Marauders Era / doba pobertů
Vždycky, když se Sirius začal nudit, byl to James, kdo pro něj našel nějakou zábavu. Bohužel ta zábava občas byla ve formě dost trapných vtípků až šikany vůči ostatním studentům. Tentokrát naštěstí ne.
Tentokrát, když si Sirius stěžoval, že je procházka přes pozemky hradu a kolem jezera děsná nuda, našel mu James jinou zábavu.
„Tichošlápku, dívej. Kočka," kývne James hlavou k jednomu stromu podél břehu.
Sirius na něj jen laškovně mrkne, než s krátkým rozhlédnutím zmizí v nejbližším křoví.
Po své zvěromácké podobě toho každý z nich dost podědil a Sirius není vyjímkou. Nahánění menších zvířat a hlavně koček k tomu taky patří. Naštěstí škola nemá pošťáka.
Remus s povzdechnutím protočí oči, aby dal najevo, že toto považuje za pokleslou zábavu, ale přitom velkého černého psa, co se vynořil z křoví, sleduje stejně pozorně jako jeho dva lidsky vypadající kamarádi.
Sirius se beze zvuku blíží ke stromu. V plánu má kočku vyděsit tak, aby spadla ze stromu a pak ji zahnat do vody. Nemíní ji utopit, ale pohled na mokrou kočku je prostě směšný.
S hlasitým štěkotem pes vystartuje proti stromu a snaží se vyskočit až k větvi, na které se slunila kočka. Ta se doopravdy lekne a skoro spadne z větve, ale nakonec se přeci jen udrží a podaří se jí vyškrábat zpátky nahoru.
Sirius se nevzdává a dál doráží na syčící naježenou kočku. Když pak pes zkusí vyběhnout po kmeni stromu vzhůru, kočka seskočí z větve.
A uprostřed skoku se promění na profesorku McGonagallovou.
Pes sebou leknutím škubne tak, že ztratí rovnováhu, spadne a skutálí se rovnou do jezera.
McGonagallová si jen povýšeně odfrkne, než s hlavou hrdě vztyčenou hrdě odkráčí.
Je to asi zázrak, že se Pobertům podařilo najít dost sebeovládání, aby vyprskli smíchy teprve, až když byla profesorka z doslechu.