Ve spáncích jí tepalo a nepříjemné pálení cítila snad až v konečcích prstů. Inu, nebyla tím nikterak překvapená. Však už cestou noční Horou tušila, že příliš vína si ráno vybere svou daň. Asi by i zaklela na vrub přehnaně pohostinného Bombura, kdyby se jí jazyk nepřilepil na patro. Ostatně, právě sucho v ústech probudilo mladou ženu takto časně z rána, sotva začalo svítat. Třeštící hlava se nepříjemně probouzela k životu, a s ní i paměť a všechny smysly. Velmi záhy si uvědomila tíhu svalnaté paže, tisknoucí její nahé tělo ke svému. Ano, byla nahá, stejně jako byl nahý onen muž. Pomalu se začínala rozpomínat proč. Žádný příliš živý sen. Horká pokožka krále pod Horou byla totiž hmatatelně přítomná, skutečná a velmi, velmi blízká.

Odette tichounce zakňučela v odpověď na píchnutí kdesi za očima, které se stalo přirozenou reakcí na každý, byť jen nepatrný pohyb. Nasucho polkla a znovu se pokusila vyprostit ze silného sevření. Snadné to nebylo, tím spíš, když nechtěla probudit spokojeně odfukujícího spáče, avšak povedlo se.

Tiše jako myš vstala z postele a zamířila ke stolu, z naprosto prozaického důvodu – potřebovala vodu. Uchopila stříbrný džbán naplněný tekutinou, po které toužila až k uzoufaní. Vedle stojící pohár naplnila po okraj. Potom konečně začala hltavě pít, a současně i o něco lépe vnímat reálný svět okolo.

Pátravým pohledem putovala od těžkých bot okopnutých každá na jinou stranu, k sametovému kabátci, který se válel vprostřed pokoje. Vedle něho ležel i její bledě modrý noční plášť, světlá košile a kožené kalhoty byly pro změnu zmačkané v nohách postele. Skoro v krbu ležel malý polštář, div že nevzplál plamenem a nepodpálil předložku z kožešiny, které se rohem dotýkal. Žena se kousla do rtu při vzpomínání, kdo jej tam odhodil a z jakého důvodu. Tuto konkrétní vzpomínku rozhodně nemohla považovat za matnou či nejasnou, ba právě naopak. Všeříkající mravenčení v podbřišku připomínalo velmi jasně, co se v noci odehrálo. Zraky zastavila u spícího Thorina.

Denní světlo vnikalo do místnosti prostřednictvím prvních ranních paprsků a šero se rozpouštělo v příslibu jasného dne. Odette si tedy mohla poprvé pořádně prohlédnout, sic přikrývkou z části zakryté, odpočívající mužské tělo. Naklonila hlavu na stranu. Bez debat si musela přiznat, že to tělo, ačkoli už ne úplně mladé, je stále velice pěkné. Úplně celé, i s popáleninou a veškerými jizvami, jimiž bylo poseto.

Četná, dávno zahojená škrábnutí získala v běhu času podobu tenkých, bílých linek připomínajících pouhé tahy úzkým štětcem. Thorin však měl i pár takových, které stále zůstávaly výrazné a zarudlé. Odette se stáhlo hrdlo představou, jak k nim asi přišel, a proto raději zahnala podobné myšlenky. S už druhou číší mezi rty sledovala hojně ochlupený hrudník, zvedající se a klesající v poklidném rytmu, široká ramena, prosvítající v záplavě rozhozených vlasů prokvetlých stříbrem prožitých zim. Očima klouzala přes paže, dlaně i zhrublé prsty. Zarděla se při vzpomínce, jak jemně právě ty dokázal použít. Zkoušela si zpětně vybavit všechny detaily, způsob, jakým tohle všechno vlastně začalo. Žárlil, zachichotala se.

