Kapitola 25 – O zvláštním dni

Freda probudil křik jeho synovce Leona a jenom něco zabručel o hrozném budíčku a podíval se na budík, který mu oznamoval, že je těsně po šesté hodině. Tak to by si mohl sice ještě zůstat ležet v posteli, ale v osm má být v práci, a tak raději Fred vstal.

Taková lebeda být v Doupěti u rodičů to zrovna nebyla. Fred by dal býval přednost tomu, být na svém starém bytě, ale tam sídlila ta americká firma. Její zástupce si tam udělal kancelář a byt, hodlal tam ještě nějakou dobu zůstat. A tak musel Fred se zatím ubytovat u rodičů. Ti však díky bohu neměli nic proti tomu. A Fred po první noci v Doupěti se rozhodl se raději přestěhovat do pokoje po Ronovi úplně nejvyšším patře Doupěte místo do pokoje pro George a Conny. Prostě už se tam necítil jako ve svém pokoji a Ronův starý pokoj stále byl takový, Fred těžko nalezl ten správný výraz, ale prostě se to dalo nazvat mládencký pokoj. Nedýchal tu mu do nosu oder, že sem vstoupila ženská. Ron asi sem žádnou nepozval na noc a tím líp pro Freda.

Díky vypořádání s Georgem rychle se dostal k penězům a mohl si pořídit nový šatník, který se jenom mírně lišil o toho co předtím nosil. Snad kromě kabátu, ten si nekoupil a místo toho měl koženou bundu. A také se dal ostříhat, protože v tom účesu si nepřipadal pohodlně. No on si nechal trochu narůst vlasy kvůli dvojčeti, protože mu bylo líto, že kvůli uchu nejsou stejní. Však George už se nebál toho pohledu na to, co mu chybělo a řekl, že možná dokonce dostane díky léčitelům z Německa, nové ucho a tak měl poměrně krátký sestřih. Fred tedy rozhodl ho napodobit, ale když už tak pořádně a nechal se ostřihat rovnou na ježka. Ne úplně, nahoře to měl delší a ofinu také, ale za ušima a vzadu si to nechal vzít strojkem.

Sklidil tím jedině úspěch u své mámy, ale jenom do té doby, než uviděla ocásek testrála na jeho krku a div ho nestáhla z trička. Pak ho peskovala za tu nemožnost na jeho zádech podle ní. Však Fred najednou měl pocit, že prostě musí být něco jiného než George. Jeho už usedlé exdvojče.

Ano Fredovi se zdál George najednou poněkud moc usedlý.

Nosil takové až moc slušné oblečení obchodníka a občas neměl čas si ani s ním promluvit a Fred mohl jenom vzdychnout, když ho viděl za psacím stolem jak studuje nějaké lejstro a má nose brýle.

George byl prostě šéf, ale Fred nikdy. On byl vždy ten jehož tohle celé bavilo, protože chtěl rozesmát lidi a dát jim pozitivní energii. George zase měl celodenní schůzku s lidmi a miloval být obklopen lidmi. A hlavně George mluvil občas na jeho vkus tak zodpovědně. Ne, že by Fred bral zodpovědnost na lehkou váhu, ale chtěl vždy trochu věci nadlehčit, pokud možno.

Pok krátké sprše a potřebné hygieně vyrazil dolů na snídani. Bylo trochu divné tu vidět jenom tátu, mámu a malého Leona. Připadal si tu tak trochu navíc, no což už měl být dávno v hrobě a najednou se vrátil zpět.

Uzmul si sendvič a nalil si ranní kávu a přitom pozoroval, jak mamka snaží donutit Leona sníst tu kašičku. Leon byl děsný patla, připadalo Fredovi. Však byl ještě prťavý na nějaké stolovací manýry.

,,Co máš dnes v plánu Frede?" Ptal se ho táta.

,,No dopoledne budu v krámu a pak vyrážím na obhlídku pár bytu co jsem si vyhlídl. Doopravdy bych se rád odstěhoval do vlastního." Řekl Fred a napil se kávy a koukl zběžně na hlavní stránku Denního věštce, který měl v rukou jeho táta.

,,Fredy klidně můžeš zde nějakou chvíli zůstat, mě a tatínkovi to doopravdy nevadí." Řekla jeho mamka.

,,Ne mami, je mi dvacet, správně by mi mělo být 21. A nikdo z mých bratrů tu už v tom věku nebydlel. Připadám si jako bych tu zůstal na ocet. Ne, najdu si bydlení a Londýně, protože tam pracuji a tečka mami." Řekl Fred.

,,Dobrá, kdybys potřeboval s něčím poradit ohledně bydlení můžeš se na mě obrátit." Řekl táta.

,,Dík tati, ale myslím, že to zvládnu sám." Řekl Fred.

,,A nechtěl by jsi Fredy bydlet v tom bytě po Percy a Aundrey na Novém kříži. Ty se po svatbě stěhují do jejich nového domova?" Ptala se ho mamka.

,,Ani za Merlinovu fajfku, mami. Nejsem Percy, mami. Na co by mi byla zahrada a zimní zahrada. Já nejsem kytkomil jako Percy." Řekl Fred.

,,No jak myslíš, je to velmi pěkné bydlení Fredy." Řekla mamka.

,,Ne a tečka mami." Řekl Fred a odešel se obléci. Trochu se špatnou náladou z nápadu mamky ho nacpat do bytu po Percym. Krbem se pak odletexoval do Kouzelnických kejklí.


To Terry to ráno jenom s velkou nechutí snídal svojí anglickou snídani, kterou si sám udělal. On na rozdíl od Nevilla náhodou uměl vařit a Neville jeho pobytu na Grimouldova náměstí 12 zneužil k tomu, aby nemusel dělat snídani, ačkoliv Harry ho tím zaúkoloval. A tak vařil Terry. No vařil, spíš jenom pro sebe, Nevilla a Harryho. Verče byl Neville schopen udělat její ranní kašičku sám, ale na anglickou snídani zatím Neville Longbotom neměl skutečné znalosti vaření.

A u Rona to bylo úplně o něčem jiném. Pro něho nešlo vařit vůbec, ten si raději poslední dobou dělal svoje vlastní snídaně sám, protože nikdo nemohl předpovědět, na co bude mít Rony chuť. Začalo to být sním velice proměnlivé, trošku náročné na nákupy potravin a výstřední. A to někdy po celý den až do večera.

Například včera snídal Ron, pět kelímku borůvkového jogurtů tedy skoro litr a balíček sýrových kreku a kakao. A večer vzal útokem zase mrazák s snědl další balení půllitrové tentokrát oříškové zmrzliny a k tomu solené grahamové tyčinky. A dnes přímo mlsně si krájel na kuchyňské lince čínské zelí a přidával si k tomu karotku, rajčátka, ředkvičky a k děsu Harryho syrový květák a celé si to zalil něčím jako pastou z medu, kečupu s trochou pepře. A to byli všichni zvyklí od Rona, že je vyloženě masožravec, ale poslední dny nesáhl ani na plátek slaniny natož na přírodní pečený plátek vepřového k večeři. Prostě najednou totálně jedl více zeleninu, pečivo a mléčné produkty všeho druhu.

,,To jsi ses dal na vegeteriánství Rone?" Ptal se trochu ze srandy Neville.

Ron zvedl oči a vidličku s napíchnutým kusem květáku mířil na Nevilla. Všichni ostatní u stolu čekali nějakou podrážděnou reakci nebo rovnou kletbu, ale Ron se usmál a řekl.

,,Je to zdravé, měl by jsi to také zkusit Neville, trochu jíst více zeleniny a ovoce. A já si nemohu pomoct, ale prostě to maso mi nějak teď nechutná, možná přijdu zase na tomu na chuť později. Však nebudu tím teď žaludek dráždit. Poslední co chci, aby mi bylo špatně, když se budu nutit do párku."

Terry málem vyprskl smíchy. Zrovna tohle asi bylo nejméně Ronovské vyjádření roku. Zelenina a ovoce jsou zdravé, Merline drž ho. Tohle ho bude ještě stát všechen rozum.

,,Harry mohu tě poprosit, abys koupil nějakou konzervu s tomatovou polévkou, rád bych si jí dal k večeři?" Ptal se Ron.

