Trůnní sál, toho dne sloužící jako soudní síň, se velice rychle plnil. V Ereboru stání bývala odnepaměti veřejná, a od nepaměti budila značný zájem. Často přehnaný, často nechtěný a někdy, dalo by se říct, až hanebný. To když se mnozí trpaslíci začali vsázet, jak král nakonec rozhodne. Slyšet bylo různé teorie: od údů zlámaných rozličnými způsoby, výprasku bičem či okovaným řemenem, až po popravy tradiční i netradiční. Pamatováno zůstalo i na zmíněné vypovězení, jež méně zapálení obyvatelé Hory, tací, kteří ještě úplně nepropadli šířící se senzaci, považovali za trest mírný, avšak přiměřený, neb půlčík kdysi učinil i dobré věci. Ovšem takových osvícenců by na prstech spočítal a Odette se dělalo zle.

Veškerá přízemní loterie byla samozřejmě tajná. Tak tajná, že o ní věděli snad i kozli a koně ve stájích, ovce na pastvě i v psinci psi. Klepy se přirozeně donesly i k uším Bilbových přátel, kteří se ale nenacházeli v příliš hravé náladě. Bifur rozbil ústa jednomu z až přespříliš fantazírujíc kovářů, jenž chodil se šátkem kolem oteklé hlavy ještě dnes. Nori se prý také popral, ovšem bez následků tolik očividných. Balin jednak oběma vyplísnil za chování nehodné pánů pod Horou, druhak formou nejrůznějších prohlášení klidnil vyhrocenou atmosféru v Království. Avšak přízviska zrádce a zloděj se stejně nesla od sklepení po komnaty, od dolů až po hlásky.

Onoho osudného rána, Odette přijala místo v jedné z polstrovaných stolic, které sem donesli pouze pro dnešní den. Byly rozestavěny vždy ve třech liniích, z každé strany zlatem vyšívaného koberce, kolmo ke trůnu. Tato sezení byla určena pro ereborskou šlechtu a vážené hosty. Král nechal vzkázat, jenom vzkázat, nepřišel, aby i Odette přijala místo v prvních řadách. Netušila, zda proto, že se to slušelo pro královu pravou ruku, či prostě chtěl, aby mu byla nablízku. Anebo, zajíkla se, mínil ukázat pěkně zblízka, jak naloží s domnělým sokem. Uposlechla, přestože by se nejraději schovala někde vzadu. V davu, kde postávali ostatní, níže postavení trpaslíci. Ani vidina nepohodlí, způsobeného setrváním v tlačenici během dlouhého procesu, je neodradila od hojné účasti. Snad každý toužil spatřit muže, jenž nestydatě okradl a zradil samotného krále pod Horou.

Do síně zrovna přicházel lord Dáin, jak jinak, než doprovázen poskokem Lothórem. Zamířil ke čtveřici dalších, honosně působících křesel umístěných na vyvýšené galerii, a to vždy dvě po obou stranách kamenného trůnu. Lothór se usadil vpředu mezi pány.

Třebaže soudcem bude král, právě pán Železných hor a oba princové pod Horou představovali soudní tribunál. Jeho úloha spočívala především v poskytování poradních hlasů soudci, pokavaď ten by o ně projevil zájem, vznášení námitek a připomínek, či kladení dotazů směrem k obžalovanému anebo svědkům. Slovo tribunálu bývalo zvykem zohlednit. Zvykem, nikoli však povinností, neboť verdikt krále zůstával za všech okolností svrchovaným a v konečném důsledku jediným platným, jestliže přímo neodporoval zákonu. Právě tak fungovala značně složitá, trpasličí spravedlnost.

Čtvrté, poslední čestné místo náleželo mistru Balinovi, coby nejvyššímu oficíru království, kterýžto uváděl celý ceremoniál. Jemu, žel, nenáleželo právo do procesu zasahovat, stejně jako ostatním pánům pod Horou. Odette veskrze pragmaticky zhodnotila, že jediný platný by mohl být nanejvýš Kili, a bylo jí úzko. Úzko hlavně z hádky, zatím nejhorší, kterou s Thorinem vedli. Jak se dokázali milovat, stejnou měrou si i ubližovali. Král byl navíc mistrem v urážení, a pokud se hněval, snadno pak sklouzával k nespravedlnosti a touze se mstít.

