Odette postávala v předsálí pokladnice, v samotném středu Osamělé hory, kde se křižovalo několik hlavních cest a tunelů. Z nich se neustále ozývaly hlasy a různí trpaslíci přecházeli sem a tam. Mihl se tudy komoří v doprovodu jakéhosi mladíka, dle karmínové barvy zbroje člen Dáinovy družiny. Zaujal ji, byl pohledný, ovšem… jeho oči, ty byly divné a vodnaté, připomínající oči ropuchy. Z druhé strany potom, kupodivu svižně, vyběhl Oriho dobrý přítel, tělnatý písař Nylo, s tváří pihovatou jako křepelčí vajíčko. Za krátký okamžik Odette sotva pozdravil Gloin, jenž zrovna vyšel z brány pokladnice. Vypadal zasmušilý, asi proto, že v rukou nesl schránku na výplaty.

Mladá žena přešlápla z nohy na nohu. Čekala už nějakou chvíli, a to vlastně ani netušila proč. Král vzkázal jenom místo a čas setkání, nikoli jeho účel. Zdálo se, že ani tu stanovenou hodinu nehodlal dodržet, což mu ale bylo jenom málo podobné. Proto ještě letmo mrkla do svého zápisníku, zdali se nezmýlila ona. Nezmýlila se, a tak si hlasitě povzdechla. Mohla ještě zůstat v knihovně a tam být alespoň užitečná, ne tu pro nic za nic šlapat zelí.

Z chodeb se ozval další hovor. Ani tentokrát to nebyl král, nýbrž nepochybně správce Dori, nejstarších ze tří bratří, a s ním někdo další, někdo neznámý. Odette slyšela ozvěnou neformálního tlachání prokládaného občasným smíchem, a ta ozvěna se blížila. Za malý moment si mohla potvrdit své domněnky, neboť do předsíně doopravdy vstoupil trochu škrobený ereborský senešal, nad nímž se tyčila štíhlá postava jakéhosi vysokého starce s obličejem samá vráska, výrazným nosem a poněkud neupraveným, celkovým vzezřením. Věkovitý muž měl vlasy dlouhé a šedé jako popel, skoro bílý plnovous a otrhaný háv, který nejspíš vlastnil již velmi, velmi dlouhý čas. Na hlavě mu seděl klobouk do špičky a v ruce třímal hůl z tmavého dřeva.

Zastavil se v půli kroku a změřil si Odette tázavým pohledem. Tvářil se ovšem přívětivě. Dokonce se usmál svraštělými rty, což mu na vlídnosti jenom přidalo. „Jděte prosím napřed, příteli," vyzval Doriho, „dohoním vás." Mluvil velmi mírně, avša rezolutně, a tak trpaslík jen přikývl, jak jinak než trochu škrobeně, a pokračoval v cestě sám.

Vysoký muž přistoupil blíž, i jeho oči Odette zaujaly. Byly modré a hluboké, nikoli ledové jako ty královy, nýbrž podobné letní obloze před soumrakem. Byly to oči člověka bezpochyby zkušeného, moudrého a ušlechtilého, jistě toho mnoho spatřily, dobrého i krásného, stejně jako děsivého a zlého.

„Pokud se nemýlím," oslovil ji bez váhání, „vy musíte být paní Odette, pobočnice krále Thorina?" Nebyla to ani tak otázka, jako spíše konstatování skutečnosti, která mu už musela být dobře známá. I hlas měl příjemný, hluboký a melodický, ale přesto zůstával hlasem vážené osoby.

„Nemýlíte," přisvědčila žena s lehkou úklonu, „a vy musíte být Gandalf Šedý, čaroděj, jenž doprovázel Společnost Thorina Pavézy během putování k Hoře."

„Ano, Gandalf, to jsem já," šedě oděný kmet sklonil hlavu, „a vskutku rád vás konečně poznávám. Můžete mi věřit, že opravdu velice, velice rád." Prsty si přejel po dlouhých vousech a lehce je tak usměrnil.

Odette trochu žasla nad vřelostí starce skoro přehnanou, tím spíš, když se setkali vůbec poprvé, ale věřila, že není pouze hraná. Údiv na sobě nedala znát.

„Za svůj zatím krátký pobyt zde jsem o vás mnohé slyšel, a jenom v tom nejlepším," nešetřil lichotkami kouzelník, „jenom v tom nejlepším," poslední slova ještě zdůraznil a pak se dramaticky odmlčel.

„Vskutku?" optala se Odette, obočí mírně vyklenuté. „Smím se tázat od koho?"