Harry jenom opařeně přikývl. Fantasmagorie tohoto jeho života dosáhla asi nového vrcholu jak se zdá.

,,Nehledě na to, dle léčitelky to má být zdravé i pro ty mimča." Řekl Ron a dokončil snídani a odešel v županu do svého pokoje.

Jo další věc, která začala být výstřední bylo to, že Ron začal výhradně snídat v pyžamu a županu a až pak se převlékl do denního oblečení. Terry musel poznamenat v žlutém pyžamu nebo zelené noční košili a v chlupatém ostře bílo oranžovém županu, který vypadal jistá zmrzlina na tyčce dle Harrryho z nekouzelnického světa. A ještě divnější bylo v čem Ron chodil normálně za denního světla. Fleur v tomto rozhodně asi prsty neměla nebo velice málo, jak se zdálo. Spíše oplakala veškeré své rady, protože řekla, že s Rony je nakupování děs, hrůza a utrpení pro její oči a duši.

Mnohem více našel Ron pochopení kupodivu v Levanduli, která byla další obyvatelka, Grimouldova náměstí 12, ale taková, která si dala ráno jenom čaj a k tomu toust s máslem a marmeládou. Spolkla to rychle a vyrazila na ranní běh, což zvlášť Terryho a Harryho udivovalo. Však Levandule vysvětlila, že to dělá pro to, aby si udržela figuru a neměla špek na víc. Nehledě na to, to v Bradavicích poslední rok praktikovala ve společnosti Sally a Zachariáše tuto ranní rutinu a rozhodně nebude v tom polevovat.

Další překvapení o kterém nikdo nevěděl a Levandule doopravdy stávala hodně brzy. Už v půl páté ráno. Dle Terryho nekřesťanská doba. Však Levandule namítla, že všichni úspěšný lidé mezi podnikateli a státníky stávali také brzo a ona chce také patřit mezi ty šťastné a úspěšné. Proto chodí spát brzo a brzo stává. Dle Levandule to bylo zdravé. Také řekla, že prvního května se odstěhuje, takže dle Harryho spadala spíše do kolonky host než obyvatel.

Však na rozdíl od zívajícího Nevilla přímo jako svěží vánek po ránu byla Levandule. Však Neville nebyl žádný ranní pták a stával poměrně pozdě pokud zrovna neměl vyučování a užíval si lenošení v posteli jak mohl. Možná kvůli tomu, že stával k Verče na přebalení a případně její noční sváče, i když už jí tím mírnil, aby měla nějaký návyk, že v noci prostě se moc nejí.

A Terry tu také skončil na neurčito, protože i přes to, že Ron dostal ten Lapač snů, tak jeho se podařilo znovu přemístit, což asi Lapač snu nedokázal ovlivnit a tak Terry se sem nastěhoval s tím, že prostě se nechtěl někde odštěpit bez svého vědomí. A tak stával a usínal po boku Rony a nevědomky se občas probudil a zjistil, že ho drží v obětí. Naštěstí jeho starý byt, který obýval patřil jeho staršímu bratrovy Landovi, který tam občas přebýval také, když ho jeho manželka vykopla v záchvatu vzteku na dlažbu a tak nebyl nikdy na dlouho prázdný a Terry nevlastnil žádné květiny, které by potřebovaly péči a jeho sova si také zvykla na přílet sem, tak co. On to celé zatím neřešil.

Však co řešil bylo něco jiného a to, co cítil, když náhodou se mu stalo, že vzal během vlastního spánku Rony do obětí. A to zvětšující vyboulení bříška, které sice nebylo na první pohled viditelné, ale bylo tam. Terry z toho byl celý nesvůj.

Věděl, že to není jeho, ale jistým způsobem, vzhledem k tomu efektu, který to vyvolalo a o kterém mu přečetl Neville a pak on sám, si to přál. Znělo mu to šíleně jako stav Ronyho, ale byla to taková černá tečka v jeho duši, co si to přála. A bylo mu jedno jestli se po narození Rony vrátí do své podoby ne. Bylo mu to jedno, stejně jako to, co mu řekne jediný člen jeho vlastní rodiny v podobě jeho staršího bratra Landona. Doopravdy si troufal na to, aby ty mimča ho měli za tu osobu, co bude tatínek nebo papá. Jistě spolužáci by se mu vysmáli, co se mu v jeho hlavě posralo, ale asi to bylo prostě kouzlo Ronyho nebo jeho. Terry to nevěděl.

Asi jsem úplně ztratil rozum, pomyslel si Terry, když nevědomky při pochodu po schodech dal pusu Ronovi na tvář, když šel dolů v pracovním se přemístit do práce.


Remus Lupin se cítil báječně. Nebylo nic lepšího než stát za zástupem studentů pátého ročníku a dávat jim rady jak použít na figurínu kouzelníka kouzlo Impendata. Byl přímo ve svém živlu, když mu někdo zaklepal na dveře učebny.

,,Dále." Řekl a skoro si nevšímal kdo mu vstoupil do učebny.

,,Pane profesore Lupine, potřebuji pomoc." Řekl jemu známý hlas.

Remus se otočil a tam stále trochu vyděšená Hermiona Grangerová.

,,Co se děje slečno Grangerová?" Ptal se Remus.

,,Abigeil se udělalo zle a nemůže se zvednout na nohy a z nějakého důvodu na ní neučinkují vůbec levitující a nebo nadzvedávací kouzla. A já jí nemohu zvednout. Je už příliš na mne těžká." Řekla Hermiona.

,,Kde je slečna Rucornová?" Ptal se Remus.

,,Na na dívčích záchodech zde v patře. Naštěstí jsem potkala cestou sem Šedou dámu, tak jí snad tam hlídá." Řekla Hermiona.

,,Jdu s vámi, Coritová hlídejte třídu, třeba si dělejte úkoly na další hodinu, ale buďte potichu. Ostatní se učí." Řekl směrem podle něho celkem zodpovědné studentce Mrzimoru pátého ročníku a pak vyletěl za Hermionou.

Doběhl na dívčí záchody a uzřel se o dveře opírající Abigeil Rucornovou jak přerývaně dýchá a snaží se nahmatat kliku rukou.

,,Abi jsem zpět, jsem tu s profesorem Lupinem, ten nám pomůže na ošetřovnu, ano." Řekla utřela jí pot z čela.

,,Mio, já …asi …asi to začalo." Řekla tiše slečna Rucronová a v příští chvíli se jí obrátil žaludek snad na ruby.

,,Šíí to bude dobrý." Řekla Hermiona a nechala to nadělení zmizet.

,,Pane profesore Lupine, byl by jste schopen Abi donést na ošetřovnu … asi rodí." Řekla Hermiona.

Remus jenom kývl a vzal slečnu Ruconvou do náručí, ačkoliv jeho kolena zaprotestovala, když jí zvedal ze dřepu.

,,A hop." Řekl, když jí konečně zvedl.

Pak co mu to šlo šel rychlým krokem na ošetřovnu. Hermiona v poklusu za ním.

Hned na začátku ošetřovny je zastavila madam Pomfrejová, ale jakmile viděla slečnu Rucornovou tak řekla.

,,Do pokoje za ošetřovnou Remusi a na postel." Přímo rozkazem.

Remus nic neřekl a šel do té místnosti kde byl něco jako ošetřující sál.

,,Mio, může …prosím … zůstat."Řekla Abi a natáhla ruku po Hermioně.

,,Jasně."Usmála se Hermiona a otočila se na Remuse.

,,Pane profesore Lupine, mohl by jste mě omluvit s Abi na hodinách a spojit se krbem s Harrym, ať najde Dudleyho. Ať to nepropásne."Řekla Hermiona a chytla slečnu Rucornovou za ruku.

,,Vyřídím a hodně štěstí." Řekl Remus a odešel.

Však ne ze školy, ale rovnou si vyšlápl k Filliusi do jeho hodiny, aby mu to řekl a zbytku osmého ročníku. Zavládl pochopitelně šum a Fillius musel vylézt na katedru a zařvat ticho a vyučování bude pokračovat a poslal svého patrona do ředitelny, aby o tom věděla ředitelka.

,,Remusi jistě víš, že pan Evans pracuje u banky naší bývalé žačky, pravděpodobně ho najdeš tam." Řekl Fillius.

