Od samého rána nebylo ani chviličky, kterou by Odette hodnotila jako dostatečně vhodnou, dlouhou či klidnou natolik, aby předložila prastarou knihu před krále. Ten navíc nebyl nikterak dobře naladěn, tím spíš se mladé ženě nechtělo do úkolu, který si sama svěřila, musela jej tedy sama dokonat. Nedalo jí to nepřemítat. Jednak nad Oriho slovy, ale také nad ošidným textem, který během noci ještě několikrát přečetla. Tma její pochybnost akorát živila, zato odhodlání se vzbudilo tenké, slaboučké a ustrašené.

Odette se nebála Thorinovy zloby, to ne. Však už řekla a provedla daleko horší věci, které jí král zatím pokaždé odpustil, jenže kniha byla jako zrcadlo nastavené až příliš zpříma. Odraz, v němž nespatří pěkné podívání, nýbrž bolestné. Takové, jež leda otevírá staré jizvy a nové smutky pouze přikrmí. Nemínila mu více ublížit. Vždyť stačil hloupý pamflet, který zpochybňoval Thorinovu příčetnost a stín, co se mu tenkrát mihl ve tváři řekl víc, než kdyby svá trápení přiznal nahlas. Toužila chránit toho zatvrzelého muže s ledovým pohledem, jakkoli pošetilá mohla být taková představa, protože on rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by potřeboval ochranu. Potažmo ochranu od ženy. Chtěla by raději klamat, podobně jako klamaly oslavné slohy, písně a balady, jež jen lživě uchu lahodí.

Ale co Bilbo? Ten měl přece nárok na spravedlnost a o spravedlnost tady šlo především. Rovněž zůstávalo pravdou, že to Thorin tohle všechno rozpoutal, třebaže onehdy nebyl schopen domýšlet se. Nezasloužil si shovívavost, i když právě jemu by ji dala ráda. Co svědomí? bylo na místě se ptát. Co svědomí všech zúčastněných?

Není jiných cest, řekla si hned potom, kdy jako na potvoru potkala Noriho, který se samozřejmě okamžitě ptal, jak pochodila. Když popravdě přiznala, že zatím nijak, nebyl z toho veselý. Odette tedy zvedla bradu, zpocenými dlaněmi přitiskla svazek těsně ke hrudi a šla. Veskrze tíhu ve svých rukou vnímala jeho důležitost, čichala vůni letitého pergamenu, poslouchala zvuk vlastních kroků a na jazyku cítila nepříjemnou pachuť nejistoty. Přesto ale nemínila neodkladné dále odkládat.

„Dnes už jsem tě nečekal," zvedl hlavu král a mírně se pousmál, „leč jsi vítána, ostatně jako vždy."

Žena se lehce poklonila, ovšem nevydala ani hlásku.

Thorin zrovna seděl za pracovním stolem, v ruce třímal brk namočený do inkoustu, připravený podepsat nějaké listiny. „Chystáš se mi předčítat na dobrou noc?" zeptal se trochu pobaveně, nejspíš proto, že mu ani nesdělila, co vlastně hledá v jeho pracovně. Potom poukázal na knihu, kterou k sobě Odette tiskla jako milence, ale i přesto by na ni skoro zapomněla. Hned záhy si připustila myšlenku, že se jistě musí tvářit jako někdo chudý na duchu.

„Zatím se sice ke spánku nechystám, ale později... " navázal král a s neurčitým gestem nechal svou otázku vyznít do ztracena.

„Pokud byste si to přál..." také ona svou odpověď zakončila neurčitě a okamžitě si přikázala, že se musí oprostit od veškerého pochybovačného mámení.

Král se na ni zahleděl, dlouze a tázavě. „Copak je to za knihu?" zeptal se tedy narovinu.

Neodpověděla, jen mlčky přistoupila blíž. S tváří navýsost vážnou položila starobylý svazek na desku stolu. Thorin přejel rukou po vázání a potichu si přečetl titul. „Zvláštní," pravil hlasem trochu zastřeným, „neznám ji." Zvedl zraky zpod nakrčeného čela. „Co je v ní psáno a hlavně, proč mi ji přinášíš?"

„Záložka," šeptla Odette a ukázala na kožený řemínek, který čouhal mezi listy skoro u konce. „Prosím, čtěte na těch stránkách," požádala krále namísto odpovědi. To bylo totiž daleko snazší, než všechno složitě vypovědět. A také jistější. Stačilo, že už tak se cítila podobně, jako kdyby jí v krku uvízl kámen.

„Nuže, jak si přeješ." Thorin lehce přikývl, a třebaže poněkud rozladěný, sklopil zrak k runám. Jeho neutrální výraz velmi brzy nahradilo zadumání, a posléze zamračení, které jenom rostlo s časem, kdy těkal po řádcích. Odette nepochybovala, že čte celou pasáž ještě jednou a možná, možná ještě potřetí. Ve skutečnosti to trvalo jenom chvilku, ale ona si připadala, že už stojí celý věk před vyřezávaným stolem ze dřeva černého ořešáku.

