„Odmítáš dcery vznešených rodů, které se ti nabízejí div ne rovnou pod nos, a zatím se taháš s tou… tou," rozhazoval rukama lysohlavý hromotluk, způsobem, jako by chtěl vzlétnout. Dozajista šokovaný, však překvapený zřejmě ne.

„S kým?!" vyzval jej král neméně zostra, zamračen si stíral cosi vlhkého, jež mu přistálo v obličeji. S největší pravděpodobností Dwalinova slina. „Dořekni to, ať mám za co zlomit ti nos! Jako tenkrát!"

„Holčičkou!" nezdráhal se Dwalin. Z Thorinovy výhružky si nic nedělal. „Tak je to, brachu. Jsi jako starý, mlsný kozel, co dostal chuť ukousnout si z mladé kapusty. Navíc na sousedovic poli, přestože své vlastní má celý lán."

Král semkl rty. Co povědět, když Dwalin měl z části pravdu. Sám si občas připadal jako blázen, jako ten řečený kozel poháněný nízkými pudy, avšak kloudného rozumu neschopný. Odette, alespoň počítáno na roky, vskutku byla mladá. Možná až příliš mladá, avšak veškeré její vlastnosti i přednosti mohl hodnotit jako velice dospělé. „Má v sobě lidskou krev, a životy lidí plynou odlišně, rychleji," doplnil způsobem, jako kdyby se chtěl hájit a hájit se chtěl. Často si opakoval slova čaroděje, připomínal, že i on má právo na trochu pokojného žití. Ano, má.

„No právě," zaškaredil se velitel vojska, „lidská krev. Věděl jsem od začátku, že právě ta přinese jenom problémy. Mnozí včetně mě si nakonec zvykli na to, čím jsi tu žábu učinil, dokonce jsem i přestal zuřit nad nezodpovědností, se kterou ohrozila mé muže, ale teď? Tohle už je moc, Thorine. Ty potřebuješ manželku z dobrého rodu, na níž by se upínala pozornost lidu, pak si můžeš vydržovat konkubín, kolik se ti zlíbí. A jakých se ti zlíbí."

„Zmlkni, Dwaline! Ničemu nerozumíš!" sykl král, vytočený do nejvyšších sfér, přestože voják svá slova myslel dobře. „Nepouštěj se do spekulací, které tě mnohonásobně převyšují."

„Ale rozumím," blýskl Dwalin očima, ve tváři potutelný, křivý úšklebek, „jsi prostě omámen hebkostí neokoukaného klína, ale to přejde. Však do té doby, při Mahalovi tě prosím, podrž si tento svůj nový rozmar alespoň v soukromí."

„Vždyť držím," ucedil Thorin skrze čelisti pevně sevřené. I bez Dwalinových nevyžádaných rad dobře věděl, že nemůže Odette dáti vše, co by chtěl, co by si jistě přála a zasloužila. Že už nebude mladší ani jí k nohám nesloží Erebor. Ovšem nemínil se vázat k jiné, jakkoli vhodné by to bylo, když svůj poklad už přece našel a měl, pečlivě střežený a hlídaný přede všemi. Poklad nejvzácnější a jediný. Každá chvíle, kdy držíval v rukou samotný Arcikam, bledla v porovnání s okamžiky, kdy mohl držet ji. Kéž by vše bylo tak snadné, jak tu teď pravil dlouholetý přítel, jenže nebylo. Král už tonul příliš hluboko v levandulovém moři a nepřál si býti zachráněn. Nyní ani v budoucnu.

...

Starý čaroděj jen sotva vměstnal kolena pod leštěnou desku kulatého stolu, tím spíš, když byl vyšší než většina lidských mužů, a to i v případě, kdy z hlavy sňal vysoký klobouk. S Bardem, současným pánem města Dol, si vyměnil několik chápavých pohledů, neboť ani jemu se zde nesedělo nejpohodlněji. Zde, v baště Thorina, krále pod Horou, v jedné z nesmírného množství slují tesaných do skály, v komnatě, v Ereboru zvané jako Malá jednací síň.