,,Jo tam asi bude rozhodně."Mínila slečna Bulstrodová.

,,Nebo na tom jeho bytě, kde bydlí Oliver Wodd a jeho přítel." Dodala Treycy a doplnila.

,,Však tu adresu neznám."

Remus si povzdechl, ale pak si vzpomněl, že má jistě vyučovací hodinu i jistý kolegáček v podobě Draca Malfoy a vyrazil na famrpálové hřiště. Tam viděl Draca ve vzduchu jak kličkuje mezi tribunami s provazem, kterého se drželi jako kachničky prváci na košťatech a on je dirigoval kam mají koště řídit jednou rukou a tak to střídal levačku a pravačku.

Pískl něho, aby sletěl dolů.

A tak následoval slet dolů i pro prváky.

,,Co se děje Remusi?" Ptal se Draco, který si konečně zvykl ho oslovovat po 20 dnech křestním jménem.

,,Potřebuji vědět kde je dneska Dudley Evans, očividně to malé se rozhodlo přijít dnes na svět." Řekl Remus.

Drahý kolega létání z toho koště málem slétl a musel nejprve vyrovnávat rovnováhu.

,,Okej dneska je pondělí takže je v bance. Vem to rovnou k Sally do hlavní kanceláře, ta tam má rozhlas a může ho rovnou zahlásit, aby přišel." Řekl Draco a pak řekl.

,,To je tam Abi, tedy slečna Rucornová sama?"

,,Ne je tam s ní Hermiona Grangerová." Odpověděl Remus.

Bylo vidět, že i Draco Malfoy si oddechl.

Remus tedy pádil do svého kabinetu a odletaxoval se do První Britské kouzelnické banky do hlavní kanceláře ředitelky banky Sally Smithové.

Však přišel ve věru z jeho pohledu nevhodné chvíli. Sally Smithová sice věděl, že je matkou maličkých dvojčat, ale myslel, že jako vytížená žena používá dětskou výživu a ne, že kojí i ve své kanceláři. Zrudl jako rak a otočil se zády a řekl.

,,Omlouvám se mladá paní Smithová, že jsem sem takto neohlášeně vletěl, ale potřebuji nutně dostat do Bradavic vašeho zaměstnance Dudleyho Evanse. Jeho snoubenka začala rodit."

Sally stále ze svého bývalého profesora trochu rudá ve tvářích, že nechala otevřenou letaxovou sít v tak pro ní intimní chvíli se rychle vzpamatovala a odpověděla.

,,Ale Dudley tu dneska není." Řekla.

,,Cože?" Ptal se Remus zdrceně.

,,Ne ráno mi přišla od něho sova, že se musí dnes hodit marod. Chytla ho bolest zubu, asi moudrák, musel k zubaři." Řekla Sally.

Remus se plácl do čela.

,,Víte mladá paní Smithová, kde alespoň bydlí?" Ptal se Remus.

,,Ano napíšu Vám na papírek. Je to byt Olivera Wodda. Nebo víte co, já vás tam přemístím. Už jsem tam byla." Řekla Sally a v chvilce byla upravená a v další chvíli se zjevil domácí skřítek a byl pověřen dvojčata Smithova zavést v kočárku zpět do obytného domu k jejich otci.

Pak ho Sally chytla za rameno a oba přemístila pryč. Remus si připadal poněkud zvláštně, že ho přemisťuje jeho bývalá studentka, ale to vyprchalo v dalším šoku, který zažil ve chvíli, když přistál v obývacím pokoji bytu Olivera Wodda.

Zavřel obě oči nad tím výjevem. Ne dnes, ne dnes, pomyslel si. Poslední co chtěl vidět, byl homosexuální styk dvou mladých mužů na koberci v obývacím pokoji a z toho jednoho, kterého znal jako svého bývalého studenta.

,,Zdravíčko pane profesore Lupine a Sally." Řekl trochu rudý ve tvářích Oliver Wodd a jeho přítel poplašeně odskočil od Olivera.

,,Olivere, víš kde má Dudley zubaře?" Ptala se Sally bez okolků a vůbec si nevšímala, že tam u jejích nohou leží Oliver Wodd nahý a něžně ztopořený.

,,V Redingské poliklinice, jel před hodinkou. Co se děje?" Ptal se Oliver.

,,Jeho malý se rozhodl dnes jako na potvoru Morganu přijít na svět, to se děje, Olivere." Řekla Sally.

,,Och." Řekl Oliver.

,,Je zapsaný u dentistky Griffinové co já vím. Najdete jí tam ve druhém poschodí. Snad už bude hotový." Řekl Poll a začal se oblékat.

,,A jak se tam dostanu?" Ptala se Sally.

,,Já vás tam zavezu, chviličku." Řekl Poll a o pár minut později sbíhal Remus schody dolů k autu toho Polla Edworda.

A tak jel Redingem asi vůbec poprvé na místní polikliniku lékařské péče a pak se Sally a Pollem šlapali do druhého patra.

Poll se rovnou ptal na dentistické recepci, jestli tu je Dudley Evans a kde je.

,,Pan Evans je u zrovna u paní doktorky. Nejprve ho paní doktorka poslala na rentgen a ten vyšel jak předpokládala. Má tam zánětlivé ložisko a zub bude muset ven. Pravděpodobně …"

Její hlas přehlušil výkřik jak když zařve zraněný hippogrif, přišlo Remusi.

,,A je venku, teď by to mělo už trvat jenom chvilku, však pan Evans asi bude pod uklidňujícími prášky, takže je vlastně docela dobře, že nějací přátele pro něj přišli. Bude mírně zmatený." Řekla paní sestřička na recepci.

,,To nám tak scházelo." Řekla Sally.

,,Proč slečno?" Ptala se sestřička.

,,Paní, drahá paní, jeho snoubenka začala jako potvoru dnes rodit. Já a tady moji přátele mají za úkol dostat ho do porodnice." Řekla Sally.

Setřička na recepci vykulila oči. To se jí asi tady ještě nestalo.

Vzala telefon a vytočila číslo.

,,Paní doktorko Grffinová, tady je nějaká slečna a říká, že pana Evanse snoubenka, začala rodit a on jako nastávající tatínek se má dostavit do porodnice, jak dlouho se s ním budete ještě potýkat?" Ptala se do telefonu.

,,Cože, fajn rychle to vyčistím a dám mu injekci proti bolesti. Tak budoucí tatínek pane Evansi, vy jste si to vyměnil s vaší budoucí maminkou. Těm se ničí při těhotenství zuby." Ozvalo se sluchátka a to zaklaplo a odmlčelo se.

,,Měl by být za chvilku hotov." Řekla sestřička.

A tak se Remus opřel o topení v čekárně, protože si musel odpočinout na nohy. Hledat toho kluka byl zatracený tělocvik.

Za pět minut vyšel kolísavým krokem Dudley ven a držel si tvář, který byla trochu nateklá a jeden koutek úst mu šel dolů. Nehledě, že vypadal nevyspale a měl kruhy pod očima.

,,Fajn Dudley jdeme." Řekla Sally a vzala ho za ruku, než se mohl vůbec pokusit něco říct.

Jakmile byli venku tak Sally řekla k Pollovi.

,,Vrať se za Oliverem, ať nečeká." A popadla Remuse a Dudleyho za ruku a přemístila je pryč, dle Remuse úctyhodnou vzdálenost k branám Prasinek.

Remus musel zachytit Dudleyho, který se poroučel v mdlobách k zemi. Uklidňovací léky, vytrhnutý zub, asi bezesná noc z bolesti zubu a asistované přemístění bylo poměrně na ne kouzelníka jako byl Dudley hodně složité skousnout.

,,Pomozte mi pane Lupine ho dostat do Bradavic. Poppy mu dá nějaké povzbuzovadlo." Řekla Sally.

A tak Remus vzal do vleku Dudleyho, a připadal si jako tažný vůl. Ten rozhodně vážil víc než on, na to vzal Remus jed. Na hlavním nádvoří potkali díky bohu Arguse Filche.

,,Merline vy asi chcete na ošetřovnu, co?" Ptal se ten.

,,Ano Argusi." Řekl Remus a rád by si odpočinul.