Král náhle zaklapl omšelou vazbu, a to způsobem, který by Oriho určitě nepotěšil. Do vzduchu se zvedl obláček jemného prachu, načež se rozplynul ve slabém průvanu, jež vnikal dovnitř pootevřeným oknem a osvěžoval muže v nudném úřadu. „Kdes, u sta hromů, vyhrabala něco takového?!" Trpaslík se v sedu napřímil, složil ruce na široké hrudi a v jeho tváři nešlo vyčíst nic.

„Tu knihu jsme našli..." žena si v mžiku odkašlala, aby tím zakryla své krátkozraké přeřeknutí. „Našla jsem ji-"

„Našli jste?!" Thorin se nenechal jen tak oklamat – samozřejmě. „Kdo?! Řekni mi, kdo všechno spřádá plány, jak ochránit půlčíka?!" pochopil rychleji, než by Odette stihla okem mrknout, a vlastně to asi bylo lepší. Knedlík v jejím krku rostl do obludných rozměrů.

„Hračkáře i knihovníka můžeš klidně vynechat, o těch nemám nejmenších pochyb, ale kdo dál? Elfka?!" vrčel mezi zaťatými zuby. „Čí záměr je celý tento úskok? Čarodějův?! To on tě hanebně využil?! Nastrčil, abys mě přesvědčila?!"

Tmavovláska vehementně zakroutila hlavou. „Tak to není. Hledat podobný zápis bylo nápadem pouze mým," pravila popravdě. „Gandalf Šedý ani nic netuší. Věřte mi."

„Jenom tvým?" Král si promnul ustarané čelo. Najednou zněl více zaskočen, nežli rozhořčen. „A věřit ti?" dlouze vydechl, hlas podbarvený trpkostí. „Mohu vůbec ještě?" zvedl studené oči a ten pohled ji zabolel. Pohled i slova. „Znovu se tě ptám: kdo další? Kdo všechno?" Král nemínil ustoupit a Odette si přiznala, že když bude zatloukat, všechno jenom zhorší.

„Jeho Výsost, princ Kili," začala tedy rozvážně, ale trpaslík se znovu rozkřikl. Sotva stihla doříct první jméno.

„No samozřejmě!" bouchl dlaní do stolu, což ji tentokrát z míry nevyvedlo, ba právě naopak. Jakýkoli pohyb, vyjádření emocí, třebaže prudké, bylo totiž dobré znamení. Dávno věděla, že ve chvílích největší zuřivosti král zůstává nehybný, strnulý a přezíravý, naopak láteřivého Thorina bylo možno přirovnat k onomu pověstnému psu, který sice štěká, ale nekouše. „Co bych také mohl očekávat od poblázněného kluka, jakým je mladší z mých synovců?! Od pošetilého dítěte s dětským smýšlením?!"

Odette zacukalo ve víčku. Nebylo to kvůli zvýšenému hlasu, nýbrž významem slov, která muž chrlil z podmračených úst. Ona sama přece byla od Kiliho starší jenom o pár let, což dle trpasličího měření času znamenalo, že vlastně skoro vůbec. Nemohla se tedy ubránit vtíravé myšlence, že i na ni Thorin hledí obdobně. Jako na bláznivé dítě, které se kdysi zavázal vzít pod svoji ochranu, pokud bude potřeba. Jako na obyčejnou další starost. „Fili?" dodal za moment, už o něco klidnější.

„Princ Fili ne," popřela a odhrnula si vlasy z tváře, „jenom mistr Bifur a mistr Nori." Král ji bez přestání pozoroval ostřížím pohledem. „Ovšem, Výsosti," Odette sevřela v zubech spodní ret, „to skutečně já, a pouze já, jsem je všechny přesvědčila k pátrání. Proto, pokud se hněváte...? Hněváte se?"

„Ne," Thorin, již po několikáté, zhluboka nasál vzduch do plic, a pak jej všechen prudce vydechl, „nehněvám se, nýbrž jsem zklamaný. Milně jsem se těšil domněnkou, že od jistých dob mezi námi vládne důvěra. Mohlas mi přece bez obav povědět, proč stále někam odbíháš, či nikde nejsi k nalezení. Pravda, asi bych nejásal, ale snad bych dokázal pochopit… Zároveň bych se nemusel strachovat," králův hlas na okamžik získal ustaraný podtón, „zda se o tebe nepokouší nevolnost, nebo, nedej Mahal, nějaká zlá choroba."

„Promiňte," špitla Odette velmi tiše, neboť musela hned několikrát zalapat po dechu. Čekala výtku, samozřejmě, ovšem výtku úplně jiného druhu. Zastyděla se.

„Čehož tedy po mně žádáš?" nespěchal muž, než promluvil znovu. Znovu rozhodně. Kratičká starostlivost byla tatam. „Abych tento precedent," kývl vousatou bradou ke knize, „snad použil před soudem? Uvědomuješ si vůbec, co ty věty říkají?"

