Někteří lidé říkají, že v myšlenkách je každý svobodný, a tito lidé mají pravdu. Proto si Odette občas dopřála toulat se vlastním světem, plným bláhových přání a vybájených romantických představ. Světem, kde i pouhý jeden plamínek svíčky, může být stejně důležitý jako opravdové slunce. Někdy dokonce zapomínala, že její život i hmotné tělo sídlí ve světě skutečném, a tak se stávalo, že i tam se na něho zálibně dívala.

Do mysli si ukládala králův sytý hlas podobný podmanivé melodii, znala nazpaměť všechna obvyklá gesta i rytmus kroků, který jej doprovázel. Způsob, jakým vyklenul obočí a lehce naklonil hlavu doprava, když se něčemu podivoval. Kterak koutky úst pozvedl k úsměvu, téměř neznatelně, pokud jej cosi pobavilo, ale potřeboval zachovat si tvář. Nebo jindy, když sám sobě úsměv povolil, poté byl často samolibý, trochu lišácký a pyšný, ale přesto tolik okouzlující a vznešený, stejně jako Thorin sám.

Nejen v rámci povinností, ale i mimo ně, trávili dost času společně. Říkala si, že je to jen proto, neboť prostě býval osamělý, jako každý někdy. Král Odette zvával ke stolu a samozřejmě, nadále cvičili bojové figury. Hodně spolu mluvili, o věcech všedních i vážných, a občas možná odkryl víc, než by se vůbec nadál. Třeba i skutečnost, že někdy nemá dění ve svých rukách způsobem, jakým by si přál, a že jeho chladná vyrovnanost je jen léty naučená dřina. Vskutku uvěřila, že mohou býti přáteli, třebaže z počátku to působilo nemožné a nepatřičné. Snad se jimi stali, pokavaď hovořili bez příkras a falše, bez výjimek, až na jedno, jediné téma, které zůstávalo zapovězeno. Tím tématem byl hobitův soud. Thorin je pro sebe pokládal za uzavřené a trest měl stanovený předem. Ještě jednou a naposledy zdůraznil, že zákon mluví jasně, tudíž netřeba dalších disputací. Jeho tón zněl tak definitivně, že nešlo přeslechnout jasnou neochotu se v budoucnu opakovat. A neopakoval se.

Jenže Odette, pokud se dobře pamatovala, a to jistě ano, vzpomínala, jak Thorin tenkrát naznačil, že prostě jenom nespatřuje jiné možnosti. Odtušila, že jiné východisko prostě nezná, tudíž se nad ním ani nezamýšlí a zamýšlet nechce – přirozeně. Ovšem, co kdyby takové přece existovalo? Co kdyby mu je někdo dal? Už kvůli králi samotnému se snad tisíckrát ujišťovala o reálnosti svého bláhového plánu, a toho dne to bylo po tisíci první. Je to možné, řekla si znovu a strčila do úst poslední kousek koláče, který právě snídala. Hned potom se usmála s pusou trochu od brusinek. Dnes totiž, bez ohledu na vše kolem, měla rozpustilou náladu. Stěhovala se do nových pokojů a lhala by, kdyby tvrdila, že se vůbec netěší. Těšila se moc a věděla, že bude uchvácena stejně jako v den, kdy vůbec nemusela překvapení hrát, neboť překvapená byla doopravdy.

