První problémy

Rose přemáhala nutkání se rozběhnout, když celá zoufalá procházela prázdnými chodbami Bradavické školy. Zdržela se na hodině formulí, potřebovala se na něco zeptat ředitele své koleje, ale díky tomu jí její spolužáci utekli a ona musela hledat cestu do učebny přeměňování, jejíž začátek tak jako tak prošvihla.

Vešla do chodby, o které si myslela, že vede k vytoužené učebně. Byla to však jen další slepá ulička, a tak se rychle otočila, aby pokračoval jiným směrem. Překvapeně však zůstal stát, když jí cestu zablokovali čtyři starší chlapci ve zmijozelských barvách.

"Aleale, copak to tu máme?" zachechtal se zle jeden z výrostků, "mrňavá mudlovská šmejdka a úplně sama. Copak s ní jen provedeme?"

Rose se skrčila pod náhlým návalem strachu: "Nechte mne být."

"To těžko...špíny jako jsi ty někdo musí naučit, že tu pro ně není místo."

"Jo," ozval se souhlasně další z tlupy, "mudlovský šmejdi nemají v našem světě co dělat."

"Zato my si myslíme, že ji odejít necháte," ozval se temný hlas zpoza bandy zmijozeláků.

"Nikoho nezajímá, co si myslíte. Koukejte zmizet, nebo se pustíme i do vás," zahalasil další, než se stačil otočit. Když tak udělal, šokovaně zůstal stát: "ehm, chlapi? Tohle byste měli vidět."

"Co je?" otočil se otráveně další a zůstal stejně zaraženě stát.

"Lekce dobrého chování," odpověděl kadetkapitán Salibard, "chápejte, já a tady Jilinadová si nemyslíme, že je fér dovolovat si na bezbranné děti."

"No a?" ozval se falešně odvážným hlasem zmijozelák.

"No a myslím si, že by kadeti Elijarová a Padan měli odvést slečnu Whiteovou do třídy, zatímco nás šest si...popovídá."

"Ano, pane," odpověděla Elijarová a její partner současně po naznačeném příkazu.

"Ahoj, já jsem kadet Elijarová, ale můžeš mi říkat Mandy," usmála se mladá kadetka na Rose, "odvedeme tě do třídy a necháme kapitána Salibarda a seržanta Jilinadovou promluvit těm hromotlukům do duše."

"Tak jo," pípla Rose stydlivě chytla se nabízené ruky, "já jsem Rosalie Whiteová, ale všichni mi říkají Rose."

"Tak honem na přeměňování, ať ti neuteče nic důležitého," ozval se druhý kadet.

Když trio při odchodu zahýbalo za roh donesla se k jejím mladým uší část rozhovoru mezi velitelem kadetů a jeho zástupkyní.

"Co myslíš, že bychom s nimi měli provést, Jilinadová?" zazněl chodbou ozvěna Salibardova hlasu.

"Řekla bych, že bychom měli začít měkkými tkáněmi, i když mám poslední dobou nevysvětlitelný odpor ke kostem," zněla ledová odpověď, to už ale mladí studenti byli mimo doslech.

...

"Dobrý den, Minervo," přerušil později toho dne Brumbál hodinu přeměňování, "mohl bych si na chvíli vypůjčit pana Pottera?"

McGonagallová se koutkem oka podívala na Harryho, který neznatelně přikývl a řediteli odpověděla: "Ale jistě, Albusi."

"Děkuji," usmál se na ni, zatímco čekal, než se Harry vyloudá ven.

"Copak si přejete?" zeptal se zdvořile Harry, když se za nimi zavřely dveře.

"Příhoda mezi tvými kadety a čtyřmi zmijozelskými žáky," odpověděl rychle Brumbál.

"Nepovídejte," pokrčil rameny Harry, "mohl byste přeskočit ty části, do kterých mi nic není?"

"Ti žáci byli vážně zraněni a budou muset strávit nějaký čas na ošetřovně."

"Skutečně?" zdvihl Harry obočí v hraném překvapení, "a opravdu mi chcete říct, že čtyři zmijozelští studenti byli bez jakýchkoli provokací napadeni? Nebo dělali něco, co přinutilo mé kadety zasáhnout?"

"Tvrdí, že šlo o nevyprovokovaný útok," odpověděl zamračeně Brumbál, "a i kdyby se snad odehrála nějaká provokace, nelze tím omlouvat jejich současný stav."

"Chránili havraspárskou prvačku, kterou ti čtyři šikanovali," usmál se Harry zářivě, "a ještě se krotili, aby nezpůsobili nějaká vážnější zranění. Nepřekvapilo by mne, kdyby ti zmijozeláci simulovali jako o život, aby jim z toho něco káplo," odfrkl si pohrdavě, "podobné chování se u dalších studentů jejich koleje objevilo už dříve."

