Vždycky na něho čekala, když zvečera přicházel. Thorin doufal, že dnes tomu bude nejinak. Odette se před Radou nezmínil, že už stanovil datum soudu, a možná to byla chyba. Jenže on doopravdy nechtěl, aby se jediným tématem vzájemných hovorů stal zatracený Bilbo Pytlík z Kraje. Muž, o kterém kdysi prohlásil, že nezodpovídá za jeho osud.

Král se často zamýšlel, odkud pramení veškerý ten zájem o Lupiče. Půlčíka, kterého zrovna Odette mohla znát jenom sotva. Proč o něm hovořívala, jako by byl její vlastní bratr, či snad dokonce… Na to nechtěl ani pomýšlet. A proto také sobecky uvažoval, že původní plán, vyhnat jej z Hory na věky věků, by nakonec vyřešil nejeden z problémů naráz. Řešení nanejvýš rozumné a snadné, ano, takové by kdysi bylo.

Thorin už dávno poznal, že tento zatrápený hokynář, dokáže být svým podivným způsobem okouzlující. Vždyť sotva Rada skončila, už měl u dveří trojici Bifur, Bofur, Bombur, která přišla ztratit za hobita dobré slovo. Nori, ten se dokonce oficiální cestou dožadoval soukromé audience, a Throrina začínala jímat zuřivost. Sám sobě přislíbil, že si dá velmi záležet na tom, aby všetečný trpaslík nazítří odcházel co nejvíce bledý. Po odpoledním přišel s přímluvou Balin. Tak, jak to uměl jenom on, pronášel slova zabalená v laskavém hávu, avšak namířená jako šípy rovnou do svědomí. Když už si myslel, že bude klid, dorazil, u všech rohatých démonů, ještě samotný čaroděj.

Jak jen se stalo, že z králových přátel, se stali přátelé zrádného půlčíka? Snad tím nenápadným, ba až nevinným vzezřením, či přehnaně zdvořilými způsoby, se dokázal vměstnat do srdcí mnohých trpaslíků a Throrin by lhal, že v jistém čase i do přízně jeho. Ovšem zdání rádo klame a Zloděj záhy předvedl, že je bez mrknutí oka schopen vzíti králi to, co králi drahé jest.

Čekala na něho a král, přitlačil Odette ke stěně, jakmile za sebou zavřel dveře. Nedočkavý a toužící nemyslet a nevysvětlovat. Prahnoucí setřást ze sebe s veškerými svršky také starosti i tíhu Rady, stejně jako celého náročného dne. Však mladá žena měla ve tváři vepsáno, že i ona se bude ptát.

„Thori-," vydechla s jistou dávkou naléhavosti, podobnou, jako když donesla tu staletí zapomenutou knihu. Přitiskl tedy ukazováček k pootevřeným rtům, které si teď malovala červení každý den. Líbilo se mu to. „Nemluv, prosím tě," požádal ji hlasem ochraptělým a těžkým, „dnes už nechci slyšet žádná slova." V duchu znovu proklel Zloděje, který jako kdyby s nimi líhal v posteli. Rozhodl se zasypat Odette polibky, a to způsobem, aby jí v mysli zůstalo už jenom jedno, jediné jméno.

Touha králi proudila tepnami, jako když rozvodněná řeka proudí korytem. I Odette se jí poddávala, zapomínala, což přesně chtěl. Obě ruce pod vykasanou halenou, rychle zamířil nad linii štíhlého, ženského pasu. Usmál se jedním koutkem úst, když nahmatal dva pevné kopečky, které jako kdyby Mahal stvořil přesně pro jeho dlaně. Nemohl se jich nabažit, dotýkat se jich a hnísti je. Vnímal, jak se mu svíjí pod rukama, ještěrka. Koleno vtlačil mezi ta její, čímž ji dokonale uvěznil v objetí, rozhodnut, nikdy nepovolit, nikdy ji nenechat vyklouznout. Odette se potichu, skoro až cudně, střídavě smála a vzdychala.

Thorin polohlasně zaklel, protože vázání jeho kožených kalhot bylo stažené do pevného uzlíku, příliš titěrného pro ztvrdlé prsty bojovníka. Čím víc se snažil, tím víc tkanice utahoval, ještě když se mu chtíčem ruce chvěly. Zoufale se potřeboval osvobodit.