,,Vezmu vás zkratkou. Nekoukej tak Remusi Lupine, jako by jsi znal všechny zkratky, já tu stále jsem mnohem déle než ty a jsem tu školník." Řekl Argus Filch.

,,Děkuji pane Filchi." Řekla Sally.

,,Není zač, slečna Abi je moje nejmilejší studentka od dob slečny Evansové. Jediná kdo mezi těmi pitomci jenž sem chodí jako studenti se ke mně chovají jako k lidské bytosti." Zabručel si Argus Filch a neomylně je vedl k obrazu v černovlasého mladíka v léčitelském hábitu na bílém koni ve vchodové hale.

,,Bastiene otevři." Řekl Argus Filch.

Kouzelník kývl a obraz se odklonil a za ním se objevilo ponuře vyhlížející schodiště.

,,Lumos." Řekla Sally a otočila se Filche.

,,Kam přesně to vede?" Ptala se.

,,Rovnou před ošetřovnu. Je to expresní chodba pro zlé případy pro Poppy." Řekl Argus Filch.

,,Aha, ještě jednou děkuji pane Filchi a vy jste na omylu, že bychom vás nebrali jako člověka." Řekla Sally a už spěchala po schodišti nahoru a za ním se táhl Remus Dudleyho.

Došli nakonec chodby kde zatlačila Sally do dveří, které se se skřípáním otevřely a vešli jak řekl Argus Filch do chodby hned u dveří na ošetřovnu.

Sally si hůlkou otevřela dveře ošetřovny a dirigovala rovnou Remuse, aby položil Dudleyho na první postel a ona sama se začala hrabat v ampulkách ve skříních u stolu dohledu madam Pomfrejové.

Však do toho se začaly ozývat výkřiky z toho pokoje vzadu.

,,Hm přišli jsme celkem včas." Řekla Sally a popadla ampulku s zářivě žlutou tekutinou a Remus koukal jak lehce dokázala Sally z úst Dudleyho odstranit vatu po dentistickém zákroku a nalít mu to do krku.

,,Pane Lupine nekoukejte tak na mne. Během bitvy jsem pomáhala ošetřovat zraněné a i pak. Dudley, Dudley, země volá Dudleyho."Snažila ho z mdlob probudit slovy Sally ale to nepomohlo a tak ho loupla do spánku, což Dudleyho s konečnou platností probralo.

,,Tak teď půjdeš se mnou za Abi, jasný. Ať má Abi to štěstí tě tam mít. Já to štěstí zrovna neměla." Řekla Sally.

Dudley chvilku na ní díval a pak vypravil ze sebe.

,,To jako…"

,,Jdeme já tě omdlít nenechám." Řekla Sally a šla neomylně do té místnosti držíc za ruku stále totálně vyjeveného jak žabáka v díře Dudleyho.

Remus se poškrábal na hlavě. Jeho myšlenka byla, že Sally Perskovou-Smithovou skrz její krásu notně všichni podcenili. Ta má výdrž obra.

Sám si sedl na postel, protáhl nohy a pomyslel si. Kurník Lupine dělej něco ze sebou, jsi ztuhlý jako mrtvola. Měl by se nechat vyšetřit kolena, zvednout ze země slečnu Rucornovou ho docela bolelo. Pak chtěl si stoupnout a v tom mu něco křuplo v zádech, zakopl o svoje nohy a poroučel se po nose na podlahu ošetřovny.

,,Auuu!" Doplnil další výkřik z zadní místnosti.

Chtěl se zvednout, ale přes tu bolest se nemohl zvednout. Do prdele no tak Lupine, u všech nemožných věcí snad nemáš housera. To by mu kde dnešnímu dnu, tak chybělo. Však ani po třetím pokusu se mu nepodařilo zvednout. V tom se otevřely dveře a přišla kupodivu jeho dočasná záchrana v podobě kolegáčka Draca Malfoye.

,,Merline Remusi, co tu tak ležíš?" Ptal se když ho uviděl na zemi, jak drží si jednu ruku na zádech a druhou rukou nohu postele.

,,Záda …myslím…že mi v nich něco křuplo… mohl by jsi mi pomoci na postel …Draco." Řekl Remus mezi tím bolestivým pícháním v zádech.

Draco si k němu dřepl a projel mu velice nepříjemně prstem po páteři. To bylo jak pro Remuse menší Cruciátus.

,,Kolego, kolego, tohle je hexenschuss, tohle vám Poppy nezpraví za den. Co jste dělal?" Ptal se úšklebkem použil na Remuse levitační kouzlo a na břicho ho položil na postel.

,,Odnesl slečnu Rucornovou na ošetřovnu a pak táhl budoucího tatínka od Prasinek až sem. AUUU! Nech toho Draco." Řekl Remus, když mu Draco znovu přejel dle něho prstem po páteři.

,,Já nic nedělám." Zvedl ruce na obranu svojí Draco nahoru.

Remus zaryl obličej do polštáře. Tak prekérní situaci se ještě nenalézal za celý svůj život. Proč zrovna dnes mu vypoví záda službu. Přitom mu bylo jenom 38 pryč.

,,Počkej Remusi, sice nevím jak dalece to pomůže, ale …" Draco na chvilku zmizel a objevil se několika nahřívacími vaky a ty mu položil na záda.

Však jestli si myslel Remus, že budou teplé, tak se mýlil. V těch vacích byla ledově studená voda.

,,Dej to k sakru pryč, Draco, to bolí ještě víc. A ještě se mi chce z toho chcát." Křikl Remus.

Dle něho Draco Malfoy by se nikdy neměl pokoušet o kariéru léčitele nebo ošetřovatele. Ten by dostal do hrobu i zdravého. Proč se nezačal učit na léčitele Sirius dřív, docela by ho tu ocenil.

Draco to tedy vodu ve vacích ohřál. To bylo už lepší dle Remuse. V tom se ozval ze zadní místnosti ošetřovny křik, ale to nebyl křik slečny Rucornové ale výkřik miminka dle všeho.

,,Merline, to je asi první miminko narozené v Bradavicích." Řekl Draco.

,,Pravděpodobně." Řekl Remus stále zápolící s bolestí zad.

A ten křik rozhodně jen tak neustal. Abigeil a Dudleyho miminko křičelo jak siréna a do toho se připadaly ještě školní zvony ohlašující poledne. Nádhera. Vyzvánění zvonů přece ohlašovalo příchod na svět královských potomků.

,,Kurník já propásl dvě vyučovací hodiny, Camila mne zabije." Řekl Remus.

,,Však ona to pochopí Remus, že jsi byl ochotný pomoci i když nad rámec tvých povinností." Mínil Draco.

Nad tím se jenom Remus uchechtl. Nějakým způsobem se na Dracově povaze výrazně podepsal Severus.

V tom na ošetřovnu vstoupil Dudley celý v obličeji bledý, stále napuchlý a ale jak se zdálo neskonale šťastný z pohledu Draca. Měl v jedné ruce uzlík zabalený v tyrkysovém ručníku a druhé mu něco maličkého drželo jeho prst.

,,Je tak náheldný…" Šišlal Dudley, jak mu předtím vzali zub.

Draco byl tak zvědavý a přešel k němu. V poza ručníku té zářivé barvy na něho mžouralo malé miminko ještě s mokrými vlásky a celé pomačkané a růžovorudé ve tvářičkách. Draco nikdy neviděl takto brzo po narození maličké mimčo, takže mu připadlo jako malá opička, protože mimčo mělo poměrně velké ouška.

,,Takže tohle je Jared, co?" Ptal se Draco a nechtěl se nijak vyjadřovat k vzhledu miminka. To by asi jeho tatínek neocenil.

,,Ano celým jménem Jaled Dudley Evans, 51 cm a 3kila a 450 gramu." Řekl pyšně Dudley.

,,Pořádný kousek." Řekl Remus z postele, když zachytil ty míry a porovnal si to z mírami Teddyho při narození.

,,Ploboha pane Lupine co se vám stalo?" Ptal se Dudley, když ho uviděl.

,,Houser Dudley, asi jak tě sem táhl a Abigeil na ošetřovnu. Ozvalo se jeho stáří." Řekl Draco.

Remus zvedl ruku a řekl.

,,Draco já ti to radostí připomenu až tě to někdy chytne také. A to si piš, že se hodlám toho dožít a tak starý nejsem."

