Vinen... znělo jako burácení hromu, jako úder beranidla do zavřené brány. Vinen, zopakovala si Odette šeptem, který sama sotva slyšela v humbuku, co v soudní síni nastal. To jedno, jediné slovo se rozlilo v její mysli způsobem, že na chvíli přestala vnímat okolí. Až chladnoucí slza ji zastuděla na tváři, ani nestihla postřehnout, jak si našla cestu ven ze zklamaných očí.
Bezděky sevřela Bofurovu dlaň, i on stiskl. Cítila, jak se otřásl. Neřekl nic, ovšem ani nezíral, vytřeštěný jako jeho bratr, protože on to čekal. Samozřejmě. Žena zvedla slepené řasy, znovu si přála, aby se na ni Thorin alespoň podíval. Nepodíval se, znovu. Rozhlédla se tedy. Kili, s čelistmi pevně zaťatými k sobě, vypadal, jako kdyby sežvýkal nůši plnou pelyňku. Avšak jako člen tribunálu musel zachovat dekorum, a zachoval je. Naopak lord Dáin působil nadmíru potěšen. Fili zůstal v obličeji kamenný, stejně jako jeho strýc.
Síla okamžiku rozhodnutí zaskočila dokonce i mnohé z těch, kteří měli vítat královo rozhodnutí jako jediné spravedlivé. Dokonce i Dwalin na moment sklopil zraky, jako kdyby snad zapomenul na svou nekonečnou loajalitu koruně i muži, jenž ji nosil. V těle pokleslý bard z Dolu jistě zpytoval svědomí, jelikož ten oči ani nezdvihl. „Nedovolte," zašeptala Odette tichounce, když naklonila tvář blíže k černé, hladké kštici shrbeného člověka, „aby vám byla přiřknuta provinění, která nejsou vaše." Správce se trpce pousmál za současného Bofurova pokyvování.
Nejvyšší míru smíření s konečným rozhodnutím bylo nakonec znát na samotném odsouzeném. Hobit je přijal hrdě, možná byl vděčný za konec této absurdní tragédie. Akorát konec tolik jiný, než v jaký věřil a doufal. Tolik jiný, než v jaký doufali, když se skláněli nad stránkami prastarého rukopisu. Lítost by se nyní dala titulovat emocí, pod kterou lze zahrnouti takřka vše, co Odette právě cítila.
Když se dav krátce vybouřil, v síni zůstalo klidno. Jen za průhledem z vitrážovaných tabulí vítr hnal šedavé mraky, provazce deště se snášely z potemnělé oblohy. Verdikt již padl, nikoli však výše trestu.
„Bilbo Pytlíku z Kraje," Thorin znovu oslovil obžalovaného, opětovně tak přivábil pozornost ke své osobě, nehybný jako socha. „Shledávám vás vinným z přečinu krádeže Královského klenotu – Arcikamu, výhradního majetku vládce království Erebor, jakožto i všeho lidu Osamělé hory." Promlouval zřetelným hlasem, jenž prořezával napjaté ticho, proplétal se mezi sloupovím a ozvěnou ode stěn násobil svou moc. Rezonoval soudní síní, až se mohlo zdát, že ta se celá začne chvět. Nebohý Bilbo si musel připadat, že na něj o chvíli spadne strop. „Tak jste konal a k činu svému se sám doznal," král mezi řečí učinil hluboký nádech, a jako by snad ztratil kousek ze své zatvrzelosti. Anebo to bylo jenom zdání, jelikož průsvitnou mozaikou pronikl tenký, docela tenoučký paprsek slunce, které si našlo skulinu mezi oblaky a pustilo své světlo k zemi. Ten úzký proužek záře měnící se barevnými sklíčky, přejel přes vousatý obličej trpaslíka, který se najednou nezdál tak chladně vyrovnaný, ba naopak unavený, zmožený vlastní zodpovědností. „Nicméně, dlouhý čas mi dopřál rozmyšlení a rozmyšlení doneslo i poznání," pokračoval po odmlce, kdy snad ještě na poslední chvíli vážil slova na jazyku. Odette skoro přestala dýchat, prosila o sílu pro toho muže s tmavými vlasy prokvetlými stříbrnou jinovatkou, který na svých bedrech nesl zkrátka moc velikou tíhu.
