Thorin dorazil pozdě v noci. No, vlastně to bylo spíš ráno. Prvně bral dost těžkopádně za kliku, záhy nato převrátil židli, kterou se chvíli pokoušel sebrat a postavit zpátky na nohy, načež, po marném snažení, vyrazil vrávoravým krokem k lůžku. Tam se záhadným způsobem vysvlékl, cosi nesrozumitelně zamumlal, padl do postele a v tu ránu usnul jako špalek. Odette se nejdříve potichu chichotala do polštáře, ale pak přes nadraného krále přehodila alespoň ten kus přikrývky, který neměl nasoukaný pod sebou.

Ráno nebylo po Thorinovi ani stopy. Tedy vlastně bylo. V pokoji zůstával silný odér pálenky, držící se ve vzduchu podobně, jako se držívá podzimní mlha nad pláněmi před Horou. Odette proto neváhala a otevřela okno, mávaje si při tom pravicí těsně před nosem.

Divila se, že nezaslechla krále odcházet. Divila se o to víc, že odejít vůbec dokázal. Musel vstávat velmi brzy, a muselo mu být strašně. Ale neznepokojovalo ji to. Nebylo to poprvé, kdy podobným způsobem utužoval staré přátelství s Dwalinem. Občas takto sedávali do noci, a když se zadařilo – což většinou ano – potom pili víc, než by pokládala za moudré. Inu, velitel vojska byl dobře znám svou nákloností kořalce, a to tak moc, až si z něj i stráž dělala legraci, že spláče nad každým švestkovým koláčem, protože každý takový považuje za plýtváním ovocem skoro posvátným. Vskutku, královo ráno jistě nebylo zrovna blyštivé, a tak Odette prostě usoudila, že jenom potřeboval na čerstvý vzduch.

Zavřela okenice, jelikož se po komnatě začínal rozpínat studený vzduch. Byl cítit vlhkem a tlejícím listím, zkrátka podzimem, a Odette jako snad každý den vzpomněla na Bilba, ale hlavně na Bofura, a přemítala, kudy zrovna nyní nejspíš putují. Přiložila poleno do krbu a do ohně hodila ještě pár kuliček jalovce, který se v místnosti okamžitě rozvoněl. S rukama zkříženýma na prsou, jimiž si párkrát přejela od ramen až k loktům a zase zpět, přešla k truhlici v nohách postele. Odsud vytáhla vlněný pléd a přehodila si jej přes záda. Nebyla totiž tak odolná jako trpaslíci, kteří mnohem méně než lidé trpěli na vedro či chlad, a i jejich kůže neustále sálala. Musela se vždycky pousmát, když Thorin nejednou vyhrožoval, že jde volat mistra Oina, pokavaď k němu přitiskla po koupeli studené tělo. Studené, až to prý normální není.

Zakroutila hlavou jen tak sama pro sebe, protože prostě nemohla pochopit ten pitomý nápad, zřídit se zrovna v předvečer Dáinova odjezdu. Thorin přece musel vědět, že jakožto král bude povinován přítomností při oficiálním rozloučení s pánem Železných hor i s převážnou částí jeho družiny, která se na zimu navracela domů. Zůstat mělo pouze pár mistrů kameníků kvůli dokončovacím pracím, a také jeden oddíl vojska pod vedením Dáinova důvěrníka, jenž se prý sám nabídl v Hoře setrvat. Nakonec ale jen mávla rukou nad tokem svých myšlenek, byla hlavně ráda, že ona se účastnit nemusí. Netoužila vídat trpasličího lorda a on ji dozajista také ne. I od Thorina se vysvětlení jistě dočká, později, během dne.

Odette čekala jiná práce. Dopisy z provincií i z Údolí Imladris, které si žádaly odpovědi, stejně jako zdatné havrany ochotné pro dlouhý let. Po obědě měla následovat obvyklá schůzka s Balinem, a potom ještě řešení sporu dvojice nerudných horníků, což bylo ze všeho vůbec nejhorší. Snad by šla raději štípat dříví, než poslouchat ty dva zatvrzelce, se kterýma neměla mít tu čest poprvé, a žel, jistě ani naposledy. Muži se přeli o odměnu za objevení nevídaně vydatné zlaté žíly, na kterou jeden z nich narazil v hluboké štole pod Horou. Jenomže Odette nevěděla který, nevěděl to ani žádný případný svědek, a každý trpaslík jen zpíval stále tu stejnou, víceméně věrohodnou písničku, připravenou nejspíš velmi svědomitě, aby se hlavně nepodřekl. Horníci byli pohádaní do krve, a to doslova. Rozhodně nezapřeli přízeň s místním pokladníkem mistrem Gloinem, avšak dokonce i ten ve své shánčlivosti uznal navržené řešení rozdělit se rovným dílem jako rozumné, ještě ke všemu, když přiznaná náhrada má být štědrá natolik, aby zajistila pohodlný život v dostatku jim oběma.