„Och, ano, ano, jistě," prohloubil úsměv Gandalf, „můj dobrý přítel, pan Bilbo Pytlík, mi o vás dlouze vyprávěl, a se značným zaujetím, řekl bych. Smýšlí o vás s úctou a důvěrou, a kdo je Bilbovým přítelem, je přítelem i mým." Poklonil se ještě jednou, a to překvapivě ladně na muže věku úctyhodného.

„I já smýšlím o hobitovi v dobrém," přitakala bez rozpaků, „je to pozoruhodný mužíček." Tentokrát se bezděčně usmála i ona, jelikož nikoho podobného jaktěživa nepotkala. Půlčíka si dovedla představit nanejvýš někde v záhoně, se slamákem na hlavě, třímajícího v ruce hrabičky, a ne, jak s mečem čelí zubaté tlamě vrka. Jenže zdání klame a u Bilba to platilo víc, než dvojnásob. „Pozoruhodný je též jeho příběh, jímž přerůstá mnohé z velkých lidí," dodala, neb tím se vskutku vymykal národu nejen vlastnímu.

„To jistě máte pravdu," souhlasil hned čaroděj, „a já jsem přesvědčen, že ještě nedopsal poslední řádky. Dokonce mne veskrze mile překvapilo, jak vlídně s ním je zacházeno, na to, že je stále ještě považován za zloděje a zrádce. Nutno říct, že obojí je nesmysl!"

„Opatrně!" šeptla Odette polohlasně a naznačila směrem ke strážným, kteří hlídali těžké, kovové dveře do pokladnice. I když zde stávali jen a pouze ereborští, čaroděj zpochybňoval úsudku jejich krále. „Oni mají oči, uši a hlavně jazyk, pane Gandalfe!"

„Ach tak," přikývl chápavě šedovlasý. Hůl si opřel o rameno, načež mu v dlaních vyrostlo jakési klubko světélkující mlhy. Přelévalo se v odstínech modrozelené, levitovalo ve vzduchu a bylo prazvláštním způsobem krásné. Tharkûn je potom postrčil konečky prstů a magická substance volně plula vzduchem směrem k vojákům. Nakonec se rozlétla v těsné úrovni jejich tváří, a to dřív, než vůbec stihli zareagovat. Starý muž se stále usmíval, ovšem úplně jinak – byl to úsměv vlčí.

„Nyní můžeme hovořit bez obav," ujistil ji, nýbrž Odette ještě chvíli zůstala nemluvná a naprosto ohromená. Nikdy předtím neviděla kouzlo. Alespoň se tedy domnívala, že to kouzlo bylo. Co taky jiného.

„Vězte," dala si na čas, než stále trochu nedůvěřivě kývla hlavou, „že ohledně hobita jsem s vámi zajedno. Avšak nechápu…" zapřemýšlela nad vhodnými slovy – nechtěla starého muže urazit. „Tvrdíte o sobě, že jste půlčíkův přítel." Ganfalf jasným gestem souhlasil. „Ale… ponechal jste ho tu. Po velice dlouhou dobu, samotného a bez ochrany, zanechal jste ho v Ereboru, s budoucností značně nejistou. Proč?"

Muži ji sledoval, naslouchal, avšak ve tváři se mu nepohnul ani sval.

„Samozřejmě, i zde někteří stojí na Bilbově straně," doplnila ještě svoji řeč, možná proto, aby nezněla tolik příkře, „ovšem ti se jen těžko mohou králi protivit. Nýbrž vy jste mohl! Mohl jste, protože jste čaroděj. Jste autoritou před mnohými národy Středozemě, u trpaslíků je tomu nejinak. Vy jste přece mohl něco udělat. Když už nic víc, alespoň přesvědčit Bilba k útěku, který mu byl nejednou nabízen."

Čaroděj se kupodivu zase usmál: „Nezapřete otevřenou mysl lidí, drahá Odette, a to je moc dobře. Rovněž je moc dobře, že zrovna vy stojíte Jeho Veličenstvu po boku."

Žena si neodpustila hlasitý nádech a výdech, protože toto nebyla ani zdaleka odpověď na její otázky. Gandalf jistě často přebýval s elfy, pochytil jejich správání.