Natočil hlavu ke straně, směrem, kde spolu hlasitě hovořili Fili a Kili, princové pod Horou. Tolik se změnili, snad i dospěli veskrze strasti, kterými je osud protáhl. Kam se poděli výrostci, jejichž nejlepší zábavou bývalo děsit jednoho vyděšeného hobita. Ach, Bilbo…

Oin s Gloinem vešli oděni ve zbroji a cestovních pláštích. Gandalf se záhy dozvěděl proč: teprve před chvíli dorazili z Temného hvozdu, kam se pustili za obchodem. Bofur, kterého vzpomínal veselejšího, seděl mezi bratrancem Bifurem a Bratrem Bomburem, jenž naopak zůstával kulatý pořád stejně. Zdvořilý Dori, všetečný Nori i nejmladší, učený Ori, byli rovněž přítomni rokování, které se král rozhodl na dnešek svolat. Vysoký muž byl rád, neb i on měl na jazyku slova, jež musela být přednesena ještě toho dne.

Za všech okolností vlídný a moudrý Balin před sebe složil hromadu listin, čaroději pokynul na pozdrav a usadil po levici Dwalina, a zároveň po pravém boku Dáina zvaného Železná noha, pána Železných hor. Ten sebou přivedl jakéhosi mladíka hnědých vlasů, rozložité postavy a pánovitého výrazu, kterého Gandalf potkával až příliš často, čenichajícího na rozličných místech Hory, v rozličné společnosti. I dnes na sobě cítil pohled nezvyklých, studených a vodnatých očí, očí podobných očím ropuchy. Cítil jej jako pálení, které se mu zdálo povědomé, však netušil odkud, neboť tuto zemi křižoval už velmi dlouhý čas. Vzhlédl k velkolepé mapě Středozemě, jež se rozpínala na stěně naproti němu, za zády honosného zlatého křesla připomínajícího trůn. Tolik míst v nedávných dobách prošel, tolik nedobrých zpráv se dozvěděl, tolik nedůvěry a přezíravosti shledal.

Vzápětí, se všemi oficialitami, v doprovodu půvabné Odette vešel král, pohledem ihned sklouznuvší ke služebníku lorda ze Železných hor. „Co zde dělá on, Dáine?" ukázal prstem na mládence, který ani brvou nehnul. Sebevědomý snad víc než jeho pán.

„To je Lothór, syn Lornův, má nová osobní stráž a také důvěrník," vysvětlil trpaslík s vousy rezavými jako žhavé uhlí, místy značně prošedivělými. „ Lothór je potomkem čistokrevného, starobylého rodu, jež pamatuje časy ještě před samotným osídlením Železných hor," pronášel zvučně, evidentně poněkud fascinován svým vlastním hlasem i intonací.

„Nezajímá mne," odvětil Thorin suše, sedaje si na svůj trůn, „odkud tvůj důvěrník pochází ani kým je. Zde nemá co prohledávat!"

„Ale no tak, bratranče, nač ta nedůtklivost?" zachechtal se Dáin krátce a bodře. „Vím, jsi zaujatý, protože právě tohoto z mých mužů viníš z onoho nešťastného incidentu v Cistusové zátoce, však já se domnívám, že to právě tvá pobočnice je vina především. To ona se dopustila hrubé nekázně, za kterou, jen Mahal ví proč, doposud nebyla potrestána. Přesto ona má právo býti zde, zde mezi námi. Sedí tu rovněž všichni tví věrní," trpaslík putoval očima okolo stolu, s úšklebkem se zastavil u Bofura, který znuděně dloubal nehtem do desky z drahých dřev, u Oriho s výrazem čirého znechucení v duchem nepřítomné tváři, „vskutku pánové pod Horou jaksepatří. Dokonce ani přítomnost cizinců ti není nepříjemná," nakonec upřel zrak na Barda zvaného Drakobijce, který se lehce ošil, i na Gandalfa samotného, se kterým to naopak ani nehnulo. Byl zvyklý na trpasličí strkanice o nic. „O jednoho víc či míň, co na tom záleží? Lothór je mladý hoch s otevřenou myslí, bude mi nápomocen, pokud budu potřebovat paměť osvěžit." Dáin se v sedu zdvořile poklonil směrem ke králi na znamení, že skončil svůj monolog.

