Napříč časem –

Celý následující týden byl Harry dost nesvůj. A nebyl jediný. Siriuse smrt Polluxe Lupina dost zasáhla a při hodinách tak nejeden student poznal sílu jeho nelibosti. Podobnou nelibostí trpěl i Snape, kterému se nejspíš nálada zhoršovala úměrně Blackově náladě. Harryho mrzelo, že Remus s Tonksovou o jedno z dětí přišly. I když měl za to, že mohou být rádi, že Teddy přežil. Smrt Pollux na něj neměla stejný vliv jako na Siriuse, nejspíš to bylo tím, že cítil radost nad tím, že Edward žije. Nechtěl přemýšlet jak by se cítil, kdyby situace byla jiná. Věděl, že Billa smrt jeho kmotřence ranila. Ron mu řekl, že Bill se sbalil a beze slov rozloučení komukoliv zmizel z Anglie.

Na Rona celá ta událost měla příznivý dopad. Musel se obávat o nejstaršího bratra, stejně tak jako litovat Nymphadoru s Remusem, tak neměl čas zaobírat se tím, co se stalo v sídle Parkinsonů.

Ani jeden z chlapců se o tom ani mezi sebou nebavili. Hermiona jim před pár dny řekla, že Beltis s Pansy odjíždí domu na pohřeb otec. Harryho napadlo, jak ho budou pohřbívat, když z jeho tělo nic nezbylo. Nebo bylo možné magií opět celek sestavit? Raději se na to nikoho neptal. Ron by pravděpodobně opět zvracel a Draco by mu dle nálady buď vysvětlil všechny odporné detaily, nebo ho odbil s nějakou posměšnou poznámkou.

Harry se v rámci svých objevených Lordovských povinností ptal Hermiony, zda Beltis bude novým Lordem Parkinsonem. Zdá se, že ani u jediného mužského dědice to není jisté. Acer Parkinson, otec Beltise a Pansy, má sestru, která o titul může usilovat. To Harryho opět zmátlo. Do teď měl za to, že titul se předává z otce na syna nebo v přímé linii na dceru, pokud tam jiná možnost není. Ale netušil, že i sestra mrtvého může usilovat o titul.

V sobotu ráno měl sraz s Dracem v Komnatě nejvyšší potřeby. Plavovlasý mladík na něj naléhal, aby určitě dorazil, protože musí pohnout s přípravou na jejich letní výpravu. Ve stejném duchu Harry nabádal Rona, aby ani on svou přípravu nepodcenil. V Midianu sice bylo možné kouzlit, ale kdo ví s co jim přijde do cesty a byla by chyba spoléhat se jen na Viktora a jeho znalosti.

Ještě před tím, než šel za Dracem zašel za Siriusem. Chtěl zjistit zda má už o něco lepší náladu a zkusit vypátrat, zda by nemohl udělat něco, čím by mu náladu zlepšil. Věděl, že truchlení není špatná věc, ale když vzal v potaz, že Sirius teprve nedávno vybředl z depresích, kterými trpěl od svého uvěznění v Azkabanu, tak měl za to, že pro Blacka nebylo dobré, aby do podobných emocí opět začal padat. I když Snape by tomu snad zabránil, jenže... Harry si prostě neuměl představit veselého Snapea, nebo jak rozveseluje někoho jiného.

Dveře od Snapeových komnat mu otevřel Sirius a k Harryho nemalému překvapení měl dobrou náladu.

„Ahoj," opatrně.

„Harry, ahoj. Pojď dál, pojď..."

„Co se děje?" nechápavě si kmotra prohlížel, byl to takový rozdíl oproti tomu, jak se poslední dny choval při vyučování. Vešel do komnat, tam ho čekalo další překvapení. Na gauči seděl zamračený Snape a na rukách choval malého Teddyho.

Potter se s otázkou otočil k Siriusovi.

„Remus s Tonks se rozhodli pohřbít Pollux jen v úzkém rodinném kruhu. Neměla komu jinému Teddyho dát," Sirius se při zmínce o pohřbu zatvářil nešťastně. „Ale musíme přestat smutnit, takový je život," rozhodně. Harry si všiml, že Snape se nepatrně ušklíbl, nejspíš to byla jeho slova, která vycházela ze Siriusových úst.