„Zanechal jsem hobita v Ereboru, tak jest," doznal za okamžik, tentokrát bez sebemenší vytáčky, „neboť na svou pouť, jež tenkrát nesnesla odkladu, jsem jej nemohl bráti při sobě. A dovolit mu o samotě putovat daleko západ, skrze horstva a divočinu?" zvážněl tvář a zakroutil hlavou. „Pro něj lépe vyčkat zde. To tam venku hrozí skutečné nebezpečí, nikoli v Hoře. Ano, je tomu tak. Nevěřím, že je tady Bilbo ohrožen. Vlastně jsem o tom přesvědčen čím dál tím víc." S pichlavým pohledem znovu pozvedl koutky. „Vy jste jako čerstvý vánek," zatrylkoval jako zpěvný pták a rukou opsal ve vzduchu široký půlkruh, „jehož je potřeba v těchto prastarých, zpátečnictvím zatuchlých síních z kamene. Mé autority jistě nebude potřeba, neboť…" nadechl se. „Jak už jsem pravil, je dobře, že stojíte Thorinovi, synu Thráinovu, po boku. On je mužem horlivých činů a nepokojného ducha, však vy mu můžete pomoci býti dobrý král."

„Sám se snaží býti dobrý král," zaprotestovala Odette, protože v to už zase věřila. Třebaže slova, která jí Thorin před nedávnem svěřil, nebyla úplně taková, jaká by si přála slyšet, však nebyla ani taká, s nimiž by se nedokázala smířit. „Ale nemá to jednoduché," dodala, zase cítila to neodbytné nutkání jej bránit.

„Když jsem mu onehdy předával mapu a klíč, v žádném případě jsem nesliboval jednoduchou cestu," zvedl ukazovák starý muž, „avšak mnohé ze svých překážek by překonávat nemusel. Sám si je před sebe staví – vlastní pýchou!"

„Bavíte se dobře, Gandalfe?!" zazněl hluboký baryton čaroději těsně za zády. Však ten se jenom zvolna ohlédl, jako by už dávno věděl, že tam někdo stojí.

„Och ano, Thorine, ano, bavím se přímo královsky. Vám děkuji za optání," pravil snad ani ne sarkastický, jako spíše pobavený kouzelník. Pranic si nedělal ze skutečnosti skoro jisté, že král právě vyslechl z jeho úst slova ne zrovna lichotivá.

„Tropíte si ze mne blázny, Tharkûne?!" sykl Thorin, nepokrytě jízlivý, a složil ruce na prsou.

„Jaktěživ ne!" odvětil Gandalf energicky, avšak stále vlídně. „Právě jsem poznal vaši sličnou pobočnici a musím konstatovat, že jste volil šťastnou rukou, příteli," dokončil zvesela vysoký a spiklenecky mrkl jedním okem. Zato Odette se rozpačitě ošila a skoro i zarděla, když o ní Gandalf mluvil takto přímo před králem. Ten zůstal mlčenlivý, leč nikoli tak tvrdý.

„Jsem to ale neprozíravý stařec," nadechl se čaroděj k další řeči, v očích mu mladicky zajiskřilo, podobně jako Gimlimu, když vymýšlel nějakou novou a zvlášť vyvedenou lumpárnu, „já vás dva jistě zdržuji a rovněž i vyrušuji, nemám pravdu?"

„Máte," souhlasil Thorin suše a vůbec ne vlídně, nedej Mahal přátelsky. Ani se neobtěžoval vzhlédnout, aby tak hleděl starému muži alespoň do očí.

Gandalf se jenom záhadně uchechtl: „Poroučím se tedy, Výsosti, a ujišťuji vás, že nejsem uražen. Ne, ne, dokonce ani tím, že stále nenacházíte volnou chvíli pro rozmluvu s mou maličkostí. Nyní už dokonale chápu, proč tomu tak je. Slečno Odette, bylo mi potěšením…"

„Stáří vrhá stíny na jeho mysl!" zavrčel král dřív, než by bylo vhodné. Rozešel se směrem ku bráně, vedoucí do síní s pokladem.

Odette pokrčila rameny a jala se ho následovat. „Mně připadal milý," utrousila mezi kroky, jenom na půl úst.

„Milý?!" Thorin nepochybně slyšel a nepochybně nesouhlasil, poněvadž skoro zastavil. Obočí vytáhl vzhůru velmi, velmi významně. „Běda muži, jenž propadne snaze chápat ženská měřítka," pronesl hned nato docela vesele, i lehce pozvedl koutky. Navzdory tomu, že Odette by čekala, kterak zůstane ještě dlouho podrážděný. „Tenhle kejklíř," mávl rukou za sebe, k místům, kudy Gandalf odešel, „je milý asi jako osina v…" zarazil se, nedořekl nelichotivou větu. Odette ale přesně věděla, kde by se taková osina mohla nacházet. Věděla, leč nemohla dát králi za pravdu. Tharkûn totiž milý byl, a to nesmírně…

„Pijete snad ve službě kořalku?!" Jakmile došli k vojákům, kteří jako kdyby spali ve stoje, král louskl prsty těsně před jejich nepřítomnými obličeji. Muži se až potom, velmi pozvolně, začali probouzet z letargie. „Od zítřka budete kydat hnůj ve stájích, neb tamní poklady není nutno hlídat obzvlášť bystře. Z cesty! Hrome!"