Mladá žena si jen povzdechla, přitáhla si pléd více ke krku a sepnula vlasy dozadu, aby jí nepadaly do inkoustu. S brkem v ruce zasedla k hromadě zapečetěných ruliček pergamenu, smířená, že s Thorinem se setká nejdříve až na sklonku odpoledne...

„Jsi unavený?" zeptala se krále sesunutého v křesle, mnoucího si ustavičně kořen nosu. Krátce přikývl, ale tvářil se zvláštně. Působil napjatý a strnulý, což obvykle nebýval, když zůstávali o samotě v soukromí. Tam společně s korunou odkládal i své vladařské masky a dovolil si být na chvíli jenom Thorinem. „Nechám ti připravit večeři dřív, pokud bys chtěl?" Nebylo těžké soudit, že najíst se včas a včas se i odebrat k odpočinku, by očividně zmoženému trpaslíkovi nanejvýš prospělo. Tím spíš, když předešlé noci mohl věnovat spánku tak tři, čtyři hodiny. Zakroutil hlavou na znamení, že nechtěl. Odette proto polkla další nachystané návrhy ohledně bylinných výluhů, které by bylo vhodno k té večeři popíjet namísto piva či vína, a přistoupila zezadu k opěradlu křesla obšitého kožešinou. Začala masírovat Thorinovy spánky, mlčky, bez jediné štiplavé poznámky, a to hlavně proto, že ona se tehdy při Slunovratu taky pěkně předvedla.

Král úlevně vydechl. „Tvé ruce jsou zázrak," zamručel přivíraje oči, ovšem Odette si ve skutečnosti nemyslela, že by se doopravdy uvolnil.

„Dáin vyslovil svůj nárok," řekl po dlouhé chvíli, kdy jenom dýchal o něco málo hlasitěji, než bylo běžné. Zdálo se, jako kdyby váhal, přemlouvaje sám sebe do každého slova, než ho ze špičky jazyka pustí. Rokování s pánem Železných hor bylo tedy nepříjemné, dovtípila se Odette hned a o svém mínění neměla pochyb. Však Dáin nebyl zrovna trpaslíkem pro příjemné povídání, a současně se tak i vysvětlovala celá ta včerejší eskapáda s pálenkou.

Pokračovala tedy v krouživém pohybu rukou. Nevyzvídala. Nechtěla více vířit podivně nervózní auru kolem královy osoby, avšak jenom do chvíle, kdy jí nepříjemně zatrnulo kdesi kolem žaludku. „Thorine, tys Dáina odmítl? Nevyhověls mu, protože žádal příliš?"

„Žádal příliš," potvrdil král hluše, leč s výdechem těžkým jako olovo, „nýbrž přijal jsem veškeré jeho nároky."

Odette vypustila vzduch zadržený v plicích. „To je dobře. Rozhodl ses správně." Povzbudivě se usmála, ačkoli to nemohl vidět, nicméně ono dusno z komnaty nezmizelo. Ani král nebyl toho dne patrně nakloněn řečnění, protože se zase odmlčel, pohled upřený kamsi do neurčita, ke stojanu, na nějž se věšelo brnění, které nebylo ničím nové ani zajímavé. Odette tedy pokračovala v přerušené činnosti, ovšem Thorin ji dlouho nenechal. Až křečovitě uchopil obě její dlaně a stáhl je dolů. Zvedl se do stoje a upřel na ni pohled, v němž se mísila obrovská sousta rozporuplných emocí. Znovu sevřel její ruce způsobem, až to zabolelo, ale dřív než stihla byť jen syknout, sám si uvědomil vlastní sílu, povolil stisk a sklonil se, aby pohmožděná místa políbil. „Nezasloužím si takovou péči," zašeptal, rty stále přitisknuté k zápěstí. Hlas se mu chvěl zrovna jako ústa a Odette pozvedla obočí. Neblahá předtucha jí přeběhla po páteři, nechávajíc za sebou husí kůži.