"O ničem takovém se nezmínili, když jsem je vyslýchal," odpověděl tiše Brumbál.

"A to jste se jim neprohrábl hlavou, když jste měl příležitost, pane?" zaútočil Harry, "nebo jen u mě nemáte problém porušovat moje soukromí?"

"Cítil jsem, že mi něco zatajují," přiznal ublíženě Albus.

"Dobrá, pak tedy považuji problém za vyřešený."

"Pořád ještě nevím, jak hodláš potrestat své kadety za napadení čtyř svých spolužáků," vyhrkl Brumbál rychle, než stačil Harry odejít, "jako ředitel školy musím vědět, jaké kroky hodláš podniknout."

"Jak budete trestat ty zmijozeláky?"

"Vzhledem k tomu, v jakém se nacházejí stavu, necítím potřebu je dále trestat."

"Fajn, když 'necítíte potřebu' potrestat háďata, pak já necítím potřebu trestat kadety."

"Harry," podíval se na něj káravě Brumbál, "zranili čtyři studenty, nemyslíš, že by měli být potrestáni?"

"Chránili studentku prvního ročníku před čtyřmi mnohem staršími a silnějšími studenty," vypočítával Harry, "proč bych je měl trestat, když ty čtyři nikdo ani neseřve?"

"Nemyslíš, že čas strávený na ošetřovně je sám o sobě trestem? Právě ty ze všech lidí bys měl vědět, co takový nemocniční pobyt obnáší," pokusil se brát situaci s humorem ředitel.

"Možná máte pravdu," dumal Harry, "podle vaší logiky by tedy měli být kadeti potrestáni už tím, že jim musela madame Pomfreyová ošetřovat odřené klouby na rukou."

"A co kdybych zmijozelské studenty potrestal?" zvědavě se zeptal Brumbál.

"Měl bych stále stejný názor," usmál se Harry, "můžete si nesouhlasit, ale věřím, že chránit slabší je vlastnost, která by měla být podporována, nikoli trestána."

"Chápu," svěsil ramena Brumbál, "takto jsem nad tím nepřemýšlel. Mrzí mne, že tak o mně smýšlíš."

"Mrzí vás, že o vás smýšlím jak?"

"Myslíš si, že nedokážu ocenit touhu chránit druhé. Ale já jsem dělal vše pro to, abych ochránil tebe a celý kouzelnický svět."

"A v tom je zakopaný pes. Vy si myslíte, že bezpečí je všechno, zatímco já..." Harry pohlédl Brumbálovi pevně do očí, "věřím, že svoboda je důležitější, než bezpečí."

"Mohl bys svoji úvahu rozvést, Harry?"

"Pokud byste mohl, zamkl byste každého studenta do polstrované místnosti, kde by se jim nemohlo nikdy nic stát? Pokud byste mohl, oslepil byste je, aby neviděli zlo, které by se jim jinak odehrávalo přímo před očima? Zalepil byste jim uši, aby neslyšeli žádné kruté slovo?"

"Ne, to bych neudělal," odpověděl Brumbál rychle, "to by byl zločin."

"Tak proč jste to udělal mně?" tiše se otázal Harry, "zavřel jste mne, abych byl v bezpečí a nic mi neříkal, ze strachu, že by mne to rozhodilo. Pokud je takové počínání, dle vašich slov, zločinné, proč jste se mnou tak jednal?"

"Na to, Harry, nemám odpověď," zakroutil ředitel hlavou, "ne že bych nechtěl, nemohu. Dal jsi mi mnoho podnětů k přemýšlení a svoji odpověď dostaneš, jen ne hned. Dobře?"

"Nemám s tím žádný problém," usmál se Harry, "už jen to, že o mých slovech přemýšlíte, místo abyste začal plivat bezhlavé obhajoby mi dává naději, že bychom mohli časem náš vztah obnovit."

"Děkuji," odpověděl Brumbál se zvláštním pocitem radosti a smutku, "chtěl bys se mnou o něčem mluvit?"

"Weasleyovic dvojčata."

"Ano?"

"Rád bych, aby jim bylo umožněno složit OVCE. Rád bych je také podstoupil sám, abych věděl, ve kterých oborech bych měl přidat."

"Harry, i když bych tvé žádosti rád vyhověl, obávám se, že ministerstvo povoluje zkoušejícím navštívit Bradavice jen jednou za rok."

"O to jsem se postaral," mávl rukou Harry, "po vás chci jen povolení je sem přepravit."

"Máš ho mít. Jak se ti to ale podařilo?"

"Ministerstvo se může přetrhnout, aby si mě zase udobřilo," uchechtl se zlomyslně Harry.