„Thorine," požádala Odette polohlasně, hlavu naklonila blíže ku tmavým kadeřím trpaslíka, přestože strážní zatím jenom sotva vnímali. V nose ji zašimrala vůně dýmkového koření a kůže. „Netrestejte je."

„Jsi příliš mírná," pousmál se ještě jednou král. „Mají střežit nejvzácnější síně, a to tak, aby neproklouzla ani myš. Přitom tihle by i zlobra přehlédli! Pověz. Proč bych je měl šetřit?"

„Protože si myslím," žena ztišila hlas ještě o oktávu, „že je pan Gandalf očaroval."

„Co prosím?!" Thorin nevolí semkl rty. „Jak říkáš, vskutku milý jako dědeček," doplnil s ironií, jíž by nepřeslechl ani hluchý.

...

Z druhé strany okované brány se nacházela malá terasa. Odtud vedlo točité schodiště dolů, rovnou do pokladnice, síně nevídaně rozlehlé i na ereborské poměry. Byla dokonce větší nežli trůnní sál, anebo vstupní nádvoří. Vysoký strop podepíraly řady sloupoví skoro nekonečné, jež se nořily do hromad mincí, váz, sošek a poháru, nejrůznějších šperků i broušených drahokamů, stejně jako se noří mostní pilíře do řeky.

Zlatá sluj zářila, jako kdyby měla vlastní slunce. To slunce ale nehřálo, naopak studilo a jeho světlo bylo nevlídné. Odette všechen ten třpyt bodal do očí. Ona, snad jediná široko daleko, neměla toto místo ráda. Kvůli bezpečí veškerých cenností bylo zbudováno velmi hluboko v Hoře, nejspíš proto se zdejší vzduch zdál být těžký a suchý, z počátku téměř nedýchatelný, než si plíce přivykly. Navíc, vždyť v obrovském trpasličím pokladu nevězelo nic dobrého. Lidu přinesl jenom zkázu, a přesto jej tolik milovali, všichni trpaslíci do jednoho.

Thorin šel první. Kráčel úzkou uličkou, mezi kopicemi klenotů, které ho několikanásobně převyšovaly. Postupně zpomaloval svůj krok, až se skoro zastavil. Rozhlížel se, jako kdyby chtěl zrakem spočinout na každičké zlaté cihle nebo valounu, na každičkém opálu i rubínu, perle či diamantu. Oči měl doširoka rozevřené a dychtivé. Odette trochu děsil, na rukou jí naskočila husí kůže.

„Výsosti?" oslovila jej mírně, ale král ženě nevěnoval ani letmý pohled, natož odpověď, přestože zrovna pro ni pozorností šetřil jenom málokdy. Ale teď ? Prostě jenom zíral. „Thorine!" zkusila to podruhé, mnohem důrazněji. Znovu bez odezvy. Pocítila strach, však nikoli strach o sebe. Znala zkazky o tom, jak právě toto nedobré místo dokázalo krále ovládat. Jak zde trávil celé dny, nespal a nejedl, jen se plazil po kolenou a probíral se pokladem. Promlouval k němu, jako by byl bytostí, dýchající a živou. Pln zvrhlé lásky jej hladil jako tělo ženy. Až doteď si byla jistá, že ty doby spolkl čas.

Odette se podruhé zachvěla. Uvědomovala si, že nyní musí něco učinit. Ona, neb nikdo jiný nebyl po ruce. Jenže co? Jen okamžik váhala se rtem mezi zuby, a potom oběma rukama stiskla královo předloktí a silně jím zatřásla. Pokud by to nestačilo, byla odhodlána odtáhnout jej odsud pryč, hlavně na vzduch. Taková představa byla samozřejmě směšná, když Thorin se ani nepohnul, přestože s ním lomcovala ze všech sil. Až na malé trhnutí, které jej snad zpátky vracelo do příčetnosti. „Prosím, pojďme odsud," zaúpěla, když trpaslík zamrkal, tudíž začal zase vnímat.

„Ne," šeptl a slyšitelně lapl po dechu, „ne." Pomalu shlédl pohledem opět přítomným: „Pokračujme." Dal si na čas, než vyvlékl svoji ruku z jejích. „Pouze jsem se zamyslel."