Celkový vnitřek Hory byl samozřejmě velkolepý, honosný a nádherný, ale i tak, postrádajíc denní světlo, zůstával poněkud ponurý. Ovšem Odettina komnata, ta se zdála světlá jako štukované pokoje na panstvích lidí. Bylo to především díky oknu ve skalní stěně, jež by pro sebe nečekala ani v tom nejbláznivějším snu, jistě, ale také kvůli veškerému zařízení, které musel někdo velmi promýšlet. Podlahu tam položili z modřínových fošen, což rozhodně nebývalo v Ereboru zvykem, vprostřed ji překrýval koberec mléčného odstínů, měkký díky vysokému vlasu, a ve stejných barvách byly rovněž lehké závěsy. Ty visely nejen kolem okenic, ale i po zdech, kde šikovně zahalily příznačnou šeď kamene. Krb byl obložen deskami z mramoru, co nesl barvu světlého říčního písku, opatřen širokou zdobenou římsou, na níž stály svícny i váza, samosebou zlatá, čímž náležitě odrážela okázalý trpasličí vkus. Těsně vedle ohniště se nacházel stůl, taktéž ze dřeva modřínu, co pod deskou měl tři zásuvky na dokumenty, inkoust, brk i různé drobnosti. Kolem něho židle a dvě křesla, ne kožená, nýbrž polstrovaná květovanou látkou, u které si Odette byla jistá, že viděla Doriho, jak ji kupoval v Dolu. U protější stěny byla umístěna velká postel s nebesy, od pohledu nadýchaná a pohodlná, nastlaná pokrývkami a polštáři povlečenými jednak do bílé, ale i do typické ereborské tmavomodré. Z obou stran přisunuté noční stolky nesly olejové lampy opatřené stínítky z pravého porcelánu, na zemi ležely předložky z kožešiny. V pokoji nechyběl ani prádelník, police na knihy, truhlice i almara na šatstvo, sekretář a zrcadlo ve stříbrném rámu, jež bylo natočeno tak, aby ještě více odráželo světlo ku středu místnosti. V rohu potom vzpomínala paraván, na zdi pár obrázků a také hodiny, co se natahovaly malým klíčkem a tlumeně tikaly v pravidelném rytmu.

Odette si pamatovala každičký detail. Třebaže komnata nebyla ihned k nastěhování, ona tam chodívala občas nakouknout a kochat se. Až do dnes. Dnes mínila přijít a už zůstat.

Otřela si ústa, vstala od talíře a jala se svázat tkanice koženého vaku, se kterým přicestovala do Ereboru, načež jej odložila na podlahu a sama se posadila při kraji postele. Během čekání si na kolena položila hrací skříňku z tmavého dřeva – jednu z mála památek na matku – a otevřela vyřezávané víko. Nedělo se nic. Nehrála táhlá melodie, kterou si jako malá pouštěla před spaním, ani se neotáčela postavička drobné najády ve žlutých šatech, jíž ukrývaly ebenové stěny. Možná vlhkem, možná dlouhou cestou k Osamělé hoře, se mechanický strojek uvnitř porouchal. Proto schránku zase zaklapla, ťukla nehty do dřeva a pomyslela si, že už by nejraději byla pryč, protože poslední dobou nemívala času nazbyt.

To málo věcí, které si dovezla, by klidně přestěhovala sama – jako nic. Neměla v úmyslu žádat služebnictvo o pomoc, a také je nežádala, nicméně král byl názoru naprosto opačného. Samozřejmě vyzvídal, zdali se těší do nového, a když popravdě přiznala, že velmi a dokonce už má všechno sbaleno, sám nechal srozumět komořího Zandera, kam se má dostavit a kdy. Odette tehdy jenom v duchu zaúpěla, jelikož by velmi uvítala, kdyby měl přijít kdokoli jiný.

Dnes si Zander dával na čas a jistě to bylo úmyslně, jelikož Odette mu ležela v žaludku ode dne, co ji spatřil poprvé. Sic nebyl sám, jiní se povětšinou chovali s předstíranou úctou, protože se báli Thorinova hněvu, avšak komoří se o chabou přetvářku pokoušel pouze tehdy, pokavaď měl krále bezprostředně za zády.

Zander vstoupil bez úklony, jen s nehlasným pozdravem sotva na půl úst, ačkoli obvykle nemíval ve zvyku ani ten. Kožený vak popadl, aniž by se zeptal, co je jeho úkolem, a nezapomněl se zašklebit, jako kdyby zrovna žvýkal pelyněk. Neskrývaně si drmolil pod vousy: „Lehoučký ruksáček si paní připravila, no jo, ale paní má ručičky jako z alabastru. Kdepak, aby paní sama práci zastala, svoje svršky odnesla. Kdepak."

Odette si nakvašeně pomyslela, že zrovna od něj takováto slova rovnají se rouhání, jelikož komoří míval spíše v puse kletby, nežli v rukou práci. Asi proto nevydržela mlčet a rozhodla stejnou mincí oplatit: „Paní nemá v hlavě řezanku, proto je jí přáno ruce ušetřit!"

Zander ještě více zkřivil kulatou, nažloutlou papulu. Otočil se nebývale prudce, oči plné nesmyslné nenávisti: „Však brzy přijde den, kdy ty a tobě podobní odsud potáhnete s bradou dolů!"

