Napříč časem –
Nadexy: Regulusovi o Jackovi řekli Vortigaunté ( ), takže on předpokládá, že mu řekli pravdu. Postava Jacka je ze seriálu Torchwood, takže už Jackem zůstane.
Jinak, kdyby mi něco vypadlo, něco jsem nedopsala, nedomyslela, tak mi to kdykoliv napište, jak je kapitol víc a víc tak se to klidně může stát ;-)
-HPT-
01.02.1977
Zítra je Imbolc a má obava dosahuje vrcholu. Naštěstí je víkend, takže kdyby se něco nepředvídatelného stalo, tak bych se nemusel ještě obávat o to, že bych chyběl na výuce. Ne snad. Že bychom se učili něco zajímavého. Jsme ve čtvrtém ročníku a stále mi přijde, že na nás profesoři mají dost malé nároky. Kdy se dle nich máme naučit ty důležité věci? Každopádně jsem Eugenovi řekl, aby mě celý víkend kryl, kdyby mě snad někdo hledat. Ale pochybuji, že bych někomu chyběl. Celý Zmijozel bude slavit Imbolc a jak se stalo zvykem, zaplní se naše kolej i dalšími studenty z jiných domů, kteří chtějí udržovat kouzelnické tradice. Navíc mám takový neblahý pocit, že se na Imbolc něco chystá. Opět jdou mezi studenty různé zvěsti o Smrtijedech. Něco se blíží, něco temného. Zdá se, že dospělí si ničeho nevšímají, nevěnují tomu pozornost úmyslně, nebo si myslí, že to je drobnost, kterou netřeba řešit? Prakticky všichni studenti ze Zmijozelu od pátého ročníků výš už jsou Smrtijedy, nebo se k tomu chystají. Tenhle rok jsem poprvé slyšel jméno Voldemort. Není to pravé jméno. Už jen to jak zní. Vold e Mort... Myslím, že ten, kdo si ho dal měl v plánu jmenovat se Vládce Smrti. Jenže ve staré řeči to znamená Násilná Smrt. I když možná to byl úmysl, kdo ví. Nějak nevěřím tomu, že to je jen politická skupina, jak ze začátku všichni tvrdili. Kdo s názvem Násilné Smrti by vedl politické sdružení... Už to by mělo stačit k tomu, aby dospělí, kompetentní osoby, zbystřili a začali zjišťovat, co se děje. Mohl bych si myslet, že se tak děje, jenže... Jsem Zmijozel a nejen z nějakého rozmaru Moudrého Klobouku. Trochu jsem se poptával a nikdo nebere Smrtijedy ani Voldemorta vážně.
Potter si povzdychl. Možná kdyby v té době brali lidi Voldemorta a kouzelníky kolem něj vážně, tak by se válka nemusel odehrát, nebo ne v takovém rozsahu. Vždycky si myslel, že Brumbál měl na Voldemorta podezření už, když byl studentem. Když si ještě říkal Tom Riddle. Už jen to, co viděl ve druhém ročníku v Tomových vzpomínkách. Brumbál mu určitě nevěřil. Jak to, že tedy Smrtijedy nebral vážně? Nebo je možné, že už sestavoval Fénixův řád, jen Regulus o tom nevěděl? I když možná už bylo pozdě. Harry věděl, že první válka s Voldemortem začala už kolem roku 1970, jen se vedla v ústraní. Spíš v těch prvních letech Pán zla verboval temné bytosti, obry, budoucí spojence. Kouzelníci nejspíš přišli až v době, kdy jim měl co nabídnout.
Byl konec dubna a Harry si stále výrazněji uvědomoval, že už jen dva měsíce a vyrazí s Dracem na cestu do Ravenholmu. Stále spoléhal na své štěstí a na to, že to prostě nějak dopadne. Nevěděl, co víc by pro to mohl udělat. Navíc Draco teď byl čím dál tím více posedlý Registračním zákonem, jehož schvalování mělo proběhnout v červnu. Ještěže tak, kdyby to mělo být v létě, tak Harry netušil, co by si Draco vybral. Sice si určitě nemohl myslet, že jeden jeho hlas může něco výrazně změnit, ale přesto... Plavovlasý mladík by nejspíš trval na tom, aby cestu za Kamene odložili.
