To Shape and Change – Utvářet a měnit

Autor: Blueowl; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

s/6413108/1/

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Blueowl, Czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 30 – Ultimátum

Harry si nebyl jistý, co se to dělo, ale nelíbilo se mu to ani trochu. Jeho vyrovnanost byla úplně ta tam a v jizvě mu strašlivě tepalo, až tak moc, že mu slzely oči. Jediná dobrá věc na celé této situaci byla, že se už nacházel doma, protože se sem před chvílí, ještě než se začal cítit úplně mizerně, dostal za Brumbálovy asistence.

„Tady, Harry, jen se soustřeď na to, abys zůstal na pohovce," doporučil mu Nicholas, zatímco Brumbál a Perenella rozmlouvali v povzdálí. „Snad to rychle pomine."

Harry pochyboval, že se tak stane, ale byl v tom všem až příliš lapený, aby se vyjádřil, zatímco mu vize mžikotala před očima a hlasy Flamelových a Brumbála bledly a vytrácely se.

„Kdy to začalo?" vyzval Brumbál Nicholase.

„Nedlouho předtím, než jsme vyrazili z Ministerstva," odpověděl.

„Tati, přestaň!"

Harry nadskočil, ten výkřik mu rezonoval v uších, jak se celá vize snažila vyjasnit. Bylo to, jako kdyby se díval skrz neprůhledné sklo, ale brzy to bylo dost jasné na to, aby věděl… že se dívá Voldemortovýma očima.

Byla tam tma a všechno se zdálo pokřivené a rozostřené, přesto však dokázal rozpoznat dost. Byly tam tři postavy, jedna menší než ty zbylé dvě. Ta menší stála vedle jiné, zatímco třetí setrvávala v jejich dosahu.

„Merline!" Perenellin hlas na okamžik prolomil tu živoucí noční můru, ale Harry byl brzy znovu pohlcen.

Zaplápolal prudký záblesk zelené, než se světlo vytratilo a odhalilo ležící postavu vedle té menší. Nevěděl, co se stalo tomu druhému člověku, ale neměl čas nad tím přemýšlet.

„Pff, ty matky…" ušklíbl se Voldemort.

A tehdy Harry přišel k tomu znepokojivému zjištění, že to byla… rodina.

*Harry!*

„Drž ho!"

Uchvátily ho cizí ruce, ne, že by si byl vědom toho, jak se pod nimi skládá.

„… tak těžké?"

Harrymu se zadrhl dech, když ucítil, jak se jím valí Voldemortův hněv. Plně se soustředil na zbývající postavu – dítě, které bylo, jak si Harry myslel, skoro tak staré jako on sám.

„Avada Kedavra!"

Pak skrz to pouto zadunělo vítězství a runy kolem Temného pána a toho padlého dítěte zaplály. Moc zapulzovala a Harry v okamžiku, kdy energie explodovala, věděl, že Voldemort znovu získal, ba dokonce předčil svou bývalou sílu.

Nakonec se ze své vize vynořil, ale předtím ještě zaslechl Voldemortův odporný, vítězný smích, zatímco opodál ležela tři těla.

ooOoo

Brumbál se stáhl, když jej Perenella i s Nicholasem od Harryho odvolala. Beze slova chlapce pojala do náruče a ředitel si nemohl pomoci, aby nebyl ohromený celou tou lehkostí, s jakou s ním zacházela.

Nebyl si zcela jistý, co se to právě dělo, tedy krom očividného faktu, že s tím měla něco společného Harryho jizva. Vážně by si přál, aby celému tomu poutu rozuměl lépe. Velmi ho trápilo, že neví, co se děje, když se právě stal svědkem toho, jak to toho chlapce ovlivňuje, a to ani nezmiňoval, že vůbec netušil, jak mu pomoci.

Nikdy nemusel nikomu fyzicky bránit, aby si nemohl ublížit, jako to oni právě dělali pro Harryho. Ten se totiž na své cestě k zemi, aniž by si toho byl kdokoliv z nich vědom, snažil bouchnout hlavou o pevnou část opěrky. A návdavkem k tomu se Coral jen sotva dokázala odplazit včas pryč, aby zabránila svému zranění.

Brumbál pohlédl na Nicholase, nebyl si jistý, proč muž prostě na Harryho nesešle nějaké kouzlo podobné Petrificus Totalus, ale teď nebyl čas se ho na to ptát. Vrátil se pohledem zpět k Perenelle.

Perenella Harryho jemně kolíbala, čekala na to, až si bude sám sebe vědom, dost na to, aby odpověděl na tiché mumlání do jeho ucha. Brumbál nerozeznal její slova, ale byl si jistý, že jsou pro Harryho přínosem.

Nakonec chlapec prudce otevřel oči a jeho dech se zklidnil, třebaže jen o něco.

„Harry?" hlesl Nicholas.

Mladý kouzelník zavřel oči.

„Voldemort… on… zabil nějakou rodinu. Nevím, kdo to byl. Neviděl jsem je moc dobře. Všechno bylo rozmazané," pokusil se říct.

„Co se stalo? Co jsi viděl?" vybídl ho Nicholas.

„Na zemi byly runy." Harryho hlas zněl zcela ploše. „A on už teď vůbec není nemocný."

„Mohl bys nám říct, co si pamatuješ?" otázala se Perenella jemně.