Odette si oddychla jen málo, věděla, že nemluví pravdu. To nebylo pouhé zamyšlení.

Postupně došli až k protějšímu konci předlouhé sluje, kde se pod zdobenou pilířovou arkádou nacházelo další schodiště. Nikdy dříve si ho nevšimla, neboť v pokladnici byla jenom párkrát, a to neměla chuti ani důvodu dosáhnout jejího druhého konce. Ony úzké schody byly neosvětlené a vedly kamsi dolů, do temnoty. Shlédla a nasucho polkla. Z představy, že by měla vkročit ještě hlouběji, do neznámé tmy, se ženě roztřásla kolena, naštěstí krytá dlouhým kabátcem. Nechtěla přiznávat svoje pošetilé strachy. Vždyť pouštět se do temných tunelů v hlubinách země bylo trpasličí přirozeností, ona se netoužila lišit…

„Smím ti nabídnout oporu?" Thorin osvětlil schodiště loučí, kterou si nesl, a natáhl volnou ruku, jako by dokázal číst v její hlavě. Odette ji chytila pohybem rychlejším než myšlenka. Hned nato si v duchu vynadala za takovou horlivost.

Vedl ji pomalu, po strmých schodech, kterých nakonec nebylo více než třicet. Sestoupili do hrubě tesané místnosti ve tvaru kruhu. Světlo pochodně odhalilo, že je po celém obvodu lemována kovanými dveřmi. Rovněž působily bytelným dojmem, podobně jako brána do pokladnice, jenom byly mnohem menší, sotva na výšku jednoho trpaslíka.

Thorin vykročil hnedle k těm prvním a odemkl petlici. „Soukromé schránky ereborských pánů," řekl na vysvětlenou a vyzval Odette, nechť vstoupí. „Tato kdysi náležela mému dědu, no a teď je má."

Další temná kobka, pomyslela si, a král podruhé, už bez zeptání, uchopil její dlaň.

Následující úzký tunel s nízkým stropem byl naštěstí jen krátký, záhy ústil do prostorné místnosti s klenutím, kde to bylo silně cítit prachem. Thorin rozsvítil celou řadu voskovic, stojících na mosazných podstavcích po stěnách, hořící louč odložil do železného koše a dobře tak ozářil temnou síň. Odette to kvitovala pohledem plným nevyřčeného vděku.

Hlubinnou komnatu plnily nejrůznější předměty, povětšinou vyrobené z drahých kovů. Po zemi tu ležely truhlice a v regálech schránky. Trofeje ulovené zvěře i ty z bojů, od kterých žena raději odvracela zrak, visely po bočních stěnách. Dřevěné police nesly řady knih i zapečetěných svitků pergamenu, v koutě stálo opřených pár obrazů.

„Starobylé šperky děděné napříč mým rodem." Král ochotně komentoval každičkou věc, která upoutala Odettinu pozornost. „Zlaté brnění Thrórova praděda," kývl hlavou k podstavci, jež nesl honosnou plátovou zbroj. „Svazky matčiných básní…"

Zastavil u stěny nejdále ode dveří. „Zbraně," poznamenal, ačkoli to nebylo nutné. Na zdi tu visela velmi slušná sbírka mečů, jednoduchých i oboustranných seker, a také čehosi, co připomínalo obrovská kladiva či krumpáče. Vše srovnáno v pravidelných řadách a sloupcích, neseno kovovými háky vraženými do kamene. Thorin sáhl po jednom z těch mečů a zpola vysunul čepel z pochvy „Právě s tímto ostřím jsem se učil umění boje, už je to tak dávno," na moment se odmlčel, a dle prohloubené vrásky nízko mezi obočím, jistě vzpomínal. „Ukul jej pro mě můj otec, Thráin, ke čtrnáctému dni narození."

Zbraň natočil tak, aby nestínil světlu svící a Odette si ji mohla dobře prohlédnout. „Vezmi jílec do ruky," vybídl ji hned. „Lehký, že?"

„Ano," přisvědčila a skutečně si připadala, že drží něco lehoučkého, třeba pouhý vrbový proutek. Tříčtvrteční meč byl opatřen elegantním, štíhlým jílcem potaženým ve stříbře, vykládaným safíry tmavými jako nebe za noci. Čepel se oslnivě leskla, třebaže zde musel viset velmi dlouho. Odette ovšem stále nechápala, proč ji sem král vzal. Možná z nostalgie? Poslední dobou občas, i když ne často, vyprávěl o dobách dávno minulých. Snad i k tomuto meči se vázal nějaký takový příběh, anebo se potřeboval zase svěřit, jako v den, kdy znovu došli smíru.