„Poznání pohnutek, které vedly ke skutkům, jichž jste se dopustil. Kradl jste, Bilbo Pytlíku z Kraje, taková jest pravda, ovšem ne z chamtivosti ani pro obohacení vlastních kapes, nýbrž z důvodů nesobeckých. Vaším motivem nebyla hanebná touha Erebor poškodit a zradit trpasličí lid i krále, ale čisté úmysly. Úmysly zabránit válce a krveprolití, jak pravila mnohá svědectví dnešního dne. K těm svědectvím hodlám přihlédnout, a ačkoli není zvykem našeho práva zohledňovat okolnosti trestných činů, já nemíním slepě následovat zvyky, pokud by měla být zaprodána spravedlnost. Jedině spravedlivý Erebor totiž může růst a vzkvétat, jedině spravedlivý Erebor může přetrvat. Proto," nadechl se Thorin znovu a chvíli i podržel zavřená víčka, jako kdyby nechtěl vidět zástupy před sebou ani Bilba, „verdikt můj, slovo mé i rozhodnutí, zní: nevinen ze zrady, jakožto nejzávažnějšího z přečinů proti zákonu tesanému do kamene otci našich otců až po věky samotného Durina! Tak budiž zapsáno a vzato na vědomost!"
Energický pohyb ruky písaře Nyla, hocha s tváří pihovatou jako křepelčí vajíčko, zaznamenal slova králova. I škrábnutí brku o pergamen bylo možno uslyšet i v zadních řadách. Takové ohromení vzbudil vladařův dodatek. Bilbo třepotavě zamrkal.
„Bratranče!" neudržel se Dáin, zapomenuvší na veškerý protokol. „Zešílels?! Třebaže jsi král, ani ty nemůžeš rozhodovat, jak se ti zrovna zamane. Nemůžeš, Thorine! Zákon hovoří, jasně hovoří, že zrada byla spáchána, a ty jsi povinen jej takto interpretovat!"
„Mýlíš se, bratranče," pronesl oslovený s ledovou pózou, jemu tolik vlastní, „mohu. Existuje jistý precedent." Naznačil rukou k Balinovi, a Odette si všimla teprve teď, že on dosud opatroval pradávný svazek: „Knihu."
Starý trpaslík vložil kroniku do rukou pána Železných hor. Ten otevřel chatrné stránky pergamenu tam, kde byly založeny koženým řemínkem.
„Precedent našeho společného předka, Dáine," navázal Thorin, zatímco Železná noha se sklopenými zraky těkal po řádcích sem a tam. Celý brunátný nejprve pozvedl obočí, poté se zamračil a zamračený už zůstal, když celý odstavec sjížděl ještě jednou. Král mu dopřál času, kolik potřeboval. „Precedent krále Trháina I., syna Náinova, syna Durinova, samotného zakladatele Ereboru a nejslavnějšího ze všech vladařů pod Horou. Chceš snad zpochybnit jeho vůli a tím i mou?"
„Netuším," pohlédl Dáin na krále úkosem, „kdes takovou kroniku získal, ale vskutku ti dává právo rozhodnout tak, jak jsi před chvílí přednesl. To právo nemohu zpochybnit a rovněž nemohu napadnout rozsudek, ale střez se, bratranče!" Pán Železných hor pozvedl ukazováček: „Stanuls na špičce nože. Promysli ještě a přehodnoť svůj verdikt."
„Jest rozhodnuto, Dáine," pravil král pevně, bez nejmenšího zaváhání. Pán Železných hor, prostý jakékoli úklony, zaklapl kožené vázání vykládané barevnými kameny a mlčky knihu vrátil. Trpaslík jménem Lothór vítězoslavně přimhouřil oči. Ač ty jindy byly vodnaté, pro tuto chvíli se ohnivě zaleskly, jistě odrazem plamene nedaleké pochodně. Ale to nikdo neviděl. Jemu nikdo nevěnoval pozornost…
„Vy také?" zakroutila hlavou Odette, když spatřila Gandalfa, jenž v rukou přehazoval rovnou dva nadité měšce. Kolem proudily davy trpaslíků, a nebylo snad ani jednoho, který by se tak či onak nepřel ohledně správnosti králova rozhodnutí. Mnozí také prohráli své sázky a chytali se za hlavu. Čaroděj, s postřehem mladíka, chytil další měšec. Postával u stěny v předsálí, na hlavě obvyklý špičatý klobouk, nad kloboukem gobelín královského rodokmenu. Po boku unaveného, avšak očividně spokojeného hobita.