A s tím Harry pomalu přikývl a řekl jim, co viděl. Nakonec si Brumbál vyžádal jeho vzpomínku a doufal, že bude z toho, co se stalo, schopen rozpoznat víc.

ooOoo

Narcissa se usmála, když sledovala, jak se Draco žene ven, kde měl po snídani v úmyslu létat na koštěti. Vypadala zdánlivě bez zájmu o svět tam venku, ale pak se jí myšlenky zatoulaly k méně šťastným věcem. Jak se Draco vypořádá s tím, kdyby museli odejít? Pochopí to? Bude je za to nenávidět? Bude Luciuse nenávidět za chyby, které učinil, a že je do takového postavení vůbec dostal?

A ano, byly to chyby. Viděla je tak. Ale co mohla dělat, aby jim zabránila? Lucius byl vždy tvrdohlavý a neústupný. To až teprve teď začal zvažovat i jiné možnosti, ačkoliv se to dělo spíše z nutnosti než z čeho jiného.

Zavrtěla hlavou, teď byla za Severuse Snapea ještě vděčnější než kdy jindy. To, že měli v případě potřeby nouzový plán, ji trochu uklidňovalo, ale teprve vědomí, že se Severus o Draca opravdu postará a udělá všechno, co bude v jeho silách, aby ho ochránil… to ulevilo jejím strachům víc než jakékoliv plány světa.

Vešla do obývacího pokoje a přešla ke krbu. Slíbila Deborah Crabbeové, že je přijde zkontrolovat a ujistí se, že nic nepotřebují, když se teď její manžel a syn zotavovali z kouzelnické chřipky. A měla i sobečtější důvod – chtěla od ní jistý recept. Debořiny koláče byly vyhlášené. Což byl další důvod, proč byl Markov tak… mohutný, jak byl.

Klekla si a zahájila hovor. „Bydliště Crabbeových!"

Když strkala hlavu do plamenů, očekávala, že najde Deboru usazenou v čalouněném křesle nedaleko krbu, ale místnost zela prázdnotou.

„Deboro?" zvolala.

Čekala na odpověď, ale žádné se jí nedostalo. Zamračila se, věděla, že ještě nebylo tak brzy. A mimoto, Deborah vstávala brzy - musela pro své chlapce přece uvařit dostatečnou snídani. Že by také chytila tu chřipku?

Rozhodla se, že zavolá jejich domácího skřítka.

„Scrubby!"

PUK

V okamžiku, kdy se domácí skřítek objevil, věděla, že se stalo něco strašného. Škubal ušima a pohupoval se dopředu a dozadu a Narcissa byla jen sotva schopná pochytit, co říká.

„Strašné, strašné! Pomoc! Pomoc! Pánečci – oni, oni!" Slova z něj vycházela jako horečné, nepochopitelné mumlání, než náhle propukl v pláč.

Narcissa se ho ani nesnažila na něco ptát či oznamovat své úmysly. Stáhla se z krbu a pak se zpět přenesla letaxem.

„Scrubby, vezmi mě za Deborou!" nařídila.

Scrubby ji chytil za ruku.

PUK

Objevili se v Markovově pracovně, která ji šokovala už sama o sobě. Debořin muž nikdy nedovolil nikomu vstoupit dovnitř, dokonce ani své ženě ne. Přesto byl její vstup na toto zapovězené místo okamžitě tou nejposlednější myšlenkou v její hlavě.

V celé místnosti byl naprostý binec. Na zdech byly vypálené značky, na nábytku šrámy a v podlaze a ve stropě díry, ale všeho tohohle si Narcissa jen sotva povšimla, protože ji upoutala scéna přímo před ní.

Byl tam totiž Markov Crabbe, klečící před svým stolem a nekontrolovatelně plačící, zraněný a s krví úplně všude. Přesto jí okamžitě došlo, že všechna ta krev nebyla jen jeho. Před ním totiž leželi až znepokojivě nehybní Deborah s Vincentem.

„Markove, co se stalo?" vykřikla a přispěchala zkontrolovat jeho rodinu.

Pevně jim položila prsty na hrdla, stále zoufale doufající, že nebyli mrtví, jak se zdáli, ale její strachy se tím jen potvrdily.

Opravdu byli mrtví.

„Já to udělal. Já to udělal. Já je zabil," mumlal Markov mezi vzlyky a začal sebou pohupovat.

Narcissa si do ruky okamžitě přivolala hůlku, ale brzy zjistila, že to nebylo třeba.

Markovova hůlka byla zlomená vedví a ležela vedle Debořina vychladlého těla.

„Zabij mě. Zabij mě. Prosím."

„Proč jsi to udělal?" zavrčela, její zoufalství a nevíra se prodrala ven jako vztek a nevyčíslitelný odpor.

Deborah občas vyjádřila své obavy týkající se manželovy povahy. Říkala jí, že někdy slepě propadá zuřivosti, zejména když je opilý, ale Narcissa nikdy nevěřila, že by zašel takhle daleko. Přesto ty promarněné životy právě prokazovaly opak.

„Neměl jsem kontrolu. Neměl jsem kontrolu. Chci umřít. Zasloužím si to. Zasloužím. Zabij mě, zabij mě. Prosím."

Narcissa chtěla. Opravdu chtěla. Vidět přítelkyni, možná nejlepší přítelkyni, bez života na podlaze vedle celoživotního přítele jejího syna… Stálo ji všechnu sílu, co měla, aby neučinila to, o co ji ten muž žádal. Ale možná to bylo proto, že ten muž chtěl umřít, a ona ať se propadne, jestli bude jednat podle toho, co to monstrum chce.