Toho Gandalf sledoval bystrým pohledem. Byl dobrým pozorovatelem, přestože u věkovitého muže, jakým se mohl zdát, mnozí předpokládali, že už nedohlédne ani na špičky vlastních bot, na druhý konec vlastní hole. Nezvedl koutky, nedal na sobě znát potěšení, právě když uviděl, jak Thorinova ruka bezděčně cukla k jílci Orcristu. Přesně ve chvíli, kdy se lord ze Železných hor slovně otřel o jeho pobočnici. Vypadalo to, že dávno započaté dílo, které jen postrčil té noci v krčmě, nakonec bylo skutečně dokonáno. Jak jen se mladá žena snažila kradmě neklouzat ke králi očima, jak jen se on snažil neoplácet. Jak málo se to dařilo oběma. Och, kolik znal království, která spíše než sami panovníci, spravovaly jejich něžné protějšky. Och, jak jen by Ereboru prospěla trocha rozumu prostého stínů minulosti, trocha spravedlnosti prosté zášti. Přestože i Thorin se změnil, a ne zrovna k lepšímu. Přestože potulný kouzelník měl pocit, že dříve se v hrdém trpaslíku skrývalo víc, asi nejspíš proto, že dříve nic neskrýval. Přesto neměl strach o Bilba Pytlíka, což ovšem neznamenalo, že by byl bezstarostný. To, žel, ani v nejmenším ne.

„Možná jsi zapomněl, Dáine," podotkl král velice klidně a také zdvořile, avšak s jasnou hranou v hlase, jíž nedokázalo skrýt ani léty cvičené, přehnané sebeovládání, tolik typický nešvar snad veškerých vladařů, „že každý jeden trpaslík, kterýžto je zde přítomen, mne neváhal následovat na pouti vstříc drakovi. Proto jim místa v Radě právem náleží. Současně bych ti rád připomněl, že pobočníci, jakožto vysocí oficíři Ereboru, odjakživa sedávali při králi, a to právě proto, kdyby ten potřeboval paměť osvěžit. To zajisté chápeš, bratranče?!" nepatrně cukl rty v sebestředném pousmání. „Drobné prohřešky a jejich persekuce jsou rovněž v kompetenci pouze mé, a nikoli na dnešním programu. Gandalf Šedý, u dvora vážený host," navázal skoro bez odmlky, „má v úmyslu promluvit v naléhavé záležitosti, věřme tedy, že skutečně naléhavá je, a jeho přítomnost tedy nezbytná. Bard, správce města Dol, byl pozván mnou osobně, což jako důvod jistě postačí samo o sobě. Ovšem jeho přínos Radě pánů pod Horou," sjel přísným pohledem Lothóra, „mi i nadále uniká."

Král se předklonil, aby mohl opřít lokty o stůl a proplést prsty zdobené dvěma prsteny, jedním pečetním, druhým s runovými znaky Durinova rodu. Dáinovi hleděl zpříma do očí, avšak ten se ani nezachvěl. I on byl mužem uvyklým vládnout. „Mohu-li tě uklidnit, bratranče," pokračoval v podobném duchu, „ne každý z bodů dnešního jednání se tvé osoby přímo dotýká, a ty které ano, si troufám označit za natolik zásadní a důležité, že ti v mysli jistě zůstanou i bez pomoci našeptávače. Rovněž stráž je zbytečná, zde se nacházíš mezi přáteli. V uzavřené síní, kde zbraněmi byla, jsou a vždycky budou pouze slova, ti žádná újma nehrozí. Ale ať je tedy po tvém," napřímil se, ruce pozvedl odměřeném, leč poněkud teatrálním gestu. „Ať tedy zůstane Lothór, syn Lornův, přítomen, pokavaď takové je tvé přání. Doufám, že důvěryhodnost veškerých svých mužů sis dokonale prověřil a jsi tedy ochoten se zaručit, že vše, co zde bude řečeno, nikdy neopustí tyto zdi. Rád ti vyhovím, bratranče, nesmírně rád, koneckonců, i ty jsi váženým hostem mého království."