Odette vážně přikývla. Dobře věděla, že někteří by si je mohli vyložit po svém, mírně řečeno velmi fantaskně.

Král si znovu těžce povzdechl: „Očerňují mé předky a rod."

„Jedny očerňují, druhé vyzdvihují," opovážila se mírně namítat, neboť i šlechetný král Thráin byl přece Thorinův předek. Trpaslík se dlouze odmlčel.

„Odette," oslovil ji nakonec, poměrně měkce, „už dříve jsem ti jasně vysvětlil, že o osudu hobita nemíním nadále diskutovat. Nejsem šťastný ani vděčný za takové novoty, neboť já už jsem byl rozhodnut."

„Byl jste?" neubránila se možnosti chytit krále za slovo. Vskutku, neměla by tak činit. „Znamená to tedy, že nyní, za těchto nových okolností, míníte svůj verdikt ještě uvážit?"

„Netuším," odvětil muž úsečně, náhle se zdál býti velmi unaven. „Tu knihu musím řádně prostudovat, ale i tak... Pochop," dodal závažným tónem, „doba je nejistá. Situace v Království je nejistá. Pokud tyto řádky přečtu přede všemi," přiložil na knihu otevřenou dlaň, jako by chtěl zakrýt, co v ní stojí, před vlastníma očima, „odhalím skutečnosti, které by lépe zůstaly zapomenuty. Zrádné karty mi zde podsouváš. Nevím, jestli s nimi mohu hrát. Nevím, zdali vůbec chci. O co vlastně? O čest zrádce?!"

„Hrajete rovněž o svoji čest," Odette nemohla jinak, než znovu namítat. Třebaže by si král mohl její slova vyložit špatně, jako urážku, nebyla špatně myšlena. „A výhrou vám může býti vaše svědomí."

...

„Hrozné!" žena zhodnotila vlastní odraz v honosném zrcadle, které zdobilo její zbrusu nové komnaty. Viděla sebe samotnou, oblečenou v dlouhých šatech smetanové barvy, šatech s dlouhou suknicí, v pase úzce stažených, dokonce i s výstřihem a výšivkou. Nebyly nové, vlastnila je již nějaký čas, ale zatím nikdy nikam neoblékla. „Vypadám opravdu hrozně. A legračně s tím volánem." Špičkou boty nadzvedla lem sukně, otočila se nejprve napravo, hned potom nalevo, a pak znovu zpříma. Zvedla ruce v rukávech, jejichž cípy sahaly až kamsi ke kolenům, aby je zase nechala klesnout podél těla a zakroutila hlavou. „Jako přerostlá panenka na hraní."

Dnešní večer měl být slavnostní, a proto se i Odette zachtělo vypadat slavnostně, rozdílně než kterýkoli jiný, všední den. Prostě najednou zatoužila působit žensky a připadat si krásná, a přesně k tomuto účelu měla posloužit krumplovaná toaleta.

Povzdechla si, neb všechno se zdálo být jen marnost nad marnost. Krále večer nespatří: jasně se vyjádřil, že má příliš mnoho restů a příliš málo nálady se pobavit. Navíc to, co viděla zrovna v zrcadle, zdaleka nebyl obraz stejný ani podobný tomu, jaký si představovala v hlavě. Ne, že by splývavé šaty nebyly hezké, že by jí snad nepadly, nebo že by Odette sebe samotnou považovala za ošklivou, to vůbec ne, jen si připadala divně. Usoudila tedy, že cítit se takto nesvá je jen zbytečné trýznění, a proto se rozhodla róbu zase svléct, pověsit ji na své místo v rohu skříně v zapomnění a obléci něco méně nápadného. Avšak, než stihla úmysl ve skutek proměnit, uslyšela krátké zaklepání na dveře.

Podivila se, protože nikoho nečekala. Šaty, nešaty, vyrazila prvně otevřít. Říkala si, že pokud je to Ori, ten se jí určitě smát nebude, a pokud Bofur, jeho narážky přestojí s hlavou vztyčenou. Jenomže pohled, který se ženě naskytl hned poté, co vcelku bezstarostně vzala za kliku, jí málem podrazil nohy v kolenou. Nestál tam totiž ani Hračkář, ani knihovník...

„Půjdeme?" otázal se samozřejmě Thorin, přestože věděl, že nebyli nikterak domluveni. Neodpustil si sjet Odette pátravým pohledem od hlavy až k patě. Pozvedl koutky, vypadala totiž, neměl slov, prostě překrásně. Lovil v paměti, zda ji už někdy spatřil v takových šatech a usoudil, že nikoli, což zhodnotil jako nehorázný zmar. Dlouhé, mléčné sukno splývající po štíhlém těle tvořilo okouzlující kontrast s vlnami tmavých vlasů, jako povětšinou rozpuštěných – to jí ostatně nejvíce slušelo – a činilo ji tak ještě více křehkou a líbeznou, křehčí nežli nejtenčí plátek slídy. Škoda jen, pomyslel si, že se nikdy nezdobila šperky. Třeba náhrdelník, který si neprávem nárokoval Tranduil, jak ten by se vyjímal v poodhaleném dekoltu. Och, i jindy trochu bledé rty měla zvýrazněné jakousi červení a král polkl slinu.

