak rostla, získala zářivě červenou barvu a zdálo se, že když se klony třesou a snaží se ustoupit stranou od puklin, přestože to nebylo možné, nabírá na teplotě. Potom se pukliny pod nohama klonů změnily v díry, ze kterých sálaly plameny, pohlcující kopie. Harry si nebyl jistý, jestli ty plameny dokonce nedýchají, protože když se tak vlnily jako hadi, vypadaly skoro živě.

Harry slyšel nějaké výkřiky, které stihly klony ještě vydat předtím, než je přehlušil řev ohně, který však byl za několik vteřin pryč spolu s trhlinami… a klony. Nezůstala po nich ani hromádka popela. Harry, Hermiona a Levandule tam prostě jen tak stáli, ohromení tím, co se právě stalo. Byl to profesor Kratiknot, kdo prolomil hromové ticho potleskem.

„Vynikající práce, pane Longbottome! Vynikající! Musím říct prvotřídní! Jsem příznivec studentů, kteří vynalézají vlastní kouzla!" Dolétl k Nevillovi a ovinul mu ruku kolem ramen jako otec synovi. Začal si s ním povídat, aniž by si v nejmenším uvědomoval, že ještě nevyhlásil vítěze souboje a už mu zbývaly jen dvě minuty. Zdálo se, že, samozřejmě až na Nevilla, je to remíza.

„Ehm!" zakašlala Hermiona hlasitě, což přimělo profesora, aby se na ni podíval.

„Ano slečno Grangerová?"

„No… pane profesore… jaké jsou výsledky?" Chviličku se na ni díval, jakoby ani nevěděl, o čem mluví a teprve potom se zdálo, že se vrátil zpátky do skutečnosti.

„Oh! Vítězové, zajisté. Tak tedy… samozřejmě pan Longbottom… a… vy, slečno Grangerová… a… no, slečně Levandulové vzplály vlasy, takže ji v tomhle pan Potter přemohl a on tedy také! Vy tři jste vítězové!"

Harry vydechl úlevou, že alespoň získal tohle NKÚ, Hermiona vypadala spokojeně a Levandule se tvářila lhostejně. Neville si na druhé straně dál povídal s profesorem Kratiknotem, který se na něj nepřestával rozrušeně dívat, přičemž se mu zvětšily oči a každou chvilku sebou cukal… Harry se zajímal, jestli je v pořádku.

„To co Neville použil, bylo nějaké zaklínadlo," podotkla Hermiona, když se vracela ke svému místu. „Zajímalo by mě jaké."

„Chceš říct, že to nevíš?" zeptal se Harry ohromeně.

„Ne, nikdy jsem to předtím neviděla ani o tom neslyšela… možná to Neville vynalezl."

„Cože? Ty můžeš vynalézt kouzlo?" podivil se Ron, když se zvedl z židle.

„No jistě, že můžeš," odtušila Hermiona líně a přehodila si přes rameno brašnu. „Kde myslíš, že se vzala? Vyrostla na stromě? Samozřejmě je na to, abys to zvládl správně, potřeba hodně pokročilého věštění z čísel a tak těžká zaklínadla… Neville je zvládl… oh, prostě to nedává smysl…"

V tu chvíli zazvonil zvon, který Harrymu připomněl, že jsou teprve v polovině svých zkoušek a ještě jim zbývaly čtyři. Zamnul si zápěstím, jež ho bolelo a s Ronem a Hermionou vyrazil na další zkoušku: bylinkářství.

Aby se tam dostali, museli projít kolem nebelvírské společenské místnosti, jejíž dveře byly náhodou otevřené. Všichni tři tam nakoukli a viděli mladší studenty, jak si hrají se staršími, než byli oni sami. Nikdo z nich dnes nemusel dělat zkoušky, takže jediné co dělali, byly hry a povídání o tom, co budou dělat o prázdninách…

„Šťastlivci…" vzdychl Ron a pokračoval dál.

„Také budou muset dělat zkoušky jako my a to velice brzo," připomněla mu Hermiona, ale Ron se o moc veseleji netvářil a rozhodl se, že změní téma.

„Zajímalo by mě, co se stane s Nevillovým klonem," nadhodil, když vstoupili do skleníku.

„No, po tom dnešním sadistickém způsobu, jak zacházel s klony," mínil Harry, „ho můžou prostě zabít."

„To ne, Harry," nesouhlasila Hermiona. „Nezabili by lidskou kopii bezdůvodně. Profesor Kratiknot vymyslel ty testy tak, aby procvičily naše znalosti pokročilých kouzel, které budeme potřebovat i ve skutečném životě."

„Jo, pokud z nás ze všech budou bystrozoři," poznamenal Ron s úsměvem. Harry s Hermionou si povzdychli, protože příliš používal tenhle způsob.

Zanedlouho se dovnitř dostal i zbytek třídy a všichni se posadili. Zatímco rozdávala profesorka Prýtová testy, rozhlédl se Harry okolo. Třída vypadala… nějak menší.

Tiše to naznačil Hermioně, která se také rozhlédla a řekla mu, že nikde nevidí Nevilla.

