Ještě po šesti letech to byla pro něho traumatizující vzpomínka. Jako by to bylo dnes, viděl se, jak celý nervózní čekal na své zařazení. Třásl se, ale všem tvrdil, že mu je jen zima. Popravdě byl z domu zvyklý na větší chlad. Nechtěl však nikomu prozradit, jaký strach ho naplňoval. Ještě pár lidí a bude na řadě.

Draco Malfoy.

Než se nadál volali ho k prastarému klobouku. Se vší pečlivě naučenou grácií přešel síň a usadil se na židli. Klobouk se ho pomalu ani nedotkl a hned slyšel svůj verdikt: "Mrzimor." Draco celý zkoprněl, zesinal, zbledl a nemohl se ani pohnout. V sále bylo ticho jako v hrobě. Ani profesorka McGonagallová nevěděla v první chvíli co si počít.

"Neslyšel jsi? Běž ke své koleji," Brumbál zavolal až moc zvesela, tím rozesmál celou místnost. Draco se za ním otočil a nemohl si přitom nevšimnout výrazu na Snapově nečitelné tváři, která přešla z nepostřehnutelného zděšení k nejasnému podezření, až se nakonec Snape opět vrátil ke své oblíbené grimase naprostého zhnusení a už nespustil Pottera, jejich novou celebritu, z očí. Proč mu nepomohl? Tohle přece nebylo v žádném případě možné. Přece už po staletí byli všichni Malfoyove ve Zmijozelu a Draco se sám snažil, aby se jeho kvality rovnaly kolejním ideálům. To až se dozví jeho otec. Musel to být naprostý omyl, totální selhání systému. Nemohl přece skončit v Mrzimoru. Co až se to dozví jeho otec?

Přinejlepším ho vydědí. Už se viděl, jak píše domů, jak zklamal všechny naděje, co do něho rodina vkládala. Zklamal je a i všechny generace Malfoyů a Blacků. Ale stejně jim bude muset napsat. Ještě jednou se podíval ke svému stolu plnému známých a příbuzných a minul ho. Musel ho minout. Protože nějaká hučka zaměnila Zmijozel za Mrzimor. Ať se jde vycpat. Se zbývajícími střípky hrdosti se posadil ke stolu a vzdorovitě mlčel. Zhnuseně si prohlédl všechny ty lidi se zářivými úsměvy a odvrátil se. Do zorného úhlu se mu dostali opět studenti Zmijozelu a zahlédl na nich úplně stejný znechucený výraz. Ten pohled ale patřil jemu. "Zrádče," artikuloval na něho jeden starší zmijozel. Tohle nesnese. Jakmile padne noc, uteče. Bude se loudat krajem jako tulák, bez rodiny, bez přátel, dokud nezabloudí do Zakázaného lesa, kde ho rozsápe divá zvěř. Nebo by ho třeba mohli přeložit do Krásnohůlek, pokud by ho otec vůbec chtěl vzít po tomto selhání na vědomí.

"Tohle je noční můra," ozvalo se náhle vedle něho a ten samý člověk do něho vrazil. Draco si ho prohlédl od hlavy k patě. "To mi povídej," vypravil ze sebe a odtáhl se.

Chlapec si prohrábl rozcuchané vlasy a nijak si nevšímal odmítání z Dracovy strany: "Ten klobouk mi neskutečně rozcuchal vlasy. Tolik času mamce trvalo, než mě konečně propustila z koupelny a teď si na mě sedne jeden starý klobouk a mám zas na hlavě vrabčí hnízdo. Aspoň že to mamka nevidí... Já jsem Sam, mimochodem." Sam byl k nezastavení, když byl nervózní a tahle situace byla pro všechny prváky pořádně stresující.

Draco se díval na Samovu pravici. Cítil se naprosto zrazeně. Odmítla ho vlastní kolej, jeho přátelé a dokonce i ten slavný Harry Potter. Ta podaná ruka mu nemilosrdně vrátila Potterovo ignorantské opovržení. Nikdo nemohl zpravit to, jak se Draco cítil. Nejradši by utekl a někam se schoval. Tvář se mu zkroutila do úšklebku a otočil se k Samovi zády. Ten jen pokrčil rameny a sledoval zařazování.

