Napříč časem –
Prvního dubna Harry s úsměvem vyšel z Nebelvírské společenské místnosti. Fred a Georgem dnes ve velkém stylu slavili své osmnácté narozeniny a spolu s nimi celá Nebelvírská kolej. Shodou okolností, zrovna včera mu Snape oznámil, že na dnes bude připravený lektvar při vidění magické aury. Harry ho tak chtěl využít ve chvíli, kdy velké procento žáků bylo na jednom místě a mohl je i nápadně okukovat. Harry byl zvědavý co uvidí. Byl přesvědčený, že on a Draco jsou dva z Vyvolených, ty kteří mají ovládnout Relikvie smrti. Jedním dalším měl být Regulus, ale tím, že o mladším Blackovi věděl, že zemřel si tím nějak přestával být jistý. Nemohl se Regulus splést a být s Vyvoleným jen pokrevně spřízněný? A co ten čtvrtý? Regulus sám psal, že o čtvrtém Vyvoleném nic nevěděl, bude Harry úspěšnější?
„Pottere, posloucháte mě?" vyštěkl na něj Snape. Harry stál ve Snapeových komnatách a sledoval Siriuse, kterak se balí. Napadlo ho, že by o Snapeových komnatách měl už začít přemýšlet jako o Komnatách Snapea a Siriuse. Neměli mít společné příjmení, když byli manželé?
„Pottere!" Snape do něj naštvaně drcnul.
„Jo?" vzápětí se otočil ke kmotrovi, „kam jdeš?" zeptal se Siriuse který spěchal sem a tam po pokojích.
„Co? Jo, no... Tonksová má dneska narozeniny a-"
„Dneska? Jako Fred s Georgem?" překvapeně.
„Jo," úsměv. „Myslím, že pohodový lidi se rodí ve stejný čas."
„Pche," odfrkl si Snape, Sirius se na něj zamračil. „Nechci slyšet o nikom, kdo se narodil ve stejný den jako já!" řekl rozhodně.
„Nechtěl jsem nikoho jmenovat," řekl Snape.
„Jistě," zamračeně, „určitě sis vzpomněl na spoustu lidí, kteří se náhodou narodili ve stejný den jako já a jejichž jména by mě nějak zesměšnila," pokračoval Sirius.
„No to je jedno, takže jdeš za Tonksovou?" ptal se dál Harry, nechtěl tady stát a čekat až se ty dva dodohadují.
„Jo, zůstávám tam celý týden. Totiž, čtvrtýho je úplněk a-" Sirius znejistěl. „Já budu s Remusem, a Tonksová s Billem budou u Munga čekat jak dopadnou dvojčata..."
„Oh... Měl bych tam taky být?" koneckonců byl kmotrem, určitě by bylo vhodné, aby tam byl.
„Asi jo, ale... Jdi tam jenom, když si budeš jistý, že zvládneš jakýkoliv možný výsledek, Tonksová toho bude i tak mít víc než dost a-"
„Chápu," tiše. Půjde! Malý Teddy byl jako jeho dítě, musel tam být a doufat, že přežije a on tak jednou dostane příležitost ho něco naučit, něco mu předat.
„Pokud už jste skončili," zasáhl Snape, „pokračoval bych. Pottere, lektvar vezmete tady, tohle množství by mělo stačit na jeden den, postupně budou účinky slábnout až zaniknout," Snape před ním zamával lahvičkou.
„Jste si jistý, že se neotrávím?" ujišťoval se Harry.
„Ne, nejsem, chtěl jste to vyzkoušet, tak to vyzkoušíte."
„Co?"
„Pottere, samozřejmě, že se neotrávíte, jsem Mistr lektvarů!"
Harry se zamračil, klidně mohl být vládce světů, to ale ještě nezaručovalo, že neudělal chybu.
„Dobře, dobře," sáhl po lahvičce. Se zavřenýma očima rychle lektvar vypil, čekal na nějaký nepříjemný pocit, nějakou pachuť, na kterou byl u lektvarů zvyklý. Nic se však nedělo.
