Odette vklouzla do malé místnosti za ložnicí, skryté za nenápadnými dveřmi. Napoprvé si jich vůbec nevšimla, tím spíš, když byly schovány za paravánem.

Do držáku na stěně zavěsila pochodeň a dřevěnou třískou zapálila řadu svíci na kamenné římse hned vedle. Vyzula boty, svlékla punčochy a bosýma nohama stoupla na tkaný kobereček, neb podlaha zde byla studená. Začala se soukat ze šatů. Trvalo to dlouho a bylo to náročné, náročné i zábavné – Odette se celou dobu připitoměle chichotala.

Natáhla ruku přes okraj kovové vany, stojící na vyvýšeném podstavci naproti dveřím, a pohnula mosaznou pákou. Vždy, když tak činila, musela si stoupnout na špičky, aby vůbec dosáhla na leštěné táhlo trčící ze stěny. Jenže dnes, po všem tom víně, dvakrát máchla rukou do prázdna, a až napotřetí se lázeň konečně začala plnit vodou.

Ano, jakkoli se to mohlo zdáti neuvěřitelné, bylo tomu skutečně tak. Osamělá hora neukrývala ve svých hlubinách jenom zlato a drahé kameny, nýbrž i jiné poklady, zajisté více prospěšné. Kdysi dávno při práci v nejhlubší štole, jak jednou vyprávěl Balin, horníci narazili na vydatné prameny vařící vody, která počala tryskat ze samého nitra země. Nebylo by podobno věhlasné zručnosti trpaslíků, kdyby horké prameny nevyužili ku obecnému prospěchu. Pomocí nejrůznějších trubek a potrubí rozváděli tekutinu podél stěn, skrz naskrz celým Ereborem. V kuchyních a prádelnách, v dolech i řemeslných dílnách, a samozřejmě v komnatách, voda sloužila při práci, stejně jako pro očistu těla. Ony důvtipné mechanismy dokonce vydržely celé věky a jen za cenu menších oprav, přežily dlouhou nečinnost i dračí řádění. Pouhým zatáhnutím páky ve stěně pracovaly, jako kdyby nikdy nepřestaly.

Bofur se Odette několikrát, a také značně zaujatě, pokoušel vysvětlit fungování důmyslného stroje, který poháněl kapalinu vzhůru, navzdory veškerým zákonitostem, dokonce až do nejvyšších pater. Ovšem ona byla schopna porozumět sotva čtvrtině Hračkářových slov. Nechápala ani tehdy, pokud nepila vůbec žádné víno. Jednoduše, horká lázeň bez nutnosti kotlíku a ohně, zůstávala i nadále učiněným zázrakem.

Proud řinčel o kovové dno vany, až z toho ženu píchlo ve spánku. Bolestně si uvědomila, že poslední pohár rudého moku měla už raději odmítnout. Rozhodně měla, a to nejméně tu poslední. Jenže Bomburovo víno bylo sladké a vskutku lahodné, přesně takové, jaké je sliboval tenkrát cestou do města. Jemná ovocná chuť a nevinná vůně snadno překryla sílu, co se nenápadně skrývala na dně každé, každičké číše. Krčmář rovněž dolíval častěji, než by bylo bývalo potřeba a Odette, zabraná do hovoru s Tauriel, upíjela rychleji, než by stihla domyslet důsledky. Ještě, že nezpůsobila žádnou ostudu, za což mohla děkovat právě a jedině Bofurovi, který ji nejen výmluvně upozornil na nejvyšší čas ku odchodu do peřin, ale i několikrát podepřel, když cestou zavrávorala.

Horší rovnováhu Odette samozřejmě sváděla na mizerné škrpále, které už jaktěživa neobuje, ale i v podroušeném podvědomí jí zcela docházelo, že se mohla snadno stát terčem nechtěného druhu pozornosti. Ne, o to by rozhodně nestála, nýbrž nyní byla v bezpečí před veškerou hanbou. V jistotě svých krásných komnat, kde ji přítel zanechal jen s poznámkou, ať příště našlapuje opatrněji.