„Sakra, Thorine," ušklíbl se Dáin, „v souboji slov, zdá se, se ti rovnat nemohu. Lothóre, dnes již nebudu potřebovat tvých služeb."

Hnědovlasý mladík poprvé projevil nějakou emoci, a to stín nevole, který mu přeběhl po tváři, sic jenom krátce. Až potom zlehka rozšířil ústa v grimase falešného potěšení nad nenadálým volnem. Škrobeně se poklonil směrem ke králi, až přehnaně úslužně k Dáinovi a Gandalf jej vyprovodil zvídavým pohledem, dokavaď za sebou nezavřel dveře. Thorin kývl na Balina.

„Všichni, kdož tu mají být, jsou přítomni," odkašlal si starý trpaslík a povstal, „zahajuji tedy ve jménu Jeho Výsosti krále Thorina, syna Thráinova, syna Thrórova, zasedání Rady pánů pod Horou."

„Dříve než předám slovo Gandalfu Šedému," král nemeškal a ujal se řeči, „a to vzhledem k jeho výřečnosti, vyřešme nejprve několik otázek, časově řekněme méně náročných." Vysoký muž na sobě nedal znát pohoršení, neboť ani žádné necítil. Mnohokrát se mu osvědčilo nejprve poslouchat a až potom mluvit. „Mistře Oine, pohovoř, jak jste pořídili ve Hvozdu?"

„Vaše Výsosti," kývl hlavou postarší trpaslík, naslouchátko přiložené u ucha. „Král Tranduil je ochoten svolit k obchodu mezi našimi zeměmi, ale."

„Ale?" nevydržel Thorin, jedno obočí vysoko zdvižené. „Žádá příliš vysokou cenu. Žádá onen náhrdelník z čirých diamantů z Lasgalenu, o kterém se domnívá, že jej Thrór vlastnil neprávem?"

Oin přikývl.

„Tušil jsem to," vydechl král. „Tušil, avšak jsem ochoten projevit dobrou vůli. Nechť ten vydřiduch náhrdelník dostane a třeba se na něm i uškrtí!" Trpaslici se sborově zasmáli, Gandalf ne. Třebaže by čekal, že právě Thorin bude zuřivěji bránit předměty ceny nesmírné. Drahokamy, v nichž prý je ukryto samotné světlo hvězd.

„To není všechno, Výsosti," znovu se ozval Oin, velice opatrně. Thorin vystrčil bradu, jeho dobrá vůle patrně visela na vlásku. „Král elfů žádá, abyste vy sám dorazil do Temného hvozdu. Abyste vy sám mu náhrdelník donesl a stanul před dřevěným trůnem, stejně jako on kdysi stanul před trůnem vašeho děda."

„Co prosím?!" rozkřikl se král, sebeovládání ztraceno v nenávratnu. „Nepřál by si ještě ten mizerný šotek, abych před ním rovněž poklekl?! Abych ohnul hrdost i hřbet, jako jeden z jeho posluhovačů?!"

Čaroděj si povzdechl. „Tím byste, drahý příteli, ukázal jen moudrost, které váš děd nikdy nebyl schopen." Z očí krále i Dáina vyšlehly blesky.

„Dovolte mi ještě slovo, Výsosti," pokračoval starý léčitel. „Tranduilovy požadavky jsou nehorázné a hanebné, vím, ovšem pokud by se, nedej Mahal, naplnil špitál," zakroutil ustaraným obličejem. „Naléhavě potřebuji byliny. Na masti, jež už nemám skoro žádné, na lihové tinktury, co mi docházejí. Považte, Výsosti, ostropestřec nebo rakytník, ty nikdo kromě elfů vypěstovat neumí. Nadto, zemi stíhá neúroda, lidé neprodají ani brambory, natož dobromysl, mateřídoušku či heřmánek. Natož makovice na makové mléko."

„Anebo chmel!" přidal se Bombur s vážnou tváří, načež doteď podřimující Bofur smíchy vypískl.

„Lidé?" ušklíbl se Thorin. „Pro ty je všechno jen otázkou ceny."

„To se mýlíte," otevřel poprvé ústa Bard. „Nelze brát tam, kde nic není. Všechno nelze koupit."