"Chápu," ředitel se zvonivě zasmál, "vadilo by, kdybychom testování rozšířili pro ostatní studenty? Dokáži si představit, že je na škole pár žáků, kteří by chtěli absolvovat OVCE předem."

"Dělejte, jak myslíte," usmál se Harry.

"Chceš si se mnou promluvit ještě o něčem?"

"Momentálně ne."

"Pak bych řekl, že je čas vrátit se do třídy. Přeji hezký den, Harry."

"Vám také," usmál se Harry a když ředitel zahnul za roh, vydal se opačným směrem.

Harry rychle prošel několika chodbami a vešel do učebny s pootevřenými dveřmi od kterých se hned zeptal: "Tak?"

"Co tak, Harry?" ozvala se bleskově Beky.

"Tak co si o tom myslíš?" upřesnil se zdvihnutým obočím.

"Myslím, že bude nejlepší dokončit všechny práce a absolvovat ten test co nejrychleji."

"Souhlasím," přikývl ostře Harry, "naplánuj to ode dneška za tři dny."

"Dobrá. Něco dalšího?"

"Jak ses dostala z učebny až sem, aniž bych si tě všiml?"

"Profesorka McGonagallová tu učí dost dlouho. Má tak větší přehled o situaci, než který bychom ty nebo já mohli kdy mít."

"Jasně. Tak až ji příště uvidíš, nezapomeň jí poděkovat."

Beky jen krátce přikývla, než pokračovala dál: "mám shromáždit ostatní, aby se připravili na cestu do Komnaty?"

"To asi bude nejlepší. Chci to mít z krku co nejrychleji, vůbec se mi na to hnusné místo nechce vracet."

"Budou na nás čekat v azkabanském křídle."

Zbytek cesty strávili v tichosti; Harry se probíral vlastními myšlenkami a Beky svého pána nechtěla rušit.

"Dobré odpoledne, kadeti," pozdravil stráže u dveří, "něco k hlášení?"

"Pane, všichni se shromáždili a čekají na vaše rozkazy, pane."

"Děkuji. Tak ať to máme z krku."

"Zůstaňte sedět," zahalasil, když vstoupil do místnosti, "nechci strávit v Komnatě víc času, než budu muset, takž si nejdřív projdeme vaše pokroky."

"Má analýza kamene probíhá velmi dobře, věřím, že budu časem schopna napodobit aspoň některé z jeho vlastností," začala Azkabanská lektvarmistryně, "co se naší noční výpravy týče, mám připraveno několik beden s rozšířeným objemem."

"Mně zbývá jen několik svazků ke zkopírování, než budu hotov," pokračoval v hlášení starý knihovník, "a nerad bych se vnucoval, ale chci do té komnaty podívat. Třeba tam narazíme na nějaké nápisy."

"Když chcete, nebudu vám bránit. Někdo další?" rozhlédl se Harry, "pak prohlašuji schůzi za ukončenou."

Zatímco se skupina přesouvala k opuštěné umývárně, ze které vedla cesta do Tajemné komnaty, knihovníka něco napadlo.

"Mohu se vás, můj pane, na něco zeptat?"

"Samozřejmě, co potřebujete?"

"Jak rozsáhlé jsou tunely navazující na Komnatu?"

"To nevím," pokrčil rameny Harry, "neviděl jsem víc, než malou část. Proč?"

"Chtěl bych požádat o svolení, abych mohl tunely prozkoumat. Kdo ví, co bychom mohli najít."

Harry si povzdechl, "ano, asi bychom měli ty tunely zmapovat," a přes rameno oslovil svoji asistentku, "připomeň mi, abych je pustil do tunelů, Beky."

"To nebude nutné, můj pane," ozval se Almus, než stačila Beky vůbec otevřít pusu, "bohatě by stačila nahrávka vašeho hlasu, kterým přikazujete vchodu, aby se otevřel. Neplýtvali bychom tak vaším drahocenným časem."

"To zní dobře," souhlasil Harry, to už ale došli ke dveřím koupelny. Přešel k umyvadlu a pohlédl na knihovníka, zda je připraven a promluvil: "Otevři," a skupina s údivem přihlížela, jak se vchod do Tajemné komnaty formuje na příkaz jejich pána: "Zavři."

Harry spokojeně potřásl hlavou, když se vchod zase zapečetil: "Almusi, mohl byste?"

"Zajisté, můj pane," odpověděl knihovník, mávaje hůlkou.

S pobaveným výrazem ve tváři Harry sledoval knihovníka, jak opakovaně otevírá a zavírá vchod, dokud nebyl přesvědčen o funkčnosti svého záznamu: "Funguje to, můj pane."

"Výborně. Vracím se do svých komnat, kdyby mne někdo hledal. Dejte mi vědět, pokud najdete něco důležitého," a zanechal své schopné služebníky prozkoumat Tajemnou komnatu.