„Prorocké vize si nechej pro slabomyslné chudáky, kteří jsou ochotni jim naslouchat a věřit," podotkla žena suše a nevzrušeně, jelikož tento otrapa jí nestál za hádku. „A honem už," dodala, aby jej povzbudila v opět vláčném pohybu, „spěchám!"

Skutečně spěchala. Spěchala za Orim.

...

Ori velice pomalu procházel mezi policemi knihovny, škrabal se na bradě v zamyšlení, vybíral. Jak bývalo jeho zvykem, činil tak velice svědomitě a systematicky. Soustředil se. Dokonce ani on nemohl znát obsah každé knihy zde, každého polorozpadlého svazku, každého zastrčeného pergamenu, slovo od slova. Ereborská bibliotéka byla tak rozsáhlá, že by mu celý jeden trpasličí život býval nestačil, aby ji celou přečetl. Ve zmíněném ohledu si přával žíti stejně dlouho jako elf, po celou tu dlouhou dobu poznávat a vzdělávat se. Inu, zarazil se, asi ne pouze to.

„No konečně," uslyšel Kiliho natahovat hlas, „vymyslíš plán, a my abychom ho za tebe celý oddřeli!" Princ hudroval od krbu, i když jenom na oko, seděl na podložce z beraního rouna, jak jinak, než společně s Tauriel.

Ori natočil hlavu ke dveřím. Mimoděk se usmál, což dělával vždy, když ji spatřil.

„Zdržel mě komoří," vysvětlila Odette, rozhlédla se a téměř neznatelně pokrčila drobnými rameny. „Vždyť víte, že se táhne jako kolomaz."

„No ba že!" vykřikl zase Kili, kterého patrně nikdy nikdo neupozornil, že v knihovně se nekřičí. „Už dlouho se chystám dát mu jednu pádnou do zubů! Za to, jak se opovažuje jednat s Tauriel."

Ori si pomyslel, že to vůbec není špatný nápad, přestože na cti elfky mu zase tolik nesešlo. Zander býval neomalený i k jiným.

„Vítej, Odette," prohlásil naopak velice vřele, když se tmavovláska objevila v jeho blízkosti. Sám popadl a přenesl prázdnou židli, pro kterou si šla. Odpověděla mu úsměvem a on se uvnitř celý zatetelil. Chvíli zůstal stát, doslova jako solný sloup, než se vrátil na své místo mezi dřevěné police, dosahující bezmála až ke stropu. Navázal, kde skončil.

S novým elánem se zamyslel. Nesměl vynechat žádný svazek, který by mohl obsahovat informace, které tady hledali, ale naopak nechtěl brát ani takový, jež by je akorát zbytečné zdržoval. Snažil se být převelice pečlivý, třebaže jen sotva věřil v úspěch. I kdyby našli precedent. I kdyby objevili záznam z historie Království pod Horou, jež by hovořil o činu dostatečně závažném, odporujícím zákonu, a přesto prominutém, musel by jej vzíti v potaz ještě král. Ori si byl jist, že to on nikdy neudělá, že ani neshlédne přes nos obrácený nahoru. Ne, ani kdyby milion let uplynulou, Thorinova zloba nepohasne. Jediným řešením pro půlčíka mohl být útěk, kterého se ovšem lehkovážně vzdal a mladý trpaslík, ač želel takového rozhodnutí, nezbylo, než je respektovat.

Přisunul si dřevěné schůdky opatřené kolečky, aby mohl kouknout také do polic, kam nedosáhl zrakem ani paží, i když povědomí, co za tituly se tam nachází, samozřejmě měl.

„Objevili jste něco?" zeptala se Odette celé kumpanie, poté co se usadila s otevřenou knihou položenou na stehnech. V odpověď jí zaznělo jen nesouhlasné mručení – přirozeně.

Ori už ani nepočítal, kolik hodin tady proseděli, a to bez sebemenšího náznaku úspěchu. Jen on sám přečetl nespočet litanií o trestech někdy strašných tak, že danou pasáž raději přeskočil, ale o osvobození vězně ani řádku. Milost ostatně nebyla podobna trpasličímu právu ani národu, stejně jako osvícení panovníci. Velmi rád by věřil byť jen z poloviny jako Odette, že pro Bilba ještě existuje naděje. U Mahala, jak rád by věřil, že to všechno co dělá, ona dělá jenom pro hobita. Nedokázal setřást pochybnosti, které ho trávily, jako když lesní požár tráví lány stromoví, ale přesto konal, neboť žádala až moc úpěnlivě. Té ženě nedokázal nic odmítnout. Nesvedl by jí napřímo říct, že vše v co doufá, je jen marná snaha. Že je to naprostá hloupost. Nesvedl.