Bofur zkroušeně usedl hned vedle mladé ženy, oči lemované tmavými kruhy, zřejmě už pár nocí nespočinul v klidu. „Tak je to tu," pronesl trpce a zvedl prosebný pohled. „Máš tušení, jak by to dnes mohlo dopadnout?"

Odette s povzdechem zakroutila hlavou: „I kdybych věděla, nemohla bych ti nic povědět. To přece víš, Bofure."

„Tak tedy budeme čekat." Hračkář chvíli nepřítomně hleděl před sebe, načež definitivně prohlásil: „Já mu nevěřím! Ani za mák nevěřím, že se král zachová správně."

Odette uhnula pohledem, nezmohla se ani na slovo. Pod tíhou nesmyslného nařknutí, kterým ji Thorin očastoval před dvěma dny, si nebyla jistá vůbec ničím. Sama si nejednou kladla otázku, jak by asi čelila situaci, kdyby hobita přece odsoudil? Třeba i hůř, než sliboval? Sama sobě potom přiznávala, že asi nijak. Chvíli by sice dělala dotčenou, přehnaně spravedlivou, nýbrž později, až by půlčík odešel, zmizel z očí i z Ereboru, by králi dozajista odpustila. Odpustila, neb život bez jeho doteků, bez něho celého, si už nedovedla vůbec představit.

„Stýská se mi po Ered Luin," vytrhl ji z úvah Bofur. Zvedla hlavu, jelikož doteď koukala kamsi ke špičkám vlastních bot, vykukujících zpod lemu tmavé suknice. Pro dnešní den pokládala za vhodné obléci šaty, i když daleko střídmější než ty, které měla na sobě v krčmě o slunovratu. S bílým živůtkem utaženým až ke krku, šedivé jako sama obloha za vitrážovaným průhledem ve skále nad galerií. „Stýská se mi po Modrých horách, víš, po obyčejném životě obyčejného trpaslíka. Chleba tam byl tvrdej, to jo, ale přesto tak nějak lehčí a svobodnější. Občas se ptám, co jsme vlastně Ereborem získali?"

„Domov?" špitla žena, zpod spuštěných řas nevěřícně pohlédla na trpaslíka. Její otec by taková slova pokládal za čiré rouhání, i ona byla v tomto duchu vychována.

„Domov," povzdechl si hračkář s tak obrovskou hořkostí, že by jej v tu chvíli nejraději objala, i přesto co řekl. Neopovážila se, ne zde. Hlavou jí probleskla myšlenka, že by to mohl někdo spatřit a králi povědět. Zhluboka vydechla, znovu žasla, jak hluboko a nesmazatelně je ten věčně zamračený muž otisknut v její mysli a srdci. „Co je to za domov, když nás nutí stále hrát nějaký šarády? Hry na pány a vznešenost, falešnou zdvořilost? Sakra, vždyť já jsem za Thorinem tůhle šel a nakonec jsem mu neřek skoro nic. Vidíš, i mě to tu sežralo! A on? Kdybys ho viděla, jak tam stál, studenej jako kus ledu. S tou svojí korunou na hlavě, a přesto se zdál bejt menší, než bejval kdy dřív."

Neviděla, ale dovedla si to živě představit. „Bofure?!" ženě zatrnulo v zátylku. Naklonila hlavu blíž, aby ji slyšel jenom on. „Nemáš doufám žádnou spojitost s pomluvami, co kolují Horou, třebaže by to bylo nechtěně? Že ne?"

„Myslíš ty pamflety?" Krátce přikývla. „Nebuď hloupá, jasně, že ne."

„Promiň, Bofure, promiň mi to." Odette se ulevilo, alespoň v tomto případě. „Jsem unavená a myslí mi potom kolují divné úvahy."

„Nic se neděje," zakroutil hlavou Hračkář, žmolíc mezi prsty dlouhý knír. „Ale to, o čem mluvíš," naznačil bradou směrem k Dáinovi, „pochází ze Železných hor, na to dám krk. Nakonec, kdyby tady nebyl tenhle panák," znovu pohlédl na trpasličího lorda usazeného poblíž královského trůnu, „Thorin by se jistě choval jinak. I ohledně Bilba." Odette přikývla, myslela si dočista to samé.