V kamenné jizbě se rázem oteplilo, a to díky oblakům horké páry, která stoupala vzhůru a v podobě malých kapiček se srážela na obkladu z pravidelných desek broušeného kalcitu. Odette si spletla vlasy do ledabylého copu a sponou je připnula k temeni hlavy. Do vody nalila po trošce levandulového oleje a vstoupila do vany. Neuklouznout chtělo kumšt.

Konečně ponořila malátné tělo do lázně a zasněně zavřela těžknoucí víčka. Vodu nechala ještě téct. V hlavě se jí samovolně zhmotnila podoba veselícího se Thorina, který když uvolnil ustaranou tvář a přestal kontrolovat výraz hodný krále, působil o tolik mladší – tolik podobný Kilimu. Vzpomínala, jak si při tanci představovala jeho namísto Bofura. Hluboký a podmanivý smích blízko u ucha, namísto uličnického chechtání přítele. Zatřásla hlavou a sáhla po mýdle. Představy… pošetilé a zbytečné!

Odette, zadumaná a obklopená zvukem dotékající vody, nemohla mít pražádné tušení, že jenom pár stop opodál, za zavřenými dveřmi do potemnělých chodeb, čeká onen muž s očima podobnýma krystalkům ledu. Trpaslík, jenž pozbyl i poslední zbytek naděje na trochu obyčejného štěstí, které si chtěl konečně dopřát.

...

Thorin zaklepal ještě počtvrté, ještě razantněji, leč nepochyboval o zbytečnosti takového počínání. Na velmi kratičkou chvíli se strachoval, zdali se ženě nemálo ovíněné nemohlo přihodit něco zlého, podvrknutý kotník na schodišti nebo… Ne! trpce si uvědomil, že přece odešla s Bofurem. Vzpomínal to vzájemné chichotání, laškování, co mu předtím rvalo uši a teď drtilo srce v prach. Thorin sevřel ruce v pěst, až mu pod kůží zbělely klouby. Sám ji měl doprovodit, hlupák!

Prudce vydechl společně s přívalem dalších černých teorií: Odette vždycky trávila každou volnou chvíli právě s Hračkářem. Od začátku se přátelili a možná se dávno stali něčím víc. Možná jenom on byl slepý k okolnostem naprosto zřejmým. On a bláznivý starý čaroděj. Zajisté…

Hlupák! zopakoval si král ještě jednou, zatímco sám sebe utvrzoval o správnosti svých domněnek. Třeba… uvažoval horečnatě dál, je ten neřád právě uvnitř, a proto se zdráhají otevřít. Nepřejí si býti rušeni, protože možná zrovna… Zlost mu jako mráz přeběhla po páteři a zkřivila tvář. Žaludek ždímala jako promočenou košili. Rozlícen pouhou tou představou, přiložil ucho na dřevěnou desku dveří, snažíc se zachytit jakýkoli zvuk uvnitř. Ano, on, Thorin, syn Thráina, syna Thrórova, právoplatný král pod Horou, poslouchal za dveřmi jako nějaký zloděj. Ne zloděj, hůř, jako klevetivá stará bába! Až tak hluboko byl schopen klesnout. Až tak hluboko byl schopen klesnout kvůli ní.

Však nezaslechl nic než ticho jako v hrobě a přirozeně jej napadlo vpadnout dovnitř. Klidně vyrazit dveře, pokud by petlice byla zamčená. Prostě se přesvědčit na vlastní oči a pak… Bofura holýma rukama zardousit. Zbrklý čin si ale kupodivu rychle rozmyslel, hlavně proto, že by mohl spatřit přesně takový obraz, jakého se obával. Král se děsil své vlastní reakce, ve skutečnosti si totiž nepřál mít na rukou krev muže, jehož dříve nazýval přítelem. Odette mu nepatřila, přiznal si s hořkostí stoupající až do úst, ne doopravdy, ačkoli se snažil namlouvat si opak. Vskutku přišel někdo jiný.