„A všechno nelze splatit," opáčil suše král.

Dáin bouchl pěstí do stolu, mezi vousy mu prosvitla řada zlatých zubů. Náhrada za ty, o které přišel během bitvy o Erebor, jež si mezi lidmi vysloužila přízvisko Bitva pěti armád. „Tak se mi konečně líbíš, bratranče!"

Gandalf uslyšel jen polohlasný vzdech skleslého ranhojiče, jemuž patrně došlo, že veškerá další disputace by zůstala naprosto zbytečná. Tato hra nebyla o obchodu a platbě, byla o zadostiučinění. Tranduil, více než po bohatství, toužil spatřit ponížení toho, kdož mu pod nosem pláchl z elfských žalářů, o kterých se vyprávělo, že utéci z nich je nemožné. Sám čaroděj si dodnes lámal hlavu, jak to Bilbo mohl dokázat. Thorin zase nemínil ustoupit muži, jenž mu v nouzi neváhal ukázat záda. Do jisté míry tomu dokázal rozumět, však více měl obavy. Obavy, že nadcházejí časy, kdy nezbude prostoru pro malicherné, mocenské popotahování. Časy, kdy oba tito zpupní kohouti pokleknou, nikoli před sebou navzájem, nýbrž před někým, komu nebude stačit vidět jejich ponížení. Pokleknou v řadě sobě podobných před někým, kdož bude požadovat slepou poslušnost a službu černé zástavě, anebo skon. Ano, pokud síly nespojí.

„Rád bych, abys věděl, Oine," pokračoval Thorin, teď už docela umírněně, „že závažnost tvé situace, coby ranhojiče, si plně uvědomuji a nezlehčuji ji. Vždy však existují různá řešení a my nějaké takové jistě najdeme. Proto," vzhlédl do pléna, „pokud se někdo z vás domnívá, že nějaké takové zná, nechť bez váhání promluví." V síni zůstalo ticho.

„Roklinka," zaznělo do toho ticha z úst světlovlasého prince, který, jak si kouzelník povšiml, rovněž pozorně naslouchal každému řečenému slovu, na rozdíl od svého bratra. „Hvozd přece není jediným sídlem elfů ve Středozemi, strýci. Pokud se dobře pamatuji, sám lord Elrond tenkrát vyjádřil lítost nad skutečností, že obchod mezi našimi zeměmi zanikl už před staletími. Proč jej tedy neobnovit právě nyní, kdy se oboustranný prospěch přímo nabízí?" Dospěl, pomyslel si starý čaroděj.

Oin rovněž zvedl oči ke králi: „Tamní zahrady vzpomínám velkolepé a plné hojnosti, Výsosti. Pokud byste tedy nebyl proti..?"

„Nebyl," zkonstatoval Thorin bez většího zaváhání. „Případná směna s Roklinkou se mi neprotiví tolik, jako se mi protiví všechen lesní lid. Výborně, Fili," dodal s neskrývanou pýchou směrem k synovci, jemuž jednoho dne, až sám padne věkem či mečem, hodlal předat korunu krále pod Horou.

„Dwaline, něco nového v otázce bezpečnosti v okolí Hory?" navázal král dalším bodem dnešního jednání, zřejmě pokládaje předchozí záležitost za vyřešenou.

„Velitel vojska se napřímil v zádech. „Nic znepokojivého. Od onoho incidentu," neodpustil si, zatímco gestem naznačil ku tmavovlasé ženě, sedíc mlčky a energicky zapisujíc do pergamenu.

Král si jej změřil nepříjemným pohledem přivřených očí, avšak komentáře se zdržel. „To slyším rád."

Gandalf usoudil, že čas mlčení skončil právě teď. Vymanil dlouhé tělo zpod stolu a postavil se do své úctyhodné výšky. Samozřejmě tím upoutal zraky i pozornost všech včetně krále, však taková podružnost, že zatím nedostal slovo, mu byla lhostejná. „Zdánlivý klid je jen ticho před bouří, jež se nezadržitelně blíží, Thorine! Říkal jsem to vám, a zopakuji to i nyní, přede všemi."