„Pomůžu ti," špitla Odette a poklekla. Uzel rozvázala jako nic a pak… Thorin pevně zatnul víčka a hluboce zasténal. Nýbrž nechtěl nechat oči zavřené, chtěl se dívat. Shlédnout dolů a hltat ty zdánlivě nepatrné pohyby. Položil jí ruku na temeno a hladil ji po vlasech, jenom hladil, netlačil. Jak jen se mýlil, pokavaď se někdy domníval, že je to on, kdo má navrch. Ve chvílích jako byla tato, stával se pouhým poslušným psem, vystaveným zvůli své paní. Možná by se ani nebránil stát se jím nadobro, jenže byl král. Nemohl zapomenout veškerou soudnost, nezbývalo mu jí mnoho, ale přesto nějaká, a tu si chtě nechtě musel opatrovat. Volnou rukou se opřel o stěnu před sebou, kolena roztřesená, jako by se proměnila v rosol. Odette totiž poklekla, poklekla a už nevstala.

„A co kdyby to byli elfové, kdo by přišel žádat o pomoc?" zeptala se už na loži, kde dokončili to, co začalo u dveří. Thorin neodpověděl hned, dokonce i spolknul komentář o dětinském konání nehodném pobočnice krále, jakožto vysoké oficírky věhlasného Království pod Horou, neboť ta mu právě prstem malovala jakési roztodivné obrázky po hrudi. Znovu vířila hlubiny, které by on nejraději nechal v klidu. „Co kdyby to byli oni, kdo by stanul před trůnem Ereboru? Před tvým trůnem," dodala, věděla, jak k němu promlouvat.

„Elfové nikdy nepřijdou," popřel prostě, protože taková prostě byla pravda. Neměl o ní nejmenší pochyby.

„Jak si můžeš být tak jistý?" pochybovala žena dál, hlavu opřenou v ohbí králova krku. Ona prostě byla jednou z těch bytostí, které beznadějně věřily, že kde je dobrá vůle, i zázrak se může stát. Thorin tyto pohnutky mysli příliš nesdílel, avšak musel připustit, že lidská stránka Odettiny povahy často klidní jeho rozbouřené, ryze trpasličí nitro. Poutá jeho démony.

Přetočil se na bok a pohlédl jí zblízka do tváře: „V první řadě je to hrdost. Hrdost je zárukou, že první krok neučiní elf, stejně jako trpaslík. A potom nenávist, která je mezi našimi národy zakořeněna až příliš hluboko. Již po dlouhé generace je zpřetrháno pradávné přátelství, které beztak nikdy nebylo opravdové."

„Proč myslíš, že nemohlo být opravdové," opáčila bezelstně, „však podívej na Kiliho a-." Thorin zkřivil obličej. Nemínil plýtvat slovy nad pomatením svého synovce, ačkoli mu škodolibý hlas kdesi uvnitř opovržlivě říkal, že on se nechová příliš rozdílně. Ne, jeho zalíbení bylo jiné, nesrovnatelně jiné, samozřejmě, snažil se překřičet to zrádné šeptání, hlavně ve vlastních uších.

„Promiň, vím, že o tom nerad mluvíš," projela mu prsty ve vousech. Tohle měl rád. „Avšak považ, pevnost, o které mluvil čaroděj, ta přece leží na jižní hranici Temného hvozdu, nebo ne?" Přikývl, jelikož Odettino geografické povědomí bylo vskutku naprosto přesné. „Tedy se přímo dotýká zemí krále Tranduila. Bylo by proto logické, kdyby se právě toto území stalo prvním, které bude bezprostředně ohroženo. A potom je tady Lothlórien, Zlatý les, ten je odsud, pokud se nemýlím, rovněž co by kamenem dohodil. Jestli Gandalf říkal pravdu a síla, která v Dol Ghulduru vzniká, je opravdu tak strašlivá, ani šípy elfů jistě nepostačí k obraně a pak, oni budou nuceni žádat o pomoc. No a kde jinde by ji našli v těchto pustých krajích, nežli zde u nás, u trpaslíků."