„Taková zkáza, příteli," zalomil rukama okolo procházející Gloin, ve tváři výraz čiré hrůzy. Poplácal Bilba chlácholivě po rameni. „Celá vaše čtrnáctina je pryč, přišel jste o ni! Nadobro! Král rozhodl, už se nedá nic dělat. Nic. U vousů samotného Durina, přijít o celý majetek, to by snad bylo lepší přijít o ruku, no ne?" položil otázku spíše řečnickou, nečekajíc nic než souhlas.
„Ach, drahý Gloine," prohlásil Gandalf pobaveně, „někdy se holt vlk musí nažrat tím, co se nabízí, aby koza mohla zůstat celá."
„Cože?!" vykulil oči Bofur, který Bilbovi gratuloval, a jeho ruku tiskl již několik okamžiků. Marně se snažil pochopit čarodějův jinotaj. „Jakej vlk? Jaká koza?" Gloin jenom protočil hnědé bulvy, něco si odfrkl v Khuzdul, a vydal se za hlasem své ženy Melsy.
Odette smýšlela podobně jako čaroděj: trest to nebyl tvrdý, ale stejně trestem zůstával. „Stále je na vás nahlíženo jako na zloděje," pravila směrem k Bilbovi, mnoucímu si pravici po trpasličím stisku.
Hobitův bodrý úsměv se ale jenom rozšířil. „Vždyť já jsem zloděj," zdvihl bradu a pravil s nemalou hrdostí v hlase. „Mistr Lupič, tak stálo ve smlouvě, a takový byl i můj úkol – okrást Šmaka. Hlavní pro mě zůstává, že nejsem zván zrádcem, a nikdo z trpaslíků to odteď nemůže zpochybnit. Odteď už navždy. Očistil jsem své jméno, to jsem si přece přál ze všeho nejvíce, a tak se i stalo. Jsem spokojen."
Jakkoli to bylo neslušné, Odette se vymluvila na slabost po dlouhém pobytu ve vydýchaném sále. Místo k Bomuburovi na soukromou večerní veselici na Bilbovu počest, vyrazila Horou na opačnou stranu. Přes všechno nehezké, co král před pár dny řekl, a nakonec i to, co ona řekla jemu, chtěla jej vidět. Chtěla vidět Thorina bez koruny, usmířit se a odpustit si navzájem.
Přemítala, co poví, až zaklepe na dveře, až on je otevře. Zbytečně. Tmavovlasý trpaslík právě přicházel chodbou Odette v ústrety. Chytil ji za ruku a beze slova vtáhl do svých pokojů. „Směl bych tě políbit?" zeptal se nejprve, třebaže jindy by to prostě udělal. Ona přikývla takřka hned, jelikož si hrozně přála cítit jeho rty na svých, vůni dýmkového koření a kůže. Odloučení na pár dní se zdálo jako roky.
„Stále se zlobím," dodala ještě, rychle, protože král ji nechal sotva nadechnout. Odette mu mínila darovat odpuštění, proto také přišla, ale ne takhle snadno.
„Vím, a máš na to plné právo," nevzpouzel se. Kajícně klopil oči, což mu vůbec nebývalo podobné. Další polibek vtiskl na tenké prsty propletené do sebe, sevřené v širokých dlaních „Co by sis tedy přála?" tázal se tiše a podmanivě. „Mám se titulovat hlupákem a troupem? Mám před tebou padnout na kolena, tak, jako ještě nikdy před nikým? Učiním cokoli."
„To nebude nutné," špitla Odette. Nepotřebovala vidět, jak se poníží Thorin ani král pod Horou. K čemu by to bylo? „Úplně mi stačí, když budu vědět, že lituješ."