„Tak co?" naléhal Sirius. Harry otevřel oči.
„Wow," vydechl v úžasu. Těkal očima ze Snapea, kolem kterého byla výrazná modrá aura na Siriuse, který měl auru spíš do fialova. Harry se zamračil, o fialové kniha nic neříkala. Až vzápětí mu došlo, že za fialové zbarvení muže Siriusova modrá aura a příměs červené. Sirius tak opravdu byl příbuzným jednoho z Vyvolených. Že by tedy Regulus měl pravdu a byl jedním z nich? Ale jak to, že zemřel? Neznamenalo to tedy, že je vše už dávno ztraceno? Nebo neměli jak Sirius tak Regulus ještě dalšího příbuzného, na kterého by Věštba mohla sedět?
„Tak co, Pottere?" naléhal Snape.
„Jo, funguje."
„Samozřejmě, že ano, vařil jsem ho," zamračeně. „Co vidíte?"
„Proč si ho taky nevezmete?"
„Pottere, jak jistě víte, lektvar je dost náročný, takže jsme uvařil jen to množství, které jste již vypil."
„Oh..." nejistý úsměv. „No, tak já se půjdu projít po škole!" radostně.
„Potter-"
Víc Harry neslyšel, vyběhl ze dveří. Tohle bylo tak skvělé. Všichni kolem sebe měli barevné opary aury. Většina Harryho spolužáků měla bílou auru běžného kouzelníka. Někteří, spíš ti starší, měli modrou auru magicky silnějších kouzelníků. Někteří měli jen mírné modré zbarvení, Harry ale nepochyboval o tom, že až magicky dospějí, jejich aura krásné zmodrá.
Když se podíval na své ruce, viděl jasné rudou barvu, nebylo pochyb o tom, že je jedním z Vyvolených.
„Harry?"
Potter se otočil k Dracovi. Mířil do Nebelvírské místnosti, to, že by se nejdřív měl podívat na Draca mu nějak vypadlo z mysli. Teď se zamračil. Plavovlasý mladík měl rudou auru stejně jako on, o tom Harry vůbec nepochyboval, ale stejně tak jí měl protkanou černou. Co to znamenalo?
„Co na mě tak zíráš?" zamračil se na něj Draco.
„Totiž, uhm...Nic, vůbec nic," zavrtěl hlavou, právě teď to opravdu nechtěl řešit. Snad by mu Draco řekl, kdyby fušoval do necromancie, ne? A pak, určitě by si nechal ten artefakt, který ukradl u Parkinsonů, ne v tom to určitě nebude.
Zmijozel se na něj ještě chvíli mračil. „Už sis vzal ten lektvar?"
„Jo..."
„A?"
„A co?" zmateně.
„A co vidíš? Jakou mám barvu?" naléhal Draco.
„Co? No červenou..." Harryho stále mátla ta černá příměs.
„Vážně?" Draco povytáhl obočí, Potter se chovat divněji než obvykle.
„Jo, jasně. To už jsme přece věděli, že jsme Spřízněné duše," úsměv. Plavovlasý mladík se opět zamračil. „Fajn, tak jdi a najdi ty další," mávl rukou směrem do útrob hradu. „Mám ještě něco na práci, tak mě nezdržuj..." s tím se otočil se odkráčel jiným směrem, než jakým poslal Harry. Potter se za ním chvíli zmateně díval. Co to zase mělo znamenat?