„Kam?" zeptala se Odette, nejspíš trochu vyvedená z míry. „Tedy... chci říci, ano, jistě, hned..." vzpamatovala se v okamžiku, „jen se musím převléknout."

„Převleknout se?" Nyní tak úplně nerozuměl on. „Netřeba se převlékat, ty šaty ti velice sluší," ujistil ji, a to podle svého nejlepšího přesvědčení. „Navrhuji, abychom šli hned."

Z komnaty vycupitala tak neochotně, jako by ji uvnitř držela nějaká neviditelná, magická síla. Thorin si musel dávat pozor, aby se nezačal usmívat až příliš sebestředně. Tím by se jí mohl dotknout, což rozhodně nechtěl.

„Změnil jste nakonec názor?" řekla po rozpačité chvíli, kdy král poslouchal jenom klapání střevíčků, které obvykle také nenosila.

„Ano," přikývl. „Mělas pravdu," dodal ještě, neboť ženám se obvykle líbí pocit, že ji mají. Po dnešním odpoledni, kdy jej tolik zaskočila nejen ošidnou knihou, nýbrž hlavně důvtipem a uvažováním, které by nečekal ani od někoho tak bystrého, kým byla jeho pobočnice, ji chtěl hlavně potěšit. Chtěl, přestože ona jej nepotěšila vůbec. Precedent... podivil se v duchu, toho dne ne poprvé. Mínil býti pozorný, jelikož předtím zvýšil hlas. Znovu tak učinil, i když věděl, jak moc si podobné chování pokaždé vyčítá. Proto často míval tendence hledat způsoby, jak zpětně splácet veškeré křivdy, kterých se vůči ní dopustil. Křivdy dnešní i ty z dřívějška.

Stále Odette sledoval koutkem oka. Dobrotivý Mahale, slušelo jí to. „Občas bych vskutku měl směnit práci za trochu veselí," pokračoval, aby alespoň mluvil, když už vyloženě civěl. „Navíc, dnes je úplňková noc, a ta si žádá oslavení." Usmála se a usmívala až do doby, kdy stanuli před branou honosící se příznačným nápisem Bomburova krčma. Hlahol, smích i úryvky nějaké otřepané písně se nesly až na chodbu, z čehož Thorin usoudil, že zábava je v plném proudu. Snad se začínal i trochu těšit. Zbytečně neváhal, otevřel dveře a vstoupil.

Veškerý hluk náhle utichl, když se on, král pod Horou, zjevil uvnitř bujarého sálu a přítomní trpaslíci sklonili hlavy v projevu úcty. Nebyl tím nijak zaskočen, dávno přivykl, že kamkoli vešel, dívali se, pokavaď mluvil, poslouchali, a samozřejmě se klaněli. Takových poct mu propůjčovala krev, jež mu kolovala v žilách. Nestihl však více rozjímat, neboť se k němu řítil Bombur a doslova halekal: „Vaše Výsosti, drahá Odette, vítejte! Vítejte!"

Krčmář je zavedl do salónku určeného pro významné hosty, kde již mnozí seděli. Pili a hovořili u jediného, dlouhého stolu uprostřed síně plné hořících pochodní, svící, dýmkového kouře i podnosů s nejrůznější krmí: pečínkou na cibuli, uzeným s okurkami a křenem, ovocem i vyhlášeným sladkým od paní hospodské. Uprostřed všeho toho jídla se dokonce těsnila i váza s květinou – s určitostí rovněž ženská práce.

Thorin vyrazil do čela, chystaje se posadit po levici Balina, který v tu ránu přestal horlivě diskutovat s bratrem a pozdravil krále s tím svým spokojeným, otcovským úsměvem. Pomyslel si, že i jemu se jistě honí hlavou podobné věty, které i Odette zmínila toho dne. Že by se měl občas obveselit. Vyhnul se Bofurovi, který se prosmýknul okolo, jako vždy tančil a hrál na píšťalu. Bušením lžícemi o desku stolu jej rytmicky doprovázel bratranec Bifur. S humorem se rozpomněl na hodokvas v Roklince a jenom čekal, kdy po sobě trpaslíci začnou házet salát.

Oproti Dorimu seděl Ori a král si všiml, že ten má vedle sebe jedno volné místo. Rychle tedy odsunul židli nalevo od své a nabídl ji Odette dřív, než se stihla rozhlédnout. Tušil, že by jistě vyrazila za tím naivním a hlavně mladým pisálkem, což tedy rozhodně nechtěl.