„Lituji," ujistil ji vážně. Vousy se otřel o citlivou šíji, jenom zlehounka, dočista jako vánek. Krátce se zasmála, lechtalo to. „Lituji a slibuji, že má ústa již neopustí nic, co by přivedlo smutek do tvé krásné tváře. Ale považ," odtáhl hlavu nakloněnou ke straně, „je to tak těžké."
Odette tázavě pozvedla obočí. Vskutku netušila, co konkrétního král považuje za velmi obtížné. Omlouvat se? Kát? Odpouštět?
„Tak těžké je nebýt pošetilý," dodal hned. Dlaní překryl její tvář, palcem přejel na ústa, protáhl jej mezi rty lehce pootevřenými. Cestou doteků pokračoval přes bradu, krk a rameno, na záda, kde rozvázal šněrování. Utažený živůtek stáhl dolů až k bokům, kde končily kadeře mladé tmavovlásky, toho dne spletené. „Však se na sebe podívej." Hleděl na její tělo upřeně, zaujatý jako pokaždé. „Každý, úplně každý, se musí pokoušet ukrást mi tě."
„Ach, Thorine," povzdechla si, „já si přece nepřeji být ukradena, copak to nevíš? Ani Bilbem, ani nikým jiným."
V trpaslíkově tváři se usadil onen známý, sebestředný úsměv. Jezdil rukama po Odettině zpola odhalené kůži, jíž nevynechal ani ten nejmenší kousek. Jako pokaždé, hřál jako roztopená pec. Kosým pohledem koukl do boku a úsměv ještě prohloubil. Ze všeho nejvíc teď vypadal jako Gimli, když chystal na nějakou rošťárnu. Z desky stolu v předpokoji neomaleně shodil několik listin i knihu, kterou toho dne použil před soudem.
Odette se rozpustile zachichotala. „Tu spoušť si uklidíš sám!" řekla se zdviženým ukazovákem, a nad královou hlavou jako kdyby viděla ten knihovníkův.
Thorin se uchechtl nahlas: „Hmm, cokoli." Ženu popadl za boky a na stůl vysadil. Dlouhou sukni ani spodničku se neobtěžoval svlékat, jenom ji vyhrnul vysoko k vosímu pasu. Přisunul Odette co nejblíže k okraji dřevěné desky, nedočkavě vtlačil vlastní tělo mezi její kolena, která ještě nedočkavěji rozevíral. „Jak jsem pravil, učiním, cokoli řekneš," zamručel, až mu celý hrudník vibroval. Ona mu vzdychla do tváře.
„Ani hobitem, pravíš?" Ačkoli král už vyslovoval poněkud ztěžka, zřejmě se nemínil vzdávat předešlého, naprosto zbytečného hovoru ohledně nesmyslných podezření. Jednou rukou si rozepínal opasek, druhou klouzal úzkou prohlubní mezi ňadry až k plochému břichu, kde rozevřel dlaň a škádlivě jí zakroužil. „Ani knihovníkem s nevymáchanou hu-? Ústy?"
„Co to zase povídáš?" sklopila řasy Odette, nevěda, který to blud Thorina popadl tentokrát.
„Nejsem slepý ani slaboduchý," zkonstatoval, nicméně v hlase svědomitě potlačoval sebemenší rozhořčení nebo výčitku. Odette se zamyslela: Vlastně, neznělo to tak absurdně. Oriho prvotní, skoro až přehnaná vstřícnost ohledně všeho, oč jej požádala, posléze následovaná ještě přehnanější odtažitostí, zakončenou tím šíleným výstupem u soudu, by se dala veskrze logicky vysvětlit nákloností víc než přátelskou. Odette vzdychla podruhé. „Tak vidíš." Tepaná spona opasku s klapnutím dopadla na zem.
„Potrestáš ho?" znovu zvedla oči ku tváři porostlé krátkým vousem. „Za dnešní svědectví?"
