Bombur postával v chodbě poblíž spižíren, nos promodralý, v ruce kyselou okurku. Hlasitě oddechoval lihové výpary, však přesto Odette neopomněl oznámit, jak velmi se oslava na Bilbovu počest vydařila. Ona tomu ráda věřila, už podle toho, jak sporý muž vypadal, a jak byl cítit. Trpaslíci bývali důkladní ve všech směrech, a když se jednalo o nejrůznější veselice, byli důkladní obzvláště. Proto ani tentokrát jeden večer nepostačil. Bombur také s pýchou zmínil, že veškerá útrata šla samozřejmě na účet podniku, kterému se náramně dařilo, ale hlavně proto, že Bilbo už přece neměl ani zlaťák. Ten se, jak politoval tělnatý zrzek vzápětí, vypařil velice brzy, doslova prý jako pára nad hrncem. Navíc zmizel v tom nejlepším – v závodech pití piva slámkou, které nakonec vyhrál bratranec Bifur, jehož s Bofurem hledali ještě dneska. Krčmář veškeré záhady přisuzoval především znamenité trnkovici, které, rovněž záhadně, zmizel celý demižon, ale Odette alespoň jednu z nich řadila nenápadnému kroužku ze zlata, který půlčík nosil po kapsách. Však jenom se zasmála, Bomburovi popřála brzké zotavení a šla si po svém. Cestou rovnou k nádvoří, kde měla za úkol jménem krále uvítat karavanu z Modrých hor, jejíž příjezd oznamovalo troubení trpasličího rohu. Kráčela zvesela, hlavně díky dobré náladě, kterou si nesla kvůli usmíření s Thorinem.

Na nádvoří panoval značný rozruch a žena velmi záhy zjistila, že žádné vítání se patrně konat nebude, neb na něj nezbude čas. Od půli schodiště přidala do kroku. Dva trpaslíci ji minuli dokonce poklusem, nesouce v rukou nosítka. Viděla skupinu vystrašených poutníků, starých, mladých, mužů i žen. Vojáci nadávali, trpaslice v roztřesených rukou tiskly své ratolesti. Spatřila také Dwalina, jenž pomáhal sundat z koně mladíka v bezvědomí, celého potřísněného od rudé krve vytékající z ošklivé rány v boku, ale i cizí, černé, která rozhodně nebyla trpasličí. Velitel vojska jej uložil na lůžko z kůže vypnuté v dřevěném rámu a nosiče pobídl směrem k ošetřovně. „Pojďte sem!" křikl na Odette, ukazuje pro změnu na prošedivělého, nemladého, avšak urostlého chlapíka s jizvou přes oko. „Co se stalo, příteli?" oslovil Dwalin onoho muže celého od bláta, s ošklivě roztrženým zápěstím, držícího si zdravou ruku na temeni.

„Bestie celé černé, jaktěživ jsem takové neviděl, navíc za jasného dne," odvětil ten, vzpouzeje se, když měl být položen na druhá nosítka. Dwalin jej nekompromisně přitlačil do houně. „Překvapily nás a my je. Při severní hranici Hvozdu."

„Upláchly?" uslyšela Odette za zády povědomý hlas. Ohlédla se přes rameno a pohlédla do vodnatých očí Lothóra, jenž se tu zjevil kdoví odkud, oděn do cestovního. „Ty stvůry," zopakoval s jistou dávkou naléhavosti, „upláchly, nebo jste je snad pobili?"

„Pobily by leda ony nás!" ucedil muž na nosítkách. „Ale měly sakra naspěch, jen si razily cestu na jih. Mahal při nás stál, neb málo chlapů putovalo tentokrát, a když, tak staří. Těžko bychom ochránili ženy a děti. Bývalo bezpečněji. Sakra, Dwaline, nejsem přece žádný mrzák!" rozčílil se prošedivělý, načež se ihned pozvracel. Dwalin se jen ušklíbl, rovněž na důvěrníka pána Železných hor, který se o raněné zajímal poněkud vlažně. Naštěstí jich byla jenom hrstka, povětšinou pouze lehce.

„Držte mu hlavu," vyhrkl velitel vojska na mladou ženu, ale byla to spíš neohrabaná prosba nežli rozkaz. Odette bez váhání přikývla a činila dle pokynů. Klusala tedy vedle nosítek, podpírajíc zdvižený týl trpaslíka, který bez ustání zvracel.

