Bofur vždycky všechno popletl anebo zaspal, pomyslel si Bilbo s trpkým vydechnutím, rozhlížeje se kolem dokola, zdali z některé z chodeb ještě nevykoukne dobře známá Hračkářova ušanka. Nešlo mu na mysl, že zrovna Bofur, ten, který byl ze všech nejvíce zdrcený z náhle změny veškerých Bilbových plánů, spočívajících především v odchodu z Ereboru poněkud zbrklém a velmi brzkém, by měl při posledním rozloučení chybět.
„Jako tenkrát v Jezerním městě," konstatoval Nori nepřítomnost opozdilce pro změnu nahlas. Jindy by se trpaslíci smíchy lámali v pase, jenže dnešní ráno bylo neveselé. Slunce ještě ani nevstalo, když se celá společnost sešla na vstupním nádvoří, dát mistru Lupiči i příteli přání bezpečné cesty a šťastného návratu do Kraje. Stáli tu všichni druzi, kteří putovali k Osamělé hoře, s výjimkou právě Hračkáře a samozřejmě také krále. Dokonce i Dwalin přešlapoval po boku svého bratra, avšak s výrazem o nic mírnějším než jindy. Možná spíš než vlastní vůle, Balinovo naléhání jej přivedlo až sem. Ale ani to nepřekvapilo Bilba nejvíce. Početná skupina dalších trpaslíků postávala opodál, k čarodějově poměrné nelibosti. Ten měl v úmyslu Erebor opustit s co možná nejmenším rozruchem, a proto velmi brzy z rána. Akorát že teď se tu sešli všichni ti, kteří měli s Bilbem co dočinění během jeho dlouhého pobytu v Ereboru. Hobit znovu pomyslel na Bofura a jeho povídavá ústa.
Berita, jedna z kuchařek, pozvedla ruku a krátce, skoro až nenápadně zamávala. Bilbo, třebaže starý mládenec, rozhodně nebyl žádný nekňuba. Dávno si všiml, že po něm házela očkem. A také porce jídla, které mu byly podávány za doby její služby, by se daly označit za více než vydatné. Zamával rovněž. Nechyběl tu ani podkoní Dern, chlapík věku pokročilého, avšak s vlasy i vousy černými jako uhlí, bez jediné šediny. Po Dernově pravici, jako štíhlý topol vedle rozložitého tavolníku, přesně takového, jaký každé jaro vykvétal v zahradě Starého Brala, stál učitel Magnus zvaný Tyčka. Muž uvážlivý a vzdělaný, hlavně v oblasti přírodozpytu. Také docela vyčouhlý, na trpasličí poměry až nezvykle. Bilbo si mohl být téměř jist, že všichni z jeho předků určitě nebyli trpaslíci. Ovšem slušné vychování mu bránilo pokládat takto osobní otázky, třebaže v hovoru o rolnických postupech a vůbec celém rázu krajiny v okolí Hobitína, ba i celého Kraje, strávili pospolu hodin nepočítaně. Podobně jako s tělnatým písařem Nylem, sporým a pihovatým mladíkem, jehož pro změnu uchvátily hobití mýty, legendy a veškerá historie. O hůl se opíral stařičký šperkař Kazan, na nose obroučky s lupami silnými tak, až se Bilbo neubránil pomyšlení, jaké štěstí tenhle duchem mladý vtipálek vlastně má, když na slunce vychází jen zřídka. To by mu mohlo hravě podpálit střapaté, už úplně bílé obočí. Od hlavního schodiště právě přicházel kovář Ron i jeho bratr horník Fron – jedni z mála řemeslníků, kteří s Bilbem prohodili slovo, když je míjel se strážnými v zádech. Fron si měl brzy brát služebnou Kathalu, která Bilbovi pravidelně nosívala čisté prádlo. Ta dorazila rovněž, společně se svou matkou. Přišli i někteří vojáci. Tři dokonce z Dáinovy družiny, dva z nich s Bilbem potají hrávali šachy, aby si ukrátili čas na stráži, posledního ani neznal.