„Jakou bouři máte na mysli, Gandalfe?" odvětil král, nepříliš znepokojen, však čaroděj nebyl překvapen podobnou reakcí. Znal ty trpasličí palice tvrdé jako samo kamení, i tu Thorinovu, která byla tvrdá obzvláště. Pochopil, že této čeládce vše dochází poněkud pomaleji, avšak právě teď, po zprávách které obdržel, se strachoval, že není času nazbyt. „Zlo, které podle vás roste kdesi na jihu? Znovu vás tedy musím upozornit, že jih je daleko a Erebor má svých starostí dost."

„Nejen na jihu!" zahřímal vysoký muž velmi hlasitě, doufaje, že jej snad konečně začnou poslouchat. „Rovněž nad pevností Dol Ghuldur se stahují přízraky. Právě tam potajmu roste jedna z bašt Sauronovy síly. Síly, jejíž úkol je zřejmý, podmanit si svobodné národy severu. Žoldnéři z Vrchoviny, legie skřetů ze všech koutů, dokonce mrtví z hrobů zvednutí, ti všichni se stahují k jižnímu cípu Velké Divočiny, připraveni sloužit temné straně. Znepokojuje mne to, Thorine, i vás by mělo."

„O tom jste při soukromé audienci nemluvil, čaroději," pravil v odpověď král, stále stoicky klidný. „Domníval jsem se, že ta pevnost zůstala prázdná. Vy sám jste mi to potvrdil a nyní říkáte opak? Takové počínání nebudí příliš důvěry."

„To tvrdil," udeřil Gandalf holí o podlahu, pomalu ztráceje trpělivost, ačkoli si vždycky myslel, že právě tou oplývá vskutku bohatě, „ale to jsem ještě netušil nové skutečnosti." Odkašlal si, rozhodl se zamířit k věci. Při hovorech s trpaslíky nemělo obvykle významu cokoli do hloubky vysvětlovat. „Obdržel jsem zprávu. Radagast Hnědý, to je čaroděj, jenž-."

„Vím, kdo je Radagast Hnědý!" Kouzelník se zamračil, neb Thorin mu hrubě skočil do řeči, hlas podbarvený pohrdáním. „Při vší úctě, Gandalfe, váš čarodějný druh nevypadá jako někdo, kdo to má v hlavě v pořádku. Nebude spíš pravda taková, že spatřil leda přízraky zhmotnělé pouze díky nezřízenému pojídáním zrádných hub, kterému se, jak známo, až příliš často oddává?"

„Čaroděj, jenž sídlí v Rhosgobelu, tedy nedaleko Staré pevnosti," dopověděl šedý muž svou původní myšlenku. Musel uznat, že Radagast se mohl na první pohled zdát jako patron podivný, ostatně žil dlouho sám, jen ve společnosti stromů a zvířat, a takový život se podepíše i na čarodějích, ale to z něho ještě nečinilo blázna, natož podvodníka. Koneckonců, sám ereborský král velmi brzy zapomněl na přízraky, které sídlily i v jeho korunované hlavě, a jen Eru ví, jestli tam nevládnou stále. „To já sám jsem mu dal za úkol sledovat tamní dění, sdělit mi vše podezřelé. Neposlal by zprávu, pokud by nebylo naléhavé. Pokud by to nebylo nezbytné! Jestli Radagast tvrdí, že se k Dol Ghulduru stahují temné síly, je tomu skutečně tak. Zpochybňujete-li slovo jeho, jako byste zpochybňovat slovo mé!" Gandalf se neposadil zpět do nízkého sezení, naopak. Křižoval sálem sem a tam, čímž Thorina očividně rozčiloval. Ten musel nepříjemně zaklánět hlavu, aby dokázal hledět starci do tváře.

„Přejděte k věci, Gandalfe," ušklíbl se král po chvíli, kdy působil zadumaně. „Vaše sdělení má charakter pouhého varování Ereboru nebo po Ereboru něco žádáte?"

„Obojí," máchl rukou, v níž nedržel hůl. Mluvil neurčitě, čímž si vysloužil další králův nelibý pohled. Pohled muže zvyklého, že mu jen málokdo odporuje, či jej neposlechne hned. Podobným povahám takové lekce obvykle náramně prospívaly.