Thorin uznale zamručel, trochu na sílu podbarvil smíchem svůj hlas, hlavně aby odlehčil slova, která snad mohl brát na lehkou váhu, do jisté míry. Vskutku doufal, že Gandlaf jen plácal nesmysly, nafukoval svoje soukromé, nepodložené strachy jako někdo, kdo toho za život viděl až příliš mnoho. Však přece, ani u Bílé rady čarodějů neshledal podporu, jak jen neochotně přiznal, když mluvili v soukromí. Ve svých tvrzeních byl až podezřele fantaskní a až podezřele sám. „Neměl bych tě jmenovat mistryní válečných strategií?" zeptal se tmavovlasé ženy, jež k němu tiskla své nahé tělo. A studené nohy.

„Dwalin by byl jistě potěšen," rozpustile pokrčila rameny a král se zasmál, teď už doopravdy. To by jistě byl. Políbila jej na ústa stočená vzhůru. „Pověz, co bys udělal?"

„Nevím," řekl a byla to pravda. A bylo to jedno. Pouhá nesmyslná spekulace, neboť věděl, že taková chvíle jednoduše nenastane, třeba až do skonání věků ne. „Odette, skutečně jsem si jist, že elfové se takto nikdy neponíží. To raději zemřou." Stejně jako trpaslíci.

„Žádost o pomoc není ponížení!" postavila si hlavu přesně takovým způsobem, který jí byl podobný.

„Jsi příliš mladá," pronesl, ale hned se kousl do tváře. Nezačínal zrovna diplomaticky. „Díky Mahalovi, nepamatuješ, co pamatuji já. Co pamatoval tvůj otec. Slýchat příběhy nebo číst v knihách je jiné, nežli prožít na vlastní kůži. Tolik jiné…" na chvíli se odmlčel pod tíhou vlastních vzpomínek, kdy Thrór stál před branami lesního království, které tenkrát zůstaly zavřené. Nikdy nepřestal slyšet pláč zoufalých žen a vyděšených dětí. „Já nejsem čaroděj, abych se jmenoval samozvaným strážcem Středozemě. I Gandalf jistě sleduje své vlastní cíle, možná i šlechetné, kdo ví, nýbrž já nemíním být jedním z prostředků, kterak těch cílů dosáhnout. On stále mizí neznámo kam a opět přijíždí. S kým rokuje a kde? Kolik rozehrává podobných her a proč? Netuším. Legendy, jež hovoří o Sauronovi, Pánu Temnoty, a o moci, které v minulosti dosáhl, každý zná. Gandalf se domnívá, že to on stál nad legiemi skřetů, které vytáhly na Erebor. Já jsem si jist, že důvod byl prostší. Že Azog a jeho touha po pomstě byla příčinu bojů před Horou. Azog, jehož maso dávno shnilo a kosti voda odnesla. Přesto, i kdyby vše byla pravda, já skutečně pochybuji, že prsty černokněžníka jsou natolik dlouhé a ostré, aby pronikly skálou až do nitra Osamělé hory, která je znovu opevněná, tudíž bezpečná. Jak by to mohl dokázat. Nehodlám být pěšákem v boji jiných. Ve vysoké partii čarodějů, které nikdy nemohu porozumět."

Viděl, jak Odette bedlivě naslouchá a rovněž se vcelku spokojen domníval, že situaci vysvětlil víc než dostatečně. „I přesto co říkáš, Thorine," špitla, „bojím se."

„Ty se nemusíš ničím trápit, ani se ničeho bát," vtiskl jí polibek na čelo. „Nakonec, dokonce i s Dáinem jsme tentokrát zajedno."

„A pán Železných hor?" tázala se dál, jako by dokonce i ona pochybovala o Dáinově loajalitě. O věrnosti, kterou si naopak král byl jistý naprosto. „Domníváš se, že on vskutku stojí po tvém boku nezištně?"

„Nikdo není nezištný," uchechtl se poněkud trpce nad obecnou pravdou, o níž se sám přesvědčil nesčetněkrát. „Já mám vůči Dáinovi závazek. Dluh, který budu nucen splatit. Počítám, že se ještě před zimou odebere do své domoviny, zpět ke své choti a dceři, oslavit Durinův den. Rovněž počítám, že ještě předtím vznese nárok. Nárok, na který má plné právo, a já to právo budu respektovat. Železné hory poskytly vojsko, když jsem požádal. Tamní muži dřou na obnově Hory, hlídkují kolem cest, střeží strážnice. Ano, jsem svému bratranci zavázán, a třebaže jeho opovážlivá slova mi často pijí krev, chovám ho v úctě a nevěřím zvěstem, které o něm kolují."