„Ohledně Bilba," zopakovala tónem ještě tišším. „Bofure! Ať už dnešek dopadne jakkoli, slib mi, že neuděláš žádnou pitomost!" Kéž by mohla příteli všechno vysvětlit. Kéž by se mohla svěřit o půlčíkově prstenu i o citech, které chovala ke králi dvou tváří. „Bofure, přísahej…"

Nepřísahal, neb veškeré naléhání přerušil příchod Barda, pána města Dol. Ten doslova připlachtil v dlouhém, černém a téměř promočeném plášti, s navlhlými tmavými vlasy sčesanými dozadu a pichlavýma očima, působil spíše jako obrovský netopýr nežli jako člověk z masa a kostí. Počasí toho dne bylo vskutku nevlídné. Po obloze pluly šedé mraky, z nichž se k zemi snášely provazce prudkého deště, ačkoli po celé léto pršelo jen velmi málo, a když přece, tak velmi řídce. Jako by i příroda v zachmuření očekávala, co přinesou nadcházející hodiny.

Muž, jenž vůbec nebyl oblečen tak, jak by se slušelo a patřilo na správce města, zrakem přelétl volná místa. Těch už zbylo pomálu, a proto si s dovolením sedl po Odettině levici.

„Už aby to bylo za námi," vydechl utrmáceně, vůně vody se kolem něho vznášela jako mlžný opar. Docela přívětivě se usmál, možná až příliš přívětivě na to, jak jej Odette tenkrát hrubě odbyla pod jeho vlastní střechou. To ještě neměla o soudu ani ponětí a ke králi nekriticky vzhlížela, jako by byl jedním z Valar. Jenže on nebyl. Jistěže ne. Měl své chyby a slabosti, jako každý člověk nebo trpaslík, a měl jich spoustu. A přesto je přijímala tak snadno, snáze, než by si kdy odvážila pomyslet.

„Dlužím vám omluvu, Barde z Dolu," promluvila po chvíli, „tehdy ve vašem domě, nechovala jsem se zrovna zdvořile."

„To je v pořádku," mávl pravicí vysoký muž a pozvedl rty lemované upraveným vousem, „hájila jste čest svého pána, tak by tomu přece mělo být." Mluvil, jako by si z těch slov už dávno nic nedělal, anebo možná vůbec nikdy. „Snad mu jí zbyde dost i pro hobita," dodal a nechal koutky zase spadnout. Obličej otočil ke vstupní bráně do soudní síně: obžalovaný zrovna vcházel dovnitř.

Bilbo kráčel středem, jen v doprovodu Gandalfa, který mu se skloněnými zády našeptával cosi jistě důležitého, jelikož významně kýval hlavou a berlou párkrát mocně udeřil o podlahu. To šlo ovšem jenom sotva slyšet, právě díky běhounu, jež jim ležel pod nohama, ale i všeobecnému humbuku okolo.

Alespoň, že hobit nebyl potupně přiveden stráží.

Snaha působit důstojně z malého půlčíka přímo sálala. Přesto si Odette nemohla nevšimnout, jak bledý v obličeji je, ba až popelavý. Vypadal strašně, mnohem hůř, než jej pamatovala ze dne, kdy se střetli na chodbách. Přísahala by, že na okamžik zahlédla, jak se mu dokonce roztřásla kolena v krátkých hobitích kalhotách. Aby také ne, vždyť jen zamračené pohledy a mumlání početného davu působilo hrozivě. A to nejhorší mělo teprve přijít – čtení obvinění, dlouhé proslovy a nakonec... rozsudek. Možná až nyní na Bilba dolehla skutečná tíha slova trpasličí soud. Možná až teď, tváří v tvář nejistému osudu, dostal oprávněný strach. Možná až teď zalitoval, že přece neutekl.

Král prošel branou vzápětí, doprovázen oběma synovci. Oblečen v šatu celém černém, velice důstojném a zdobeném jen kožešinou rovněž černou, a stříbrnou sponou opasku, jež nesl pochvu s Orcristem. Velkolepý meč dávných králů, jako by jen podtrhoval majestátnost, však i nevyzpytatelnost tohoto muže. V tmavých vlasech posazenou korunu, ve tváři nečitelnou masku z tvrdých rysů. Kéž by se na ni alespoň podíval, zadoufala mladá žena. Kéž by, ale nepodíval se.