Proto zavolala bystrozory.

ooOoo

Brumbál pomalu vydechl. Velmi ho rozesmutnila zpráva, kterou bude brzy muset přetlumočit zbytku sboru. Takovéto zprávy se nikdy nesdělovaly, natož nepřijímaly snadno a on si v duchu musel dodat síly, aby to zvládl.

Napřímil se, když ucítil, že ho ochrany upozorňují na Severusův příchod. Jednou svou částí si přál, aby mohl počkat, než to tomu muži sdělí, ale on byl chlapcovým vedoucím koleje, nebylo by správně čekat déle. Zasloužil si to vědět dříve než ostatní a jistojistě dříve než Denní věštec informuje veřejnost.

„Volal jste mě, pane řediteli?" zeptal se Severus, jakmile vstoupil a zavřel za sebou dveře.

„Ano, Severusi. Prosím, posaď se."

Severus lehce přimhouřil oči. „Co se stalo?" zeptal se, jakmile přijal nabízené křeslo. Okamžitě věděl, že to budou špatné zprávy.

Albus musel nad intuicí svého bývalého špiona v duchu žasnout. No, alespoň tedy může přejít přímo k věci.

„Právě jsem se od madam Bonesové dozvěděl, že Markov Crabbe zavraždil svou ženu a syna. Narcissa je dnes ráno našla u nich doma. A i když je ten případ stále otevřený, vypadá to, že se Markov opil a později v noci začal běsnit."

Sledoval, jak se Severusovi ve tváři hrozilo objevit hned několik rozdílných emocí zároveň. Sice to bylo nepřirozené, ale u jeho bývalého špiona ho to nepřekvapilo.

„Měl k tomu co říct?" vyzval ho Severus, jeho tón nebyl tak kontrolovaný jako jeho výraz.

„Podle Amélie se ten muž prostě zbláznil. Podle jeho nesouvislého mluvení se ke svým zločinům přiznal a žádal o smrt."

Severus sevřel čelisti. „Ať se tedy jeho přání vyplní."

Albus chápal jeho krutá slova a částečně s nimi souhlasil, třebaže věděl, že byly takové pocity bez ohledu na situaci nebezpečné.

„Sdělila vám madam Bonesová něco dalšího?" zeptal se Severus. „Došlo k zápasu? Deborah by podle mě nedovolila, aby to došlo tak daleko, aniž by se ho pokusila zastavit."

Albus, nepřekvapen Severusovou touhou po podrobnostech, odpověděl: „Ano. Madam Bonesová se domnívá, že v pracovně, kde je našli, došlo k výměně nejméně tuctu kleteb."

Severus sevřel rty k sobě a Albus si říkal, že ho ta tragédie asi začínala dostihovat.

„V jeho pracovně?" chtěl vědět a pod tím vším bylo slyšet zmatení.

„Tak mi to Amélie sdělila. Proč?" odpověděl Brumbál. Byl zvědavý, proč takový detail mladšího kouzelníka znepokojil.

„Markov do své pracovny nikdy nikoho nepouštěl, dokonce ani svou ženu ne. Proč by k tomu zápasu tedy mělo dojít tam?"

„To nevím, ale třeba na to Amélie přijde během pokračujícího vyšetřování. Ačkoliv přiznala, že to bude obtížné, protože Markov si zlomil svou hůlku."

„On zlomil svou vlastní hůlku?" hlesl Severus nevěřícně a očividně začal přehodnocovat všechno, co mu bylo až dosud sděleno. „To mi připadá až příliš příhodné."

„Odkud pochází tvá podezření?" vyzval ho Brumbál a pozvedl obočí.

„Ať už je nebo není vinen, myslím si, že je za tím jednoduše víc, než jen to, že v záchvatu opileckého šílenství zabil svou rodinu. Markov je schopný mnoha opovrženíhodných věcí – ať už je opilý nebo ne – ale podle toho, co jsi mi až dosud řekl… mi moje instinkty říkají, že to nevypadá tak, jako by se to takhle doopravdy stalo, jistě ne zcela."

„Chápu. Nu, budeme muset důvěřovat madam Bonesové, že se pravdy dobere. Ať už jakékoliv."

„Naštěstí je madam Bonesová jednou ze schopných vedoucí na Ministerstvu," vyjádřil se Severus. „Jsem ji jistý, že pravdu zjistí."

Brumbál přikývl na souhlas a v duchu si poznamenal, že na tomto poli odbornosti neodváděl špatnou práci ani Arthur Weasley.

„Ještě něco, pane řediteli?" zeptal se Severus po chvíli.

„Ne, Severusi, to je vše, co jsem chtěl probrat, ale asi bys měl vědět, že se chci poohlédnout po jisté rodině, kterou má mít na svědomí Voldemort."

„Víte ještě něco dalšího?"

„Ne, a protože to byli s největší pravděpodobností mudlové, obávám se, že možná ani nikdy nezjistíme, kdo byli."

„Vzpomněl si pan Potter na cokoliv jiného, co viděl?"

„Ne. A myslánka mi také nepomohla."

„Obraz byl příliš zkreslený?" otázal se Severus.

„Zcela. Musím připustit, že když jsem po svém neúspěšném pokusu prohlédnout si Harryho vizi osobně opustil myslánku, žaludek jsem měl trochu jak na vodě."