„Hm... A nechala vám ho tady, proč si mi to neřekl?" koneckonců on byl Teddyho kmotr.

„No, ještě je dost malý a nic s ním není," neurčitě. „Vlastně jen spí a jí. Tonksová nám tu nechala zásobu mateřského mléka a-"

„Myslím, že detaily vědět nechtěl. Ale Pottere, když máte takový zájem, můžete si ho jít přebalit," škodolibě se usmál Snape a s dítětem vykročil směrem k Harrymu. Ten poplašeně udělal několik kroků zpět. Ještě tak dítě pochovat, to zvládl, ale jakákoliv jiná manipulace s ním byla nad jeho schopnosti.

„Ehm, myslím, že to zvládáte skvěle a já... Musím už jí, čeká na mě Draco a-" spěšně.

„Harry, dělá si srandu, nechce, abys ho přebalil," řekl Sirius.

„Nechci?" zamračil se Snape.

„Seve, prosím," zakňoural Sirius. Harry se zatvářil znechuceně, opravdu nechtěl vidět svého kmotra, kterak podlézá Snapeovi.

„Neříkej mi tak! Fajn, udělám to, ale mám to u tebe a vyberu to tak, jak budu chtít já!" zamířil hlouběji do komnat.

Sirius se na Harryho usmál.

„Tvoje chování je naprosto hrozné!" prohlásil Harry.

„Oh, ale počkej až budete s Dracem svoji, poznáš, že některé věci jinak nejdou. Ne se Zmijozely," mávl rukou Sirius.

„To mi připomíná... Líbil se ti Snape už dřív?"

„Jak to myslíš?"

„Jako ve škole?"

„Co? Ne, ve škole jsem měl spoustu vztahů a-"

„Jo, to vím," protočil oči Harry. „Ale i přesto se ti líbil on?"

„Uhm... Proč si něco takovýho myslíš?"

„Tak, už v létě měl Remus takový narážky, myslel jsem si, že to je hlavně ze Snapeovi strany. Ale pak jsem četl-"

„Neříkej Regulův deník," varovně.

„No jo, četl jsem tam o tobě a Snapeovi-"

„Ve škole nebylo žádné já a Snape!"

„Každopádně, Regulus psal o tom, že chodíš se spoustou dívek, ale oči máš jen pro Snapea."

„Cože?" ozval se za nimi Snapeův překvapený hlas.

„Uhm..."

„Pottere, o čem to mluvíte? Blacku?!" Snape se na oba mračil. Teddy nespokojeně zakňoural na Snapeův příliš hlasitý hlas.

„Myslím, že už radši půjdu..." Harry spěšně vycouval ke dveřím. Vůbec nechtěl být u toho, až Sirius bude Snapeovi vysvětlovat, že po něm před dvaceti lety toužil, ale nějak se stalo, že nebyli spolu. Toho času, který mohli strávit spolu a... Ne, Harry nechtěl přemýšlet nad tím, co spolu v tom čase mohli dělat.

Do Komnaty nejvyšší potřeby dorazil v čase, který ještě považoval za ráno. Dle Dracova výrazu nejspíš ne tak úplně.

„Nejsi schopný být nikde včas?" zamračeně.

„Byl jsem ještě u-"

„Vypadám, že mě to zajímá?"

„Ehm... Děje se něco?"

„Mimo to, že chodíš věčně pozdě?"

„Draco..." povzdych. „Poslední dobou jsi dost podrážděný, co se děje?"

„Co se děje?! Možná ti nedochází, že je polovina dubna, za necelé dva měsíce je schvalování Registračního zákonu, který má velkou šanci, že projde! V létě chceš jít do místa zamořeného zombie, o kterém téměř nic nevíme a skoro se neumíme bránit! Hledat Kámen, který ani nevíme jak vypadá! A-"

„Já vím. Ale to přece, Draco... Nějak to dopadne."

„Nějak to dopadne? Nějak to DOPADNE?!" rozhněvaně.