Ti, již seděli, povstali. Sklonili hlavy v pozdravu i projevu úcty Jeho Veličenstvu. Král procházel uličkou uprostřed síně, hlavu vztyčenou, krok jistý a rázný, ani ne pomalý, však ani rychlý, až ke trůnu, který mu po krvi i právu náležel. Od klenutého stropu i stěn se odrážela zvučná slova Balinova: „Přichází Thorin, syn Thráina, syna Thrórova, vládce Ereboru a trpasličího lidu, svrchovaný pán veškerých držav, právoplatný král pod Horou."

„Ticho!" zahřímal král s dlaní zdviženou, ve vteřině upokojil rozvášněný dav a pohledem krátce přelétl přítomné. I Odette se koukla, ve tvářích trpaslíků převažovala spokojenost, hlavně v té Dáinově byla znát vskutku vrchovatě. Však byli tu i tací, kteří se tvářili doslova sklíčeně: Oin, Nori a Bifur, i jeho tělnatý bratranec, stejně jako podkoní Dern či učitel Magnus. Gandalf zrcadlil cosi, co nedokázala pojmenovat, avšak největší záhadou zůstával Ori. Ani si už nepamatovala, kdy naposled spolu mluvili. Ne, že by se nepokoušela, ovšem knihovník ji vždy jen příkře odbyl, s odůvodněním, že neví, kde mu hlava stojí. I teď musel vědět, že se na něho dívala, ale neoplatil ani koutkem oka.

„Bilbo Pytlíku z Kraje!" zazněl síní hluboký hlas, naprosto vyrovnaný, prostý čehokoli osobního. „Jste viněn z přečinu krádeže Královského klenotu, Srdce samotné Hory – Arcikamu, a současně zrady vládce království Erebor, jakožto i veškerého trpaslictva, žijícího zde i jinde po světě."

Bilbo držel hlavu hrdě vztyčenou.

„Své činy jste nikterak nepopřel, naopak jste se sám doznal, a to dne, jež byl rovněž dnem velké Bitvy o Osamělou horu."

Dav v ten moment zahřímal v provolání slávy králi.

„Máte k mým slovům nějakých námitek, obžalovaný Bilbo Pytlíku z Kraje?"

„Mám, Vaše Výsosti," odvětil hobit zněle, načež celá síň zašuměla pobouřeným mručením. „Sebral jsem Arcikam, ano, ale ne proto, abych…" Brblání davu jenom sílilo a Bilbo se otočil za nepříjemnými zvuky. Odette na chvíli zachytila jeho výraz. Teď už spatřila naprosto zřetelně, jak se půlčík zachvěl po celém těle. Odhodlání ve tváři mu rázem vystřídala panika. Uprostřed obrovské sluje vypadal, že co chvíli omdlí. Dostal možnost se posadit, nýbrž neudělal to.

„Chtěl jsem jenom ochránit své přátele, nic víc," vyhrkl rychle a sklopil zrak. I ruce mu bezděky cukly vzhůru, jako by si jimi chtěl zacpat špičaté uši.

„Bilbo!" ozval se Kili shora, „teď máte slovo, teď máte šanci vše vysvětlit. Teď mluvte!"

„Bilbo Pytlíku z Kraje," ujal se řeči znovu král, však ne hned, dal půlčíkovi čas chytit přetrženou nit. Čas delší, než by musel. „Máte v úmyslu ještě něco dodat, dříve, než tribunál předvolá svědky?"

Půlčíkovo polohlasné ne bylo sotva slyšet a čaroděj schoval obličej do dlaní.

Tedy přišla na řadu očitá svědectví, zprvu zajisté z řad trpaslíků. Někteří mluvili věcně, bez zbytečných frází a citových výlevu, přesně tak, jak bylo mluviti přirozené pro rasu tvrdého lidu ze skal. Bez většího užitku pro Bilba hovořil Dori, ale dokonce ani Dwalinův proslov nikterak neuškodil. Avšak ani nepomohl. Skutečně emotivní byla až slova Bofurova, a i Noriho. Oba dva dlouze, a téměř totožně, vyprávěli o pouti k Osamělé hoře, o Bilbových odvážných činech a věrnosti výpravě. O tom, jak neopustil družinu na úpatí Mlžných hor, ačkoli mohl. O tom, jak zde dokonce i život krále zachránil. Hovořili o útěku z elfského žaláře v Temném hvozdu, i o přátelství, které si skupina trpaslíků vybudovala k cizinci z prazvláštní zemičky jménem Kraj...