„Thorine, ty tušíš, oč lord Dáin požádá?" Odette palcem sledovala jednu obzvlášť dlouhou jizvu, táhnoucí se králi od ramene až téměř do pasu. Letitou připomínku řezné rány, kterou si odnesl jako památku na osamělé pátrání po otci kdesi na úpatí Mlžných hor.

„Netuším, vím to s jistotou," pronesl sebejistě, načež se předklonil, aby mohl ženu políbit na odhalené rameno, z tváře shrnout pramen vlnitých vlasů, jemných tak, jak někteří povídali, že bývají jemné vlasy lidských žen. „Můj bratranec byl vždy lákán mocí, kterou propůjčuje koruna krále. Požádá o samostatnost pro Železné hory, nemám sebemenších pochyb."

„Troufalé," podotkla Odette a bylo to tak, nýbrž Dáin byl odjakživa troufalý už ze samé své podstaty. Přesto mu Throrin hodlal bez mrknutí oka vyhovět, ačkoli tím vloží značnou moc do jeho rukou a zároveň ji ze svých sebere. Každopádně vždy byl lepší věrný spojenec, nežli ukřivděný poddaný. Navíc se zdálo, že i Odette tentokrát bezezbytku souhlasí, což Thorina hřálo. Velmi s ní toužil souznít nejen tělem, ale i v myšlenkách.

„A co Bilbo?" pokračovala otázkou, u které bláhově doufal, že už snad nepřijde. Alespoň ne dnes. „V jeho případě, předpokládám, už jsi také rozhodl. Akorát ses mi zapomněl zmínit, Thorine," dodala tiše, leč naléhavě. „Víš přece, jak mi na tom záleží."

„Záleží?!" sykl král, jemuž se před očima náhle zatmělo. Celé jeho tělo strnulo, neboť mu v hlavě vytanula slova, která sám řekl teprve před chvílí. Nikdo není nezištný. „Všiml jsem si, že ti na tom hobitovi až nějak moc záleží! Uždlouho si lámu hlavu, jaké důvody tě vedou k tak urputné obhajobě zrádce! Skoro ho neznáš, anebo se mýlím a znáš ho dobře? Snad i lépe, nežli mě?!" Počal se užírat představami, čeho všeho by mohla být žena schopna, pokavaď by chtěla dosáhnout svých záměrů. Děsil se, že by mohl mít pravdu. „Odpověz!" štěkl. „Kam až jsi schopna zajít, abys ochránila Zloděje?!"

Odette, celá vyjevená, nejprve zalapala po dechu, pak vytřeštila oči. Nevěřícně hleděla a její pohled se skelně zaleskl. Avšak nezačala plakat, vzpamatovala se, a to až překvapivě rychle. „Jsi směšný, Thorine!" křikla zostra, jako někdo, komu je velmi křivděno, či někdo, kdo se snaží obhájit svou lež. „Domníváš se snad, že ty máš právo žárlit?! Ty, kterému vysocí pánové podstrkují své nazdobené dcerušky jako zboží na jarmarku, jako klisny na koňském handlu?! Kdy? Pověz mi, kdy už si konečně jednu z nich vybereš?!"

Thorin se v tu chvíli zarazil. Vskutku doufal, že je směšný, že se prostě zase jenom chová jako pitomec, který to šeredně přehnal. Ale co když ne. Přes napjatá ramena natáhl košili, na nohy kalhoty a boty.

„Odejdi," vyzvala jej Odette nesmlouvavě, pokrývku vytaženou až po bradu, jako by chtěla vztyčit jakousi pomyslnou bariéru. „Odejdi hned!"

Šel, protože to tak bude jistě nejlepší. Byl podrážděný a potřeboval přemýšlet, ideálně sám. „Nikdy," podíval se za sebe. „Věz, že nechci žádnou z nich." Neomlouval se, nýbrž chtěl, aby tohle věděla.