Králi se zachtělo vykřičet zklamání a vztek na celou Horu, nýbrž nekřičel. Nechtěl dále živit celou tuto tragédii chováním nehodným vůdce a vladaře. Odtáhl hlavu ode dveří, však zůstávaje opřený dlaní o zárubeň, aby alespoň popadl dech. K té dlani přitiskl čelo a na chvíli pevně zatnul víčka. Přemítal, kam se nyní vydat. Zdali se navrátit do hospody a tam pít do bezvědomí, či vyrazit směrem ke skrytým chodbám, dolů, až k tajné místnosti. Zvolil možnost druhou, přestože se poslední dobou snažil těm místům vyhýbat. Rozhodl se jít za studeným a tvrdým Srdcem Hory, i když skutečně toužil po jiném, tepajícím a živém. Šel za jediným srdcem, které mu nakonec zbylo, i když to znamenalo vzít sebou stud, že všechny své věrné oklamal. Vykročil hned potom, co špičkou okované boty kopl do dveří. Vší silou. Dřevo zapraskalo a několik odštípnutých třísek se rozlétlo okolo, nýbrž taková malichernost byla králi lhostejná. Šel pomalu, neb měl před sebou celou dlouhou noc.

...

Odette sebou škubla, až upustila mýdlo do lázně. Osvěžená koupelí vylezla z vany pohybem o něco jistějším, než s jakým se do ní dostala. Skoro se ani neosušila a nahá vklouzla do dlouhého pláště bledě modré barvy, který obvykle nosívala přes noční oděv. Vyběhla ven z koupelny, pátrajíc po původu tupého zvuku, který otřásl celou komnatou. Možná se jí jenom zdál, napadlo ji, ale přesto vykoukla ještě na chodbu.

Že nešlo o pouhé zdání, to pochopila záhy. Ve chvíli, kdy stoupla na jeden z dřevěných odštěpků, co se válely všude po podlaze. Svící posvítila na dubovou desku dveří a zjistila, že je značně poškozená. Raději sáhla po meči.

„Je tu někdo?" zavolala do dlouhého tunelu. Vystrašená i zvědavá, křečovitě tiskla jílec v dlani a mžourala do šera. Až když trochu přivykla tmě, zahlédla v dáli siluetu muže, jenž ráznými kroky přicházel zpět. Poznala ten způsob chůze i držení těla. Věděla, kdo to přichází v pozdní hodinu, nicméně k pochopení měla daleko.

„Thorine?" vydechla, jakmile zpracovala vlastní překvapení. Ještě jednou překvapeně shlédla k třískám na podlaze.

Král se tvářil záhadně. Naprosto suverénně vešel dál a Odette podvědomě ustoupila. Na rukou jí naskočila husí kůže, a když za sebou zaklapl petlici, třepotavě zamrkala očima.

„Jsi zde?!" z vousatých úst zaznělo těžkopádné konstatování, spíše nežli prostý dotaz, navíc znělo značně mentorujícím způsobem. Rozlepila podivným pocitem stažené rty do zaskočené grimasy. „Sama?!" dodal zamračený trpaslík, načež se zkoumavě rozhlédl po pokoji.

Odette v tu ránu projel vztek, umocněný pořád ještě slušnou hladinkou: „S kým bych tu podle vás měla být, Výsosti?!"

Král vykulil oči, načež je nebezpečně přimhouřil. To, co v nich viděla, ji zamrazilo. Mrazilo ji rovněž z vědomí, jak moc blízko stojí. „Třeba s Hračkářem," sykl ostře.

Odette se neudržela, uchechtla se nad tou ironií, přestože jí ve vzteku král už jednou málem ublížil. Nesmírně ji čílila myšlenka, že ji prostě přišel zkontrolovat jako nějakou fenu, zda je řádně uvázaná u boudy.