Večer nepokračoval nijak slavně. Jedli, pili, všichni se bavili - jak povrchní. Pak je prefekt zavedl do kolejních místností a ukázal jim jednotlivé ložnice. A v Dracově pokoji už čekal ten chlapec s vrabčím hnízdem na hlavě a opět stál s nataženou rukou. Draco se jen otočil na podpatku a odešel do společné místnosti napsat dopis rodičům. Sebral brk s inkoustem a pergamen. Sedl si do vcelku pohodlného křesla a přemýšlel nad tím, jak začít. Čím víc, o dnešním dni přemýšlel, tím víc ho celá jeho situace bolela. Už se odhodlal napsat první slovo, ale jakmile se brk naklonil nad papír, všechno se mu před očima zamlžilo. Snažil se uvolnit, ale hrdlo měl stažené a unikaly z něho heky, které se nebezpečně podobaly fňukání. A ještě ke všemu si zničil pergamen, na kterém teď sídlila černá kaňka velikosti lochneského jezera.

Z vedlejšího křesla se najednou vyvalila postava. V ruce držela prazvláštní hodinky. Posadila se vedle Draca na gauč. "Hádám, že bys teď chtěl být někde jinde, co?" pravil kluk s hodinkami. Draco kývl. "Nedivím se ti. O Mrzimoru se nesou nejrůznější pověsti a většina z nich je pravdivá," zazubil se na něho. To Dracovi vůbec nepomohlo. "Taky jsem odsud chtěl pryč, protože všichni moji kamarádi skončili v Nebelvíru. Občas se to tak stane. Ale pak jsem si tady našel spoustu nových a zajímavých přátel, které bych jinak nepoznal. Ale co ti budu povídat. Kde bys chtěl teď být?"

Dracovi to přišlo jako hloupá otázka. Nejradši by chtěl být doma ve svém pokoji schovaný pod dekou, ale to nemohl přiznat. "Zmijozel," vyšlo z něho.

Chlapec nad tím uvažoval. "Hm, to je opravdu rozdíl. No, víš co? Zítra to s námi ještě zkus, a pokud se ti u nás nebude líbit, tak spolu půjdeme za ředitelem a zeptáme se, jestli by tě nemohl dodatečně přemístit do Zmijozelu. Co ty na to?" Mladík se na něho díval s pochopením. Draco přikývl.

Kluk se zas začal věnovat svým hodinkám bez ciferníku a Draco si sedl nad dopis. „Nikdo přece nemůže chtít, aby ses tu od prvního dne necítil dobře."

Drazí rodiče,

posílám pozdrav z Bradavic. Matko, moc tě prosím, aby sis tento dopis přečetla nejdřív o samotě. Dej dobrý pozor, aby u toho nebyl otec. Velmi mi na tom záleží. Dnešní den byl nejhorší, co jsem kdy zažil. Ten hloupý klobouk, co mě měl zařadit do Zmijozelu, jako všechny naše předky, mě poslal do Mrzimoru. Nemohl jsem s tím nic dělat. Klobouk si vůbec nedal říct. Zklamal jsem vás a je mi to skutečně strašně líto. Takže teď sedím ve společenské místnosti Mrzimoru a píšu tento dopis. Jeden kluk mi řekl, že mě zítra doprovodí k Brumbálovi, aby se toto nedorozumění vyřešilo.

Váš syn Draco.

"Víš kolik je hodin?" zeptal se mladík, který ještě pořád něco prováděl.

"Kdybys měl na hodinkách ciferník, tak bys to věděl," odpověděl Draco. K čemu by vůbec nějaká taková věc existovala, když neslouží ke svému účelu. Mladík se nad jeho poznámkou pousmál. "Dej mi čas," poručil hodinkám a ty k Dracovu překvapení zapískaly čas. Mladík se potěšeně usmál.

"Páni," vydechl Draco.

"Já vím, spousta hodin. Jsem Cedric, kdybys mě zítra hledal," usmál se Cedric a schoval si hodinky do kapsy.

"Draco Malfoy."

"Rád jsem tě poznal, Draco."

Cedric Diggory na něho ten večer udělal obrovský dojem. Stejně jako na většinu Mrzimoru. Proto si ho také každý rok připomínali. On byl nejlepší z nich všech. Byl ztělesněnou duší Mrzimoru. Byl pracovitý, milý, odhodlaný, vždy dostál svým slibům, měl neskutečné pochopení pro všechny své spolustudenty a vždy jim byl ochotný pomoci. Nikdo si díky němu nepřišel sám. A díky jeho vlastnostem za ním Draco nikdy nepřišel s tím, aby zašli za Brumbálem kvůli přeřazení. Vlastně to bylo hlavně proto, že jeho otec byl rychlejší.