„Neputujte severně. I při západním břehu Jezera dávejte pozor, je tam nepřehledno," vykládal směrem k čaroději prošedivělý trpaslík s jizvou přes oko, o kterém se Bilbo od Oriho dozvěděl, že se jmenuje Alaric, a že v Ereboru bývá zřídka, neboť obvykle doprovází karavany z Modrých hor a zpět. Bilbo znal také důvod, proč má gázou ovázanou hlavu a i předloktí. Věděl, že poslední výprava byla v blízkosti Hory napadena, nebo spíše jenom překvapena za podivných okolností. Bilbo si nedělal iluze, že by se skřetům a podobným bestiím v odporných lebkách mohlo honit něco kloudného. Že by vůbec byli schopni úvahy bez rozkazu. Nicméně o jednom se přesvědčil nepříjemně z blízka: pokud měli možnost zabíjet, obvykle se nezdráhali. A tito prý zabíjet mohli, ovšem raději se hnali na jih jako splašení, nedbaje touhy po krvi trpaslíků. Tako zvěst činila hlavně Gandalfa čím dál tím více ustaraným, a o to více spěchal s odjezdem. Hobit si díky tomu připadal, že právě teď své přátele opouští v době nedobré, a celé nitro se mu svíralo. Avšak vytušil, že právě prsten na dně jeho kapsy je nade všechny osobní pohnutky. Ačkoli se Čaroděj nevyjádřil docela a tajnůstkařil, až to hezké nebylo – vymlouval se na správné odpovědi ve správný čas – Bilbo si byl jist, že opatruje předmět důležitosti nesmírné. Strach z cesty jako takové ovšem neměl, neboť král elfů Tranduil jim měl zajistit doprovod skrze Temný hvozd. Gandalf totiž, na rozdíl od Thorina, s ním udržoval vztahy veskrze přátelské. Případnou skrýš nabízel i dům Medděda, kožoměnce, k němuž se uchýlili již kdysi, ještě s celou výpravou. Následovala Roklinka, kde Bilbo doufal, že se rovněž stihnou zdržet, poněvadž zdejší knihovny ukrývaly učiněné skvosty. A potom, potom už zbýval jenom Kraj, kam snad dorazí do prvních sněhů a jarní paprsky uvítá ze své znovu zabydlené nory.
Za Alaricovu zdravou paži byla zavěšena velmi mladá žena, tmavovlasá a mezi trpaslicemi jistě hezká, i když Bilbo měl jiná měřítka. Nechovala se však, jako by byla jeho dcerou a půlčík se musel pousmát. Trochu připomínala Thorinovu pobočnici Odette, třebaže ta měla ve tváři jemnější rysy. Také zde byla, a také se rozhlížela, jako kdyby i ona očima hledala Bofura, který stále ještě nedorazil. Bofura, koho jiného. V přítomnost krále totiž Bilbo ani nedoufal, avšak nejlepšího přítele, toho by naposled obejmul rád.
„Tady, berte, něco k snědku na cestu," s hlasem podobným hlasům kyprých hobitích pěvkyní, které vystupovaly o městských slavnostech v Hobitíně, podávala Bilbovi plátěný vak Bomburova žena. Nádvořím se rozlinula vůně právě upečených koláčů. Půlčík poděkoval se zdvořilostí jemu vlastní a pokusil se úsměv, i když jeho tvář musela zrcadlit pocity, jež nedokázal popsat ani jako smutné, ani jako veselé. Opouštěl Erebor, vězení, na které si možná až příliš zvykl, a věděl, že to bude na čas velmi dlouhý. Možná dokonce navždy. Nicméně Bilbo věřil čaroději, v jehož stínu právě stál. Vysoký muž měl být jeho doprovodem a ochráncem při cestě zpátky – dlouhé pouti za životem spořádaného hobita. Jenže Bilbo tušil, že už nikdy nedokáže být znovu tím, kým kdysi býval. Třebaže se usadí do svého starého ušáku po pradědečkovi z otcovy strany a chlupatá chodidla natáhne na lenošku. I když otevře malované knihy, na sedmý den vyleští sváteční příbory ze stříbra, sedne si s dýmku ve stínu na zápraží, občas zajde na trh a bude pěstovat tuříny – ne, ani tehdy ne. Přestože se bude chovat nachlup stejně jako ostatní hobité, jako oni už prostě nebude.