„Pochopitelně," konstatoval Severus, než zvolna vstal.

Nebylo už nic, co by si měli říct, takže ho Brumbál s pokývnutím propustil a Severus v tichosti odešel.

ooOoo

Harry vešel do kuchyně. Celou tu cestu ze svého pokoje už cítil vůni vajíček a vaflí.

„Dobré ráno," pozdravil, když našel Nicholase u kamen a Perenellu, jak dává kousek slaniny sově, která právě doručila Denního věštce.

„Dobré, Harry," odpověděl Nicholas s úsměvem a otočil na pánvi volské oko. „Jak se cítíš?"

„Líp. Ale přál bych si vědět, kdo byli," odpověděl Harry a odkazoval tím na rodinu, kterou Voldemort předchozí noci zabil. Smířit se s tím se pochopitelně snáze řeklo, než udělalo, ať už s podporou jeho opatrovníků nebo bez ní. „Nelíbí se mi, že se nikdo nikdy nedozví, co se jim stalo."

Nicholas v tichosti přikývl, že mu rozumí, a Harry pohlédl na Perenellu, která teď seděla u stolu zvláštně tichá.

„Perenello?" zeptal se jí Harry, když zjistil, že zírá na přední stranu novin.

Vzhlédla, v očích nezměrný smutek.

„Co se stalo?" chtěl vědět a přešel ke stolu, zatímco Nicholas se ke své ženě znepokojeně otočil hlavu.

Harryho zrak padl na noviny a brzy už četl slova z titulního článku Věštce.

Bystrozoři podezřívají Markova Crabbea z vraždy své ženy a syna!

Harrymu ztuhla u slova Crabbe krev v žilách.

Znamenalo to, že…?

Očima proskenoval článek pod tím nestoudným titulkem a pak si všiml toho, čeho se obával. Celého jména svého přítele – Vincenta Markova Crabbea.

Ne. To se nemohlo stát. To bylo nemožné…

Jen sotva udržel rovnováhu tím, že se zachytil za hranu stolu, než se mu nohy proměnily v rosol a hlavu naplnily podivné rušivé zvuky.

Nicholas byl v mžiku po jeho boku a Perenella vedle něj přistavila židli.

„Je mrtvý. Vince je mrtvý," zašeptal a zřítil se na nabízenou židli.

Nicholas a Perenella, kteří měli za sebou již staleté zkušenosti, zůstali jen bezhlesně stát po jeho boku. Věděli, že existují chvíle, ve kterých není pro slova útěchy ani soustrasti prostor, a že občas je nejlepší prostě zůstat zticha.

ooOoo

Severus vstoupil do obývacího pokoje Malfoyových, který byl prostoupený temnotou – jediné světlo vycházelo z chladnoucích uhlíků v ohništi.

„Jsme sami," pronesl Lucius z koženého, rozložitého křesla, „Narcissa je s Dracem. Pochopitelně je dosti otřesená."

„A Draco?" zeptal se Severus.

„Rozrušený." Luciusova tvář zůstávala ve stínech, ale Severus rozeznal to hluboké zamračení.

„A ty?"

Lucius zvolna vydechl. „Nerozhodný."

„Myslíš si, že je na tom všem něco divného," řekl Severus, aniž by odhalil své vlastní pochybnosti.

Lucius přikývl. „To proto jsem Dracovi nesdělil žádné podrobnosti. Chci počkat, než bude vyšetřování u konce. Draco pro teď ví jen to, že je jeden z jeho celoživotních přátel mrtvý. Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem před ním ukryl i Denního věštce."

„Což je asi to nejlepší, co jsi mohl udělat," souhlasil Severus, když si vybavil ranní vydání novin.

Vážně měl předvídat, že se to stane. Denní věštec prostě nikdy nepochopí, že je nutné nejprve dokončit vyšetřování, než začnou jako skutečnost publikovat svá podezření. Chtěl se nakopnout. Opravdu měl Albusovi navrhnout, aby předem varovali Flamelovi a aby tak Harry nebyl nepříjemně překvapen – což s největší pravděpodobností byl.

Potlačil povzdech a znovu se začal soustředit na přítomnost, protože s tím už stejně nemohl nic udělat.

„Kdy jsi Markova viděl naposledy?" zeptal se Lucius po delší chvíli.

„Asi před týdnem a ničeho podezřelého ani znepokojujícího jsem si nevšiml," odpověděl Severus.

„Stejně tak já." Lucius zvedl hlavu a poprvé se setkal se Severusovýma očima. „Severusi, nemohu…" zarazil se, oči mu ztmavly ještě víc než jeho okolí, „jakkoliv se o to snažím, nemohu se zbavit jedné znepokojivé myšlenky. Věříš, že by do toho mohl být zaangažován i Temný pán?"

„Z čeho tak usuzuješ?"

Lucius zatnul čelisti. „Otcovská intuice."

„Co si myslí Narcissa?"

„Ona věří, že je za to zodpovědný Markov. Deborah se jí zmínila o několika… incidentech. A musím připustit, aniž bych to věděl, že věřím, že když se Markov dost napije, je schopen toho… co se stalo."

„Proč potom ty pochyby?"