Místo po boku krále neodmítla, přirozeně, ale zdála se být zase rozpačitá. Thorin se občas divil proč. Vzpomínal vypjaté chvíle, kdy se nebála sveřepě promluvit, třeba až na samé hranici drzosti, a naopak v okamžicích uvolněných, ničím zvláštních, její líce bezdůvodně nabývaly odstínu dobře uzrálých podzimních jablek. Do toho ji ještě oslovil Kili, jak jinak, než naprosto nevhodně a hloupě. Křičel přes celý stůl, že dnes Odette prý vypadá jako holka. Než se Thorin stihl ovládnout a nebýt tolik osobní, už synovce tvrdě sepsul, navíc ještě s poznámkou, že jindy tomu přece není jinak. Žádná z dam se mu totiž nezdála bytí více ženou, nežli právě ona. Tmavovláska, kterou horkost neopustila, spíše naopak. Proto po tom tlučhubovi ještě blýskl očima a zle se zamračil, jak nejvíce dovedl. Moc by si přál mít teď v ruce rákoskou, jež v Modrých horách stávala opřená v koutě jídelny, a oba bratři ji znali víc než důvěrně. Tuze rád by ji znovu použil.

Vzápětí se vzedmul všeobecný smích, avšak naštěstí ne na Odettino konto. Veškerou pozornost na sebe strhla Gloinova žena Melsa, marně se pokoušejíc dostat na kutě synka Gimliho, rozšafného hocha, o kterém se král během cesty dozvěděl vše podstatné i nepodstatné, a to včetně velikosti jeho onucí. Kluk se vzpouzel, jako by jej bral do spárů ranhojič, a ne do vlídných rukou vlastní matka. Táhla toho klacka div ne smykem, načež se jí stejně zase vyvlékl. Dobrosrdečná trpaslice budila respekt jenom pramalý, tím spíš když její manžel nebyl přítomen, neb zrovna doprovázel bratra do Temného hvozdu za obchodem.

Během té komedie, Thorin nejen že zapomněl na celou svou rozmrzelost, nýbrž i připil jednak s Norim, a také s bratrancem Dáinem, který jistě neměl sklenku první ani pátou. Pro tento večer se rozhodl složit z hlavy tíhu koruny a bavit se obklopen svými druhy jako dřív. Jako tenkrát během výpravy k Hoře, kdy sedávali v kruhu kolem ohně, mluvili a plánovali, pili a zpívali dlouho do noci. S trochou nostalgie zavzpomínal na časy, kdy byl ještě pouhopouhým vůdcem trpaslíků, Thorinem Pavézou. Zabloudil pohledem ke druhému konci dlouhého stolu, kde seděl půlčík s čarodějem, a nadšení ho trochu přešlo.

„Koukám, Výsosti, že nestíhám donášet," vytrhl jej z úvah rozradostnělý Bombur, ruce plné orosených holb. „Inu, povězte mi, pil jste někdy lepší pivo?"

„Nikdy," přiznal bez okolků král a převzal další džbán z rukou krčmáře, „vskutku výtečně." Nezdráhal se chválit dobrou práci, navíc takto záslužnou. Místní pivo bylo skutečně akorát hořké, syté a také správně vychlazené, proto se ihned s chutí napil.

Dojatý hospodský skoro vypískl: „Víte, že tuhle recepturu jsem ladil dlouhých dvanáct let? No ano, Výsosti, na mou věru, opravdu dvanáct, ještě tenkrát v Modrých horách. Také ji teď střežím víc, než svou vlastní ženu." Smál se, avšak Thorinovy rysy zůstaly nehybné. Okamžitě přestal vnímat, co mu podsaditý chlapík vykládá a zrak upřel na ženu po své levici. K té si totiž přisedl Ori a cosi jí špital skoro do ucha. Král se cítil znovu rozladěn, neboť mladý trpaslík se přisunul až zbytečně blízko. Až příliš se nakláněl k dlouhým, tmavohnědým loknám a moc důvěrně hovořil. Sevřel prsty okraj židle až dřevo praskalo.

Opovážlivý floutek měl nakonec víc štěstí než rozumu, jelikož jej bratři velmi záhy zavolali k sobě, a on velmi neochotně šel. Ovšem i za tak krátký moment, král stihl vypít jednu kořalku s Dwalinem a jednu dokonce i sám.

Večer rychle ubíhal, pivo teklo proudem a zrovna tak i pálenka. Thorina se postupně zmocnilo blažené uvolnění. Zpívaly se balady, zprvu vážné, o putování k Hoře, o odvaze a bohatství trpaslíků. Král se nechal dokonce přesvědčit, aby na harfu zahrál. S potěšením zjistil, že Odette jej zálibně poslouchá, a tak ochotně přidal ještě jednu píseň. Sice smutnou, ale dle jeho mínění velice hezkou. Pro ženské uši jistě vhodnější, než ty, co přišly posléze. Možná méně vážně a více rytmické, však stejným dílem také neslušné, o děvčatech a pití, a potom hned zase jiné, o pití a děvčatech. Když i písně omrzely, trpaslíci začali filosofovat, jak jinak, než o děvčatech a pití.