Vytáhl další tři knihy, které složil do náruče svého bratra – poněkud překvapivého člena jejich tajné společnosti. Když Odette s radostí přiznala, že oslovila i jeho, nespolehlivého a pokoutného hejska, Ori pomalu padal do mdlob. Jenže ona na Noriho hleděla dosti shovívavě, i když jej znala tak málo, což jistě mělo souvislost s událostmi v Zátoce skalních růží, kde ji prý vytáhl na nohy a také bránil. Mladík si zkroušeně povzdechl: nikoli bratr, ale on sám tam měl tehdy být a chránit ji. Třeba by dnes stál o něco výše v jejích očích. Třeba by dnes, nyní, už byl opravdovým mužem, ne jenom pouhým hochem, přítelem, se kterým si přijde nanejvýš tak popovídat, když má čas. Anebo, přiznal si ještě hořčeji, když něco potřebuje. Ori si zaťatými dlaněmi promnul oči, o záchranné výpravě tenkrát nevěděl a vlastně nebylo divu. Proč by se obtěžovali zpravit obyčejného knihovníka.

Ovšem pravdou zůstávalo, že v Norim se tentokrát šeredně zmýlil. Ten vzal myšlenku záchrany půlčíka pomalu za svou, a právě ona se stala snad prvním úkolem v jeho ztřeštěném životě, který bral skutečně vážně. Vždyť i na výpravu k Osamělé hoře se vydal hlavně proto, aby pláchl majitelům jistých předmětů, které si zapůjčil a opomněl vrátit, tím spíš, že prsty těch majitelů se zdály býti delší, než původně předpovídal.

Naštěstí, myšlenku oslovit i bratra nejstaršího, tu se tvrdohlavé ženě povedlo rozmluvit ještě předem. Dori sice nebyl v jádru zlý, to ne, ani hulvát jako někteří, a proto nikdy nedal najevo, že takové jako ona rovněž nechová v libosti. Ori si moc dobře uvědomoval, proč tomu tak je. Současný senešal byl vychován úplně jinak než oni dva, mladší bratři. Jako jediný ještě stihl v mládí zažít Erebor, pamatovat jeho podobu a zvyky za dob Thróra. Taková vize i vzpomínka v něm hluboce zakořenila. Dori proto byl trpaslíkem velmi tradičním, nekonečně loajálním, opatrným a také značně zamrznutým v minulosti. Jeho by ani v nejmenším nelákala myšlenka konat za zády krále, ba právě naopak, všechno by mu ihned vysypal. A to i v případě, že by v rukou neměli zhola nic. Což ostatně vskutku neměli a kdoví, jestli někdy míti budou. Navíc, ani Ori sám si nebyl zcela jist, jak Dori na hobitův případ vlastně nahlíží. Na kterou stranu by se přiklonil… To už mohli oslovit rovnou Dwalina anebo samotného pána Železných hor, či některého z jeho našeptávačů. Přesně to onehdy Odette řekl, a to, chvála Mahalovi, úplně stačilo.

V křesle usazený Bofur hlasitě zívl, když se Ori vracel ke stolu, loktem dloubl vedle Bifura, který rovnou spal. Ten sebou jen škubnul, něco zamumlal, zatvářil se nevinně jako dítě, naslinil si prst a otočit list. Mladík nad tou dvojicí šašků jen zakroutil hlavou, ale stejně velebil Stvořitele, že do party jim tu chybí Bombur, neboť ten měl věčně věků upatlané prsty od nějaké krmě, a takové prsty by žádný knihovník nechtěl vidět na svých knihách. Ani on nechtěl.

Tělnatý trpaslík by stejně byl jen málo k užitku, neb poslední dobou chodil jako lunatik a drmolil jen o své krčmě, jíž měl otevírat právě nazítří. Tam se těšila polovina Ereboru a Ori celkem také, přestože on popíjel jen střídmě. I Bilbo dokonce dostal povolení účastnit se slavnostního večera, a to bez doprovodu stráží. Ori se zaškaredil, obličej schovaný v otevřených stránkách. Hezkou to komedii Thorin hrál, pokud chtěl učinit dojem na čaroděje. Moc hezkou komedii…

„Pátráme po pouhém vroucném přání, po minci, jež se v pokladnici ztratila," vydechl nahlas, jelikož ta žluč… ta nahromaděná skepse se prostě drala ven.