Harry se rozhodl zkusit zjistit, jak přesně Kámen Vzkříšení vypadá. Vydal se do knihovny.
Tady k nemalému překvapení našel Rona s Dracem sklánějícími se nad jedinou objemnou knihou. Zamračeně k nim došel.
„Co to děláte?"
Ron polekaně povyskočil, Draco knihu zaklapl a zamračil se Harryho směrem. Potter na ně podezíravě hleděl, chovali se dost divně.
„Nic, jen něco... Čteme," řekl Ron.
„A co-"
„Pottere, pro Merlina, nemusíš vědět všechno," rozmrzele oznámil Draco a ukryl knihu do batohu.
„Co? Nechtěl jsem-"
„Co tady děláš?" zasáhl Weasley.
„Co se asi tak dělá v knihovně?" Ti dva mu právě naprosto zkazili náladu. Tušil, že četli nějakou knihu o černé magii, ale před ním s tím přece nemusí dělat takové tajnosti. Jistě, jak Draco nejednou řekl, byl světlým kouzelníkem a to hlubin temné magie se tedy nemohl ponořit, to ale neznamenalo, že by jim v tom snad nějak bránil. Vždyť to byl jeho nápad, aby se černou magii Ron učil.
Než si stačil uvědomit co dělá, celou svou rozmrzelost jim oznámil.
„Pottere..." povzdechl si Draco, zatím co Ron sklesle hleděl k zemi. „O tohle vůbec nejde." Vytáhl z batohu knihu. Magické svazky.
Harry zmateně přečetl název, ještě zmateněji na oba dva mladíky hleděl. „Nechápu. Proč si čtete- Co to vlastně má být?"
„Magický svazek je většinou forma manželství."
„Manželství?! Draco?" nechápavě. Nemyslel si, že jsou tak daleko.
„U Azazela," Draco protočil oči. „Ne pro nás! Tady Weasley má obavu, aby na něj Krum netlačil," škodolibý úsměv.
„Co? Proč si nešel za mnou? Proč za ním?"
„Hej!" rozhořčeně se ozval Draco.
„Tak jsem to nemyslel. Ale my jsme přeci přátelé a ty a Draco... No, měl jsem za to, že se moc nemusíte," nechápavě.
„Jo, ale... Upřímně ty kouzelnickým tradicím moc nerozumíš," Ronovi zrudly uši. „Přišla na to řeč, když jsme trénovali, však víš co," významně na Harryho pohlédl.
„Stejně si mi to mohl říct," zamračeně.
„Jo, no, neřekl. Nemusíš vědět všechno," oznámil Draco. Harry si je zamračeně prohlížel. „Fajn," řekl nakonec. „Taky vám nemusím všechno říkat," otočil se k odchodu.
„Merline, Harry, nebuď takové dítě. Řekni mi, jak bys Weasleymu asi tak mohl pomoci se sestavením magické smlouvy?"
„Chceš sestavit smlouvy?" překvapeně. „No, asi nijak. Ale vědět jsem to mohl!"
„Víš to teď."
„Viktor si tě chce vzít?" zvědavě. Netušil, že Ron s Viktorem jsou tak daleko ve svém vztahu. Vždyť se celý rok téměř neviděli.
„NE, ne, doufám, že ne... Ale Viktor je ze staré rodiny a je jen otázkou času, než bude chtít nějakou smlouvu předložit mé rodině a chtěl bych na to být připravený."
„Navíc Weasleyho otec není v magických smlouvách moc zběhlý," ušklíbl se Draco.
„Jo," s povzdechem přiznal Ron. „Mám Viktora rád, ale nerad bych na něm jednou byl plně závislý. A kdybych šel za tebou, tak bys v tom viděl no... Někdy vidíš svět černobíle."
„Co tím myslíš?" zamračeně.