V podobném duchu promlouval rovněž Balin, avšak studovaný trpaslík to uměl daleko lépe se slovy, než sice upřímní, avšak stále prosťáčci z Modrých hor. On dokázal velice chytře zaobalit krádež Arcikamu, jakožto sice krajní, ale zároveň nevyhnutelné řešení, aniž by se dotkl králova vrtkavého ega, či by zpochybnil jeho příčetnost. Řeč starého trpaslíka, oděného do slavnostního roucha z rudého šifonu, zanechala hluboký dojem a naprosto ztichlý sál.

Kdo ale nebyl ani zdaleka tak kulantní a opatrný jako Balin, a už vůbec se nesnažil cokoli zastřít pozlátkem ze zdvořilých frází, byl ke všeobecnému překvapení Ori. Jindy mírný, spíše zamlklý trpaslík, vypustil veškerou potlačovanou zášť, kterou ke králi pociťoval. Nepokrytě a přede všemi mu vyčetl nejenom nespravedlnost dosavadního konání, ale i nebetyčný nevděk a znevážení oddanosti a přátelství půlčíka, který putoval a bojoval za poslání, které vlastně vůbec nebylo jeho. Každá věta mladého knihovníka činila Thorinův výraz ještě více zatvrzelým a postoj napjatým. Jako by zde snad ani nešlo o hobita a jeho skutky, o Bilbovu vinu nebo nevinu. Jako kdyby byl souzen samotný král pod Horou. Každé Oriho slovo se stalo nástrojem kata – přesným a bolestivým. Thorin jej ale neumlčel, nechal mladíka vyprsknout veškerý jed do té nejposlednější kapky.

Odette to pozorovala udivená a zděšená. Kam jen se poděl uvážlivý mladík, který ji samotnou tehdy varoval, ať s králem mluví opatrně? Viděla také oba jeho bratry, chytající se za hlavy, vytřeštěného Bilba a Dáina brunátného vzteky. Sledovala královy oči zužující se zlostí. Černé zornice polykající veškerou modř. Tohle se nemělo stát…

„To už by stačilo, Ori, synu Roriův!" Thorin se naklonil kupředu a zasyčel způsobem, při kterém tuhla krev v žilách. „Pokud chováš jakoukoli osobní zášť vůči mně, smíš o ní promluvit při soukromé audienci či pomocí meče ve spravedlivém souboji, ale nyní mluv o půlčíkovi, anebo odejdi!"

Odette hlasitě polkla úlevou, když Ori výzvu nepřijal, jal se opustit stolici svědků. Doprovázen nespočtem pohledů šokovaných i pohoršených, nezamířil zpět na své místo v prvních řadách, nýbrž rovnou pryč z trůnního sálu. Ozvěna prudce zabouchnutých dveří rozčísla ohlušující ticho, které zde po něm zůstalo.

Balin, po chvilce na vzpamatování, předvolal dalšího svědka – Gandalfa Šedého. Ani ten si nebral servítky. Čaroděj si je nebral nikdy – to už Odette stihla odtušit z minulosti. Nemluvil plytce, několikrát zmínil Thorinovu sebestřednost a slepotu k okolnostem nadmíru zjevným. Krále vyzval, ať zapomene na pomstychtivost ve jménu přátelství, které snad ještě nezaniklo. Kouzelníkův proslov byl však více smířlivý, než by se nakonec dalo očekávat. Možná proto, že veškeré výčitky, jaké jen mohly na mysl přijít, již byly řečeny před chvílí.

Poslední předstoupil pán města Dol. Muž, jenž se považoval za Bilbova přítele, a jistě jím i byl. Rovněž on promluvil v hobitův prospěch – jak jinak. Znovu připomněl už několikrát omílané Bilbovo hrdinství. Přesvědčivě líčil, jak zdrcený půlčík byl, když musel krále oklamat. Jak naléhavě kladl na srdce Tranduilovi i jemu, že Drahokam je výhradně předmětem k vyjednávání, žádný dar, kořist či splátka, nýbrž prostředek směny. Zástava za životy ušetřené na všech stranách. „Jen díky panu Pytlíkovi nadále trváme na tomto světě," ukázal prstem do boku Bard, ale tím svou výpověď ještě nekončil. Správce ještě požádal krále o shovívavost. Podobně jako Gandalf prosil o čestné rozhodnutí, prosté starých křivd. Podobně jako Gandalf, ne úplně vybíravým způsobem, avšak nejspíš nevědomky, i on podráždil Thorinovu už tak pošramocenou hrdost, což tentokrát nebylo po chuti Filimu.