Odette nato schlíple sklopila brvy a Ori se hned nato v duchu okřikl, že takto už hudrat nesmí. Alespoň ne tehdy, když je ona v doslechu.

„Co tedy navrhuješ, bratře, vzdát to?" okřikl jej rovněž Nori, nikoli jen v duchu, ale pěkně hlasitě. „Zaklapnout knihy a rovnou dojít za půlčíkem? Dát mu poslední pomazání, než si ho král vezme do parády?"

„Jaké pomazání?! Jaká paráda?!" přidal se do roztržky Kili. „Mluvíte o strýci, jako kdyby byl nějaký lotr. Nějaký tyran! Nepamatujete se snad, kolikrát pro vás život nasadil?!"

„A my pro něj," podotkl Bofur nanejvýš věcně, „a Bilbo taky."

„To jest pravda," připustil princ bez předešlé prudkosti, „ale já prostě nevěřím, že by Thorin skutečně chtěl hobita trestat tak… tak tvrdě. Byli přátelé… "

„Ani já tomu nevěřím," přidala se Odette až moc horlivě. Ori naklonil hlavu ke straně a zkoumavě se na ženu zahleděl, uvažoval o dvou možnostech. Buďto něco ví… Něco, co zbytku neřekla, respektive říci nemohla kvůli slibu mlčenlivosti, jímž je králi vázaná, anebo ji už řečičkami opil. Koneckonců, nebyla by první a ani poslední, podle toho, co se povídalo v Ered Luin. Ori sevřel ruce v pěst a sveřepě se utvrzoval v pravdě možnosti první. Vždyť král by ji jen… zlomil. Jako květinu nešetrně vyrval z hlíny, co ji chrání, a pak bez povšimnutí nechal uvadnout. Kéž by jen nebyl takový zbabělec…

„Dějiny samotného založení Ereboru," zhluboka se nadechl a poznamenal na znamení, že i přes veškeré své reptání, míní být i nadále k službám. Ze zadních polic přinesl ještě stoh trouchnivých bichlí, které zatím stihl jenom jakžtakž seřadit, ale dosud je neotevřel. Zub času už do nich hryzal velmi hluboko, tudíž práce s nimi vyžadovala velikou opatrnost a také čas, který prozatím nenašel. Ori je proto odkládal šetrně jednu po druhé, skoro jako kdyby dával novorozeně do kolébky. „A tady," jemně pohladil chatrnou vazbu toho hnedka navrchu, „je ještě několik prastarých rukopisů pojednávajících o životě trpaslíků v Khazad-dûm. Buďte na ně opatrní!" Tak málo se jich dochovalo…

„Khazad-dûm?" zeptala se zvědavě Tauriel na význam slov, kterým jakožto elfka nemohla rozumět.

„Budeš ji znát jako Morii," odpověděl pohotově Kili a nezapomněl líbnout rusovlásku do dlaně. Ori nechtěl závidět, ale záviděl jim, a proto odvrátil tvář. „Dávné království trpaslíků ukryté hluboko pod Mlžnými horami. Nyní jeden z Morgothových Balrogů, démonů z pradávných dob, přebývá v těch síních. To právě jeho ohnivý bič přinutil náš lid opustit to Mahalem zapomenuté místo, avšak krátce na to, Osamělá hora se stala domovem Durinova potomstva a nyní… nyní jím je zas." S dlaní přitisknutou ke hrudi, promlouval tónem obrovsky hrdým. „Hlavně díky strýci," neodpustil si ještě doplnit směrem k Orimu, nýbrž ten se ani nezachvěl. Thorinovy zásluhy nezpochybňoval nikdy, ani jeho statečnost jakožto bojovníka, či legitimitu coby krále. Nicméně, ani všechno to pozlátko nemohlo překrýt pozdější rozhodnutí, která učinil, ať už zdráv anebo ne. Špatná rozhodnutí, nutno zdůraznit, přemítal Ori, který se za své názory nestyděl. Velmi jej ale rmoutilo, že teď, díky mnoholičným pohledům na spravedlnost i vinu, byli rozděleni přátelé dříve nerozdělitelní…

Bifur úkosem pohlédl k mladému princi a podrážděně zavrčel. „A trpaslíků ze všech koutů světa," opravil se Kili hned, „to se asi rozumí samosebou, chlape jeden vztahovačná!" Houkl hlasem pobaveně zabarveným a dotkl se prstem čela, aby tak naznačil, jak hloupé jsou podobné připomínky. „Někdy ti budu o Khazad-dûm vyprávět, Gimlelul." Už měl oči zase jenom pro elfku, jíž jemně pohladil po tváři. „Jedné noci, až hvězdy budou svítit příliš jasně a ty nebudeš moci spát."