-HPT-
K Harryho nelibosti druhé den začal lektvar vyprchávat a on ještě nenašel nikoho, kdo by měl červenou auru nebo aspoň červenou příměs. Dost ho to zklamalo. Na druhou stranu pokud jedním z nich byl Regulus, který žil v jiné generaci, kdo řekl, že ten čtvrtý musí být stejně starý jako oni. Mohl být klidně starší než Regulova generace, nebo naopak mladší. Harry se nad tím zjištěním zamračil. Kdyby byl mladší a byl by z kouzelnické rodiny, tak by viděl načervenalou auru kolem jeho rodičů, nebo aspoň jednoho rodiče. Nic z toho se ale nestalo. Trochu ho potěšilo, že kromě Draca, neviděl kolem nikoho žádnou černou. A Dracův případ hodil za hlavu jako náhodu, plavovlasý mladík přeci nebyl temný kouzelník. Nebo tedy, byl temný kouzelník, ale ne tak moc, aby to lektvar ukázal. Kniha i Regulus jasně říkali, že jen temná stvoření, necromanceři a lidé praktikující zakázané umění krvavé a temné magie měli černou auru.
A Draco určitě neměl v genech žádné stvoření, na to si Malfoyové příliš zakládali na čistotě krve.
Po vyprchání lektvaru se rozhodl strávit den válením se ve své rozmrzelosti a čtením Regulova deníku.
10.09.1976
Začátek školního roku byl dost hektický. Domů se mi podařilo dostat až druhého září, rodiče zuřili. Spíš tedy matka, otec stále vypadal chápavě, opravdu si myslím, že tušil, co se děje. Každopádně ve škole mě kryly, napsaly že jsem nemocný a dorazím později. Ve spěchu jsem tak musel nakoupit jak školní potřeby, tak udělat práci, kterou nám profesoři zadali na léto. Ale třetího září jsem v úspěchem dorazil do Bradavic. Myslím, že si nikdo ani nevšiml, že jsme tam nebyl. Samozřejmě Eugene si všiml, ale ten věděl, že ta možnost je. A Severus, no, stále se vůči němu cítím trochu vinu, ale vrátil jsem se živ, takže ani jemu nic nehrozilo. Velkou změnou ve škole je, že konečně odešel profesor Beery a hlavou Mrzimorské koleje je nová profesorka Bylinkářství madam Prýtová. Je vlastně docela milá, taková plná elánu, ještě poměrně hodně mladá, snad jí to za pár měsíců nepřejde. V průběhu roku, když si to sama neuvědom, se za ní chystám jít s mrzimorským problémem. Snad je to konečně někdo, kdo to bude řešit. Září si nechávám, abych se trochu aklimatizoval, srovnal si v hlavě, co se v létě stalo, co jsem se sám o sobě dozvěděl a rozhodl se, jak dál. V říjnu jsem se domluvil s Hewelellem, že k němu přijdu a začneme řešit První rituál. Zajímalo by mě jestli se mu přes léto podařilo najít dobrovolnou oběť. Vůbec netuším, jak to chce udělat, ale vypadal tak rozhodně, jakoby u o někom věděl.
Sirius začal šestý ročník a myslím, že jeho myšlení je ještě víc pošetilé než předtím. Mám dojem, že si o sobě myslí, že je jakýmsi lamačem dívčích srdcí. Zvláštní, vždycky jsem si myslel, že Siriusovi se líbí výhradně muži. Na konci minulého roku se Snape přestal přátelit s tou rudovlasou Nebelvírkou a myslím, že Potter to vzal jako signál, že teď se o ní může ucházet naplno on. No a pro Siriuse to je signál k tomu, aby měl na každém prstu několik obdivovatelek. Přitom jsem si všiml pohledů, které vrhá na Snapea a rozhodě to nejsou pohledy znechucení...
sám jsem o vztazích začal trochu přemýšlet. Nemyslím, že se mi líbí muži. Nebo jen muži? Líbil se mi Gordon, ale spíš mi imponovalo to, jaký byl, jaký měl charakter, a taky fakt, že jsem spolu přežili dost život ohrožujících situací. Ale jaký bude jednou můj partner? Vím, že to bude muž. Věštba jasně hovoří o čtyřech mužích. Jenže nejsem tak úplně přesvědčen, že se mi muži líbí, je to problém? Třeba se mi bude líbit jen ten jeden...