Jak už to bývá, s ústupem strastí fyzických, přicházely o to více palčivé, strasti morální. Do háje, promnula si Odette rozbolavělou hlavu, mohla odmítnout. Mohla a rozhodně měla! Tázal se přece, usilovně skládala střípky předešlé noci do poměrně ucelené mozaiky, a ona souhlasila, což bylo nakonec totožné, jako kdyby se mu sama nabídla. Poskytla králi své tělo, a to hned a bez rozmyslu, sotva po prvním polibku. Tváře mladé ženy zaplavila nová horkost a vědomí nevyřčené otázky.

Thorin se pohnul. Přetočit se z boku na záda, něco nesrozumitelně zamumlal v Khuzdul, nýbrž spal dál a Odette se výrazně ulevilo. Zpola litovala, zpola zase ne, a bála se rozpačité rozmluvy, která by jistě následovala. Bála se toho, co by se mohla dozvědět. Možná je jen další v řadě, hlásila se o slovo včera pošlapaná morálka, další za vnadnou konkubínou i černovlasou služebnou. Další a ne poslední. Možná pouhé vášnivé zakončení bujarého večera.

Houpačko! nadala si za všechny otázky, které sobě pokládala poněkud pozdě. Kéž by tak lůžko bylo jediným místem, kam krále velkoryse pozvala.

Nemělo význam stát tam jako solný sloup a opírat se o stůl. Vyčkávat a rozmýšlet se v komnatě Thorinem přesycené až po strop. V komnatě, kde přemýšlet prostě nešlo. Rychle se tedy oblékla, vlasy prohrábla jen rukou a zmizela.

V ten samý okamžik, kdy Odette bloumala chodbami spící Hory, začal se probouzet tmavovlasý trpaslík po noci prosté snů. Oči nechal zavřené kvůli ostrém jitřnímu slunci, které pronikalo skrze okenice a řezalo jej pod víčky. Poslepu zašátral v přikrývkách a zaškaredil se. Buďto se Odette krčila kdesi na kraji lože, někde, kam nedosáhl, anebo zůstal v posteli sám. Otevřel oči a žel, potvrdil si správnost druhé domněnky.

„Odette," zavolal, dost pošetile, když viděl, že tu prostě není. Není, ovšem jistě byla ještě před chvílí, neb zde stále cítil její vůní, levanduli, víno a spánek v pomuchlaných polštářích. Zamračený vstal.

Třeba si dopřála koupel po ránu? napadlo krále uspokojivé vysvětlení. Ostatně, sám o takové lázni uvažoval, dřív, než jej únava přemohla. Lázni zajisté společné, plné horké vody a blízkosti, doteků a roztoužených vzdechů… Toužil ji políbit, hned jak by se probudila, do rozcuchaných vlasů, na ústa pokrytá rozmazanou červení, a potom kamkoli by si přála. Zkontroloval tedy malou místnost za ložnicí, marně.

Usilovně pátral v paměti, zdali neřekl anebo neudělal něco, čím by se jí mohl dotknout. Nebo, nedej Mahal, snad dokonce ublížit. Možná byl příliš dychtivý, předtím v noci.

Ne! Králova paměť samozřejmě nebyla nijak zvlášť průzračná, což po návštěvách krčem nebývala z většiny, avšak přesto neshledal nic, co by pokládal za… nevhodné. Těžce vydechl: Vždyť přece neučinil nic, s čím by nesouhlasila. Nic, co by sama nepřála. Zapnul opasek, stáhl tkanice na zmuchlané košili a přes ramena přehodil kabátec. Najde ji. Najde ji a udělá to hned!

Se sebevědomou jistotou zamířil k terasám, věděl, že právě tam Odette chodívala přemýšlet, či hledat samotu v době, na kterou nechtěl ani vzpomínat. I když, by klid teď našla snad kdekoli kromě Bomburovy hospody, odkud se ještě v ranních hodinách ozýval řev, který už ani s notnou dávkou představivosti nepřipomínal píseň, ačkoli písní býti asi měl. Ano, ujistil se, na hradbách bezpochyby nalezne, co hledá...