„Mám pocit, že vztahy bereš dost jednoznačně a měl jsem obavu, že svazek, kde není stoprocentní důvěra bys neviděl jako plnohodnotný-" pokračoval Ron.
„Merline, Harry, Weasley měl obavu, že kdybys věděl, že Krumovi naplno nevěří a chce se magicky ujistit, že nakonec neskončí sám a bez peněz někde na ulici, tak bys mu vztah rozmlouval, nebo bys podkopával jeho hodnotu," řekl Draco.
„Co?" vůbec nechápal. Kde Ron na takovou myšlenku přišel? Jistě, asi by se nad tím pozastavil. Nebyl si vědom toho, že vztah dvou lidí, který byl založený na lásce potřeboval nějaká zadní vrátka. Ale i kdyby, tak kde Ron přišel na to, že by se mu s tím nemohl svěřit.
„Promiň," začal Ron. „Asi to byla blbost, prostě jsem měl takový pocit a..."
„Jo, no..." Co na to měl říct. „Tak pokračujte, půjdu... Uhm... Tam někam," neurčitě mávl rukou. Vyšel z knihovny, na svůj původní záměr úplně zapomněl.
Napadlo ho, zad Viktor věděl o Ronově nejistotě. Co když ne? Bylo možné, že ve vztahů dvou lidí jeden netušil co si ten druhý opravdu myslí? Bylo možné, že Draco přemýšlel stejně a až jednou dojdou k tomu, aby se vzali, tak na něj Zmijozel vytasí připravenou magickou smlouvu? Možná by se na to měl zeptat Siriuse, koneckonců on už ve svazku byl, třeba taky jeden nebo oba z nich měli nějakou formu smlouvy. Možná to nebylo zase tak zvláštní.
Vrátil se do Nebelvírské věže. Pro dnes pustí Relikvie Smrti z hlavy. Pustí z hlavy i vztahy, Draca, Rona...
Otevřel Regulův deník.
04.02.1977
Konečně jsem celou událost trochu rozdýchal a zkusím zpětně zhodnotit, co se stalo. Stále tomu nemůžu uvěřit tak snad, když to sepíšu, tak to ve mně bude budit dojem opravdovosti a lépe se s tím srovnám.
02.02. na Imbolc velice brzy ráno jsem šel do Prasinek do Hewelellova obchodu. Děsilo mě jak nadšený vypadal. Ujistil mě, že se netěší na bolest, ale že smrt už za ta století víc než uvítá. Neumím si představit, jaké to je. Žít tak dlouho, že smrt je pak jen drobností, další možnou cestou, kterou se člověk bez obav může vydat. Jaké to je vidět všechno, co svět může nabídnout, zažít všechno? Ani nevím zda po tom toužím. Hewelell mě ujistil, že takový život budu žít, ale nevím to úplně chci. Možná mi to za pár století taky přijde normální, ale teď... Hewelell má za to, že Věštba smrti je předpovědí pro mnoho let, pro tisíce dekád, pro mnoho déle.
Ukázal mi svou tvář. Opravdu za ta léta nezestárl, nechápal jsem, proč se tedy takovou dobu vydával za starého muže? Prý už toho měl dost, dost života. Chtěl jen v klidu žít a počkat na vhodného následovníka, dědice, kterému bude moct přestat něco ze své moci. Myslím, že hodně svýma slovama se mě jen snažil uklidnit. Snad přesvědčoval i sám sebe. Abych byl upřímný trochu jsem doufal, že si to rozmyslí, třeba ne rituál, ale to, že se už nebude vracet.
Necromancerovo tělo, když se rozhodne vrátit, zahalí plameny – to jsem se dočetl v několika knihách, nejsou to normální plameny, jsou stvořeny temnotou. Černý oheň je vzácný, je možné, ,že vzniká právě při smrti necromancera? Každopádně, pokud si Necromancer jako svou další cestu zvolí smrt jeho poslední tělo zůstane nedotčení, mrtvé. Snažil jsem se o tom dopředu co nejvíc zjistit, abych věděl, co mohu očekávat. Ne snad, že by o Necromancii bylo mnoho knih. Necromanceři si své znalosti nechávají pro sebe, netuším jak se je učí. Ne, to je špatně. Vím, jak se vše učí, teď už to vím. Věděl jsem to už dřív, ale se všema dalšíma událostma jsem té informaci nevěnoval pozornost.