„Není ošklivých žen," škytl jindy odměřený Dori, „ty, kterým nebylo naděleno po těle či ve tváři, o to více krásnou duši mívají."

„Ha," zařehtal se Nori, „a to ti někdo řekl, bratře, nebo z tebe mluví zkušenost?" Dori znovu škytl, pak se zamračil.

„Tak se prostě stačí napít," utrousil Dwalin, utírajíc si z vousů pivní pěnu, „a zhasnout svíce, potom ani krásná duše nevadí." Salónek propukl v hurónský smích. Smáli se všichni včetně krále, však s výjimkou přítomných dam, Oriho a Bilba.

Thorin znovu připil na zdraví a dobrou práci, tentokrát s Bifurem. Záhy nato zase s Dáinem, co už sotva pletl nohama, na slávu Ereboru i Železných hor. Rovněž nenápadně pozoroval Odette. Ustavičně. Mohl být vcelku spokojen, třebaže skoro celý večer rozmlouvala s elfkou. Král nebyl nikterak nadšený, že je nucen sdílet jeden stůl s tou lesní potvorou, ale s ohledem na Kiliho ji nechtěl vykázat. Princ by jistojistě odešel s ní a on nechtěl kazit večer jemu ani sobě. Hlavní zůstávalo, že se žádný muž nepřiblížil tak troufale blízko k jeho pobočnici, jako předtím knihovník. Žádný, až do teď.

„Smím prosit, krásná paní?" zaslechl Bofurovo vyzvání k tanci, z očí mu vyletěly blesky.

„Bude mi ctí," zněla její velmi kladná odpověď, načež se zvedla a přijala nabídnuté rámě. Králi nezbylo, než s nevolí sledovat, jak si ji ten otrapa odvádí na parket. Jak se drze dotýká jejího těla – prsty by mu nejraději zpřelámal. U vousů samotného Durina! Vždyť ona se nezdráhala! Bezostyšně se vlnila v rytmu hudby, svůdně jako nějaká proklatá nymfa... Tentokrát by zasloužila!

Tančili snad celou věčnost, a také se smáli. Thorin nevěděl proč, netušil čemu, ovšem hlavou mu letěly ty nejstrašnější předtuchy.

„Na tebe? Na tebe si najdu čas vždycky, to přece dobře víš." Zaslechl i část Hračkářovy mluvy, a to ve chvíli, kdy se vraceli ke stolu. Zlost králem cloumala ještě víc, když se Bofur opovážil políbit hřbet Odettiny ruky. Než se dívat na podobné divadlo, rozhodl se odejít.

Thorin litoval, že do krčmy vůbec kdy zavítal, neb akorát vyměnil jedny chmury za druhé. Rovněž také zalitoval, že svou pobočnici nenechal se převléci. Alespoň by nebyla tak půvabná a nelákala lačné pohledy mnohých trpaslíků, kterých si byl velmi dobře vědom. Ještě chvíli vyčkal, jelikož nechtěl hrubě přerušit Balina, který k němu zrovna promlouval i přesto, že on jej sotva poslouchal. Však v ten samý moment, Odette vstala od stolu. S rozpačitou omluvou, že vína již bylo pro dnešek dosti, se sama chystala k odchodu. Za jiných okolností by mu asi připadala roztomilá, ale...

„Počkej, půjdu s tebou." Bofur za ní vyrazil div ne poklusem a král jenom mrzutě hleděl, jak oba mizí v davu. Jak odchází společně!

„I já se odeberu ke spánku, Výsosti," poznamenal se zívnutím Balin. „Mládí mě již opustilo a s ním i touha vydržet až do svítání." Pomalu se zvedl a zanechal Thorina o samotě, jen s korbelem plným piva a hlavou plnou černých myšlenek. „Bombure, láhev!" rozmyslel se zůstat a zpít se do němoty.

„Směl bych si přisednout?" zaslechl hlas toho, po jehož společnosti toužil ze všech nejméně.

„Již jsem na odchodu!" král se rychle vrátil k původnímu záměru a výmluvně odsunul pivo, aby svému tvrzení dodal na věrohodnosti.

„Ale jděte, vždyť jste ani nedopil," nadhodil bezstarostně vysoký muž a už seděl po Thorinově pravici, aniž by se obtěžoval čekat na svolení.

„Co tedy máte na srdci, Gandalfe?" zeptal se tedy přímo. Snažil se znít tak moc jedovatě, aby jeho nevole za žádných okolností nešla přeslechnout. Thorin z mnohé zkušenosti věděl, že zbavit se čaroděje bývá složitější, než odehnat od sebe obtížný hmyz, a proto se rozhodl pro variantu poskytnutí sluchu co nejdříve, neb tím rychleji bude pryč. Korbel přitáhl zase zpět, prozřetelnost mu totiž říkala, že ho ještě bude potřeba.