Thorin se napřímil, zvedl bradu, záda až nepřirozeně rovná. „Za prvé, odešli jste spolu," začal suše vyjmenovávat argumenty, nicméně Odette stále unikalo proč. „Zadruhé, udělá si na tebe vždycky čas, tak proč ne zrovna teď?!"

„Teď v noci?" zalapala po dechu, cítíc stoupat horkost do tváří, ne jen kvůli vzteku.

„Noc je jako stvořená pro nepřístojné návštěvy vínem zmámených žen," pronesl falešně nenuceným způsobem, ačkoli pod povrchem musel soptit. Tváře měl celé brunátné a zornice rozšířené. Odette zřetelně viděla, jak očima brousí po pokoji. Jak dlouho hledí směrem k paravánu, a pak zase ke skříní. Měla sto chutí vlepit mu pohlavek, aby se konečně vzpamatoval.

„Nechcete se kouknout rovněž pod postel?!" prskla jako naježená kočka. Jako zmije plivající jed. Zapomenuvší na veškeré dekorum, bázeň, i to, s kým právě hovoří. Nereagoval.

„Tak abyste věděl," napřímila se v zádech, poslouchajíc především vlastní hrdost, velící ohradit se proti nespravedlivému nařknutí, „jediný, kdo přichází na nepřístojnou návštěvu, jste vy, Thorine. Bofur pro mne míní učinit pouze jediné, a to opravit mou hrací skříňku, jež přestala hrát." Mečem, který stále ještě svírala v pravici, ukázala směrem k prádelníku, na němž stála malá, ebenová schránka. Zhluboka se nadechla: „Když už posloucháte cizí rozhovory, měl byste tak konat více důkladně, aby nedocházelo ke zbytečným mýlkám. Abyste nemusel okrádat o spánek sebe i mě!"

Králi podivně zajiskřilo v očích, než jimi na okamžik uhnul stranou. Jinak se mu ale ve tváři nepohnul ani sval. Mlčel.

Zato Odette měla touhu hovoři: „I kdyby zde Bofur byl, co na tom? Nejsem nikomu zaslíbena."

Thorina nepřepadl hněv, jak předpokládala, naopak se v odpověď potutelně zachechtal. Naklonil obličej ke straně: „Nejsi nikomu zaslíbena? Vida, mám to ale štěstí." Na rtech mu zůstal sedět lehký úsměv, úsměv rytíře, co se právě chystá vyhrát klání. Potom se rozešel kupředu, smazal ty pouhé dva kroky, které je dělily od sebe.

Odettina hlava velela couvat, však tělo zůstalo stát jako přibité k modřínovým fošnám podlahy. Nechtělo se vzdálit ani píď od blížícího se muže obklopeného vůní dýmkového koření a kůže. A také piva. Král jí z ruky sebral meč a ona ho poslušně pustila. Zbraň dopadla mezi vysoké vlasy mléčně bílého koberce.

Zachvěla se pod hladovým, ledově modrým pohledem, který jí Thorin neupíral zrovna do očí, nýbrž o něco málo níže. Přitáhla si plášť blíže k tělu, v uvědomění, jak spoře oděná tam vlastně stojí. Odette matně docházelo, že ve svém rozzlobeném postavení vypíná hruď, po koupeli je jí trochu zima a blankytná látka není zrovna nejsilnějších.

„Dobře, že tu Hračkář není," zamručel spokojeně král, po předešlé úsečnosti ani památky. „Dobře hlavně pro něho, neboť bych jej musel vyzvat na souboj."

Odette významně nadzvedla obočí. Nad větou, kterou snad špatně pochopila, i nad způsobem, jakým se na ni Thorin díval. Až jí zatrnulo, ovšem ne nepříjemně, zrádně. Zrádně kdesi v podbřišku. Vlastní důstojnost ji zrazovala, vlastní zloba ji zrazovala, protože byla až magicky přitahována k muži, jehož chtěla ještě před chvílí postrčit přes práh a velmi hlučně za ním zabouchnut.