První rituál je takový zasvěcovací rituál. Pomocí dobrovolné oběti vyvolá démona Necrose. Necros je osobní démon Necromancera. Ze začátku je přítomný často, postupme let by jeho přítomnosti mělo ubývat. Měl by mě naučit vše, co nemohu zjistit sám a pomoci rychleji se různé věci naučit. Je mi jasné, že příští rok bude zasvěcen tomu, abych v Necromancii pokročil co nejdál.
Ano, v Necromancii, protože se ze mě stává ta nejtemnější bytost na světě. Nejen proto, že jsem ochotný se učit zapovězené umění, ale i proto, jak jsem nechal zemřít svého mentora. Jak jsem ho zabil...
Hewelellova pravá podoba byla mladá. Ne mladá, ale o mnoho mladší, než tvář, kterou ukazoval světu. Byl docela tuctový, tmavě blond vlasy, bouřkově modré oči, středně vysoký, v polovině čtyřicátých let... Neměl žádný výrazný prvek, za kterým by se člověk otočil, pomocí čeho by si jej někdo zapamatoval. A přesto někdo tak prostý a obyčejný byl někým tak mocným. Jak je to možné? Vždycky jsem si myslel, že velikost je poznat na první pohled. Například Brumbál, dává svou moc výrazně na obdiv, i když to dělá jen tak mimochodem, aby si snad někdo nemyslel, že je egoistou.
Hewelell už všechno připravil. Obřadní svíce i byliny. Dvě nádoby na plamenem, v jedné se tavilo stříbro a v druhé při daleko větší teplotě několik kamenů Nefritu. Já měl jen donést dýku. Celý průběh mi Hewelell vysvětlil na začátku, později nebude moci. Prý se na něj nesmím soustředit. Kdyby byl neznámým člověk, ale takhle...
Během rituálu jsem zjistil, jak velké nedostatky v runách mám. Musím se na ně začít víc soustředit a nevěřit tomu, že mě škola to potřebné naučí. Hewelell runy, která se vyřezávají do oběti, na sebe nakreslil, některé z nich znám, význam některých je mi skryt. Má práce v první části rituálu je vlastně poměrně snadná. Musím Hewelella přivázat na obřadní stůl, vysvětlil mi, že je to i pro mou ochranu. Dobrovolná oběť smí mít na sobě jen kalhoty, není třeba speciální oblečení, ale horní část těla musí být odhalena, aby se do ní daly vyřezat runy. Runy na oběti jsou z krvavé magie, používá se jen dýka, bez kovu a kamene.
Dobře, zkusím to popsat tak, jak to bylo, zkusím se od toho odprostit a brát to jako něco, co se stalo a co se už nedá změnit, smířit se s tím.
Přivázal jsem polonahého Hewelella na stůl, zapálil jsem svíce i byliny v kadidle. Pro rituál jsem vybrali zadní místnost knihkupectví. Pokoj byl odhlučen, takže okolní svět by o ničem neměl vědět. Ještě stále jsem si to mohl rozmyslet. Nevím jak dlouho jsem stál v potemnělé místnosti, Hewelell mi nechal čas, abych sám se rozhodl kdy začít. Věděl, jaké to je, zvažovat, odhodlávat se.
Jako první jsem musel do dýky napustit směs roztaveného stříbra a Nefritu. Stejně jako Hewelell, ani já na sobě kromě kalhot a bot nic neměl. Pamatuji si, že ze začátku mi byla dost zima, ale později jsem chlad už nevnímal.