„K věci!" zavrčel znovu trpaslík.

„Žádejte obnovu starých spojenectví, králi pod Horou!" zprudka se otočil vysoký muž, shlížejíc k nevěřícným, ledově modrým očím. „Ano, slyšíte dobře, příteli, spolkněte konečně všechnu svou pýchu a zanechte minulosti starou zášť. Vyšlete posly do Temného Hvozdu, do Lothlórienu, do království lidí na jihu i západě. Požadujete obnovu dávno zapomenutých slibů. Slibů míru a vzájemné pomoci. Pokud včas sjednotíte armády proti zlu…"

Thorin jen vykulil oči, zato Dáin se hlasitě zachechtal. „Máte snad vlčí mlhu, čaroději? Žádat elfy o pomoc? To už tu bylo, ne?! Jestli nám hrozí nebezpečí, připraví se Durinovo potomstvo i všichni trpaslíci, nemějte strach, ale pouze my." Ryšavý muž otočil hlavu ke králi: „I přes drobné neshody mezi námi, věrností Železných hor si můžeš být jist, bratranče, do posledního muže. Přestože ses tak neprozíravě zbavil Arcikamu."

„Thorin je po právu náš král!" opáčil Balin, na něho nezvykle zhurta, až se mu zahoupal dlouhý vous. „Zda drží v rukou Kámen nebo nedrží, je hoden následování!"

„To jistě, však některé rody by se mohly zdráhat," dovysvětlil Dáin, ovšem Gandalf hleděl bez přestání ke králi, nyní poněkud bledému.

„Postačí, že si mohu býti jist věrností Železných hor," utnul Thorin debatu o Klenotu, jehož osud rovněž vyvolával otázky v hlavě starého čaroděje. Avšak otázky, které dnes vůbec nebyly podstatné. „A Dolu," dodal, za Bardova samozřejmého přikývnutí. „Nepotřebuji škemrat u bran krále Tranduila, ani posílat posly na nedobrá území zrádné elfské čarodějky či k lidem, kteří jen využívali neštěstí mého lidu, aby jej sedřeli z kůže. Znovu ne!"

„Tak!" vykřikli sborově Dwalin s Gloinem, Dáin i Dori.

„Ach, Thorine," vydechl Gandalf, těžko hledajíc argumenty, které by ještě mohl použít. Sobeckost národů Středozemě jenom rostla s časem, který zde trávil. Elfové, zavření v honosných sídlech, zmámení zdánlivou nedotknutelností dlouhých životů, nečinně přihlíželi, jak svět kolem mizí. Trpaslíci, neúnavně tesajíc sluje z kamene, stavěli poklady nad přátelství. A lidé? Jejich odvaha umírala s každou vypálenou vesnicí. Proto se tak rád uchyloval do kraje, k nárůdku čistých duší, které se nesnažily přerůst svůj vlastní stín. „Proč všude hledáte zradu a zlo? Neukrývá se to jen a pouze ve vaší mysli?"

„Važ slova, kejklíři!" zavrčel Dwalin jako zuřivý pes, co brání svůj dvorek.

Gandalfova brada se zatřásla, však spíše marností nežli zlobou. „Všichni stojíme na prahu nebezpečí, jež přijde a mocně udeří. Pak nebude podstatná rozdílnost národů, zbude jen dobro a zlo. Pouhé dvě strany mince zbydou, vy zatvrzelí trpasličí blázni!" Dori vzteky nadskočil, nýbrž neřekl nic.

„Řekněte mi, čaroději!" rovněž Thorin očividně začínal zuřit. „Kde byli elfové, když drak pustošil naši zem?! Kde byli elfové, když Azog znesvěcoval posvátné síně?! Kde?!"

„Nezapomínejte, Výsosti," ozval se Bard, který skutečně působil, že zvažuje a uvažuje nad veškerými slovy, která dosud padla, „že i král elfů bojoval na vaší straně."