„Jděte za ní, vy pitomče!" šeptl starý muž, naštěstí nakloněný tak blízko, že ho nikdo další slyšet nemohl.

Král prudce zvedl hlavu ku zvrásnělé tváři, a když spatřil krátký, lehký úsměv, semkl dlaně v pěst. „Co prosím?!" vyhrkl, sic rovněž polohlasně, ale zato s neskrývanou zlobou. Nebylo to ani kvůli pitomci, kterým jej kouzelník tituloval, nýbrž pro nehoráznou drzost omšelého starce, který nestydatě strkal svůj křivý nos do soukromí pána domu, jehož pohostinnost přijímal. „Jak se opovažujete?!"

„Jak?" rozšířil ústa Gandalf. Nepochybně se dobře bavil, určitě víc, nežli král. „Řekněme, že z pozice osoby starší a více moudré. Nezapomínejte, drahý příteli, že já jsem rokoval s vaším otcem Thráinem už v dobách, kdy vám chůva ještě měnila plínku, či z vám z brady otírala mléčnou kaši." Thorin zuřil. „Říkám, jděte za ní. Jděte za ní dřív, než to udělá někdo jiný."

Teď přišel přesně ten okamžik, kdy trpaslíkův vztek zmizel a nahradila jej o dost horší panika. Rovněž jeho obličej, dosud spíše brunátný, nyní mrtvolně zbledl. „Vy myslíte...?" vydechl otázku, kterou ani nedovedl dokončit. Hlas by se mu jistě zlomil jako stéblo suché trávy, což se nakonec stávalo jenom a pouze tehdy, když mluvíval s čarodějem. Nikdo jiný nedokázal zabrnkat na ty nejtenčí struny v králově mysli a veškeré obavy shrnout do jedné jediné, všeříkající věty.

„No samozřejmě!" zalomil rukama starý muž. „Co jste si myslel, u všech Valar?! Snad, že se mladé a vskutku pohledné dívce, kterou slečna Odette bezpochyby je, nikdy nezačne žádný muž dvořit? Jistěže začne a ona přijme. Ano, v srdci i na loži přijme jiného, pokud to dopustíte!"

„Víte přece," odvětil Thorin tiše a zasmušile, střídavě zatínajíc a znovu rozevírajíc dlaně, „že já ji oslovit nemohu. Nemohu se rozptylovat city ani poblouzněním, odklánět pozornost od Ereboru. Nesmím povolit, dovolit si nebýt pevný jako kámen, jako sama Hora, to bych byl potom špatný král." Zdráhal se uvěřit, že se dobrovolně svěřuje kouzelníku, kterému nejednou nemohl přijít na jméno. Alespoň, že to nebyl trpaslík, což snad poprvé za celou společnou známost skýtalo výhodu. Nemusel být tolik opatrný a nemusel se hájit. Nemusel čelit šokovaným pohledům, jakých by se jistě dočkal od svých lidí, ba i přátel.

„Ach, Thorine," přešel Gandalf do chlácholivého tónu, což krále snad ještě více drásalo. „Proč od sebe odháníte štěstí?" zeptal se způsobem, jakým by se jistě ptala sestra Dís.

„Protože musím!" ztratil kontrolu mladší muž a štekl jako pes zahnaný do kouta, přesně tak se cítil. „Já jsem král Durinova lidu a ona je... Vždyť ona není..."

„A to vám vadí?!" osopil se Gandalf, tentokrát rázně, a Thorin se úplně klidně nechal okřikovat jako nějaký spratek. „Cestou k Osamělé hoře jste o sobě prohlašoval, že nemíníte býti zpátečnický panovník. Že netoužíte obnovit Erebor v podobě, v jaké se nacházel za dob vašeho děda. Uznal jste, podotýkám, že velice moudře, práva ženy napůl lidské. Dopřál jste jí postavení, a teď vám najednou vadí její původ?!"

„Ne! Jistěže ne!" vyhrkl král, načež vzápětí klesl do tiššího tónu a rozhlédl se kolem. Nevedli rozhovor pro cizí uši. „Mně ne." A skutečně tomu tak bylo. S pouhou Odettinou existencí se stihl vyrovnat už před léty, což ovšem dnes jenom málo znamenalo. „Velice rozdílné věci zde srovnáváte, čaroději." Thorin se nadechl a slíbil sám sobě, že odteď už bude znít naprosto vyrovnaný. Že přestane odkrývat více ze své duše, nežli to, co dal dosud na odiv. „Lidem mohu vládnout, přijmout je na svém dvoře, darovat jim třeba i postavení, ale naproti tomu... Já Odette nemohu prohlásit za svou… Ani za družku, ani za... milenku. To by bylo prostě... příliš. Věřte Tharkûne, být řadovým trpaslíkem, hrdě bych se postavil každému nepochopení, protože ve svých očích bych nechybil a necítil bych stud, jenže já jsem král. Copak mohu změnit to, kým jsem se narodil? Jsem nucen ctít svůj odkaz, své předky i Durinovu linii. Královskou linii!"

