34. Mozkomorové
Tome, já se bojím.
Čeho se bojíš? Myslel jsem, že jsme ve vlaku.
Jsme. Ale ten se teď zastavil. Všechno je tak studené, Tome. Cítím se vyděšená a smutná a nevím, co se děje.
Já to také cítím. Jako taková jakási beznaděje.
Ano. Co se děje?
Lenko, vytáhni svoji hůlku.
Proč, co to je?
Mozkomorové. Někde nablízku jsou mozkomorové.
Proč?
Nevím. Máš svoji hůlku?
Ano.
Mysli na něco, co Tě činí šťastnou. Nejšťastnější věc, na kterou si můžeš vzpomenout.
Nemůžu. Já se, Tome, cítím tak smutně. Nemůžu se přestat chvět.
Přemýšlej o své matce.
Tak jo. Pamatuji si, jak umírala. Byla přímo přede mnou a pak byla najednou mrtvá. Nikdy jsem neměla příležitost se s ní rozloučit.
Přemýšlej o šťastných věcech, Lenko.
Otec byl tak nešťastný. Neustále plakal. Myslel si, že o tom nevím, ale já jsem to všechno viděla. Věděla jsem, že pláče.
Nepřemýšlej o tomhle. Zkus něco dřívějšího. Mysli na to, když byla naživu. Když Tě učila znát všechny ty zvířata. Mysli na to, jak Tě učila zpívat.
Tak strašně mi schází, Tome.
Já vím, Lenko. Já to také cítím, ale musíš s tím bojovat. Mysli na ni. Šťastné myšlenky.
Když mi bylo pět, brala mě s sebou do lesů pátrat po Mechových nymfách. Uklouzla jsem na kameni, když jsem se snažila zahlédnout řeku a spadla jsem do ní. Skočila za mnou a nakonec jsme se vykoupaly. Moc jsme se přitom nasmály.
Ano. To je správně. Přemýšlej o tom! Drž se téhle myšlenky. Nech ji zaplavit úplně všechno ostatní. Nepřemýšlej o ničem jiném nežli o této myšlence. O tom pocitu. Zatlač ji až do konečků svých prstů a skrze svoji hůlku a pak musíš hlasitě zavolat, Lenko. Zavolej "*Expecto Patronum!" Zavolej to ze všech svých sil.*
Nemohu. Tolik se bojím.
Přemýšlej o své mámě, Lenko. Přemýšlej o Nymfách. Řece. Přemýšlej o smíchu Tvé mámy a pak ho nasměruj všechen do své hůlky a zavolej nahlas pro mě. Vím, že jsem Ti dal několik falešných zaklínadel, ale teď mi musíš věřit. Dokážeš to?
Možná jo.
Tak do toho, Lenko. Najdi ten šťastný pocit a zakřič. Teď!
…
Lenko?
Fungovalo to. Už se pohybují pryč. Já … já cítím jak se ten chlad zvedá.
Já taky. To se ti moc povedlo, Lenko.
Slyším hlasy před mým kupé. Lidé pláčou.
Co se teď děje? Jsme stále ve vlaku? Lenko?
…
Tome?
Lenko? Co se stalo? Přestala jsi mi odpovídat.
Nějací další studenti se přišli schovat do mého kupé, když jsem vyslovila to zaklínadlo. Myslím, že cítili, že to tady bylo bezpečnější.
To dává smysl.
Lidé se mě ptali, kde jsem se to naučila.
Co jsi jim řekla?
Že jsem se to naučila z jedné knížky.
Ne tak úplně lež.
Ale taky ne tak úplně pravda.
Já si myslím, že při této příležitosti Ti může být drobná lest prominuta.
Já jsem Ti předtím nestihla poděkovat.
No, pro mě to bylo taky nepříjemné, když mi ty věci byly nablízku. Sám jsem je nemohl zahnat, takže jsem se musel spolehnout na Tebe, abys to udělala.
Samozřejmě. Ne, že by ses snad o mě obával.
V žádném případě.
Protože jsi přece jenom deník bez srdce.
Přesně.
Děkuji, Tome.
Ticho, dítě.
Myslím, že půjdu do postele. Stále se cítím velice neklidná.
Sněz nějakou čokoládu. To ti pomůže.
Ne, že by Ti na mně záleželo nebo něco takového.
Jdi spát, Lenko.
Dobrou noc, Tome. Sladké sny.
Tobě taky.