Rudovlasá žena se na okamžik zarděla, nad čímž se Ori už vůbec nedivil. Došlo mu dávno, že učení, které praví, že elfové nejsou schopni dávat na odiv žádné emoce, bude nejspíš pomýlené. Vždyť přece cit, co se vznášel okolo těch dvou, byl skoro až hmatatelný. Ori znovu pohladil knihu, jíž měl před sebou.

Tauriel po chvíli vstala, odložila svůj spis k dalším, již přečteným, a s novým se vrátila zpět na své místo ke Kilimu. Opatrně odfoukla vrstvičku jemného prachu, pokrývajícího léty zašlé kožené vázání vykládané barevnými kameny, a ještě opatrněji desky otevřela. Knihovník po očku sledoval její počínání a s takovou šetrností mohl býti spokojen. „Je to nejspíš psáno vaší řečí," zvedla zrak a pokrčila rameny, „neumím přečíst takové písmo."

Kili se naklonil blíže ke své milé: „Pravda, je to v Khuzdul. Podrobná kronika osídlení Ereboru," přečetl hlasitě nadpis, jež byl vyveden tekutým zlatem. „Fujtajbl!" zašklebil se okamžitě. „Ta tedy bude setsakramentsky podrobná." Tloušťku onoho svazku naznačil velice přehnaným gestem. „Chvála Mahalovi, že ji naše matka nikdy nedostala do rukou. S určitostí by mě i bratra nutila v té hrůze předčítat." Ori si pomyslel něco o rouhání, jelikož on by si býval velice přál, aby jeho rodiče měli takové knihy. Oči by z nich nezpustil.

Tmavovlasý trpaslík bez varování shodil svazek na podlahu a šel se poohlédnout po nějakém jiném, patrně méně podrobném.

Orimu málem vyskočilo srdce z hrudi: „Opatrně, ty barbare! Nevíš, jak vzácná je taková kniha?! Prudce se postavil na nohy, tělo zcepenělé šokem.

„A ty zase nevíš, jak je bytelná," zahihňal se mladý princ a protočil očima, „vždyť i draka přečkala."

„Dej mi ji!" zapištěl knihovník. Bofur nato poznamenal něco o podobě s popudlivou ženskou. „Já sám!" rozkázal zuřivě Ori, aby toho lidoopa ještě nenapadlo znovu sahat na hotový psaný poklad. „Projdu ji raději já sám!" Klekl na kolena, a třebaže mu to nebylo vůbec podobné, polohlasně klel. Sbíral rozsypané stránky rukopisu a vracel je do desek.

Pořád ještě pobavený Kili si stoupl ke kopici vysoké jako on sám a sebral hnedka svrchní svazek. „Ereborské právo," utrousil znechuceně, „čím dál tím lepší." Odložil je stranou.

„To už jsem četla," houkla Odette, aniž by zvedla oči.

„Tak to ti velmi slouží ke cti," zazubil se princ, načež všechno přeházel, aby se dostal ke knize ze všech nejtenčí. S ní se potom usadil zpátky na rouno a konečně zavřel pusu, poněvadž se kupodivu začetl. V místnosti se opět rozhostilo ticho jako v kryptě. Ticho, které měl Ori tolik rád. Rušily je pouze hodiny, jež tlumeně odbíjely na zdi a neúprosně měnily poledne v odpoledne, a odpoledne v podvečer. Plamínky už skoro vyhořelých, silných voskovic mihotavě malovaly zlaté kruhy po stěnách a Bifur více podřimoval, než by četl. Bofur, ten si zase občas přihnul z placatky, o jejíž obsah se musel neochotně podělit s Norim, a to od doby, kdy byl přistižen.