Kráčel Horou jinak velmi tichou. Tichou až nepatřičně. Působila prázdná jako tehdy, kdy odsunul skryté dveře a poprvé po dlouhých desetiletích vstoupil do nitra Ereboru. Balin měl tenkrát v očích slzy, když četl dávné runy ryté v kameni: Zde leží Sedmé království Durinova lidu, nechť Srdce Hory spojí všechny trpaslíky v obraně jejich domoviny. Často se zde zastavoval, uvažoval nad oním nápisem, však dnes se nemínil zdržovat naprosto ničím.

Na terasách kupodivu nebyla. Ani nikdo jiný, krom očividně překvapených stráží. Král si dobře uvědomoval, že vypadá, jako by jej pozřela a následně vrhla bájná příšera. Přemítal nad dalšími eventualitami. Vedle možnosti prostě vyčkat, až se paličatá žena zase objeví, se rozhodl skontrovat ještě stáje. Doopravdy doufal, že ji zase nenapadlo Horu opustit, však zároveň se uklidňoval, že by se nejspíš znovu neodvážila. I přesto mu srdce vynechalo jeden, dva tepy.

Ani ve stájích Odette nenašel. Nýbrž při vší smůle, kterou toho rána měl, alespoň její bílá kobyla tu stála s hlavou ve žlabu. Oddechl si a nemálo.

Než se stihl otočit k odchodu, zjistil, že maštal tak úplně prázdná není. Nevraživě zpozoroval elfku, jak se troufale dotýká jeho ryzáka. Cosi mu šeptem povídá a on? Jindy divoký a nedůvěřivý hřebec, zuby chňapající dokonce i po Dernovi, který ho denně krmil a hřebelcoval, teď zůstával zkrotlý jako nějaký přestárlý, tažný valach. Přivíral oči a nechával si hladit klabonosou hlavu od téhle ženštiny.

Thorina to až nesmyslně rozčilovalo, tím spíš, když podrážděn už přišel. Tahle lesní potvora si drze nárokovala vše, co mu bylo drahé. Synovcovu lásku, Odettinu důvěru a teď i odevzdanost třebaže jen zvířete, nicméně zvířete, co rovněž patřilo jemu. Už, už chtěl tu přeběhlici okřiknout, ale v tom se králi zrodil v hlavě nápad. Sic ponižující a zoufalý, ale on prostě zoufalý byl.

„Elfko!" zasyčel hrubě, neb vlídněji to nedokázal. Však ani pokusit se nemínil. Stačilo, že ji jako první oslovil, a to i za cenu vlastní pohany, kterou tímto zpečetil. „Nemáš tušení, kde by se mohla nacházet má pobočnice?"

Tauriel se otočila, leč s odpovědí nespěchala. Její přezíravost v muži probouzela ještě větší vztek. „Podivné," odvětila za moment, pomalu a s neochvějným, ledovým klidem, „že král sám netuší, kde se nalézají jeho nejbližší poddaní."

Typická odpověď elfa, pomyslel si Thorin, vyhýbavá, táhnoucí se a slizká jako skřetí krev. Naprosto zbytečná, ostatně jako celé jejich plémě.

„Kdybych tušil, neptám se! A už vůbec ne tebe!" vyštěkl, cítíce se asi jako kotlík, z něhož co chvíli vybublá vroucí polévka. „Měla bys ses zamyslet nad lepší odpovědí, a to odpovědí patřičně zdvořilou. Mohla bys mluvit o cti, že tě král vůbec oslovil."

„Nejste můj král," opáčila suše Tauriel, aniž by hnula brvou. Thorin zuřil, ale krotil se, hlavně proto, že pokavaď znala odpověď, chtěl ji dostat.