Draco zmizel ze tváří úsměv.

,,Merline mi jsme nedali vědět Potterovi nebo jsi to stihl Remusi?" Ptal se Draco.

,,Ne, já hledal především tatínka." Řekl Remus.

Než však mohl něco dalšího říct, tak se otevřeli dveře ošetřovny a nakoukla černovlasá střapatá hlava Harryho Pottera.

,,Říkal někdo mé jméno?" Ptal se.

,,Hally." Řekl trochu překvapeně Dudley.

,,Dudley proč kurník šišláš …och … je to, co co si myslím?" Vstoupil na ošetřovnu Harry a za ním se táhlo celé procesí žen v podobě Millicent, Astorie, Treycy, Ginny, Demelzy a Annastázie.

,,Co by to asi tak bylo?" Řekl Draco.

Harry přišel k Dudleymu a koukal trošku s potměšilým úsměvem na mého Jareda a kolem Dudleyho a něho se udělal chumel holek.

,,U hipopgrifího zobáku to je tak roztomilý človíček."Řekla Millicent.

,,Úplné měsíček." Přidala se Treycy.

,,Zulíbání." Řekla Demelza.

,,To by mě zajímalo po kom bude mít oči, jestli modré nebo zelené." Řekla Ginny.

,,Merlin ví. Blahopřeji Dudley." Řekla Astorie upřímně.

,,A zase mě předběhla, sakriš, no což, i já se přidávám Dudley. Doopravdy krásný uzlík se ti narodil s Abi. Teď to můžu říct na hlas. Je z tebe chlape táta." Poplácal ho Harry po rameni.

,,Pokračování doufám nadějné linie Evansů." Řekl Draco.

,,Jo těžká váha." Ozval se z postele Remus.

,,Merline Remusi co tu děláš?" Ptal se Harry.

,,Chytli mne záda, Harry." Řekl Remus.

,,O fakt až tak, už jsi starý?" Ptal se Harry.

,,Harry!" Okřikl ho Remus. On k sakru starý není! Vždyť díky Ronovi dokonce omládl.

,,Sorry, prostě mi to nedalo říct. Poppy je asi ještě u Abi, co Dudley?" Ptal se Harry.

,,Já pro ní dojdu, kdy se Lemus se mnou netáhl tak jistě tak netlpěl." Řekl Dudley.

,,Dudley, proč jsi tak napuchlý a proč šiláš?" Ptala se Astorie.

,,Ale vytli mi zub." Řekl Dudley a podíval se na Jareda.

,,Pojď Jalede, půjdeme za tvou maminkou, jo." Řekl a znovu zmizel v zadní místnosti.

,,Merline nemohu uvěřit, že s Abi je mamča." Řekla Millicent.

,,No dalo se to očekávat Milli, už se polední dobou valila jak vlak. Však Jared je prostě lamač srdcí."Řekla Treycy.

,,Ano je doopravdy krásné miminko a o tolik větší než Vicky." Řekla Ginny.

,,Je to kluk co by jste chtěli. A camrál po Dudleym. " Řekl do toho Draco.

,,Ne všechny mimča jsou takto velká Draco, při příchodu na svět. Jared přišel na svět skoro v termínu. Byl už dostatečně velký. Co myslíte holky pustí nás pak za Abi?" Ptala se Astorie.

,,Můžem se zeptat madam Pomfrejové." Pokrčila rameny Annastázie.

V tom přišla do místnosti Hermiona.

,,Co tu všichni děláte?" Ptala se.

,,Přišli jsme se podívat na Jareda Evanse a jeho maminku." Řekla Treycy.

,,Ach tak, myslím, že Abi teď odpočívá nechte jí tak pár hodinek na pokoji. Má za sebou doopravdy těžké hodinky a potřebuje trochu klidu. A Jareda jste asi viděli co?" Řekl Hermiona a dala ruce v bok.

,,Jo na chvilku. Je to pěkné mimčo Mio." Řekl Harry.

,,Spíše pořádný pořízek, Harry, není divu při postavě Dudleyho. Rozhodně se dral na svět poměrně raketovým tempem. Však jsem už nechtěla tam otravovat přitom jejich malém rodinném setkání." Řekla Hermiona.

,,To jako jsi tam byla s Abi?" Ptal se Harry.

,,Ano pomáhala jsem madam Pomfrejové, to jste si nevšimli, že tu není slečna Bowlsová. Ta si vzala volno, protože měla nějaké rodinné trable v Kanadě a paní Fawleyová byla u jiného mnohem komplikovanějšího porodu, nějakého předčasného miminka. Huj to bylo tornádo, ale teď mám zajímavou vizi do budoucna Harry." Usmívala se Hermiona a dodala.

,,Hodlám se stát porodní léčitelkou!"

Ostatním spadly brady a Harrymu také.

,,Merline." Řekl jako první Draco.

,,Mio, to není tak …" Řekla Astorie.

,,OVCE dám a pak mohu jít na školu. Dám si přihlášku a uvidím. To bylo, abych to nedala. A to je tak zajímavé a vzrušující povolání." Řekla se zářivým úsměvem Hermiona.

,,Slečno, když se hodláte stát léčitelkou jakéhokoliv oboru, to je jedno, mohla by jste mi pomoci a přinést alespoň bažanta, já potřebuji se nutně vychcat." Ozval se do šokujícího ticha z Hermiony Remus.

,,Klíďo pído pane profesore Lupine." Řekla Hermiona stále s vysmátým úsměvem máchla hůlkou a přivolala bažanta.


To Fred Weasley těsně po poledni vypadl z práce a celkem rád. Nějak dneska ho celé Kouzelnické kejkle nebavili a nebo mu mamka zkazila náladu na celý den. Netušil sám. V jedné hospodě si dal pořádný steak a k tomu brambor s oblohou. Spláchl to půllitrem coca-coly a pak v vrátil do postranní uličky u Kouzelnických kejklí kde měl Lee zaparkovanou motorku. Fred ho poprosil, jestli by si jí nemohl půjčit. Na rozdíl od George totiž krom řidičské licence na auto vlastnil i tu na motorku. A tak se o chvilku později řítil na motorce ulicemi Londýna. V rámci dopravní situace,která jako vždy byla kolem pondělního poledne poněkud nepřehledná.

Však Fredovi se nechtělo po nekouzelnickém Londýně nijak přemisťovat, jelikož nikdy nevěděl na koho z nekouzelnického obyvatelstva narazí. A on jízdu na motorce miloval, i když se většinou v minulosti dělil o motorku s Leem, aby vůbec jí vytížili. Však Fred si řekl, že když má nějaké peníze od posraného Ministerstva kouzel za ten řád, tak si jí koupí a bude mít vlastní. Však zatím možná svojí vlastní leností se k tomu nedostal.

První zastávka na tůře za novým bydlením byla v Bellize Parku, tedy spíš u něho. Už tam na něho čekal realitní makléř, který měl na starosti pronájem toho bytu, o jehož prohlídku Fred požádal. Obtloustlý chlap, který jenom těžko vyšel ty schody do prvního patra, kde byl ten byt. Však po prohlídce Fred shledal, že má ten byt nedostatky, které on rozhodně nemohl překousnout. Moc malou kuchyňku v porovnání s obytnou místností a také malé ložnice, jak hlavní tak tu pro hosty. A tak se s tím realitním makléřem uctivě po půlhodince rozloučil a jel dál k další zastávce. A to byla čtvrť Anděla. Tam naopak trochu musel počkat na realitní makléřku, zase z jiné agentury, která pronajímala a prodávala nemovitosti. Po prohlídce shledal Fred, že tady rozhodně bydlet nehodlá, protože si všiml, jaké má sousedy. Starou paní, která na zahrádce venčila na vodítku 5. faraonských koček, jestli tu rasu poznal. Nehledě na to, ten byt mezonetového typu, měl hazlík jenom v dolní patře a pořád chodit nahoru dolů jenom kvůli základní potřebě byl poněkud otravné podle Freda.