„Je to takový vtíravý pocit… Ale třeba je to jen pocit, ve kterém není ani za mák pravdy." Lucius sevřel opěradlo křesla. „Je možné, že nedokážu přijmout myšlenku, že by otec zavraždil svou rodinu, že by je takhle zmasakroval…"

„Anebo máš možná pravdu," zašeptal Severus, než pokračoval svou obvyklou hlasitostí. „Pokud se Brumbál od madam Bonesové něco dozví, budu tě informovat."

„Děkuji ti."

ooOoo

Madam Bonesová někdy svou práci nenáviděla. No, možná by bylo přesnější říct, že měla svoji práci ráda jen zřídka.

Případy, ve kterých byly oběťmi děti, byly ty nejsložitější a tento se začínal zdát obzvláště takovým. Osobně sice Crabbeovi neznala, ale vídala je na ministerských večírcích a při podobných příležitostech. Také s nimi párkrát viděla i jejich syna a věděla, že byl ve stejném věku jako její neteř Susan. A teď byl mrtvý, ležel v márnici s prostěradlem přetaženým přes své tělíčko.

Bylo to všechno srdcervoucí a ona toužila po jediném – odejít z práce brzy, obejmout svou neteř a už ji nikdy nepustit.

Ale měla tu něco na práci a tak to tedy udělá. Na místě by se propadla, kdyby nechala nějakého ministerského troubu zkazit ten případ. Kdyby dovolila, aby viník (či viníci) nebyl předveden spravedlnosti. Dobere se pravdy a projde všechny důkazy, jen aby se ujistila, že mají toho správného člověka. Chtěla to udělat správně, ne jen aby sama mohla v noci klidně spát, ale aby se ujistila, že bude moci Vincent se svou matkou odpočívat v pokoji.

Zamračila se, když se zamyslela nad důkazy, které až dosud nashromáždili.

V té poničené místnosti už identifikovaly použití mnoha kleteb, včetně kouzel Diffindo, Reducto, Incendio a Expulso. Jistě jich bylo víc, ale nemohli s určitostí vědět, jaká to byla, zejména když Markov svou hůlku zlomil a ta Debořina byla zničena. Našli její zbytky v ohořelém kusu koberce a podle spáleniny na Debořině ruce bylo snadné zjistit, jak k tomu došlo.

Přesto existovalo něco, co Bonesovou trápilo. Bylo neslýchané, aby kouzelník přelomil svou vlastní hůlku. V podstatě to bylo rouhání proti magii samotné. Ačkoliv… pokud skutečně nenáviděl to, co učinil, pak to mohl udělat.

Bonesová zavřela oči, neschopná vytřást z hlavy obraz Markova, když poprvé vešla spolu s ostatními bystrozory do domu.

Nepopiratelně se z něj stal totiž šílený a zlomený muž.

Překročila povalenou židli a zamířila z Markovovy pracovny přímo do Vincova pokoje. Třeba tam najde něco, co by vneslo trochu světla na to, proč do toho byl zapletený i on.

Celý dům už samozřejmě prohledali, ale ještě se museli ujistit, že neexistují žádní další podezřelí, než aby jen hledali stopy zločinu.

Na chodbě tiše prošla kolem Kingsleyho a vstoupila do dětského pokoje.

Místnost vypadala tak, jak si u dvanáctiletého chlapce představovala. Na stěnách visely památky ze Zmijozelu a z Bradavic, na rohu stolu byly štosy učebnic a na jeho ploše několik útržků pergamenu. Postel nebyla ustlaná a na podlaze leželo pár kusů oblečení.

Došla až ke stolu a nemohla si pomoci, sevřelo se jí srdce.

Ty pergameny byly dopisy. Jeden z nich byl zpola dokončený – Vincent ho bez pochyb psal jako odpověď na vzkaz ležící vedle. Vzkaz od Draca Malfoye, ve kterém mluvil o dárcích, které snad dostane jen za pár dnů poté na Vánoce.

Najednou zaslechla vzlyk a rychle se za tím zvukem sklonila. Pod stolem objevila Crabbeovic domácího skřítka, který objímal zeleno-stříbrnou, podle všeho Vincentovu šálu.

No samozřejmě, vybavila si, jak se Narcissa zmínila, že ji ke Crabbeovým odnesl jejich domácí skřítek, ale až do teď jej nespatřila, takže ho nemohla vyslechnout. Koneckonců se musel zodpovídat jen své rodině.

„Ahoj," oslovila ho jemně, nechtěla toho malého vystrašit.

Přesto se vyděsil, ale zůstal, kde byl a dál vzlykal. Obal od polštáře, který měl na sobě, už byl zcela promočený.

„Jmenuji se madam Bonesová, jak se jmenuješ ty?" zeptala se ho.

Usmrkaně vzhlédl. „Scrubby."

„Víš, kdo jsem, Scrubby?"

Přikývl. „Jste ta vedoucí bystrozorská paní."

„Správně. A právě teď potřebuji tvou pomoc."

Domácí skřítek se zklidnil, ale slzy mu stále tekly po tvářích. „Co by madam Bonesová po Scrubbym chtěla?"

„Potřebuji vědět, co se stalo, aby mohla být vykonaná spravedlnost. Chci se ujistit, že budou paní Crabbeová a její syn odpočívat v pokoji. Prosím, ty víš, co se stalo, že ano?"

Scrubby potlačil vzlyk. „Jsou mrtví," Hlesl a pak začal kvílet.

„Ššš, Scrubby, prosím. Vím, že je to těžké, ale kvůli tvé rodině, řekni mi, co se stalo, než Narcissa dorazila."

