Hermiona leží v klubíčku a oběma rukama si svírá hlavu. Má pocit, jako by se ji měla rozskočit, tak strašně bolí. Vedle ní se něco pohne a vzápětí jí někdo položí ruku na záda.

„Slečno Grangerová." řekne ten někdo opatrně. Ne někdo. Její profesor.

„Nebojte se, ta bolest přejde. Je to jen šok z toho, že se vám vrátila magie." povídá Severus tichým hlasem. Ví ze zkušenosti, že hlasité zvuky jsou teď to poslední, co oba dva potřebují.

Hermiona chce něco říct, ale místo toho jen vzlykne bolestí.

„Ššš, to bude dobré." mumle profesor chlácholivě, zatímco studentku hladí rukou po zádech.

Nějakou dobu jsou jen takhle, než se Hermiona vzpamatuje natolik, aby pustila svou hlavu a pohla se.

„Zkusíte se postavit, ano?" řekne Snape Hermioně, než ji pevně chytne pod pažemi a v podstatě ji zvedne na nohy.

Hermiona se celá zapotácí a celou vahou se opře o profesora, když se jí skoro podlomí kolena. Snape se nebrání, jen ji drží kolem ramen a čeká, až se primuska vzpamatuje.

„Měla byste jít zpátky na svou kolej." začne Severus po chvíli povídat. „Až se vyspíte, tak ta bolest hlavy a další problémy zmizí. Rezervace učebny si můžete přesunout na jiný termín. Vy se teď musíte vyspat."

„Jo." hlesne Hermiona skoro bezhlesně.

Profesor vytáhne svou hůlku a jedním mávnutím sesbírá papíry rozházené kolem a nacpe je do brašny, která visí Hermioně přes rameno.

„Zvládnete tam dojít sama?" zeptá se Snape studentky.

„Jo, já – Už je mi líp." řekne Hermiona o trochu jistějším hlasem a postaví se rovně.

Profesor jí věnuje jeden trochu podezíravý pohled, ale pak přikývne na souhlas.

„Dobrá, běžte se vyspat."

„Ano. Nashledanou." řekne ještě Hermiona, než se pořádně zabalí do černého pláště a šouravě se vydá na svou kolej. Ani na moment ji přitom nenapadne, že onen plášť není její ale jejího vyučujícího. Ten si byl plně vědom toho, čí plášť má primuska na sobě, ale rozhodl se celou věc nekomentovat.