A tak jel na třetí zastávku jeho cesty za novým bydlením a to bylo Highbury, tedy Isligtonu. Tenhle byt byl z bytů co si Fred vyhlídl nejlevnější, ale dle popisu by na první pohled vyhovoval. Tůdle Fred rozhodně nebyl jím nadšen, jakmile vstoupil do toho bytu. Protože asi na rozdíl od toho realitního agenta co měl ten byt na starosti Fred uslyšel v tom bytě vrzající parkety a nelezl i krasný exemplář plísně koupelnové pod vanové a to svědčilo, že tohle rozhodně nechce, vzhledem k tomu, že s tím bytem není něco v pořádku a je nemocný. Doporučil agentovi ještě snížit cenu nebo ho opravit a odešel.

Nasedl na motorku vyrazil na druhý břeh Temže do Streathamu, další čtvrti Londýna, který byl sice trochu dál od centra, ale Fredovi se tam zalíbila jedna nabídka bytu, která zněla lákavě. Však omyl, co se omyl. Narazil na dva problémy. Na sebe narážející dveře do kuchyně a koupelny. A pak částečně prosklená stěna do hlavní ložnice. Dle Freda hrůza, poslední kapka bylo velké okno v koupelně, které mířilo do ulice a člověk byl v tom vidět když neměl záclony jak sedí na hazlíku. Fred jenom kroutil nad tím, jak mohl v tomto někdo bydlet. On by nemohl.

Vydal se tedy kolem čtvrté hodiny odpolední do Balhamu, což byla další čtvrť Londýna se podívat na další vyhlídnutý byt. Ten se nacházel v krásné uličce co se týče jména. Ve Veroničině ulici, nad čím se Fred usmál. Však i tam byl zklamán, protože zase to byl mezonetový byt, který měl hajzlík dole. Pro Freda rozhodně nepříjemné byl i nízký strop v ložnici. On sice nebyl obr, ale pro něho by to znamenalo, že by musel udělat skříně na zakázku což se mu nechtělo. Takže ne.

Další jeho zastávka, kdy už byl Fred pořádně otrávený z toho a raději předtím si dal kafe v kelímku než se vydá do další nemovitosti. Ta byla také Balhamu u velkého přírodního parku a měla docela krásný pohled do přírody, však ouha, jako byt Percyho byl v přízemí a měl zahrádku. Fred rozhodně nebyl typ, který by začal zahradničit a Bylinkářství mu bylo proti srsti a nemusel ho. Takže další zastávka s nulovým výsledkem.

Další zastávka zase byla na žebříčku ceny za byt nejvyšší, ale stále snesitelná, dle výpočtu Freda. Také byla v Chelsey, proto ta cena. Nehledě, že byla v luxusním bytovém domě s recepcí vlastní posilovnou a ostrahou. Fred se uchechtl, že on Weasley si najednou může toto dovolit, ale ne kouzelnici v porovnání s kouzelníky to bydlení měli poměrně levné.

Však to, co Freda u tohoto bytu nenadchlo, byla kuchyně. Byla tu, byla hezká, ale nebylo v ní okno jenom světlík do obývací místnosti a bylo tu i s lustrem temno. Temno v kuchyni on rozhodně nechtěl mít. A to samé bylo v koupelně. Takže jinak krásný byt a v tak luxusním domě odmítl.

Poslední zastávka byla asi také to co záviděl Fred trochu Georgi a to loftový byt. Nebo spíš loftová mezonet na dvou patrech, v nedávno přebudované staré fabriky Claptonu. Na to se Fred těšil snad nejvíce, ale s pohledem zpět měl velké pochyby, jestli dnes vůbec vstal správnou nohou, když se mu nedaří. Však když v závěsu za realitní makléřkou vstoupil do toho bytu dřevěnými dveřmi, které vypadaly trochu jako od tátovy garáže, tak uchvácen vydechl. Ano tohle bylo konečně ono. A ten prostor byl obří. S tím se dalo doslova kouzlit. A ta kuchyňská linka s kovovým vzhledem a barový pult u toho byl prostě jako ze snu. Nehledě na přírodně pojatou koupelnu se zapuštěnou vanou a stropním okýnkem v ložnici a třešnička na dortu byla pohledová stěna nad schodištěm. Fred si připadal jako v sedmém nebi. Konečně našel něco, kde se bude cítit doma krom Doupěte.

,,To beru paní Hopsserová, všemi deseti." Vyhrkl že po pěti hodinách návštěv bytů našel konečně něco podle jeho představ.


Vernon Dursley byl předvolán rozhlasem, že má telefonát. Vernon překvapeně zhlédl od večeře po náročném pracovním dni, když brousil a začišťoval kovové trubky. Nepříjemná práce, ale on jako vězeň neměl na výběr. Neměl nárok říci ne. Rychle dojedl smažené filé s bramborem a šel svižným krokem do telefonní místnosti vězení v doprovodu jednoho vězeňského dozorce. Vzhledem ke kalendáři na stěně tušil co to znamená. Dost možná se mu narodil vnuk.

Jistým způsobem byl zvědavý jak blecha, ale jisté obavy měl, jestli vše dopadlo dobře ze zdravotního hlediska.

,,Vernon Dursley." Ozval se do telefonu.

,,Zdravím drahý strýci." Ozval se k jeho překvapení Harry Potter.

,,Co proč voláš zrovna ty?" Ptal se překvapeně Vernon.

,,Ehm to je tak strýci Vernone, protože mne o to poprosil Dudley, ten fakt má dneska šišlavou a bolavou hubu a odpadl mi na gauči." Řekl Harry připadal si poněkud divně.

,,Co prosím?" Ptal se Vernon.

,,No měl hodně perný den a padl na gauč jako zabitý. Však k věci, nevím kolik minut můžeš telefonovat strýci tam v base. Tak dneska tři minuty před polednem se ti narodil vnuk Jared." Řekl Harry a pomyslel si, můj bláznivý den dosáhl nového vrcholu.

,,Och ale proč mi to neoznamuje Dudley, sakriš Pottere co je s ním?" Ptal se Vernon.

,,Nic hrozného, jenom ho vzal zub, jako dnes na potvoru Morganu a ze zubařské ordinace s bolavou hubou, šel rovnou k Abi, aby byl u ní. Takže tudíš mi šišlal do obličeje Jareda jako Jaleda, jak ho to stále trochu bolí. A teď asi jak se v noci skrz nevyspal odpadl. Však myslím, že je důležité ti dát strýci dát vědět." Řekl Harry.

Vernon si sám přejel nevědomky po zubech.

,,A s malým a slečnou Abi je vše pořádku?" Ptal se Vernon.

,,No jo, ale Jared je pořádný řízek. Ehm jak to říkal Dudley, 51cm a 3kila a skoro půl myslím." Řekl Harry a za ním se ozvalo.

,,450gramů." Ten hlas Vernon neznal.

,,Tak tedy 3 kila a 450gramů. No Abi se vzpamátovává jak řekla moje kamarádka. Dudley ti strýci pošle fotky v dohledné době. To je asi tak vše, co jsem chtěl říct. Nějaké otázky?" Ptal se trochu nesvůj Harry.

,,Ne a děkuji za oznámení, Harry." Řekl Vernon skoro po letech Harrymu křestním jménem, jak byl dojat příchodem vnuka.

,,Není zač. Nashle Vernone." Řekl Harry a položil mu telefon.

Vernon celý radostí bez sebe nevědomky objal vězeňského dozorce, který z toho měl šok.


To Remus Lupin ležel na břiše stále na ošetřovně Bradavické školy a něho se usmívala Poppy Pomfrejová.

,,Takže Remusi ty jsi tu nejméně do středy poležíš. S tímto tě nikam do středy nepustím." Řekla Poppy.

Remus se jenom zamračil, ale musel uznat, že v tuto chvíli je asi vůči Poppy bezbranný. S blokádou bederní páteře jinak lidově řečeno houserem se moc hejbat nemohl a jenom těžko se dostával z postele a připadal si o století starší. A na ty lektvary proti bolesti, byl za roky jako vlkodlak imunní a moc mu nepomohli. Poppy tedy sáhla po mudlovských prášcích a naprala do něho nějaké léky proti bolesti, což ho přivedlo do stavu kdy prospal i večeři u Merlina a návštěvu jak Andromédy tak Teddyho. Prostě skvěle posraný. A kouzla na odblokování páteře Poppy působila až za delší dobu než byla účinná. Pro Remuse velice nepříjemné zjištění také bylo vyšetření jeho kolen. Tam mu řekla, že mu na to dá lektvar, ale prej příště rozhodně takto studentky nezvedá, že si odřel chrupavku jeho kolen.

