Thorin vzpomínal na ráno toho dne.

Vždycky míval své neřesti a mnohé z nich za neřesti ani nepovažoval, a právě takové si hýčkal. Nejen z důvodu, že se mu zdály zcela nevinné, nýbrž také proto, že mu zpříjemňovaly všední dny. Ano, nesmírně rád si nechával naplnit ústa teplem, vůní a příjemnou chutí tabáku, a to nejlépe hned, jak ráno oči otevřel. I toho podzimního jitra toužil zapálit si. Za pomoci třísky s malým plamínkem a sušených lístků rostliny, kterou snad i sám Mahal musel velebit, si dopřát lahodnou tečku v podobě dýmky, jakožto stvrzení veškerých příjemností v naprosto dokonalém konci. Chtěl to udělat, ačkoli věděl, že bude pokárán. Odette se totiž pokaždé hněvala, jak hanebné je kouřit před snídaní. Hanebné a také nezdravé. Ale tentokrát to byla zrovna ona, která mu nečekaně darovala váček toho nejlahodnějšího dýmkového koření, které kdy v životě ochutnal. A to se považoval za znalce.

Král nelitoval. Nelitoval žádných kroků, které v poslední době učinil. Nelitoval ani omluvy, jíž věnoval půlčíkovi, a nejen proto, že právě díky ní ještě více stoupl v Odettiných očích. I něco v něm samotném, jako kdyby našlo usmíření. Jako by nadobro uzavřel jednu temnou komnatu, do níž se vícekrát nechtěl vracet. A zahodil klíč.

Křeslo natočil tak, aby měl oheň z krbu v zádech, upil vína a potáhl z dýmky. Zažíval věru příjemné období, snad nejpříjemnější od doby, kdy byl nucen s otcem a dědem utíkat z doutnající Hory. Jistě, nezmizelo dvorní klevetění, žádným kouzlem nepřibyly potraviny na zimu, nezapomněl na vojáky z Modrých hor, kteří dorazili ranění. Však nejednalo se o nic, co by nezvládl sveřepý národ trpaslíků, jenž toho v minulosti zvládl už mnoho. On sám toho zvládl už mnoho, a ještě bude muset zvládnout, a právě proto se teď soustředil na to, aby dokázal vyspořit chvilky jenom ve dvou. Uvědomoval si, že se možná někdy chová jako lehkovážný, poblouzněný mladíček, tím spíš, když takovým nikdy nebyl – on totiž musel dospět ze dne na den. Však nyní, nyní si vynahrazoval roky větrem odváté.

S každým nádechem si dlouho držel chuť dýmkového koření na jazyku, protože bylo skutečně výtečné. Odette přiznala, že ho koupila už tehdy na jarmarku v Dolu, ale to si ho prý ještě nezasloužil. Král se krátce zamyslel, čím že si ho zasloužil dnes. Vzpomněl na předešlou noc a samolibě se usmál. Cítil se skoro až dojatý. Už tenkrát, sotva přijela do Ereboru, mu chtěla působit radost. Stále mu působila radost, Amrâlimê…

Dolil si víno a naplnil i druhý pohár, protože očekával příchod Dáina. Z toho se těšil rovněž, neb konečně dorovná veškeré závazky a pak, králův bratranec se s většinou svého lidu navrátí do Železných hor, aby tam oslavil Durinův den s chotí a dcerou. Trpasličí svátek se Thorin sám chystal uctít umírněně, a to s ohledem na Odette a její nepěkné vzpomínky vázané k tomuto datu. Avšak radoval se, že obrátí list, s nadějí uvítá nový rok, jenž snad přinese více klidu a jistoty nežli ten předešlý. Inu, zažíval věru příjemné období.

„Měli bychom zanechat toho nesmyslného hašteření mezi námi, co říkáš, bratranče?" otázal se pán Železných hor se smíchem a štědře si zavdal rudého moku. Bodrá nálada z něj přímo prýštila a Thorina to tentokrát ani neobtěžovalo. I když to hašteření, jak pravil, nepovažoval za nesmyslné, klukovské tahání, nýbrž za důsledky Dáinovy občasné zpupnosti, nechal to být.