Skřítek se nějak dal dohromady, jeho výraz se změnil ze zoufalství v zuřivost.

„Oni pána zranili! Oni… oni přivedli pána a rodinu a pak všechno zakleli!"

„Od začátku, Scrubby. Začni od jejich příchodu. Kde jsi byl, když přišli?" Bonesová udržovala svůj hlas na poklidné úrovni i přes své bušící srdce. Mohla by se dobrat pravdy!

„Scrubby právě utíral prach v pánově pracovně, když je uslyšel na chodbě. Strašní, strašní lidé! Pak přišli do pánovy pracovny a vlekli s sebou pána, paní a mladého pána! Scrubby si myslel, že je celá Scrubbyho rodina mrtvá, ale pán nebyl. Pán jen spal. Scrubby si myslel, že oni ho uspali. Pak pána zranili a Scrubby slyšel, jak ten strašný, vysoký muž říká: Ať to vypadá přesvědčivě. Bello, užij si to. Zlá-zlá to žena! A ona pak znova proklela paní a mladého pána a pak zlomili pánovu hůlku!" křičel Scrubby.

„Kdo byli ti strašní lidé? Znáš jejich jména?" vyzvala ho Bonesová, která už si pravděpodobně spojila zmíněnou 'Bellu' se jménem Bellatrix Lestrangeové.

„Scrubby ví jen to, že se ta zlá žena jmenovala 'Bella' a že dva další muži byli bratři. Ten vysoký řekl: Dobře, brácho, to stačí."

„Poznal bys je, kdybych ti je ukázala na obrázku?"

„Scrubby si myslí, že ano."

„Moc dobře. Scrubby, a oni vědí, že jsi tam byl?"

„Ne. Pán Scrubbymu nařídil, aby vždycky zůstával zticha a neviditelný a nepletl se mu do cesty, když je ve své pracovně. Takže Scrubby tak byl, když přišli, a zůstal tak, dokud neodešli."

„Chápu. Pamatuješ si ještě něco, co by nám mohlo pomoci?"

Scrubby přikývl, jeho oči získaly vražedný lesk. „Když opouštěli pánovu pracovnu, tak ta zlá žena řekla: Díky za tvůj příspěvek Temnému pánovi. Jsem si jistá, že to ocení. A pak se všichni rozesmáli!"

Madam Bonesová se přinutila zůstat v klidu, zatímco si okamžitě vyvodila, že je celý tento případ daleko větší, než jak si na počátku myslela. Pokud je v tom zapletený Temný pán…

„Děkuji ti, Scrubby. Prokázal jsi své rodině velkou čest. Pokud bys potřeboval pomoci, neváhej za mnou přijít. Později se vrátím s fotografiemi, ano?"

Scrubby přikývl, než začal znovu v tichosti truchlit.

A ona se pomalu postavila a opustila pokoj.

ooOoo

Narcissa se usilovně snažila zklidnit. Zavítala totiž hlouběji do Obrtlé ulice a právě vešla, oprašujíc si z ramene pár sněhových vloček, do toho špinavého obchodu. Nemohla uvěřit, že jsou zítra Vánoce. Zamířila do zadní místnosti a v duchu se obrnila před tím, co se možná dozví.

Dříve toho dne Severus informoval Luciuse o tom, co madam Bonesová prozradila Brumbálovi (a tedy i jemu). Do smrti Deborah a Vincenta byl nějak zapleten Temný pán a o Markova se pak postarali Smrtijedi. Ještě horší však bylo, že se její sestra na tom druhém zřejmě nějak podílela.

Bylo strašné přemýšlet o důsledcích toho všeho, pokud to byla pravda.

Proč by to Temný pán dělal? Proč by je zabíjel sám? Proč by pak chtěl celou vinu svalit na Markova? Rozzuřil snad Markov Temného pána nějak?

Nevěděla, ale potřebovala to zjistit. A to ji teď přivedlo do Obrtlé ulice.

Existovala totiž jen jedna osoba, od které by se mohla pravdu dozvědět, aniž by vzbuzovala vážné podezření.

Její sestra.

„Ach, Cissy. Už je to dlouho," pronesl hlas zpoza rohu.

„Ahoj, sestro."

„Nezdáš se být šťastná, že mě vidíš, sestřičko, i když jsi toto malé setkání sama zařídila."

„Dlouho jsem tě neviděla a upřímně nemám právě teď nejlepší náladu, Bellatrix, takže se omlouvám, že jsem nebyla tak srdečná."

„Ó, takže trochu sklíčená, jak vidím, a předpokládám, že to má co dělat s Crabbeovými? Jak smutné, když se otec otočí proti své rodině… A ty jsi je ještě našla. Musel to být vcelku šok."

„Ano. Deborah byla mou blízkou přítelkyní a její syn byl Dracův kamarád," potvrdila Narcissa a posadila se na soudek u tmavé zdi.

Bellatrix chápavě přikývla, ačkoliv si Narcissa lámala hlavu nad tím, proč se tím vůbec zatěžovala. Její sestra nikdy nebyla soucitná osoba a jistě s tím nezačne teď.

Potlačila povzdech, než ze svého kabátu vyjmula malý, zabalený dárek. „Veselé Vánoce, Bello."

„Ach, tak ti tedy děkuji, Cissy," odvětila druhá žena, aniž by zněla jakkoliv děkovně, když přejímala nabízený dar. Její další slova nedostatek její sváteční nálady jen potvrdila. „Nuže, proč sis mě sem zavolala? Jakkoliv by to bylo sladké, pochybuji, že jsi své velké sestře chtěla jen dát brzký vánoční dáreček."