Vortigaunté mi o něm řekli. Myslím o mém budoucím muži, partnerovi se kterým strávím věčnost... Prý ho poznali na svých cestách vesmírem. Nemožný Jack, Neuvěřitelný Jack, Neumírající Jack. Muž, který je prokletý věčným životem. Tak zkažený člověk, že ho ani Smrt nechce. Tak o něm mluvili. Navzdory těm názvům Vortigaunté trvali na tom, že ve chvíli kdy se mi dva potkáme, tak Jack se stane někým jiným. Zjistí o čem život je a stane se z něj dobrý člověk. Říkali, že se nesmím bát své vnitřní temnoty, protože v páru s Jackem já musím být ta tma a on to světlo. Stejně jako u druhého páru, u Spřízněných duší, jeden je světlo a druhý je temnota.
Harry odložil deník. Znamenalo to tady, že Regulův partner, čtvrtý Vyvolený, je již naživu. Někde v hlubinách vesmíru? Jak ho mají najít? Regulus o tom všem věděl, možná on jej najde. Jenže Regulus byl mrtvý... Jack, aspoň jméno měli, i když ne celé. A navíc takových Jacků po světě běhá, jak poznají toho pravého? Povzdechl si. Deník mu moc nepomohl. Aspoň ale ví, že čtvrtý Vyvolený se už narodil. Snad i jeho to bude k nim táhnou a možná najde on je dřív než oni by našli jeho.
-HPT-
Čtvrtého dubna se Harry sbalil a pomocí Snapeovi krbu se Letaxem přenesl do nemocnice Svatého Munga. Šel sám, byla to citlivá rodinná záležitost a nebyl si úplně jistý jak by někdo další mohl reagovat. Mohl vzít Draca, ale Draco byl poslední dobou nějaký protivný. Nebo by mohl říct Snapeovi, ale ten nebyl právě nejcitlivější možná osoba. Mohl se zeptat Rona, ale Ron byl zase až moc citlivý. Rozhodl se proto jít sám.
Z recepce ho poslali do prvního parta, na oddělení Zranění způsobená kouzelnými tvory.
Tady našel zamračeného Billa přecházejícího po chodbě.
„Bille."
„Oh, ahoj, Harry."
„Proč jsme na tomhle oddělení?" zajímal se Harry.
„No, přece kvůli lycanthropii," zmateně zamrkal Bill, nechápal na co se ho mladý Nebelvír ptá.
„Jo, ale proč tady? Přece dvojčata nikdo nepokousal, tak-"
„Jo, aha. No tady mají speciální uzavřené oddělení pro vlkodlaky," vysvětlil Bill.
„Uzavřené od- Co? Vždyť jim ještě není ani měsíc, jak by mohli být nebezpeční?" zmateně.
Weasley pokrčil rameny. „Jsou na to zákony. Není jisté zda jsou nebo nejsou nakaženi, takže než se to zjistí, musí zůstat na uzavřeném oddělení, samozřejmě během úplňku."
„A když budou nakaženi..?" Harry vlastně nevěděl co se stane.
„Harry," Bill si s povzdechem sedl na blízkou nemocniční židličku. „Sirius ti to nevysvětlil? Děti jsou ještě příliš malé, aby přeměnu přežili."
„Jo, já vím, ale co se stane?"
„To chceš vědět všechny podrobnosti? Já vlastně nevím, nikdy jsem to neviděl a upřímně ani nechci. Děti přeměnu na vlkodlaka mohou přežít až když jsou větší, přibližně kolem pěti let a víc a to jen když jsou to zdraví silní jedinci. Kolikrát první přeměnu nepřežije ani dospělý, první je prý nejhorší..."
„Co se jim stane?"
„Proces bude příliš násilný, bolestivý. Tělo to nezvládne," Bill nešťastně potřásl hlavou.
„A nedá se to zjistit dopředu? Jestli jsou nakaženi? Přece by tohle nemuseli podstupovat a-"
„Myslíš jako nechat je zemřít než se to stane?"
„Jo... Třeba mudlové mají něco jako smrtící lektvary, které je bezbolestně zabijí, když jsou třeba těžce smrtelně nemocní a museli by dlouho a v bolestech umírat... Kouzelníci nic takového nemají?"