„Draco, nemá smysl řešit věci, které teď nevyřešíme. Registrační zákon nezměníme, můžeme hlasovat proti, ale jestli projde nebo ne už víc neovlivníme. Ravenholm zní jako hrozné místo, ale zvládl tam přežít Regulus, který byl o dva roky mladší než my teď, tak to možná tak hrozné nebude. A myslím, že poměrně dobře zvládáme mudlovské zbraně," snažil se Harry o klid.

Draco na něj jen zíral.

„Co víc chceš, abych dělal? Nastudoval jsem si Registrační zákon, snažil jsem se zjistit co nejvíc o Ravenholmu. Cvičím s pistolema. Učím se Lordovské povinnosti a kouzelnické zvyklosti," nešťastně. Přišlo mu, že se opravdu snaží. Jistě, ze začátku tomu tak nebylo. Ale poslední dobou ano. Draco to přeci musel ocenit.

Plavovlasý mladík si roztržitě rukou pročísl vlasy. Povzdychl si. „Já vím, vím, že se snažíš, jde o to, že... Nevím co nás čeká a chci být mám obavu, že nebudeme připravení a nemám rád nejistotu. Nerad čekám jak věci dopadnou."

„Já vím..." Harry se pousmál, lehce Draca objal. Poslední dny na sebe opět neměli moc času. Harry se někdy trochu obával, co s nimi bude až jednou věci utichnout. Až zůstanou sami spolu a zjistí, že se vlastně pořádně neznají. Co když zjistí, že k sobě nepasují?

„Víš jak jsem ti říkal, že se musíš naučit bojovat s mečem?" tlumeně zamumlal Draco do Harryho ramene. Potter se zamračil, na nic takového si nevzpomínal. „Jo?"

„Nevíš? Přece jsme mluvili o tom, že s mečem se nestihneš dostatečně naučit, tak si vezmeš mačetu," Draco od něj poodstoupil, zamračeně si ho prohlížel.

„Draco, vůbec nevím o čem mluvíš," upřímně.

„Ne? Jsi si jistý? Že bych o tom mluvil s Maximem?" Dracův zamračený výraz se prohloubil.

„Jo? Kdy?" rozladěně. Doufal, že když skončí jejich učení zbraním, tak už o černochovi neuslyší.

„Žárlíš na Maxima?"

„Ne." Jo! Jistěže žárlil. Draco byl perfektní a jak jen mohl ovlivnit, aby se najednou nerozhodl, že někdo jiný je pro něj lepší?

„Merline, Pottere, na tohle teď nemáme čas. Dohodl jsem s Blaisem, že tě naučí základní použití mačety-"

„Blaise? Jako Zabini?"

„No jo," zmateně.

„Ale proč? Proč ne ty? Myslel jsem, že s mečem umíš a-"

„Mačeta není meč! Mám taky jiný věci na práci, než se s tebou po večerech rozčilovat," rozhodně.

„Jako třeba co?"

„No... Tak, věci..."

Harry se zamračil. „Vlastně jsem tě chtěl o něco požádat," napadla ho spásná myšlenka. On mohl trávit čas se Zabinim, jak si Draco přál, to ale neznamenalo, že plavovlasý mladík si bude dělat kdo ví kde kdo ví co.

„Co?" podezíravě.

„Mohl bys Rona naučit nějaká kouzla."

„Co? Ne. Nejsem Weasleyho chůva," rozhodně.

„Myslel jsem kouzla z černé magie..."

Draco přimhouřil oči. „Vážně?"

„Jo, víš něco, co by mu v létě pomohlo. Sám si říkal, že je temný kouzelník a nemůže používat kouzla, která nezná, takže..."

„A on s tím souhlasí?" pochybovačně. Weasley mohl být stokrát temným kouzelníkem, když byl vychován ke světlu.

„Jo." Ještě ne, ale bude, aspoň v to Harry doufal.

„Hm... Dobře," nakonec svolil Draco. „Ale nemůžeme chodit sem, když tady budeš s Blaisem, tak-"

„Mohli byste chodit do Chroptící chýše."

„Co? Tam?" znechuceně.

„Jo, myslím, že pro černou magii je to perfektní místo. Bylo to útočiště pro vlkodlaka, tak bude plný temnoty, ne?"

„To je pravda, pokud tam vlkodlak byl dost často a trávil tam přeměny, pak by se nemělo detekovat, že tam někdo provozuje temnou magii," zamyšleně.