„Co kdybychom pro dnešek skončili?" navrhl Kili, načež celá kumpanie přikývnula jako jeden. „Mám hlad, potřebuju pivo!"

Ori rovněž přitakal, přestože on hlady netrpěl. Ani touhou po rezavém moku. Zato viděl Odettina víčka, rudá a opuchlá únavou. Měla by si odpočinout, pomyslel si, i když sám mínil svou knihu dočíst. On vždycky dočítal až do konce, takový byl jeho zvyk a na svých zvycích úzkostlivě lpěl. Nadto, stránek mu zbývalo už jenom pár. Za zvuku šramocení zvedajících se postav, knihovník zůstal sedět za stolem. Zapálil novou svíci a obrátil list. Sklopil zrak k runám, nakrčil čelo, však záhy nato oči vykulil. Jeden ze zápisů mu nepřipadal tak monotónní a stejnatý jako všechny předtím. Právě naopak.

„Moment!" houkl hlasitě a zvedl ruku nad hlavu, aby tomu zvolání dodal na vážnosti. „Počkejte ještě chvíli. Zdá se, že něco mám."

Nečekali, nýbrž se shlukli všichni kolem stolu, tváře zvědavé a napjaté. Orimu se na chvíli zadrhl dech, jelikož jej na líci zašimral dlouhý pramen tmavohnědých vlasů. Odette se mu nakláněla přes rameno a… opřela se o ně. Mladík se zhluboka nadechl, a to hned několikrát za sebou. Až potom sklopil zrak k prastaré kronice a začal zřetelně předčítat: „Psáno 1999. zimy, Třetího věku Středozemě. To je skoro tisíc let starý záznam," okomentoval, ačkoli to snad nebylo nutné.

„Mladý dědic stolce panovnického, potomek krve Durina praotce, Thráin I., syn Náina I., syna Durinova VI., dovedl zbídačený lid svůj daleko na severovýchod, k útrobám mohutné hory o samotě stojící, uprostřed plání široširých. Hory bohatství a blahobyt slibující, tam založil on nové království. Kéž Stvořitel mu požehnej!

Nechť jméno jeho jest Erebor! zvolal král, když korunu svou pozvedl za jásotu všeho lidu.
Jakmile na kamenný trůn svůj dosedl, spravedlnosti musí býti učiněno za dost, pronesl. Předveďte Fregara, syna Furgila, syna Fállova, jenž za skon krále a otce mého odpovědný jest.
Inu, tak byl vězeň přiveden a k nohám páně Thráina předhozen. Vystaven sudbě spravedlivé.

Fregar, co druhem i rádcem krále Náina byl, vladařovu hlavu vznešenou, setnout se nehrozil. Rovněž lítost žádnou nad hanebným činem svým nejevil, že hrdelním zločinem zrady se dopustil.

Konal bych stejně zas a znova, zněla jeho troufalá slova. Šílenství krále schválilo, tím nebezpečný on byl všem, nic než krutý skon a zmar, přinesl by lidu svému. Nenechal by nikoho, ať Khazad-dûm by opustil, čímž život svůj by zachránil. Všechny pohřbil by v kameni, ženy, děti i syna vlastního, rudým bičem démona skonat by dopustil, než aby bohatství své opustil. Proto hlavou jeho, stočil se vrah čelem k lidu, životy vás jsem vykoupil. Považte! To nečinní přec pravý král, jenž podané má vést a nevinné chránit, tak koná jen šílenec, tužbou po mithrilu a zlatě bažící, chtivostí moci lačnící. Nechť Mahal mu odpustí a přijme ho ve své síni.

Tak drzou svou řeč jal se zakončit a pochybnosti žádné nebylo, že hlavou svou musit bude zaplatit.

Král Thráin povstal a na zločince hleděl. Jen vážnost však, zloba žádná, sídlila v mladé tváři jeho: Pravdu díž, můj otec král, šílenstvím byl zaslepen. Smrt pro tělo jeho byla vysvobozením a pro duši milosrdenstvím. Tak pravil za hlaholu lidu všeho, kterýžto pohledem pouhým zastavil. Tvůj čin, Fregare, možná ukvapený byl, však já zradou jej nevidím, nýbrž hrdinstvím! Správné bylo mínění tvé, že skonali bychom všichni v Morii. Přec život, ten cennější než všechen poklad jest, zlato lze znovu vytěžit, sluje nové vytesat, však život, ten již nelze navrátit. Pro dobro lidu Durinova, nezbytné bylo konání tvé, proto trest nestihne tě žádný…" dočetl Ori příslušnou pasáž.