„Co se stalo? Oč požádal pán Železných hor?" Vzala do dlaní vousatou tvář, nutíc tak trpaslíka napřímit se. Skráně jí vtlačil do rukou, lehce avšak způsobem, jako by se v nich chtěl schoulit. To někdy dělával, ale tentokrát, v tom gestu se skrývalo cosi naléhavého.

Odette," oslovil ji, oči zavřené, jako by ji ani nechtěl vidět. Mladá tmavovláska si v ten moment definitivně uvědomila, že teď prostě nemohou přijít žádné dobré zprávy. Celá se zajíkla představou, že by snad Thorin měl po boku Dáina vytáhnout do bitvy na oplátku, že by se pak nemuseli vidět klidně roky… anebo už nikdy. Proto ani nestihla vyslovit, že ona ale bude stát vždycky na jeho straně, ať se stane cokoli, ať byl nucen souhlasit s čímkoli. Napořád. „Požadavkem pána Železných hor je," rozhovořil se znovu král, „abych pojal za manželku jeho dceru Dianu a učinil ji královnou."

Odettinu mysl zaplavila černota. Jistě se musela přeslechnout, nalhávala si, jelikož nemohla uvěřit tomu, co právě ucedil skrze zaťaté zuby. „Co… cože?" vykoktala jenom, zatímco střídavě zavírala a otevírala ústa, oči doširoka rozevřené. Paže jí bezvládně klesly podél těla.

„Nenuť mě prosím, abych se opakoval, " zašeptal Thorin velice tiše, jenže ona se i tak cítila, jako kdyby každé jeho slovo bylo úderem do kovadliny kdesi uvnitř její hlavy. Jako kdyby jí rezonovalo uvnitř lebky a tím zvukem rozechvívalo celé tělo, násobilo se ozvěnou, podobné křiku v prázdné síni. Ani si neuvědomila, že jí ruka vystřelila do vzduchu. Že se předtím něžný dotek změnil v ránu. Slyšela jen ostré mlasknutí, jež jí probralo z letargie, stejně jako pálení ve vlastní dlani. Nezaváhala, neohlížela se, vyletěla z králových komnat, aniž by ten stihl cokoli dalšího říct.

Odette chtěla padnout do postele a zemřít tam, nýbrž tak daleko ji rozklepané nohy nedonesly. Všechno se s ní zatočilo a ona se sesypala už na houni z beraního rouna, která ležela na podlaze před krbem. Rukama jako z rosolu si objala kolena a přitáhla je k tělu – poslední pohyb, který ještě dokázala vykonat. Nekontrolovatelně se třásla, i když v místnosti bylo teplo a blízký oheň hřál. Jenže ona poznala jiný druh chladu, takový, jenž vystupoval z jejího vlastního nitra, nikoli z podlahy či kamenných zdí. Chlad z míst, kde ještě před chvílí bušilo srdce, které jako by tam najednou nebylo. Vnímala rovněž, jak ji pálí oči skoro k nesnesení, ale doopravdy neplakala. Jen tiše vzlykala, neschopná ničeho, třeba se jen obyčejně posadit, natož vstát. Proto prostě jenom ležela na zemi, nevědouc jak dlouho, ale asi dost, protože za oknem se začalo stmívat. Nedokázala mnoho uvažovat, o tom co bylo a bude, v hlavě vymeteno, a tak pouze konečky prstů nepřítomně probírala dlouhý chlup kožešiny pod sebou.

Než úplně vymizely veškeré stíny a tma zahalila svět do černé náruče, Odette usnula vysílením…

Z milosrdného spánku, který byl až příliš krátký, ji vytrhl zvuk těžkých kroků. Oheň v krbu už dávno dohořel, a tak Odette zamžourala tmou. Náhle zjistila, že ta už ji vlastně vůbec neděsí. Malicherné strachy překryly strachy mnohem obludnější, takové, které nelze vyřešit zapálením svíce nebo pochodně. Strachy, že se jí nezdál jenom příliš živý, příliš špatný sen.