„Nevyznám se ve zbraních, ale tento meč je moc krásný, Výsosti." Ještě jednou přelétla ostří očima, vsunula je do pouzdra a podala králi nazpět.

Ten však zakroutil hlavou tolik umíněně, až mu v tmavých vlasech zatančil odraz plamenů: „Odteď je tvůj. Je to dar."

„Dar?" vytřeštila oči Odette. „To nemohu přijmout. Vždyť je to vaše památka na otce, jistě pro vás mnoho znamená."

„To znamená," připustil Thorin, jeho pohled zůstal intenzivní a snad dokonce prosebný, „a proto ti jej dávám. Před časem jsem s tebou jednal hanebně. Křivdil jsem ti a také jsem, jako nějaký hrubián, na tebe mínil vztáhnout ruku. Slova ani činy nelze vzíti zpět, mohu tě tedy jenom žádat: přijmi tuto pozornost a rovněž mou omluvu."

Odette obrátila pochvu v dlaních a pak mu pohled vrátila, se stejnou intenzitou. Přijala.

...

Ještě toho dne se přiznala, že s mečem umí sotva zacházet. Ještě toho dne jí nabídl lekce. Aniž by se vůbec zamyslel, co činí. A kde vzít potřebný čas.

Světě div se, volné hodiny král přece posbíral, a tak od té doby cvičili. Učil ji vždy, když povinnosti dovolily, a když náhodou nedovolily, tak je odložil. Na to by dříve ani nepomyslel, ale nyní už si zvykl natolik, že nemohl odolat. Náležitě si užíval každou podobnou chvíli ve společnosti drobné ženy, nadto ještě prostou nudy vladařiny. Také jej velmi uklidňovala představa, že se Odette bude umět bránit, ačkoli nadevše doufal, že to nikdy nebude potřebovat. A také by byl rád, pokud by trochu zesílila. Osvalila ty ruce tenké jako provázky.

Tmavovláska oděná do kožené zbroje, kterou pro ni nechal zhotovit, se rozmáchla k dalšímu výpadu. Zlepšovala se v čase teprve krátkém a král se proto samolibě usmíval – byl pyšný. Samozřejmě na ni, však neskromně i na sebe. Vždyť to on ji tvaroval, jako sochař tvaruje své dílo. Brousil její dovednosti, jako zbrojíř brousí ostří vzácné dýky. Och, bavilo ho to. Neskonale ho to bavilo, nejen proto, že zvednout tělo od stolu a oči od listin, bylo věru příjemné. Tu zbroj nechal ušít přiléhavou, samosebou proto, aby nebránila v pohybu. Zaujatě sledoval Odettin postoj, i když někdy ještě neobratný. Však každý mistr býval nejprve učedníkem, to učili jeho a on předával v pravdě dál.

„Loket krapet výš. To je ono." Thorin pomalu obešel kruh kolem udýchané ženy a kontroloval její držení. „Pokus se nepřerušit oční kontakt, jednak protivníka sleduješ, druhak jej spolehlivě znejistíš. Stůj pevně, nikdy na špičkách. A soustřeď se!" Postavil se opět čelem a pozvedl cvičný meč. „Zaútoč!" řekl a zbraně se střetly. On její útok sice odrazil, jistěže, avšak velmi opatrně, aby jí náhodou neublížil.

Odette si naštvaně odfrkla: „Šetříte mě!" Hřbetem rukavice si odhrnula pramen uvolněných vlasů z čela. „Úmyslně mě šetříte. Nechci to!"

Šetřil ji, samozřejmě. Však už jednou odcházela s modřinou, což rozhodně nechtěl opakovat. I obyčejný klacek z bukového dřeva, obroušený do podoby meče, mohl nehezky ublížit. „Není to špatné," pravil, nakonec se i pravdě blížil. „Nemysli si, přistupuji k tobě stejně, jako bych přistupoval ke kterémukoli jinému žáku. Se stejným drilem, jako jsem učil své synovce." Nyní už se od pravdy poněkud odklonil, potažmo lhal, až se mu prášilo od úst. Fili a Kili bývali modří jako od borůvek, což ale v případě těch dvou považoval za více prospěšné, nežli ke škodě.

„Šetříte," stála si Odette za svým, „a ještě mi upíráte kritiku. Já ji přece snesu."

Ctižádostivá, pomyslel si král, a nikdy by se nenadál, že takovou vlastnost ocení u ženy. Že by se mu dokonce mohla líbit. Ctižádost vždy přisuzoval pouze mužům, takovým, jakým byl on sám, anebo Dáin. Ovšem teď… někdy se dokonce zamýšlel, jaké ambice by mohla míti v situacích, které si promítal v hlavě, když nemohl v noci spát. V představách, v nichž by velice nerad viděl Dáina.