„Žel, nebylo by jiné cesty," šeptal trpaslík hlubokým hlasem, připomínajícím vrnění ostříleného kocoura na lovu, „pokavaď bychom se oba ucházeli o stejnou… nezaslíbenou… ženu." Zajel Odette prsty do vlasů, aby je rozpustil, neboť ty byly po koupeli stále ještě sepnuté sponou. Mozolnaté prsty vedl od spánků, přes líci, až nadzvedl její bradu a palcem pohladil hranu čelisti.

Nestihla ani naprázdno polknout, jelikož vzápětí ucítila na svých rtech rty jiné, horké a lemované vousy. Dotek zprvu překvapivě lehoučký, váhavý a opatrný, čekající, zda bude přijat. Naprosto odlišný od sebevědomých slov, která prve pronesl. Vydechla mu do úst.

Odette nepatrně těšilo, že ani král si není tolik jistý, jak by se mohlo zdát. Že i jeho vlastní tělo zrazovalo, a ne jenom ji. Nejspíš proto nezapřela lokty o rozložitou hruď a nezaklonila se, ačkoli rozum zažehl varovný plamen kdesi v roztouženém podvědomí. Jistěže tušila, že se pouští do zapovězených vod, protože představy jsou jedna věc a skutky druhá. Věděla, že ty vody jsou stejně černé a nebezpečné, jako Thorinovy rozšířené zornice. Že je skoro nemožné v nich zdárně plout, však snadné je se utopit. Pootevřela ústa a nechala krále, aby si je klidně vzal, tentokrát už nesmlouvavě a lačně.

Chytil ji kolem pasu a přitáhl těsně k sobě. Odette zavřela oči a nechala se obklopit sálavým teplem trpaslíkova těla. Rozum sunula dál a dál do pozadí, uvolňovala prostor pro podmanivou temnotu, živočišnou a jednoduchou, takřka základní, v níž přemýšlet nebylo třeba. Král zatím volnou rukou stoupal přes boky, vzhůru.

Prudce zvedla víčka, když uchopil a jemně zmáčkl její ňadro. Celá strnula, pouze hlavu zaklonila, aby se mu mohla kouknout do tváře. Čísti v ní. Oči měl žádostivé a temné, podobné těm, jaké je spatřila onehdy v pokladnici. Podobné těm, jaké ji zděsily. Podobné, však ne úplně stejné. Ne tak strašlivě prázdné.

„Slibuji," vyslovil s námahou, „že neučiním nic, co by sis nepřála."

Odette pozvolně vypustila zadržený dech, aby ihned nato polkla další. Thorin sice spustil levou paži volně kolem těla, však ona, pravačkou lapená v železném objetí, fyzicky pocítila jeho touhu.

„Ovšem pokud tu zůstanu," trpaslíkův hlas se tříštil jako střepy z rozbité karafy, „nedokáži zastavit. Proto," znovu jí podepřel bradu, způsobem, aby se nemohla dívat nikam jinam, než na královy zněžnělé rysy ve tváři a oči zpola přivřené, „pověz mi nyní, mám odejít? Nebo… smím zůstat?"

Žena lehce přikývla. Skoro nemohla uvěřit, jak naprosto samozřejmě. Tím si zpečetila osud a učinila nabídku. Takovou, kterou by bez přemíry vína jistě lépe uvážila, ale teď nechtěla být rozvážná. Věděla, co bude následovat a ano, byla nervózní, ale přesto přese všechno souhlasila bez výhrad. Přijala se všemi důsledky, které společná noc přinese.

Thorin se jemně pousmál, vůbec ne sebestředně, možná jako někdo, kým býval kdysi. Než jej život zakalil. Rychle nato shodil kabátec a pak, Odette ovanul po zádech chlad. Vprostřed pokoje zůstala stát s pláštěm kdesi v úrovni kotníků, aniž by postřehla, jak k tomu vůbec došlo.