Později toho dne, celá otřesená, strávila jistě více než hodinu u průhledu jedné ze strážních hlásek Hory. Hleděla odtud k Dlouhému jezeru, k jeho západnímu břehu, kudy onehdy sama putovala. S různorodou skupinou, čítající ale o mnoho větší počet bojeschopných mužů, nežli měla ta dnešní. Asi proto, že tenkrát doprovázeli i ženu a syna Gloina, jednoho z pánů pod Horou. Oni však tenkrát Temný hvozd obcházeli z jihu, blížili se dokonce i k pevnosti, o které se Gandalf zmiňoval na Radě. Ač z dálky, vskutku působila prázdná. Pustá stovky let. Nakonec, v celé Divočině nepotkali živou duši, krom jelenů pasoucích se zrána na lukách, různého ptactva či zajíců zvednutých pod kopyty poníků. Vskutku tehdy asi bývalo bezpečněji.

Mráz Odette běhal po zádech, ještě když se vracela do svých komnat. Tam, jak doufala, nalezne ještě trochu klidu a pohár s vodou. Velmi se však mýlila.

„Řekla jste to někomu?!" zaburácela šedě oděná, vysoká postava, která překvapivě mrštně vyskočila na nohy z nízkého trpasličího nábytku.

„Co tady děláte?!" zajíkla se žena, namísto odpovědi třeštila oči, rty rozechvělé leknutím. Dnešní den byl jeden děs, pomyslela si, když sklouzla pohledem do boku. K místu, odkud uslyšela tlumené, distingované odkašlání. Zjistila, že čaroděj nebyl jediný, kdo se jí vloupal do soukromí, a o to víc byla překvapená.

„Moc se omlouvám," vyblekotal hobit sedící na stoličce v rohu, „omlouvám se za nás oba. Jako bych to neříkal, Gandalfe!" kosým pohledem vyhledal vysokého muže. „Jistěže nebyl dobrý nápad vkrádat se někomu do pokoje, ještě ke všemu, když ten někdo v tom pokoji ani není."

„To jistě nebyl," souhlasil Gandalf s obvyklou nenuceností, nicméně ve tváři zůstával velmi vážný. Vrásky měl snad ještě hlubší, než byly jenom před pár dny, ale možná se tak zdálo díky slunečnímu světlu, které odkrývalo to, k čemu bylo shovívavé šero Hory. „Avšak paní Odette jistě promine," mírně sklonil hlavu, aby se jí naléhavě zadíval do očí, „promine a pochopí, pokavaď jsme nechtěli budit zbytečnou pozornost a zbytečné rozpaky, jaké bychom jistě budili, kdybychom čekali u dveří. Ale to není podstatné. Znovu se ptám: Řekla jste někomu o Bilbově prstenu?" Odette si v tu ránu pomyslela, že na Thoriových řečech o drzém starci možná ždibec pravdy bude.

„Nikomu!" sykla rozhořčeně, přešlápla a ruce složila na prsou. Pranic se jí nelíbil podezíravý tón hlasu nezvaného, kterým promlouval na místě, kde i přes veškeré omluvy a výmluvy, zkrátka neměl co pohledávat. Odette si byla jistá, že dokonce i petlici zamykala, nicméně ta pro čaroděje Gandalfova ražení jistě nemohla představovat žádný problém. Faktický ani morální. Navíc ji osočoval z nečestnosti a klevetění, neprávem, neb ona držela jazyk za zuby vskutku svědomitě. Bilbo mezi nimi jenom těkal pohledem.

„Ani králi ne?" vyptával se dál Gandalf, sice trochu mírněji, ale za to o to méně diskrétně.

„Ne!" Odette se však nemírnila vůbec. „Když říkám nikomu, myslím tím skutečně nikomu. Dala jsem vám slib," ohlédla se na Bilba, „a dodržela jej!" Vrátila se pohledem ke starému muži: „Myslíte si, že chrlím lehkovážné přísahy, jako když peří lítá ve větru, čaroději?!