„Neville? Nedělá NKÚ z bylinkářství? Ale vždyť je to jeho nejoblíbenější předmět!" Hermiona si dala prst na rty a naznačila tak Harrymu, že by měl být zticha. Snažil se sice soustředit na svůj test, ale bylo to velmi těžké. Byl Neville v pořádku? Co se mu stalo, že chyběl na nejdůležitější zkoušce z předmětu, který mu šel?

Když se Harry dostal asi do poloviny svého testu, přestal se starat o Nevilla a začal pracovat mnohem rychleji, aby dohnal to, co ztratil starostmi o něj.

Skončil sice jako poslední, ale to mu nijak nevadilo. Prostě došel zpátky ke svému místu, jako kdyby to odevzdal první.

Pokročilé NKÚ bylo tou nejnudnější a nejlehčí zkouškou, jakou zatím měli. Každý si mohl z mnoha přísad vybrat ty, které byly podle něj nejlepší na to, aby po nich vyrostla rostlina do co největší výšky a za co nejkratší čas.

Harry si vybral to, o čem si myslel, že je to to nejlepší a jeho obyčejná rostlina vyrašila deset stop do vzduchu. Všichni se rychle podívali na to, jaké přísady vybral a použili je také, načež se objevilo dalších osm deseti-stopových rostlin. Profesorka Prýtová vypadala znechuceně, že všichni až na Rona a Hermionu použili to samé.

Hermiona si nevybrala to samé, nýbrž dala do své již dříve připravené směsi nějakou malou, tenkou, stříbrnou látk ní to pak nalila do květináče, ve kterém byla její rostlina. Květináč se okamžitě rozlétl na milion kousíčků, když se objevila dvacet stop vysoká a skoro stejně tak široká květina. Na konci několika úponků se objevila ohromná ústům podobná cibule, které také rostly dosti rychle. Když byly velké asi jako basketbalové míče, s řevem se otevřely, takže bylo vidět zuby a rty.

„Velice působivé, slečno Grangerová!" pochválila ji profesorka.

Nyní byla řada na Ronovi. Harry sice neviděl, co všechno smíchal, ale když to nalil na svou rostlinu, chvilku trvalo, než se něco stalo. Potom se z hlíny vynořila jakoby růžičková cibule. Stále se zvětšovala a zvětšovala, až měla v průměru asi patnáct stop, načež se objevila ústa, stejně jako v Hermionině případě. Z téhle tlamy však místo řevu vyšlo obrovité, hlasité a páchnoucí říhnutí.

„Také velice roztomilé, pane Weasley," poznamenala profesorka Prýtová se zacpaným nosem proti tomu odpornému puchu. „Vy, slečna Grangerová a vy, pane Pottere dostanete Pokročilé NKÚ."

„Ale co my, paní profesorko?" podivila se Parvati, která si také držela nos. Profesorka na ní nasupeně pohlédla.

„Vy můžete být ráda, že nebudete vyloučena za podvod, slečno Patilová. A to platí i pro ostatní. Můžete být šťastní, že vás potrestám jen takto." Parvati sklonila hlavu a odešla vyčkávat zvonění spolu se zbytkem nebelvírských a mrzimorských.

„Paní profesorko," zeptal se po několika minutách Harry, „co je s Nevillem? Bude v pořádku?"

„Neville? Ach, ano. Momentálně se necítí dobře… ale určitě bude zase v pořádku."

„A co jeho zkoušky?" vyzvídal dál Harry. V tu chvíli ale zazvonilo.

„Je mi líto, pane Pottere," řekla profesorka, „ale nemám čas na povídání. Potřebuji se připravit na testy dalších tříd." Naznačila Harrymu, aby ustoupil a začala uklízet rostliny i nepořádek, který nadělali. Harry, Ron a Hermiona vyběhli ven.

„Jak to, že ti ta rostlina tolik vyrostla, Hermiono?" zeptal se Ron. „Myslel jsem, že ta Harryho byla největší, jak to šlo." Hermiona se usmála.

„No, přidala jsem takovou… speciální přísadu…" řekla samolibě.

„Co to bylo?" zajímal se rozrušeně Harry.

„Chlup jednorožce," odvětila Hermiona. „Je to velice kouzelná látka, co se rostlin týče. Kdybych jich přidala víc, možná by ta rostlina nabyla rozměrů místnosti!"

„Ale, Hermiono… mezi přísadami, které nám profesorka Prýtová dala na výběr, nebyl vlas jednorožče- oh… už vím," řekl Ron, když mu to došlo.

„Všechno co jsem udělala, bylo, že jsem přeměnila kus své ruky na nohu jednorožce. Pak jsem si vytrhla několik chlupů a přidala je do elixíru!"

„To jsi celá ty, Hermiono," podotkl Ron, „získat dobrou známku, i za cenu toho, že bys měla dát do lektvaru část vlastního těla."

„No," řekla Hermiona a stěží přemáhala smích, což bylo velice těžké, když se vedle ní Harry hroutil smíchem, „ty jsi to NKÚ získal také."

„Jo," řekl Ron a vypadal vesele, „je to moje třetí! Jedno jsem získal při přeměňování a další při obraně proti černé magii. Podlehl jsem bolesti těsně před Hermionou a ta byla nejlepší… samozřejmě až na tebe, Harry."

S tím došli ke sklepení, kde se učily lektvary, připraveni na další test. Hermiona otevřela dveře a tam, v čele třídy neseděl nikdo jiný než profesor Snape.