Jak se tak zasnil, bezděky pohladil Žihadlo, jež se mu houpalo u pasu. Meč s modře zářící čepelí, který se tenkrát zdráhal přijmout, a nyní si už ani nedovedl představit putování beze zbraně. Zahleděl se ven otevřenou branou. Byl to pohled do velké dálky, kam oči nedosáhnou. Pohled přes pláně a Dlouhé jezero, přes průsmyky v Mlžných horách i husté bory na jejich úbočí, až k mírným, zeleným kopečkům krajiny, která mu byla domovem. Nastal čas.
Zpět do nádvoří se otočil až ve chvíli, kdy zaslechl vzrušený šum v početném seskupení. Uviděl skloněné hlavy veškerých přítomných. Král z poloviny schodiště obhlížel síň, jejíž zlatá podlaha se leskla odrazem zapálených smolných loučí. Vzpomněl si, jak se tenkrát na okamžik zdálo, že horoucí, roztavený kov pohřbí Šmaka nadobro. Že ten smělý plán vyšel a past sklapla. Jenže nestalo se tak. Až tmavé vody Jezera pohltily šupinaté tělo, žel až poté, co jeho oheň zpustošil zchudlé město stojící na kůlech nad hladinou. I s hrdinným Bardem se toho dne jistě shledá naposled. Zatřásl hlavou a s ústy lehce pootevřenými koukal ke schodům.
Ačkoli se Thorin snažil skrýt překvapení, překvapený dozajista byl, a to nad množstvím lidu, jeho lidu, který se tu toho rána shromáždil. Stočil pohled na Bilba a Bilbo polkl. Netroufal si vůbec odhadnout, s jakou nevyzpytatelný trpaslík dorazil a vlastně proč? Proč? Měřili se spolu dlouho, velmi dlouho, až královu pozornost upoutala trojice poníků, kteří ospale postávali po boku Gandalfova vysokého siváka.
Huňatý, statný hnědák byl naložen zásobami všeho druhu: přikrývkami a houněmi na spaní, kotlíkem s trojnožkou, čutorami nejen s vodou, neboť i o víno a pálenku se Bombur postaral, s odůvodněním, že noci už začínají býti chladné. Z postroje visely rovněž vaky s jídlem, pro každého dřevěnou miskou a lžící, sáček s tabákem, ruksak s mýdlem a náhradním šatstvem, luk a toulec plný šípů – kdoví proč, když Bilbo střílet neuměl – a další, nejrůznější věci potřebné pro dlouhou cestu na západ. Ovšem plavý valach s širokou lysinou, ten nesl z každé strany jednu bytelnou, dřevěnou truhlu, zajištěnou silnými řemeny z kůže. Jednalo se o schránky přesně takové, jaké sloužily k uschování zlata či nejrůznějších cenností. A právě k nim padly Thorinovy ledově modré oči, nyní poněkud zúžené: „Co má tohle znamenat?"
Dřív, než Bilbo stačil vyhrknout, že on se o žádné poklady neprosil, ani si žádné nenárokoval, ale je prostě spořádaným hobitem, tudíž mu slušnost nedovolila dary odmítat, neb hobité dary neodmítají nikdy – to považují vůči dárci za urážku nejvyššího ražení – Kili vystoupil řady, kde stál společně s elfkou Tauriel. „Pozornosti od celé společnosti," vysvětlil za divokého gestikulování rukama. „Každý máme právo naložit se svou částí pokladu dle vlastního uvážení. Tos přeci sám řekl, strýci."