„Žádný noční oděv?" poznamenal chraplavě král, asi překvapen absencí košile vhodné pro ulehnutí. Ona sama by takovou právě ocenila. Ne, že by se tak moc styděla, jen doufala v pomalejší průběh vzájemného odhalování. Navíc, vždyť ono vůbec nebylo vzájemné, neboť Thorin zůstával oblečen skoro úplně, což ještě umocňovalo tu nevyrovnanost mezi nimi. Tu nepatřičnost. „Tím lépe," dodal, a teď už sebestředný byl. Kdyby Odette neměla paže zkřížené před sebou, nejspíš by ho praštila.

Pohladil ji po ramenou. „Mohu sfouknout svíce?" nabídl, asi jako ústupek. Nebo prostě dostal strach, že si nakonec všechno rozmyslí.

„Ne!" Odette divoce zagestikulovala rukama, jelikož tma ji děsila víc, než vlastní nahota. „Netřeba."

„Nemusíš mít strach," zašpital jí do vlasů, do nichž zabořil nos a nasál jejich vůni. Odette možná byla nesvá, ale skutečně se nebála. „Ochráním tě přede vším včetně tmy."

Odtáhl hlavu, vpíjel se očima do její kůže: „Tak krásná." Dlouhým tahem přejel po rukou, a pak ji sevřel v bocích. Políbil tak dlouze a vášnivě, že zahodila v dál zbytky soudnosti i velký kus studu.

„Pojď." Úchopem pod koleny a v bedrech, král ženu nadzvedl, snadno, dočista jako hromádku nějakého plátna. Přimknula se k němu a nechala se nést směrem k posteli, položit, podmanit.

Thorin chvíli zůstal sedět na okraji lože, kde rychle vyzul boty. Potom Odette přilehl hluboko do matrace. Přes hrudník a košili cítila každičký plytký nádech i výdech, každý úder jeho srdce. Jeho vousy ji zlehka škrábaly na krku, dlouhé vlasy prokvetlé stříbrem šimraly po napjaté kůži. Korálek z chladného kovu, jež v nich byl vpletený, zavadil o bradavku a žena tence vzdychla.

Král cosi podmanivého zamručel, nemeškajíc s další dávkou polibků. Dlouhých na ústa, vášnivých na šíji, letmých na klíční kost, než se zase vrátil na rty. Potom se na okamžik stáhl, okamžik kratší než myšlenka, a to jen proto, aby přes hlavu přetáhl košili a upustil ji na podlahu. Odette si ani nestihla prohlédnout mužské tělo vypracované držením meče i kovářského kladiva v minulosti, a už byl zase zpět. Otřel se o její stehno a ona ostře vydechla. Jasně vnímala, jak moc už je dychtivý a… jak moc připravený, nýbrž nespěchal na ni.

Vymanila jednu ruku zpod tíhy nad sebou a zajela králi prsty do vlasů, hustých a silných, takových, jaké trpaslíci mívají. Přivřel oči. Nadzvedla hlavu, aby jej mohla políbit na rty. Objala široká ramena. Prostřednictvím doteků objevovala, co se tak dlouho skrývalo pod vrstvami honosných látek. Z ramen sjela na lopatky, kde nahmatala místo se zvrásnělou kůži. Odette věděla, co to je. Popálenina, kterou už jednou viděla, a to tehdy, kdy mu vpadla do komnaty nezvána.

Thorin se znatelně zachvěl a nesouhlasně mlaskl. S polibkem na zápěstí stáhl její ruku pryč: „To není nic hezkého."