„Ne, to si skutečně nemyslím," pravil ten, a možná se i malinko zastyděl, jelikož najednou promlouval mírně docela. „ale nesmíte se divit." Starý muž se znovu posadil do křesla, které si toho dne bezostyšně přivlastnil, kouzelnou hůl opřel o područku a dlouhé, cvrklé prsty složil v klíně. „Mnohokrát jsem spatřil, jak láska rozvázala přísahou zapečetěný jazyk i těm nejčestnějším stvořením. Nesmíte se divit."

„Láska?" ozval se z rohu hobit, podrbal se v medových kadeřích, v obličeji zaskočenou grimasu. Nebyl ale brán na zřetel, nebylo mu odpovězeno ani jedním ze dvou dalších přítomných.

„Osudy mnohých bytostí Středozemě nyní závisí na dodržení slibu mlčenlivosti, kterým jste Bilbovi vázaná," pronesl Gandalf velmi závažně, avšak také velmi opatrně, oklikou, jako kdyby nechtěl vyzradit zbytečně mnoho. Jako kdyby mu za vysvětlení Odette ani nestála, a to nejednou tvrdil, jak moc si jí považuje. Nikdo není čistý jako křišťál, rozpomenula se na další Thorinova slova. Další, která nabývala smyslu. Možná ani čaroděj nebyl takový, za jakého jej považovala.

Tázavě pohlédla na Bilba, jenomže i ten jenom plácal o podlahu chlupatými chodidly, která při tom upřeně pozoroval zpod spuštěných řas. Odettin pohled buďto nezachytil, anebo raději předstíral, že ne. „Co je to vůbec za prsten?" zeptala se tedy rovnou. Rovnou čaroděje.

„Pamatujte, jeho tajemství nesmíte nikomu vyzradit. Za žádných okolností," zdůraznil jen znovu Gandalf a znovu se odmlčel.

„Vím, že je kouzelný," nemínila se dát odbýt tmavovláska. „Toho, kdo jej nasadí, dokáže učinit neviditelným, ale co ještě umí?" Matně si vzpomněla, jak po prstenu zatoužila. Tenkrát, když jej uviděla poprvé, když se k němu prvně přiblížila. Jak ji ta zrádná myšlenka naprosto pohltila, vytěsnila z hlavy všechno jiné. Uvědomila si rovněž, že byla na okamžik ochotna uvažovat o věcech, které by ji normálně ani nenapadly. Hrozivých věcech. Celá se zachvěla při vzpomínkách, které jí připadaly tak dávné. Které odsunula kamsi hluboko do podvědomí. „Je nebezpečný, že?" tázala se dál, ačkoli si byla skoro jistá, že je.

Čaroděj stáhl rty. On, muž, který s odpovědí obvykle neváhal, nyní rozvažoval slova, jako když apatikář rozvažuje bolehlav.

„Je nebezpečný," zkonstatovala tedy, a nesmlouvavým pohledem, podobným tomu, který odkoukala od krále, probodla pro změnu půlčíka. „Pane Bilbo?"

„Gandalf tvrdí," zvedl hlavu bezvousý mužík, „že čím méně budete vědět, tím více budete v bezpečí vy i celý Erebor. A pokud Gandalf něco tvrdí, bývá radno tomu důvěřovat. To se mi potvrdilo mnohokrát."

Čaroděj se lehce pousmál, ale byl to neveselý smích. „Lichotíte mi, drahý příteli," pokýval vousem do boku, „ale obávám se, že paní Odette už je natolik zapletena do příběhu prstenu, že si možná vskutku zaslouží znát i jeho pointu. Nebo pointu alespoň takovou, jakou jsem já schopen interpretovat. Je pravdou, že ani já sám nevím, co za prsten Bilbo přesně našel zapomenutý kdesi v hlubinách Mlžných hor. Ale tím je naše situace ještě zapeklitější. Prstenů existuje několik, byly vykovány před dávnými věky a ano, jak jste se sama dovtípila, každý z nich dokáže být nebezpečný. Nebezpečný především v rukou nesprávného. Je třeba jej střežit, nepoužívat lehkomyslně," Gandalf Bilba sjel přísným pohledem, „a neprodleně s ním opustit Erebor. Ano, v brzké době oba odcestujeme."

