"Blacku. Hej, Blacku. Blacku," volali zase jednou na jeho záda. Oslovený mladík neměl sebemenší chuť se otočit. Kreativita některých zdejších lidí by se dala hodnotit v záporných číslech. Už ho předešli. "Hej, Blacku." Aspoň se nemusel namáhat s otočením hlavy. "Jak je vidět. Někdo se ještě nenaučil slyšet na své jméno."

Black naklonil hlavu na stranu. "Po kolika letech vlastně?"

Hlouček studentů, kteří mu zastoupili cestu, se náramně bavil. "Šest let. Jak může být někdo tak hloupý, že si za šest let nezapamatuje vlastní jméno?" smáli se mu do obličeje.

"Tak šest let? A to nikdo z celé té vaší zprofanované koleje nepřišel s nějakou přezdívkou, která by mě alespoň donutila povytáhnout obočí? Tahle škola jde vážně ke dnu, když z elity našeho druhu se stali zdegenerovaní budižkničemové," pronesl Black.

"Aspoň nejsme bastardi, jako někdo." Poznamenal jeden z jeho možných kandidátů na osobního tyrana.

"Díky, že se mnou souhlasíš, Crape," namítl Black bez známky vzrušení v hlase. Nebyla by pravda, kdyby řekl, že ho ta urážka ještě dnes nedokázala zabolet u srdce, ale základem vítězství bylo nedat na sobě nic znát. A v tom byl dobrý. Měl toho nejlepšího učitele.

"Já nejsem Crap," oznámil mu protivník.

"Promiň, Goyle. Pořád se mi pletete," mírně pokrčil rameny a dal se k odchodu.

"Já nejsem Goyle. Já jsem Crabbe. Čte se to Kreb," volal za ním zmijozelský student nakvašeně. Mladík mu však už nevěnoval sebemenší pozornost a vydal se dávno zamýšleným směrem. Nikdo z nich by ho neměl rozhodit. Už mohl být po těch letech na jejich nadávky dávno zvyklý, ale stejně ho vždy naplnily emocemi, které nechtěl vnímat. Nebylo to spravedlivé. On si nic takového přece nezasloužil.

"Co se stalo?" samozřejmě si jeho spolubydlící musel všimnout, že ho něco vyvedlo z míry. Sam už byl prostě takový. Vlastně skoro celá jejich žlutočerná kolej. Zbylí mrzimorští už byli jenom pilní.

"Ale, pořad to samé. Už mě to unavuje," postěžoval si.

"Jsou to všechno hlupáci. Nic si z toho nedělej. Ty jsou rádi, když si vzpomenou, jak si ráno zavázat tkaničky. Natož pak jak si správně uvázat kravatu." Ne ke všem však byl Sam stejně shovívavý. Přesto to druhého chlapce pořád umělo překvapit.

"Díky. To jsem potřeboval."

"Samo sebou, kámo. Pojď, vezmi si svetr, hůlku a jdem. Prefekt dnes uspořádal sněm na památku Toho nejlepšího z nás," Sam už vstával z postele, vytáhl hůlku zpod polštáře a rázem stál ve dveřích.

"To už uběhl další rok?"

"Je to strašný, co? Chudák jeho otec... Podívej, co mám." Sam obrátil vnitřní lem svého žlutočerného svetru se včelou k Blackovi. Měl tam placku z jejich čtvrtého ročníku, na které stálo Potter smrdí.

"Někdy se divím, že jsi nebyl zařazen do Zmijozelu," ušklíbl se Black.

"A víš, co ti na to řeknu? Nápodobně. My dva jsme prostě na ně až moc dobří," Sam ho objal kolem ramen a vydali se do společné místnosti za ostatními spolužáky ze své koleje.

Vzpomínkový akt začínal vždy u místa, kde viděli všichni Cedrica Diggoriho bez života v Potterově náruči. Prefekt pronesl řeč a pokropil pietní místo archivním travínem, na který každý rok padly veškeré tajné fondy koleje, a který pak koloval mezi všemi studenty bez výjimky. Pro prvňáky se připomněly nezapomenutelné příhody Toho nejlepšího z nich. Všichni v naprosto stejných svetrech zazpívali kolejní píseň. Pak prefekt ještě dodal: "Doufám, že máte všichni hotové úkoly… Protože teď se jde slavit."

Jako roj včel se hnali do společné místnosti, kde už na ně čekalo nejvybranější občerstvení.

Bylo už nad ránem, když se nejprudší veselí unavilo, a nastal čas na příběhy a některé odvážné nápady. A samozřejmě nemohlo Sama napadnout nic lepšího, než ve tři ráno zkoušet jedno z nejtěžších kouzel, které vůbec existovalo. Kouzlo na otevření deseti lahví najednou bez toho, aby se vylila byť jen kapka. Po chvíli pro nedostatek potřebné koordinace a zkušebního materiálu toho nechal a přišel s novým nápadem. "Co takhle vyzkoušet Patrona? A zjistit, kdo z nás je skutečný mrzimor."

"Jooo." Všichni nadšeně souhlasili. Patronus bylo nadužívané kouzlo na nejrůznějších večírcích. Bylo s ním spousta zábavy a nikomu nemohlo ublížit. Pokud by kouzelník neupadl na vlastní hůlku. "Tak schválně, kdo bude mít jezevce," zvolal Sam a vztáhl ruce nad hlavu tak prudce, až mu vyletěla hůlka z ruky.

Black se na to všechno jen díval ze svého koutu. Pozoroval to podnapilé stádo a skupinu modrých zvířat, jak postupně zaplňovala prostor. On rozhodně nebyl mrzimor, tak proč by se o nějakou podobně pokleslou zábavu vůbec snažil. Byl tu vlastně ze zlovůle jejich ředitele a nějakého rozpadajícího se širáku prolezlého moly.