„Thorine…" znovu se nadzdvihla, přimkla celou plochou svého těla k tomu jeho. Ústa přitisknutá ke krku, kde končil krátce střižený vous, ochutnávala lehce slanou pokožku, orosenou jako v horečce. Ještě jednou pohladila ono zmrzačené místo na znamení, že se jí neoškliví nic, co je jeho součástí. Thorin zavřel oči úplně a už se ničemu nebránil. Odkrýval své slabiny, a možná aniž by to věděl, stával se tak bližším, uchopitelným.

„Už jsi někdy...?" špitl jí do ucha, které krátce sevřel mezi rty.

„Ano," přiznala Odette, i když se jednalo o zkušenost, kterou by si klidně dokázala odpustit. Přiznala, ačkoli tušila, že mužská ješitnost, navíc spojená s trpasličí náturou, spokojená jistě nebude. Tušila správně.

Král se trochu zamračil a spěšně vstal z lože. Chtěla mu říci, požádat jej, ať neodchází, avšak veškerá slova rázem spolkla. Nevzdálil se totiž víc, než k okraji postele, kde sundal kalhoty. Nahý stanul před Odettinýma, doširoka otevřenýma očima. Byl vskutku samý sval, chlupatý a… mohutný, ve všech ohledech.

„Nikdy jsem z lože ani z boje neutekl," zkonstatoval se smíchem, jako by snad věděl, na co právě myslela. Oběma dlaněma mnul její prsa. Sklonil hlavu, jazykem obkroužil čnějící bradavku a nasál ji mezi rty. Odette v odpověď pronikavě zasténala. Králův sluch byl patrně velmi potěšen, to samé zopakoval i s druhým ňadrem.

Poprvé zajel rukou do klína. Ženě se zadrhl dech, když se Thorin celý vměstnal mezi její kolena, čímž je dostal široko od sebe. Po vlhkých cestičkách putoval rovněž ústy dolů po břiše. Políbil ji, jenom krátce, do třísla a hned potom na stehno.

Odette se třásla touhou, hlavně tehdy, kdy se začal vracet zase zpět. Brzy pocítila horký dech i jazyk na místě ze všech nejcitlivějším, i prsty uvnitř sebe. Zaryla nehty do přikrývek, tělo prohnuté do luku. Sténala a hmatala po nejbližším polštáři. Věděla, že brzy nedokáže zůstat potichu.

„Ne," Thorin zvedl hlavu z klína na okamžik nezbytný k tomu, aby jí polštář neurvale vzal a hodil jej kamsi za sebe, „chci tě slyšet." A slyšel.

Silná křeč sevřela celé Odettino tělo. To jako by se rozskočilo zevnitř, jako by se chtělo rozletět skrze kůži napjatou vzrušením. Svět kolem zmizel, ztratil veškeré tvary a v té prázdnotě zbylo jenom příjemné teplo, rozlévající se v podbřišku, a slastné chvění doprovázené doznívajícími vzdechy.

Sotva se vzpamatovala, Thorin už směnil pohyby prstů za pohyby beder. Teď to byl pro změnu on, kdo hlasitě zavzdychal. Ve tváři směsici chtíče a potěšení, hýbal se pravidelně a hluboce. Nespěchal a nedobýval, nýbrž poznával a objevoval. Hodoval.

Odette mu zkřížila nohy na zádech a přitáhla jej blíž, začala se znovu propadat do další sladké, přesladké temnoty ukryté pod zavřenými víčky. A kdesi v ní, slyšela jakoby z dálky, hlasitý hrdelní sten, doprovázený posledními prudkými přírazy.

Noc rezonovala ozvěnou mělkého dechu, muže i ženy, stále propletených v jednu entitu. Za oknem, jako stříbrné oko nebe, svítila luna. Měsíc kulatý a bílý, takový, jaký trpaslíci považují za posvátný. Úplněk, co prý plní nejskrytější přání. Té noci, zdá se, dávná pověst nelhala, neb se k sobě pevně vinula, dvě příjemně unavená těla.

„Spi," zašeptal tiše král, přestože už spala, „spi, Amrâlimê."