Jinými slovy mu řekla, že doopravdy stárne a to být vlkodlakem se si nakonec vybírá daň, když už je zase člověkem a dokonce vstal z mrtvých.

Remus si jenom povzdechl a snažil se celý bolavý sníst alespoň pozdní večeři od skřítků a tu tam si poslechnout malého Jareda Evanse, když ten se hlásil o slovo.

Musel uznat, že oproti Hermioně, Sally Smithové a dokonce i Dudleymu má on dost málo odvahy. On si netroufl být při tom a místo toho posedával před domem než to vše skončilo. Jo Bradavická armáda měla holt ty pomyslné koule. A Fénixův řád je jenom spolek jak se zdá těch důchodců.


Už skoro ve večerních hodinách seděl Ron v křesle v lodžii na Grimouldově náměstí 12 v tureckém sedu a šermoval v ruce s kuličkovým perem jako by to byla jeho kouzelnická hůlka. Nedokázal říct jak se mu příčil dárek, který mu dala dodatečně k narozeninám Levandule. Prostě mu to přišla jako ujetá věc, která k němu nepatřila. Projel si rukou vlasy a zahleděl se na prázdnou stránku před sebou.

Levandule Brownová mu dala jako dárek deníček u všech šíleností, které kdy vlastnil.

On nikdy nepřemýšlel nad tím si ho psát ani ho vést. Nehledě na zkušenost s deníkem Toma Radlla v rukou jeho sestřičky na tuto možnost úplně zanevřel a nikdy takto své myšlenky nezapisoval.

Ne jeho myšlenky měly zůstat jeho a jenom v výjimečném případě je někomu ukázal nebo se o ně podělil.

A teď přišla Levandule s tím dárkem a také mu vysvětlila podstatu, proč mu ho dává. Je to prej taková menší tradice v nekouzelnickém světě ze kterého pocházela její maminka. Maminky a někdy tatínkové píší svému nenarozenému miminku deníček o tom jak to celé prožívali, a co myslí a třeba i sny ohledně mimča mají do budoucnosti. O takové tradici Ron nikdy neslyšel a připadal si jak zralé rajče, když mu to říkala s tím ještě, že i on má nějakou větičku pro svá mimča a rozhodně mu to pomůže po psychické stránce se ně připravit.

Ron věděl, že to Levandule myslí v dobrém, ale …

Prostě nevěděl čím začít nebo, co tam napsat. Však i tak se donutil tam zapsat datum dnešního dne 1999. A za to připsal aniž by na tom nějak uvažoval. Desátý týden.

No to však odpovídalo také skutečnosti, bohužel. Ten čas strašlivě letěl přímo raketovou rychlostí někdy přišlo Ronovi.

Zase zamyslel, a pojal to prostě jako dopis, když už. Tak trochu cvičení jeho schopností nebo neschopnosti psát dopisy. On to prostě pokaždé dokonale zkonil a vznikla z toho totální katastrofa jako u Leontýny. Jeho dopisy byly nepřehledné, moc dlouhé a tak dál. Proto je Ron nerad psal i svým rodičům během školní docházky.

A jak pokračovat?

A tak si povzdechl, svoje nohy si natáhl a sedl si do křesla normálně stále však s rozevřeným deníkem na opěradle a perem v ruce. Prostě začal znovu psát bez rozmyslu.

,,Drahá mimča,

Nebo bych měl raději napsat vy malí výtržnici, co mě nutí skoro každá den začínat na záchodě se skloněnou hlavou nad mísou a udělali ze mě defacto vegetariána. Nejenom vařené nebo pečené ovoce nemohu ani vidět nebo cítit ale poslední dobou viz týden a něco ani pořádně maso a když už tak jenom bílou rybu. Pro mne příšerné."

Ano to Rona začalo štvát. Nehledě na další věci.

,,Dost ničíte poslední dobou mou dobrou náladu. Paní léčitelka kvůli vám mi zakázala spoustu věci. Počínaje alkoholem, syrovým masem, lítáním na koštěti a přemisťování na velké vzdálenosti a koupání v přírodních koupalištích. Nevím doopravdy jak mohla toto celé přežít má vlastní máma šestkrát a přitom starší ještě obskakovat. Dle mého mínění heroický výkon."

Ron se zastavil, jestli by měl toto vůbec o jeho mamce psát, však nakonec se rozhodl, že ano a že mamka jistě musela také občas své osobní peklo, když někoho z nich čekala.

,,Dodávám však vás dva, ať jste cokoliv, to zatím nevím, vás neviním za to, že jste vznikly nebo jak jste vznikly. V tom jste nevině a byla to z části má vlastní smůla, že jsem v té Francii skončil jak jsem skončil."

Ron zavřel a zahnal ten divný pocit, že v tom sklepení krom toho, co se asi tam odehrálo se událo něco, co ho doopravdy donutilo z tehdejší jeho mysli si vymazat vzpomínky. Něco temnějšího, ale Ron nevěděl, co.

,,Doufám, že nic takového co se dělo skrz Grindewalda a Radlla se nebude opakovat, a že všichni budeme mít pokoj svatý od takových konfliktů na hodně dlouho. Ten mír a svoboda tady v kouzelnickém světě bude takový, že budeme mít šanci žít celkem poklidný život společně."

Kuličkové pero se zadrhlo u tečky a Ron se podíval na to napsal. Trochu to znělo od něho sentimentálně. Neměl by to celé škrtnout?! Nakonec zavrtěl hlavou a pokračoval.

,,I když u naší trhlé rodiny je klid a mír velice povážlivě plující slovo. Však doufám v klid, kdy se nebudu bát jak o sebe, rodinu nebo vás dva. Možná bude znít divně, když mi mě ničíte skrz to co mě nutíte jíst a nedělat, ale nevím co bych dal za to, aby jste byli v naprostém bezpečí. To bych asi neřekl na hlas, jinak by o mě asi řekl Neville, že jsem ztratil i poslední špetku rozumu nebo Harry by mě měl za přehnaně sentimentálního."

Ron trochu zrůžověl ve tvářích. Merline, co jsem tam napsal, pomyslel si, ale když už tak už. Stejně snad toto dá pod zámek a nikomu to rozhodně ukazovat nebude. Možná by měl pokračovat něčím jiným.

,,Dneska krom toho, že jsem byl v práci, tedy seděl za kasou Kouzelnických Kejklí v Prasinkách jsem měl no léčitelskou prohlídku u paní léčitelky, ke které mě přihlásila moje švagrová Fleur. Poprvé jsem se jsem se tam odvážil jít úplně sám. Minule tam se mnou byla Fleur a předtím mě měla v očku madam Pomfrejová, která dělá matrónu v Bradavické škole magie, protože jsem prostě odpadl.

Bylo to divné tam sedět na té židli a raději se nikam nedívat, protože čekárna nebyla prázdná a byla tam samá budoucí maminka. Připadal jsem si tam nějak divně. Merline když jsem původně sakra chlap a ne ženská. Stále se s tím nemohu nějak smířit, že prožívám něco, co jinak se týká jenom žen."

Ron se podíval do praskajícího ohníčku v krbu lodžie a pokračoval.

