Předem upozorňuji, že tohle je moje zatím nejzvrhlejší fanfikce, kterou se mi podařilo napsat. Naštěstí nebude zas tak dlouhá. Příští fanfikce už budou lepší. V příběhu se objeví postavy, které ještě nebyly představeny v MCU, ale žijí v komiksech od společnosti Marvel. Moji jsou pouze kolemjdoucí ;). Pokud se mi někam do textu vloudila gramatická chyba, nebojte se mi napsat. Opravím ji hned, jak budu moci.

V

En Dwi Gast, všemi známý jako Grandmaster, se se svým doprovodem právě procházel budoucí zápasnickou arénou. Soutěžící už si dávno zasloužili něco nového a konečně se nalezl alespoň nějaký prostor, který se dal využít na vybudování vedlejšího kurtu. Kdo by kdy chtěl pracovat v uhelných dolech na Sakaaru. Uhlí akorát špiní a je z něho spousta prachu, jež všechny dráždí v krku a pak přes samý kašel si ani nemohou užít trochy neškodné zábavy.

„Nevím, pořád se mi na tom něco nezdá," Grandmaster se nespokojeně rozhlížel z jedné strany na druhou. Snažil se přijít na to, co se na tomto místě lišilo od velké arény. „Jsou ty zábrany dostatečně vysoké? Nechtěl bych být svědkem, jak se nedočkavé obecenstvo celou radostí proskočí až za zábrany a celou výšku deseti metrů pak padá až na samou půdu závodiště. Víte, jak je to ošklivé a otravné? Jen celou dobu každý čeká, kdy už ten ubožák dopadne. Nic na světě to neurychlí. Akorát mám z toho zkaženou náladu já a ostatní mí hosté, že se na to musejí dívat. Zkaženou náladu mají i ti poskoci, co to musí uklidit. A vsadím se, že ani ten nešťastník si své rozplácnutí na zemi nijak neužíval. Jak dlouho to trvalo, než se architektům povedlo zabezpečit, aby tam nikdo nespadl? Už ani nevím. Ale byl to vážně neskutečně dlouhý vývoj směrem vzhůru."

„Zábradlí je opatřeno ještě stometrovou sítí," stavitel poukázal na silná vlákna táhnoucí se přes celou výšku budovy.

„Myslíte, že to bude stačit?" zeptal se vážně Grandmaster.

Stavitel suše polkl. „Myslím, že ano."

„Myslíte? Já bych to chtěl vědět jistě, být na vašem místě," Gradmaster teď čelil architektovi tváří v tvář.

„V tom případě to vím jistě. Jediný způsob, jak by se na sportoviště mohl dostat cizí člověk, je kolmo přímo otvorem ve střeše." Teď pro změnu ukázal na kruhovou výseč ve střeše, která se však v případě nepříznivého počasí dala zatáhnout. Světlo by v tom případě bylo zesíleno o záložní zdroje záření.

„Tam dejte taky síť," přikázal vládce. „Nebudu se na to dívat, až se na naše představení přiletí podívat návštěva z dalekých galaxií a celý natěšení a nedočkaví, strčí do jednoho ze svých spolucestujících ve chvíli, kdy se bude loď akorát nacházet nad touto arénou, a ten nebožák po dlouhém a vyčerpávajícím letu dopadne rovnou až na dno haly." Grandmaster znepokojeně prohrábl botou vyschlou půdu zápasnického ringu.

„Hned zařídím, aby se nic takového nestalo."

Grandmaster si najednou začal více prohlížet svůj doprovod. „Řekněte mi, není tohle fluorescenční světlo?"

„Ano, pane."

„To jsem si myslel. Nemůžete je nahradit něčím… jiným? Přece nechceme, aby naši zápasníci vypadali tak nemocně, že by si diváci mysleli, že zápasí o život už ve chvíli, kdy vstoupí do arény. Potřebujeme je zdravé s růžovými líčky, pružnou chůzí a jiskrou v oku. Nemáte nějaká taková světla? Mohli byste, když už jsem si vás objednal."

„Otče," ozval se mladý tichý hlas přes délku zápasiště. Grandmaster sebou teatrálně trhl a rozhlédl se po celé rozloze hřiště. „Alespoň akustika se vážně vydařila." Konečně zaostřil na postavu ve žlutém přibližující se dlouhými svižnými kroky. „Á, to jsi ty. Už jsem si myslel, že mám někde dalšího potomka, o kterém nevím. Neměla jsi být někde v cizině, hledat nové talenty?"