„A ctít je můžete dál," povzdechl si hlasitě šedovlasý. „Thorine! Já sám jsem přesvědčen, že v budoucnu přijde den, kdy zemi bude obývat jen jeden, jediný národ. Kdy se veškerá krev promísí: elfská, hobití, lidská i trpasličí." Gandalf důležitě přikývl, asi na znamení, že nežertuje, neb král jen valil oči. „Doba se mění, příteli. Sám dobře víte, že trpaslic se rodí čím dál méně a stará dogmata již dogmaty nejsou. I váš lid se musí změnit, pokud míní přetrvat. Jiný byl Erebor před příchodem Šmaka a jiným je dnes – přirozeně. Nyní jste vy král pod Horou a Hora bude taková, jakou ji vy ustanovíte. Staré tradice, ano, jsou věcí jistě úctyhodnou, nabádají k zamyšlení a svádí k následování, ale i za cenu vlastního štěstí? Nezdá se vám právě ta cena až příliš vysoká? Povězte mi, Výsosti, skutečně si myslíte, že dobrým králem může být ten, kdož v sobě dusí cit a živí prázdnotu?"

Thorin neodpovídal, ani za Gandalfem neotočil hlavu. Jenom se napil rezavého moku už poněkud teplého. Upřeně hleděl před sebe a uvažoval, hlavně proto, že stařec měl možná pravdu. Uvažoval, zda takovou i on může vzíti za svou...

„Nebuďte blázen!" navázal vysoký muž, poté co také štědře upil piva. „Nikomu není nic po tom, koho zvete do svého života, ten je totiž jenom váš, třebaže jste král. Nikomu, rozumíte?"

Trpaslík se nezmohl, než na váhavé přikývnutí. Podivná laskavost a síla čarodějových slov mu brala schopnost reagovat, však zároveň dodávala kuráže, aby jim snad uvěřil.

„Mahal vám seslal lásku až k rukám," usmál se Tharkûn kdoví po kolikáté, „to je obrovský dar. Dar, který si zaslouží otevřít každý bez výjimek, nenechte si jej ani vy mezi prsty proklouznout. Nemrhejte požehnáním svým ani jejím, a to jenom kvůli nesmyslným předsudkům. Co když právě Odette je vaším osudem? Vaší nadějí oprostit se od neovladatelné touhy po věcech hmotných? Vždyť i já sám vidím, jak se na ni díváte. Jak ji stíháte starostlivými pohledy celý večer a stejnými pohledy propichujete každého muže, sotva se k ní přiblíží."

„To jsem tak průhledný?" zvedl zraky mladší muž, i když na svou otázku nepotřeboval žádné rozhřešení. Stačilo, jak výmluvně se Gandalf ušklíbl.

Thorin těžce vydechl. „Co když mě odmítne?" obával se, ne proto, že takové odmítnutí by jistě zasáhlo jeho hrdost, ale on mockrát poznal, že Odette v jeho společnosti bývá rozpačitá. Její chování mu často nešlo na mysl, nejspíš asi proto, že navzájem byli tolik rozdílní. Tudíž jej ani nenapadlo, že by k němu mohla něco cítit. Ne po všech těch událostech, kdy se k ní špatně zachoval. Krále sžírala pochybnost až do morku kostí.

„Myslel jsem," zachechtal se pobaveně Gandalf, „že jste zkušený muž – protřelý." Potom se na moment odmlčel, aby si zapálil dýmku. Thorin pokorně čekal, ačkoli bytostně nesnášel podobné dramatické okamžiky. „A vy zatím nosíte klapky na očích. To jste si doopravdy nevšiml, že z vás ani ona nespustí ty své?"

„Nevšiml!" ucedil. Králi už ani nevadilo, že si z něj vysoký muž nepokrytě tropí žerty. Co také mohl očekávat, pokavaď mu právě odhalil své nejniternější emoce i pečlivě ukryté a zakrývané tužby. Víc už se nemohl ponížit. Nebo snad mohl? „Gandalfe?"

„Jsem vám k službám, příteli," zamumlal čaroděj, dýmku pohodlně v koutku úst.

„Opravdu se na mě dívá?"

„Nepochybně!"

Thorin se naposledy napil, jelikož mu notně vyschlo v hrdle. Pokynul na rozloučenou vysokému muži, který si pod stolem promnul dlaně a šibalsky se zazubil.

Spěchem udýchaný stanul před dubovými dveřmi s rytými ornamenty a netrpělivě zaklepal. Tak netrpělivě, aby mladou ženu třeba i vytrhl ze spánku, pokud by se již oddávala snění. Vše, co měl na jazyku, toužil říci hned.

Moment vyčkal a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Zkusil klepat ještě jednou, pak i do třetice, avšak ani potom se mu odpovědi nedostalo. Tentokrát totiž nikdo neotevřel.