„Souhlasím," odvětil bez zbytečného pochlebování, které z duše nesnášel, a více nereagoval na skoro až neobvyklou vřelost jinak rázného trpaslíka. Dobře věděl, že Dáin přichází s požadavky, a rovněž znal i příznačné chování a mazanost vlastní krve. Možná by si i povzdechl, kdyby jej postavení nenutilo zachovat si tvář. Vyzval by Dáina, ať jednoduše přizná barvu, protože podobné divadlo považoval za naprosto zbytečné. Jako král pod Horou hodlal, nyní a bez vytáček, dorovnat dluhy, jimiž měl Horu splatit. Taková byla jeho povinnost, jednak jako vladaře, tak i jako muže, který se chtěl čestným nazývat.

„…jako když jsme byli v mládí spojenci a bratry, pamatuješ se, Thorine?" Jistěže se pamatoval a musel v duchu složit poklonu, jak chytře se jej Železná noha snaží obměkčit. Veskrze minulost, kdy jejich vzájemné vztahy byly vskutku o poznání vřelejší. Skutečně kdysi s Dáinem bývali jako bratři, jenže potom se všechno rozsypalo během jednoho, jediného dne, a dnešek už byl příliš vzdálen minulosti. Přesto král pozvedl svou číši na znamení, že ony vzpomínky má stále na zřeteli.

„Výborně!" zaradoval se trpasličí lord. „A na to se napijme!" Naleštěný kov se dotkl kovu, načež oba trpaslíci smočili rty ve víně, jehož zbytky otřeli z vousů. „Již zítra vyrážím na cestu do své domoviny…" klábosil Dáin dál. Král poslouchal a bafal z dýmky, kde už tabáku měl poskrovnu. „Ale ještě předtím než odejdu, přicházím s jistým návrhem, bratranče."

„Poslouchám." Thorina napadlo dýmku si přicpat, ale nakonec se rozhodl ji spíše uhasit a odložit. Upřel k Dáinovi tázavý, leč stále pevný pohled. Nikdy nevítal mrhání časem, chození okolo horké polévky ani zaječí kličkování. Rád jednal přímočaře, a proto utnul trpaslíka v další nachystané košaté mluvě o časech dávno minulých. „Bez obav, Dáine," pobídl jej tedy, „přejdi k věci a vznes své nároky. Jako král ti vděčím za mnohé a jsem připraven vyhovět jakýmkoli tvým požadavkům. Dnes nadešel den, kdy máš právo žádat." Rezavovlasý se v sedu poklonil a zadumal se. Thorin se už viděl býti jinde, ve společnosti daleko půvabnější, a tak nemeškal s další řečí: „Dáine, pokud je tvým přáním nést na hlavě korunu krále Železných hor, dám ti ji bez námitek." Hovořil sebejistě, neviděl sebemenších důvodů, proč by neměl uhádnout trpaslíkovy myšlenky s dokonalou přesností.

„Ochochoch, bratranče," zasmál se okázale Dáin, a už to Thorina lehce vyvedlo z míry. Rychle upil vína, aby za pohár skryl rty překvapením mírně pootevřené. „Jsi štědrý, vskutku, a já ti za tvou štědrost děkuji, ale titul krále není tím, oč míním požádat. Ovšem musím přiznat, že mi tvá nabídka velice lichotí a být mladší, přijal bych ji s vděkem a rád." Železná noha začal znovu zeširoka, ale král jej tentokrát nepřerušil. Čas na rozvahu mu nyní přišel víc než vhod. „Jenomže nejsem, Thorine, nejsem," povzdechl si prošedivělý zrzek, „a jak dobře víš, nemám ani syna, kterému bych vládu ve stáří či smrti přenechal."

„Oč tedy žádáš, Dáine?" tázal se král s předstíranou vyrovnaností. Předstíral rovněž, že nedychtí po odpovědi, i že se jí neobává.