Necromancer si na těle musí vybrat oblast, kam bude vyřezávat stálé runy. Runy v Krvavé magii se vyřezávají během užití, během kouzla a postupně se nechávají být než se zcela vyléčí, jako jiné rány. Runy necromancie na těle zůstávají. Nakonec se zhojí a vypadají jako kov a kámen, který si necromancer zvolil. Je třeba ještě každou runu zabezpečit kouzlem. Hewelell mi vysvětlil, že dřív při procesech s necromancery bývalo zvykem, že runy z těl vyřezávali. Možná proto se dnes necromancie trestá tak složitě. Protože co mohou Necromancerovi udělat? Zabít ho? Zavřít? Nemyslím, že na světě je vězení, které Necromancera může na stálo zadržet.
Vybral jsem si pravý bok, na nohách by runy nebyly praktické a na rukách by je každý hned viděl. Během Prvního rituálu je třeba na mém těle udělat dvě runy. Jednu na začátku dělám já, druhou v polovině obřadu vyřízne zjevený démon.
Jako první runu jsem si zvolil Ansuz. Vypadá trochu jako F. Je to mocná runa vědění, psychický sil. Mám za to, že informace mohou být daleko mocnější než jakákoliv zbraň.
Vyříznout runu do vlastního těla není nic snadného a už vůbec ne příjemného. Navíc dýka hned vzápětí do rány vpravuje zelenostříbrnou směs. Je to pocit bolesti, horkosti. O nic příjemnější není ani fakt, že celou dobu se na mě Hewelell slabě usmíval. Dalším krokem bylo vyřezat najednou dvacet run do Hewelellovi hrudi a přitom prozpěvovat kouzlo, které jsem se celý minulý týden učil. Snažil sem se soustředit na úkol a ne na krev, která mi stékala po rukách, ne na tiché vzdechy, které knihovník vydával, ne na temnotu, která padla všude kolem a pomalu pohlcovala světlo svíček. Kouzlo, která jsem odříkával udělalo cosi s Hewelellovým tělem, ale to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, co se stalo s jeho magií. Jakoby jeho fyzická podoba nebyla schopna pojmout takový magický nápor. Tělo se zevnitř začalo rozpínat, viděl jsem, kterak jeho magie vychází ze všech částí těla, z tkání, z pórů. Bylo to jako světlo, ale ne jasné a krásné, ale temné a zlověstné. Oslepilo mě.
Nepamatuji si všechno, všechny podrobnosti. Vzpomínám si na Hewelellův křik na pláč plný bolesti, žalu, na zlomení toho silného muže. Světlo uhaslo, křik se změnil na tiché úpění oběti. Už jsem nad ním nemohl dál přemýšlet jako nad Hewelellem, mužem, který mě vedl. Ne, to co z něj zbylo s ním nemělo už nic společného. U jeho hlavy stála postava. Tvor byl vyšší než já, měl dvě lidské nohy vykukující zpod tmavého pláště. Plášť nebyl kouzelnický, snad podobný tomu mozkomořímu. Levou ruku měl lidskou a pravou tvořila jen kostra, stejně tak obličej, levá polovina byla lidská a snad za jiných okolností i pěkná, ale pravou tvář tvořily jen kosti a odhalené svaly. Na zádech měl pár křídel, ne jako anděl, spíš jako netopýr, možná drak. Křídla mu vyrůstala ze zad, spodní část dosahovala ke kolenům a horní mu končila pár centimetrů nad hlavou. Na hlavě měl malé růžky, trochu podobné mladému beranovi. Jeho kůže byla tmavě šedá, vlas, které měl na lidské části hlavy byly černé a lehce vlnité. Byl bosý, lidské nohy byly zakončeny nepěstěnými nehty. Neviděl jsem oči, myslím, že žádné nemá. Zuby má lidské velikosti, ale všechny špičaté a ostře vypadající. Promluvil, kdybych ho neviděl, klidně bych ho zaměnil za člověka. Řekl, že je Seraphim Bael a bude mým průvodcem. Usmíval se, zdálo se, že vůbec nehledí na Hewelellovo utrpení. Když se ke mně přiblížil, cítil jsem magii, která z něj vycházela. Bylo to čisté zlo, čistá temnota, dotek pekla.