Narcissa spojila pohled se svou vyšinutou sestrou a další slova volila pečlivě.

„Jako vždy máš pravdu. A ať si sebevíc přeji, abychom si stále byly tak blízké jako dříve, nejsme. Přesto jsme stále sestry, stále rodina," řekla.

„A v čem je podstata toho všeho?"

„Chci znát pravdu."

„Pravdu o čem?"

„O Crabbeových. Chci vědět, jestli je Markov skutečně vinen. Protože ač tím mužem pohrdám, chci vědět, jestli je doopravdy zodpovědný za to, z čeho je obviněn."

„A proč se domníváš, že bych to měla vědět, Cissy? Nejsem bystrozorka, nevyšetřovala jsem to."

„Pokud je totiž Markov ve skutečnosti nevinen, pak dokážu myslet jen na jediný důvod, proč se to všechno stalo."

Bella pozvedla obočí. „A ten by zněl?"

„Markov vzbudil nelibost Temného pána."

Narcissa nevěděla, co má očekávat, ale reakce její sestry ji opravdu vyděsila.

„HAHAAHAAHHAAHAHAAHAAA!" Bellatrix se začala chechtat tak hystericky, že sotva popadala dech. „Ty… ty si myslíš…" smála se dál, z očí jí kanuly slzy. „Ty si myslíš, že Markov vzbudil nelibost Temného pána?" Ani nečekala na Narcissinu odpověď, než pokračovala: „Temný pán jím byl potěšen, možná mu byl i vděčný. Kdybych sama měla syna, s potěšením bych ho Temnému pánovi předala."

Narcissa nedokázala potlačit nevolnost, která se v ní vzedmula. Znamenalo to, že…?

„Taková škoda, že Markov všechno jen ztížil. Ach, nepochybuji, že by byl značně odměněn, kdyby lépe spolupracoval."

„Co tím myslíš?" vyzvala ji Narcissa.

To stačilo, Bellatrix se ani nezatěžovala zvažováním svých dalších slov – přesně, jak Narcissa doufala, třebaže si později přála, aby se pravdu nedozvěděla.

„Jakmile se Markov dozvěděl, co se od něj vyžaduje, začal vzdorovat. Ale měl být znalejší. My Smrtijedi patříme jemu. V okamžiku, kdy přijímáme znamení, přijímáme také jeho nejvyšší odkaz a čest mu sloužit. Není větší pocty!"

„Co se od něj vyžadovalo?" otázala se jí Narcissa tiše, s obavou, že už odpověď zná… a také znala.

„Jeho syn, samozřejmě," odpověděla Bella, jako by to bylo očividné a dokonale přijatelné.

„Jeho syn?"

„Ach, Cissy, Vincentovi byl přiřazen tak impozantní úkol – obnovit moc Temného pána. A on to dokázal! No, není to báječné?"

Narcissa měla pocit, že bude zvracet. „Ano, nesmírně," pokusila se říct, když vstávala a přinutila se k upřímně vypadajícímu úsměvu. „Děkuji ti, Bello, že jsi mi to řekla. Jsou to vynikající zprávy. Musím to sdělit Luciusovi, bude vzrušením bez sebe."

A pak bez dalšího slova odešla.

ooOoo

Konečně nadešly Vánoce, ale Severus na rovinu nebyl v náladě cokoliv oslavovat, možná že již vůbec nikdy.

Nacházel se podruhé toho dne v ředitelně. Poprvé to bylo ráno, když řediteli přetlumočil, co se právě dozvěděl od Luciuse – tu strašlivou pravdu, že byli Crabbeovi a zejména Vincent použiti, aby Temný pán nabyl zpět svou sílu. Co bylo na těch novinkách ovšem ještě horší, to bylo zjištění, že Harry nejenže neviděl trpět neznámou rodinu (což už bylo děsivé samo o sobě), ale že viděl rodinu svého přítele.

Brumbál tu informaci přijal, jak se dalo očekávat, a jakmile toho byl schopen, sdělil madam Bonesové, jaký strašlivý skutek Voldemort učinil, když využil Vincenta, aby znovu nabyl své moci. Takže Bonesová už teď znala motiv vraždy.

Poté ředitel o všem také informoval Nicholase Flamela, aby byl připraven jednat, jak bude zapotřebí.

„Jste znepokojen," vypozoroval Severus, když usedal. „Samozřejmě, že ano, myslím, že byste byl blázen, kdyby ne."

Nebyl si jistý, proč si Albus žádal jeho přítomnost, ale domníval se, že si prostě chtěl jen promluvit s někým, kdo věděl, o co jde. Nebo v to alespoň doufal. Nechtěl slyšet žádné další novinky, protože by byly pravděpodobné zlé.

„Nicholas mi řekl, že to Harrymu poví zítra."

Severus se ho neptal, s čím vším se Nicholasovi svěřil, jen pozvedl obočí. „Dal byste přednost tomu, aby ne?"

„Není to něco, co by se mělo dítě kdy dozvědět. Vědět, že bylo svědkem posledního momentu svého přítele…"

„Byl byste raději, aby mu to mistr Flamel zamlčel?"

„Ano, alespoň na čas. Harry je příliš mladý, aby to unesl. A dozvědět se to navíc během svátků…?"