„Jak už jsem řekl," pokračoval pán Železných hor zvučným hlasem, „nemám syna a už ani nedoufám, že bych jej měl ještě v budoucnu. To je stran mé ženy takřka vyloučené, Thorine." Král pozvedl obočí. „Nemám syna," zdůraznil Dáin už poněkolikáté, „ale mohl bych mít vnuka. Vnuka té nejčistší Durinovy krve." V ten moment králi došlo, kam asi směřují bratrancova slova. Víno mu v ústech zhořklo tak, až by jej nejraději vyprskl. Nedokázal se ani ovládnout, aby pomalým pohybem nesemknul víčka a podobným způsobem je znovu neotevřel. Aby své rozčarování neprozradil zaskočeným mrknutím. „Rovněž ty nemáš dědice vlastní krve."

„Fili je můj dědic!" zavrčel až zbytečně ostře. Staršímu synovci měl král v úmyslu předat korunu ve chvíli svého skonu, či tehdy, kdy pocítí jeho blízkost. Vlastní rodinou se dosud nezaobíral, a i kdyby mu Mahal požehnal, jeho a Odettin potomek by stejně zůstával nemanželský. Podobné představy se ale od této chvíle ztrácely mlze, neboť, i když ne úplně explicitně, pán Železných hor se právě vyjádřil. „I Fili v sobě nese odkaz našich předků. Jako by byl mým vlastním synem a jednou bude král," dodal ještě Thorin, ačkoli věděl, že takový plán mu právě jako písek protéká mezi prsty.

„I to je nakonec možné," nehádal se Dáin, „však naše rasa nepřibývá drobotinou jako lidé rok co rok. Jenže teď ty, Thorine, sedíš na trůnu, a to dost nejistě, řekl bych." Zprvu nenucené vykládání králova bratrance se právě překlopilo v jednání bez servítek. „Tenhle už jsi viděl?" na stůl hodil ochmataný cár pergamenu a v Thorinovi začala vřít krev. Leč zůstal sedět nehnutě.

„Jistě," zalhal, přestože tento konkrétní pamflet ještě neměl tu čest spatřit. Král, jenž skládá omluvy zrádcům, není pravý král! stálo na tom zatraceném svitku, který jako kdyby se mu do očí vysmíval. „Nepodstatné," zalhal podruhé.

„Nepodstatné?" zakroutil hlavou Dáin, avšak ten zůstával stoicky klidný, výrazně klidnější nežli muž sedící naproti. „Thorine, přibývá dvořanů i poddaných, kteří nejsou příliš spokojeni s podobou tvého vládnutí. Jisté zlé jazyky, a Mahal potrestej tu drzost, tě označují za slabého krále."

„Věz bratranče," zasyčel král, doslova jako had lačný své kořisti, „že až zjistím, kdo šíří takové pomluvy, já sám mu předvedu, jak silným králem jsem!"

„To by bylo nanejvýš vhodné," nepopíral znovu pán Železných hor, „ovšem aby náprava nepřišla až příliš pozdě. „Thorine!" zdůraznil ještě, a uvnitř zdřevěnělý král nebyl schopen ani rozpoznat, jestli Dáin chrlí pouhou podbízivost, anebo má skutečné starosti o stabilitu jeho vlády. Na tom ale ve výsledku jenom málo záleželo. „Mnohá tvá rozhodnutí byla vskutku na hraně a ty sám jsi musel vědět, že pro ně jen těžko shledáš pochopení, a to pochopení nejenom z mé strany."

„Já jsem král!" vyhrkl v rozhořčení, ale jednalo se o rozhořčení beznadějné. Věděl totiž, jak ubohý argument právě vypustil z úst. Jak ubohý pro celý tento rozhovor, který musel vést a dovést do konce. „A jakožto král nepotřebuji býti chápán." Věděl rovněž, jak šeredně se právě plete. Král, jenž není chápán, není ani milován. Král, jenž není milován, není ani následován. Král bez věrných poddaných je vskutku slabý král. Tentokrát ve slovech selhával sám a Dáin měl navrch.