„Možná nejsem," připustil, ruce složené na prsou. Nutil se oplácet hlasem podobně suchým a vyrovnaným, leč ostrým a mrazivým. „Však pověz mi, kdo jím tedy je? Snad Tranduil?" uchechtl se jízlivě. „Ten, co ti před nosem zavřel brány svého sídla? Brány domova? Ten, co tě vyhnal jako malomocnou?"

Žena mlčela a Thorin na jazyku pocítil sladkou chuť zadostiučinění a převahy. „Nuže, proto nezapomínej, že můj dům je nyní jediným místem, které ty můžeš domovem nazývat. Žádné další takové místo nemáš, elfko! Podruhé a naposledy se tě ptám: tušíš, kde by se mohla nacházet má pobočnice? Dobře rozvažuj, jak odpovíš."

„Snad terasy?" navrhla Tauriel skrze semknuté zuby, pohledem prve nesmlouvavým teď uhnula do boku.

„Tam už jsem byl!" zahřímal Thorin, i když to nemohla vědět. Nejraději by jí vyčetl veškeré nezdary světa. „Lepší nápad nemáš? Ty? Bytost rasy vznešené, jež o sobě ráda vypráví, že je vševědoucí. Nic lepšího nevymyslíš?"

„Proč mě tolik nenávidíte?!" zaútočila namísto odpovědi.

Král přirozeně čekal jen další nicneříkající frázi, avšak ta nezvyklá přímost jej zarazila, což nemohl dáti znát. „Filiho ruka!" zaútočil tedy rovněž, hlavně proto, že kloudnou odpověď vlastně neznal. „Kdy už se konečně zlepší? Kdy se navrátí k dřívější hybnosti? Málo se snažíš, čarodějnice!"

„Snažím se dost, však vězte, že ne kvůli vám. Fili se lepší, dobře to víte, nýbrž jen hledáte polena, jimiž byste mohl přiložit pod kotel zášti! Zkuste věž, králi trpaslíků." Drze odvrátila tvář, jistě na znamení, že se s ním nehodlá nadále vybavovat.

Za jiných okolností by Thorin elfce samozřejmě důrazně vysvětlil hierarchii místa, na kterém právě žije, jenže věž zněla vskutku nadějně. Proto se v mžiku otočil na patě a vyrazil tam, kam mu rusovláska doporučila.

Erebor samozřejmě neměl žádnou skutečnou věž, tak se říkalo jen strážní vyhlídce umístěné na samém vrcholku Hory. V současné době byla využívána jen zřídka, a proto se stala sídlem pro ereborské havrany. Právě tam, vzhůru, kde se skála stýkala s oblaky, právě tam vedly Thorinovy kroky. Po dvou bral úzké a vysoké schody, hrubě tesané do tmavých bloků čediče. V klenutém tunelu byla tma a jemu ještě vyhořela louč, jíž bez kontroly popadl. Nedbal toho, neb spěchal.

Blížíc se ke konci točitého schodiště, král zahlédl pruh světla unikajícího z pootevřených dveří. Třpytil se ve tmě jako cosi magického, připomínal dobré znamení, a skutečně jím i byl. K uším mu brzy dolehl hlas té, kterou hledal celé ráno. Zmírnil krok, aby tím utlumil zvuky těžkých bot a nakoukl do kruhové místnosti vystlané slámou ve vysoké vrstvě. Tam černí ptáci hřadovali po borových haluzích zaklesnutých podél stěn, jiní seděli na hnízdech, další létali dovnitř i ven, poskakovali po římsách, či si dlouhými zobáky probírali lesklé peří. A mezi nimi, u otevřeného průhledu ve skalní stěně, stála Odette bokem ke dveřím. Tvář měla chladem zbarvenou od průvanu, přestože bylo léto. Nacházeli se velmi vysoko, zde zůstávalo větrno po celý rok. Thorin by rád, tuze rád, uchopil do dlaní ty chladem zarudlé líce, zahřál je svým vlastním teplem, jenže Odette si příchozího zatím nevšimla.