„Nakonec pravdu stejně zjistí a na rovinu, já se domnívám, že pro něj bude nejlepší, když jí bude čelit teď," vyjádřil se Severus nepokrytě, zatímco se nutil, aby v sobě potlačil vzpomínky na minulou budoucnost.

V té totiž nastalo až příliš mnoho situací, kdy by se všechno odehrálo jinak, pokud by se Harry vše dozvěděl… pokud by mu řekli pravdu… A Severus si částečně myslel, že to je stálo výsledek války.

„Ta vědomost je nebezpečná."

„Stejně tak nevědomost," oponoval Severus.

„Harryho to může stát všechnu zbylou nevinnost a dětství, které dosud měl," konstatoval Albus smutně.

„Tomu se nedá zabránit a lépe, než aby byl později nepříjemně překvapen."

„Ano, máš samozřejmě pravdu. Jen doufám, že Nicholas a Perenella vědí, co dělají," konstatoval za dlouhou chvíli.

„Potter je v dobrých rukou. Pokud ho tím může někdo provést, pak oni."

Brumbál mu věnoval drobný, zdráhavý úsměv. „Ano, mají staletí zkušeností."

ooOoo

Najednou měl pocit, jako kdyby ho Dudley právě udeřil do břicha, jako kdyby někdo nahradil jeho vnitřnosti cementem a všechen vzduch kolem něj se stal olovem.

Viděl Vince zemřít.

Viděl, jak Voldemort zabil jednoho z jeho přátel.

Proč k tomu došlo? Proč právě Vince? Neexistovalo něco, co snad mohl udělat?

Perenella ho jemně objímala a i když od ní přebíral útěchu, všechno, na co mohl myslet, bylo to, co viděl.

Paní Crabbeová bojovala, zoufale bojovala za záchranu svého syna, ale za své úsilí získala jen smrt – v čemž ji její syn brzy následoval.

V tomto bodě si Harry nemohl pomoci, aby nepomyslel na svou vlastní matku.

Byla také tak bezmocná? Stála Voldemortovi v cestě, jen aby ji zamáčkl jako mouchu?

Harry se zamračil.

Jak to, že on, pouhé mimino, přežil? Jak to, že nezemřel stejně jako Vince?

Jejich situace byla přece totožná, ne?

Jakkoliv divně to znělo, Harry nikdy vážně neuvažoval nad tím, jak a proč té halloweenské noci přežil. Všichni se o tom vyjadřovali jako o záhadě a on se nikdy nezaobíral tím, aby o tom pochyboval.

Čím byl tak zvláštní? Co jej vlastně činilo Chlapcem-který-přežil?"

Odmítal uvěřit, že to bylo něco, co učinil on sám. Byl tehdy ještě batole a nerozuměl nebezpečí, ve kterém se nacházel.

Takže to byla jeho maminka? Učinila snad něco předtím, než sama zemřela? Našla snad způsob, jak čelit smrtící kletbě, a předala mu ho? Pokud ano, proč se nezachránila sama? Neměla snad dostatek času?

Harry už dokázal, že Cruciatu vzdorovat lze, takže dalo rozum, že se smrtící kletba dala blokovat také, zejména když vzal do úvahy, že ji sám již přežil. Teď šlo jen o to, jak na to přijít, a pak možná bude schopen tu kletbu překonat. Kdyby proti ní vytvořil ochranu, jako to dokázal s Cruciatem, možná by to dokázal předat dál. Možná by mohl ochránit všechny, které měl rád, docílit toho, aby byli imunní.

Věděl, že to bude stát spoustu času a práce, asi více času a úsilí, než umisťování ochrany před Cruciatem na sebe sama, ale pokud existovala šance, že by dokázal předejít tomu, aby se to, co potkalo Vince a jeho rodinu, stalo znovu, pak to udělá.

To až později Harry přiznal, že se honba za touto dokonalou ochranou stala jeho stálou posedlostí.

ooOoo

Draco si zhluboka povzdechl.

Další den se má konat pohřeb. Obřad to bude malý a veřejnosti uzavřený. Ale to Dracovi na mysli ani zdaleka neleželo.

Jeho otec odešel, aby si 'pár věcí objasnil se spojenci jejich rodiny', protože nyní všichni 'čelili ultimátu', ať už to znamenalo cokoliv. Draco a jeho matka si nebyli jistí, kdy se vrátí, ale vzhledem k tomu, že se Draco právě dozvěděl, že je Voldemort zodpovědný za smrt jeho přítele, chtěl, aby se otec vrátil, co nejdříve to bude možné.

ooOoo

Voldemort se ze svého trůnu usmíval. Cítil se svěží, mocný a možná dokonce… božsky obdařený. Nikdy předtím se necítil tak silný a chtěl víc.

Pokud s ním tohle učinilo jen jedno dítě, co by pak učinilo další? Další tři nebo pět? A co kdyby bylo ještě více obdařené a mocnější než Crabbeovic kluk?

Co kdyby získal dítě, které ho tehdy před všemi těmi lety málem o všechno připravilo? Lepší oběť jistě ani neexistovala, že ne?

Ach, jaká nádhera! Dokonalost sama!

Znovu pocítí, jak do něj spěchá ta jedinečná energie a valí se život. A na vrchol toho všeho, co kdy zažil, a co bylo ještě důležitější, až uhasí svou žízeň… stane se bez sebemenších pochybností bohem nade všemi.