„Samozřejmě, že jsi král. Právoplatný král po krvi i z vůle Valar," bezelstně souhlasil pán Železných hor. „Já to stále respektuji a respektovat míním. Já ano. Ovšem také jsi král, který ušetřil život i čest zrádce. I když to je nakonec to nejmenší, jelikož precedent, ač stěží, omluvil tvůj čin. Jenže ty, Thorine, jsi toho všiváka kdoví odkud ještě požádal o prominutí. Jako nějaký pes, co škemrá o ohlodanou kost. Složil jsi mu omluvu před zraky sluhů! To nevíš, že ti klevetí hned za prvním rohem? Nadto, ve vlastním domě necháváš hostit mrzkou elfskou lůzu ze zavšiveného Hvozdu, a to ještě samotným princem. U Mahala! Odkdy špičatá ucha, která nestydatě zradila tvého děda i lid, bývají v Ereboru významnými hosty? Královským klenotem, jenž budil respekt po staletí, tím už také nevládneš. Z obyčejných hračkářů, kovkopů a dráteníků jsi učinil vznešené pány a vznešeným, starobylým rodům teď káží ti prosťáčci."

„Díky těm prosťáčkům je Hora znovu v rukou trpaslíků!" přerušil Dáina král, avšak pouze tím jediným, čím se ohradit mohl. Ve všem ostatním, žel, měl bratranec ukrutně znějící pravdu, na kterou postupně zapomínal v posteli či při mávání cvičnou zbraní. „To už jsem ti vysvětloval nejednou, Dáine, a proto doufám, že dnes je to naposledy."

„Dejme tomu," přikývl muž s přízviskem Železná noha. „Ovšem způsobům jsi je nenaučil pražádným. Vždyť kdejaký knihovník si veřejně dovolí na tebe spílat, a přesto ještě o jazyk nepřišel. V přízni si držíš míšence…"

„Dáine!" vykřikl teď už způsobem, až si starší trpaslík vínem potřísnil kabátec. Thorin vyskočil na nohy a nejraději by svého bratrance chytil za límec a smýkl jím o podlahu. Neudělal to, naopak se znovu svezl do sedu, přestože na sílu Dáina přemohl už v dobách, kdy ten míval paže pevnější, zato menší blahobytný břich. Byl jeho rodinou, vlastní krví. To on sám, jak si s odpornou pachutí na jazyku přiznával, každým svým ústupkem a neprozřetelným chováním, tolik netypickým pro trpaslíka a nevhodným pro krále, podkopával křehkou stabilitu Ereboru. Nyní naservírované pěkně pospolu, veškeré problémy rostly do obludných rozměrů. Jako kdyby nemluvil Dáin, ale králova vlastní odpovědnost, kterou v sobě umlčel, přehlušil rozbouřenými city.

„Dobrá, dobrá, tu holku vynechám," zvedl otevřené dlaně zrzavý, a potom si ubrouskem setřel rudé kapky ze šatu i z vousu „nakonec, kdekdo si na ní zvykl. Ale stejně její postavení zůstává být proti veškerým tradicím. Starobylým tradicím našeho lidu, jež jsou stejně jako krev, Hora i její poklady odkazem našich otců a posvátným dědictvím trpaslíků. A ty na ně nahlížíš jako na přežitek doby. Někteří to nemusejí považovat za moudré, Thorine, někteří to nemusejí považovat za jednání silného vůdce. A proto ti nabízím řešení," nadnesl Dáin blahosklonně, pomrkávaje jedním okem, jako by mu do něj padl kousek suti. „Muž tvého věku a postavení by měl být vázán ve všeobecně prospěšném sňatku." Král ucítil, jak se mu samovolně křiví tvař. Chtěl zůstat netečný. Chtěl! Jenže nešlo to. Na tohle zdaleka nebyl připraven.