„Měl bych!" řekl král tak pevně, jak jen asi v danou chvíli dokázal. Odette mu přes hlavu tahala košili, která vzápětí přibyla na hromádce shozených pergamenů. „Ale copak mohu? Ani jeho, ani hobita nemohu trestat, alespoň ne příliš tvrdě," dodal v momentě, kdy už chtěla namítnout, že k Bilbovi zase tolik šlechetný nebyl. Thorin nezprostil půlčíka všech obvinění, naopak ten přišel o celou odměnu, třebaže zdolal nebezpečnou pouť přes půlku Středozemě, v Hoře se hrdinně zhostil svého úkolu, a na oplátku byl pak jenom dlouhý čas připravován o svobodu. Zase tolik šlechetný nebyl. Ale ani krutý. „Tedy ne, nedopřeji mistru Orimu pár nepěkných chvil v rukou ranhojiče, které by jej dozajista naučily, jak je možno hovořiti s králem. Tentokrát a naposledy jej počastuji pouhou domluvou."
Odette zapřela lokty o obnaženou, chlupatou hruď trpaslíka a zaklonila se. Dívala se mu do očí. Nevypadal, že žertuje, což ostatně nevypadal nikdy, ale nyní nežertoval rozhodně. A ona byla ráda.
„A okrem knihovníka," navázal, „uvědomuješ si, že i mírným trestem pro hobita jsem velmi, velmi riskoval? Že jsem vskutku stanul na špičce nože, jak pravil Dáin? Ještěže ten má stále alespoň špetku úcty na to, aby nepřetřásal špinavé prádlo našeho rodu veřejně. Ovšem nyní, připsal jsem si vůči němu další dluh. Na to pamatuj." Odette přikývla, rozuměla tomu, co se jí Thorin snažil říct, a hodlala se pamatovat. A vzdala předem prohranou hru v přetlačování, poslušně se schoulila do královy náruče.
„Uvědomuješ si proč to všechno?" díval se na ni očima plnýma něhy. Očima, jež tmavly ve svitu olejové lampy.
„Protože to bylo správné?" odvětila žena samozřejmě. „Protože půlčíkovy činy byly čisté?" Proč jinak?
Král se znovu zasmál, velmi trpce: „Hobit sebral, tajil Arcikam, jakmile prvně vstoupil do Hory. Muselo to tak být, později by neměl příležitost." Odette se celá zatřásla. „To na pláních nestanuli ani lidé, ani elfové. Drak byl ještě v těchto síních a Esgaroth stál. Ani on není průzračný jako křišťál, nikdo není. Snad jen ty." Odette zadržela dech, kousla se do rtu, až to zabolelo, protože se Thorin dotkl místa ze všech nejcitlivějšího. „Ale na tom už nezáleží, Amrâlimê, mýlíš se na samém počátku svých domněnek," zašeptal jí přímo do ucha, zatímco ukazovákem opisoval malé kroužky. „Konal jsem tak, protože bych nesnesl, kdybys na mě zanevřela. Ano, děsím se představy, že mne již nikdy nenecháš trávit čas s ústy ve tvém klíně." Přitlačil a Odette tlumeně vykřikla. Nehty zarývala do širokých zad a zakláněla hlavu, aby nabídla svůj krk pro královy rty. On ihned pochopil veškerých náznaků, ale hovořit nepřestával. „Děsím se, že se na mne již nikdy neposadíš, tak, jak to děláváš, když chceš sama rytmus udávat. Že nebudu moci sledovat tvá pohupující se ňadra nad sebou, dotýkat se jich. Dotýkat se tě všude, kde…" Odette přestala vnímat. Realita zůstala daleká, zkreslená veskrze brnění snad od samých konečků prstů, horko, a slastné křeče, jež stahovaly celé její bytí.
Král ji podržel v sevření, dokavaď veškeré chvění nepřešlo.
„Thorine," oslovila ho s mírným napomenutím, líce celé červené. Matně si uvědomovala slova, která říkal, a jak je říkal. Slova syrová a vášnivá, ostatně taková, jací byli sami trpaslíci. Občas takhle mluvíval a ona se potom cítila poněkud nesvá. Činit jisté věci byla jedna věc, popisovat je tímto způsobem druhá.
Král se lišácky ušklíbl. „Pověz mi: Jaké tajemství ukrýváš, že ti nedokáži vzdorovat? Nic ti odepřít?" Vyslovoval přerušovaně, odsekával věty s každým jedním pohybem pánve. „Je to snad proto, že záříš víc než cokoli v této Hoře? Je to snad proto, že tě miluji?"