„Přesně tak, Výsosti, máme právo," vykročil rovněž Nori. Trhnul loktem, aby vysvobodil rukáv svého kabátce z pevného sevření Doriho dlaně, která jej tahala zpět.
„Ano, to máte," souhlasil Thorin klidně, výraz záhadnější než obvykle, nýbrž ani rozhněvaný, ani lhostejný.
„Nemůžeš nám přeci zakázat..." drmolil ze setrvačnosti mladý princ až do chvíle, než se zorientoval, a zarazil. „Počkat, Thorine, ty se nezlobíš?"
Král přešel Kiliho otázku bez komentáře, okované boty začaly s klapotem odpočítat zbytek schodů k nádvoří. Thorin si to zamířil přímo k půlčíkovi, který v ten moment naprosto netušil, co očekávat. Ještě ke všemu, když trpaslík sáhl pod safírově modrý plášť, velmi blízko jílce meče, který ovšem neuchopil, ale jen Yavanna mohla vědět, co ukrýval po kapsách. Třeba dýku, napadlo Bilba, ale hned si uvědomil, jak je taková myšlenka absurdní. Kdyby jej chtěl Thorin trestat, možnosti už měl. Jenže pokud si Bilbo vybavil slovo nevypočitatelný, rovněž si, samočinně, v podvědomí zobrazil tvář tohoto trpaslíka, tvrdou a přísnou. Pokaždé, a to i když setrvávali v míru a přátelství, se cítil poněkud neohrabaně, když měl zpříma hovořit s králem pod Horou. Dočista jako dítě. Podobně se cítil i dnes, právě teď, ale nemínil to dávat na odiv. Zvedl bradu a čelil pichlavému pohledu, bez úmyslu uhnout dřív, než se dostatečně vzdálí od brány.
„I já pro vás něco mám, mistře Lupiči," pronesl Thorin mírně a z vnitřní kapsy vytáhl cosi stříbřitého. Hobit si moc dobře pamatoval, co to je. Vzácná kazajka, která mu byla kdysi dána darem.
„To nemohu přijmout," odvětil stroze. A ani nechtěl. Vzpomínky pojené s touto proklatou košilí byly příliš nepříjemné na to, aby ji chtěl ještě někdy obléknout. Spojil ruce za zády, kde promnul potem navlhlé dlaně.
„Byl to dar," znovu jej vybídl trpaslík, poněkud netrpělivý. Natáhl pravici, jako by chtěl hluchému naznačit svůj záměr. Jenže Bilbo slyšel a poslouchal. On vždycky poslouchal, co mu druzí říkali, na rozdíl od jiných.
„Dar, který jste chtěl vrátit," vysvětlil tedy, aby své pohnutky vyjádřil naprosto jasně. Dary se sice neodmítají, pravda, ale ani nežádají nazpět. Takový prohřešek byl v Bilbových očích ještě fatálnější. V sále, kde to před pár okamžiky hučelo jako v úle, nyní zůstalo úplné ticho. Trpaslíci zvědavě pozorovali tento podivný, nesourodý duel, stejně jako Gandalf z výšky.
„Rozumím," vydechl Thorin stále vzpřímený a hrdý, sebejistý jako obvykle, avšak stejně se zdálo, jako by se do každého slova musel nutit. Anebo jednoduše nevěděl, co říci, ještě přede svědky, se kterými dozajista nepočítal. Vždyť ani Bilbo s nimi nepočítal. „Rozumím vašemu vzdoru, nicméně přijmout byste měl, už kvůli vlastnímu bezpečí." Hobit ani teď ruku nenatáhl. Bezpečí bylo argumentem vskutku chabým. Pocitu bezpečí odvykl dávno.