„Dobře, řeknu to Ronovi, ví jak se dostat dovnitř."

„Fajn, ale jestli bude dělat problémy, tak s ním končím!" rozhodně. „Blaise na tebe čekat zítra večer tady, v sedm, takže ne že budeš mít školní trest nebo se opozdíš. Blaise není tak trpělivý jako já!"

Harry na Draca zíral, on že byl trpělivý?

„Teď bysme mohli dělat něco zábavnějšího," prohlásil Zmijozel.

„Teď?"

„Proč ne? Nechceš?" nejistě.

„Totiž, je den..."

„A co?

„No..."

„Merline... Mlč už," Draco ho hrubě políbil.

-HPT-

30.10.1976

Celý říjen jsme chodil za Hewelell a snažil se z něj dostat jak přesně proběhne První rituál a kdo bude dobrovolnou obětí. Hewelell chtěl samozřejmě vědět o mé cestě Wastelandem. Z Gordona nebyl moc nadšený, ale prohlásil, že ho nejspíš už nikdy neuvidím, tak na tom nezáleží. Já tedy doufám, že ho ještě uvidím. Někdy tak po večerech pročítám deník a zjišťuji, že mi to už přijde vzdálené a přitom je to pár měsíců. Co teprve za rok, za deset, nejspíš na Gordona nakonec opravdu zapomenu. Možná se jednou podívám na Lambda přívěsek a budu marně přemýšlet, kde jsem ho vzal.

Dnes jsem zjistil, koho mám zabít a to vědomí mě opět znejistilo. Mám to udělat? Mám v té cestě pokračovat a opravdu se stát Necromancerem? Ještě stále bych toho mohl nechat, přestat. Ale po Prvním rituálu již není cesty zpátky. A co pak, co když zjistím, že je toho na mě moc. Nemám ani nikoho, kdo by při mně stál, kdo by... Dnes jsem zjistil, že Dobrovolnou obětí bude Ianto Hewelell. Jak moc jsem ho chvílemi nesnášel, tak teď nevím co mám dělat. Nesnáším ho ještě víc za to, do jaké pozice mě staví. Cožpak ho můžu jen tak zabít? Je jako můj rádce, mentor! Nechal mi čas na přemýšlení, ale je pevně rozhodnutý, že to podstoupí. Vysvětlil mi, že dobrovolná oběť musí být dobrovolná celou dobu a někdo, kdo by o mé věci, mém osudu, nebyl přesvědčený, by to nepodstoupil, vycouval by, nebo by se v průběhu rozhodl, že víc bolesti nesnese a... Bolest je další věc. První rituál je pro oběť nesmírně bolestivou záležitostí a nevím jestli zvládnu sledovat někoho, koho tak dlouho zná, jak trpí a ještě mu tu bolest způsobovat!

Hewelell tvrdí, že jiná možnost není. Říká, že má cesta za Necromancií a splnění Věštby smrti je jeho odkaz lidstvu. Protestoval jsem a ne málo. Stejně tak jsem nadával. Jemu, osudu, sobě...

Hewelell mi řekl, že to dlouze promýšlel a nevidí důvod, proč by dobrovolnou obětí nemohl být on. O mém osudu je pevně přesvědčený, ví, že v průběhu rituálu necouvne. A pak... Svěřil se mi s tím, že sám je Necromancecem. Tušil jsem to, samozřejmě že ano, jak by jinak tolik věcí věděl. Necromancerem se stal v devátém století, dávno před Bradavicemi. Jeho dobrovolnou obětí byl jeho otec. Ta představa je hrozná! Na druhou stranu můj otec by to nejspíš taky byl ochotný podstoupit, kdyby věděl, že jeden jeho syn nastoupí na cestu, na kterou on sám neměl odvahu.

Pomalu se smiřuji s tím, že v únoru zabiju Hewelella. Zkusím najít jinou cestu, ale Hewelell už určitě všechny možnosti zvážil a zajistil, abych jinou cestu nenašel. Divím se, že mi o svém rozhodnutí neřekl až těsně před Rituálem, abych nemohl couvnout.

Jenže co potom? Co až tady nebude? Kdo mi řekne co mám dělat? Kdo při mně bude stát, když přijdu o tohle poslední spojení...