„Hovoříte zde o cti, Barde Lučištníku!" promluvil nahlas starší princ a králův dědic, když se člověk odmlčel po dlouhém svědectví. „O cti, která je dnes přetřásána, jako by snad byla nějakým zaklínadlem. Přednášíte velká slova o nezkažených hodnotách, odvaze a přátelství, o šlechetnosti Bilba Pytlíka z Kraje – inu dobrá, dejme tomu, že tomu tak skutečně je." Povstal a udělal několik kroků ke hraně krátkého schodiště, hledíce do tmavých očí zdánlivě nenápadného muže, jehož šíp proťal šupiny samotného Šmaka. „Rovněž se ale nezdráháte mluvit o zaslepenosti krále pod Horou. Trpaslíka, jenž podle vás svou čest dávno pozbyl, či snad nikdy žádnou neměl? Soudíte, že můj strýc, Thorin, taktéž nemá svědomí, je tomu tak?"

Bard mlčel, Filiho slova nepotvrdil, avšak ani nevyvrátil. Možná proto, že podobně jako Odette nevěda, kam princ svou řečí míří.

„A já se ptám, pane z Dolu," navázal mladý trpaslík, „kde byla tenkrát vaše čest?!"

„Má čest?" pozvedl obočí, patrně vyveden z míry otázkou poněkud zvláštní a nečekanou.

„Ano, vaše čest, Drakobijče," přikývl Fili samozřejmě. „Vykládáte o Arcikamu, o němž každý ví, že je nejvzácnějším pokladem Hory. I vy to víte, že, Barde?"

„Vím," potvrdil správce města, očividně stále nechápajíc. Očividně ne jediný.

„Mluvíte o Klenotu, jako o předmětu vyjednávání, ano?" ptal se dál starší z králových synovců. Na okamžik se zdálo, že se znovu posadí, ale pak si to rozmyslel a znovu se bezcílně prošel napříč galerií, obě ruce spojené za zády. Ruce, jež si začínaly být opět podobné.

„Ano," černovlasý muž znovu přikývl, „ovšem stále nerozumím, kam vedou vaše otázky, princi pod Horou?"

Fili, s neveselým pousmáním, se švihem otočil čelem ke svědkovi: „Ptám se vás, Barde, správče državy řečené Dol, proč jste vy sám nevyjednával, ačkoli jste vyjednávat mohl?"

Člověk zalapal po dechu, ze všeho nejvíce podobný rybě vytažené na souš. I Thorin se zdál být lehce rozčarován, dřív, než své rysy opět vyhladil do dokonale kontrolované grimasy.

„Ano, to vy jste držel v rukou, jak sám říkáte, prostředek směny. Zástavu za životy, kterou jste se ale nerozhodl hobitův život vykoupit. Vy jste měl Arcikam, vy jste mohl stanovit cenu. Neučinil jste tak. To vy jste totiž v rukou třímal zbraň síly takové, že jste mohl požadovat cokoli, třeba i vydání vězně!"

Pán města zbledl a pohlédl kamsi do rohu dlouhého sálu, jako by tam snad mohl najít nějakou pomoc. Nenašel, jistěže ne, jen sochu dávného krále, nehybnou a chladnou. A tak se opět pokusil čelit tomu, jenž mu z výšky připomínal vlastní selhání.

„Domáhal jste se," pokračoval trpaslík, „pouze zlata pro svůj lid, protože jste věděl, že to bezpochyby dostanete. Volil jste poklad za poklad, cestu snazší a bezpečnou, než abyste riskoval žádat příliš a nakonec nedostal nic. Zvolil jste jistotu pro přeživší z Jezerního města, pro váš lid a vaše děti. To je naprosto pochopitelné a není na místě, aby vám to měl kdokoli za zlé. Osud půlčíka byl prostě příliš lehkým závažím na misce vah nejisté budoucnosti. Přiznejte si, správče, že i vám byla košile bližší nežli kabátec, však přesto se nezdráháte o cti přednášet. Můj strýc," pokračoval Fili dál, „právoplatný král pod Horou, má rovněž plné právo upřednostnit stabilitu pro lid Durinův i všechny trpaslíky. I on smí učinit rozhodnutí, jež zajistí jistotu pro naše znovuzískané království – Erebor. Je proto hanebné, aby on, Thorin, syn Thráina, syna Thrórova, trpaslík, který byl ochoten projít čímkoli, aby dal svým lidem víc, než jenom sliby a planou naději, byl zde, ve vlastním domově, na posvátném kameni a trůnu, terčem kritiky a nařknutí z nečestnosti! Nezapomínejme, že on není tím, kdo sedí na lavici obžalovaných, Barde z Dolu!"