„Bilbo," promluvil znovu král, znovu zřetelně, ačkoli skoro nepohnul semknutými rty, „dopustil jsem se chyb." Sebezapření, které sálalo s rozložité postavy trpaslíka, by se skoro dalo uchopit, leč slova, jež pronášel, nezdála se býti neupřímná. „Mnohých chyb. Ty chyby vyústily ve skutky, které bych nyní toužil vzíti zpět. Ano, chtěl bych vzít zpět své činy i své chování. Okradli jsme se vzájemně, mistře Zloději, vy mě o Kámen, já vás o čas, který jste byl nucen trávit v Hoře jako zajatec. A málem i o čest." Král sklouzl pohledem do boku, tam, kde vedle Gloinovy ženy a syna stála jeho pobočnice. Zjemněl způsobem, jaký u něj Bilbo dosud neznal. A pak mu to došlo. Láska, vzpomněl si na slova, která Gandalf pronesl v pokoji té ženy, kam se v podstatě vloupali. Slova, která nechápal. Půlčíkova ústa se bezděky zkroutila vzhůru. Láska, pomyslel si, o té se říkalo, že dokáže hory přenášet, kámen rozbít, železo roztavit a změkčit tak, aby z něj mohlo vzniknout něco krásného a hodnotného. Och, i Bilbo věděl, jaký je to pocit, a i když jej nezažil už pěkných pár let, pamatoval se. A celý zútlocitněl.
„Málem i o čest," zopakoval král ještě jednou, když odtrhl pohled od tmavovlásky. Zněl trpce. „Bilbo," oslovil hobita do třetice, „odpusťte mi. V pokoji se vraťte domů, v pokoji sázejte stromy, budete je moci vidět růst, a važte si rodné země, neb ta je nade všechny poklady. Vzpomínejte na krajiny daleko na východě, kde budete mít vždycky přátele. Odpusťte mi, Bilbo, a opusťte Erebor v míru."
„Thorine," prohloubil úsměv půlčík, „vždyť já už jsem vám dávno odpustil." Byla to pravda. O takovou rozmluvu nakonec ze všeho nejvíce stál. Skrze vysvětlení dojít smíru a v míru také odejít. Jak hobité říkají, zamést špinavý stůl, aby bylo možno znovu zasednut k čisté tabuli, a minulost minulosti ponechat. Převzal i mithrilovou kazajku, aby svá slova činem zpečetil, protože trpaslíci byli národem činu především, a povětšinou jenom činu dokázali správně porozumět. Potom král udělal něco, co jistě nikdo nečekal. Nikdo včetně Bilba. Uchopil jej hrubou, širokou dlaní za zátylek a přitáhl jeho čelo ke svému. V gestu tolik typickém pro trpaslíky, v gestu přízně a bratrství, naštěstí o něco mírnějším, než když se tenkrát ve Dně pytle vítal Dwalin s Balinem. Bombur nato potáhl nosem tak hlasitě, až se Bilbo musel uchechtnout. Jako nikdo z trpaslíků nikdy, snad jen vyjma Oriho, ani on nenosil kapesník.
„Počkejte! Počkejtééé!" ozvalo se z rohu síně, tam, kde ústil průchod do stájí. Uřícený Bofur táhl na dlouhé otěži poněkud vzpurného grošáka, na zádech nacpaný tlumok z hověziny. Zarazil se, když spatřil krále. Brada mu spadla skoro až k zemi, poněvadž jen nevěřícně hleděl před sebe. Však Bilbo by na jeho místě také nevěřil a nevěřil ani teď, protože vytušil, co spakovaný trpaslík zamýšlí. „Jedu s vámi," vykřikl Hračkář, až se jeho hlas síní rozlehl.
„Bratře!" Bombur ho zděšeně popadl za límec. „To přece nemůžeš." Rovněž bratranec Bifur kroutil hlavou v nesouhlasu a cosi mumlal v rodném jazyce. Odette měla oči vypoulené a skelné.
„Proč?" vydechl Bilbo, protože překvapením se na víc nezmohl. Chtěl namítnout, že přece Hora byla tím, po čem všichni trpaslíci toužili, k čemu směřovali a za o bojovali. Chtěl namítnout, že ať už jsou Bofurovy pohnutky jakékoli, a velmi mu lichotí, on mu přece není nic dlužen. Žádnou službu ani doprovod. Však znovu zopakoval jenom: „Proč?" Již mnohé proč dnešního rána odvíjejícího se poněkud neočekávaně.
