Dokud nás smrt nerozdělí 26

Pohyb Hotchových prstů na jeho obličeji se zastavil a on nakrčil čelo.

„Chceš se dát rozvést?" zeptal se tiše a uhnul pohledem, načež musel rychle zamrkat, protože ho někde uvnitř zabolelo. Krátce zauvažoval, proč ho vlastně tolik zranilo to, co mladík řekl, když mohl něco takového čekat. A to mohl, samozřejmě, mohlo ho napadnout, že Reid bude chtít, aby bylo všechno jako předtím, aby se věci zase vrátily do normálu.

Mohlo ho to napadnout, ale stejně ho to tak zatraceně bolelo, teď když na to opravdu došlo.

Jak si vůbec mohl dělat naděje na to, že by s ním Reid mohl chtít zůstat? Jak si mohl myslet, že jen proto, že byli tam v Torontu donuceni vzít se a že to v posledních týdnech vypadalo, že mezi nimi doopravdy je něco víc, než hloupé předstírání, že to skutečně vypadalo, že je s ním Reidovi dobře a chce s ním zůstat, i když ho možná nemiluje tak, jako on jeho, nebo alespoň prozatím ne, že ho po zatčení Samanthy pevně objímal a sliboval mu, že ho neopustí; skutečně s ním zůstane?

Ale on doufal a právě proto to teď tak bolelo. Protože právě v tuto chvíli, kdy se mu Reid díval do očí a čekal na jeho odpověď, ztrácel to, o čem si myslel, že možná, možná, po všech těch letech čekání konečně získal.

Reid pomalu přikývl. „Jen chci udělat správnou věc," zašeptal.

A tak to je, napadlo Hotche, když už si myslíš, že něco máš, zjistíš, jak strašně moc se mýlíš.

„Chci, abychom to udělali správně," zamumlal Reid. „Měli bychom začít znovu. Od začátku. Být spolu proto, že spolu chceme být a ne proto, že jsme si před nějakým knězem slíbili, že spolu zůstaneme až do smrti."

„Chceš se rozvést," zopakoval Hotch pomalu, ale tentokrát už to neznělo jako otázka. Jen prosté konstatování, které v sobě skrývalo tolik pocitů, až se Reidovi sevřelo hrdlo.

Mladíkovi se rozšířily oči a chytil Hotche naléhavě za ramena. „Neříkám, že to chci skončit," řekl mu rychle a na tváři se mu objevil ruměnec, když na něj zíral a prsty důvěrně přejížděl po látce jeho košile. „Chci být s tebou," ujistil ho měkce. „Chci, aby to pokračovalo, jen…"

„Jen se nechceš cítit svázaný něčím, co jsi slíbil, když to tak ještě nebylo," dodal Hotch a uhladil mu vlasy za ucho.

Na okamžik pevně stiskl víčka, jako by tak to, co se zrovna dozvěděl, mohlo zmizet, ale když znovu otevřel oči, nic se nezměnilo, bylo to stejné jako předtím, Reid na něj pořád zíral, s tím zvláštním výrazem, kterému nemohl plně porozumět, jakkoli se snažil, a dlaněmi zlehka položenými na jeho ramenou.

„Ano," vydechl Reid slabě a prosebně se na něj díval, jako by ho žádal o pochopení.

Hotch pomalu přikývl a druhého dne požádal o rozvod, kterýžto akt byl samozřejmě bez prodlevy schválen Straussovou, zatímco ostatní členové týmu si buďto vyměňovali zmatené pohledy mezi sebou anebo se střídavě dívali z něj na Reida a zpátky, ale nic jim neřekl, protože upřímně, co jim měl říct?

Že je mu pětačtyřicet, má malé dítě a časově náročnou práci, která ho občas straší i ve snech, a že se mu právě povedlo přijít o dalšího člověka, kterého miloval?

Děkuju pěkně.

A přece se tomu nakonec nevyhnul, protože když to svému týmu nevysvětlil sám, přišel Rossi až za ním do kanceláře, aby se na to vyptal osobně.

Ne že by z toho Hotch měl radost, zvláště když ho Dave vyrušil, právě když seděl za svým stolem a předstíral, že dělá nějaký z těch příšerně důležitých administrativních nesmyslů, zatímco ve skutečnosti jeho pohled až příliš často sklouznul k Reidovi, který postával vedle Morganova stolu a něco s ním řešil.

„Přiznám se, že mě ani nenapadlo, že se s Reidem rozvedete," řekl mu Rossi otevřeně, bez čehokoli, co by ho mohlo na takový typ rozhovoru připravit.

Hotch odtrhl pohled od Reida a pokrčil rameny. „Co ti k tomu mám říct?" zeptal se unaveně.

„Já vím, jak dlouho už jsi do něj zamilovaný, Hotchi, vím, jak strašně šťastný jsi vypadal – vy oba – těch posledních pár dní." Rossi vypadal starostlivě a naprosto upřímně a Hotch se marně snažil zbavit pocitu, že mu Dave promlouvá do duše jako malému dítěti. „To ho necháš tak snadno odejít ze svého života?"

„On se se mnou chce rozvést." Hotch se hořce pousmál. „Jak bych mu v tom mohl bránit?"

xXx

Rozvedli je při prvním stání.

Nebylo to nijak složité, natož snad zdlouhavé, vzhledem k tomu, že s rozvodem souhlasili oba a nehádali se o majetek ani děti. A když se po celou dobu chovali dokonale spořádaně a jako důvod rozvodu uvedli to, že se už v první řadě brali proto, aby měli krytí pro případ, který jako agenti FBI řešili (a samozřejmě se přitom nějak zapomněli zmínit o tom, jak se jejich vztah nakonec vyvinul), nikoho ani nenapadlo jejich rozvod nějakým způsobem protahovat a dělat jim to ještě těžší, než už to bylo.

Když bylo po všem a oni najednou zase nebyli manželé, ale jen dva rozvedení muži, opustili bok po boku a beze slova budovu soudu.

Hotch zíral do země, na tváři pracně udržovaný neutrální výraz, protože jakkoli zraněný byl uvnitř, byl vychovaný, a během života tuhle svoji schopnost dovedl k dokonalosti, dávat to co nejméně najevo. Reid pomalu kráčel vedle něj, pohled zabodnutý do chodníku, stejně mlčky. Ve tváři měl zamyšlený výraz.

Hotch si říkal, o čem mladík asi tak uvažuje.

Bez jediného slova došli až k SUV a vlezli dovnitř, Hotch si automaticky sedl na místo řidiče a strčil klíček do zapalování. Než ale stačil nastartovat, ozval se Reid, tím svým milým hlasem, který Hotch tolik miloval.

„Takže," začal mladík, ale pak se na chvíli odmlčel a Hotch se na něj podíval, „když už jsme konečně rozvedení…" nejistě si skousnul ret, když zaznamenal, že Hotch při těch slovech opět uhnul pohledem. „Můžu se tě na něco zeptat?"

Hotch pomalu přikývl, s pohledem znovu pevně upřeným na mladíka, protože ať už to bylo jakkoli, ať už Reid chtěl cokoli, on přežije, že ho mladík nechce, i když to bolelo jako čert. Ale on to zvládne a vyslechne si ho a pokusí se udělat pro něj, co půjde. Přežije, když znovu zůstane sám. Musí to přežít, protože mu nic jiného nezbývá.

Reid naklonil hlavu mírně na stranu a pousmál se, oči se mu třpytily nadějí. „Můžu tě pozvat na večeři?"