Slyšel jsem slova, která říkal, ale nerozuměl jsem jim. Netuším, zda to bylo kouzlo ani co znamenalo. Bael ke mně přistoupil. Levou rukou mě lehce objal, pravou kostnatou mi sebral dýku. Stále se usmívající mi do boku pod první runu velice pomalu vyřezal druhou runu. Stejně jak řezal a mnou procházela bolest, zdálo se, že bolest se zvětšuje i u dobrovolné oběti. Z vnitra Hewelella vylétla pulzující zářivá koule. Bael jí chytil, chvíli si jí prohlížel a pak natáhl kostnatou ruku a podal mi jí. Zbytek mám jak ve snách. Vím, že jsem od něj kouli vzal, vím, že jsem si jí prohlížel a vím, že Bael mi jí pak vtlačil do těla. Dál byla jen bolest. Můj křik se prolnul s Hewelellovým křikem. Nevím jak dlouho to trvalo. Když bolest pominula, ležel jsem na zemi, krk mi hořel od křiku, ale všude již bylo ticho.
Démon Seraphim stál kousek opodál s bez zájmu si prohlížel tituly knih. Vypadal potěšeně i trochu překvapeně, na to, že žiju. Neměl bych snad? Nikdo mě nepřipravil na možnost, že to nemusím přežít! Oznámil mi, že mě do měsíce najde a teď si mám uklidit ten nepořádek a klidně si zmizel. Knihkupectví bylo v naprosto hrozném stavu. Jen ta místnost, ve které jsme byly vypadala, že má každou chvíli spadnout. A Hewelell, oh, chudák starý Hewelell. Věděl do čeho jde, ano určitě, jednou třeba i já ochotně předám Necromancii někomu dalšímu a podstoupím dobrovolnou oběť. Netuším, jak moc ho to bolelo, ale... Jeho tělo vypadalo, že utrpělo neskutečná muka. Byl mrtvý, samozřejmě. Nebyl k poznání, kdybych nevěděl, že to byl on, tak... Tělo bylo staženo z kůže a vypadalo, jakoby jej sežehl požár. Je to to, co se nám stane, když přijdeme o magii? Nejsem hloupý, vím, že Hewelell do run, které jsem při obřadu použil nějak zapracoval předání magie. Předal mi svou magickou podstatu. Nechci nad tím právě teď přemýšlet. Zkusím se na to zeptat démona, až se uráčí zjevit. Ještě něco se stalo, něco co bych možná raději neměl nikam psát, ale vše co je v deníku stačí na to, abych skončil v Azkabanu, tak proč nenapsat i toho. Když démon odešel, musel jsem se postarat sám o sebe a zjistil jsem ,že jsem plný magie, se kterou jsem neuměl pracovat a stres a stesk k mentorovi a vina z toho, co jsem u udělal a všechno to... Magie kolem mě vybuchla. Svět pohltily plameny, ale mě nespálily, jakobych tam ani nebyl, nebo lépe, byl jejich součástí. Viděl jsem, kterak plameny pohlcují a úplně ničí Hewelellovo tělo, možná je to tak dobře. Ale šířily se dál a dál a nemohl jsem je zastavit. Pak přišlo vyčerpání. Plameny zmizely, ale oheň zůstával. Vyklopýtal jsem z knihkupectví a všude viděl jen zkázu. Celá čtvrť Prasinek lehla popelem. V Denním Věštci psali, že trvalo dvanáct hodin, než oheň dostali pod kontrolu, to je v kouzelnickém světě nevídané. Denní Věštec spekuluje, že za útokem na Prasinky je Voldemort a Smrtijedi. Asi je to to nejlepší možné řešení. Snad i já tomu budu časem věřit a nebudu mít na mysli ty životy, které v ohni vyhasly.
Pozn.: Heh, celý ten rozhovor s Dracem a Ronem je nějak omylem, napsal se a pak mi ho už bylo líto smazat.
Lépe by se mi o Regulově Prvním obřadu psalo přímo a ne formou deníku, no co už, holt tedy takto.
Další kapitola bude možná až v úterý, na Velikonoce toho mám dost a k psaní se nejspíš nedostanu.