„O tom bych si s tebou chtěla promluvit," začala Va Nee Gast.

„Nevidíš, že jsem uprostřed životně důležitého rozhovoru? Jsem tady snad jediný, komu záleží na tom, aby tahle aréna opravdu fungovala a nebyla z ní jen jedna velká pohroma?! Někdy se vážně divím, že jsem se dávno nevzdal téhle zapadlé planety, nepřenechal vládnutí někomu alespoň průměrně inteligentnímu a nepřestěhoval se do Nebe, kde by mě celé dny obklopovali číšníci s drinky s těmi barevnými deštníčky, dělali by mi celotělové masáže a plavali by místo mě v moři," stěžoval si zkoušený vládce Sakaaru.

„To nicnedělání by tě nebavilo, otče," pronesla Va Nee vemlouvavým hlasem.

Grandmaster ji poplácal po tváři. „Nemysli si, že nevím, o co ti jde. Jsi stejná jako tvá matka. Ale máš pravdu, nebavilo by mě to. Jsem ve svém živlu, když můžu tvořit zábavu pro druhé. Celý bych se nejradši rozdal."

Va Nee Gast slýchávala tak málo o své matce, že se vždy chytila každé možnosti, která se jí naskytla a teď měla ještě větší důvod zeptat se na ni: „Jistě to je ode mě troufalé, ale jaká byla má matka? Tak málo o ní mluvíš."

Grandmaster, jeden z nejstarších bytostí ve vesmíru, se podíval vzhůru k průrvě ve střeše a povzdechl si. Už zas se k ní dostali. Tentokrát však mohl vinit jen sám sebe, že si na sebe upletl bič.?

„Ráda bych se o ní něco dozvěděla," opět na něho dělala smutné štěněčí oči, kterým vždy podlehl. Jak by mohl své dceři také něco odepřít. „Odejděte," prohlédl si pečlivě stavitele a jeho podomky. „A přemýšlejte o způsobu, jak mi uděláte radost. Třeba opravou celé téhle nezdařené obludnosti."

Va Nee se na něho usmála stejně, jako to viděl jen u jedné osoby za celý svůj dlouhý život. Její úsměv byl plný očekávání a přesto stále obezřetný. Otec se na ni podíval s vážným pohledem. „Tvá matka mě obelstila. Jak jinak bych se sblížil se ženou, fyzicky. Celou dobu se tvářila jako celkem atraktivní muž s vybraným chováním. Uměla vystupovat ve společnosti. Zkrátka a dobře, tvoje matka byla lstivá jako had."

Grandmaster byl ve svém projevu rezervovanější než obvykle. Na svou dceru však nevyzrál. Dívala se do jeho vzpomínek, které se na ni hrnuly v průběhu toho, co mluvil.

Viděla temný pokoj. Nejspíš byla noc. Před Grandmasterovým zrakem ležela na posteli lidská postava. To Va Nee trochu uklidnilo. „Mám z tebe zvláštní pocit," promluvil otec ve vzpomínce. „Někdy jsi celý chichichi chochocho, a pak se najednou dozvím od svých věrných, že mi chodíš, kam nemáš. A já už jsem unavený z toho, jak jim pořád vysvětluji, že si tě nemusejí tak vehementně všímat, že jsi přítel."

„Omlouvám se, Výsosti, za svoji přehnanou zvědavost. To víte, nemohu si pomoci v sídle, jako je to vaše. Vše je tu tak… Tají se mi z toho dech."

„To byl také můj záměr. Ale musím vědět, že ti mohu věřit," Grandmaster se usadil na kraj postele.

„Jak vás o tom mohu přesvědčit," ptala se postava.

„S přesvědčováním můžeš začít třeba hned. Jsi můj přítel, nebo ne?" Va Nee slyšela hlasité polknutí.

Vzpomínka se naštěstí rozplynula a na její místo nastoupila nová. Odehrávala se ve stejném pokoji, se stejným přítmím, se stejnými účinkujícími. Teda až na jednu novou nahrbenou osobu, ke které se nyní upíraly zraky.

„Jistě by byl váš úsudek jasnější, kdyby se roztáhly závěsy," Va Nee ještě nikdy neslyšela svého otce nervózního. Nějak to k němu vůbec nepatřilo.