Obrys rozložité mužské postavy začínal být zřetelný a blížil se. Trpaslík poklekl na jedno koleno a beze slova zdvihl Odettino malátné tělo do náruče. Známá vůně dýmkového koření a kůže ji zašimrala v nose a takový vjem ji přinutil zapřít se vší silou – tou, která jí ještě zbyla – o lokty a odsunout se pryč. Vysvobodit se ze sevření paží, jimiž byla obemknuta. To sevření ale bylo příliš silné. Silné, však v žádném případě ne hrubé, což snad bylo ještě horší, protože Odette si právě teď rozhodně nepřála, aby s ní král jemně zacházel. Aby ji k sobě tiskl jako předtím. Předtím, než ji zradil. Zatnula tedy alespoň ruce v pěst a jako šílená bušila do statné hrudi, o níž byla opřená. „Pusť mě!" chtěla řvát na celou Horu, ale ve skutečností spíš jen vyla jako liška chycená do želez.

„Pustím," zamumlal Thorin naopak potichu a mírně, „ale až budeš v posteli a v teple." Na lůžko ji ukládal se starostlivou něhou a rovnou dvě přikrývky přitáhl až po bradu poskakující nikoli zimou, ale spíš hněvem. Hněvem hlavně nad nespravedlností bytí, a ačkoli Odette byla na nespravedlnosti zvyklá, toto bylo víc, než dokázala snést.

„Odejdi!" vyrazila ze sebe s námahou, však pevně. Nechtěla mít krále zde a už vůbec ne tak blízko, jak právě v tuto chvíli stál.

Thorin, třebaže kus poodešel, neuposlechl. Neodešel z pokoje, naopak rozdělal nový oheň v krbu, zapálil olejovou lampu opatřenou stínítkem z pravého porcelánu, nad ohniště zavěsil kotlík a nalil do něj víno z karafy. Do vína přihodil něco koření, které Odette schovávala v hrnku na polici. Sahal po něm s jistotou, neb dávno věděl, co a kde má hledat. Dávno znal tuto místnost jako svou vlastní i zvyky té, jež zde přebývala. Akorát Odette, zdálo se, krále znala jenom velmi málo, pokud mu bezmezně věřila, když sliboval, že o sňatku neuvažuje ani koutkem mysli. Že pokud mu postavení neumožňuje svázat svůj život s jejím, neučiní tak s žádnou jinou dokud bude živ. Nechtěla se na něj ani podívat, ale přesto jí skelné oči klouzaly zpět k tomu zatracenému muži, který stál zády a občas zamíchal obsahem kotlíku. Mlčel. I Odette mlčela, ačkoli jí hlavou letěly samé výčitky plné jedu.

Když se pak náhle otočil, v rukou číši obalenou utěrkou, skoro nestihla vzdorovitě odvrátit tvář na znak, že pouhá jeho přítomnost je pro ni něco natolik obtížného, že jej nemíní poctít byť jen jediný pohledem. Přesto však, v novém světle, mohla alespoň krátce spatřit podlitinu, vybarvující do nachova králův obličej. Rozpomněla se, že to je její dílo. Jediná modřina a budoucí posměšné klevetění dvořanů i poddaných, kterému Thorin jistě neujde, obojí bylo sice chabým zadostiučiněním, ale přesto nějakým.

Opatrně se posadil na okraj matrace, podávaje Odette k ústům pohár se svařeným vínem. Nicméně ona, kdoví jak, ale zato velmi hbitě a skoro poslepu, vymotala pravici zpod peřin a vyrazila číši králi z ruky, lhostejná, že by mohla sebe nebo jeho opařit. To se zázrakem nestalo, nýbrž dutý úder kovu o modřínové fošny podlahy ji donutil ohlédnout se. Rudá tekutina rozlévající se ve spárách mezi dřevy věrně připomínala krev. Krev vytékající ze srdce, pálící v útrobách jako sůl v otevřené ráně.

„Odette," vydechl Thorin a jí se zdálo, že ji snad chce ukáznit. To ve zhrzené ženě vzedmulo novou, ještě silnější vlnu zášti. A ona jí vítala.