Dáin si nahlas povzdechl. Prsty poťukal o desku stolu, chytil jimi stopku poháru, napil se, a pak je popletl na hrudi. „Přišel čas, bratranče, nejvyšší čas na manželství s vhodnou ženou. Odmítl jsi mnohé dámy, často jsem to chápal." Ve všeříkajícím úšklebku prosvitla řada zlatých zubů pána Železných hor, než rty zase stáhl a celý se nadmul. „Ovšem má dcera, Diana, vyrostla v okouzlující ženu. Není to žádná chudinka, kterou bys musel schovávat pod závojem. I ona už má na vdavky věk, kdekdo by ji chtěl, jenže dobře postaveného muže aby pohledal, a když už, sotva se drží nad hrobem. Ano, Thorine, řešení tak prosté, a přesto tolik důmyslné, viď?" vyložil si zřejmě nedobře králův přetrvávající šok, asi jako zaskočení z nevídané pocty. „S vhodnou ženou po boku a vyhlídkou na pokračování rodu, se ženou pokrevní linie samotného Durina, jistě hravě umlčíš veškeré pochyby o sobě i o Království, jež má neohrožené přetrvat napořád. Doba je nejistá, bratranče. Sic i já si myslím, že čaroděj má jen velké oči, přesto, kdyby jeho nedávná slova byla byť jen z poloviny pravdivá…? Pamatuj, že pouze jednotní trpaslíci budou schopni čelit hrozbám budoucnosti. Smlouvy a přísahy," mávl teatrálně rukou, „ty akorát zavane čas, ale sňatkem lze dojít jistoty a spojenectví navěky. Lid ti znovu provolá slávu, pokud mu zajistíš dobrou budoucnost. Pokud sjednotíš Erebor a Železné hory v závazku pevnějším než kterýkoli slib. Bratranče!" zvedl se Dáin ze sedu, vzpínal paže vzhůru a v očích mu zaplály dychtivé ohně. „Při Mahalu Stvořiteli, při Durinu Praotci a všech předcích, kteří dlí v Síních věčnosti. Při spojenectví a veškerých bitvách, jimiž jsme bok po boku prošli, jednoho dne, když osud bude milostiv, náš společný dědic se stane nositelem slávy a jednoty trpasličího plémě. Jen si to představ, Thorine!"

Král si to představoval, avšak radost žádnou nesdílel. Nesdílel ani doufání ohledně milosrdenství osudu, protože ten, patron krutý a zlomyslný, si vždy v momentech poklidných a šťastných vzpomene, že nastal čas stavět nové překážky, které prostě nelze jen tak obejít. Králi skončilo příjemné období, a skončilo tvrdě. Naopak, teď nastal čas rozhodnutí, z nichž žádná nemohou být správná. Avšak jemu stejně byla volba sebrána, a to už v den, kdy se narodil. Thorin byl odjakživa odhodlán nést své břímě, ale co jeho Amrâlimê?Raději by se teď a tady probodl vlastním mečem, než aby zranil ji. Než aby čelil zármutku v milované tváři. Jenže bude jí to muset říct, uvědomoval si pomalu a v jícnu mu kypěla žluč. Bude jí to muset říct.

„Dáine," oslovil bratrance ještě jednou, suše a už bez rozčílení, neb to zůstávalo zbytečné i nízké. Ještě se pokusil chopit posledního lana, příliš tenkého na to, aby jej mohlo zachránit. „Sám dobře víš, co znamená dohodnutý sňatek. Opravdu si to samé přeješ pro svou vlastní dceru?"

„Vím," přikývl bez váhání, a bez emocí, pán Železných hor. „Možná jsem se kdysi dávno protivil, ale dnes už vím, že rozhodnutí mého otce bylo správné. My jsme ti, Thorine, komu je dáno požehnání chránit svůj lid, a účel světí prostředky. I Diana je vychovaná k povinnosti, dávno smířena se svým osudem."

Král přikývl, neochotně povstal, leč svou neochotu nehodlal víc dáti znát. Krk mu stahovala neviditelná oprátka a dusila jej vlastním dechem, proto jen mlčky pozvedl číši, upřeně sleduje Dáinův spokojený výraz.

A naleštěný kov se s řinčením dotkl kovu.

….

Dle Tolkiena je Dáin ve skutečnosti mladší než Thorin, mladší je dokonce třeba i takový Balin. V mém příběhu je tomu obráceně (v obou případech). Hlavně proto, že vycházím z filmových podob trpaslíků, a tam, po vizuální stránce, je Thorin očividně mladší muž. Navíc se mi to tak lépe hodí, nepopírám.

Další věc, nad kterou by se mohl někdo zamýšlet, je, že Dáinova dcera (v originále měl syna) je vlastně Thorinovou příbuznou. Ano je. Nicméně v době, řekněme středověku podobné, byly takové svazky naprosto běžné. Obzvláště ve vyšší společnosti, kde se kladl důraz na původ.

To jenom tak na vysvětlenou. Všem čtenářům děkuji za hvězdičky, komentáře, i třeba pouhé přečtení bez ohlasu. I to se počítá.

Tak zase někdy :D

Lija