„Ani se k nim nepřibližuj! Tak hrozně mě bolí hlava, že by se mi rozskočila, kdyby se sem dostalo světlo," druhá věta mířila k lékaři.

„Světlo vážně nebude nutné. Už jsem hotov," řekl lékař a jistým krokem opouštěl pokoj. „Čekáte dítě."

V pokoji nastalo hrobové ticho. Dvojice teď byla vyloženě ráda, že je obestírá tma. Dívali se na sebe s vyděšeným pohledem. „Jak? Jak je něco takového vůbec možné? Vždyť je to muž," protestoval Grandmaster.

„To není tak úplně přesné." Takže to vážně byla její matka.

„No, vidíte. Takhle to vždycky začíná," pronesl lékař a zmizel.

Matce se rázem změnil výraz tváře. Kde dosud byla zmatenost a znechucení, objevila se nebezpečná jiskra v oku následovaná nejpohodlnějším úsměvem. „Chtěl jste si vyzkoušet mou oddanost a teď máte její nezpochybnitelný důkaz, když teď nosím vašeho dědice."

V Grandmasterovi to zanechalo smíšené pocity, ale ani jeden z nich nebyl blízký radosti.

Va Nee Gast zesmutnila. Měla plán, od kterého se ji každá další vzpomínka snažila více odradit. Ale co když na tom všem byla jen polovina pravdy. Sama ze svých schopností věděla, jak se liší vzpomínky od skutečnosti a jak je jednoduché s nimi manipulovat. Co se mohlo dřív zdát jako šťastná vzpomínka, může během chvíle zhořknout a uvést jejího majitele do zatracení.

„Víš, že je neslušné pohrávat si s myslí druhých. Zvláště s myslí vlastního otce," upozornil ji Grandmaster. Va Nee ztuhla. „Samozřejmě, že vím, co děláš. Máš ten svůj urputný pohled, ze kterého se mi dělá fyzicky špatně."

„Omlouvám se, otče. Jen-"

„Jen jsi chtěla vědět něco o své matce. Já vím. Nepřijde ti, že se naše konverzace točí v kruhu. O co ti jde doopravdy? Jen to vysyp," pobídl ji netrpělivě.

„Chci najít svou matku," pevně se dívala otci do očí, aby dala najevo, že ze svého požadavku neustoupí.

„To jsme probírali snad tisíckrát," zoufal si En Dwi Gast. „Copak se ti práce, kterou jsem ti přidělil, nelíbí? Chtěla bys snad cestovat po světech, trpět hlady, žízní a nudou, chřadnout a nechat svého otce napospas věčným radovánkám? A hlavně máme podstav od té doby, co odešla…" Grandmaster se snažil vybavit jméno své bývalé zaměstnankyně. „… Taková ta, takhle vysoká, ostrá jako břitva, skelný pohled."

„Val," napověděla dcera.

„Myslíš? Měl jsem takový pocit, že to začínalo na B…" Grandmaster stále nepřestával ve svém snažení najít správnou odpověď.

„Vždyť se na tu práci ani nehodím," Va Nee nechtěla ustoupit. „Vzpomeň si na můj poslední úlovek. Namor. Na suchu byl úplně marný. Nebo. Nebo na toho slepce."

„Na první pohled žádný zázrak, ale během chvíle byl schopný vyřídit úplně kohokoliv, aniž by se téměř pohnul. Žádný divácký zážitek," připustil Grandmaster. „A právě kvůli tomu, jaké mi přivádíš kandidáty, mi připadá, že to děláš naschvál." Va Nee sklopila provinile zrak. Nemyslela si, že je tak čitelná, že ji dokáže přistihnout vlastní otec.

„Tak víš ty co? Běž si. Běž a najdi si svou matku. Ať máš konečně pokoj. Stejně by to s tebou bylo k nevydržení. Už teď to tak je. Stejně se brzy vrátíš zpátky ke mně, protože nebudeš mít podle čeho začít pátrat," předpověděl životem zkoušený muž.

„To se nemusíš bát," Va Nee Gast se mírně uklonila před svým otcem a vládcem, nevědomky se dotkla červeného šátku, který měla vždy kolem krku. „Sbohem, otče."

„Jen běž, než začnu brečet," Grandmaster odvrátil hlavu od svého dítěte a použil univerzální znamení pro odchod, aby se mohla Va Nee Gast vzdálit.