„Vypadni!" zaječela, zostřujíc svůj slovník. Pokusila se krále ještě jednou uhodit, aby tak dodala váhu svým slovům a on se konečně sebral a táhl třeba ke všem démonům. Nebránil se, nenamítal, jen si hluboce povzdechl, ale ani tentokrát neodešel. Jen se sehnul pro utěrku, jíž alespoň zběžně setřel potřísněnou podlahu. I pohár zdvihl ze země, znovu jej naplnil, znovu obalil čistým plátnem, co vzal z prádelníku, a znovu jej Odette podával. Výrazně obezřetněji, jistě čekal, že ho znovu zkusí vyrazit. Nestalo se tak, Odette neměla potřebu opakovat předešlé divadlo, ani se těšit pohledem na krále pod Horou, jenž se dobrovolně pasoval do role pokojské. Ale ani víno nepřevzala, sveřepě hleděla stranou, ruce výmluvně schované pod dekou, a to přestože ovlažit úplně vyschlé hrdlo by přišlo poměrně vhod, stejně jako zmámit mysl silou zkvašených hroznů. Jenže ona od Thorina nemínila přijmout už nikdy nic.

„Nech mě to, prosím tě, alespoň vysvětlit," požádal, a když po něm letmo koukla, nanejvýš opatrná, aby to nebylo do tváře, vypadal nezvykle shrbený, široká ramena svěšená dolů. Ale Odette se nedala zmást.

„Zde není co vysvětlovat!" odsekla, zpola zlostně, zpola nevěřícně. Nechápala, kde král bere tu drzost žádat, aby mu po tom všem ještě naslouchala. „Možná jsem naivní a hloupá, ale nyní rozumím dokonale!" Trpaslík otevřel ústa, ale ona jej nepustila ke slovu, i když mluvit bylo nesnadné a nepříjemné. „Potřebovals zahřát postel do doby, než dostaneš královnu, která tě bude hodna. Lhal jsi mi, Thorine, beztak už od začátku! Jak chceš do háje vysvětlit, že jsi mi celou dobu sprostě lhal?!" Poslední slova už ani pořádně nevyslovovala, spíš jenom chraptěla, až se nakonec dávivě rozkašlala, však ani tehdy nesáhla po poháru, který jí stále trpělivě nabízel. Ačkoli jí první slzy vytryskly z očí spíše z námahy, ani ty následující už nedokázala zastavit. Och Valar, tak moc se chtěla kontrolovat, neplakat a nedávat na odiv nekonečné zoufalství. Alespoň ne před ním. Před mužem, jemuž toužila fyzicky ublížit, spatřit jej krvácet, rozervat jeho duši na cáry, aby tak zaplatil za svou zradu. Toužila na tisíckrát proklít Erebor i krále pod pitomou Horou, stejnou měrou jako mu padnout do náruče.

„Tak to není a nikdy nebylo!" popadl ji za ramena a lehce s ní zatřásl, jako by snad ona byla někým, kdo by se měl vzpamatovat. Odette se ale nezmohla než klapnout zuby a vzlyknout. „Netušil jsem Dáinův záměr, až do včerejška. Přísahám."

„Vážně?" poprvé vyhledala očima ty jeho, a i ty se leskly zármutkem, jenž se zdál být upřímný. Leskly se v obličeji muže rovněž nešťastného. Lhala by sama sobě, že se její duše celá nezatetelila, když ji k sobě přitáhl, i nad myšlenkou, že by snad mohl mluvit pravdu. Ani se nezkusila bránit, i když by měla.

„Přísahám!" zopakoval ještě jednou, avšak o to důrazněji. „Při Mahalovi a všem, co je mi na tomto světě vzácné, při životech a zdraví mých synovců a sestry, přísahám, nevěděl jsem to. Nikdy bych tě k sobě nepřipoutal, pokud bych věděl, že jsem zaslíben jiné. A ty, ty už o sobě nikdy nemluv s despektem. Mě třeba urážej těmi nejohavnějším způsoby, které ti jen přijdou na mysl, ale sebe nikdy." V ten moment Odette propukla v hlasitý, ničím nebržděný pláč. Hlavu zabořenou pod vousatou bradou, v dlaních křečovitě svírala zmáčenou a slanou látku Thorinovy košile. Ten ji hladil po vlasech, v rytmu slov o povinnosti a odpovědnosti krále houpal v náručí jako dítě, jež by chtěl utěšit. A utěšoval, veskrze vůni dýmkového koření a kůže, znamenající teplo a bezpečí, třebaže to bylo zvrácené. Ano, zvrácené a absurdní, ale Odette se ukolébat nechala. Znovu.