„Ššš, necukej sebou. Už to bude... Za okamžik už to bude, Yorri…"

Thorin se musel pousmát, když jí na zem upadla rulička gázy, s pomocí které ošetřovala jednoho z havranů, sotva odrostlé mládě.

„Yorri?" promluvil skoro šeptem, nechtěl ji polekat. Však přesto se otočila s trhnutím. „Odpusť, nechtěl jsem…"

„Thorine," vydechla rovněž tiše a vypadala nervózně, zase, „nepolekals mě." Nejistě cukla koutky úst, nýbrž ne aby je nadzvedla. „Tak jsem ho pojmenovala."

„Pojmenovala?"

„To mladě," ukázala na mladého havrana s pařátem zpevněným jakousi dlahou. „Yorri."

„Ach tak," uvědomil si skutečnost, v tuto chvíli poměrně nepodstatnou, „hezké." Pokusil se o krok přiblížit, avšak Odette o krok ucouvla. Zarazil se a mimoděk i zamračil. Král, stejně jako všichni jeho předci, samozřejmě choval úctu k ereborským havranům. Nepopíral vděk za služby, které trpaslíkům poskytovali, a dohlížel, aby o ně bylo dobře postaráno, nicméně zrovna teď se nechtěl rozprávět o obtížích mařících jejich jindy záviděníhodné zdraví. Rovněž si nepřál, aby před ním Odette ustupovala jako před nějakým násilníkem, z jehož blízkosti má obavu.

Tmavovláska však asi byla jiného názoru, v obou směrech. „Yorri si zlomil nohu, ale hojí se dobře – je mladý." začala velmi roztržitě hovořit. Ona, žena, která jindy promlouvala jako kniha. „Určitě bude v pořádku. Je to už několik dní, co jsem ho našla skákat o jedné na cimbuří, možná týden. Když nad tím tak uvažuji, už to jistě týden bude, protože… "

„Odette," sykl král, snažil být trpělivý a prostě naslouchal, ale... „pověz mi, co se děje?"

„Nic," zakroutila hlavou, asi chtěla být tak moc přesvědčivá, až nebyla vůbec.

„Nic," zopakoval s hlasitým povzdechem, snažíc se vyčíst nějaké znamení z jejího obličeje. Spatřoval nejistotu, a to hlubokou. „Pokud nic, proč jsi tedy ráno odešla bez jediného slova? Proč se přede mnou schováváš v nejzazších koutech Hory? Proč se všemožně snažíš vyhnout hovoru o včerejší noci? Řekni mi, učinil jsem něco, co by sis nepřála? Ublížil jsem ti?"

„To ne," Odette špičkou boty rovnala stébla slámy a své konání pozorovala s neskonalým zájmem, „ale potřebovala jsem na vzduch, to je celé. Víno… bylo ho zkrátka moc. Nechtěla jsem tě budit."

„Mohla… mělas mě probudit." Přikročil o malý, maličký kousek blíž a natáhl ruku, tak, aby se mohl lehce dotknout ženina předloktí. „Nyní už jsi v pořádku?" Věděl, že byla opilá, i věřil, že jí nemuselo být dobře, avšak stejně vytušil, že to není hlavní ani jediný důvod zběsilého útěku před realitou.

Mírně přikývla, chvějící se.

O trochu zesílil stisk, ne příliš, ne způsobem, který by mohl být nepříjemný. Jenom chtěl posílit tu naléhavost svých slov. „Proč přede mnou uhýbáš? Potřebuješ čas na rozmyšlenou? Pověz mi pravdu."

„Ne," znovu zakroutila hlavou, „nepotřebuji čas ani se rozmýšlet, ale potřebuji vědět," konečně se na něho podívala. „Thorine, čím pro tebe jsem?"

Králi konečně svitlo, v čem vězí celé toto ranní představení. Usmál se. Odpověď znal a byla prostá: „Jsi mým nejvzácnějším pokladem."