„Ukaž mi to!" vyhrkl Kili poněkud bledý a natočil těžký svazek k sobě. „Opravdu, tak stojí v knize. Ori? To není možné! Je to podvrh!" Princ ještě jednou prolétl zrakem text: „Legenda o králi Náinovi přece praví, že byl zabit Balrogem. Bojoval s démonem, on sám, aby ochránil svůj lid! Padl jako hrdina, nikoli postupně mečem svého druha! Byl to přece král, oslavovaný a vážený, přímý potomek samotného Durina!"

„Řekls to sám," opáčil knihovník mírně, leč rozhodně, neboť si svým tvrzením byl jist. „Byl králem, Kili, a o králích legendy i oslavné písně rády hovoří shovívavěji, než jací ve skutečnosti byli. Jenže kroniky nelžou. Nikdy. Právě tam je zaznamenána pravda, a to pravda taková, jaká se skutečně stala."

Princ skoro až zesinal, ale Ori jeho pohled vydržel. Mockrát četl příběhy tak odlišné, než se obecně tradovalo, že by je nespočítal za celý den.

„Co se děje?" nestihla se zeptat Odette, jelikož princ vypálil z místnosti jako šíp z tětivy. Tauriel, samozřejmě, vyběhla hned za ním. „Co se děje?" zopakovala tmavovláska znovu a nechápavě, nyní už do pléna.

„Právě se dozvěděl pravdu o jednom ze svých předků…" nespěchal s odpovědí Ori, protože víc než jenom tušil, že právě ta je důvodem trpaslíkova zběsilého úprku. Mohlo totiž být docela dobře možné, že i Kilimu koluje v žilách stejně otrávená krev. Krev nakažená šílenství, jaké nakonec mohl spatřit na vlastní oči, u Thorina. Stejným, o kterém se vyprávělo, že postihlo rovněž Thróra, když vládl pod Horou. Dostal prostě strach a Ori tomu strachu rozuměl. Možná nelze uniknout prokletí, které nespočívá v pokladu ani Arcikamu, nýbrž je zkrátka v nich. V každém muži královské linie a žádný z nich nemůže uniknout.
„Domnívám se," začal znovu, opatrně, neb očekával nesouhlas. Ale říct to musel. „Že není dobrý nápad položit takový záznam před Thorina. On jej nepoužije, vždyť by ještě více poukázal na slabost svého pokolení před veškerým lidem."

„Hloupost!" prskl Nori a ukázal prstem před sebe. „To písmo je precedent, učiněný zázrak, přesně takový, jaký jsme celou dobu hledali. Musí se dostat před Thorina a stejně tak i před soud. Kdy dáš tu knihu králi, zítra?" otočil se na mladou ženu, která asi rovněž pochopila celý rozpor, a proto stála jako přimrazená.

„Tak to tedy ne!" vyskočil Ori, jako kdyby bosý stoupl na řežavý uhlík. „Pokud má Thorin v té knize číst, předložím mu ji já. Sám. Hádám, že se rozzlobí. Ty už máš na kontě provinění, za výlet do zátoky," dlouze a vážně se zahleděl na Odette, „další by ti nemuselo projít tak snadno."

Odette však zakroutila hlavou, a to velmi rezolutně. „Pokud má mít Bilbo šanci, za králem půjdu já." Ori musel v myšlenkách uznat, že má nejspíš pravdu, ale stejní jí to ale nechtěl dovolit.

„No bodejť!" přidal se Bofur, máchl rukou ve vzduchu, jako by chtěl Odette plácnout po zadku. Ta ovšem uskočila velice hbitě a ještě toho nenechavce po pazouře pleskla. Ori neochotně připustil, že alespoň k něčemu jsou dobré ty věčné hodiny šermu s Thorinem. Stejně se mračil.

„Taky bych vzal potupu líp z ruk mladý holky," navázal Hračkář a promnul si zarudlou dlaň, „než od škaredýho holobrádka jako jsi ty, Ori."

Na to knihovník neměl argument. Odette nemeškala, natáhla se po knize a opatrně ji vsunula do kabely. „Král knihu zítra dostane."

Vysvětlivky:
Gimlelul: Nejjasnější hvězda v Khuzdul (starém trpasličím jazyce)