Potter deník odhodil. Tohle se mu vůbec nelíbilo! Kdyby Regulus měl v plánu zabít nějakého neznámého mudlu, nebo i kouzelníka, někoho neprospěšného společnosti, jenže tenhle muž byl Regulovi blízký. Určitě se ještě něco změní. Nemohl přeci zabít muže, který mu tolik radil. Nebo ano? O Hewelellovi nikdy neslyšel a zmínku o něm taky nikde neviděl, mohlo to být proto, že zemřel? Že byl zabit?

Povzdechl si. Nechtěl v deníku přeskakovat, musel tedy počkat až se k té události dostane a pak jak to dopadne. Zavřel deník do nočního stolku, rozhodl se před tím, než půjde za Zabinim, že se staví u Siriuse. Popravdě se mu za Zabinim vůbec nechtělo, ale slíbil to Dracovi. Navíc plavovlasý mladík trval na tom, že je to otázka chvíle, než mu Blaise ukáže co a jak. Určitě to není na tak dlouho jako Dracovo učení Rona temné magii.

Za chvíli seděl ve Snapeových komnatách na gauči, v jedné ruce měl hrnek a čajem ve druhé máslovou sušenku. Lektvaristovy komnaty byly docela útulné, domácí... Hlavně ve chvílích jako byla tahle, kdy tady Snape nebyl.

Sirius seděl naproti Harrymu. Upíjel Ohnivou whisky a tvářil se všelijak.

„Tak ven s tím, co se děje?" nevydržel to už Harry. Sirius vypadal, že má něco na srdci.

„Nic..."

„Něco mezi tebou a Snapem?" Nechtěl to vědět, opravdu ne. Ale Sirius byl jeho kmotr a třeba jednou až bude mít nějaký milostný problém, tak od něj taky bude potřebovat radu. I když, možná spíš ne. Draco by je zabil oba, kdyby věděl, že si pro rady chodí k Blackovi.

„Totiž... Věděl si, že mě Snape měl rád?"

„Měl jsem dojem, že stále má," zamračil se Harry.

„Jo, to jo, má, viď," úsměv. „Neumí to tak dávat najevo a někdy o tom trochu pochybuju, ale myslím, že má!"

„Siriusi..."

„Jo, dobře. Myslel jsem, ale dřív. Ve škole..."

„Jak to mám vědět?"

„Regulus o tom nic nepíše?"

„Psal o tom, že jsi ty chtěl Snapea," povzdych.

Sirius se zatvářil sklesle.

„S Remusem si o tom nemluvil?" zajímal se Harry.

„S Remusem? Ne. Proč?"

„Určitě o tom ví víš, než já."

„Něco víš, řekni mi to!"

„Jsou to jen domněnky!"

„Mluv!"

„Dobře, víš, že v létě jsem slyšel Remuse se Snapem. No mluvili o tom, že se Snapeovi někdo na škole líbil a pak se staly různé věci a měl jsem za to, žes tím někým byl ty," pokrčil rameny Harry.

„Vážně? Nebyl jsem si jistý..." nejistě.

„Jak jistý?"

„Totiž, včera jsme se o tom se Severusem bavili a on něco v tom smyslu říkal a nadával mi, že jsem mu neřekl, když jsme ho chtěl a tak..." Sirius rozhodil rukama. „Úplně jsem mu nevěřil a trochu jsem si myslel, že přehání, když říkal, že mě chtěl a-"

„A není to už jedno? Teď jste spolu a i když vaše manželství začalo dost divně tak to vypadá, že vám to funguje, ne?" zarazil kmotra Harry.

„Jo, asi jo," povzdychl si Sirius. „Když se zmijozely člověk nikdy neví na čem je, a je to někdy tak vyčerpávající."

„Jo, já vím..."

„To jsme dopadli, co? Máme být odvážní Nebelvíři bezstarostně si užívající života a zatím běháme za zmijozely a zjišťujeme jestli jim nic nechybí," nejistý úsměv.

„Myslím, že v tom je dost velká odvaha," řekl Harry. Kdo jiný než odvážný Nebelvír by stále znova a znova chodil za protivným zmijozelem a snažil se mu zvednout náladu?