„O tom nepochybuji," zaplašil zrádné myšlenky, „ale věř, že já nejsem z trpaslíků, kteří by hýřili chválou na potkání. Kdybys výtku zasloužila, buď si jistá, že bych se nezdráhal. Ale ty děláš pokroky." Nemluvil do větru, jelikož zápěstí měla obratná, však s nohama to bylo o poznání horší…Z počátku míval pocit, že je asi smotá do uzle, neboť přešlapovala způsobem tak podivným a nepřirozeným, až se musel v duchu smát. Proto také často padala, ovšem teď už méně, pouze v otočkách. Thorin již od samého začátku předpokládal, že právě zde bude její slabina, ale neměl pochyb, že zdolá i tu. Časem a pílí. Nadto on, po všech těch bitvách, kterými prošel, byl schopen veskrze přesně zhodnotit vlohy bojovníků. Poznal tedy hned, že Odette jistý talent má a potřebuje jenom cvik, nic víc.

Oplýval také značnou trpělivostí, neboť po zkušenostech s potrhlým šermováním půlčíka jí nastřádal hromady, zato pozbyl mnohých iluzí. I jeho totiž učil během cesty. On sám, častěji Fili a Kili – povětšinou za trest – a sem tam i Gloin. Dwalin ani jednou, poněvadž ten zdaleka nedisponoval dostatečným klidem, aby se Thorin odvážil mu hobita svěřit. Možná učinil chybu, protože Zloděj by pod tíhou výcviku současného velitele vojska jistě utekl zpět do své nory dřív, než vůbec dosáhli Mlžných hor. Snad by to tak bylo lepší…

„Skutečně to není špatné," neváhal Odette povzbudit, jelikož se dvakrát dokázala šikovně vyhnout jeho výpadu, až napotřetí, při otočce, sebou plácla na zadek, „jen… příliš spěcháš. Nespěchej," dodal ještě radu a natáhl pomocnou ruku. „Dopřej si čas na rozvahu, dívej se, sleduj náznaky a předvídej. Teď pokračuj."

„Do háje!" prskla jako podrážděná kobra, podobná té, jakou Thorin, ještě jako malý princ viděl na tržišti v Dolu. Chytla tam za prst kejklíře, který ji držel v hliněném hrnci. Toho dne byl kejklíř na jarmarku naposledy… „Nemám žádnou rovnováhu. Říkala jsem vám to."

Thorin se musel uchechtnout, když seděla zase v písku. „Zkus se více rozkročit, snížit těžiště."

„Vy jste příliš shovívavý učitel," usmála se. Konečně.

„Chtěla bys jiného?" zeptal se laškovně a zároveň doufal, že ho nevezme za slovo.

„Ne," sklopila řasy, ve tváři se jí mihla červeň. „Přemýšlela jsem," změnila náhle téma, „co udělám se svým starým něčem. Možná jej někomu daruji."

Král se nedokázal ovládnout a propukl v upřímný smích. Takový na rtech neměl už dlouho. „Šlechetná myšlenka," poznamenal skoro se slzou na krajíčku, „mohla bys jej kupříkladu věnovat kuchařkám, ať mají čím krájet burýnu.

„Burýnu?!" založila tmavovláska ruce v bok. „Vy si ze mě utahujete? Já sama vím, že není nijak dobrý, ale opravdu je hrozný až tak moc?"

„Je," přiznal s ještě doznívajícím smíchem, „opravdu je." Vskutku hledal slušná slova, jakýma by mohl popsat takovou kovářskou fušařinu. Nenašel je, tudíž spustil z plných plic: „Rád bych dostal do rukou toho šlendrijána, co ti prodal tak mizerný kus železa. Můžeš mi věřit, že jeho tělo by nikdy nenašli! Nebyl to náhodou elf?"

„Člověk," řekla a zbraně se opět setkaly.

„To není o moc lepší!" poznamenal s despektem a očekával útok, který ovšem nepřišel. Odette odvrátila zaraženou tvář a čepel sklonila k zemi.

„Odpusť," vyhrkl hned, ale přesto příliš pozdě. Až moc pozdě si uvědomil, co vypustil z úst. „Odpusť, nemyslel jsem to tímto způsobem. Nechtěl jsem tě urazit. Tebe ne."

„V pořádku," odvětila hluše a zdvihla ostří, jako kdyby nic. Ale byla smutná, to viděl jasně. „Pokračujeme?"