„Teď?" vyhrkla Odette nevěřícně. „Teď, když podzim klepe na dveře? Navíc, Gandalfe, víte vůbec, co se dneska přihodilo? S jakou dorazili poutníci z Ered Luin? Co je venku potkalo?" Nemohla si pomoct, ale nabývala stále silnějšího pocitu, že hobit je, a možná vždycky byl, jen loutkou v rukou čaroděje. Že vskutku jde o partii tak vysokou, že jí jen stěží porozumí někdo jako trpaslíci. Že by se snad raději jen oni měli semknout, neb jen oni si mohou věřit navzájem. Avšak nelíbilo se jí ani za mák, že Gandalf Bilba nutí Erebor opustit. Erebor, kde nyní mohl setrvat svobodný, vyčkat do jara, jestli se situace uklidní anebo vyostří. Chráněn tvrdou skořápkou skály, ať už s tím zpropadeným zlatým kroužkem, anebo bez něho.

„Vím," přisvědčil čaroděj, „a tím spíš není času nazbyt. Nerozumím veškerým souvislostem," poškrábal se ve vousech, a spíše to vypadalo, že promlouvá sám k sobě, nežli k ní „prozatím. Cosi zásadního mi uniká, a řekl bych, že těsně před očima. Není času nazbyt," zopakoval, a s poslední větou se navrátil do přítomnosti.

„Protiřečíte si," nezdráhala se žena vyslovit nahlas své pochybovačné myšlenky. „Hovoříte o nesprávném, čímž tedy myslíte sílu, o níž jste hovořil, že v Dol Ghulduru přebývá?" Čaroděj přikývl. „Temná monstra, která se toulají po okolí, nazýváte zplozenci té nedobré mocnosti?" Gandalf gestem souhlasil podruhé. „A přesto se chystáte vpadnout šelmě rovnou do chřtánu? V Hoře je přece bezpečno, o mnoho bezpečněji nežli tam venku." To ostatně tvrdil zdejší král, kterému Odette věřila na světě ze všech nejvíc.

Starý muž ztěžka vydechl. „Nikde není bezpečno. Nenechte se zmást zdánlivou silou hrubé skály, i ta má své slabiny. Kolik měst skončilo dobito, ačkoli byla řečená nedobytná? Stačí jeden puklý kámen, a zbortí se celá zeď. K Ereboru je upírána pozornost, pozornost nechtěná a nebezpečná, proto zde prsten nesmí setrvat. Já jej nemohu nést, neb ten promlouvá skrze svého nositele. Kdyby mne ovládl, jeho moc by se mohla stát strašivou. Zůstane uschován na místě, kde by jej nikdo nečekal. V rukou, ve kterých by jej nikdo nečekal. V rukou hobita, bytosti, jež už z podstaty svého bytí netouží po moci ani nadvládě. Tam bude v bezpečí, alespoň po nějaký čas. Vaše mysl je bystrá, drahá Odette," čaroděj k ženě shlédl ze své ohromné výšky, hlas podbarvený starostlivostí, „proto nyní poslouchejte. Buďte nadmíru obezřetná k tomu, komu věříte. Dávejte rovněž pozor, komu či čemu věří král ve své horlivosti. Či hůř, s kým se ve své horlivosti rozkmotří. Buďte opatrná."

„To vy buďte opatrní," odvětila první věc, jež jí vytanula v zahlcené mysli. Tharkûn měl jednu nepěknou vlastnost: slova, která ponášel, obvykle nabývala významu teprve tehdy, kdy už jejich poselství ztratilo smysl. Odette si povzdechla: Starý muž a půlčík sami v Divočině, i když ona skutečně netušila, kam až sahá Gandalfova reálná moc. Doufala však, že mnohem, mnohem dál, než by se zdálo na první pohled.

„Nebojte se o mě," Bilbo v ten moment vstal, a usmál se, neb jistě musel poznat obavu v Odettině tváři. Udělal pár kroků dopředu, až ke křeslu, v němž byl usazen čaroděj. Ten se rovněž zvedl, chystaje se k odchodu. „Prsten je mým osudem," navázal hobit vyrovnaný a smířený, „a pokud mi bylo určeno jej strážit, toho úkolu se zhostím rád."

„Ach Bilbo," Gandalfovy oči se rozzářily jako hvězdy, působil skoro až dojatý „říkal jsem vám, že se stanete jiným hobitem, než byl ten, který odešel ze Dna pytle. Nemýlil jsem se ve vás, neb vy jste vskutku znamenitá osoba, Bilno Pytlíku z Kraje."