,,Naštěstí tentokrát nebyl součástí vyšetření žádný ultrazvuk, jenom jenom ty obvyklé pitomosti jako měření tlaku a tak dál. Stále ho mám poměrně nízký, dle léčitelky a to do sebe cpu tekutiny co mohu. Však špatně až na ty rána občas se necítím. Divné. No však dle paní léčitelky dobře prospíváte a tak jak máte a nejste žádný rizikový případ. Já vůl se zeptal, co jako považuje za rizikový případ. Popsala mi případy různých dvojčátek co se do sebe zamotala, protože sice měli dvě pupeční šňůry, ale jenom jeden prostor bez přepážky, nebo jedno utlačovalo to druhé v růstu nebo to jedno tomu druhému poškodilo pupeční šňůru nebo tělíčko, když ho moc koplo, nebe obralo o všechnu magii na úkor sebe. Pořádně mě tím vystrašila. Však prej u vás to vypadá v klidu a pohodě, jste dokonce obě stejně velká, jako dvě zahradní jahody. Mě nenapadalo nikdy v životě to přirovnat velikostí k jahodě. Však minule to přirovnala k bobulce vinných hroznů, takže se domýšlím, že paní léčitelka je milovnice ovoce a zeleniny a přirovnává mimča maminkám k této věcem. Když jsem přišel tedy domu, tedy sem kde bydlím společně s Harrym a s ostatními, tak jsem vylovil z mrazáku mražené jahody z minulého léta co nám dala mamka a nikdo je zatím nesnědl. Dvě jsem opatrně oddělil a nechal je rozmrazit a pár chvil jsem jsem se se ně díval. Takže teď jste takto v tom mém břichu velcí?! Podivný jak poměrně rychle rostete. No vzhledem k tomu, že tam místo prkna jisté vyboulení je a já prostě ty džíny zapnu jedině s gumičkou na knoflíku, tak je to asi pravda. A to jsem si je koupil před necelými dvěma měsíci, mezi prvními věcmi, abych zaplnil šatník. Za chvíli to každý na mě pozná a toho se tak trochu bojím."

Ron se podíval z okna na Grimouldovo náměstí 12.

,,Ne nebojím se toho, že se začnou říkat, že jsem spolkl camrál nebo potlouk, ale spíš toho, jak jsem k tomu přišel. To nemusí celá kouzelnická Británie vědět, ne a hlavní otravní nechutní reportéři, kteří se chovají jako komáři s malárii. Štípou do krve."

Ron se nad tím posledním zamračil.

,,Však utíkat nebudu, stejně by to pro mě nebo vás nebylo zdravé. Prostě se tomu nějak postavím. Nebo ty jenž jsou chlapy jako původně já, kopnu do slabin, aby poznali, že to bolí."

V té chvíli se začal Ron cítit o trochu lépe, že to vše napsal. Bylo to uklidňující to napsat jako by to někomu řekl, což by jinak asi neudělal. Snad ani před Terrym, Levandulí vůbec nemluvě o Harrym nebo Nevillovi.

,,Ano takto s tím nejspíš naložím, a komukoliv ať mladém nebo starému. Stále jsem Nebelvír, tak dostojím své kolejní příslušnosti. Jsem jenom zvědavý co nakonec budete vy. Nehraje to sice tolik roli, ale trošku si přeji, aby jste měli svojí vlastní magii a mohli chodit na magickou školu. Nejlépe na Bradavice, které se snad do té doby vymotají z té poválečné pitomosti a začnou fungovat pořádně, že bude zato stát vás tam poslat. Jinak bych silně přemýšlel vás poslat do Japonské magické akademie Mahoukoturo, o které jsem před pár dny si četl a připadá mi zajímavá jako Budeč, ale to je vysoká škola. I kdyby to znamenalo velké cesty. Však to je tak daleko, vždyť vy máte teprve velikost jahod, i když vám tluče srdíčko silně, jak jsem si mohl poslechnout."

Ron se posunul v křesle na štorc a zvedl nohy a opřel si hlavu o opěrku.

,,A to byl docela zážitek, musím říct. Čuměl jsem na tu černobílou obrazovku tak trochu jako tele na nová vrata. Však bylo to jako by se něco ve mně rozbilo na cimprcampr. Nějaké sklo nebo něco takového, přesně nevím. Od té chvíli a to jsem asi ještě nikomu neřekl nebo jsem těm slovům obloukem vyhl, ale já se na vás těším."

Ron se zamyslel, dal si kuličkové pero do prostředka deníčku a nechal ho pomaličku sjet dolů, kde ho zachytil a psal dál.

,,Však nevím jakou roli vlastně bych ve vašem životě měl hrát. Maminku nebo tátu, připadám si že obojí asi nepůjde. Samo o sobě přemýšlet jako rodiči malých dvou uzlíku, které potřebují péči, vzhledem k tomu, že v mém okolí jich je hodně, je zvláštní a dost strašidelná představa. Je mi devatenáct pryč a až mi bude dvacet, tak už tu budete a asi mi budete dávat hodně mokrou pusu na tvář. A otázka jestli jako mamince nebo tatínkovi a kdo se ujme nakonec té druhé role."

Ron si dal nohu přes nohu v tomto ležení a podíval se koutkem oka, jestli sem nikdo nejde než pokračoval.

,,Já bych si tam osobně přál Terryho, no Terrence George Botta celým jménem, na tu pozici, která ho jistě bude stát i nějaký ten nerv. Však jako tatínka, takže asi budu ta maminka stejně, ačkoliv jistá velká část mého já je proti tomu. Terry se tak hezky chová, snad krom Harryho, ale čert vem Harryho Pottera, toho beru skoro jako bráchu a nedal bych mu ani francouzáka, to bych raději dal pusu Bradavické olihni."

Ron se zašklebil už jenom při té představě.

,,A vše bere Terry tak, no s nadhledem, nad ničím co se mu díky mě stalo nečílí. To že ho Percy, můj trochu zdivočelí starší bratr zmlátil, nebo zesměšní před bystrozoským sborem a proměnění ve fretku či ty nezáměrná přemístění či jisté věci co se objevily v ložnici a hlavně to mládě draka. Je klidný až se bojím, kdy vybuchne, ale zatím nic."

Ron se znovu podíval do ohně v krbu.

,,Musí mít přímo svatou trpělivost."

Ron to doplnil.

,,Ne on jí asi má. Však nevím jak dlouho a díky čemu. Tím pádem jsem o to nakloněn nápadu jeho jako tatínka. A mne holt čeká role spíše mámy, prosím, ať nejsem tak strašný jako moje máma. Ta to někdy s velkým kotlem přehání. A doufám, že mě nikdo nebude nutit a hlavně žádná pitomá léčitelka nebo Fleur či jiná ženská z mého okruhu včetně nebo možná výlučně mámy k tomu, abych kojil. Z toho mám obavu. Jo mám kozy, ale to neznamená, že je hodlám používat v k tomu účelu, i když k tomuto účelu byly konkrétně tou posranou evolucí stvořeny. To už bych si připadal totálně jako chlap v tomto těle odepsán."

Ron se zase odpočinul na tužku, protože už zaplnil tři stránky toho deníčku neočekávaně.

,,A jinak ke dnešnímu dni k událostem co se jinak odehrály. Zaprvé Fred si podle všeho našel konečně bydlení a vypakuje se z mého starého pokoje v Doupěti. Prej až se zařídí tak se tam budeme moct podívat na uvítací párty. Moc se mu jeho nový byt líbí. Další zajímavá událost je narození Jareda Evanse, mimča Dudleyho a Abigeil. Já ho zatím neviděl, ale je to prý velké mimčo, podle Harryho. Harryho nevlastní bratranec nám tu chrápe na gauči v knihovně, protože tento den byl něho hodně náročný vzhledem, že ho k tomu všemu vzal pořádně zub a ne kouzelničtí doktoři mu ho vytrhli, což asi není příjemná procedura. Proto se mi trochu zdají Hermiony rodiče trochu jako sadisté, že toto dobrovolně dělají a mají tu práci ještě rádi. Tohle bych já dělat nemohl."

Nad tím Ron zakroutil hlavou.

,,A poslední věc z Bradavic, po záchvatu galantního chování pana Náměsíčníka alias profesora Remuse Lupina chytl překvapivě dle Harryho houser tedy blokáda bederní páteře. Docela ho lituji, naštěstí není vyvolaný kouzlem, i když co budu povídat Rastabán Lestrenge si to zasloužil, ale příjemné mu to jistě není."

Ron se zamyslel nad závěrem.

,,To je asi tak vše, co jsem dnes schopen napsat. Nevím kdy se zde uchýlím nějakému rozsáhlém písemnému projevu ale pokusím se."

Chtěl deník zaklapnout, ale vzpomněl si, že takový dopis se něčím zakončí ve stylu na viděnou nebo váš a tak dál. Však, co zapsat zde.

,,Tak zase někdy jindy drahé jahody, nebo snad jste kluci? Docela si přeji spíše holky nebo páreček ne druhé kolo Freda a George, to bych měl nervy v kýblu jak ten žaludek. Tak tedy asi vaše rádoby maminka."

Přidáno 15.2.2020

Další kapitoly budou přidány 22.2.2020

Vaše elenor