Thorin mimoděk přikývl, cítil se jako osel. Nemohl na sebe nespílat. Na svou nadutost a neuvážená slova, jež vyvedla z míry jeho i ji. U Mahala, nechtěl Odette ubližovat, a přesto si připadal, že snad nedělá nic jiného. Možná se ani jinak chovat nedokáže. Možná… zamyslel se, prostě není zdráv a zdráv nikdy nebude, což mu tvrdě připomněl její pohled tenkrát v pokladnici, které se znovu raději vyhýbal. Možná jeho duši nelze spasit, zadumal se, a pak… V oblasti hrdla ucítil dotek studeného ostří, zvedl bradu a překvapeně polkl.

„Nesoustředíte se, Vaše Výsosti," pravila trochu opatrně, ale on nebyl dotčený, naopak. Usmála se totiž, i když jenom lehounce.

„Pro dnešní den jsi vítězem," řekl a ani se nepohnul. Ještě jí dopřál chvíli, užívat si pocit výhry a převahy. Však sám dobře věděl, jak je opojný. Jak ten umí hojit ukřivdění. „Pokud ušetříš můj život, odměna tě nemine? Máš nějaké přání? Pověz."

„Mám," pohodila Odette hlavou. „Aby si mistr Dwalin, alespoň občas, sodou vyčistil chrup."

Thorin se musel upřímně zasmát, již podruhé. „Prosil bych takové, které je v mých silách splnit, zdatná bojovnice." Tím rovnou vyloučil cokoli, jež by se mohlo týkat osudu půlčíka.

„Zaskočil jste mne," třepotavě zamrkala řasama. Střídavě otevírala a zavírala ústa tak, že ze všeho nejvíce podobala rybě na suchu. „Smím dostat čas na rozmyšlenou?"

„Ne," odmítl ji okamžitě, samolibě, neboť si právě uvědomil, že to snad sám osud mu seslal tak dokonalou záminku k činu, který se chystal zakrátko uskutečnit. Udělá to dnes! Odložil atrapu zbraně a prohlížel si, jak je v rozpacích. Vydržel by to celý den, ale ještě víc se těšil, jak zareaguje na překvapení, které pro svou pobočnici dlouho chystal. „Nemáš-li žádné přání, odměním tě sám. Dle svého uvážení. Schovej meč a následuj mne."

Vedl ji vzhůru, zvědavou a nervózní tak, že nevěděla co s rukama. Zdolali několikerá schodiště a došli až do horních pater Hory, do jejího východního křídla. Král zastavil vprostřed chodby a odemkl dubové dveře zdobené rytými ornamenty. Odemkl je a rukou naznačil, nechť Odette vstoupí jako první. Potěšil se rovněž načasováním, jelikož v tuto denní dobu byl pokoj zalitý sluncem a působil tak ještě krásnější, než když jej obhlížel s Bofurem.

„To myslíte vážně?" vydechla doopravdy užasle, dokonce i zapomněla pokoušet se odmítat, což Thorin trochu očekával. Ne, že by jí to bylo bývalo něco platné. Přesně, jak tušil a doufal, sotva překročila práh, zamířila si to prvně k oknu a otočila klikou.

„Ještě to tu není hotové," ozval se král ode dveří, kde zůstal stát opřený o zárubeň, „nicméně brzy bude, a potom se hned můžeš nastěhovat. Líbí se ti to?"

„Nesmírně." Se zavřenýma očima si nechávala hladit tvář teplým vánkem i paprsky slunce, které zvenčí vnikaly do místnosti, nesouce sebou vůně letního dne. „Děkuji vám."

Mlčky pokynul, neb nechtěl rušit ten nadpozemsky krásný obraz před sebou. Navždy si chtěl uchovat v paměti čarovný půvab ženy, kolem níž tenké závěsy vlály doslova jako motýlí křídla. Opatrovat jej a prohlížet si ve snách, stále a pořád dokola. Proto se po chvíli, neslyšen a nezpozorován, nenápadně vytratil.

Taková už je povaha trpaslíků. Ty, ke kterým cítí náklonnost, touží obdarovat vzácnými předměty nedozírné krásy. I Thorin dychtil Odette zlatem zasypat, zdobit její útlou šíji náhrdelníky z čirých diamantů, jež by se leskly na bledé kůži, ovinout ji smaragdy, co by podtrhly půvab zelenkavých očí, ale dobře věděl, že ona po podobných věcech neprahne. Tu ženu již natolik dobře znal, aby si troufl hádat, že nejvzácnějším darem, který jí může dát, je totiž zlatý sluneční svit.