Thorinův hrudník rozvibroval trpký, hrdelní smích. „To bojoval, avšak jenom proto, že se octl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Bojoval, protože musel, o holý život svůj a svých mužů. Stejně jako vy, lidé, stejně jako my, trpaslíci. To vy, Barde, nezapomínejte, že Tranduil prvně přišel namířit meče i šípy proti mně. To ostatně i vy, ovšem z důvodů, které jsem i já sám později uznal jako pádné. Nerad bych se k té záležitosti vracel."

„To ani já," ubezpečil trpaslíka člověk.

Král přikývl. „Kdyby elfové jenom tušili, proti čemu stanou, nevystrčili by z lesa nos. A to ani kvůli vašim lidem, správče, jimiž rovněž pohrdají, nemyslete si."

Bard kývl hlavou, uhnul z dosahu těžkého pohledu čaroděje, který se cítil, jako by se octl sám, jen s holýma rukama, ve vlčí jámě. Dokonce se znovu posadil, marnost mu dřepěla na ramenou a tlačila je k zemi.

„Jste unaven, Gandalfe?" vytrhlo jej ze zamyšlení oslovení hlubokým hlasem krále pod Horou. „Já ano, proto se nemíním zdržovat zbytečnými dohady. Mé stanovisko, jež můžete pokládat za konečné, zní, že já elfy nikdy nepožádám, neboť toho nebude potřeba. Nenechte se mýlit, dobýt Erebor zvenčí není tak snadné. Kdokoli se o to pokusí, roztříští se o tvrdost této skály i mužů, kteří v ní přebývají."

„Za krále!" zvolali trpaslíci, však zdaleka ne všichni. V Bofurových očích se přehrávaly vzpomínky, příliš čerstvé vzpomínky na dračí oheň, na hrůzy boje, které ještě nestihly překrýt milosrdné sněhy mnohých zim. Taktéž Oriho ústa zůstala zavřená, ten byl ostatně celý den duchem nepřítomen.

Gandalf na okamžik schoval obličej do dlaní. On dobře věděl, po čem Sauron touží. Dávno prahl po získání Osamělé hory, nikoli kvůli pokladům, nýbrž pro její strategickou polohu, s níž by hravě ovládl území na východ od Mlžných hor. Věděl, že veškerý promrhaný čas je hlavně zbraní, jež mu je do ruky dána. Třebaže armády temné strany utrpěli drtivou porážku, zapovězená, černá magie skýtala cesty, kterak je znovu obnovit, i když za cenu, při které se Gandalf odporem celý oklepal. Věděl, že stvůry, jímž už ani slunce není nepřítel, jsou právě její zplozenci. Že se v okolí netoulaly náhodou, nicméně díly této skládačky ještě neměl veškeré. Nadto, Temný pán býval mistrem lsti, tu volíval tam, kde nestačila hrubá síla, a volíval ji chytře. Čaroděj mohl v dobré víře rady rozdávat, varovat, ale co činit, když nebyl brán vážně?

Zvedl oči a výmluvně se zadíval na drobnou tmavovlasou ženu, sedící po králově pravici. V té ještě mohl najít oporu, ta jediná mohla mít moc pohnout zkostnatělou myslí trpasličího krále. Jenže ona mu pohled nevrátila, naopak. Uhýbala jím, jako když rejdí myš, kterou kocour ve spíži překvapil. Možná tentokrát vsadil na špatného koně.

Mlčel po celou dobu, kdy se probíraly opravy Hory i mizerné zásoby potravin na zimu. Zlato a obchody, platby a zlato. Nespokojenost několika tehdejších pánů, jelikož pány přestali být, protože se pány stali ti, kteří jimi dříve nebili. Čaroděj nadále mlčel.

„Poslední záležitostí," nadechl se zhluboka král, hlas ochraptělý dlouhým mluvením, oči zarudlé únavou, „jež nesnese dalšího odkladu, je postavení pana Bilba Pytlíka z Kraje před trpasličí tribunál." Nepozorný šepot, který doposud jen sílil s každou minutou, utichl znenadání. „Z přečinu krádeže a zrady bude souzen ode dneška přesně za tři dny."

Gandalf si naposledy povzdechl. Snad i tentokrát vsadil na správného koně.