„I ve světle pozdního odpoledne, milý příteli, jsem si nemohl nevšimnout jistejch předností, kterýma hobitky oplývaj," zazubil se trpaslík, šibalsky mrkl jedním okem a před vlastím hrudníkem posunkem naznačil, jaké to přednosti má konkrétně na mysli. Bilbo se musel zasmát, s ním i Balin, Nori a dokonce, seč trochu odměřeně, i král. „Já musím," navázal o dost závažněji. „Pomohl jsem v boji, pomohl jsem s opravama, rád, ale nepatřím sem. Nepatřím do Ereboru, nejsem potomkem Durina."
„Jako bys jím byl," ujistil jej Thorin samozřejmě. „Avšak zůstáváš svobodným trpaslíkem, Hračkáři, můžeš se odebrat, kamkoli se ti zlíbí. Ale pamatuj, brány Ereboru ti budou navždycky otevřené."
Bofur poděkoval, upřímně. „Na stáří se vrátím!" zvolal do pléna. Pak rozpřáhl paže a popadl do náruče drobnou tmavovlásku způsobem, až ji od podlahy nadzvedl. Dlouho, předlouho ženu držel, za doprovodu nevraživého pohledu krále pod Horou. Ten, leč celý zkoprnělý, ale nijak více nezasáhl. Bilbo se potutelně uchechtl nad Hřačkářovou očividnou nevědomostí, jen kratičce, neb vzápětí ucítil herdu do zad, silnou tak, až se skoro zlomil vedví. Rána byla rovnou tuplovaná, a to od obou princů, kteří se loučili ryze trpaslicky."
Bilbo nakonec obdržel mnoho rad, dalších poplácání více či méně rázných, drobných upomínek, srdečných stisků dlaně, přání dobré a bezpečné cesty, a dokonce i letmý polibek na tvář od kuchařky Berity.
„Je nejvyšší čas vyrazit, pokud chcete dát sbohem i pánu města Dol," připomenul čaroděj, který si rovněž potřásl rukou s trpaslíky a prohodil ještě pár slov s králem v ústraní. Bilbo pohladil lysinu Mirty II., jak narychlo pojmenoval kobylku, která mu byla také darována. Všem ještě neopomněl sdělit, že i oni budou v Kraji vždycky vítáni. Že na svačinu mohou dorazit kdykoli, protože hobité svačí v podstatě neustále, a že ani klepat nemusí.
Bofur ještě jednou, naposledy, objal Bifura i bratra, nebo se o to spíše pokoušel, jelikož na Bomburův břich neměli dost dlouhé ruce ani vysocí lidé. A pak se hobit, trpaslík i čaroděj vyhoupli do sedel a pobídli zvířata do kroku.
„Nezapomeňte na zlobří jeskyně, na náš dlouhodobě uložený vklad," vykřikl ještě Nori za vzdalující se tříčlennou skupinou.
„Nezapomenu!" křikl Bofur nazpět, když se v sedle otočil. „Zlato přece vábí přednosti."
Nezapomenu, zaznělo jako ozvěna nesená štiplavým ranním vánkem. Jako vzpomínka na jedno příliš dlouhé dobrodružství, které by však Bilbo za nic na světě nevyměnil. Nikdy nezapomene – to věděl s jistotou. I on se otočil, na všechny ty, kteří stáli v řadě před ereborskou branou a doprovázely je pohledy. Stáli tam i se svým králem, jenž ve své dlani svíral dlaň uslzené tmavovlásky. Nezapomene. Ještě jednou, pro jistotu, zkontroloval obsah svých kapes, zdali je všechno tak, jak býti má. Teď byl totiž Bilbo Pytlík z Kraje, Strážce prstenu, což se rozhodl pojmout za své další poslání. Protože život bez dobrodružství, ten už si nedovedl ani představit.