„Bilbo Pytlíku z Kraje," pravil zvučně král, potom, co několik okamžiků hleděl na Filiho, a zamlklý, sinalý Bard se znovu usadil do předních řad, „bývá zvykem, že obžalovaný pronáší závěrečnou řeč, a proto i vám v tuto chvíli dávám slovo. Nyní a naposledy promluvte na svoji obhajobu."

Bilbo vypadal, že už není schopen vydat ani hlásku. S hlavou staženou mezi rameny jen očekával konec celého dnešního tragického představení.

„Mluvte, Bilbo, mluvte," zazněl do napjatého ticha Gandalfův hlas, mírný a konejšivý, a špička jeho hole se na krátký, kratičký moment rozzářila měkkým světlem. Hobit jako kdyby pookřál.

„Chtěl bych...," narovnal záda, upravujíc si parádní, sametovou vestičku. „Nejprve bych chtěl poděkovat všem, kteří promluvili v můj prospěch. Ano, ano to je vskutku tím, čím bych chtěl začít. Nesmírně si vážím vašich slov, protože ta obsáhla i přesáhla vše, co jsem chtěl vyslovit já sám. Není nutné opakovat stejné stále dokola, jistě už máte všichni hlad, nemám pravdu?" Jen on sám se pousmál nad vlastním, trpkým žertem, ale pak, bez meškání, zvedl hlavu k soudci.

„Thorine," oslovil krále jako druha. Druha při putování, ve zbrani i v kruhu kolem ohně. Druha z minulosti. „Nikdy jsem vás nechtěl zradit. Možná nevěříte, ale doopravdy nikdy. A také bych to nikdy neučinil, pokud bych takové řešení nepokládal za krajně nezbytné. Thorine, vždy jsem k vám vzhlížel, ano, k vaší odvaze a odhodlání, k vytrvalosti, a moc pro mě tedy znamenalo, když mi někdo jako vy nabídl přátelství. Víte, doma v Kraji, ač jej miluji jako nic na světě, protože je to můj domov, a vy víte, Thorine, co znamená mít domov, jsem postrádal opravdové přátele. Stýskalo se mi, jistě… Stýskalo se mi po Dně pytle, po knihách a mapách, po jídle osmkrát denně, po měkkém křesle a ještě měkčí posteli, avšak jen pramálo se mi stýskalo po hobitech. Vskutku, je to tak. Kdo by to byl řekl, že nejlepší přátele v životě, najdu v bandě hlučných trpaslíků, postrádajících jakékoli způsoby." Bilbovi znovu zacukaly koutky úst, však skelné, šedomodré oči z krále nespouštěl. „Thorine, já vím, že nejste poháněn touhou po pomstě, jak tu dnes někteří tvrdili. Možná dříve jste byl, ale dnes už ne. Proto, ať se stane nyní cokoli… Ať teď, v této síní, řeknete cokoli, pamatujte, mým přítelem navždy zůstanete."

Obžalovaný dokončil svou řeč a Odette slyšela, jak Bofur vedle ní tiše vzlykl. Bilbo totiž promluvil vskutku dojemně. Tak moc dojemně, až měkla i kamenná srdce trpaslíků. Jenže nyní záleželo jen na tom jednom jediném, a pokud je pravda, co se říká. Pokud je pravda, že oči jsou okny do duše, tak je pověst jenom báchorka, anebo ta Thorinova zůstala i nadále tvrdá přesně tak, jak tehdy pravila stařena na tržnici.

„Rozsudek zní," král povstal, s ním i tribunál a všichni sedící, a započal odříkávat slova, na která netrpělivě čekal celý Erebor. „Rozsudek zní – vinen!"