„Řešit by to určitě šlo, ale my nemáme způsob jak zjistit zda jsou nakaženi," ozval se za nimi hlas Tonksová.
„Oh, Tonks, nechtěl jsem-" rychle začal Harry. Věděl, že pro matku je to bolestivé téma a rozhodně to takhle před ní nechtěl rozebírat.
„Ne, máš pravdu. Vyrůstala jsem ve smíšené rodině, takže vím jaké možnosti mudlové mají. Kouzelníci bohužel ne a lycanthropie není něco s čím by si mudlové poradili, aspoň zatím ne. Věděla jsem, do čeho jdu, víš. Prostě dnešek se musí zvládnout a musíme doufat, že děti jsou těmi šťastnými a nejsou nakaženi," sklesle.
„Jo... Je mi líto, že tím musí projít," povzdechl si Harry. „Nemůžeme u nich být?"
„Ne, nemocnice se musí držet zákonů a ty to nedovolují."
Pomalu padla noc. Po celém oddělení se začaly rozléhat zvuky přeměn. Harryho napadlo kolik vlkodlaků tady trávilo své úplňky. Přeměny musely být hrozné. Řev bolesti, který slyšely mluvil víc než jasně. Venku na nebi se objevil měsíc a zvuk bolesti uvnitř Svatého Munga se změnil na vytí. Potter se slabě otřásl. Bylo mu jasné, že vlkodlaci za dveřmi neměli peníze na to, aby si opatřili Vlkodlačí lektvar a byli tak stále nebezpeční. Co by se stalo, kdyby kouzla, která je držela uvnitř, padla? Co kdyby se tolik vlkodlaků najednou ocitlo uprostřed Londýna? Rychle tu představu zaplašil, snad nikdy nikoho nenapadne tuhle možnost testovat.
Z postupující nocí Tonksová začala přecházet tam a zpátky po chodbě. Doba přeměny trvala šest hodin, od desíti večer do čtyř ráno. Maličké děti tak musely dlouhý čas vydržet bez jídla. Harry si vůbec neuměl představit, jak se Tonksová musela cítit. Nevědět, co se za dveřmi dělo. Zda děti ještě žily...
Nastalo ráno. Lékouzelníci prošli kolem trojice čekajících a zamířili zkontrolovat své pacienty. O něco později se otevřely dveře a dovnitř vpadl zmožený Remus se Siriusem v patách.
„Tak co?" vybafl na Tonksovou, ta jen nešťastně ukázala na dveře. Zatím jim nikdo nic neřekl. Remuse se zamračil, nehledě na ceduli, která jasně zakazovala vstup nepovoleným osobám prošel dveřmi za léčitely.
„Určitě budou v pořádku, musí..." Sirius doufal. Nechtěl, aby jeho nejlepší přítel musel utrpět ještě další ztrátu, další neštěstí.
A konečně se otevřely dveře, ven vyšlo několik zamračených lékouzelníků a za nimi Remus, který na rukách nesl spícího Teddyho.
„Reme? Polly?" Tonksová k němu opatrně přistoupila. Starší vlkodlak jen potřásl hlavou, po tvářích mu tekla osamělá slza. Nymphadora zavzlykala.
Sirius stojící vedle Harryho tiše zaklel. Popošel k Tonksové a lehce jí objal. „Je mi to moc líto," šeptl jí do vlasů. Dora jen přikývla, tiše plakala. Věděla, že ta možnost tady je, ale stále doufala.
Harry netušil, co má dělat. Bill vypadal stejně zdrceně jako Remus s Tonksovou. Harrymu nějak přišlo, že ho to nezasáhlo. Styděl se za to a samozřejmě by svou myšlenku nahlas nikomu neřekl, ale byl rád, že žije právě Teddy. Bylo to sobecké, ale bylo to tak. Jen doufal, že Remus s Tonksovou nikdy svému nyní jedinému synovi nedají ani v afektu najevo, že snad měl přežít jeho bratr.
